Ačkoli je sedmadvacetiletý Jaroslav Efremov z Kremence na Ukrajině profesí automechanik, rozhodně by se neztratil ani jako umělecký kovář. Jeho vlastnoručně vyrobená, dva metry dlouhá a sto kilogramů vážící loď má kromě své nesporné estetické hodnoty i ryze praktický rozměr. Ve skutečnosti se totiž jedná o originálním způsobem zpracovaný zahradní gril.

Dnešní svět se otepluje. A farmáři hledají inspiraci pro pěstování plodin v horkém a suchém prostředí. Někdy jim pomůže genetika a jindy zase třeba archeologie, jako při nedávném objevu na nalezišti v jihozápadní Libyi.

Na místě zvaném Takarkori archeologové objevili důkazy o skladování semen a pěstování rostlin, které se zde odehrávalo už před 10 tisíci let. V té době tam nebyla poušť, ale spíš zelená krajina, kde rostly plané druhy obilovin. Skupiny lovců-sběračů je sklízely a skladovaly na horší časy. Potvrzují to nálezy více než 200 tisíc semen obilovin, zbytků košíků a také stop po obilné polévce a sýru.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Pro dnešní zemědělce jsou velmi cenné informace o rostlinách, které dovedou růst a plodit v horkém klimatu. Díky nim by mohli zajistit více potřebných potravin navzdory globálnímu oteplování.

Náboženství hraje v Íránu klíčovou roli. Většinovou vírou je islám, respektive jeho šíitská větev, v níž mají výsostné postavení imámové, vzdálení potomci proroka Mohameda. Právě Mašhad na severovýchodě země pak díky tamní hrobce imáma Rezy představuje nejposvátnější město Íránu, kterému se přezdívá „íránská Mekka“. 

Mnohým cestovatelům se při zmínce o asijské zemi vybaví krásná města Isfahán, Šíráz, Jazd nebo Teherán. Mašhad na tomto seznamu nefiguruje – drží si totiž svou náboženskou auru a masivní příliv západních turistů nezažívá. Nicméně pro poutníky z Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, Střední Asie, Ázerbájdžánu či Blízkého východu je magnetem již dlouhá staletí a stal se vůbec nejnavštěvovanějším městem země. 

Zásluhou sultána Sandžara 

Imáma Rezu pochovali v roce 817 nebo 818 na území dnešního Mašhadu a jeho tělo tam spočívá dodnes. Právě díky hrobce Prorokova potomka dostal někdejší Sanabad nové jméno Mašhad, v překladu „město mučedníka“. V průběhu staletí se mnozí sunnitští vůdci snažili, aby se na místo posledního odpočinutí zapomnělo. A nebýt seldžuckého sultána Ahmeda Sandžara, vládnoucího v první polovině 12. století, možná by se jim to i povedlo. 

Zmíněnému vládci se prý ve snu zjevil samotný Reza a panovník pak našel jeho hrob. Sultán navíc trpěl nevyléčitelnou nemocí a poté, co se hrobky dotkl, se údajně zázračně uzdravil. Roku 1118 nechal v místě postavit svatyni, pověst o zázraku se rychle rozšířila a do města brzy proudily davy věřících. 

Jedinečná mozaika

V dnešním Mašhadu žijí asi tři miliony obyvatel. Vzhledem k blízkosti Afghánistánu či Turkmenistánu na východě a Turecka nebo Iráku na straně druhé představuje unikátní mozaiku kultury Středního a Blízkého východu. Ročně jej navštíví tři miliony poutníků, a to jen podle střídmých odhadů – dle tamních duchovních prý do náboženského centra zavítá až 20 milionů lidí za rok.

Z Teheránu trvá cesta autobusem do Mašhadu asi 15 hodin. Město leží uprostřed neúrodné a prašné krajiny a nebýt menších říček a vody z kopců, zřejmě by tam život nikdy nebyl. Územím kdysi procházela Hedvábná stezka s tehdejšími centry Tús a Níšápúr. Obě města však Mongolové v 13. století srovnali se zemí, a Mašhad tak vyrostl prakticky z ničeho. 

