Duncan Wingham, šéf vědeckého týmu mise pro monitorování tání ledu na zemských pólech, prozradil: „Už jsme to všechno nesledovali s takovým klidem jako minule. Kosmonautika je nelítostný podnik. Spoustu let stavíte družici, pak ji ale musíte umístit na špici rakety plné výbušného paliva a vsadit vše na jednu kartu.“

Wingham věděl, o čem mluví. Před necelými pěti lety selhal motor druhého stupně ruského nosiče Rokot. Sekce se neoddělila od třetího stupně, a družice CryoSat 1 tak skončila na dně Severního ledového oceánu. Evropská vesmírná agentura (ESA) a vědci pracující na misi však okamžitě lobbovali za přípravu záložního exempláře. Zdůrazňovali význam CryoSatu pro studium vlivu tajícího ledu na zemské klima a zvyšování hladiny oceánů. Politici z členských států ESA byli naštěstí ochotni naslouchat a pouhé čtyři měsíce po havárii Rokotu došlo k oficiálnímu schválení stavby nového automatu CryoSat 2. Pokračování odvážného projektu si vyžádalo asi 140 milionů eur.

Nová a lepší

Vědci využili příležitost a provedli na sondě s pořadovým číslem dvě celkem 86 změn a vylepšení. Nejviditelnější byl druhý radarový výškoměr pro monitorování stavu polárních ledových zásob, takže mise měla k dispozici plnou náhradu pro případ selhání primárního přístroje. Inovace se dočkal také komunikační systém, baterie či letový software. Solární články a radarová anténa jsou zafixovány na těle družice, aby se předešlo potížím s jejich vyklápěním na oběžné dráze, kde už nemohou zasáhnout technici.

CryoSat 2 odstartoval opět na ruské raketě, tentokrát ovšem na typu Dněpr. Od třetího stupně se oddělil asi 16,5 minuty po vzletu z Bajkonuru a dosáhl operační orbity ve výšce přes 700 km, skloněné vůči rovníku o 92°. Taková dráha mu zajišťuje přelety nad Antarktidou i Arktidou. 

TIP: Evropský satelit CryoSat-2 čelil nebezpečné srážce s vesmírným odpadem

Mise bohužel nedokáže přinášet plnohodnotná data během léta na severní polokouli, konkrétně každý rok mezi květnem a zářím: Tehdy Arktidu pokrývají „kaluže“ vody, které CryoSat neumí dostatečně odlišit od otevřeného oceánu. V uvedených měsících se tudíž měření tání severní ledové čepičky komplikuje. Každopádně se při startu v roce 2010 počítalo s třemi roky fungování družice, mise však běží dál. 

Vedoucí pracovníci společností ze Silicon Valley si vzali na mušku účelovou návykovost designu chytrých telefonů a sociálních sítí. Pro leckoho je skutečně těžké dát smartphone z ruky nebo být alespoň chvíli offline, a zvláště intenzivně to platí pro náctileté. Nová studie dává do souvislosti náhlé a prudké poklesy pocitu štěstí u adolescentů a rozšířené využívání chytrých telefonů. Vědci zjistili, že čím více hodin denně tráví teenageři před obrazovkami, tím méně jsou spokojení.

Psychika v ohrožení

Studie „Decreases in Psychological Well-Being Among American Adolescents After 2012 and Links to Screen Time During the Rise of Smartphone Technology“ je založená na základě velkého celostátního průzkumu adolescentů ve věku 13–14 let, 15–16 let a 17–18 let, který každoročně provádí University of Michigan. Podle jejích výsledků začalo u adolescentů stoupat sebevědomí, spokojenost se životem a pocit štěstí na počátku devadesátých let dvacátého století. Tyto ukazatele však zaznamenaly propad po roce 2012, kdy míra vlastnictví chytrého telefonu ve Spojených státech dosáhla 50 %.

Vědci také zjistili, že čím více hodin týdně adolescenti trávili před obrazovkou, včetně brouzdání na internetu, sociálních sítích, video chatech, nebo smskováním a hraním počítačových her, tím více jim psychická pohoda klesala. Závěry studie se tedy shodují s dřívějšími výzkumy, které spojují časté používání obrazovek s depresí a úzkostmi u adolescentů.

Mor elektronických zařízení

Chytrá zařízení procházejí největším boomem v posledních šesti letech: počet adolescentů vlastnících chytré telefony podle údajů z výzkumných středisek Pew Research Center a Associated Press-NORC Center for Public Affairs Research poskočil z 37 % v roce 2012 na 73 % v roce 2015 a pak až na 89 % na konci roku 2016.

Studie poukazuje na vztah mezi pocitem štěstí a aktivitami „s obrazovkou“ a bez ní. Mezi ně vědci zahrnuli například sporty, mezilidské interakce, bohoslužby, tištěná média a domácí úkoly. U všech aktivit bez obrazovek míra štěstí stoupala, naopak u aktivit s obrazovkou se jednotně propadala.

„Když jsem ten graf dodělala, zvedla jsem se, vzala jsem dětem jejich Kindle Fire tablety a zavřela je dozadu do šuplíku,“ prohlásila Jean Twengeová, profesorka psychologie na univerzitě San Diego State University a hlavní autorka studie.

Virtualita na úkor reality

Twengeová, která napsala také knihu „iGen: Why Today's Super-Connected Kids are Growing Up Less Rebellious, More Tolerant, Less Happy – and Completely Unprepared for Adulthood,“ nazývá vztah mezi aktivitami s obrazovkou a bez obrazovky „nulovým součtem“ – když děláte jedno, nezbývá už čas na druhé.

