Dnešní bakterie jsou čím dál tím odolnější vůči antibiotikům. Jejich rezistence se stává závažným problémem, který si vybírá daň v podobě zmařených lidských životů. Jednou z hlavních příčin šíření rezistence na antibiotika je jejich nadměrné používání.

Během posledních 15 let ve světě dramaticky vzrostla spotřeba antibiotik. Celková spotřeba těchto léků stoupla o 42 miliard dávek ročně, což je nárůst o 65 procent.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Nejsou to příliš dobré zprávy. Viníkem tohoto nepříznivého trendu jsou především rychle se rozvíjející ekonomiky. Například v Indii narostla spotřeba antibiotik o 103 procent, v Číně o 79 procent a v Pákistánu o 65 procent. Ve stejných zemích se také dramaticky šíří rezistentní infekce, hlavně kvůli nízké úrovni lékařské péče a hygieny.

Organizace LionAid si ve světě vydobývá stále větší respekt, ale většina české veřejnosti ji pravděpodobně nezná. Můžete nám o ní říct to nejdůležitější?

LionAid se zviditelnila v roce 2010, když jsme zorganizovali velmi úspěšnou kampaň, abychom upozornili britskou veřejnost na stav lví populace. Také jsme v britském parlamentu debatovali o problémech zachování lvů a dosáhli jsme v postojích britské vlády i Evropského parlamentu velkého pokroku. LionAid slaví v březnu 2012 teprve dva roky, ale již nyní je v oblasti ochrany lvů respektována jako vedoucí organizace. Vše jde velmi rychle, protože trváme na vývoji a efektivní ochraně.

Čeho se vlastně snažíte dosáhnout?

LionAid má mnoho cílů. Samozřejmě, že prvním z nich je prosadit mnohem lepší plánování ochrany afrických lvů. Za posledních 50 let jsme v Africe ztratili více než 90 % těchto zvířat. Musíme akceptovat, že v Africe už nikdy nebude 200 000 lvů jako před 50 lety a měli bychom připustit, že jejich počet bude stále klesat. Nyní jich zbývá dvanáct až dvacet pět tisíc a LionAid se snaží zbývající populaci stabilizovat.

Důvodů poklesu lví populace je víc, ale vy se zaměřujete především na jeden z nich, že?

Ano, existuje mnoho důvodů pro pokles počtu lvů. Patří mezi ně ztráta domoviny, konflikt s rozrůstajícími se populacemi lidí a dobytka. Nejvíc ale lví populace ničí trofejní lov. Málokdo ví, že mezi roky 2000 a 2009 bylo z Afriky jako trofeje vyvezeno 6 652 lvů. Vzhledem k tomu, že lovci mají zájem spíš o samce, je odstřel takového množství neudržitelný. Není divu, že lví populace rapidně klesá. Lov lvů je komerční zábava, která nic nepřináší ochraně zvířat, africkým komunitám, ani ekonomikám afrických států. Je to pouze výnosný podnik loveckých společností. Věříme, že nejdůležitějším požadavkem ochrany lvů je okamžité zastavení tohoto loveckého průmyslu.

Nejrůznějších ochranářských organizací už ovšem existuje spousta. V čem se od nich LionAid liší?

LionAid byla založena s cílem udělat významný krok k záchraně druhu. Víme, že mnoho organizací bylo v minulosti zapojeno do ochrany lvů, ale veřejnost by si měla uvědomit, že tyto organizace každoročně pouze pozorovaly úbytek lvů. Některé z nich, například Světový fond na ochranu přírody (WWF) a Panthera Foundation, podporují lov lvů pro trofeje jako ochranářské opatření. Zatímco mnoho lidí má stále romantickou vizi ochrany, kdy vědci projíždějí krajinou ve starém Landroveru s kamerou a poznámkovým blokem, ochrana v roce 2012 je velice obsáhlá disciplína, která zahrnuje ekologii, biologii, genetiku, nemoci, sociologii, antropologii, vzdělání, ekonomiku a politiku. Všechno dohromady může fungovat v celkovém programu velmi konstruktivně. Nyní jsme se rozhodli zaměřit se na politiku. Hovoříme se členy parlamentu v Londýně, Praze, Berlíně, Bruselu. Je to vysoce účinné a pro ochranu druhu stejně důležité jako studování biologie zvířat.

Snažíte se nějak oslovit také africké země, kde lov probíhá?

LionAid měl nedávno čest spojit několik afrických států, ve kterých lvi žijí. Zástupci těchto zemí se sejdou v Nairobi, kde bude probíhat konference ohledně stavu lvů a jejich nutné ochrany. Očekáváme, že delegáti podají zprávu o stavu lví populace v jejich zemi, zmíní pokrok v sestavování národních plánů ochrany lvů pro každou zemi a požádáme, aby každý národ zvážil podporu přeřazení lva z přílohy CITES II (zranitelný) do přílohy I (ohrožený). Přeřazení nebude eliminovat trofejní lov, ale bude vyžadovat mnohem více studií k určení, zda sportovní lov doopravdy přispívá k ochraně lva. Druhy v příloze I budou také vyžadovat dovozní povolení ze všech dovozních zemí a proto se každá země může sama rozhodnout, jestli vstup takových trofejí povolí. Uvedu příklad. Gepardi jsou v USA v CITES-ové příloze I. To znamená, že USA nedovolí jejich dovoz jako trofeje, i když CITES povoluje vývozní kvóty z Namibie a Zimbabwe. Naopak země jako Německo a Rakousko stále dovážejí mnoho trofejí gepardů. Samostatně nebo na základě dohody s členskými státy EU ovšem mohou na dovoz vyhlásit moratorium. 

