V souladu s předpovědí čínských, evropských a amerických vesmírných agentur, skončilo šest a půl roku dlouhé putování první čínské vesmírné stanice Tchien-kung 1 (Nebeský palác 1). Podle údajů americké protivzdušné obrany vstoupila stanice do atmosféry 2. dubna ve 2:16 SELČ mimo obydlené oblasti nad jižním Tichým oceánem.

Prakticky celá 8,5 tuny vážící stanice, která na oběžné dráze pracovala od roku 2011, byla podle čínského vesmírného úřadu zničena při vstupu do atmosféry.

Podle astrofyzika Brada Tuckera z Australské národní univerzity v Canbeře zhruba 90 procent Tchien-kungu 1 shořelo v atmosféře, „malé části se ale určitě dostaly až na povrch“. Zbytek, který tvořil jen deset procent hmotnosti stanice, podle Tuckera stále vážil asi 700 až 800 kilogramů. Jeho části spadly do moře zhruba sto kilometrů severozápadně od ostrova Tahiti ve Francouzské Polynésii.

TIP: Úspěšný start Tchien-kung 2: Čína je zase o krok blíž vlastní vesmírné stanici

Také podle odborníka Evropské kosmické agentury Holgera Kraga je velmi nepravděpodobné, že některá část stanice spadla na pevninu. Místo, mezi Tahiti a Americkou Samoou, kam Tchien-kung 1 i podle něj náhodou dopadl, se běžně využívá při řízených dopadech kosmického odpadu. „Nemohlo to dopadnout lépe,“ uvedl Krag.

Stanice Tchien-kung 1 je od roku 1957 padesátým největším objektem, který se nekontrolovatelně zřítil k zemi. Čína sice původně chystala její kontrolovaný návrat do atmosféry Země, ale to se nepovedlo, protože v březnu 2016 přestala reagovat na pokyny řízení a nakonec přestala fungovat úplně.

Programování pletacích strojů je obvykle dost náročnou záležitostí. Proto se většinou vyrábějí série mnoha stejných výrobků. S novou technologií by se to ale mohlo změnit.

Americké inženýry napadlo, že by mohli využít šikovné pletací stroje a udělat z nich pletací 3D tiskárny. Vyvinuli důmyslný software, který vytvoří počítačové modely trojrozměrných objektů a automaticky je převede do pletacích instrukcí.

TIP: Jak postavit ultralehké satelity? Můžeme je uplést ze zlaté příze

Nový software zatím funguje jenom pro některé pletací stroje a je s ním možné vytvářet pouze objekty s hladkými objekty. Je tedy ještě co zlepšovat. Každopádně to ale vypadá, že pletací stroje budeme moci již brzy používat jako jiné 3D tiskárny.

Desítky lidí den co den vysedávají na ulici nedaleko Zakázaného města v centru Pekingu. Je tu ruch jako na tržišti a vlastně o tržiště jde. Prodávající ovšem nenabízejí ovoce a zeleninu, levnou dovolenou ani výhodnou práci. Snaží se udat své syny, kteří si přes veškerou snahu stále nenašli životní partnerky. Na lístečku před sebou mají napsané nejdůležitější informace: věk, pozici v zaměstnání a také výši platu. 

Přednost pro malé muže

Hledání partnera v současné Číně je začarovaný kruh, jak dokládá demograf Chuang Wen-čeng: „Muži ze střední třídy pokukují po ženách z té nejchudší vrstvy obyvatel. Je to logické, chtějí jim něco nabídnout. To ale snižuje šance žen s dobrým zázemím. Ty naopak, když už mají dobré postavení, nestojí o chudé muže z venkova. Výsledkem jsou miliony nešťastných lidí.“

Na vině je ale podle sociologů především politika jednoho dítěte, kterou Komunistická strana Číny zavedla v roce 1979 s cílem omezit růst populace. Jenže brzy se ukázalo, že rodiny chtějí hlavně chlapce, který se o rodiče jednou lépe postará. Když už se narodila dívka, často ji vyhnali nebo prodali. Později úřady začaly povolovat druhé dítě v případě, že se jako první narodilo děvče. Výsledkem každopádně byla nerovnováha mezi zastoupením mužů a žen v populaci.

Roky plné beznaděje

Podle současných údajů je poměr narozených dětí v Číně 115 : 100 ve prospěch chlapců. Před deseti lety to bylo dokonce 120 : 100. Podle odhadů sociologů z univerzity v Si-anu zabránila politika jednoho dítěte narození 400 milionů dětí. V Číně teď bují byznys dohazovačů. I ti jsou ale zoufalí, což platí hlavně o těch, kteří působí na venkově. „Je to velmi složité. Plných 80 % mých klientů tvoří muži, žen je jen pětina. Procento úspěšných je proto hodně nízké,“ svěřuje se Čchen Čching-lin, který si vybral kariéru dohazovače jako své povolání.