Diane Tanmanová z města Chevy Chase v americkém státě Maryland má obavu, že právě to je případ jejích dvou synů, kterým je 11 a 15 let. „Kluci byli jako malí zvyklí hrát si spolu na poli a myslím, že z toho měli i větší radost,“ uvedla. V dnešní době její syny spíše víc lákají online hry, z nichž mnohé jsou vystavěny tak, aby odměňovaly hráče, kteří se k nim pravidelně vracejí. „Myslím, že je to návykové,“ říká Tanmanová. „Je to jako nezdravé jídlo pro mozek… Neznám jediného rodiče, který by z toho neměl těžkou hlavu.“

Stejně jako u jakékoliv jiné závislosti může být nepříjemné se z ní vymanit. Ed Lazzara ze Salemu ve státě Oregon popsal, že jeho dvanáctiletý syn Leo, fanoušek hry Minecraft, je po dlouhém hraní podrážděný. „Jakoby interakce se skutečným světem už neměla tu správnou šťávu, víte?“ říká Lazzara.

Důležitá je míra

Studie však moderní techniku zcela nedémonizuje. Náctiletí, kteří se počítači či chytrému mobilu věnují po troškách, mezi jednou a pěti hodinami týdně, jsou šťastnější než ti, kteří se jim vyhýbají zcela. Nejméně šťastní jsou ti náctiletí, kteří u obrazovek tráví 20 či více hodin týdně.

Twengeová nastiňuje, že nespokojenost u dětí bez přístupu k obrazovkám může plynout z několika faktorů. „Může to být tím, že jsou mimo společenskou scénu na škole. Na středních školách už je dnes těžké udržet přátelství bez sms-kování nebo přístupu k sociálním sítím.“ Je také možné, že tyto děti se nacházejí mimo část spektra běžných teenagerů – děti se zvláštními potřebami, ve speciálních vzdělávacích zařízeních nebo děti, kterým přístup k obrazovkám znemožnili rodiče.

Podle studie jsou nejšťastnější právě teenageři, kteří nadprůměrně interagují s ostatními v realitě, a zároveň jsou pod průměrem z hlediska využívání sociálních sítí.

Kde je zakopaný pes?

Amanda Lenhartová, zástupkyně ředitele v laboratořích Better Life Lab ve společnosti New America, již dříve vedla výzkumy o teenagerech a využívání moderních zařízení. O této nové studii prohlásila, že je sice zajímavá, ale že je těžké oddělit využívání tabletů od dalších stresorů, které mohou u náctiletých mít vliv na pocit štěstí, jako například politická či ekonomická situace.

„Technologie je momentálně z hlediska kultury velmi snadný obětní beránek – je to nové, bojíme se toho, změnilo to život nám i našim dětem,“ uvedla Lenhartová. Doporučuje zachovávat rozumnou míru ve využívání zařízení, je však přesvědčená, že spíš než plošný zákaz či pravidla je třeba individuální přístup k jednotlivým případům.

Postupné zvykání

Marina Bowsherová, matka čtrnáctiletého chlapce a dvanáctileté dívky z Chevy Chase v Marylandu, přistupuje k času u obrazovky „jako k dezertu – jasně, že si můžete jednou za čas dát, ale neměli byste to dělat každý den.“ I ona a její manžel se však rozhodli pravidla proti hrám u obrazovky zvolnit poté, co pomáhali své neteři přestěhovat se na univerzitní kampus při George Washington University, kde si všimli, že „každý kluk měl v ruce Xbox… a najednou jsou bez dozoru. Je to jako s alkoholem: najednou vám nemá kdo říct, že to nesmíte.“

Tehdy se rozhodli, že bude lepší, když se jejich syn naučí své gamingové návyky regulovat už na střední škole, kdy ho mají rodiče stále při ruce, než aby se začal se závislostí potýkat sám až na vysoké. Jejich syn vlastní chytrý telefon a notebook, dcera má mobilní telefon bez přístupu na sociální sítě. „Mají to všude kolem sebe a budou se s tím muset naučit ve své společnosti žít,“ uzavřela Bowsherová.

Displej pod kontrolou

Jednotlivé detaily využívání moderních technologií procházejí v dnešní společnosti neustálým vývojem. Investoři společnosti Apple, výrobce telefonů značky iPhone, podepsali otevřený dopis požadující více možností rodičovského dohledu nad telefony, jako například schopnost omezit jejich využití jen na určité hodiny nebo v určité denní době vypnout přístup k sociálním sítím.

Dopis, který Twengeová pomohla napsat, cituje výzkum prokazující negativní psychologické dopady využívání telefonů na náctileté a poukazuje na neutuchající bitvu rodičů proti obrazovkám s tím, že je „nerealistické a špatné z hlediska dlouhodobé obchodní strategie nutit rodiče, aby tuto bitvu bojovali sami.“ Společnost Apple odpověděla tvrzením, že plánuje nová vylepšení k posílení rodičovského dohledu. 

Mladá Kanaďanka afrického původu Revée Agyepong trpěla genetickou poruchou zvanou srpkovitá anémie. Onemocnění je důsledkem mutace v genu pro krevní pigment hemoglobin, která změní vlastnosti hemoglobinu a vede ke změně tvaru červených krvinek na protažené srpky.

