Makulární degenerace je závažné poškození zraku, především v oblasti žluté skvrny v centrální části sítnice, k němuž dochází zejména u seniorů. V některých případech může vést až k úplné ztrátě zraku. Pokročilá medicína si už ale s takovým onemocněním dovede do značné míry poradit.

Lékaři vyvíjejí experimentální léčbu, která využívá embryonální kmenové buňky. Před časem ji vyzkoušeli na dvou pacientech, 86letém muži a ženě šedesátnici, kteří již měli značně poškozený zrak.

TIP: Průlom v léčbě: Pacient poprvé dostal přeprogramované buňky od dárce

Pacientům zhruba před rokem implantovali do oblasti žluté skvrny kousky tkáně, napěstované z kmenových buněk. Přestože před zákrokem takřka nic neviděli, jejich stav se výrazně zlepšil a dnes jsou oba schopni číst noviny. Ještě bude nutné ověřit bezpečnost nové léčby i do budoucna a zjistit, zda se z implantovaných buněk nestanou nádorové buňky.

Zatímco nejvyšší horu světa zná drtivá většina absolventů základní školy, s nejmenší horou to již tak snadné není. Předně – nejasnosti panují okolo samotné definice hory. V obecné rovině jde o vyvýšeninu kupovitého, kuželovitého nebo tabulovitého tvaru s relativní výškou nad okolním terénem 300–600 metrů. Neplatí to ale vždy. Například francouzská hora Mont Valérien, tyčící se nad městem Suresnes nedaleko Paříže, měří jen 162 metry. Někdy je pro označení zase rozhodující nadmořská výška vrcholu.

Za nejmenší horu světa tak bývá nejčastěji považován australský vrchol Mount Wycheproof, který nad okolním terénem vystupuje jen o pouhých 43 metrů. I ten je ale ve skutečnosti horským obrem, v porovnání s horou Ťing-šan nacházející se v čínské provincii Šan-tung. K výstupu na ni si totiž vystačíte s jediným krokem.

TIP: Mount Everest má konkurenci: Předčí jej havajská sopka i ekvádorská hora

Hora Ťing-šan vystupuje nad okolní terén o pouhých 60 centimetrů! Mohlo by se zdát, že spíše než o horu jde o obyčejný balvan. Čínští odborníci ale věří, že označení hora náleží Ťing-šan právem. Drtivá část útvaru se podle nich skrývá pod povrchem. Jak hluboko hora sahá, není úplně jasné. Pokusy o nalezení její základny totiž neskončily úspěchem a v současné době má Ťing-šan statut chráněné památky a jakékoli geologické práce jsou v její blízkosti přísně zakázány.

Trysky raketových motorů musejí pracovat za extrémních teplot a tlaků. Na první pohled sice vypadají jednoduše, jejich výroba ale bývá komplikovaná, zdlouhavá a velmi nákladná. To je důvodem, proč specialisté vědeckého střediska NASA Marshall Space Flight Center (MSFC) vyvinuli nový postup výroby takových trysek.

Nový proces 3D tisku zvaný Laser Wire Direct Closeout (LWDC) umožňuje vyrábět trysky s nižšími náklady a výrazně rychleji. Liší se od většiny postupů 3D tisku podobných komponent, které jsou založené na tisknutí materiálu v podobě prášku. Vychází ze zpracování materiálu v podobě drátů.

3D tisk usnadní cesty do vesmíru 

Tým Marshall Space Flight Center s tímto novým postupem zkrátil výrobu trysek z několika měsíců na několik týdnů. Inženýři ověřili, že tento postup funguje, a také nové trysky otestovali v pozemních zkouškách při provozu za vysokých teplot a tlaků.

TIP: Vytisknout a na start: Relativity Space plánují 3D tištěné nosné rakety

Nová technologie výroby trysek je již patentovaná a jistě se najdou zájemci o komerční výrobu trysek pro raketové motory, kteří ji využijí. Marshall Space Flight Center se tímto způsobem snaží podpořit investice do kosmických technologií a průzkumu vesmíru.

Poblíž ostrova Vancouver u pobřeží západní Kanady se stal zločin. Dvě dospělé kosatky zaútočily na čerstvě narozené mládě jiné kosatky a zabily je. Jde o historicky první případ infanticidy, tedy zabití mláděte, který jsme pozorovali u kosatek.