O potížích s hledáním vhodného protějšku by ale spíš mohl vyprávět mladík Li Lien-fa. Je mu 29 let a dohazovač se mu snaží sehnat partnerku už posledních sedm roků, tedy od jeho 22 let. Li mu pravidelně platí každý měsíc, a když se ožení, bude ho to v přepočtu stát minimálně dalších pět tisíc korun. 

Třicet milionů samotářů

K námluvám dochází často podle tohoto modelu: Krátká schůzka na odlehlém místě, ženu většinou doprovází jeden z rodičů. A opět ho zajímá nejdřív plat a pak majetek. „Je tu málo žen. Zdálo by se, že to bude jednoduché, ale není. Jsou rozvedené, mají děti a ještě k tomu jsou vybíravé. Chtějí domy a auta,“ stýská si Li, který vlastní jen auto z druhé ruky. Jeho schůzky tak většinou končí po pár minutách.

TIP: Studie objevila 25 milionů oficiálně neexistujících čínských dívek

Situace na venkově je složitá. Většina žen odešla za lepším do města. „Co můžu dělat jiného než spoléhat na dohazovače?“ lamentuje dál Li: „Zkusím všechno, nemám moc možností. Jsem obyčejný člověk bez zvláštních schopností.“ Podle už zmíněné univerzitní studie bude v nejbližších letech žít v Číně 30 milionů mužů, kteří nenajdou partnerku. 

Genetici si vzali do parády bource morušového. Pozměnili jeho DNA a zařídili, že bourci teď produkují hedvábí, které v přírodě doposud neexistovalo. Obsahuje totiž speciální umělou aminokyselinu AzPhe. Stačilo přitom jen přidat bourcům tuto aminokyselinu do stravy a oni ji pak zabudovali do hedvábných vláken.

TIP: Jak na léčbu ran? Pavoučím hedvábím s antibiotiky

Hedvábí je dnes velmi oblíbené například v medicíně, protože jde o kvalitní přírodní materiál, který nevyvolává imunitní reakci v těle. Je tím pádem vhodné pro výrobu různých implantátů. V některých ohledech ale není úplně ideální. Například se k němu obtížně přichycují buňky.

Hedvábí geneticky upravených bourců s umělou aminokyselinou AzPhe poskytuje buňkám lepší podklad pro uchycení. Bioinženýři ho tak využijí při výrobě konstrukcí pro implantáty a umělé orgány. Další velkou výhodou je, že se nové hedvábí snadněji barví.

V předchozí části byl Koroljov jmenován konstruktérem „tajného výrobku číslo jedna“ - tedy Sputniku. Postupem času získal diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly dopravovat atomové bomby nad americká města, kam se jeho letadla nedostala. 

Změna kurzu

Když Američané ohlásili, že se v roce 1957 chystají vypustit umělou družici Země, spatřil v tom Koroljov příležitost i pro sebe. Chodil za generály a politiky a přesvědčoval je, aby mu dovolili udělat stejný pokus. Argumentoval: „Vždyť to přece bude součástí zkoušek R-7. Jenom raketu nenasměrujeme do Pacifiku, nýbrž vzhůru do vesmíru!“ Milostivý souhlas – byť s obtížemi – nakonec dostal. Ale s důrazným upozorněním: „Nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket!“

Tři exempláře R-7 v létě 1957 havarovaly krátce po vypuštění. Generálové soptili hněvem. Koroljov vysvětloval, že je to normální a že raketa nakonec létat bude. A měl pravdu: 21. srpna téhož roku poprvé odstartovala bez komplikací a v noci ze 4. na 5. října se na oběžnou dráhu dostala první družice – Sputnik.

Kosmos má přednost

Koroljov měl závazky vůči vojákům, jimž slíbil špionážní družici. Jenže Chruščova kosmické úspěchy nadchly a požadoval víc: „Přednost dostane plavidlo pro člověka! To má pro myšlenky komunismu větší význam než nějaká špionáž!“ A konstruktéři v OKB-1 museli přestavět kabinu pro kameru na kabinu pro člověka, jinak by Američany nepředstihli. Generálové skřípali zuby, ale před vládcem Kremlu se sklonili.

První kosmonaut měl odstartovat na sklonku roku 1960. Vyskytlo se však tolik potíží s lodí a zvlášť s jejím návratem, že si Koroljov dovolil vypustit člověka až v následujícím roce. Jurij Gagarin zamířil do vesmíru 12. dubna 1961. Opět se jednalo o ohromný úspěch Sovětů, především hlavního konstruktéra. A týmy v OKB-1 se vrhly na dokončení špionážních družic.

Opožděné požehnání

Začátkem 60. let se Koroljov pustil do projektování superrakety N-1, která měla vynášet lidi na Měsíc a dopravit na zemskou orbitu velkou stanici pro armádu. Stále větší ambice však projevoval nově nastupující konstruktér velkých raket Vladimír Čelomej. Dokonce pro svou kancelář získal mladičkého inženýra Sergeje Chruščova, vůdcova syna, a uměl toho patřičně využít. Nakonec dosáhl svého: pilotovaný oblet Měsíce byl přidělen jeho kanceláři a dostal prioritu. Koroljovovi zůstalo samotné přistání.