Evidentně tedy sledujete nejen vývoj ve lví populaci, ale také u jiných kočkovitých šelem…

Ano a jsme také velmi znepokojeni počtem levhartích trofejí. Nikdo opravdu neví, kolik levhartů zbývá. Lovci mají povoleno střílet jen dospělé samce a z dostupných údajů vyplývá, že v období 2000–2009 bylo z Afriky vyvezeno skoro 10 000 levhartích trofejí. Levhart je přitom také v příloze I CITES. Co bychom chtěli zdůraznit je, že kvůli pokračujícímu sportovnímu lovu velkých koček musí být mnohem přísnější kontroly ze strany CITESu, ale i ze strany afrických států. Nejdůležitější otázka, kterou si všichni musíme položit je: „Jak sportovní lov přispívá k ochraně?“ Z našich daní podporujeme organizace jako IUCN a CITES. Všichni můžeme kontrolovat, jestli tyto organizace dělají správně svoji práci.

Co byste odpověděl člověku, který by se zeptal: „Jaký význam vlastně má ochrana lvů, kteří vybíjejí i tak nepočetná africká zvířata?“

Když pominu úctu ke všemu živému a snahu zachovat život na Zemi v celé jeho pestrosti, je tady i ryze praktický pohled. Ochrana lvů je velmi důležitá nejen pro ně samotné, ale také pro jejich biotopy. Lvi jsou vrcholoví predátoři a přítomnost takových druhů v ekosystému je velmi důležitá pro biodiverzitu. Pravděpodobně nejlepší studie byla provedena v Yellowstonském národním parku v USA. Tam byli již dávno vyhubeni vlci, ale po reintrodukci jsme zaznamenali, že se ekosystém stal různorodější. Když se vlci vrátili zpět do Yellowstonu, ukázalo se, že mnoho druhů, včetně ptáků, malých savců, ale i stromů, se vrátilo zpět. Z toho je názorně vidět, že vrcholoví predátoři jsou klíčoví pro udržení biologické rozmanitosti. Již dávno jsme se naučili, že stabilita ekosystému je udržována velkým řetězcem komponentů. Odstranění vrcholových predátorů má kaskádovitý efekt, který výrazně ovlivňuje biodiverzitu.

Pojďme zpět ke lvům a faktorům, které ohrožují jejich existenci. Jak závažné jsou pro jejich populaci choroby?

To je opravdu dobrá otázka. LionAid se velmi obává vlivu nemocí na lví populaci. Jednak je mnoho studovaných lvích smeček infikováno Kočičím imunodeficientním virem (Feline Imminodeficiency Virus, FIV), který je obdobou lidského viru HIV způsobujícího AIDS. Virus nezabíjí lvy hned, ale pomalu ničí jejich imunitní systém. Lvi infikovaní FIV jsou pak mnohem náchylnější k jiným nemocem. Mezi ně patří choroby domácích zvířat jako tuberkulóza, která se přenáší od dobytka, a psinka. Velké množství lvů už na tyto nemoci zemřelo. Ochranářský výzkum nebere plně na vědomí hrozbu nemocí. Je to oblast, kde by měl být proveden mnohem lepší výzkum.

Lze lvy proti chorobám nějak chránit?

Neexistuje žádný způsob, jak bychom mohli řešit šíření nemocí mezi divokou lví populací. Lev nakažený FIV má vir v těle po zbytek života. Nejlepší způsob, jak předcházet dalším nemocem vstupujícím do lvích populací, je zřídit oblast ochranného pásma mezi lvy a domácími zvířaty.

V souvislosti s trofejním lovem jste již zmínil Světový fond ochrany přírody (WWF). Můžete více popsat jejich postoj k tomuto jevu?

Je důležité, aby si lidé uvědomili, že WWF byl založen lovci a také dostává finanční podporu od lovců a loveckých organizací. WWF podporuje trofejní lov lvů pro „trvalou udržitelnost“ všech druhů divoké zvěře. My nevěříme, že trofejní lov řady afrických druhů je „udržitelný“, ale velké ochranářské organizace jako WWF a Panthera Foundation podporují trofejní lov jako část ochranářské rovnice. Tyto organizace ovšem ignorují data o velmi silném negativním dopadu trofejního lovu v Africe.

A co ostatní významné organizace, jako například CITES a IUCN? Shodnete se s nimi na dalším postupu?

Věříme, že CITES a IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) se budou lvům více věnovat, když obdrží všechny co možná nejlepší informace o lvech. Uznáváme, že tyto organizace pracují s mnoha druhy a že jejich zdroje jsou limitovány. Jakmile budou poskytované informace vědecké, budou se tomu více věnovat.

Pro mnoho lidí asi bude informace o vymírající lví populaci naprosto převratná. Jak je možné, že negativní trend už dávno nezaznamenali terénní pracovníci mezinárodních organizací?

Mnoho vědců je financováno loveckými organizacemi. Nemůžeme podceňovat velký vliv tohoto spojení na mnoho aspektů lvího výzkumu. Například několik vědců podporovaných skupinami lovců pracovalo na odhadu počtu „nadbytečných“ lvů v Africe a údaje nadhodnocovali. Jedna organizace z Francie strávila dva měsíce v Tanzanii a vypracovala zprávu, podle níž se lvi vyskytují na 92,4 % území země. To by znamenalo lva pod každým tanzanským stromem, což je samozřejmě nesmysl. Lovci ovšem mají tato čísla rádi, protože když je taková spousta lvů, mohou bez problémů pokračovat v jejich vybíjení. Jsme také velmi znepokojeni tím, že společnosti, které pronajímají lovecké koncese v Tanzanii a Zimbabwe, nedovolí samostatným výzkumníkům, aby přišli a podívali se na jejich lví populaci. Po mnoha letech bychom rádi věděli, co zůstalo v těchto koncesích. Jenže nám to není dovoleno a lovci budou dál lovit pod rouškou tajemství.