Na vyšetřování „zločinu“ intenzivně pracují mořští biologové. Pachatelem je samec kosatky ve věku asi 32 let, kterému při zločinu pomáhala jeho matka, stará 46 let. Jde také o první případ mezi všemi savci kromě člověka, kdy se na zabití mláděte podílel cizí samec se svou matkou.

TIP: Špatný dech: Kosatky vydechují spoustu bakterií, včetně salmonel

Zabíjení mláďat není v přírodě zase tak výjimečné. Dochází k němu například u různých primátů včetně člověka, šelem, hlodavců a různých kytovců z příbuzenstva delfínů. Důvody mohou být různé, ale nejčastěji jde o sexuálně motivovaný zločin, tak jako i v tomto případě u kosatek. Samci se tímto způsobem zbaví mláděte u potenciální partnerky, která tím pádem přestane kojit a po krátkém čase může s útočníkem zabřeznout. Jinak by samec musel čekat, až mládě vyroste.

Opačný oběh měsíce znamená, že souputník kolem své planety krouží proti směru její rotace. Pokud by se zformoval z pozůstatků materiálu po vzniku planety, musel by nutně obíhat tzv. ve stejném smyslu – pakliže by ovšem neutrpěl katastrofickou srážku, jež by mohla jeho pohybový stav zcela změnit.

Naproti tomu tzv. retrográdní rotace je známkou zachycení tělesa při průletu. Ztratí-li objekt (nejčastěji planetka) během průletu značnou část své kinetické energie – například když se prosmýkne systémem již existujících měsíců –, pak se může usadit na retrográdní orbitě. I sklon takové dráhy bývá značný, na rozdíl o prográdních satelitů, jež se pohybují převážně v rovině planetárního rovníku. Největším retrográdním souputníkem ve Sluneční soustavě je Neptunův Triton.

Lidské tělo je nastaveno tak, aby fungovalo ve dvou režimech – ve fázi bdění a ve fázi spánku. Když je vzhůru, mozek produkuje toxické proteiny ze svých nervových buněk (neuronů). Odbourávat tyto škodlivé látky dovede pouze ve spánku. Pokud jej k jejich zničení nedostane dostatek času, toxické proteiny dál zůstávají v mozkových buňkách a způsobují pomalu, ale jistě zkázu. Výrazně omezují schopnost soustředit se a přemýšlet. Tento fakt neporazí ani velké množství kofeinu.

Nedostatek spánku zhoršuje celkovou funkci mozku. Zpomaluje zpracovávání informací, řešení problémů, ničí kreativitu. Naproti tomu stoupá hladina stresu a intenzita emočních reakcí. Pokud je doba bdělosti příliš dlouhá, mozek si vypomáhá dočasným odpočinkem jednotlivých druhů neuronů. Není to přímo spánek, ale tento stav mu je velmi podobný. Odpočívající buňky nepracují tak, jak mají, a člověk si například nezapamatuje informaci, kterou slyší, splete se v početních příkladech nebo nevidí věc, kterou hledá, protože potřebné neurony, jež mají danou věc na starosti, právě odpočívají.  

Málo spánku

Potřeba spánku je individuální záležitost. Přesto platí, že dospělý zdravý člověk by měl spát přibližně 8 hodin denně. Někdo potřebuje o hodinu více, jinému stačí o dvě hodiny méně. Ještě před padesáti lety spali lidé v průměru o hodinu déle než teď. Před patnácti lety to bylo o 20 minut déle. S postupující dobou spíme stále méně. Našemu organismu ale ztracené hodiny chybí.

Biologové v Pensylvánii testovali skupinu dobrovolníků. Čtrnáct dní po sobě je ochuzovali o 1 až 2 hodiny spánku. Porovnali potom inteligenční a psychické testy účastníků experimentu. Nedostatek spánku měl na jejich výkon zcela zničující efekt. Výsledky byly srovnatelné s těmi, kdo nespali dvě noci po sobě. Vědci navíc objevili další poznatek – lidé nejsou schopní odhadnout, jak moc jim spánek schází, a netuší, že jsou ospalí. Většina testovaných osob i po týdnu spánkové deprivace tvrdila, že se cítí úplně normálně a necítí žádné důsledky kratšího spánku. 