Práce na N-1 se opožďovaly. Koroljov se pokoušel zainteresovat Chruščova. Třebaže se ambiciózní šéf Kremlu už dříve chvástal, že první se povrchu našeho souputníka dotknou Sověti, ve skutečnosti se pořád nemohl rozhodnout. Teprve když zjistil, že by je Američané mohli předstihnout, lunárnímu projektu požehnal. 

Peníze a průmyslové kapacity však chyběly dál a vázla i koordinace činností továren a konstrukčních kanceláří. V roce 1964 byl Chruščov odvolán z funkce. Jeho nástupce Leonid Brežněv chtěl rychle zlikvidovat všechno, co jeho předchůdce připomínalo. A ke Koroljovovi byl chladný a odměřený. Čelomejova hvězda nakonec sice zhasla a Sergej Pavlovič dostal na starost celý lunární projekt, přesto měl pořád málo peněz a nulovou podporu.  

Banální operace

Koroljov pociťoval nesmírnou únavu. Jenom svým nejbližším se svěřil s obavou, že na Měsíci přistanou jako první Američané. Také se necítil zdráv. Už v roce 1962 mu lékaři kromě špatné funkce srdce diagnostikovali nezhoubný polyp v tlustém střevě, který se o čtyři roky později rozhodli odstranit.

Zákrok vedl ministr zdravotnictví Boris Petrovskij, vynikající odborník, který ovšem v posledních měsících neměl na chirurgii čas. Měla to být snadná operace. Když však Petrovskij otevřel břicho pacienta, spatřil nádor velký jako dvě pěsti. Vyžádal si proto pomoc hlavního armádního chirurga Aleksandra Višněvského. Po čtyřech hodinách zákrok zdárně skončil. O třicet minut později přesto Koroljov zemřel. Višněvskij po několika letech přiznal, že ošetřující lékaři operaci špatně připravili – vizionářský inženýr mohl žít.

Sláva až v hrobě

Třebaže identitu zesnulého Koroljova veřejnost dlouho neznala, přišly se s tajuplným hlavním konstruktérem rozloučit desetitisíce lidí. Jeho popel umístili do kremelské zdi – mezi ostatky vůdců a slavných sovětských občanů.

Sověti závod o Měsíc prohráli: V červenci 1969 vstoupili na jeho povrch dva Američané, zatímco sovětští konstruktéři tehdy teprve zkoušeli superraketu N-1. Do listopadu 1972 čtyřikrát havarovala, poté ji Kreml odepsal a tvářil se, že o Měsíc nikdy neusiloval – nemohl přiznat porážku. 

„Koroljov měl neuvěřitelné organizátorské schopnosti,“ vzpomínal Boris Čertok, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků. „Kdybychom ho neměli, prvním Gagarinem by se stal Američan. A kdyby neodstartoval Gagarin, tak by v roce 1969 nevstoupil Armstrong na Měsíc.“

Švýcarsko má to štěstí (nebo smůlu), že leží v samotném srdci evropské dopravy. Nachází se ve středu oblasti, jíž se přezdívá „modrý banán“ a která se táhne od Londýna přes země Beneluxu a západ Německa až do severní Itálie. Region je domovem 111 milionů lidí a zahrnuje hlavní výrobní kapacity Evropské unie. Před 200 lety tam začala průmyslová revoluce a až do konce druhé světové války představoval „modrý banán“ nejvýkonnější ekonomickou oblast světa. Dnes přes něj proudí největší objem zboží na starém kontinentu. 

Noční můrou dopravců se staly Alpy. Úzké průsmyky sevřené strmými štíty neumožňují rozšiřování silnic a dlouhé řady kamionů se tam tvoří běžně. Bude přitom hůř: Podle analýz by se měl objem povrchové dopravy zvýšit do roku 2030 o 45 %. Ani nové podzemní spojnice – jako například 40 let budovaný Gotthardský úpatní tunel, který se dočkal slavnostního otevření v roce 2016 – tento nápor nezvládnou. Švýcarští inženýři tak museli přijít s novým řešením, jehož výstavba by ovšem netrvala další čtyři dekády. 

Zpátky pod povrch

Volba nakonec opět padla na tunel, jenže tentokrát zcela jiný, než jsme zvyklí. Dopravní systém má sice vést pod zemí, ale lidé či auta do něj nebudou mít přístup. Má obsahovat pouze nákladní kapsle, jež budou levitovat nad kolejnicemi díky magnetickému poli, podobně jako například vlaky Maglev. Oproti železničním rychlosoupravám by se však mělo zboží v tunelech pohybovat rychlostí jen 30–60 km/h. Hladký chod zajistí tři linie vozů umístěné v tubusu o poloměru 6 m, které budou v provozu 24 hodin denně. 