Ti, kdo chtějí lovit lva, musejí jistě uhradit nemalé poplatky. Ví se, zda alespoň místní komunity afrických zemí mají z těchto peněz nějaký prospěch?

Na to je těžké odpovědět. Lovecké organizace udržují své finanční záznamy v tajnosti. Většina z nich vybírá peníze od klientů v zahraničních bankách, takže země, v nichž fungují, také neví, kolik vydělávají. Víme jen to, že v Zimbabwe si komunitní domácnost, tedy zhruba deset lidí, vydělá kolem jednoho až tří dolarů ročně tím, že propůjčí svou půdu lovecké společnosti. V Tanzanii dostává komunita možná čtyři dolary ročně za každý čtvereční kilometr, který vyhradí pro lovecké společnosti, zatímco lovcům stejná oblast přinese více než 110 dolarů. Vědecké studie ukázaly, že když komunity dovolí lov na své půdě, zvyšuje to jejich chudobu, protože nemohou pěstovat úrodu a chovat dobytek.

Na jak velkém území vlastně trofejní lov probíhá?

Lovů pro trofeje se účastní sedm afrických zemí. Uvolnili území větší než Francie, aby zaměstnali jen 9 700 lidí a většinu z nich jen na šest měsíců. Jedenáct afrických zemí vyhradilo v průměru 15 % své půdy na trofejní lovy a všechny tyto pozemky produkují okolo 0,06 % HDP. Trofejní lov nemá pro země a místní komunity žádný smysl. Jediný důvod, proč stále pokračuje, je fakt, že lovecké společnosti vydělávají spousty peněz a o ty se dělí s vlivnými lidmi ve vládě. Trofejní lov je zkorumpovaný průmysl, který může fungovat jen s asistencí zkorumpovaných jedinců v afrických vládních agenturách, které chtějí rychlé zisky a ignorují dlouhodobý potenciál ochrany divoké zvěře.

Stavy lvích populací rozhodně nejsou důvodem k optimismu. Jak jsou na tom v rámci tohoto celku jednotlivé poddruhy?

Oficiálně existují jen dva poddruhy lvů – lev berberský (Panthera leo leo) v Africe a lev indický (Panthera leo persica) v indické provincii Gudžarát. Současné genetické analýzy nicméně ukázaly, že lvi ze západní a střední Afriky jsou indickým lvům více příbuzní než lvi z jižní a východní Afriky. Tento závěr je velice důležitý, protože v Africe zbývá pouze nějakých 500 až 1 000 západoafrických lvů, které IUCN přitom stále neuznala jako odlišné a tudíž ohrožené. To není až tak překvapivé, protože IUCN také neuznala existenci minimálně dvou geneticky odlišných druhů afrických slonů (pralesní a savanový), ani dva velmi geneticky odlišné druhy afrických buvolů (pralesní a savanový).

TIP: Soužití afrických velikánů – Boj o africké království mezi slony a lvy

Myslíte, že je přes všechny negativní trendy možné zachránit lvy pro další generace?

Pevně věříme, že lvi mohou být zachráněni, ale bude to vyžadovat nové myšlenky a nová řešení. Z mezinárodní komunity v nedávné době zaznělo, že bude vynaloženo 250 milionů dolarů, aby byli zachráněni tygři. To je sice báječná zpráva, ale nesmíme zapomínat, že důvod, proč se tygr vůbec dostal na seznam ohrožených druhů, byl uspokojení národů a ochranářských organizací. V případě tygrů jsme nejednali dost rychle a nyní musíme mnoho platit, abychom zachránili tu hrstku, která zbývá. V případě, že budeme jednat chytře a rychle, stále můžeme zachránit mnoho druhů před vyhubením. Když odložíme problém na později, už jen budeme vynakládat velké sumy peněz, abychom zachovali pár zvířat. Lvy určitě můžeme zachránit, ale musíme jednat teď!

Jak v této snaze mohou pomoci obyčejní lidé, kteří se třeba do Afriky nikdy nedostanou?

Všichni lidé mohou pomoci. Divoká zvěř je naše společné dědictví, a pokud někdo chce přispět na její ochranu, měl by tak činit po zvážení relevantních informací. Rádi bychom, aby lidé byli informováni nejen o všech aspektech života divoké zvěře, ale také o organizacích. Jak úspěšná byla v ochraně zvířat organizace, na jejíž činnost jsem přispěl? V dnešní době je jednoduché si vše najít na internetu. Když si najdete organizaci, která se vám líbí, napište jim dopis a zjistěte, co můžete udělat.

Japonský startup Astro Live Experience (ALE) se rozhodl pro podnikání v pozoruhodném oboru. V brzké době zahájí prodej umělých rojů meteorů na noční obloze. ALE k tomu chtějí využívat malé satelity, které budou vypouštět speciální kuličky, aby následně shořely v atmosféře.

Satelity budou mít na palubě stovky takových kuliček. Budou v nich obsažené různé chemické prvky, které obarví záři příslušného meteoru. Lithium do růžova, měď do zelena, a tak dále.

Kupte si roj meteoritů

Společnost ALE staví dva satelity, přičemž první z nich by měl odstartovat z Japonska již letos v prosinci. Každý ze satelitů váží 68 kg, stojí 3 miliony dolarů (62 milionů Kč) a ponese do vesmíru 300 až 400 kuliček pro meteory. Satelity budou mít palivo pro nejméně 27 měsíců na oběžné dráze.

TIP: Hádanka rozluštěna: Proč meteoroidy před dopadem na Zemi explodují?

Satelity ALE by měly obíhat Zemi ve výšce 350 kilometrů, tedy pod drahou Mezinárodní vesmírné stanice a mohou vypustit až 20 kuliček najednou. Umělé meteory, které tyto kuličky vytvoří, budou zářit pár sekund.