Nemoci z nedostatku spánku

Spánek je pro život absolutně nezbytný. Podporuje obnovu tkání, růst, regeneraci paměti a schopnost učení. Při nedostatku spánku roste v krvi hladina hormonu kortizolu. Ten odpovídá za rovnováhu vnitřního prostředí lidského těla. Pokud je jeho hladina v krvi dlouhodobě vysoká, způsobuje nemalé zdravotní problémy. Typický projev je trvale vysoký krevní tlak, snižování hustoty kostní hmoty a následný rozvoj osteoporózy. Zvyšuje také produkci žaludečních kyselin. Ta má za následek nadměrné překyselení žaludku, což při dlouhodobém stavu vede k rozvoji vředu a v horším případě až ke vzniku nádoru. Zapříčiňuje ztrátu elasticity kůže a podporuje všeobecné stárnutí.

Nedostatečný spánek také souvisí se změnami hladin hormonů leptinu a ghrelinu, jež regulují pocit hladu. Leptin snižuje pocit hladu a po nedostatečném spánku jeho množství klesá. Naopak ghrelin, který pocit hladu zvyšuje, beze spánku stoupá. Tím vzniká větší chuť k jídlu a roste sklon k obezitě. Především jde totiž o chuť na energeticky bohaté potraviny s vysokým obsahem sacharidů.

Spánkový deficit je spojen také s vyšším rizikem pracovních úrazů. Energii pozbytou nedostatkem spánku není možné doplnit jídlem. Tělo potravu přijímá k udržení životních funkcí, ale síla a vitalita se přesto vytrácí. Klesá také zájem o sexuální aktivity a u mužů vede spánkový deficit velmi brzy k problémům s erekcí. Dlouhodobý nedostatek spánku patří také mezi rizikové faktory vzniku rakovinného bujení. Při dlouhodobé spánkové deprivaci dochází dokonce k halucinacím.

Příčiny spánkové deprivace

Nedostatek spánku může mít několik příčin. Je důležité si uvědomit, který z vlivů náš spánek ruší. Vnitřní příčinou je v dnešní době většinou stres. Poruchy rytmu spánku jsou daleko častější v rozvinutých zemích. Objevuje se totiž pocit, že spánek je ztráta času, že nám nedovolí využít náš skutečný potenciál a brání nám v  kariéře. Ale mezi příčiny špatného spaní patří i bolest, svědění, psychická nebo jiná nemoc. Vnějšími vlivy jsou nevhodný životní styl, nedostatek fyzické aktivity během dne, opakované zdřímnutí přes den, případně špatný vliv prostředí – hluk, horko, světlo při usínání a spaní.

Směnný provoz je nejčastější příčinnou spánkové poruchy v důsledku narušení biologického rytmu. U poloviny pracovníků směnného provozu jsou pozorovány přechodné poruchy usínání a celistvosti spánku. Psychický stav člověka je v úzkém vztahu s kvalitou spánku. Ale právě i naopak – kvalitu spánku můžeme považovat za „odraz“ duševního stavu jedince. Pokud jsou delší dobu narušovány přirozené biorytmy a spánku je málo, vznikne problém s nespavostí, který je třeba odstranit. 

Léky na spaní

Zdánlivě nejjednodušším řešením špatného spaní jsou léky proti nespavosti. Nejčastěji se užívají hypnotika nebo benzodiazepiny. Hypnotika působí tlumivě na nervové buňky mozku. Odstraňují úzkost a utlumují celý organismus. Většinou jsou již bez barbiturátů, na které dříve vznikala závislost. Benzodiazepiny urychlují usínání, snižují počet nočních probuzení a prodlužují celkovou dobu spánku. Prodlužují však celkovou dobu lehkého spánku. Jejich účinky mohou přetrvávat i přes den a člověk se může po jejich užití cítit v útlumu i během dne. Na tento druh léků také vzniká závislost, i když riziko není tak velké jako u předchozích hypnotik s barbituráty.

Nejpřijatelnějším druhem chemicky vyráběných léků na spaní jsou melatoninová hypnotika. Melatonin je hormon produkovaný přirozeně šišinkou v mozku. Reguluje spánek. Ve vyšším věku jeho snížená produkce může zapříčiňovat zhoršený spánek. Díky tomu, že se melatonin přirozeně v organismu tvoří, není pro něj toxický a je bezpečný i při dlouhodobém užívání. Melatoninová hypnotika nezpůsobují útlum dechového centra, svalovou slabost, neovlivňují pohybové funkce a nemají vliv na žádné jiné funkce organismu ani na paměť. Nevyvolávají ospalost následující den a hlavně nezpůsobují závislost.