Nakládání, vykládání a veškerou manipulaci obstarají automatizovaná ramena, takže se ušetří nejen na lidské síle, ale především na přísných bezpečnostních opatřeních, jež by v hloubce 50 m musela vzniknout. Investoři tak budou moct s čistým svědomím vynechat záchranné tunely či větrací systém. 

Miliardy ve vzduchu

Celý projekt Cargo Sous Terrain (CST) už schválily vlády dotčených kantonů a inženýři mají zelenou. V horké fázi příprav se nachází první etapa, v níž by měl 70 km dlouhý tunel spojit již existující logistické středisko Härkingen-Niederbipp s jiným centrem nedaleko Curychu. Úvodní investice dosáhnou v přepočtu asi 75 miliard korun, švýcarská vláda však nevynaloží ani pětník – celý rozpočet pokryjí soukromé firmy. Razicí zařízení se do alpských masivů zakousne v roce 2023 a nejpozději roku 2030 by měl do tunelu slavnostně vjet první náklad. 

TIP: Cesty pod povrchem země: 5 nejdelších tunelů světa

Podle plánů posléze přibudou další větve, jež spojí všechna velká švýcarská města. Od St. Gallen na severu až po 360 km vzdálenou Ženevu na jihu vznikne síť, kterou bude obsluhovat 80 logistických center. Očekává se, že skladovací prostory pod zemí pokryjí plochu milionu čtverečních metrů. Hotovo má být okolo roku 2050. 

Podle autorů zajistí vykládku v cílovém městě a rozvoz do obchodů opět automatizovaný systém – a to včetně dopravy v autonomních elektromobilech! Služba by se měla zaměřit na velké prodejní řetězce, ale není vyloučeno, že se robotičtí doručovatelé v budoucnu postarají přímo o domácnosti.  

Palma olejná (Elaeis guineensis) pochází původně ze západní Afriky a její plody jsou bohatým zdrojem rostlinného oleje, což z ní dělá velmi atraktivní průmyslovou plodinu. Zvýšená poptávka po této surovině nastartovala raketovou expanzi olejové palmy v jihovýchodní Asii. Indonésie a Malajsie, které zajišťují 85 % celosvětové produkce, mají v současné době na svých územích přes 130 000 km² palmových plantáží (v roce 1984 jich bylo jen 1 500 km²). Rozmach spotřeby palmového oleje s sebou přináší obrovské dopady na životní prostředí a vzbuzuje velkou pozornost v kruzích ochranářů a vědců.

Těžce zkoušený ostrovní velikán

Borneo je třetím největším ostrovem světa a nachází se v jihovýchodní Asii přímo na rovníku. Ještě před sto lety byl ostrov kompletně pokrytý neporušeným primárním pralesem, ale od té doby došlo k jeho rozsáhlé devastaci.

Více než polovina pralesů byla zničena a to, co zbylo, má formu fragmentovaných pralesních ostrůvků. Za nadměrné odlesňování deštných pralesů byly v minulosti zodpovědné hlavně procesy těžby dřeva a uhlí. Dnes se ale hlavní příčinou deforestace stává rozmach palmových plantáží.
Z tohoto důvodu jsem se vydal na dvouměsíční cestu právě sem – konkrétně do provincie Východního Kalimantanu – abych se dozvěděl více informací z první ruky.

Z lesa plantáž

Ve městě Balikpapan se setkávám s českým primatologem Dr. Stanislavem Lhotou, který již několik let žije na Borneu a věnuje se ochraně přírody. Spolu navštěvujeme několik palmových plantáží v okolí Balikpapanského zálivu. Většina palmových plantáží v Indonésii je napojena na zahraniční investory. V první fázi zakládání plantáže jsou deforestovány a následně vypáleny velké plochy deštného pralesa. Výnosy ze dřeva jsou poté investovány do budování a údržby plantáže na vyčištěném území.

Jen výjimečně dochází k zakládání plantáží na již existujících zemědělských plochách. Na to, aby byly palmové plantáže výnosné, musejí být velmi rozsáhlé. K zásobování jednoho mlýna na palmové plody je potřeba minimálně 4 000 hektarů půdy osázené palmou olejnou. V praxi jsou však tyto plochy často mnohem větší.

Příběh palmové plantáže

První úroda oranžovo-červených plodů se objevuje asi po třech letech od vysázení palem. Trsy plodů jsou ručně sbírány a na nákladních autech převezeny do mlýna, kde se z nich extrahuje surový palmový olej. Ten se dále zpracovává a většina jeho produkce je exportována do zahraničí.

Během produktivní fáze dochází k tomu, že palmy velmi rychle odčerpávají podzemní vodu a živiny z půdy. Málo pozornosti je věnováno tomu, jak taková plantáž skončí po 30–40 letech své existence. Důvod je prostý – palmový průmysl dosáhl největšího rozvoje v průběhu posledních 10 až 20 let. Většina plantáží proto do závěrečné neproduktivní fáze ještě nedospěla. Jednou z obávaných hypotéz je možnost, že po této fázi bude půda natolik chudá na živiny a podzemní vodu, že nebude možné na ní vypěstovat další generaci produktivních palem. V takovém případě by byly vyvráceny základní předpoklady udržitelnosti palmových plantáží, které palmové společnosti velmi rády propagují. Tento proces znehodnocení půdy je nevratný, a na takovémto neúrodném území prales už nikdy nevyroste.