Lidé se srpkovitou anémií obvykle pocházejí z malarických oblastí Afriky, protože tato genetická choroba poskytuje ochranu před malárií. Srpkovitá anémie ale zároveň oslabuje zdravotní stav a kondici a lidé s touto poruchou se dožívají průměrně jen 40 až 60 let.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Agyepong proto ve svých 26 letech podstoupila transplantaci kmenových buněk. Dárkyní kmenových buněk se stala její sestra Stephanie Amoah. Shodou okolností její buňky přesně odpovídaly sestřině imunitě. Operace se zdařila a Agyepong je dnes bez projevů srpkovité anémie. Podobné zákroky se doposud prováděly jen na dětech a Agyepong je jednou z prvních dospělých, kteří dostali tuto příležitost.

Zatímco v Evropě rostlo napětí mezi jednotlivými státy a kontinent čekala Velká válka, v tehdejším ruském impériu se schylovalo k neméně děsivé válce občanské. Po bolševickém puči a zavraždění cara zůstalo mezi mlýnskými kameny znesvářených ruských stran asi sto tisíc Čechů a Slováků, kteří v zemi do té doby žili. 

Počátky legií

Mnozí z těchto Čechů neměli ruské občanství, což znamenalo, že aby se vyhnuli perzekucím, museli vstoupit do rudé armády. Nejdříve bojovali proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině, později proti rudým bolševikům. Společně vytvořili oddíl nazvaný Česká družina – která brzy čítala na tisíc dobrovolníků a postupně se rozrostla o počty válečných zajatců československé národnosti na samostatnou brigádu.

Pád carské vlády v roce 1917 Čechoslováky ještě povzbudil. Československé legie se vyznamenaly především v bitvě u Zborova 2. července 1917 v bojích proti rakousko-uherské armádě. Zahraniční československý odboj byl pod přímým vedením budoucího prezidenta, profesora Masaryka, který byl tou dobou v Rusku a přispěl svým vlivem ke zformování armádního sboru o dvou divizích a záložních formací, který čítal čtyřicet tisíc mužů. V roce 1919 bylo vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které se stalo součástí oficiální Československé armády.

Žádná cizí vojska v Sovětském svazu!

V roce 1918 Němci vpadli na Ukrajinu a Bolševici byli donuceni uzavřít pro Rusko velmi nevýhodný Brestlitevský mír. Součástí dohody byl i požadavek, podle kterého na sovětském území nesměly operovat žádné vojenské oddíly nepřátelské ústředním mocnostem. To se týkalo i Československých legií. 

Čechoslováci se proto a na Masarykův rozkaz začali chystat k odjezdu do Francie, kde se měly ruské československé legie spojit s francouzskými. Podle plánu se vojáci měli dostat do Francie přes přístavy Archanglesk a Murmansk, ale těchto přístavů nakonec odpluly pouhé dva transporty, protože přístavy zamrzly. Chyběly navíc zásoby i lodě a dva tisícovky mužů tu čtyři měsíce mrzly, hladověly a čekaly. 

Na konci března došlo mezi s bolševickou stranou konečně k uzavření dohody. Ta Legiím zaručovala bezpečný průjezd Sibiří až do Vladivostoku, včetně zásobování, výměnou za odevzdání těžkých zbraní, kulometů a většiny pušek. Legionáři také museli přistoupit na to, že budou v jejich středu bolševici mít právo agitovat za vstup mužů do Rudé armády!

Smlouva, která Čechoslovákům zajišťovala svobodný průjezd k moři, byla ale brzy porušena. Bolševici se všemi prostředky snažili odjezd legií do Francie překazit a vydali rozkaz, podle nějž měly být jednotlivé československé vlaky odzbrojeny a vojsko rozloženo. Na vlakové trati přes Sibiř v délce sedm a půl tisíce kilometrů tak začal krvavý boj, kdy legionáře na stanicích napadaly bolševické jednotky.

Nepříjemnosti na cestě

Mezi Maďary a Čechoslováky v Sovětském svazu nepanovaly zrovna dobré vztahy a i malý incident mohl rychle přerůst v otevřený konflikt. To se stalo i v Čeljabinsku: při průjezdu legií hodil jeden z maďarských vojáků na legionáře těžkou železnou tyč a jednoho vážně zranil. Češi nechali vlak zastavit a v nastalém zmatku a rvačce byl viník zadržen a zlynčován.

Bolševici poté nechali zatknout deset strážných, kteří přišli na místní sovět vysvětlit, co se stalo a zatknuli i důstojníka, který se začal shánět po zadržených strážných. Legionáři zareagovali. Obsadili klíčová místa ve městě, vynutili si propuštění zajatců a odzbrojili místní rudé jednotky. Místní správu ale nechali dál fungovat, spořádaně se vrátili do vlaku a odjeli směrem na přístav Vladivostok. 

Evakuace z Vladivostoku

Legionáři se po celou cestu museli potýkat se všemi překážkami mrazivé Sibiře, nepřáteli všude kolem i s problémy technického rázu - nekvalitní vozy i trať se musely často opravovat.  Další komplikací byl fakt, že legie netvořily jeden celek, ale jednotlivé skupiny byly roztroušeny bezmála po celé délce Transsibiřské magistrály, kde musely svádět své boje samy. Nicméně většině legionářů se nakonec podařilo do Vladivostoku dostat.