Z právě otevřeného bytu se linul odporný zápach. Na futonu, typické strohé a tvrdé japonské matraci, se skvěla hnědá skvrna – místo, kde našli tělo. Futon, šaty, noviny, to všechno pokrývali červi a mouchy. Přesto jsme měli štěstí. Stačilo, aby muž zemřel v létě, a namísto vysušeného těla nabalzamovaného zimou bychom objevili něco mnohem horšího. 

„Řekl bych, že na škále nula až deset je to tak čtyřka,“ zamýšlí se nad nelibou vůní Akira Fudžita, šéf úklidového týmu firmy Next, jež se specializuje na čištění prostor po „osamělých mrtvých“ – lidech, kteří zůstali zavření ve svých bytech ještě dlouho po smrti. Každá země má podobné případy osamělých jedinců, kteří umírají, aniž by se o jejich smrti někdo dozvěděl. Japonsko však v tomto ohledu zažívá děsivou epidemii. Tamní populace stárne nejrychleji na světě, víc než čtvrtina obyvatel má přes 65 let a do roku 2050 půjde o 40 %. 

Statistiky osamělých úmrtí je těžké dohledat, protože vláda podobnou kolonku ve svých záznamech nemá. Čísla z regionálních úřadů však ukazují, že v poslední dekádě došlo k prudkému nárůstu. Podle tokijského výzkumného centra NLI zemře takto 300 tisíc Japonců ročně. 

Úklid za desítky tisíc

Úměrně k rostoucímu počtu osamělých smrtí se zvětšuje také sektor specializovaný na čistění bytů po zemřelých. Podobné služby nabízí řada firem a pojišťovny začaly prodávat pojistky pro tento typ „nehod“. Smlouva poškozenému pronajímateli pokryje náklady na vyčištění bytu a kompenzuje ušlý nájem. Některé firmy zařídí dokonce očistný duchovní rituál místa. Majitel zmíněné garsonky v Kawasaki jižně od Tokia však žádnou pojistku neměl, tudíž ho její „uvedení do původního stavu“ vyšlo v přepočtu na 46 tisíc korun. 

Nebožtík, o němž zaměstnanci firmy Next hovoří kvůli soukromí pouze jako o Hiroakim, už několik měsíců neplatil nájem. Do bytu se tedy vydal zástupce majitele, aby zjistil, v čem je problém – a našel na futonu tělo, jež se tam rozkládalo už měsíce. Zima však matraci, podlahu i ostatky kompletně vysušila. Ačkoliv všude poletovaly mouchy a lezli červi, zápach nebyl tak intenzivní, aby pronikl k sousedům nebo do obchodu s potravinami o patro níž. 

Čistě profesionálně

Poté, co úřady tělo odvezly, zavolal nájemce firmu Next. Brzy na místo dorazila dodávka a z ní vystoupili čtyři muži s rouškami na obličejích. Úklid měl na povel Akira. Jako první se uklízeči zbavili futonu, pokrytého hnědými skvrnami plnými červů, který představoval hlavní zdroj zápachu. Zabalili ho do plastového obalu a odsáli vzduch. Zaměstnanci se do úklidu pustili s profesionální praktičností, bez ohrnování nosu či komentování okolní špíny – zkrátka práce. 

Garsonka o rozloze osmnácti metrů čtverečních byla přecpaná důkazy o osamělém životě: krabicemi od instantních nudlí, láhvemi, plechovkami kávy, přetékajícími popelníky, tucty prázdných zapalovačů, novinami a šaty naházenými v nevzhledných kupách. Muži plnili pytel za pytlem. Miniaturní koupelnu pokrývala vrstva plísně na každém viditelném místě – na zdech, záchodové míse, umyvadle – prostě všude. Špína se rozšířila na dveře, kliky a dokonce i na kuchyňský dřez. Pracovníci si museli vzít na pomoc agresivní chemii. Když odnesli Hiroakiho osobní věci, začali sundávat tapety a zkoumat podlahu, aby zjistili, jak velkou část bude nutné vytrhat. 

Úplně obyčejný muž

Doklady a papíry nalezené v bytě ukázaly, kým Hiroaki byl. Rozvedený, 54 let, dvě desetiletí pracoval jako systémový inženýr, a to dokonce pro takové giganty jako Nissan či Fujitsu. Vždy však dostal jen dohodu o práci, takže neměl žádné pojištění ani firemní výhody. Musel tedy spoléhat i na státní podporu, aby si vůbec mohl skromné živobytí dovolit. Pasové fotografie, které přikládal k žádostem o práci, ukazovaly zcela obyčejného muže: šedé vlasy rozčísnuté pěšinkou, brýle s tenkými obroučkami, kostkovaná košile. Okolo se v bytě povalovala ještě další fotoalba, ale v žádném nebyly Hiroakiho snímky. 

Úklidová firma neměla ponětí, proč muž zemřel tak relativně mladý, nicméně pokoj plný léků mnohé napověděl. Místní noviny neustále přinášejí příběhy o podobných osamělých úmrtích. Obvykle jde o postarší muže a na jejich odchod ze světa se mnohdy přijde, až když z poštovní schránky vyčuhují nevyzvednuté dopisy, přestane chodit nájem a z bytu se začne linout nepříjemný zápach. Objevují se však i zprávy o úmrtích čtyřicátníků. 

Šířící se fenomén je důsledkem změn v tradiční japonské rodině a stárnutí populace. Ještě nedávno žily v jednom domě běžně i tři generace. Dnes mnohem víc lidí zůstává bez partnera a manželé mají méně dětí – pokud si je vůbec pořídí. 