Pulzující srdce

Autobusové nádraží na okraji metropole připomíná svým ruchem spíš bazar. Svolávání řidičů mikrobusů a sdílených taxíků savarí či běžných taxikářů se mísí s všudypřítomným hlasitým troubením. Mašhad jako by neměl hranice: Hlavní cesta, která jej protíná, se zdá být nekonečná, a okrajové šedivé čtvrti se rozlévají všemi směry. 

V centru návštěvníka obklopí pěkné hotely, luxusní apartmány, bazarové ulice a nakonec špičky zlatých minaretů, které soupeří o pozornost se zlatou kupolí: Tyčí se nad obrovským komplexem Haram-e Motahari Razaví, jemuž se říká „svatyně imáma Rezy“. Sbíhají se k němu všechny ulice, náměstí i cesty, a představuje tak srdce města. Pulzuje životem od časného rána až do noci a pro poutníky zůstává otevřený pořád.

Větší než Vatikán 

Hlavní hrobku svatyně imáma Rezy se zlatou kupolí obklopuje sedm obrovských nádvoří. Dohromady utvářejí komplex s úctyhodnou rozlohou téměř 600 000 m², tedy větší náboženský prostor, než jakým je křesťanský Vatikán. Zdejší lidé mají místo v posvátné úctě, a pokud kráčejí po ulici, na jejímž konci se objeví minarety svatostánku, na chvíli se zastaví, položí si pravou ruku na srdce a pokloní se. Někteří se pomodlí, vysloví pár vět a teprve poté pokračují dál. 

Historie svatyně se nerozlučně pojí s dějinami celého Mašhadu. Každá éra či panovnická dynastie tam zanechala nezaměnitelný otisk, a komplex tak můžeme vnímat i jako historické a architektonické muzeum. Ještě v roce 1333 jej slavný arabský cestovatel Ibn Battúta popisoval jako místo plné ovocných stromů. Dnes zeleň vystřídaly dvě desítky okázalých staveb, včetně mešit, madras neboli islámských náboženských škol a také bývalého karavanseráje, kde se mohly při dlouhých cestách občerstvit karavany. 

Pod zlatými minarety

Turisté, kteří nevyznávají islám, by měli počkat u brány na některého z dobrovolníků, jenž je komplexem provede. Na prohlídku se však můžete zkusit vydat i samostatně, a pokud budete mít štěstí a dav vás bude tolerovat, můžete s ním pokojně splynout. Některá místa ovšem na vlastní oči spatří pouze muslim přicházející na modlitbu. 

Hned za vstupem se nachází obrovské první nádvoří. Pokrývají ho stovky koberců vyzývajících k večerní modlitbě, na nichž už přes den odpočívají celé rodiny i osamělí poutníci. Opodál lidé umývají podlahu a vše září čistotou. Denně v areálu pracuje několik stovek dobrovolníků: Mají sice své zaměstnání či studují, přesto pravidelně přicházejí, aby pomohli. 

Za vůní ráje 

Nad hlavami návštěvníků se tyčí vysoká tyrkysová kupole. Zmíněný odstín je na Středním východě i v celé Střední Asii velmi populární, protože prý odráží uhranutí a zlý pohled. Mešitu nechala počátkem 15. století postavit manželka panovníka Šáhrucha, jenž byl synem zakladatele Tímúrovské říše Tamerlána. Gohar Šád milovala umění a architekturu a podporovala rozvoj měst i v jiných zemích, jak dokládá například afghánský Herát. 

Na dalším nádvoří se však „kulisy“ mění, tyrkys mizí a kupole s minarety se blyští zlatem. Právě pod ní, ukrytá za stříbrnými mřížemi, spočívá památka nejcennější: hrobka imáma Rezy. Místo je prosycené vůní růží, jež má evokovat ráj. Lidé se tlačí – muži a ženy odděleně na své straně. Věřící se snaží alespoň na okamžik dotknout posvátných mříží. Dav v extatickém vytržení sborově pláče, naříká a otřásá se bolestí. 