Mladá Československá republika nemohla sama jejich odvoz zajistit, vojsko proto odjíždělo převážně na lodích spojenců – polovinu zajistily Spojené Státy, třetinu Velká Británie, zbytek Itálie, Francie, Japonsko a dokonce i jedna Československá loď – Legie. První odjížděli staří vojáci a invalidé. Jejich cesty vedly přes Tichý oceán a Spojené státy, nebo kolem Indie do Itálie. Poslední transport z Vladivostoku vyplul na začátku září roku 1920. Legionáři dorazili domů v listopadu.  

Zásluhy za republiku

Odvaha a nasazení Čechoslováků udělaly značný dojem na mezinárodní scéně, zejména, co se týče slavné bitvy u Zborova. Jejich kreditu dokázali využít českoslovenští politici tak dobře, že vítězné spojenecké mocnosti se rozhodly Československou republiku diplomaticky uznat a Národní radu, sídlící v Paříži, prohlásit za legitimní československou vládu. Francouzský prezident Raymond Poincaré sám prohlásil, že Čechoslováci si vydobyli na Sibiři, ve Francii a v Itálii právo na nezávislost! Samotní legionáři se však kvůli špatným komunikačním možnostem dozvěděli o vzniku samostatného Československa až s několikatýdenním zpožděním.

Vázaná rotace znamená, že je rotační i oběžná perioda tělesa stejná, tudíž objekt natáčí k druhému tělesu stále tutéž polokouli. Typický příklad představuje Měsíc, jehož odvrácenou stranu ze Země nikdy nespatříme. Vázaná rotace je důsledkem slapového brzdění rotace, přičemž ve stavu vázané rotace je slapové tření minimální. 

Vázaná rotace se tedy obvykle objevuje v systémech, kde výrazně menší těleso krouží kolem většího – typicky jde o měsíce planet. Dvojitě vázanou rotaci naopak nacházíme v soustavách téměř stejně velkých objektů: v našem solárním sytému třeba u Pluta a jeho souputníka Charonu.

Zimbabwe jsem během posledních let navštívil několikrát. Ekonomická situace státu se ovšem od roku 1980, kdy se k moci dostal nechvalně známý diktátor Robert Mugabe, neustále zhoršovala. Až do stavu, kdy nebylo v celé zemi možné koupit žádné potraviny, ani pohonné hmoty. Jediná možnost, jak zde ještě bylo možné omezeně cestovat, spočívala v nákupu veškerého proviantu v Jihoafrické republice. Omezené zásoby nafty v kanystrech na korbě ovšem velký rádius k cestám po Zimbabwe nedávaly.

Dolary a Coca Cola

Nová naděje přišla až v roce 2008 společně s novými volbami. Mugabe byl donucen část pravomocí předat do rukou opozice a se zavedením amerického dolaru jako platidla se otevřely nové možnosti. Turistický ruch se ale v Zimbabwe dosud nestačil obnovit a ceny služeb proto zůstaly na přijatelné úrovni. Prostě ideální doba na návrat.

Naše safari jsme naplánovali na šest týdnů. Začínáme sice v Jihoafrické republice, ale máme v úmyslu co nejrychleji z ní zmizet. Na střeše terénní dodávky máme rozkládací stany a uvnitř uzamykatelné korby kompletní vybavení pro kempování včetně elektrické lednice. Zásoby nakupujeme v Mesině – posledním jihoafrickém městě před hranicemi se Zimbabwe.
Odbavení a vyřízení formalit na jihoafrické celnici probíhá s rutinní rychlostí, ale na opačném břehu hraniční řeky Limpopo je to horší. Musíme se obrnit velkou dávkou trpělivosti a připravit se na nečekané výdaje. I když tentokrát vše proběhlo podstatně rychleji než při mých dřívějších návštěvách, stejně jsme odbavením strávili téměř dvě hodiny. Jsme plni očekávání, jak se konfrontace amerického dolaru s diktátorským režimem projevila na zdejší životní úrovni. Změnu vidíme hned u první benzínové stanice – mají benzín a Coca Colu!

Neviditelní nosorožci, ukrytí levharti

Do národní parku Matobo (resp. Matopos), který leží nedaleko města Bulawayo, stíháme dojet těsně po setmění. Kulisu parku tvoří nádherné žulové bloky, v nářečí Africans zvané Kopjes, které tvarem připomínají dětské hlavičky. Atraktivní jsou i jeskyně s velmi zachovalými malbami křováků. Volně žijící zvěř je možné spatřit už jen v západní časti – Whovi Game parku, který je kompletně obehnaný elektrickým plotem. Jsou zde zebry, žirafy, prasata bradavičnatá a různé druhy antilop. Největším lákadlem jsou ovšem oba druhy zde žijících nosorožců. Tentokrát se nám nepodařilo objevit ani jednoho a žádný ze strážců nám nedokázal (nebo nechtěl?) říct, kolik jich zde ještě zůstalo. Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby už všichni byli upytlačeni, ale sporadické kupy jejich trusu roztroušené po parku dávaly stále jakousi naději.

Skalnaté svahy a kamenné věže jsou ideálním prostředím pro skrytý život levhartů. I přesto, že Matopos je místo s největší koncentrací těchto šelem v Africe, můžete mluvit o štěstí, zahlédnete-li alespoň jejich stín. Jiné velké šelmy zde nežijí a tak můžete, v doprovodu ozbrojeného strážce, absolvovat i pěší safari. Při naší předchozí návštěvě v roce 2008, se nám tímto způsobem podařilo vystopovat jednoho nosorožce a dokonce jsme se k němu na poměrně malou vzdálenost přiblížili.