Díky přirozenému mechanismu účinku přesně kopírují průběh zdravého spánku. Jejich podání přináší plně zotavující spánek, což se následující den projeví příjemným pocitem odpočinutí si. U lidí trpících nespavostí významně zvyšují kvalitu života. Krátkodobého užívání jakýchkoli léků na spaní se není třeba bát. Přinesou odpočinek, zbaví strachu z nespavosti a nevyspání a i po vysazení léku je možné v osvěžujícím spánku pokračovat.

Fáze spánku

Fáze bdění se nazývají beta a alfa, fáze spánku jsou REM, théta a delta. Fáze beta je stav plné bdělosti. Fáze alfa nastává, když člověk „vypne“, uvolní se, zavře oči a na nic konkrétního se nesoustředí. Fáze alfa přechází plynule ve snovou fázi REM, po níž následují relativně hluboký (théta) a hluboký spánek (delta). Fáze delta a REM se v průběhu spánku střídají po cca 90 minutových intervalech.

TIP: Jak „mluví“ spánek: Co prozradí poloha při spaní?

Největší spánkový deficit odbourává lidské tělo už v první fázi REM, která trvá pouhých 5 minut. Jinými slovy všechen myšlenkový „odpad“ za poslední den, který je potřeba utřídit, zvládne mozek „uklidit“ v prvních minutách spánku. Když se člověk probudí z krátkého spánku dříve, než upadne do hlubokého spánku, načerpá energii i na pár hodin a zároveň zamezí známému pocitu rozlámanosti, který přijde, když je člověk násilím probuzen z hlubokého spánku. Proto funguje krátký odpočinek během dne jako restart, když chybí dostatek kvalitního nočního spánku.

Když se řekne Island, může si člověk představit opravdu nejrůznější přírodní scenérie – dramatické sopečné pouště, barevné hory, ledovce, vodopády, sopky i bahenní sopky, horké prameny, gejzíry, hluboké fjordy, různobarevné pláže, ale také třeba největší světovou kolonii papuchalků. Na Islandu, který je zhruba o třetinu větší než Česká republika, přitom žije pouhých 300 000 obyvatel. Převážná část z nich má domov na jihozápadě ostrova v okolí hlavního města Reykjavíku a vnitrozemí zůstává úplně pusté. Otevírá se tak obrovský prostor nespoutané divočině.

Hranice mezi kontinenty

Vznik Islandu je spojen s pohybem kontinentálních desek. Vlivem odsunu Severní Ameriky od Evropy dochází k pomalému rozpínání Atlantského oceánu a tento pohyb kontinentů vedl k tomu, že se před 65 miliony lety začalo na dně oceánu formovat nejdelší horské pásmo planety – Středoatlantský hřbet. Island je nejvýraznějším místem, kde se část tohoto pohoří dostala až nad mořskou hladinu. Nachází se přímo na rozhraní dvou litosférických desek a díky této poloze je pro něj typická vysoká vulkanická činnost.

Rychlost rozestupování se pohybuje řádově v milimetrech za rok, nicméně během velké sopečné erupce či zemětřesení může rázově poskočit i o několik centimetrů. Rozpínání Islandu je názorně patrné v Národním parku Thingvellir, kde se vlivem pohybů v riftové zóně vytvořily desítky metrů široké i hluboké praskliny. S trochou nadsázky se dá říct, že dramaticky působící trhliny jsou hranicí mezi Evropou a Amerikou. V tektonické proláklině zde vzniklo i největší islandské jezero Thingvallavatn. Vodní plocha o rozloze 84 km² umožňuje nejen rybaření, ale také potápění, které je zde velmi populární. Vždyť kde jinde na světě je možné plavat v trhlině s průzračnou vodou mezi dvěma kontinenty?

Oheň a led vedle sebe

O Islandu se říká, že je zemí ohně a ledu přičemž oba prvky jsou zde zastoupeny opravdu bohatě. Na ostrově se nachází více než 30 aktivních vulkánů, nicméně k nové erupci může dojít téměř kdekoli podél riftového pásma. Zřejmě nejznámější islandskou sopkou je Hekla, která naposledy vybuchla v roce 2000. V nedávné minulosti se ale nejvíc proslavil Eyjafjallajökull, který v roce 2010 zablokoval mrakem sopečného popela téměř celý letový prostor nad Evropou. Dal tak světu výstrahu a upozornil na nepřipravenost společnosti na podobné přírodní události. Na Islandu se totiž nachází daleko větší sopky než je Eyjafjallajökull a jejich erupce v historii běžně dosahovaly mnohem výraznějších rozměrů. Jmenovat je možné vulkány Katla, Krafla, Askja či Grímsvötn. Poslední z nich se nachází pod největším islandským ledovcem Vatnajökull.