Konec tradiční rodiny

„Představa o rodině se v Japonsku rozpadla,“ vysvětluje Masaki Ičinose z Centra pro výzkum života a smrti při Tokijské univerzitě. „Počet lidí žijících o samotě roste a je jen logické, že v osamění umírá víc Japonců. Starší muži jsou přitom nejrizikovější skupinou, protože z hrdosti odmítají vyhledat pomoc.“

Tito jedinci zažívají obvykle krizi poté, co ukončí kariéru a spolu s prací přijdou o pocit příslušnosti k jediné komunitě, kterou znají. Vdovci či rozvedení se dostanou do izolace s větší pravděpodobností. „Všechny jejich vztahy souvisejí se zaměstnáním,“ objasňuje Kumiko Kanno, autorka knihy o osamělém umírání. „Přestanou se o sebe starat, ztratí kontakt se světem. A nikdo jim v tom nepomůže.“

TIP: Hotely pro mrtvé: Japonsko řeší přeplněná krematoria

Některé místní úřady už zavedly služby, které starší osamělé lidi pravidelně kontrolují a současně urgují sousedy, aby na ně dávali pozor. Nicméně experti se neshodnou, jak problém vyřešit. Podle Masakiho je mladší generace příliš posedlá kariérou a nezbývá jí čas na děti, což vede k rostoucímu počtu bezdětných stárnoucích jedinců. Kumiko si zas myslí, že Japonci žijí pořád stejně, pouze odmítají navazovat nové přátelské vztahy. 

Hiroaki neměl žádné sociální vazby. Akira a jeho tým odvezli všechny jeho věci, strhli tapety, podívali se pod podlahu a vydrhli a vydezinfikovali garsonku zdola nahoru. Navíc v bytě ještě pár dnů nechali přístroj na čištění vzduchu. A tím to skončilo. Skoro jako by Hiroaki nikdy neexistoval. 

Šéf společnosti Amazon Jeff Bezos drží od loňského října titul nejbohatšího muže světa a své jmění se nebojí investovat ani do výstředností: Nově například odhalil koncept „nesmrtelných hodin“, které vznikají uvnitř nejmenované hory na západě Texasu.

Projekt v přepočtu za 865 milionů korun má předpokládanou životnost deset tisíc let – velká ručička se pohne jednou za rok, malá po sto letech. Termín dokončení zatím není jasný. Poté však budou prý volně přístupné veřejnosti. Pokud budou někteří lidé na místě ve správný čas, budou moci slyšet i jak hodiny odbíjejí, tedy jednou za tisíc let.

Cílem je přimět obyvatele planety k uvažování nad dlouhodobými následky vlastních rozhodnutí. Hodiny mají budoucím generacím připomínat, jakou cestu jsme coby lidstvo ušli.

Sonda Osiris-REx je již půdruhého roku na cestě k asteroidu 101955 Bennu, vzdálenému 225 milionů kilometrů od Země. K urychlení své předlouhé pouti využila sonda v září 2017 gravitaci Země a prolétla kolem ní ve vzdálenosti 22× menší, než je vzdálenost k Měsíci. Průlet vědci využili k zajímavému experimentu – aktivovali přístroje sondy a podívali se na Zemi okem vesmírného pozorovatele.

TIP: K planetce Bennu zamíří vesmírná sonda: Cílem je dopravit na Zem vzorky z povrchu

Data shromážděná sondou během průletu ukázala, že „neznámá planeta“ je pokrytá velkým množstvím vody. Vědci také na zkoumané planetě zaznamenali specifické projevy chemické nerovnováhy. Spektrometry sondy Osiris-REx odhalily přítomnost velkého množství metanu, kyslíku a ozonu – tedy prvků a sloučenin indikujících možnou přítomnost živých organismů. Doufejme, že stejně úspěšná bude Osiris-REx i v méně známých koutech vesmíru.

Před vypuknutím první světové války byla osmanské říše neutrální zemí a mohla se přiklonit na kteroukoli stranu. Neměla ovšem jednoznačného favorita. Velká Británie roku 1911 odmítla žádost Turecka o trvalé spojenectví, naopak Německo o tři roky později o spojenectví s ním velmi usilovalo – především kvůli jeho strategické poloze. Osmanská říše s podpisem smlouvy váhala, nakonec ji ale postrčila Anglie svým krátkozrakým rozhodnutím zabavit pro svou potřebu dvě bitevní lodě, které si v rámci modernizace svého loďstva Turci od Britů objednali.

Předchozí část: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách (1)

Váhání na Bosporu

Po této potupě osmanská říše 3. října 1914 podepsala spojeneckou smlouvu s Německem. Zároveň ale nepodnikla nic, co by narušilo její neutralitu, a čekala, jak se situace dále vyvine. Německo se všemožně snažilo přimět Turecko, aby vyhlásilo válku Rusku, a nakonec k tomu využilo i své dvě bitevní lodi, Goeben a Breslau, které se nacházely ve Středozemním moři.

Jejich velitel admirál Wilhelm Souchon dostal rozkaz zamířit s nimi do Turecka. Po dramatické plavbě, během níž byl pronásledován britským loďstvem, se mu 10. srpna úspěšně podařilo dosáhnout ústí Dardanel. Turci váhali, jak dále postupovat, Souchon byl odhodlán si cestu Dardanelami vynutit silou. Nakonec příznivec Německa v turecké vládě ministr války Enver Paša udělil německým lodím souhlas s vjezdem do úžiny.

Německé, nebo turecké křižníky?

Jakmile se tato zpráva rozkřikla, Spojenci zahájili diplomatický tlak na Turky, aby – s ohledem na svou neutralitu – německé lodi odzbrojili, na což si ale Turci netroufli. V patové situaci nakonec jeden z tureckých ministrů dostal spásnou myšlenku: „Nemohli by nám ty lodě Němci prodat? Nebylo by možné považovat jejich příjezd za dodávku na základě smlouvy?“ Němci ochotně souhlasili, a tak došlo k zařazení Goebenu a Breslau (nově Yavuz Sultan Selim a Midili) do tureckého loďstva.