Dalším lákadlem parku je Wiev of the World – žulový monolit, na jehož vrcholu je volně rozeseto několik balvanů. Uprostřed tohoto skalního „chrámu“ si nechal magnát Cecil Rhodes vyhloubit v tvrdé žule hrobku a na svém nejoblíbenějším místě byl také pochován.

Národní park, nebo střelnice?

Na silnici vedoucí přes rozsáhlý listnatý les Mopane je minimální provoz a poměrně dlouhý přesun do Hwange, největšího národního parku Zimbabwe, postrádá jakékoli vzrušení. I tak znovu oceňuji chytré opatření, které je tady uplatňováno okolo cest vedoucích divočinou. Po obou stranách cesty je udržován asi desetimetrový prosekaný travnatý pás. Zůstaly jen vzrostlé stromy, v jejichž stínu jsou umístěna pikniková posezení. Díky tomu mají řidiči přehled o tom, co se v okolí cesty děje a mohou včas zareagovat na přecházející zvěř, aniž by došlo ke srážce. Velká stáda slonů přecházející silnici poblíž Dete, asi dvacet kilometrů před Hwange, jsou ovšem i bez výseků zcela nepřehlédnutelná.

Oblast dnešního národní parku Hwange byla kdysi oblíbeným lovištěm krále Monomotapy. Park byl proslulý velkým množstvím slonů, kteří sem v pravidelných intervalech migrovali ze sousední Botswany. Také prezident Mugabe do parku pravidelně posílal armádu k „trestným výpravám“ na slony. Z peněz, jež získal prodejem slonoviny Číňanům, pak nakupoval zbraně pro své nohsledy. Určitě právě z tohoto důvodu jsem zde v posledních letech vídal slony už jen ojediněle a všichni byli viditelně nervózní z projíždějících aut.

Hrochovi na dosah

U Catepillar dam, jednoho z mnoha uměle vybudovaných napajedel, ovšem můžeme každý večer pozorovat velká stáda slonů. U vody se schází přes padesát kusů, což jsem v Africe ještě neviděl! Jako by tito inteligentní tvorové vycítili lepšící se situaci v zemi a začali se pomalu vracet. Navíc máme mimořádné štěstí, když na cestě nedaleko kempu pozorujeme pobíhající smečku divokých psů.

Hwange mapujeme projetím téměř všech přístupných míst a hodně času trávíme na zastřešených plošinách u napajedel. U Shumba Pan se nám naskytla jedinečná příležitost fotografovat hrocha zabořeného uprostřed napajedla. Protože byl v hustém bahně jako zabetonovaný, nehrozilo nám žádné nebezpečí, ani když jsem opustili vůz a fotografovali z polohy vleže od okraje napajedla. Park opouštíme po pěti dnech branou Matetsi se spokojeným konstatování, že zdejší situace se výrazně zlepšila.

Ráj na zemi

Přes Viktoriiny vodopády, kde dokupujeme jídlo a pohonné hmoty, pokračujeme na sever po prašné cestě okolo přehrady Kariba. Naším cílem je Mana Pools, nejvyhlášenější park Zimbabwe, který se rozkládá u řeky Zambezi.

V Mana Pools se to zvířaty doslova hemží a jde pravděpodobně o jediný národní park v Africe, kde můžete opustit bezpečí vozu a bez doprovodu strážce se na vlastní nebezpečí vydat pěšky do divočiny. Žádný rozumný člověk nejde od auta nijak daleko, ale za ten pocit, kdy stojíte bezbranný nedaleko lví smečky, sloního či buvolího stáda, stojí za to! Zdejší zvířata si na pohyb lidí mimo auta zvykla natolik, že nás pokládají za rovnocenné tvory. Nebojí se nás, ani se na nás nesnaží zaútočit. Daleko od aut se koná jakýsi workshop – volně stojící fotografové se pomocí dlouhých skel snaží zachytit možná svoje „poslední snímky“ lví smečky. Šelmy se povalují nedaleko od nich na dně vyschlého říčního koryta.

Nenudíme se ani v kempu na břehu Zambezi. Přímo od stolu pozorujeme hrochy v řece, stádo slonů brodící se z protějšího zambijského parku Lower Zambezi nebo paviány a prasata bradavičnatá, kteří kolem nás pravidelně „luxují“ odpadky. Naše děvčata se ve tmě téměř srazila s obrovským slonem, který se vypravil doprostřed kempu ke kohoutku s vodou. Stádo buvolů si zase vybralo jako místo pro odpočinek okolí umývárny a na dlouhou dobu tam uvěznilo našeho kamaráda. V noci je hřích usnout, protože všude kolem se rozléhá tolik fantastických zvuků. Hroši se popásají kolem auta a sloni se potulují po kempu. Tak si tedy představuji skutečný ráj na zemi!

Po horských vrcholcích

Přes Harare míříme k mozambické hranici a postupně od severu k jihu projíždíme všechna hraniční pohoří. Nyanga (v překladu Šamanův roh) je poslední pohoří na severu hranice. Stejnojmenný národní park má rozlohu 314 km² a zdejší krajina s mnoho vodopády mi připomíná Krkonoše. Největší z vodopádů, pojmenovaný Mtarazi, padá z výšky rovných 800 metrů. Opravdu nejde o kraj malých měřítek, vždyť nejvyšší vrchol sahá do výšky 2 592 metrů a Cecil Rhodes ne nadarmo nazval svou zdejší rezidenci uprostřed hor Domovem v oblacích.