V oblasti Mahakamských jezer se mi podařilo navštívit plantáž, která již přestala produkovat plody. Zaměstnanci to vyřešili tak, že na polovinu plantáže nasadili mladé semenáčky palmy olejné a na druhé polovině plantáže začali palmy hnojit organickými zbytky plodových trsů. To, zda tato opatření dokážou obnovit plodnost plantáže, se ukáže až v následujících letech.

S pralesy mizí i zvířata

Deforestace a ztráta přirozených ekosystémů má velmi negativní dopad na bohatou biodiverzitu primárních deštných pralesů Indonésie a Malajsie. Mnoha vzácným asijským druhům hrozí vyhynutí. Biologové v současné době zastávají názor, že spotřeba palmového oleje představuje vůbec největší hrozbu pro nejvyšší počet zvířecích druhů. Konverze pralesa na monokulturu palmy olejné ničí všechny ekologické niky, narušuje komplexní potravní řetězce a přirozené migrační koridory zvířat a z čistých vodních toků se stávají špinavé studnice hnojiv, pesticidů a chemikálií.

Marný boj lesního člověka?

Bezpochyby nejznámějším symbolem boje proti palmovému průmyslu se stal orangutan. Název jednoho z nejinteligentnějších lidoopů pochází z malajského slovního spojení „orang hutan“, což znamená „lesní člověk“. Přirozené prostředí orangutanů se téměř dokonale překrývá s klíčovými regiony produkce palmového oleje na Borneu a Sumatře. Během období kratšího než délka trvání jedné orangutaní generace se na Kalimantanu rozloha území vhodná pro život orangutanů zmenšila o více než 50 % – ze 143 000 km² na současných 70 000 km². Na Sumatře se rozloha území pokrytého pralesem snížila od roku 1975 o 90 %! Při současném tempu deforestace hrozí, že do roku 2020 může zmizet až 98 % nížinných deštných pralesů, v nichž se orangutani běžně vyskytují.

Odhady početnosti populace orangutanů jsou velmi variabilní, ale u ohrožených orangutanů bornejských (Pongo pygmaeus) se blíží k číslu 50 000 jedinců a u kriticky ohrožených orangutanů sumaterských (Pongo abelii) se odhaduje četnost na 6 500 jedinců, přičemž celkové odhady úmrtnosti orangutanů se pohybují od 1 500 do 5 000 jedinců ročně. Ztrátou souvislého pralesa jsou orangutani čím dál víc odkázáni na malé lesní fragmenty, kde je minimum jejich přirozených potravních zdrojů. Hladovějící primáti jsou tak nuceni podnikat výpravy do sousedních nově založených palmových plantáží, kde ohryzávají mladé palmové výhonky. Správci plantáží proto začali považovat orangutany za škůdce a v některých případech vyplácejí svým zaměstnancům drobnou odměnu v hodnotě 10–20 amerických dolarů za každé zabité zvíře. Ochránci přírody hlásí hrozivé případy, kdy byli orangutani dobiti železnými tyčemi, rozsekáni mačetami, omráčeni a pohřbeni zaživa, a také politi petrolejem a zapáleni.

Navzdory velké pozornosti, která je věnována ochraně orangutanů a jejich rehabilitaci, se situace v blízké době pravděpodobně nezmění a počty orangutanů budou nadále klesat. Za tento trend může i fakt, že samice mívá jedno mládě průměrně každých osm let. To činí z orangutana nejpomaleji se rozmnožujícího savce na světě.

Všudypřítomná korupce

Negativní dopady plantáží palmy olejné se však neprojevují jen v přírodě, ale také v komunitách místních obyvatel. Potřeba neustálého rozšiřování palmových plantáží vede investory k bezohlednému potlačování tradičních forem využití zemědělské půdy, přičemž v mnoha případech si počínají v rozporu se zákonem. Fakt, že smlouvy s palmovými společnostmi často podepisují jednotliví místní úředníci, otevírá široké možnosti korupce, která je na Borneu všudypřítomná.

Nedostatek zemědělské půdy neumožňuje místním farmářům pěstovat plodiny, a proto jsou odkázáni na dovoz dražších potravin. Palmový průmysl sice přináší do země určité zisky, většina z nich však končí v kapse malého procenta úředníků. Naproti tomu původní komunity obyvatelstva ztrácejí tradiční formy obživy a někteří z nich jsou nuceni pracovat na plantážích za velmi nízké platy.

Bezpráví, hnojiva a záplavy

Sám jsem měl možnost setkat se s lidmi, jejichž životy byly přímo ovlivněny palmovým průmyslem. Spolu s Dr. Lhotou jsme se vydali do vesnice Sepaku, kde probíhá vyostřený konflikt mezi místní komunitou a palmovou společností. Místní farmáři se bouří proti společnosti, která jim na jejich pozemcích bez souhlasu vysázela plantáže palmy olejné. V současnosti však zůstávají nevyslechnuti a konflikt zůstává neřešen.

