Je dokázáno, že k neupravenému a špinavému prostředí se lidé chovají hůř než k tomu uklizenému. Tzv. vizuální smog způsobený výraznými billboardy, cedulemi a všudypřítomnými reklamami má ovšem kromě estetického vlivu i další negativní dopad – totiž na naše zdraví.   

Pryč z očí i z mysli

Právě proto české úřady po vzoru jiných zemí zakázaly billboardy kolem dálnic. Ještě donedávna jsme jich přitom u nás měli něco kolem dvaceti tisíc, a lidé si na ně dokonce zvykli, jako by byly součástí krajiny. V čem tkví jejich hlavní nebezpečí? „Řidič fixuje zrak na konkrétní billboard tři čtvrtě vteřiny až vteřinu a půl. Pak ale následuje ještě druhý efekt, a ten je daleko horší – šofér totiž nad sdělením billboardu dál přemýšlí a méně se soustředí na jízdu,“ vysvětluje psycholog z Centra dopravního výzkumu Petr Řezáč.

Skrytá hrozba v ulicích 

Podobné, i když ne tak zjevné účinky má reklama v ulicích. Zejména v centru měst se nelze vyhnout ani nejrůznějším poutačům a cedulím. Člověk tak přečte desítky nápisů denně, které mu nejen zakrývají výhled, ale rovněž zaměstnávají hlavu. 

„Nežijeme ve městě, ale spíš v obřím nákupním centru pod širým nebem, kde je vše splácané dohromady. Architektura se pak vůbec nedostává ke slovu,“ objasňuje grafická designérka Veronika Nováková. Vyrůstala v Brně, pak ovšem odjela studovat grafický design do Belgie. Po návratu se při pohledu na rodné město nestačila divit: Znečištění reklamami v ulicích bylo všudypřítomné. „Je to velká škoda, protože v Brně existuje krásná architektura – jde o jedinečnou symbiózu funkcionalismu a neoklasicistních budov,“ vysvětluje. 

Z učebny až na radnici 

Studentka grafického designu se začala popsaným znečištěním vážně zabývat a napsala o něm diplomovou práci – jako jedna z prvních v republice. V Brně si prošla hlavní třídu a vytvořila jednotlivé kategorie vizuálního smogu. Je jich deset a najdeme mezi nimi pojmy jako „despekt k architektuře“ nebo „epidemie cedulek“. Se svým nápadem zbavit město vtíravé a neestetické reklamy nakonec Nováková oslovila magistrát a ten jí vyšel vstříc. 

Po dvou letech usilovné práce grafičky a celého týmu úředníků vznikl manuál, jak s venkovní reklamou jednotně zacházet, a za pár měsíců by ho politici měli definitivně schvalovat. Sjednotit se tak mají třeba výkladní skříně v jednom domě nebo velikost a výška vylepených poutačů.

Žít bez vizuálního znečištění se už rozhodli lidé ve více než 1 500 městech světa. V americkém Vermontu například zrušili billboardy již v roce 1968. Zatím největší mediální ohlas zřejmě vyvolalo rozhodnutí radnice v brazilském Sao Paulu, kde odstranili venkovní reklamu před 11 lety: Z města tehdy zmizelo na 15 tisíc billboardů a 300 tisíc rozměrných cedulí. 

Zatímco jména jejich manželů zná dnes každý, držely se ženy slavných diktátorů spíše v pozadí. Jak ve skutečnosti vypadalo soužití s nejmocnějšími muži planety?

Láska za časů nacismu

Manželství Evy Braunové a Adolfa Hitlera trvalo jenom čtyřicet hodin, Eva Braunová byla však Hitlerovou dlouholetou partnerkou. Seznámili se, když jí bylo sedmnáct let a pracovala jako asistentka a příležitostná modelka pro Hitlerova osobního fotografa. O dva roky později spolu začali chodit. Jejich vztah zřejmě měl své mouchy, protože Eva se během něho pokusila dvakrát spáchat sebevraždu.