Další perlou v pomyslném náhrdelníků zimbabwských pohoří je Bvumba, které se vypíná nad městem Mutare do výšky téměř dvou tisíc metrů. Do roku 1950 byla tato dvousethektarová výspa soukromým pozemkem Freda Taylora, bývalého starosty Umtali. Dnes jde o jakousi bělošskou rezervaci, kam vliv politických změn zasahuje jen minimálně. Po předlouhém stoupání se ocitáme uprostřed kouzelné krajiny. Lidský důvtip tady horské přírodě dodal distingovaný půvab. Křišťálová voda z horských potůčků plní ukrytými kanálky množství překrásných umělých jezírek. Kolem po tisících kvetou fuchsie, azalky a protey. Střižený trávník odděluje jezírka od aloí, bambusových hájů, stromových kapradin a pryšců. Celou oblast zaplavuje rafinovaná směs evropského a afrického rostlinstva a jako kontrast neporušený horský prales, nespoutaná buš a divoká zvířata. Botanická zahrada a golfové hřiště pod Leopardí skálou jsou klenotem zahradní a parkové architektury a byly prohlášeny za jedno z nejkrásnějších míst Afriky. Z náhorní plošiny, na které se golfové hřiště rozkládá, se nám naskýtají úžasné pohledy dolů na zelené savany v Mozambiku.

K poslednímu pohoří „v řadě za sebou“ – tak zní překlad domorodého názvu Chimanimani – jedeme úzkou horskou cestičkou, plnou prachu a serpentin, z nichž je překrásný pohled na okolní hory. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy jsem tudy v opačném směru projížděl na kole.

Příbytek nervózních slonů

Poslední zastávkou na naší cestě je národní park Gonarezhou (v jazyce Shona „Příbytek slonů“). Ani jeden z nás tady nikdy předtím nebyl a tak jsme plni očekávání. Stručný popis v průvodcích říká, že jde o park s fotogenickými pískovcovými útesy nad řekou a nervózními slony všude okolo. Dříve oblíbené teritorium lovců (byl zde například uloven slon s největšími kly) se během občanské války v Mozambiku proměnilo v zásobárnu masa pro guerillové jednotky.

O platnosti varování před nervózními slony se přesvědčujeme v kempu u řeky. Vítá nás tady mohutný sloní samec, který se jen tak nehodlá vzdát svého místa. Výhružným postojem s doširoka roztaženými „plachtami“ a předstíranými útoky se nás snaží zahnat. Mimoděk se mi vybaví další citát z průvodce: „Většina místních slonů si velmi dobře pamatuje zvuk střelby ze samopalů AK-47 a mají velkou averzi k lidem – dodržujte úctyhodnou vzdálenost!“ V parku nejsou téměř žádní turisté a tak se rozhodneme pro bivak na vrcholu Chilojo Cliffs. Problém jak vyfotit západ i východ slunce během jednoho dne, je tím vyřešen.

Nejasné vyhlídky

Sedím na okraji pískovcového útesu Chilojo a s nostalgií pozoruji vzdálené zamlžené obzory. Stejně zamlžená a nejasná je i budoucnost Zimbabwe, jejích obyvatel i zvířat. Přemýšlím nad tím, proč v Zimbabwe, ale ani jinde v Africe, nefunguje spolupráce černochů s bělochy a je mi z toho nanic. Přitom přírodní ráj a kvetoucí zahrada s hrdým jménem Zimbabwe vstupovala v roce 1980 do nového období nezávislosti s heslem: „Zapomeňme na bývalou nadřazenost bělochů, neomezujme je v podnikání a budeme z toho těžit všichni!“

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

A výsledek proklamované spolupráce? Demagogie, násilné vyvlastňování farem, totální rozklad hospodářství, vybíjení zvěře v parcích a nakonec bída, hladomor a masová emigrace obou etnik ze země. Snad budoucnost uchystá zemi na jihu černého kontinentu klidnější časy.

Sovětský Antonov An-12 vezl na palubě náklad zlata, platiny a diamantů, v celkové přepočtené ceně 7,8 miliardy korun. Během startu se však nešťastně otevřel úložný prostor a ze stoupajícího stroje se začalo sypat zlato.

Cihly dopadaly na letiště a následně ještě během 26 kilometrů dlouhé trasy nad Sibiří, než letadlo nouzově přistálo na letišti v Maganu. Jen ze startovací dráhy podle místních médií sesbírali 172 zlatých cihel, z nichž každá vážila 20 kilogramů. „Zlatý déšť“ údajně nikoho nezranil a většina pokladu se vrátila dopravcům.

Původně ostrov a dnes poloostrov Coney Island je nejjižnější výspou Brooklynu. Svého času se stal vítaným cílem zábavychtivých Newyorčanů, kteří sem jezdili především z přelidněného Manhattanu. Poloostrov se táhne podél pláže, hraničící s Atlantským oceánem, a s pevninou ho spojuje úzký pás země.

Na přelomu 19. a 20. století, v době bouřlivého rozvoje New Yorku, skupině podnikatelů a politiků postupně došlo, jak velký potenciál a strategický význam tohle místo na mapě vzkvétajícího města má. A spojili s ním své sny, aby je mohli nabídnout i milionům obyvatel newyorských čtvrtí Manhattan, Borooklyn či Queens, dychtících po zábavě, povyražení a po místě, kde by mohli utrácet svoje těžce vydělané peníze.