Jedním z dalších problémů pro místní lidi je fakt, že na většině plantáží se používají syntetická hnojiva, která jsou časem splavována do vodních toků a způsobují otravu a úhyn ryb. Rybáři tak přicházejí o svou obživu. V osadách blízko řek jsem se doslechl o dalším vážném problému, který s tímto bezprostředně souvisí. Lidem, kteří jsou odkázáni na koupání v řece, se v poslední době objevuje kožní vyrážka a chronické svědění kůže.

TIP: Šance pro ohrožené primáty aneb Zachrání palmový olej orangutany?

Nelze opomenout ani zvýšenou míru záplav v některých vesnicích. Náčelník osady Nehas Liah Bing, jejíž obyvatelé patří k původním obyvatelům Bornea, Dajákům, mi vysvětluje, že v minulosti byly povodně velmi ojedinělé, ale v současné době je jejich osada zaplavována až desetkrát do roka. To je způsobeno faktem, že horní toky řek byly konvertovány z pralesů na palmové plantáže a půda tím pádem ztratila schopnost zadržovat vodu.

Je to v našich rukou

Dostáváme se k důležité otázce tohoto tématu: „Můžeme vůbec nějak zasáhnout do dění, které se odehrává tisíce kilometrů daleko a nějak jej změnit?“ V současnosti se vynořuje řešení ve formě certifikace palmového oleje. V roce 2004 byla založena organizace RSPO (Roundtable on Sustainable Palm Oil), která si klade za cíl vytvořit systém certifikace pro produkci palmového oleje způsoby, které respektují společnost a životní prostředí. Dalším krokem je zvýhodnění transparentních společností, které používají certifikovaný palmový olej oproti společnostem, které certifikát nemají. To už je v rukou aktivistů a samotných spotřebitelů palmového oleje.

Obyčejný člověk se může vyhýbat výrobkům, které obsahují palmový olej, případně upřednostňoval výrobky s doloženou certifikací a šířil tuto osvětu dál. Jedním z prvních úspěchů v rámci Evropské unie bylo zavedení zákona, který přikazuje povinné označování palmového oleje ve výrobcích. To, jak bude vypadat budoucnost pralesů nejen v Indonésii a Malajsii, ale i v zemích rovníkové Afriky a Amazonie, které představují lákavé destinace pro palmové společnosti, je tedy i v našich rukou. Jako příklad lze uvést případ společnosti Nestlé z roku 2010, kdy ji Greenpeace obvinila z odebírání palmového oleje, o kterém se vědělo, že přispívá k poškozování životního prostředí. K této kauze se připojila i široká veřejnost prostřednictvím sociálních sítí a veřejných protestů, což vyústilo k tomu, že Nestlé nakonec styky s dodavatelem přerušila a zavedla přísnější kritéria pro odběr certifikovaných surovin.

Podívejte se i na film

Hlavním výstupem putování Michala Gálika po Borneu je dokumentární film s názvem „Zelená poušť“. Divák dostane možnost proniknout hlouběji do problematiky palmového oleje prostřednictvím reálných příběhů a rozhovorů s místními lidmi i odborníky.

Linka bezpečí je celostátní telefonická krizová linka pro děti a mladé lidi do 26 let, která funguje na jednotném evropském čísle 116 111. Posláním Linky bezpečí je poskytovat kvalitní a snadno dostupnou pomoc dětem, studentům a všem, kteří jednají v jejich zájmu. Pomáhá s řešením náročných životních situací i každodenních starostí a problémů. Poskytuje krizovou intervenci a poradenství pro klienty z celé České republiky prostřednictvím telefonu, chatu a emailu. Kromě toho provozuje také Rodičovskou linku na čísle 606 021 021, na kterou se mohou obracet všichni, kteří mají starost o dítě. Dále pomáhá prostřednictvím online služeb – emailové poradny a chatu. 

Linka bezpečí, z.s. je akreditována v rámci systému sociálně-právní ochrany dětí v České republice a je členem celosvětové asociace dětských linek důvěry Child Helpline International (CHI). K naplňování svého poslání poskytuje sociální služby krizové pomoci. V roce 2017 přijali na čísle 116 111 celkem 151 421 hovorů, do emailové poradny přišlo 2 827 dotazů a proběhlo 2017 chatů. Více informací na www.linkabezpeci.cz.

Výzvy

Organizace Linka bezpečí využívala od svého vzniku pro provoz e-mailových služeb externího dodavatele. Dlouhodobě se však potýkala s nedostatečnou kapacitou schránek. Vzhledem k vysokým nákladům, které dodavatel požadoval za navýšení datové kapacity a některým dalším problémům s provozem mailů, vznikla nakonec myšlenka na provoz vlastního mailového serveru. Při výběru vhodného řešení hrály důležitou roli skvělé zkušenosti s jiným řešením dodavatele, konkrétně s  firewallem Kerio Control. 