Souchon, povýšený na viceadmirála, se stal velitelem tureckého námořnictva, jeho muži vyměnili palubní čapky za turecké fezy. Turci tak zabili dvě mouchy jednou ranou – jednak zatím uhájili svoji neutralitu a jednak se pomstili Britům za konfiskaci svých lodí v Londýně. Jednoznačně se postavit na stranu Německa ale Turci nadále odmítali a zároveň začali od Spojenců za svou neutralitu požadovat stále více.

Po třech měsících vyjednávání došla Německu trpělivost – 28. října dřívější Goeben a Breslau, nyní pod tureckou vlajkou, vpluly do Černého moře a začaly ostřelovat Oděsu, Sevastopol a Feodosiji. Turecko tomu nedokázalo zabránit, a protože útok na ruské přístavy byl proveden jeho jménem, vyhlásilo mu na začátku listopadu válku Rusko, následováno Velkou Británií a Francií. Turecko tak dlouho licitovalo se svou neutralitou, až prohrálo.

Bezohledný soused

Lucembursko je dalším příkladem země, které byla neutralita předepsána. Po zániku Německého spolku se Francie a Prusko nedokázaly dohodnout, komu připadne území Lucemburska. Nakonec velmoci roku 1867 došly k závěru, že vznikne nový stát (v personální unii s Holandskem), jehož trvalá neutralita bude velmocensky garantována. Tato neutralita ovšem měla některé nestandardní rysy.

Především byla garantována kolektivně, což znamenalo, že každý z ručitelů byl povinen bránit lucemburskou neutralitu pouze tehdy, jestliže šlo o společnou akci všech ručitelů; poskytnutí individuální pomoci bylo dobrovolné (obvyklejší je individuální garance neutrality, kdy je povinen zasáhnout každý z ručitelů). Lucembursko také s výjimkou pořádkové policie nesmělo vlastnit ozbrojené síly, ačkoliv neutrální země obvykle mají (byť malou) armádu, kterou mohou svou neutralitu hájit.

Dokončení: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (3)

K zániku lucemburské neutrality došlo na začátku 1. světové války poté, co zemi napadlo Německo pod záminkou potřeby zabezpečení německých železnic vůči útoku z Francie, právně byl její zánik vyjádřen ve Versailleské mírové smlouvě. Následně Lucembursko znovu deklarovalo svou neutralitu, ani podruhé ale tento právní stav Němce nezastavil a roku 1940 opět došlo k okupaci lucemburského území. Oficiálně Lucembursko vyhlásilo ukončení trvalé neutrality na konci roku 1944. O pět let později vstoupilo do NATO, což lucemburský ministerský předseda vysvětlil slovy: „Neutralita nás neochránila.“

I období renesance platilo, že maminky měly ke svým dětem blízko, protože s nimi byly každý den. Naopak tatínkové je vídali méně často a obecně chovali vřelejší vtah k synům než dcerám. Kluk byl dědicem rodu, zajišťoval pokračování majetku a prestiže. Po několika letech přecházel do přímé otcovy výchovy, během níž se citová pouta mohla ještě upevnit.

Trestat se musí!

Zároveň ale neplatilo, že by dcery byly na šlechtických sídlech nějakou nevítanou přítěží. Tak třeba Karel starší ze Žerotína, když odjel po smrti své ženy bojovat do Normandie, nechal doma v opatrování osmnácti měsíční dcerku Bohunku. Mnohokrát nabádal v listech opatrovnici, aby se o ni starala, vyptával se na zdraví své malé Bůžičky a strach o dceru zdůvodňoval svým otcovským srdcem: „A vás ještě jednou prosím, abyste na pozoru měla, aby ji některá mrcha chůva k nějakému neštěstí nepřivedla.“

Pro budoucí šlechtice bylo velkou výhodou, když vyrůstali v dvojjazyčném prostředí. Dobrá znalost češtiny a němčiny (v menší míře i španělštiny) jim usnadňovala život. Časté svazky české a rakouské a později i německé aristokracie vedly k tomu, že mnoho velmožů v dospělém věku mezi rodnou češtinou a němčinou nedělalo rozdíl. Tato praxe platila na obou stranách zemské hranice: češtinu totiž v osobní korespondenci s českými a moravskými přáteli používala i řada rakouských šlechticů. 

TIP: Byl Karel IV. Čech, Němec nebo Lucemburčan?

Při probírání výchovy dětí nemůžeme pochopitelně vynechat fyzické tresty. Věc na začátku 21. století věru nepřijatelná, leč v dobách před čtyřmi stovkami let běžná. Ovšem pokud se týká dětí z šlechtického prostředí, právo trestat je tělesně si vyhradili pouze rodiče. Pádnou ruku při výchově synů doporučoval Jan Hasištejnský z Lobkovic ve svém naučení pro syna Jaroslava. Vyplývá z něj, že když se děti netrestají, přerostou rodičům přes hlavu a potom je těžké je dál vychovávat:

„Událiť se míti syny, tresci je za mládí a nedej jim vůle. Mrskej metlou, bičem za času, abys (dada jim příliš vůli) nad nimi potom žalosti své neuzřel a nedočkal.“

Chlapec, nebo dívka?

Dost těžko se na obrazech z té doby poznává, zda jde o chlapečka, nebo holčičku. Pohlaví toho či onoho urozeného dítka neprozrazoval účes, ale rozlišovací symboly, například dětské hračky či charakteristické součásti oděvu. Chlapci bývali zobrazováni s koníkem, bičíkem, bubínkem nebo se psem, popřípadě s šerpou, ptačím pérem a rosetou vlevo na čapce. Když šlo o holčičku, pak držela panenku, měla rosetu uprostřed nad čelem nebo zavěšený přívěšek.