Ve svatyni lze ovšem potkat nejen šíity, ale i řadu sunnitů. Také oni svým způsobem uctívají Rezu, neboť patří do linie proroka Mohameda. Do Mašhadu je však přivádí jiná postava – slavný chalífa Hárún ar-Rašíd, kterého známe z Pohádek tisíce a jedné noci. Zmíněný vládce zemřel v místech dnešního města a jeho ostatky spočívají ve stejném posvátném komplexu. 

Hlavní město šafránu

Po povznášejícím zážitku se můžete ponořit do spleti „bazarových“ ulic, kde koupíte typické cizrnové či zázvorové koláčky, nomádské a turkmenské koberce, černý čaj, nahrubo nasekaný cukr nabat, hedvábné šátky, sušené bylinky i exotické koření. Nejtypičtějším zbožím je však šafrán, který se získává z rozsáhlých záhonů v okolí města. I zde je zmíněné koření velmi vzácné, ale nikde ho nekoupíte tak levně. Místní jej navíc zbožňují, a v Mašhadu tak narazíte na šafránovou zmrzlinu, koláčky, sušenky, nápoje, kostky cukru i čaj. 

Večer město neutichá, právě naopak. Arabština se mísí s perštinou, ulice se zcela zaplní a všude se vznáší vůně kebabů, jíž málokdo odolá. A kdo se chce zasnít do příběhů staré Persie, může usednout do čajovny a dát si černý čaj s kardamomem nebo šafránem. S každým douškem se pak Mašhad vpíjí hluboko pod kůži. 

Umělé inteligence pronikají do vědy. A nevyhýbají se ani astronomii. Stávají se z nich velmi schopní pomocníci, kteří mohou udělat spoustu práce. Potvrzuje to i nová umělá inteligence, která objevila množství doposud neznámých kráterů na Měsíci.

Ari Silburt a Mohamad Ali-Dib z Torontské univerzity společně s kolegy použili umělou inteligenci k analýze 90 tisíc snímků povrchu Měsíce. Inteligence na nich pátrala po kráterech, jejichž průměr přesahuje 5 kilometrů.

Inteligence počítá krátery

Výsledky jejich výzkumu jsou impozantní. Umělá inteligence objevila téměř 7 tisíc nových kráterů, čímž prakticky zdvojnásobila dosavadní počet známých kráterů této velikosti na Měsíci. Badatelé věří, že dílčím vylepšením této technologie by mohli objevovat také statisíce menších kráterů, jak na Měsíci, tak i na dalších tělesech Sluneční soustavy.

TIP: Nepříjemné překvapení: Meteority zasahují Měsíc mnohem častěji, než se čekalo

Doposud na identifikaci podobných útvarů pracovali především lidští odborníci. Taková činnost ale bývá poněkud náročná a také dost jednotvárná. Počítání a mapování kráterů přitom není samoúčelné. Pro vědce představují takové údaje cenný zdroj informací o vzrušující historii Sluneční soustavy. 

Island je ostrovem ledu a sopek odjakživa. Před více než tisíci lety zde došlo k mohutné vulkanické erupci, zřejmě nejsilnější za celou dobu, co Island obývají lidé. Erupce byla natolik extrémní, že změnila nejen svět reálný, ale i ten metafyzický.

K tomuto závěru dospěl tým glaciologů, dendrochronologů, vulkanologů a historiků, který vedli odborníci z Univerzity v Cambridgi. Povedlo se jim datovat erupci islandského vulkánu Eldgjá, při které bylo vyvrženo asi 18 kilometrů krychlových magmatu.

TIP: Neklid pod Islandem: Chystá se exploze velkého vulkánu Katla?

Podle výsledků vědeckého týmu začal vulkán Eldgjá soptit na jaře roku 939 a nepřestal až do podzimu 940 našeho letopočtu. V té době poklesla průměrná teplota na severní polokouli o zhruba 2°C. Jedním z důsledků erupce bylo i to, že se obyvatelé Islandu odvrátili od pohanských bohů a postupně přijali křesťanství. Mohutná vulkanická erupce tak zanechala trvalou stopu v kulturní paměti Islanďanů.

Dnešní medicína dokáže vyléčit lecjaká zranění, často i velmi komplikovaná a nebezpečná. S jizvami si ale úplně poradit neumíme. Nový typ náplasti, kterou vyvinuli na Harvardu, dovede podpořit hojení a ještě k tomu potlačí vznik viditelné jizvy.