Plán rozvoje Coney Islandu se však měl stát zároveň jakýmsi experimentem, laboratoří, kde by se cestou pokusů a omylů zkoumaly možnosti metropolitního životního stylu, jež by se posléze aplikovaly při rozvoji samotného Manhattanu.

Zábava na míru

Prvním projektem, ušitým na míru Coney Islandu coby místu lidové zábavy, byl Steeplechase Park. V roce 1897 ho u West 17th Street otevřel podnikatel George Tilyou. Návštěvníci tam mohli závodit s mechanickými koňmi připevněnými na železných tyčích. K dispozici měli plně automatizovanou závodní dráhu, která vedla rozmanitým terénem. Jezdci mohli své mechanické koně ovládat vlastní vahou, takže se každý dostih rychle proměnil ve skutečný závod. Park Steeplechase byl v provozu dvacet čtyři hodin denně a George Tilyou už po třech týdnech hlásil návrat všech nákladů. V dalších letech ovšem park postupně upadl v zapomnění, protože Tilyou nedokázal najít další vizi pro jeho rozvoj a příliš lpěl na ideálech zábavy konce 19. století.

Vzducholodí na Měsíc

V roce 1903 přichází na Coney Island Elmer Dundy, profesionál ze světa zábavy, a architekt Frederic Thompson. Ostrovní život, už tak odlišný od velkoměsta, chtějí oba partneři ještě více posunout do jiného, snového světa. Navrhli proto zábavní park Luna ve stylu měsíční krajiny a přizpůsobili tomu i většinu atrakcí. Park měl návštěvníky vytrhnout z reality svým stylizovaným prostředím Měsíce.

Příchozí byl stržen do víru zábavy hned poté, co prošel branou parku. Z obyčejných lidí se rázem stali astronauti, kteří se s pomocí vzducholodi mohli odlepit od zemského povrchu a během chvíle se přiblížit k vysněné Luně. Po chvíli už účastníci výletu „přistáli“ na skalnatém povrchu Měsíce a obhlíželi jeho studené jeskyně. Uprostřed této umělé krajiny se rozprostíralo velké jezero. Dokonalou iluzi atrakcí dotvářela Thompsonova architektura plná měsíčních motivů a věžiček. Slabinou projektu ovšem byla nefunkčnost všech 1 326 věží, které postupně v Luna Parku vznikly. Díky jejich velkému počtu se v části zábavního parku utvořilo jakési Město věží, jehož potenciál ale zůstal nevyužitý.

Název areálu se však stal synonymem pro zábavní centrum a slovo Lunapark pojmem, který se v souvislosti s parky mechanických atrakcí užívá dodnes.

Fenomén Dreamland

Třetím podnikem, který utvářel podobu Coney Islandu, byl Dreamland – Země snů. Dosud největší experiment se zábavním parkem na ostrově vymyslel senátor William H. Reynolds a k vytvoření nové struktury parku použil zažité a osvědčené formy zábavy, vyzkoušené konkurencí.

Na rozdíl od Luna Parku s umělým jezerem v měsíční krajině využil majitel Dreamlandu výjimečné polohy své parcely přímo u moře a nechal park postavit okolo skutečné zátoky. Reynoldsova Země snů proto zahrnovala i dvě mola, díky nimž se sem návštěvníci mohli dostat na palubě parníku. Dojem vodní říše ještě více podpořily lodě plující nad vchodem, které měly návštěvníkům navodit pocit vstupu přímo pod mořskou hladinu. Hned za branami Dreamlandu čekala na příchozí rozsáhlá plocha křižovaná širokými promenádami, jež poskytovaly skvělý výhled na moře. Celkovou atmosféru dotvářel umělý mořský vánek – jedna z vymožeností zábavního centra.

Dreamland se od svých předchůdců lišil v řadě věcí, z nichž snad nejvýraznější byla architektura. V porovnání s chaoticky vybudovaným Luna Parkem působil Reynoldsův park jednotným dojmem. Použité prvky utvořily z komplexu budov harmonický celek, zvýrazněný bílou barvou.

Třetí zábavní park na Coney Islandu stál dva a půl milionu dolarů, zatímco Luna Park Elmera Dundyho a Frederica Thomsona vyšel „jen“ na sedm set tisíc dolarů. K dalším rekordům, kterých Země snů dosáhla, patřil největší taneční parket na světě. Jeho plocha čítala 2 300 m² a najednou dokázala pojmout až čtyři tisíce párů. Tak obrovský prostor ovšem nebyl přizpůsoben lidskému měřítku a znemožňoval jakýkoli kontakt s okolím. Pozoruhodná byla i sto čtrnáct metrů vysoká věž majáku, replika věže Giradela ve španělské Seville. Z její vyhlídky bylo vidět až do vzdálenosti 80 km, tedy i na Manhattan. Maják stál ve středu zátoky a napodoboval námořní signalizaci. Světelná show však musela být zrušena – kvůli podobnosti věže s majákem v Norton Point by mohl signál atrakce mást lodě mířící do newyorského přístavu.

Pompeje i Benátky

Tak jako vešel Luna Park do dějin svým názvem, Dreamland je znám díky svým nevšedním, nevídaným, mnohdy až nebezpečným atrakcím. Simulovány zde byly různé druhy katastrof, často odkazujících do historie. K vidění tak bylo zemětřesení, požáry měst, povodně, výbuchy sopek, války či námořní bitvy. První, nikdy předtím nerealizovanou podívanou, se stal takzvaný Pád Pompejí. 