Aby to bylo ještě složitější, byli malí šlechtičtí chlapci občas oblékání do ženského oblečení. Tak byl kupříkladu zpodobněn na obraze malý Albrecht z Fürstenberka. Má klasické dlouhé ženské šaty španělského střihu, ovšem s atributy mužství – s kopím v pravé ruce a mečem po levém boku. 

I renesanční dítě si pochopitelně umělo hrát. Mnohé imaginární bitvy spolu sváděli chlapci s koníkem na hůlce a s bubínkem. S bičíkem v ruce honili káču, které se někdy říkalo vlk, a pochopitelně existovaly i míčové hry. A dívčí způsob hraní? U toho nesměla chybět panenka, vybavená nejrůznějšími oblečky.

Hrály si samozřejmě stejně tak šlechtické děti, jako ty neurozené, dospělí šlechtici ale dbali na to, aby se moc nemíchali dohromady. To konstatovala začátkem 17. století i Polyxena Lobkovická z Pernštejna, která měla starost, aby si její Václav Eusebius nepouštěl společensky podřízené chlapce k tělu. Důvod? V budoucnu by ho nerespektovali jako pána.  

Hry a sporty

Mezi nejoblíbenější zábavy patřila hra s kuličkami. Neznámá nebyla ani chůze na chůdách a ve chvílích odpočinku přišla vhod houpačka zavěšená mezi stromy. K dalším oblíbeným hrám patřilo běhání o závod. Buď chlapci běželi k předem nakreslené čáře a vítězem se stal ten, kdo doběhl první, ale čáru nepřekročil – museli se zastavit u ní. Nebo jenom závodili o to, kdo dřív dosáhne vytčeného cíle. Postupem času šlechtičtí synové při této zábavě přibrali kopí a snažili se jím zasáhnout zavěšený kroužek, čímž se připravovali na budoucí turnajová klání. 

Dále tu byly sporty pod střechou, které se daly provozovat, i když venku třeba sněžilo. V zámeckých sídlech se začaly míčovny budovat na začátku 17. století, a právě v nich se hrál zárodek dnešního tenisu. „V míčovně se hraje s míčem, jejž jeden hází a druhý chytá i zpátky hází pletenkou.“ Pletenka je prababička tenisové rakety. „A to jest hra šlechtická k pohýbání těla i pro dospělé.“

Používal se i nafukovací kožený míč, se kterým se provozoval jakýsi druh volejbalu. Další ryze šlechtické hry a zábavy se odehrávaly v šermírně. Tady mladí zápasníci bojovali meči a kordy ovázanými na konci kusem látky, aby nedošlo k nebezpečným zraněním. Chlapci také mohli bojovat holýma rukama a snažili se soupeře podrazit. 

Jak se učit abecedu

První léta života trávili chlapci i děvčata na šlechtických sídlech společně v uzavřeném prostředí nejužší rodiny. Šlechtické děti přibližně do sedmi let obklopovaly převážně ženy. Po zvládnutí základních pohybových a mluvních dovedností začaly být děti vychovávány a vedeny k činnostem, které měly později zúročit v praktickém životě. Osvojovaly si základy společenského chování a náboženství, učily se základům čtení a psaní.

Po staletí se nic nezměnilo na touze rodičů mít bystré a vzdělané děti. Paní Eva Pětipeská musela v roce 1616 odmítnout přehnaný požadavek rytíře Šťastného Václava Pětipeského z Chýš, „abych svého syna Adama učila každé ráno a večer dvě hodiny v abecedě, ale Adámek se mi zdá příliš malý k učení, neb není mu víc než jen tři léta, na čtvrtý rok mu teprva jde, aniž ještě dobře mluviti umí.“ S učením tříletého Adámka abecedě to pan Šťastný Pětipeský opravdu přehnal. Se vzděláváním se začínalo od sedmi. Tatínek sehnal soukromého praeceptora anebo ratolest poslal do šlechtické či městské školy. 

Zpočátku bylo učení pro žáčky docela radostí. Hlavní bylo zvládnout abecedu. Stejnou radost jako děti měli z jejich prvních písmenek i rodiče. Dnes se žáčci první třídy musejí abecedu nadřít písmenko od písmenka. Před čtyři sty a více lety si ji zapamatovávali podle tohoto říkadla:

„A bude celé čeledi dáno dědictví ej farář jenž jest hospodin i král lidí lákán mnoho měl nás někdy on pokoj rád řádem sloužil šlechetný tak tělesný ukázal velikost v sobě věčnou za život.“ Písmeno „j“ se ovšem tehdy psalo jako „g“, tedy „genž gest“.

Miloval bych rád…

Když se žáci ve škole naučili psát a číst, stávali se z nich mladí lidé, kteří měli touhu vyjádřit své pocity písemně. Mladí pánové a dámy se ve všech dobách ze všech citů nejvíce vypořádávali s nájezdy lásky. Šlechtičtí mládenci měli pro tento účel zvláštní památníky, do kterých si poznamenávali první erotické a sexuální zážitky, a to především z kavalírských cest Evropou, které byly součástí jejich vzdělávacího procesu.

I mladý šlechtic Lev Vilém z Kounic nabýval své první milostné zkušenosti na cestě do Itálie a Španělska. Potomek českobratrské rodiny konvertoval ke katolictví a stal se žákem jezuitské koleje v Olomouci. Vychovatelé mu tedy připravili vzdělávací cestu po evropských baštách katolictví. K nemalé radosti historiků si Lev Vilém vedl po celou dobu své cesty podrobný deník, do něhož si zapisoval nejzajímavější zážitky. 

Tolerance jen k jinochům

Mladý pán z Kounic si všímal kromě architektonické krásy kostelů a klášterů také půvabu neznámých dam a paní. Přátelé ho uvedli rovněž mezi proslulé benátské kurtizány, on se však zamiloval do jedné z divadelních hereček a nebylo dne, kdy by ji nenavštívil a nepřinesl jí nějaký dáreček – rukávník, ozdoby z korálů nebo cukrářské výrobky.

Záhy se však měl přesvědčit o nestálosti ženského srdce, neboť dívka jeho srdce další dárek odmítla. „Nedej se nikdy více ošáliti žádným ženským předstíráním!“ nabádal jinoch v deníčku sám sebe pro případ, že by snad na to v budoucnu pozapomněl.

TIP: Hlad, krádeže a bičování: Seznamte se s drsnou spartskou výchovou

Po příjezdu do Španělsku podnikl několik bujných výjezdů v dámské společnosti, „a tam jsme našli dobrou zábavu a společnost, kterou jsme doprovázeli až domů v jejich vozech. A tu jsem ztratil své panictví.“ 

Společnost byla tehdy víceméně tolerantní, co se předmanželského pohlavního styku týká. Tedy pokud se týká jinochů. Dívky na tom byly poněkud hůře. Pokud šlechtična neodolala milostným nástrahám, čekal ji trest v podobě opovržení vlastní rodinou, vězení a ztráty dědických nároků.

Na podobné případy pamatovalo i zemské zřízení z roku 1564: „A jestliže by se také přihodilo, že by která panna panenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má konečně svůj díl i statek ztratiti.“

Plíce, žaludek či dvanácterník si jsou mnohem podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Alespoň tedy na buněčné úrovni. Vznikají ze stejných zárodečných buněk a směr jejich vývoje do značné míry určuje gen NKX2-1. Ten funguje jako klíčový přepínač, který ovlivňuje vývoj buněk a dává jim instrukci, jakou mají mít funkci. V genetice je tento proces označován jako genová exprese. Co se ale stane v případě, kdy buňka o svůj řídící gen přijde?

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Odpověď na tuto otázku přináší nedávný výzkum amerických vědců, kteří se zaměřili na nádory nemalobuněčného karcinomu plic – nejběžnějšího typu rakoviny plic. Ukázalo se, že plíce napadené nádorem, mohou v sobě ukrývat miniaturní verze žaludku, dvanáctníku a tenkého střeva. Důvodem je podle vědců fakt, že buňky těchto nádorů v mnoha případech ztratily gen NKX2-1, bez kterého se buňky plic vyvíjejí do podoby buněk sousedících orgánů.

Pro vědce jde jistě o zajímavá zjištění, pro pacienty ale jde o nepříliš dobrou zprávu. Nádory s podobně netradičními typy buněk jsou totiž mnohem odolnější vůči léčbě. Pro vědce je také výrazně složitější vytvořit léky, které gen znovu aktivují, než takové, které aktivitu genu omezují.

Podle průvodce každý rok do Konyi zavítá přes milión a půl turistů, hlavně Turků. Většina z nich míří nejprve za brány takzvané Mevlany, tedy do muzea, kde je pohřben první tančící derviš. Jmenoval se Rúmí neboli Mevlana a položil základy súfismu, středověké islámské filozofie. 

Lidé u hrobky odříkávají modlitby a obdivují artefakty, které dervišové používali už před stovkami let: vzácné zdobené korány, originální oblečení i hudební nástroje.

17. prosince je zde téměř nedýchatelno. Toho dne totiž Rúmí zemřel. Podle jeho filozofie šlo o nejšťastnější den jeho života – den svatby se samotným Alláhem. Proto se v těchto dnech v muzeu, které vzniklo v areálu, kde komunita dervišů od 13. století žila, pořádá festival.

Jeho největší atrakcí je bezpochyby zhruba hodinu trvající obřad dervišů, který nese název samá. Muže oblečené do bílých šatů se širokou sukní symbolizující rubáš a s vysokou plstěnou čepicí, která představuje náhrobní kámen, chce vidět každý.

Nejtolerantnější muslimové

Dervišové patří podle mnoha komentářů k nejtolerantnějším odnožím islámu. Podle jejich pravidel mohl do jejich řad vstoupit každý. Ostatně vyzývá k tomu ve svých persky psaných textech i samotný Rúmí. Narodil se v dnešním Afghánistánu. Do Konyi se dostal v roce 1228 díky svému otci, také významnému učenci. „Jeho otec a příbuzní jsou pohřbeni v hlavní budově muzea Mevlany. Ta vznikla později, aby chránila jejich hrobky. Následně si zde řád postavil také mešitu a prostory k bydlení,“ říká průvodce Ahmet. 

TIP: Istanbulskými uličkami: Kam kroky turistů obvykle nevedou

Aby měli dervišové klid ke své práci a životnímu stylu, izolovali se od civilizace za branami. „Důležitým místem byla kuchyně. Když přicházeli noví kandidáti, nejprve strávili 1001 dnů v kuchyni, kde se učili všemu potřebnému. Hned vedle vidíte, kde dervišové žili, trávili hodiny cvičením své mysli a učili se být pokornými,“ ukazuje Ahmet na miniaturní tmavé komůrky, které ohraničují hlavní nádvoří s fontánou.

Výtečné cukrovinky a žádný alkohol

Středověkým učením, jehož význam od doby vzniku výrazně poklesl, je město Konya dodnes velmi ovlivněno. Je jakýmsi centrem islámu. Právě zde se vychovává nejvíce nových imámů (muslimských duchovních). Zdejšími školami projde také většina islámsky orientovaných politiků. V ulicích uvidíte více zahalených žen než v jiných tureckých městech a v restauracích byste jen marně hledali alkohol.

Návštěvu zdejších lokálů však nevynechejte. Konya je známá i díky tradičnímu jídlu, jímž je etli ekmek, pečená placka posypaná mletým masem. Vynikající jsou také místní tradiční bílé cukrové pochoutky.