Ledem je v současnosti pokryta více než desetina Islandu. Vedle Vatnajökullu jsou dalšími velkými ledovci Langjökull, Hofsjökull nebo Mýrdalsjökull, který přikrývá obávanou sopku Katla. Kombinace ohně a ledu vytváří specifickou hrozbu. Výbuchem sopky pod ledovcem dochází k velmi rychlému tání ledu a následným povodním s extrémními průtoky vody, jež jsou na Islandu nazývány Jökulhlaup. Jako jeden příklad za všechny lze uvést událost z roku 1996, kdy erupce vulkánu Grímsvötn vyvolala povodeň o intenzitě přes 45 000 m³ za sekundu, což odpovídá přibližně průtoku obří africké řeky Kongo. Naštěstí se tato vodní masa prohnala neobydlenou krajinou a došlo pouze ke škodám na dopravní infrastruktuře.

Největší známá islandská erupce se odehrála v roce 1783, kdy sopka Laki během osmi měsíců vychrlila téměř 15 km³ lávy a obrovské množství plynů. Přímým důsledkem byla smrt minimálně čtvrtiny tehdejší islandské populace a více než poloviny veškerého dobytka. Šlo o katastrofu takových rozměrů, že je jí přisuzována i dočasná změna klimatu nad Evropou, která způsobila hladomory v letech následujících po erupci.

Horké lázně a gejzíry

Mimo samotnou dramatickou sopečnou krajinu, kterou erupce sopek na Islandu vytvořily, je pro ostrov typická i vysoká koncentrace výskytu tzv. postvulkanických jevů. Na severu ostrova je dobře známá „ďáblova kuchyně“ Námafjall, kde uprostřed 6–8 metrů širokých kráterů probublává vroucí bahno se zápachem síry. V jižní části najdete podobné útvary např. v „údolí horké řeky“ u obce Hveragerdi nebo více ve vnitrozemí se nachází známá lokalita Hveravellir. Také v oblasti barevných Duhových hor u Landmannalaugaru vám často bude vřít země doslova pod nohama.

Po celé ploše ostrova jsou v krajině rozesety termální horké prameny. Na několika lokalitách se zde dá vychutnat koupel v nijak člověkem neupravených a zcela přírodních lázních. Využití geotermálně ohřívané vody na Islandu nezná mezí a skoro každá vesnice má koupaliště s horkou vodou. Geotermální energie se na Islandu využívá také k výrobě elektřiny, vytápění domácností ale i skleníků, a dokonce i k vyhřívání chodníků na hlavní třídě v Reykjavíku.

TIP: Proč teď Island vypadá jako Mordor

Mezi výrazné postvulkanické jevy bezesporu patří i gejzíry, v prvé řadě praotec všech gejzírů světa Geysir, který dal tomuto přírodnímu jevu jméno. Geysir svého času vyvrhoval vodu až přes 60 metrů vysoko, ale dnes již bohužel není aktivní. K jeho erupcím dochází už jen sporadicky, jako tomu bylo například během velkého zemětřesení v roce 2000. Nedaleko od Geysiru ve stejném geotermálním poli se ovšem nachází ještě jeden gejzír, a to Strokkur. Menší kolega sice chrlí vroucí vodu „jen“ do výšky 20 až 30 metrů, ale zato pravidelně s intervalem pouze několika minut. A někdy i opakovaně za sebou. Mezi jednotlivými explozemi je gejzír klidné jezírko. Těsně před výbuchem hladina několikrát „zapumpuje“ a pak už se z podzemí rychle valí obrovská bublina plynů, která tlačí celou masu vody vzhůru. V ten moment voda tryská vysoko nad hlavy všech přihlížejících.

Hřmící tvůrci duhy

Island je nejen zemí vody tryskající vzhůru, ale rovněž zemí vodopádů. I pro jejich výskyt jsou tady ideální podmínky. Geologicky mladá krajina je plná zlomů a terénních nerovností a řeky mají dostatek vody, která zdejším vodopádům dodává na majestátnosti a dramatičnosti. Mezi nejznámější a nejhezčí vodopády patří například 60 metrů vysoký Skogafoss, dále Seljalandsfoss, u kterého lze padající proud vody obejít kolem dokola, „božský“ Godafoss, neuvěřitelně pravidelný Dynjandi anebo z podzemí vytékající Hraunfossar. Za vodopád s největším průtokem v Evropě je považován Dettifoss, jehož kaňonem v závislosti na roční době protéká až několikanásobně více vody než pražskou Vltavou. S výškou 196 metrů je nejvyšším islandským vodopádem Glymur.

Za zmínku v každém případě stojí i „Zlatý vodopád“ Gullfoss – hřmící dvoustupňový obr, který se z třicetimetrové výšky valí do kaňonu řeky Hvítá. Stejně jako nad ostatními islandskými vodopády, i nad Gullfossem se za slunného dne tvoří krásná duha.

Ryby, ptáci i savci

Island není bohatý jen na krásy neživé přírody. V prvé řadě se v islandských vodách nacházejí bohatá loviště ryb, ale bohužel zde také pokračuje ve světě tolik nepopulární lov velryb. Mimo vodní říši ožívá přes léto Island díky rozmanitému ptactvu, které sem přilétá hnízdit. Mezi významnou ornitologickou lokalitu patří například mělké „komáří jezero“ Mývatn na severu země. Velkou atrakcí Islandu jsou barevní papuchalci, kteří zde hnízdí v podzemních norách vyhloubených v travnatých vršcích vysokých útesů.

Papuchalci vytvářejí na Islandu nejpočetnější kolonii na světě a mezi vyhlášené lokality pro jejich pozorování patří například útesy Dyrhólaey na jihu anebo několik set metrů vysoké útesy Látrabjarg v oblasti Západních fjordů. V příbřežních vodách lze také často spatřit tuleně nebo právě velrybu. V oblasti hlubokých fjordů na východě Islandu se okolo silnic často pasou stáda v minulosti introdukovaných sobů a s trochou štěstí lze spatřit i polární lišku.

Barvy zimní noci

Návštěvníky z kontinentální Evropy často na Islandu zaráží téměř naprostá absence lesů. Chráněná údolí řek byla dříve hustě zalesněná, jenže zdejší zejména březové a vrbové lesy charakteru lesotundry již dávno vzaly za své během éry Vikingů. V současnosti je výrazně zalesněno například okolí Reykjavíku či sever země u jezera Lagarfljót. Zbytky původního zalesnění najdeme například v dech beroucím údolí Thórsmörk, nebo na území NP Skaftafell, při úpatí největšího islandského ledovce Vatnajökull. Během léta zde v lesích dokonce rostou houby.

TIP: Kanadský národní park Banff: Barvy javorového listu

Většina turistů se na Island vydává právě během krátkého arktického léta. Objet ostrov po hlavní okružní silnici kolem dokola je sice krásný zážitek, ale je srovnatelný s návštěvou slavné galerie, kde v zástupu dalších turistů všichni obdivují jen lehce přístupné atrakce. Opravdu temné a dramatické, pro Island tolik typické scenérie objevíte spíše při výletech terénním autem do vnitrozemí, nebo ještě lépe pěšky s batohem na zádech vstříc islandské divočině na některém z více či méně populárních treků. Island sice leží jižně od polárního kruhu, přesto se zde dá mluvit o výskytu polární noci, neboť během zimy se den zkracuje jen na 2 až 3 hodiny. Během dlouhé zimy tančí po nocích na obloze nad zasněženými horami fascinující polární záře, která znovu připomíná, že Island není jen černý a pustý. Je barevný a krásný.

Konec první světové války předznamenal začátek nové dějinné epochy. Nebyl to ale jen čas radostných setkání, návratu vojáků z fronty a hrdosti z nově nabyté svobody po vyhlášení Československa. Byly to i okamžiky sčítání ztrát a hledání schůdných cest pro existenci novorozeného státního útvaru. Národní i mezinárodní politika se vždy točila kolem peněz, a prakticky celá éra První republiky byla sledem hospodářských, měnových, pozemkových a sociálních reforem. Pro občany znamenaly tyto změny a zásahy jen další nejistoty. Důvěru v mladý stát navíc silně poznamenala globální ekonomická krize let třicátých. Rozhodně se tedy nedá prohlásit: „Za Masaryka bylo vždycky líp.“

Když skončila válka…

… a dozněly výstřely, bylo zapotřebí konsolidovat nový stát. Došlo na dočasné uzavření hranic, měnovou reformu. Pro Československo dopadla situace relativně dobře: na našem území se totiž nacházelo 70-80 % průmyslových podniků celého starého Rakousko-Uherska. Možná nám chyběl vstupní kapitál, ale nikoliv výrobní prostředky. Horší to už bylo s pracovními silami. Těsně po válce vyskočil počet nezaměstnaných na 228 000. Přesně tolik přišlo o práci v důsledku neplatnosti válečných objednávek. Konzervy, vojenské uniformy nebo zbraně už nebylo zapotřebí vyrábět masově.

Kvůli odtržení od monarchie došlo navíc ke zpřetrhání obchodních svazků s Rakouskem, Maďarskem a částečně i s Německem. Těžký zásah utrpěl zejména hutní a strojírenský průmysl, ale nezaměstnanost se dál šířila jako lavina napříč celým pracovním trhem. Kromě lidí bez práce tu bylo 210 000 válečných invalidů, kteří potřebovali péči. A stále tu chybělo 385 000 párů mladých a silných rukou mužů, kteří na válečných frontách padli.

Kolik váží koruna?

Kdo čekal okamžitou změnu k lepšímu, musel patrně v počátcích První republiky zažívat hořké zklamání. V porovnání s rokem před válkou činily v létě 1919 dělnické mzdy jen 37,4 %! Cena zboží přitom neklesala, naopak – byla často až o 90 % vyšší. Docházelo přitom k paradoxní situaci: nebylo pracovních sil, a přitom panovala nezaměstnanost.

Muži i ženy se hlásili prakticky k jakémukoliv zaměstnání, ale ne vždy pochodili. Prodejci zboží museli vyrovnávat nedostatečné zisky vyšší cenou, čímž opět klesala schopnost prodat. Československo ale bludný kruh ekonomické krize díky výhodným půjčkám ze zahraničí prorazilo a do dvacátých let už vstupovalo jako relativně stabilní země, počítaná do první světové dvacítky. 

Nůžky se rozevírají

Poválečné období chaosu vystřídala „stabilita a prosperita“ let dvacátých. Ve světě jsme byli považováni za desátou ekonomicky nejsilnější zemi! Jenže Československo nepatřilo, pokud šlo o výdělky jednotlivců, mezi právě rovnostářské státy. V podstatě se s každým dalším rokem existence republiky více rozevíraly nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími. Chtělo se to umět narodit: pokud do sociálně slabší rodiny, tak vás pravděpodobně ani ta největší píle nevynesla na vrchol. A z potomků prozíravě investujících boháčů se zatím stávali jen větší boháči.

Sláva a lesk dvacátých let, jak nám je dodnes připomínají klasické černobílé filmy z Barrandova, byl světem vyvolených. Snad proto byly tolik oblíbené. Normální lidé u nich mohli snít o životě ve vyšší společnosti. Průměrný dělník vydělával pětistovku měsíčně, a nebyl s to uživit rodinu. První republika byla také z hlediska zaměstnanosti rozvrstvena geograficky – v Praze bylo lépe a vydělávalo se více, než na Podkarpatské Rusi, kde panovala bída a hlad.

Zaměstnanecká pozitiva? Ticho po pěšině

V letech 1918-1920 byly vydány různé předpisy: o práci dětí, žen, o placené dovolené, o ochraně minimálních mezd či kolektivních smlouvách. Například po roce práce máte nárok na šest dnů dovolené, a po patnácti letech si už můžete dovolit každý rok osm volných dní. Ženy a děti do 16 let už nesmí vykonávat noční práce. U čtrnáctiletých byl stanoven maximální hodinový práh počtu hodin, které mohou pracovat, a zakázána byla práce dětí pod deset let věku. Respektive, mohly být zaměstnány „jen“ u lehkých pracích v zemědělství a domácnosti. Co to ale znamenalo v praxi? Že strusku od uhlí na haldě v Ostravě pořád přebíraly malé děti, jen koše s nasbíraným uhlím za ně odevzdaly jejich matky.

Typickým příkladem byla i práce nezletilých učňů: dvě třetiny dne se „vzdělávali“ prací, třetinu pak odváděli dílo svému mistrovi. V konečném důsledku tak ale odpracovali až 84 hodin týdně. I když nikdo neměl oficiálně pracovat déle než 48 hodin týdně, a termín přesčas byl ještě neznámý, pracovalo se často mnohem déle. Protože i ta nejtěžší a nejnepříjemnější práce byla lepší, než být nezaměstnaným. Těžko si stěžovat na nadřízené, když můžete dostat výpověď „na hodinu“, a na ulicích postávají desítky lidí bez práce.