TIP: Žádné velké jizvy: Zranění se perfektně zahojí s lepidlem mušlí

Za své účinky vděčí náplast jednomu speciálnímu proteinu. Ten pochází z pokožky lidských plodů. Když se lidský zárodek nějakým způsobem poraní, jeho kůže se zahojí bez viditelné jizvy, působením proteinu fibronektinu.

Oproti tomu o hojení po narození se stará kolagen, který tvoří i většinu jizvy. Kolagen tak sice podporuje hojení, ale jizva je poté bohužel viditelná. Náplast s fibronektinem způsobí, že jizva je po zahojení téměř k nepoznání od okolní kůže.

Tematické kavárny jsou již nějakou dobu běžným koloritem velkých světových metropolí. Zejména v Japonsku tak dnes není problém vychutnat si oblíbený horký nápoj v kavárně kočičí, soví, králičí, v kavárně zasvěcené veverkám, tučňákům, hadům nebo třeba ženským stehnům. Thajská kavárna The Kid-Mai Death Cafe se zmíněnému trendu přeci jen vymyká – je totiž určena milovníkům všeho, co souvisí se smrtí.

Interiér kavárny vypadá spíše jako z hororu – květinovou výzdobu zde zastupují pohřební věnce a položky v nápojovém menu nesou názvy jako „stáří“, „bolest“, „nemoc“ a pochopitelně „smrt“.

Pohřební atmosféru v Death Cafe dotvářejí citáty na stěnách: „do hrobu si nic neodneseš“ a „jste připraveni na možnost, že se již zítra nemusíte probudit?“ Pokud máte opravdu dostatečně skleslou náladu, obsluha baru vám umožní sepsat vaši poslední vůli. 

Specialitkou podniku je poležení v rakvi. V ní můžete dokonce i ušetřit – pokud se do ní necháte zavřít a vydržíte v ní alespoň tři minuty, dostanete 20% slevu. Na druhou stranu, do hrobu si stejně nic neodnesete, tak nač vlastně šetřit?

Již jen několik posledních dnů zbývá do doby, kdy první čínská vesmírná stanice Tchien-kung 1 vstoupí do atmosféry Země. Podle odhadů Evropské vesmírné agentury (ESA) by se tak mělo stát mezi 30. březnem a 6. dubnem.

Přestože větší část stanice shoří v atmosféře, některé její části mohou dopadnout na povrch Země. Dopad je odhadován kdekoli na mezi 43. stupněm severní šířky a 43. stupněm jižní šířky. V tomto pásu leží v Evropě území Portugalska, Španělska, Francie, Itálie, bývalých jugoslávských republik kromě Slovinska, dále Bulharska, Řecka a Turecka.

Podle čínských úřadů je pravděpodobnost, že by trosky 8,5 tun těžké stanice mohly ohrozit leteckou dopravu nebo cokoliv na Zemi, velmi nízká. Astrofyzik Jonathan McDowell z Harvardovy univerzity ovšem upozorňuje, že průchod atmosférou by mohly přežít části vážící až 100 kilogramů. Zároveň je podle McDowella takřka nemožné předem odhadnout, kam přesně trosky dopadnou.

Analýza společnosti Aerospace Corporation již v srpnu uvedla, že je nepravděpodobné, že by trosky Nebeského paláce někoho zasáhly, varovala však, že průchod atmosférou by mohly přežít zbytky vysoce toxické a žíravé látky hydrazin, která se používá jako jedna ze složek dvousložkové pohonné látky pro kosmické lodi. Varovala tedy všechny, aby se nedotýkali zbytků trosek, které by se mohly na zemi nalézat – lepší by bylo kvůli možnosti toxických výparů se k nim ani nepřibližovat.

Aktuální pozici vesmírné stanice Tchien-kung 1 můžete sledovat na webu N2YO.com.

Astronomická zima je u konce a všichni sledujeme první znaky jara. K předjarně kvetoucím rostlinám patří i řada exotických druhů, jež se pěstují v parcích a zahradách. Mezi nimi mají zvláštní místo keře z čeledi vilínovitých a to především vlastní vilíny (rod Hamamelis), které se pěstují v mnoha odrůdách.

Americký psycholog Solomon Asch se pokusil dokázat lidský sklon ke konformismu a pohodlnosti. Snažil se demonstrovat, že lidé jsou schopni uzpůsobit své mínění podle názoru většiny. Vliv informace má totiž takovou sílu, že se začneme domnívat, že více lidí musí mít nutně pravdu.

Všichni podle většiny

• Kdo: Solomon Asch
• Kdy: počátek 50. let 20.  století
• Prokázal: lidé souhlasí s většinou

„Aschův experiment“ spočíval na prostém principu. Záminkou celého pokusu bylo vyšetření zraku přítomných dobrovolníků. V místnosti se sešlo šest lidí, na nichž měl být výzkum proveden. Pět z nich byli najatí herci, kteří měli pokusného jednotlivce strhnout s sebou. Přítomný odborný pracovník vyzval postupně každého z nich, aby zodpověděl jednoduchou otázku. Na tabuli před sebou viděli tři různě dlouhé čáry a měli je porovnávat se vzorem. Postupně odpovídali na to, v jakém poměru jsou jednotlivé čáry ke vzoru. Výzkumník měl více tabulí a po několikátém pokusu se začaly odpovědi pěti herců výrazně lišit od toho, co výzkumník ukazoval. Přestože šlo o evidentní a jednoduchý příklad, povedlo se jim o své pravdě přesvědčit šestého člověka, který se nakonec přidal k většině.

Týrat nás baví

• Kdo: Stanley Milgram
• Kdy: 1961
• Prokázal: lidé slepě poslouchají

O deset let později provedl Američan Stanley Milgram pokus demonstrující poslušnost jedince vůči autoritě. V tomto případě šlo o vědce v bílém plášti, který sháněl dobrovolníky na nevinný experiment s označením „výzkum paměťových schopností“. Jenže na místě už bylo vše jasné. Účastníci pokusu, jimž byla přislíbena odměna ve výši padesáti dolarů, se podle losu rozdělili na „učitele“ a „žáka“. Los byl narafičený a v roli žáka se vždy ocitl najatý herec. Slíbené peníze pak měli všichni dobrovolníci obdržet bez ohledu na to, zda pokus dokončí či ne.

Žáka posadili do samostatné místnosti, kde byl upoután na křeslo s přívodem elektrického proudu. Učitel byl po celou dobu ve vedlejším pokoji s odborným pracovníkem. Seděl u stolu se spínači od pěti do 450 voltů. Úkolem učitele bylo pokládat žákovi otázky a při každé špatné odpovědi mu udělit elektrický šok. Intenzita trestu se měla pomalu zvyšovat. Asistenti podporovali dobrovolníky v roli učitele a ospravedlňovali jejich počínaní tím, že experiment tento postup vyžaduje.

Milgram a jeho tým nemohli po skončení testu uvěřit výsledkům pokusu. Přestože je už hranice 100 voltů pro člověka bolestivá a žáci v této fázi žádali o zastavení experimentu, učitelé je pobízeli pokračovat dál. Nejhorší zjištění přinesla závěrečná statistika, z níž vyplývalo, že až dvě třetiny dobrovolníků dokázaly udělit trest odpovídající životu nebezpečné hranici 450 voltů. Výsledkem bylo, že lidé si jsou schopni pod odborným dozorem bezdůvodně ubližovat a dovést pokus až ke smrtelné hranici. V podstatě lze  říct, že kolem 70 % „učitelů“ bylo v schopno „žákům“ připravit smrtící elektrické křeslo.

Téměř nikdo z dobrovolníků se zpočátku nebyl schopen vzepřít autoritě výzkumného pracovníka. Zarážející byly i odpovědi v dotaznících učitelů, kteří uvedli, že dělali jen to, co se jim řeklo, další dokonce napsali, že jsou rádi, že se mohli na takovém výzkumu podílet. Dnes by podobný experiment z etických důvodů neprošel, jeho výsledky ale objasňují mnohé z toho, jak jsou jinak psychicky normální lidé schopní páchat například válečná zvěrstva.