Řešení

Linka bezpečí proto oslovila společnost GFI Software a následně implementovala v prostředí společnosti mailový server Kerio Connect, řešení pro messaging a spolupráci, které vyhovuje potřebám malých a středních firem a nabízí širokou škálu vlastností. Umožňuje uživatelům používat nejrůznější oblíbené e-mailové klienty a mají též snadný přístup k poště přes intuitivní webové rozhraní. 

Vzhledem k faktu, že součástí služeb zákazníka je i krizová e-mailová poradna pro děti, hlavní důraz byl kladen na bezproblémový a bezpečný provoz e-mailových služeb. To produkt Kerio Connect zajišťuje díky integrovanému antiviru, výkonnému antispamu, vestavěné archivaci, automatickému zálohování a snadnému administračnímu rozhraní. 

Kerio Control navíc dává pracovníkům Linky bezpečí pohodlnou a bezpečnou možnost práce přes VPN. Oba produkty jsou velmi důležitou součástí softwarového vybavení Linky bezpečí a pomáhají organizaci v naplňování cíle, kterým je poskytovat kvalitní a snadno dostupnou pomoc dětem, studentům a všem, kteří jednají v jejich zájmu.

Přínosy

Za komfortní považují pracovníci zejména práci s velmi kvalitním webovým klientem, který umožňuje uživatelům vyřizovat e-maily odkudkoliv. A to bez nutnosti probírat se záplavou spamu, který účinně odfiltruje rozšíření Kerio Anti-spam. Dále oceňují i možnost snadno nastavovat e-mailové konference, přeposílání, aliasy apod.

Správa řešení probíhá přes přehledné grafické rozhraní (webovou stránku) z jakéhokoliv moderního prohlížeče. Rozhraní je velmi intuitivní a konfigurace se obejde i bez podrobného studia rozsáhlé dokumentace. Server je navíc velice stabilní a prakticky nedochází k výpadkům služeb. V případě jakýchkoliv potíží je pak k dispozici podrobný log, který umožňuje snadno identifikovat vzniklý problém. Neméně užitečnou pomůckou při správě jsou i statistiky.

„Mail server Kerio Connect můžeme doporučit i s ohledem na jeho snadnou instalaci a následnou správu,“ řekl Jan Zavřel, IT specialista ze společnosti Linka bezpečí. „Instalace serveru je velmi jednoduchá. Lze stáhnout spustitelný soubor pro platformu Windows, MacOS, instalační balíček pro Linux, ale i virtual appliance připravené pro virtualizační prostředí - tuto možnost jsme využili i my.“

Oblast Karru se táhne jihozápadem Jihoafrické republiky a její název – v angličtině a afrikánštině znějící Karoo – se odvozuje od staršího slova „garo“, které v jazyce domorodých Khoikhoiů značí „poušť“. Svému jménu zůstává lokalita zdánlivě věrná. Je vyprahlá, pokrývá ji minimum vegetace a panují tam značné rozdíly v teplotách. Ve skutečnosti se však jedná o polopoušť. 

Dávní lovci a objevitelé každopádně svorně hovořili o děsivém místě, kde se střídá hrozné vedro a sucho, ukrutné mrazy a velké záplavy, přičemž zmíněná „definice“ platí i po staletích. Právě kvůli tamním podmínkám tvořilo Karru velmi těžce prostupnou linii mezi africkým vnitrozemím a Kapskem, historickou provincií rozprostírající se kolem mysu Dobré naděje. 

Za poklady sněhových hor 

Karru, jehož hranice nejsou pevně dané a vymezuje je pouze specifická krajina i klima, představuje neuvěřitelně suché místo, s ročními srážkami do 250 mm. Pod celou oblastí se však nacházejí podzemní vody, což umožnilo trvalé osídlení i rozvoj zemědělství – především chovu ovcí a koz. 

Rovinatou jednotvárnost polopouště narušuje několik horských masivů. Nacházejí se tak blízko, že z jednoho dohlédnete na další. Nevelká pohoří jsou na srážky bohatší, tudíž tam narazíte na víc vegetace i zvířat. Sneeuberge, historicky známé též jako Sneeuwbergen, tedy „sněhové pohoří“, pokrývá za chladných zim bílá čepice a nejvyšší vrchol Kompasberg ční 2 502 metrů nad mořskou hladinu. 

Turisty ovšem láká především tamní údolí zvané Valley of Desolation, v překladu „bezútěšné“ či „opuštěné“, jež okouzluje divokou krásou. Abyste si užili pohled do 120 metrů hluboké propasti, musíte proniknout až do srdce hor. Odmění vás však vyhlídka na unikátní „katedrálu“ – vertikální útesy, jež za posledních sto milionů let vytvořilo působení vulkanických a erozivních sil. 