Konzervativní zastánci starých pořádků, kteří by za První republiky nejraději viděli ženu jen u plotny a kolem ratolestí, s nelibostí nesli jejich pracovní emancipaci. Ale neuvědomovali si už, že bez řádně zaměstnaných žen už nebylo ve dvacátých letech možné rodinu uživit.

Kolik si vydělal horník

Horník z Kladna mohl v roce 1919 domů přinést měsíčně až 600 korun. Musel to být ale zatraceně dobrý havíř, protože byl placen od váhy narubaného uhlí. Pokud bylo nosné ložisko slabé, nebo pracoval pomaleji, jeho odměna byla poloviční. Menší peníze také přinesli ti, kteří fárali do šachty, ale jen pomáhali: vyváželi materiál a hlušinu. Jejich odměna za měsíc osmihodinových prací činila jen kolem 150 korun. I proto se musela zapojit celá rodina: paběrkování na haldě totiž mohlo přinést ženě desetikorunu za den, a jejím dětem po pětikoruně. Celo-rodinný měsíční výdělek pak činil kolem jednoho tisíce korun.

O deset let později, před nástupem krize, byla situace o něco lepší: na šachtě jste si mohli vydělat v průměru kolem 940 korun, zkušený předák kolem 1200. Jenže už bez oficiálně zakázaného dětského výdělku.

V konečném důsledku tak rodina hospodařila pořád s těmi samými penězi. Horník navíc musel s každým sestupem do podzemí počítat s rizikem, že na povrch už vystoupit nemusí, a že z něj pracovní úraz může udělat nezaměstnaného mrzáka.

Image

Čtěte také

Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

I přes značné rozšíření nejrůznějších fitness náramků, chytrých hodinek a aplikací podporujících zdravý životní styl, není vždy úplně snadné ohlídat si kvalitu stravování. Usnadnit by to mohl chytrý čip instalovaný přímo v ústech. 

Senzor vyvinutý americkými vědci a inženýry, který se instaluje přímo na zuby zvládne ohlídat spotřebu glukózy, soli a alkoholu. V budoucnu by to prý mohly být i další chemikálie, které jsou významné pro lidské zdraví.

TIP: Náramky pro pijany hlídají hladinu alkoholu: Dají vědět, když pijete přes míru

Zařízení o velikosti 2 × 2 milimetry tvoří dvě tenké vrstvy zlata, mezi nimiž je umístěná třetí vrstva s materiálem, který absorbuje cílové chemikálie a dovede je tím pádem detekovat. Senzor je natolik elastický, že dovede přilnout k nepravidelnému povrchu zubu. Senzor bezdrátově pasivně komunikuje s mobilním zařízením, které analýzou vyslaných a opětovně přijatých rádiových signálů rozpozná, kolik glukózy, soli a alkoholu senzor detekoval.

Před 53 lety pořídila sonda Mariner 4 během průletu kolem Marsu první snímky. O 11 let později, se Viking 1 stala první sondou, která na rudé planetě přistála. V následujících letech k Marsu vyrazilo několik sond a roverů, které až na výjimky (Mars Pathfinder, Spirit, Opportunity, Phoenix) mnoho úspěchů nezaznamenaly. Na ty úspěšné ale dokázal navázat doposud nejsložitější přístroj, jaký kdy lidé poslali na jinou planetu – rover Curiosity.

Dva tisíce dnů na rudé planetě

Od svého přistání v Galeově kráteru strávil Curiosity na povrchu Marsu již pět a půl roku, což odpovídá 2000 marsovským dnům. Za tuto dobu urazil více než 18 kilometrů a sesbíral stovky vzorků a pořídil tisíce fotografií. V oblasti Yellowknife Bay objevil důkazy o tom, že na povrchu rudé planety kdysi byla voda a podařilo se mu najít organické molekuly na bázi uhlíku a dusíku. V roce 2014 dokázal detekovat na povrchu Marsu metan.

TIP: Curiosity vs. Mars 2020 Rover: NASA ukázala vytuněnou verzi nového roveru

Původní mise roveru byla plánována na 23 měsíců, tuto hranici již Curiosity dávno překonal a nyní stoupá k vrcholku hory Mount Sharp. Úkolem roveru není zdolání 5,5 kilometru vysoké hory, na takový horolezecký výstup ostatně není Curiosity stavěný. Výstup do výšky 500 metrů ale podle NASA v jeho silách je. I přes technické problémy, rover stále rozšiřuje naše znalosti o vzdáleném světě rudé planety. Doufejme, že letos v srpnu oslaví ve zdraví i své 8. narozeniny.