V Dreamlandu vznikly dokonce i Kanály Benátek, jež kopírovaly slavné italské město. Návštěvník se s pomocí své fantazie mohl rychle přesunout do Evropy. Atrakci tvůrci promysleli do detailu: dokonalou iluzi města na kanálech navodila přítomnost gondol, replik benátských paláců i živých lidí, kteří napodobovali obyvatele města. Návštěvníci Dreamlandu mohli obdivovat dokonce i uměle vytvořený Velký kanál, chrám svatého Marka, Dóžecí palác nebo most Rialto.

To ale stále není všechno: v Městě snů „vyrostl“ i sjezd přes Švýcarsko, napodobující rekreační středisko v srdci švýcarských Alp. Hned u vstupu příchozí uchvátila scéna z horolezeckého výstupu na jeden z horských vrcholků. Poté návštěvníci nasedli do saní, které je tunelem dovezly do malebného údolí, ochlazovaného speciálním zařízením. Kopírování skutečných památek a budování replik celých měst pak inspirovalo například tvůrce podobných projektů v Las Vegas, proslulém městě zábavy a hazardu.

Ostrov v plamenech

Asi není divu, že se stavbou zábavních parků popularita Coney Islandu prudce stoupla. Přitom byl poloostrov do konce 19. století jen nepřitažlivou částí New Yorku. Boom lidové zábavy na jižním konci Brooklynu ale netrval dlouho. Po několika letech plných úspěchů se nejprve „rozplynula“ Země snů, když podlehla požáru. Pozemky, které po Dreamlandu zbyly, pak sloužily jako parkoviště až do roku 1957, kdy na nich bylo postaveno Newyorské akvárium.

Ostrov zábavy se přesto postupně měnil v omšelý skanzen a sláva zábavních parků na Coney Islandu už dávno vyprchala. Kladný vztah k někdejšímu místu radovánek však v mnoha obyvatelích města přetrvává. Právě jeho nostalgická atmosféra stále láká také nové návštěvníky a často i filmaře. Bývalý newyorský starosta Michael Bloomberg se zasadil o vytvoření položky v městském rozpočtu, díky níž se na Coney Islandu už začalo s revitalizací. Zchátralá „země snů“ se tak možná znovu dočká návratu na výsluní.

V historii Země neexistuje žádný jiný velký obratlovec, jehož populace by se rozšířila tak rychle a s tak devastujícími následky pro další obyvatele planety. Jen v letech 1800–1930 vzrostl počet lidí z jedné miliardy na dvě, a za dalších 90 let pak dokonce na dnešních víc než sedm miliard. To s sebou samozřejmě nese spoustu problémů – přečerpáváním zdrojů počínaje, ekologickou devastací konče. 

Většina pesimistických scénářů zahrnuje v prvé řadě nedostatek pitné vody. Podle OSN představuje nezbytné minimum k přípravě jídla, k osobní hygieně a udržení zdraví 50 litrů denně, přičemž průměrný Newyorčan toto množství překročí 22×. Za vysokou spotřebou vody však nestojí pouze neregulované splachování. Podle vědců z iniciativy Water Footprint Network vyžaduje například výroba 1 kg chleba 1 608 litrů čisté vody a 1 kg hovězího 15 415 litrů. Zahrneme-li tedy i tekutinu použitou v průmyslu, připadá na každého Evropana 4 815 litrů denně. 

Tekuté zlato

Nejde ovšem jen o plýtvání. Globální klimatické změny každým dnem rozšiřují oblasti s nedostatkem srážek, takže se některé regiony stávají neobyvatelnými. Podle prognóz OSN bude muset už do konce desetiletí odejít z pásma sahelu na jihu Sahary bezmála šest milionů lidí. A do poloviny století opustí černý kontinent kvůli suchu možná až 700 milionů uprchlíků. 

V jiných oblastech – například v Číně a v Indii – je sice životodárné tekutiny zdánlivý dostatek, je však silně znečištěná. Klimatické změny, nárůst populace a další faktory tak zřejmě povedou k tomu, že se za pár desítek let stane pitná voda skutečným „tekutým zlatem“, kvůli němuž se povedou války.  

Dvojsečná hra na boha 

Nezdolní optimisté často tvrdí, že lidstvo i Zemi zachrání nové technologie. Přesto se nabízí vtíravá otázka: Co když naše řešení napáchají v důsledku víc škody než užitku? Příkladem by se mohl stát například tzv. geoinženýring, jenž má za cíl uměle modifikovat klimatické systémy, samozřejmě ke všeobecnému prospěchu. K jeho metodám patří třeba odsávání CO2 přímo z atmosféry nebo umělé snižování slunečního záření, kdy se ve stratosféře rozptýlí jemný hliníkový prach a vytvoří jakýsi obří neviditelný slunečník. 

TIP: Ve Spojených státech pije 170 000 000 obyvatel radioaktivní vodu

Badatelé z Helmholtzova centra pro výzkum oceánu v německém Kielu však podobné nadšení nesdílejí. Podle nich by se nám mohla „hra na boha“ ošklivě vymstít. Zmínění vědci vytvořili model planety s využitím pěti geoinženýrských metod. Ukázalo se, že by systém vedl k celkovému klimatickému „chaosu“, který by provázely především mohutné změny povětrnostních podmínek s nepředvídatelným dosahem. Pokud by se umělé řízení klimatu vymklo kontrole, mohlo by to pro nás znamenat fatální katastrofu.