Svatyně střežená orly 

Z nedalekého malého parkoviště, jen 14 kilometrů od města Graaff-Reinet (viz Na počest manželky), se na hranu útesů z načervenalého doleritu dostanete už po pár minutách chůze. Právě zmíněné vyvřelé hornině vděčíme za vznik přírodních pilířů – ve srovnání s měkčími materiály totiž lépe odolává erozi. Při zastávce na okraji propasti pak můžete opravdu nabýt dojmu, že vás obklopuje ohromné sloupoví dávného chrámu. 

Kromě dalších turistů narazíte ve „svatyni“ a jejím okolí také na řadu ptáků a savců. Skutečnými pány místa jsou ovšem majestátní orlové damaní. Dravci s rozpětím křídel přesahujícím často i dva metry se nad útesy vznášejí zejména za pozdního odpoledne a jejich přítomnost dodává pohledu na zlátnoucí útesy magický ráz. 

Putování výhní

Komu nestačí jen útesy z výšky, může se vydat po jedné ze stezek, které se stáčejí okolo kopců Sneeuberge. Tras se nabízí několik, od 45minutové procházky až po túru dlouhou 14 kilometrů. Hlavně na delší výlety je třeba mít dostatek vody, neboť vedro v Karru je skutečně vražedné. Přibalte i svačinu a počítejte s tří- až šestihodinovým putováním liduprázdnou krajinou. 

Výlet začíná, podobně jako na mnoha dalších místech Afriky, chůzí po pohodlné pěšině a končí prudkým vydechováním a hledáním stezky v podrostu. Milovníci divoké přírody si ovšem přijdou na své. Cesta vede vyschlými koryty, přes skalnaté svahy a balvany i hlubokou buší, jež ukrývá pramen osvěžující vody. Zapomeňte však na zurčící potůček – bahnité koryto pod větvemi stromů se plní jen po kapkách. 

V přírodní observatoři 

„Bezútěšné údolí“ patří do národního parku Camdeboo, který se rozkládá v okolí Graaff-Reinetu. Jméno získal podle stejnojmenné řeky, známé i jako Sunday’s River, jež pramení přímo v horách Sneeuberge a napájí přehradu Nqweba. Cestovatele jistě potěší, že se na jejím břehu mohou utábořit: Společnost jim pak budou dělat antilopy losí, kudu velký i další kopytníci, stejně jako malé cibetky obývající nedaleká křoví. 

Zlatý hřeb ovšem nastává se západem slunce. Karru totiž proslulo bezmračnou a skutečně temnou noční oblohou, posetou hvězdami. Není divu, že právě tam, v blízkosti města Sutherland, vyrostla Jihoafrická astronomická observatoř: Má k dispozici největší optický teleskop na jižní polokouli, který se pyšní průměrem přes deset metrů. 

S hvězdným nebem nad hlavou pak přímo fyzicky pocítíte zvláštního ducha jihu Afriky, kde do noci „zpívají“ roztoužení lvi, vyjí šakali a pod rozsvícenou petrolejku občas dosedne velký noční motýl martináč. 

Po celý duben na podvečerní obloze září jako jasný maják Venuše neboli večernice. Nedlouho po západu Slunce zvěstuje na naoranžovělém soumrakovém nebi, nízko nad západním obzorem, příchod noci. A podobně jako maják i ona poblikává, i když velmi nepravidelně. Světlo, které k nám od ní přichází, se totiž v hustých přízemních vrstvách atmosféry náhodně láme a překotně mění směr svého putování. Výsledkem je soustavné a zcela nahodilé mihotání planety. Bílé Venušino světlo se současně rozkládá na barevné spektrum, což jí propůjčuje duhovou auru: Zřejmá je zejména v dalekohledu. 

Zářivá Venuše sice zapadne krátce po setmění, záhy ji ovšem vystřídá další velmi nápadná planeta. Žlutobílý Jupiter se vynoří nad jihovýchodním obzorem v souhvězdí Vah a oblohu bude zdobit až do rána, kdy se k němu rovněž nad jihovýchodem přidají nažloutlý Saturn a načervenalý Mars ve Střelci. A zatímco na počátku dubna spatříme poslední dvě zmíněné planety na nebi poblíž sebe, v úhlové vzdálenosti cca 1,3°, na konci měsíce už je bude dělit 14°. Ve dnech 7. a 8. dubna se navíc nedaleko Marsu a Saturnu objeví i ubývající kotouč Měsíce.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 20. dubna v 5:12 SELČ vstoupí do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2018

• 2. dubna – setkání Marsu a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem (Saturn se bude nacházet v úhlové vzdálenosti cca 1,3° severně od Marsu)
• 3. a 4. dubna – setkání Měsíce a Jupitera na nočním nebi nad jihovýchodem
• 7. a 8. dubna – seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu a Marsu na ranní obloze nad jihovýchodem
• 17. dubna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad západem
• 18. a 19. dubna – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad západem
• 22. dubna – maximum meteorického roje Lyrid
• 24. dubna – těsné setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi (hodinu před půlnocí je bude dělit úhlová vzdálenost cca 0,2°)
• 30. dubna – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno