Kulíci říční (Charadrius dubius) většinou přilétají na hnízdiště koncem března nebo začátkem dubna. Nedlouho po příletu na hnízdiště tvoří páry, pak následuje tok a páření. Pozorovat toto hemžení je jedinečný zážitek, zvlášť když je na scéně větší počet ptáků. Na ostrově uprostřed řeky, kde jsem kulíky objevil, se pohybovalo 7 až 8 jedinců naráz. Ostrůvek byl necelých 80 metrů dlouhý, a tak museli budoucí otcové obhajovat velmi malé teritorium. Docházelo i k soubojům. Neméně zajímavé ovšem bylo, když se ve vyhloubených mělkých jamkách dokonale vystlaných malými oblázky a úlomky mušlí, objevilo třikrát po čtyřech vajíčkách.

V sevření rušného města

Ještě nikdy jsem u kulíků neviděl takovou hustotu hnízdění. Od prvního hnízda, které jsem vypozoroval nejdříve, byla zbývající dvě vzdálena asi 8 a 15 metrů výše proti proudu. Všechna tři byla rozložena na nejvyšší části ostrova. A co víc – na poloostrově zhruba o 500 metrů níže po proudu jsem zjistil další hnízdící pár kulíků.

Radostné zjištění okamžitě následovala ledová sprška chmurných myšlenek. Kombinace klidné oázy uprostřed rušného centra města nenesla do budoucna nic dobrého. Dočasně bezpečná hradba studeného a silného proudu řeky zřejmě nevydrží nápor teplých jarních dní příliš dlouho. A v těsném sousedství ostrova se už netrpělivě procházejí majitelé psů a psíků a nemohou se dočkat, až s kalhotami přes rameno a botami v ruce konečně přebrodí se svými miláčky do oázy klidu, odkud budou v tichosti sledovat, jak město kolem nich bláznivě pulzuje. Na svůj díl skotačení na ostrově i u splavu se těší i zevlující mládež a početná řádka místních Romů. Pramálo je zajímá, že splav si téměř každý rok vyžádá nějaký ten lidský život.

Voda, teplo, chlad. Tři všední veličiny rozhodnou o osudu hnízd. Zkušenosti posledních let ale ukazují, jak nečekaně a často zaplaví voda celý ostrov, rozlehlé lesy, louky i pole. Stihnou vysedět kulíci mladé dřív, než se oteplí? Nesmete je velká voda?

Cupitání kolem hnízda

Zpočátku kulíkům všechno nahrávalo. Obávaná procesí na ostrov se nekonala a já na něm prožil chvíle sálajícího slunce i prudkých dešťů a bouřek. Ptáci vcelku uvyklí čilému ruchu na březích se chovali nebojácně a umožnili mi zdokumentovat svůj spořádaný každodenní život. Přestože na vajíčkách seděli už více než dva týdny, stále je ještě zajímala úprava hnízda. Když seděli na snůšce, natahovali se pro blízké kamínky a přidávali je do výstelky pod sebe. Střídání samečků a samiček na hnízdě probíhalo vzorově a vyváženě zhruba po hodině až na menší kratší výjimky. I když jsem z úkrytu střídajícího ptáka neviděl, vždy jsem podle jasně signalizující pózy poznal, že se blíží druhý z páru.

U hnízda se oba současně příliš nezdrží. Někdy se sice při střídání téměř dotýkají, ale většinou je střídaný už nejméně metr od hnízda, když se druhý z páru chystá usednout. K hnízdu nikdy nepřilétali, vždy docupitali na svých rychlých nožkách. Svižný běh je pro kulíky příznačný. Rychle se rozběhnou vpravo a náhle zarazí. Pak změní směr běhu vlevo a opět se téměř na místě zastaví. Málokdy běží směrem, který byste předpokládali.

V lijáku i horku

V silném lijáku bylo chování kulíků také zajímavé. V prudkém dešti se samička vtiskla těsněji k vajíčkům, přitáhla křídla i hlavu k tělu, lehce vztyčila zobáček k nebi a vytvořila tak dokonalou stříšku, po níž voda krásně stékala mimo hnízdo. Déle než půl hodiny v této pozici vydržela. Jen tu a tam se lehce otřepala a v nejprudších přívalech přivírala nebo úplně zavírala oči, aby si je chránila před odraženými kapkami vody, které s sebou strhávaly i zrnka písku. Litoval jsem, že v nejprudších poryvech nebylo možné fotit. Sotva se bouře přehnala, vysvitlo slunce a samička byla vystřídána téměř stejně promoklým samečkem.

Zcela opačná situace nastala v parných poledních hodinách. Ptáci v takovém vedru stáli se široce rozkročenýma nohama nad hnízdem, zrychleně dýchali doširoka otevřeným zobáčkem a vytvářeli pro vajíčka blahodárný stín. Když bylo nejtepleji, dokonce odbíhali k vodě, aby si smočili peří na břiše, vajíčka jím ochlazovali a zároveň zvyšovali vlhkost.

Vytřesená potrava

Na ostrově se v tu dobu vyskytovalo větší množství drobounkého, sotva několik milimetrů dlouhého hmyzu, který lezl i po peří ptáka, jenž zrovna zahříval snůšku. Ani tato miniaturní sousta si ale kulíci nenechali ujít a jako tou nejjemnější pinzetou je mistrovsky sezobávali z vlastního kabátku.

Kromě běžného sběru potravy ve stylu „sezobnu, co vidím“ (nejrůznější hmyz, pavouci, červi), používají kulíci i promyšlenější taktiku. Zastaví se na místě s předsunutou nožkou, s níž téměř neznatelně třesou. Záchvěvy se přenášejí do půdy, nebo bahna, což přiměje nehybný a s okolím splývající hmyz – zvláště červy – k pohybu. Nepatrný pohyb už stačí k tomu, aby skryté sousto bystrému oku kulíka neuniklo.

Hra na mrtvého

Uplynuly víc než tři týdny a na poloostrově dole po proudu se líhla mláďata. Přálo mi štěstí a měl jsem možnost být u toho. Rychlý dokumentační snímek a pryč, abych nerušil. Během dopoledních hodin mláďata dokonale oschla a odvažovala se prvních rozechvělých krůčků. Křehké nožky ale téměř každým krokem nabývaly na jistotě a už druhý den byl jejich běh daleko stabilnější. Mladí se vzorně drželi v blízkosti jednoho, nebo i obou rodičů. Patří mezi nekrmivé, a tak se sami starají o to, co kde sezobnout. Když se vylíhnou a plně vstřebají žloutek, jenž jim zajišťuje výživu pro část prvního dne života, rodiče je pouze vodí, zahřívají, stíní a ochraňují v nebezpečí. Potravu si ale mladí kulíci loví sami.

Ke smůle novorozenců byl i poloostrov rejdištěm kluků. Měli tam tajná místa, kde mohli vykouřit své „dýmky míru“, a písčité mělčiny, na nichž mohli objevovat „zapomenuté poklady“. Navíc tu byla tajuplná cesta po laně nahoru i dolů, kterou zvládne málokterý dospělák a možnost zahrát si na skutečného lovce… Znáte hru zoufalého ptačího rodiče na zraněného ptáka? I kulíci ji používají k odlákání nepřátel od hnízda a ukrytých mláďat. Vláčí poloroztažená křídla po zemi a tváří se, jako by jim odtikávala poslední minutka. Jakmile se ale vetřelec dostane příliš blízko, hbitě mrsknou křídly a v mžiku jsou o pět metrů dál, aby celý výjev zopakovali. Byl jsem u toho a klukům jsem přátelsky domluvil. Dokonce se zdálo, že to zapůsobilo.

Chmurná konečná bilance

Hůře na tom byla tři hnízda na ostrově. Líhnutí mohlo přijít každým dnem, když nastoupila mohutná technika a začaly přípravné práce pro odtěžení celého ostrova. Situace nabírala na dramatičnosti. Navíc se natolik oteplilo, že se první nedočkavci už koupali a brodili na ostrov i se psy. S bagristou a investorem jsem promluvil, hnízda byla označena v okruhu několika metrů větvemi, aby nepřitahovala pozornost nezasvěcených lidí. Bagr ráno přijel a odpoledne odjel vymezenou trasou těsně mezi hnízdy – kulíci na chvíli odběhli, jinak jim práce nevadily a mohli dál sedět. Marné ovšem bylo domlouvání lidem. Na puberťáky moc nezabíralo, o Romech ani nemluvím. Jsem zvyklý, že mi vynadají, když jdu sklízet ovoce z vlastní zahrady, která sousedí s jejich byty. Mám se tedy divit, že se jim nelíbí, když je chci vyhánět z jejich ostrova kvůli nějakým přiblblým ptákům?

TIP: Nebojácný lesní duch aneb Puštík bělavý - „neviditelná“ sova

Na hnízdišti jsem nemohl trávit veškerý svůj čas. Stejně by to k ničemu nevedlo. Nějaká cedulka v dnešní době nic neřeší a stálá služba policejní hlídky je nemyslitelná. Dvě hnízda nakonec byla rozšlapána psy a lidmi. Mláďata z třetího hnízda jsem přenesl na břeh, kde měla větší šance než na ostrově. Staří je vodili, ale postupně se jedno po druhém poztrácela. Svůj díl na zmizení měli jistě i potkani, kterých je tady hojnost. Stejně špatně bohužel skončila i mláďata na dolním poloostrově, kde jsem jedno našel zamotané v provázku. Shrnuto a podtrženo: úspěšnost hnízdění 0 %, úmrtnost 100 %. Přitom všechna hnízda byla vlastně již náhradní, protože první hnízdění všech párů zničila během jediné noci velká voda. Nedivte se, že jsem si opravdu oddechl, když ostrov asi za čtyři týdny úplně zmizel. Kulíci jsou z centra města spolehlivě vystrnaděni do doby, kdy nějaká opravdu velká jarní voda přinese další nánosy. Další hnízdění na tomto místě bych jim ale opravdu nepřál…

Koncem minulého roku se v německých kinech objevil pozoruhodný snímek, jenž se v mnoha ohledech vymyká klasické filmové produkci. Mluví se v něm ranou rétštinou – jazykem někdejších obyvatel východních Alp, který dávno zanikl. Titulky však chybějí: Podle autorů je děj natolik srozumitelný, že ho diváci pochopí i bez nich. 

Největším tahákem snímku Muž z ledu (Der Mann aus dem Eis), natočeného podle „skutečných událostí“, se však stala jeho zápletka. Hlavní hrdina Kelab, v podání německé hvězdy Jürgena Vogela, totiž není nikým jiným než proslulým Ötzim – pravěkým mužem, který se toulal vysoko v horách už před více než pěti tisíci lety. Proč a jak tam však musel zemřít? Příběh se snaží rekonstruovat jeho poslední dny, kdy bojoval o život, a divácký úspěch tak znovu vyvolal vlnu zájmu o jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů historie. 

Starší, a ještě starší 

Třiadvacátého září 1991 se v Ústavu soudního lékařství v Innsbrucku ocitla na pitevním stole pod číslem 619 velice zvláštní mrtvola. Byla nalezena o čtyři dny dřív v nadmořské výšce 3 210 metrů, na východním hřebeni hory Fineilspitze v jihotyrolských Ötztalských Alpách. 

Vyšetřující soudce nechal zhotovit její zevrubný popis: Kromě částečně mumifikovaného těla jej zaujalo zvláštní tetování a především pozůstatky obuvi, která vypadala jako vyrobená ze slámy. Rovněž objevené předměty – zejména sekyrka s měděnou čepelí, označená jedním z nálezců za „podivný cepín“ – naznačovaly, že nepůjde o pohřešovaného profesora hudby, který se měl v Alpách ztratit. Přivolaný soudní lékař nad nebožtíkem jen kroutil hlavou: Podle něj mohlo jít o mumii starou několik set let. 

Ostatky byly převezeny do místní chladírny a následujícího dne dorazil do ústavu archeolog Konrad Spindler z innsbrucké univerzity. Po krátkém ohledání těla i předmětů konstatoval „předběžné stáří minimálně čtyři tisíce let“, načež se v místnosti rozhostilo nevěřícné ticho. Definitivní datace ovšem Spindlerův odhad ještě umocnila: Mumie je totiž stará neuvěřitelných 5 100–5 350 roků.

Série náhod rovná zázraku

Archeologové i veřejnost hleděli na Ötziho, jak se mumii začalo říkat, v němém úžasu. Jednalo se o zcela výjimečný objev, který nemá v dějinách obdoby. Muž z ledu se procházel po alpských vrcholcích už dva tisíce let před vládou Tutanchamona a zhruba o tisíc let dřív, než byly vztyčeny kamenné bloky Stonehenge. Nešlo o nejstarší nález svého druhu (viz Podstatně starší kolegové). Nicméně takto zachovalou mumii, včetně kostí, vnitřních orgánů a navíc se zbytky oblečení a nástrojů z pozdní doby kamenné, vědci ještě nikdy k dispozici neměli.  

K jejímu nalezení přitom vedlo takové množství náhod, že jde téměř o zázrak. V roce 1991 panovalo v Alpách výjimečné počasí: Bouře zavály nad tamní vrcholky jemný písek ze Sahary, který spolu s letním sluncem způsobil masivní tání. Jen v Tyrolsku tak hory vydaly šest těl, která už dlouho odpočívala pod ledem. Ötzi byl jedním z nich a podle badatelů „vykoukl“ nad svou ledovou rakev za posledních pět tisíc let vůbec poprvé. Turisté Erika a Helmut Simonovi navíc mumii našli v době, kdy na ni ještě sluneční paprsky nedopadaly příliš dlouho, takže zůstala v příhodném stavu pro vědecké zkoumání. 

Drobný svalovec 

Již záhy po objevu si mohli badatelé udělat o Ötzim základní obrázek. Jednalo se o muže starého asi 45 let, ve své době tedy skutečného kmeta. Mumie sice měřila 154 cm, za života byl ovšem náš dávný předchůdce asi 160 cm vysoký, což odpovídalo průměru u dospělého muže. 

Hmotnost ostatků činila pouhých 13 kg, ve skutečnosti ovšem mohl Ötzi vážit přibližně 50 kg. Měl velmi svalnaté tělo s minimem podkožního tuku, uvyklé zřejmě dlouhým horským pochodům. Ačkoliv mumie působením vnějších vlivů postrádala ochlupení, v jejím okolí se našly chomáčky vlasů. Vědci mimo jiné usoudili, že měl Ötzi tmavou „hřívu“ na ramena i tmavé, poněkud zapadlé oči. Jeho vlasy přitom obsahovaly stopy mědi a arzénu, takže se nejspíš pohyboval v místech, kde lidé tavili měď. 

Výbava pravěkého horala 

Ötzi žil v pravěku, na konci doby kamenné. Používal tedy kamenné nástroje, ale vlastnil i na svou dobu zřejmě velmi cennou technologickou novinku – měděnou sekyrku s topůrkem z tisu. Měl rovněž tisový luk měřící 182 cm, jímž dokázal zabít zvíře i člověka na vzdálenost 50 m. Našla se u něj rovněž kamenná dýka, několik pazourků k opracovávání různých materiálů a sada k rozdělávání ohně: křesací kamínek, pyrit pro vytvoření jisker a hromádka rostlin sloužících zřejmě jako troud. 

Rekonstrukce jeho oděvů naznačuje, že nosil propracované šaty z kůže a kožešin minimálně ze sedmi zvířat, včetně čepice a bot vyrobených částečně z medvědí kůže. Oděv byl dokonale uzpůsoben pobytu v horách a několikrát vyspraven. Zjištěné skutečnosti však ještě víc podnítily zvědavost a vynořila se řada dalších otázek: Vypadal takto běžný osadník pozdní doby kamenné, nebo šlo o příslušníka vyšších vrstev? Kým vlastně Ötzi byl? Co dělal v horách víc než tři tisíce metrů nad mořem? A jak nakonec zemřel? 

Příběhy vyčtené z břicha 

V roli Sherlocka Holmese se tentokrát ocitli vědci s nejmodernějšími technologiemi, z nichž některé byly Ötzimu „ušity“ přímo na míru. Světlo světa tak spatřily extrémně přesné tenké ocelové sondy, jež badatelé vsunuli drobnými zářezy mumii do zad. Pomocí počítače je pak zavedli do předem určených míst, odebrali vzorky a pořídili snímky orgánů. Vznikla tím velmi podrobná „mapa“ celého hrudníku a břicha.

Zbytky ve střevech naznačují, že těsně před smrtí pobýval Ötzi ve vesnici nedaleko dnešního italského Merana v provincii Bolzano. Podle paleobotanika Klause Oeggla z univerzity v Innsbrucku vypadaly poslední dva dny jeho života následovně: „Nejprve se pohyboval těsně podél okraje lesa. Poté se o devět až dvanáct hodin později ocitl dole v údolí a následně se vrátil do kopců, kde zhruba dvě až pět hodin před smrtí pojedl své poslední jídlo [kozorožce a chlebovou placku]. Urazil přitom poměrně velké vzdálenosti, a to v relativně krátkém čase.“ 

Jelikož Ötzi ještě někdy tou dobou vdechl pylová zrna čerstvě kvetoucího habru, můžeme říct, že zemřel koncem jara či na počátku léta. Další metody – především analýza kostí a zubů – ukázaly, že jeho rodištěm bylo Jižní Tyrolsko, pocházel asi z údolí Valle Isarco (Eisacktal) a později se přesunul jen o pár desítek kilometrů dál, do údolí řeky Adiže.

Zkažené zuby, bolavá záda

V „případu Ötzi“ předložili vědci hned několik teorií o úmrtí pravěkého muže. Mimo nehodu a vraždu přicházelo v úvahu i vyčerpání nebo následky dlouhodobé choroby – šlo totiž o velmi nemocného jedince. Ötzi posmrtně podstoupil celou sadu testů, včetně rentgenu, počítačové tomografie, magnetické rezonance či odběru DNA. A škála jeho neduhů byla skutečně pestrá. 

Sužovaly jej bolesti zad či kloubů, a to pánve, kotníků i kolen, za což zřejmě mohly časté výšlapy do hor. Musel mít ovšem velké problémy i s běžným jídlem. Trápily ho totiž rozsáhlé zubní kazy či nemocné dásně a kvůli intoleranci na laktózu se musel zcela vyhýbat mléčným výrobkům. V jeho žaludku navíc řádila patogenní bakterie Helicobacter pylori způsobující vředy a střeva obýval parazit tenkohlavec lidský, který u něj vyvolával úporné průjmy. 

Vědce velmi překvapila také přítomnost bakterie Borrelia burgdorferi, která z Ötziho nejspíš dělá nejstaršího známého pacienta trpícího lymskou boreliózou. Analýza jednoho ze dvou dochovaných nehtů navíc ukázala, že ke konci života opakovaně prodělal vážné choroby, a to šestnáct, třináct a osm týdnů před smrtí. 

Nejstarší akupunktura? 

Především však badatele udivilo zvláštní tetování, pokrývající mnohé části Ötziho těla. Dávný tatér vytvořil celkem 61 „značek“ z lineárních čar a křížků, a to tak, že řezné rány zaplnil směsí uhlíků a bylin. Značky se nacházejí v místech, kde pravěkého muže zřejmě trápily chronické bolesti, takže je nejspíš měly magickým působením mírnit.

Byly však zmíněné zdravotní neduhy příčinou Ötziho úmrtí? Zásadní obrat v pátrání přišel v roce 2005: Mumie tehdy podstoupila vyšetření počítačovou tomografií (CT), jež pod levou lopatkou odhalilo uvízlý hrot šípu. Analýza ukázala, že na něj někdo vystřelil zezadu, šíp mu patrně přeťal podklíčkovou tepnu a Ötzi během několika minut vykrvácel. Podle CT navíc krátce před smrtí silně krvácel do mozku, zřejmě následkem poranění hlavy. Vědci dospěli k několika scénářům, jak mohly probíhat poslední hodiny jeho života: Indicie jim poskytla nezhojená řezná rána na pravé ruce, žebro zlomené nedlouho před skonem, stejně jako stopy krve hned čtyř různých lidí na jeho oblečení. 

Smrt přišla zezadu 

Podle odborníka Eduarda Egartera Vigla se den před smrtí pohyboval Ötzi v údolí, došlo tam však ke krvavé hádce. Náš předek při ní utrpěl zlomeninu pravého žebra a řeznou ránu na ruce, nicméně útočníka (či útočníky) přemohl, a snad i zabil. Svědčí o tom také cizí, krátce zaschlá krev na jeho šípech a oblečení. Poté utekl do hor, jen s nejnutnějšími zásobami, a vyšplhal se až k průsmyku. Někdo z agresorů ho ovšem dostihl a zezadu střelil šípem. Podle jiné teorie Ötzi do hor neutekl, nýbrž beze spěchu odešel: Ve výšce 3 500 metrů nad mořem si v sedle udělal provizorní tábor a v klidu si vychutnával jídlo – maso kozorožce a chlebovou placku. Krátce nato jej někdo zabil. 

Útočník, který ho v horách možná překvapil, způsobil Ötzimu smrtelná zranění. Poté se k němu vyšplhal, ulomil šíp čnící ze zad a „dorazil“ oběť ránou kamenem do hlavy. Potom pravěkého kmeta shodil do žlabu i s jeho věcmi, aby jej pod ledovou pokrývkou už nikdy nikdo nenašel. Úplnou pravdu se s jistotou nedozvíme. Film Muž z ledu však alespoň nabízí svou vlastní verzi. 

Nedůvěřivý postoj Ruska a jeho vládců vůči „kacířským“ cizincům se počal váhavě a opatrně měnit koncem 17. století. Zaostalá země si uvědomila, že v porovnání se západní a střední Evropou nedisponuje efektivnější armádou, správou ani ekonomikou. Přes zatvrzelý odpor pravoslavné církve se na kraji Moskvy, Archangelska a jiných měst začaly usazovat stovky cizinců, především Němců, Nizozemců, Angličanů či Skotů. Nejvíce jich žilo v moskevském takzvaném Německém předměstí. Z něho postupně vyrostlo malé, výstavné kamenné město, jež se v mnoha ohledech lišilo od staré dřevěné metropole. 

Inspirace z předměstí

Z Německého předměstí byl k carskému dvoru povolán vzdělaný generál Patrick Gordon z urozené skotské katolické šlechty, aby působil jako učitel mladičkého Petra I., který formálně panoval od roku 1682. Od něj car čerpal informace o západní Evropě, především o vojenských záležitostech. Po smrti obávaného patriarchy Joachima v roce 1690 si panovník okamžitě pořídil „německé“ oblečení a navštívil Gordonovo sídlo v Německém předměstí.

Tím bylo porušeno staleté tabu a dynamickému vládci se otevřel zcela nový svět. Uchvátily ho obchodní aktivity, řemeslná a technická úroveň evropského zboží i knihovny plné nejnovějších poznatků ze všech vědních oborů. Nadmíru se zajímal také o soukromý život a zábavu v předměstí, účastnil se křtů a svateb, často přebíral úlohu kmotra a vodil nevěsty k oltáři. Fascinovalo ho, že se západoevropské ženy účastní zábav i rozhovorů a muži se předhánějí v galantnosti.

Od obyvatel Německého předměstí získal Petr I. nejen řadu poznatků, znalostí, informací o západní kultuře, vědě a technice, ale našel v něm také věrné přátele, zkušené spolupracovníky a dokonce i milenku. Kontakt s cizinci se tradičně hodnotí jako jeden z klíčových impulsů, jež inspirovaly inteligentního, bystrého a po poznání toužícího korunovaného reformátora k modernizaci říše a v roce 1697 k rozhodnutí vidět Západ na vlastní oči. Jako hlavní důvod uvedl nutnost osobně jednat s evropskými vládami o uzavření protitureckého spojenectví. Zároveň hodlal poznat západní Evropu, její vymoženosti a inovace, chtěl si najmout odborníky, sbírat zkušenosti, zadávat objednávky a nakupovat materiál i zboží. 

Vstříc poznání

V březnu 1697 se Petr I. vydal na cestu, která vstoupila do dějin jako „Velké poselstvo“. Jeho více než dvousetčlennou družinu tvořili dvořané, důstojníci, překladatelé, pážata, čtyři trpaslíci, služebníci, hudebníci, kněz, lékaři, vojáci a „dobrovolníci“ z předních rodin. Oficiálně ji vedl carův favorit, generál-admirál François Lefort, neboť monarcha cestoval inkognito jako poddůstojník preobraženského pluku Pjotr Michajlov. Jeho utajení však bylo hned na počátku cesty prozrazeno, takže na evropských dvorech dobře věděli, kdo se nachází v ruském poselstvu.

Jako hlavního překladatele najal car Petra Pavloviče Šafirova, syna pokřtěného žida ze Smolenska. Ten zahájil kariéru jako pomocník obchodníka se suknem, poté se stal kopistou v carské kanceláři, ale díky své inteligenci, píli, znalosti šesti jazyků a řečnickému nadání rychle stoupal vzhůru. Cesta po Evropě pro něj však byla skutečným utrpením, neboť měl krátké nohy a značnou nadváhu. Po návratu do Ruska to ale dotáhl až na vicekancléře, tedy druhého muže ve státní správě.

Významní hostitelé

Poselstvo dorazilo v březnu 1697 do švédského Livonska, v jehož metropoli se k němu nechovali příliš vstřícně, carovi dokonce nedovolili ani prohlédnout si pevnost. Poselstvo poté odjelo do Kuronska, vévodství na území dnešního Lotyšska. Car jednal obezřetně s tamějším vévodou Fridrichem Kazimírem, který byl blízkým příbuzným mnoha středoevropských panovníků. Vévoda se vzácné návštěvě věnoval osobně, uvítal ji projevem v němčině, latině a řečtině. S Rusy se mu jednalo lépe díky známosti s Lefortem, který působil jako mladičký důstojník v jeho suitě v době, kdy bojoval proti Francouzům v nizozemské armádě. Car se poprvé sešel s cizím panovníkem k přímým jednáním.

Poselstvo se v Jelgavě dlouho nezdrželo a na lodi Svatý Jiří se vydalo přes Baltské moře do Pruského vévodství, kde strávilo letní měsíce. V Královci se car setkal s braniborským kurfiřtem a pruským vévodou Fridrichem III., pozdějším prvním pruským králem Fridrichem I. Došlo tak k navázání přímého kontaktu mezi Romanovci a Hohenzollerny, který trval až do zániku monarchie v roce 1917. Během jednání se panovníci částečně dorozumívali bez překladatele, neboť oba uměli nizozemsky.

Z vévodství se Petr vydal do Berlína, kde navštívil železárny, a poté odcestoval do severoněmeckých zemí. V hannoverském Coppenbrügge se setkal též s dcerou „Zimního krále“ Fridricha Falckého, hannoverskou kurfiřtkou Žofií, jejím synem – pozdějším britským králem – Jiřím a její dcerou Žofií Charlottou, manželkou braniborského kurfiřta. Zmíněné kněžny, které patřily v dané době k nejvzdělanějším a nejchytřejším ženám v Evropě, správně odhadly, že pětadvacetiletého „barbara“ čeká skvělá budoucnost. Oceňovaly jeho duchaplnost, ráznost, inteligenci i svévolnost a žasly nad jeho rukama plnýma mozolů. Princ Jiří však jejich nadšení nesdílel a později patřil k carovým nejvýraznějším odpůrcům.

Země zaslíbená

Teprve po příjezdu do Nizozemí pocítil ruský vládce skutečné štěstí. Dorozuměl se s lidmi, jejichž úžasné námořnictvo, obchod, vědu i bohatství tolik obdivoval. V Moskvě se totiž stýkal s nizozemskými obchodníky, řemeslníky a loďaři, kteří ho zasvětili do mnoha tajemství stavby lodí. Jeden z holandských kupců o Petrovi I. napsal: „(…) je velký a silný, mrštný a rychlé chůze, obratný a svižný ve všech svých obratech; jeho tvář je masitá a kulatá; pohled má ohnivý, obočí hnědé a krátký kadeřavý vlas hnědé barvy. Chůze jeho je rychlá, rozhazuje rukama a v jedné drží hůlku.“ 

Carova bezbřehá zvědavost ho často dostávala do nebezpečných situací. Jednou se například zapletl do ústrojí větrného mlýna, jindy vylezl na jeřáb v loděnici v Amsterdamu, uklouzl, spadl na dláždění a poranil si nohu. V Nizozemí se mu dostalo praktického školení u stavitele lodí a darem obdržel moderní jachtu. Dále navštívil četné nemocnice, školy, manufaktury a dílny. Naučil se také trhat zuby a zúčastnil se pitvy, načež nakoupil přes dva tisíce anatomických preparátů. Pro tuto sbírku později v Petrohradě zřídil první ruské muzeum – Kunstkameru.

Nicméně car se zajímal spíše o námořnictvo, armádu, metalurgii a přírodovědu než o filozofii, literaturu či umění. Rusové v Nizozemí také nakupovali zbraně i další vojenský materiál, verbovali odborníky, avšak neuspěli při vyjednávání obrovské zakázky na stavbu válečných lodí a galér. Nizozemci ji totiž odmítli s ohledem na Francii a jejího tureckého spojence. Po tomto nezdaru se Petr I. odebral s 25členným doprovodem do Anglie. 

Tesař Petr

Jelikož se v Londýně nechtěl ruský vládce ubytovat v jednom z královských sídel, pronajal si velký, krásně zařízený dům Sayes Court nedaleko loděnice. Jeho majitel byl vyděšen, když po odjezdu poselstva zjistil, kolik škod ruští návštěvníci napáchali. Například během jednoho večírku, kterého se zúčastnilo mnoho „opravdu strašných“ lidí, zničili dům i zahradu. Koberce zůstaly pošpiněné mazem a inkoustem a mnoho obrazů vypadalo, jakoby posloužily při střelbě jako terče. Zničeny byly také dveře, okna a z domu zmizelo všech padesát židlí, zřejmě byly spáleny v zahradě. 

Během pobytu v Anglii navštěvoval ruský panovník nejen loděnice, ale též zbrojnice, železárny, manufaktury, stavby mostů a přístavů či kabinety kuriozit. Byl nadšen prostou anglickou módou, obdivoval anglickou přičinlivost a nadání pro obchod a průmysl. Delší dobu strávil v Královské greenwichské observatoři, kde se údajně setkal s fyzikem Isaakem Newtonem, a dvakrát se také zúčastnil mše v anglikánském kostele. 

Závěr cesty

V Londýně se car dozvěděl, že císař Leopold I. hodlá uzavřít mír s Turky. Rozhodl se mu to vymluvit při osobním setkání, a proto se Velké poselstvo vydalo v dubnu 1698 urychleně přes Nizozemí, Hamm, Bielefeld, Halle, Lipsko, Drážďany a Prahu do Vídně. Na panovníka východní říše byli v rakouské metropoli velmi zvědaví. Petr I. se setkal s císařem, formálně nejvyšším světským panovníkem křesťanského světa, v neděli 19. června 1698.

Návštěva metropole na Dunaji nicméně skončila neúspěchem, neboť se carovi nepodařilo vyjednat spojenectví proti Turkům. Na druhé straně ale zahájila intenzivní vztahy mezi ruským a rakouským císařským domem, které posléze vyvrcholily mimo jiné svatbou careviče Petra s císařovou neteří. Později se do rakouské metropole dostavil ruský posel se zprávou o povstání střelců, elitních vojáků, kteří chtěli nahradit cara bývalou regentkou Žofií. Z tohoto důvodu Petr I. zrušil návštěvu Benátek a Říma, v červenci 1698 se rozloučil s císařem a vyrazil zpět do vlasti.

Poslední významné diplomatické jednání absolvoval Petr I. v Ravě nedaleko Lvova, kde se setkal s novým polským králem Augustem II. Silným. Dá se předpokládat, že hovořili o možnosti společného boje proti Švédům. Téměř stejně staří panovníci měli mnoho společného a spřátelili se. Car ovšem velmi záhy zjistil, že na Augusta není úplné spolehnutí. Uzavíral a porušoval smlouvy, jak se mu to hodilo, a byl znám jako nejvrtkavější panovník v Evropě.

Nový vládce

Car se vrátil do Moskvy na konci srpna 1698 po osmnáctiměsíčním putování. Moskvané zjistili, že se jejich mladý panovník vyzná v mnoha řemeslech i ve vedení námořního boje. Šokovaně pak sledovali, s jakou obrovskou a bezohlednou vervou se pustil do zásadních reforem. Působil jako vyměněný, proto se ihned vyrojily zvěsti, že pravý car na západě zemřel a byl nahrazen neznámým námořníkem. 

Ministr zdravotnictví David Parirenyatwa vede v africkém Zimbabwe osvětu o HIV. Mimo jiné se snaží zvýšit povědomí obyvatel o antikoncepci a motivovat je k používání kondomů. Objevil se však nečekaný problém: Řada mužů si údajně stěžovala, že se jim přirození do čínských latexových pomůcek nevejde.

TIP: Průměrná délka mužského penisu? Studie ukazuje, že jen 13,25 centimetru

Vysvětlení je nasnadě – penis průměrného Afričana totiž měří 16–18 cm, zatímco v Asii jde o 12–14 cm. Podle politika proto nezbývá než kondomy pro obyvatele Zimbabwe vyrábět svépomocí a na míru. 

Inženýři z Kalifornské univerzity v San Diegu vyvinuli nový typ bezdrátového biosenzoru, aplikovatelného injekční jehlou pod kůži pacienta. Biosenzor má za úkol nepřetržitě a dlouhodobě detekovat, zda sledovaný pacient nepije alkohol nebo neužívá opiáty. Novinka má pomoci v léčbě lidem závislým na alkoholu a tvrdých drogách.

Hlavní senzor je potažený molekulami enzymu alkohol oxidázy, který specificky reaguje s alkoholem. Zbývající dva senzory sledují další parametry v těle, například úroveň kyselosti prostředí. Čip bude sledovat pacienta celý den, v pravidelných intervalech. Data z čipu budou přenášena do nositelné elektroniky, jakou jsou například chytré hodinky nebo speciální náramky.

TIP: Náramky pro pijany hlídají hladinu alkoholu: Dají vědět, když pijete přes míru

Velkou výhodou nového biosenzoru je jeho velikost a úspornost. Pod kůží implantovaný senzor je pro okolí neviditelný a pacienti se tak necítí stigmatizováni. S velikostí souvisí i energetická úspornost zařízení. Díky blízkosti k cévám vyžaduje jen minimální energii, kterou je schopen získat bezdrátově z mobilního telefonu či jiné nositelné elektroniky. Podle profesora Drew Halla je senzor možné jednoduše upravit i pro sledování jiných látek.

Lékaři již dlouho podezřívají nedostatek spánku z toho, že úzce souvisí s rozvojem degenerativních chorob. Doposud ale bylo velmi obtížné takové spojení prokázat. Podle nového výzkumu taková spojitost určitě existuje, alespoň pokud jde o Alzheimerovu chorobu.

Noční úklid v mozku

Alzheimer je v dnešní době nejběžnější příčinou demence ve vyšším věku. Lidé s tímto onemocněním mají v mozku oblasti s velkou koncentrací amyloidu beta, což jsou vláknité shluky špatně prostorově složených bílkovin.

TIP: Lékaři varují: Cukr má nejspíš hodně co dělat s Alzheimerem

Američtí badatelé použili moderní zobrazovací metody a radioaktivně značené látky, aby s jejich pomocí sledovali obsah amyloidu beta v mozku zdravých lidí, které nechali spát různě dlouhou dobu.

Ukázalo se, že i jediná bezesná noc vede ke zvýšení obsahu amyloidu beta v mozku, a tím i ke zvýšení rizika vzniku Alzheimerovy choroby v pozdějším věku. Spánek totiž slouží k tomu, aby se mozek vyčistil od podobných látek.

Po dlouhých horkých dnech, kdy byli všichni savci zalezlí ve stínu hustých křovin a vzrostlých stromů, se po celodenním intenzivním dešti ochladilo. Dokonce i my jsme v nečinnosti cítili zimu a příroda brazilského Pantanalu se v několika hodinách viditelně proměnila. Savci, kteří v horkých dnech nalézají úlevu ve stínu, se vydali hledat potravu. Mravenečníka velkého, kterého jsme první týden ani nezahlédli, jsme díky tomu potkali najednou během večera několikrát.

Slepec s dokonalým čichem

Musím přiznat, že ze savců, které jsem v Brazílii viděl, mě právě mravenečník velký (Myrmecophaga tridactyla) zaujal nejvíc. Líbilo se mi na něm všechno – dlouhé tělo s mohutným ocasem, drsné husté chlupy, trubkovitý čumák i překrásná šedočernobílá kresba na kožichu. A co teprve, když se dva metry dlouhé zvíře pustilo do rychlejšího pohybu. Všude vlály jeho chlupy a z dálky nepřehlédnutelný ocas se rytmicky pohyboval.

Jestliže mravenečníka objevíte a chcete se k němu přiblížit, rozhodně vám pomůže, když máte nějaké znalosti biologie tohoto druhu. Zejména důležitý je fakt, že mravenečník velký má výborný čich, ale zraku a sluchu mu příroda příliš nenadělila. Když fouká příznivý vítr, nebo zvolíte vhodný směr postupu, můžete se k chlupáčovi opatrným přibližováním dostat třeba na dva metry. V mnoha případech si toho ani nevšimne.

Musím ovšem přiznat, že když jsme se jej snažili vyfotit, o nějaké opatrnosti se vůbec nedalo mluvit. Byli jsme vzrušení a zbrklí, takže byl vlastně malý zázrak, že jsme tohle až 65 kilo vážící zvíře nezalehli.

Zběsilý mravenčí tanec

Mravenečníka najdete především v místech, kde on sám hledá potravu, tedy mravence a termity. Ze země je doluje dokonale uzpůsobeným čumákem, který navíc ukrývá až 60 cm dlouhý jazyk. Zatímco ale mravenečník je bezpochyby rád, když hmyz objeví, u člověka může setkání s mravenci vyvolat úplně jiné pocity. Zejména, když není v roli objevitele, ale spíše objeveného. Právě takové setkání jsem prožil.

Brazilští mravenci na to šli mazaně. Když jsem byl vleže na břiše zcela zabrán do fotografování, nenápadně si na mne vylezli bez jediného kousnutí. V okamžiku, kdy už jich na mých rukou a zádech byla první stovka, jako na povel začali. Mráz mi přeběhl po celém těle, ruce začaly brnět, chlupy se naježily a další znám jen z vyprávění kamarádů. Následující minuty jsem ze sebe zběsile setřásal mravence před mhouřícíma očima vyděšeného mravenečníka, který stál jen pár metrů ode mne. Ne, že by chundelatý savec člověka ještě nikdy neviděl, ale pochybuju, že měl už dříve příležitost shlédnout z bezprostřední blízkosti tak kvalitní taneční produkci.

Kamarádům se tímto ještě jednou omlouvám, že jsem jim pokazil fotografování. Pro mne měla příhoda delší dohru. Mravenčí kousance se již večer změnily v pálivé puchýřky a až po několika dnech se z nich staly strupy. Krásný suvenýr, který jsem společně s jizvami od kousnutí piraňou hrdě nosil několik týdnů.

Drápy a jazyk – dokonalá výzbroj

Mravenečník velký, někdy označovaný jako mravenečník tříprstý nebo hřivnatý, má dlouhý trubkovitý čenich a malý obličej s drobnýma očima a ušima. Přesouvá se na masivních předních a menších zadních nohou mimochodným způsobem a zlehka přitom došlapuje na klouby prstů, aby si před opotřebením chránil dlouhé drápy. To způsobuje jeho na pohled krkolomnou chůzi.

Drápy jsou vedle dlouhého čenichu a jazyka dalším nástrojem k dobývání potravy. Velikými drápy předních nohou rozrývá hnízda mravenců a termitů. Není to nic snadného, vždyť hnízda vybudovaná ze zeminy a slin hmyzu na slunci ztvrdnou jako beton. Pak přichází ke slovu jazyk pokrytý zahnutými trny a lepkavými slinami, které malou kořist neomylně zadrží. Mravenečníci nemají zuby, takže drtí potravu pomocí rýhovaného horního patra. Teprve pak ji polykají a silné stahy žaludku rozmělnění dokončí. Denně tak spořádají až desítky tisíc kusů malého, ale velmi výživného hmyzu.

Mravenečníci jsou samotáři, kteří ve dne i v noci prochází svůj areál, jenž může mít v závislosti na potravních možnostech rozlohu až 20 km². Odpočinek hledají unavení mravenčí lovci v dutině nebo ve skrytu křoví a svým mohutným ocasem si překrývají hlavu a tělo. Setkat se s nimi můžete v řídkých lesích Střední a Jižní Ameriky. Jejich životní prostředí postupně mizí, což je společně s lovem největší nebezpečí zachování druhu.

Jména pro mravenečníky

Německá bioložka Lydia Möcklinghoff před lety zahájila ve spolupráci s několika univerzitami studium populace mravenečníků právě v okolí Fazenda Barranco Alto, kde jsme dva týdny strávili i my. Během tří měsíců roku 2010 pozorovala mravenečníky v 80 případech. Z celkem 17 různých jedinců se jí 15 zvířat podařilo i fotograficky zdokumentovat a každému dala jméno a číslo, aby mohla jejich život lépe studovat.

TIP: Vačice viržinská aneb Dokonalý zvířecí fakír předstírající smrt

Ke studiu používala bioložka fotopasti rozmístěné v terénu a v květnu 2011 dostalo několik mravenečníků i GPS přijímač, aby se mohl zaznamenávat jejich pohyb během celého roku. Studium poskytuje údaje nezbytné pro koncepci a strategii účinné ochrany těchto zajímavých zvířat.

Lydiina práce i fotografie se jmény mravenečníků se mi dostaly do ruky, ale ke zvířatům na mých snímcích se mi jména přiřadit nepodařilo. I tak ovšem po setkáních s mravenečníky nepochybuji o tom, že právě okolí farmy Barranco Alto je pro studium života mravenečníků asi nejlepší místo na světě.

Černé díry vznikají při explozích supernov na konci života velkých hvězd. V místech, kde se nachází velké množství hvězd je také vyšší pravděpodobnost vzniku černých děr. Extrémním případem jsou husté hvězdokupy, v nichž je skutečně hodně hvězd na relativně malém prostoru.

Carl Rodriguez z Massachusettského technologického institutu a jeho mezinárodní tým tvrdí, že se černé díry hvězdných velikostí mohou opakovaně setkávat a splývat. Vznikají tak černé díry, které jsou nápadně hmotnější, než klasické pozůstatky supernov.

Továrna na velké černé díry

K opakovaným splýváním černých děr podle badatelů dochází v kulových hvězdokupách. V těch bývají namačkány statisíce a někdy i miliony hvězd. Podle Rodrigueze mohou být ve hvězdokupách stovky až tisíce černých děr, které mohou navzájem splývat jedna po druhé.

TIP: Nově objevená skupina dusíkových hvězd osvětluje historii kulových hvězdokup

Pokud gravitační observatoře, jakou je například LIGO, vystopují černé díry o hmotnosti 50 a více Sluncí, existuje podle vědců slušná šance, že nevznikly zhroucením jediné hvězdy, ale právě postupným splýváním menších černých děr v nitru hvězdokupy.

Na čelistech lidí z pákistánského Mehrgarhu starých asi 9 000 let objevily vědci zákroky, vedené patrně primitivní pazourkovou vrtačkou. Pravěký „zubař“ vrták zřejmě roztočil malým lukem. Tento okamžik můžeme považovat za zrození stomatologie. Za několik tisíc let od svého vzniku prodělal tento obor výrazný rozvoj, od opatrných bolestivých počátků a pověr přes disciplínu vykonávanou potulnými mastičkáři nebo kováři až po samostatnou profesi zubních lékařů. 

Moudrosti starověkých doktorů

Ve starověku se rozšířila představa, že kaz způsobuje zubní červ. Tato pověra měla dlouhý život a definitivně vzala za své až v 18. století. Již ve staré Mezopotámii a Egyptě proto vznikly recepty na vyhnání červa i návody na jeho zaříkávání. Jsou zachovány na hliněných tabulkách a papyrech. Z období vlády faraona Džosera (27. století př. n. l.) známe dokonce prvního doloženého zubaře jménem Hesi-Re. 

Pokud máte představu, že sofistikované zubní náhrady jsou vymožeností nového věku, vězte, že je uměli zhotovit už staří Etruskové na konci 8. století př. n. l. Použili zvířecí zuby a upevnili je zlatým páskem o šířce asi 5 mm a tloušťce 1 mm. Vzhledem k tomu, že je vsazovali do předních, viditelných částí chrupu, šlo o zákroky spíše kosmetického charakteru. Aplikování takových protéz převzali od Etrusků Římané. 

V souboru textů zvaném Corpus Hippocraticum, jenž je připisován „otci západní medicíny“ Hippokratovi (asi 460–370 př. n. l.), se zachoval popis kleští na trhání zubů. Starověká stomatologie totiž pacientům nabízela především léky či zaříkávání na zubního červa a extrakci zkažených zubů. Staří Řekové ale kladli důraz také na ústní hygienu. Za jednoho ze zakladatelů stomatologie může být považován Říman Aulus Cornelius Celsus, jenž žil na přelomu letopočtu a doporučoval trhat až ty zuby, které se viklají, a pokud po vytažení prsty zbude v dásni kořen, použít kleště. 

Rozpačitý středověk

Ve středověku úroveň stomatologie výrazně upadla. Stala se z ní pouze jakási doplňková lékařská disciplína, která se omezila na trhání zubů a praktikovali ji potulní léčitelé, mastičkáři nebo kováři. Lékaři-učenci se stomatologii věnovali jen okrajově a velmi neradi prováděli větší zákroky včetně trhání zubů. Proto například sv. Hildegarda z Bingen ve 12. století radila vyhubit zubního červa vykuřováním, podobně jako arabský lékař ar-Rází (Rhazes, 865–925). Ten také nabádal k pravidelnému čištění zubů bobovou moukou nebo vikví. 

V roce 1427 se stal profesorem na katedře lékařství padovské univerzity Giovanni d’Arcoli, známý též jako Johannes Arculanus. Postavil se proti trhání zubů postižených kazem a místo toho doporučoval užít zlato při jejich ošetřování. Nahradil také dřívější vypalování nemocného místa žhavým železem aplikací malého vrtáku, kterým zub postižený kazem vyvrtal a následně vyplnil zlatou vložkou. Jeho pokrokový způsob léčení zubního kazu však nenašel v tehdejší medicíně uplatnění. A tak i v následujících stoletích lékaři stále často zkažené zuby extrahovali.

K tomu byl okolo poloviny 16. století vyvinut speciální nástroj zvaný pelikán. Šlo o kleště se specifickým hákem, připomínajícím zobák onoho ptáka, jejichž podoba se nezměnila až do 19. století. Nástroj popsal a propagoval věhlasný francouzský chirurg Ambroisse Parré. Po vytržení zubu pelikánem radil přiložit baňky, ránu stlačit prstem a ústa vypláchnout octovou vodou. 

Jedním ze zlomových okamžiků vývoje zubního lékařství je rok 1563, kdy italský anatom a římský městský lékař Bartolomeo Eustachi sepsal první samostatné stomatologické pojednání Libellus de dentibus. Poprvé zde prezentoval hypotézu, že zuby nejsou kosti, ale zvláštní orgány. Kromě toho ukázal, že dětské a stálé zuby nemají společný kořen. Svými studiemi předběhl vývoj stomatologie na dlouhou dobu. Až do 18. století však zubní lékařství zůstalo součástí chirurgie. 

Revoluční 18. století

V roce 1728 vyšla v Paříži dvousvazková kniha Le chirurgien dentiste ou traité des dents (Zubní chirurg neboli Ošetřování zubů) francouzského chirurga Pierra Faucharda. Dala podnět ke vzniku stomatologie jako samostatného oboru. Obsahuje tehdejší chirurgické a anatomické poznatky a praktické postupy pro vytrhávání zubů. Fauchard zde také odmítl do té doby stále rozšířenou teorii o zubních červech jako příčině kazů. 

I na poli protetiky došlo v 18. století k zásadním objevům. Francouzský lékárník Duchateau ze Saint-Germain navrhl v roce 1744 porcelánový chrup. Protézu vyvinul ve spolupráci s porcelánovou manufakturou Guérard a sám ji úspěšně otestoval. V roce 1776 však jeho vynález odmítla zaregistrovat královská akademie. Oficiálně je tak vynález první porcelánové zubní protézy připisován až pařížskému zubaři jménem Nicolas Dubois de Chémant v roce 1788. O tři roky později získal patent na „nerozbitný chrup bez zápachu".

Anestezie a jiné vymoženosti

V průběhu 19. století se stomatologové pokoušeli omezit bolestivost svých výkonů. Americký dentista Horace Wells roku 1844 použil při trhání zubu rajský plyn jako narkotikum. V podobných pokusech pokračoval William Morton, který nakonec 30. září 1846 éterem uspal svého pacienta a vytrhl mu bezbolestně zub. Od roku 1887 se začal jako lokální anestetikum používat kokain a o něco později novokain.

Na konci 19. století se postupně zaváděla celá řada vylepšení stomatologické diagnostiky i techniky, například rentgen nebo sofistikované zubařské křeslo a vrtačka s propracovaným mechanismem na nožní pohon. O století později se posouvaly hranice stomatologie díky pokrokům ve vývoji léčiv (především masové výrobě antibiotik za 2. světové války), materiálů, přístrojů a metod. Například v roce 1934 navrhl bulharský čelistní chirurg Abel novou metodu implantace zubní náhrady do čelisti pomocí šroubu z nikloželezité slitiny. 

Riziko globálního jaderného konfliktu, který nad planetou visel v dobách studené války, jsme zažehnali jen zdánlivě. Na světě totiž stále existují tisíce raket s jadernými hlavicemi, jež má k dispozici hned několik zemí, včetně Velké Británie, Francie, Indie, Číny, Severní Koreje či Izraele. Vojenské špičky Austrálie nyní po nukleárních zbraních „pokukují“ a otevřely diskusi, zda pro kontinent nějaké nezajistit. 

Největší hrozba zahájení globální jaderné války připadá samozřejmě na USA a Rusko. Hlavní mocnosti na tomto výbušném poli vlastní dohromady zhruba 90 % světového nukleárního arzenálu. V roce 2010 sice tehdejší prezidenti Barack Obama a Dmitrij Medveděv podepsali v Praze smlouvu New START, která měla být dalším krokem k jadernému odzbrojení; o osm let později se ovšem zdá, že závody ve zbrojení nekončí. Mocnosti se jen místo jeho rozsahu zaměřují na špičkové technologie. Například Rusové vyvíjejí podmořský dron Status-6, tedy jakousi námořní verzi mezikontinentální balistické střely, která by dokázala vyhladit celá pobřežní města. 

Omezený úder

Američané nezůstávají pozadu. Počátkem letošního února uveřejnilo americké ministerstvo obrany 74stránkový dokument týkající se jaderného zbrojení. Mimo jiné se v něm doporučuje zaujmout vůči Rusku rozhodnější postoj, a to právě prostřednictvím jaderného odstrašování. Změna strategie jde především na vrub pokračující ruské agrese na Ukrajině a obav pobaltských zemí, že by mohly být „další na řadě“. 

Nová taktika počítá především s vytvořením jaderných zbraní „nízkého výkonu“, jež by neměly tak devastující účinky jako současný arzenál. „Taktické“ hlavice by se daly použít na zničení poměrně malé oblasti, například v místě pohybu nepřátelské armády, a nenesly by s sebou významné psychologické bariéry jako vyhlazení mnohamilionových měst. Výdaje na jaderné zbrojení v následujících 30 letech se přitom odhadují v přepočtu na 24 bilionů korun. 

Nukleární zima

Největší nebezpečí spočívá ve snadné použitelnosti taktických jaderných zbraní. Kubánskou krizi z roku 1962, při níž stál svět na pokraji zkázy, se podařilo odvrátit právě proto, že si všichni zúčastnění politici uvědomovali rozsah případné katastrofy. Jeden „omezený“ útok se však může zdát akceptovatelný – přestože apokalypsu, při níž by z jednoho kontinentu na druhý pršely atomové bomby, by dokázal rozpoutat stejně snadno. 

TIP: Stanislav Petrov: Muž, který zachránil svět před jadernou válkou

Už po vypuštění několika desítek jaderných hlavic by Země zůstala zahalena oblakem černého popela, jenž by ji uvrhl do temnoty a vyvolal by celosvětový pokles teplot. Lidé, kteří by útoky přežili, by stejně zemřeli během následující nukleární zimy, při níž by se zhroutilo zemědělství.