V roce 1936 se přestěhovala do Hitlerovy domácnosti, kde zůstala velkou část druhé světové války, ale do politiky nijak nezasahovala. Eva nikdy nevystupovala na veřejnosti jako Hitlerova partnerka –  ne, že by nebyla dostatečně pohledná, ale vůdce se obával, že kdyby se oficiálně připoutal k jedné ženě, jeho popularita u německých žen by mohla rapidně klesnout.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Sexuální život Adolfa Hitlera 

S ruskými tanky před rétorickými branami Berlína, rozhodl se vůdce k poslednímu radikálnímu kroku svého života. Vstoupil s Evou do manželství v krátkém, civilním obřadu a následně spolu spáchali sebevraždu. Rozkousli pilulku cyankáli. 

V zemi srpu a kladiva

Stalin měl dvě manželky. S Jekatěrinou Svanidzeovou, která pracovala jako ženská krejčová v ruské armádě, měl syna. Krátce po porodu zemřela na tyfus. Ačkoliv si k synovi nikdy nedokázal vybudovat vztah, ve svých pamětech zdůrazňuje velkou lásku, kterou choval vůči jeho matce.

Vztah mezi druhou ženou, Naděždou Allilujevovou, a Stalinem vyznívá jako prvoplánový příběh ze stránek dívčího románku. Potkali se v roce 1911, kdy se Stalin ukrýval u jejího otce po dramatickém útěku ze sibiřského exilu. Byla ještě dítě a budoucí diktátor ji údajně během svého pobytu hrdinně zachránil před utonutím. Stalin však měl své povinnosti jinde a tak potenciální romance musela jít stranou.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Stalinova zločinecká léta

Po revoluci v roce 1918 se setkali znovu. Vzali se a měli spolu dvě děti. Jejich manželství však nebylo bez potíží, hlavně proto, že přinejmenším jeden z nich to neměl v hlavě v pořádku. Naděžda trpěla nejspíše bipolární poruchou. Jedné noci v roce 1932 veřejně velice drsně zkritizovala Stalina a později byla nalezena ve své ložnici mrtvá s prostřelenou hlavou. Zda se zastřelila sama, nebo jí Stalin pomohl, není jisté dodnes. Oficiální zpráva jejího úmrtí v tomto ohledu není příliš nápomocná, podle ní totiž zemřela na zánět slepého střeva.

Opravdová španělská královna

Carmen Polo pocházela paradoxně ze španělské šlechtické rodiny. Po svatbě s Franciscem Francem v roce 1923 si Carmen manžela doma příliš neužila. Většinu času byl pryč a naplňoval své vojenské ambice, které mu umožnily vyrůst z mladého vojáčka až na pozici samotného generála. Během těch krátkých pobytů doma však nezahálel a tak se Carmen tři roky po svatbě narodila dcera. Pojmenovali ji Carmen Franco y Polo.

TIP: Třináctá komnata totalitních vůdců: Vášnivý malíř Francisco Franco

Po skončení Občanské války v roce 1936 se Franco postavil do čela státu a nechával si říkat caudillo. Carmen se stala první dámou a její funkci přezdívali výstižně la Seňorita.

Díky svým luxusním róbám a ikonickému perlovému náhrdelníku si vybudovala pověst okouzlující a stylové ženy. Často svého manžela zastupovala na zahraničních diplomatických misích. Ve Španělsku podnikla kroky vedoucí k velmi účinné cenzuře tisku. 

Mussoliniho italská domácnost 

Ida Dalserová byla Mussoliniho milenkou a s největší pravděpodobností také jeho první manželkou. Narodila se v malé vesničce a postupně se vypracovala až na majitelku kosmetického salónu v Miláně. Finančně podporovala Mussoliniho, když byl natolik zaměstnán spřádáním plánů na ovládnutí celého světa, takže mu na skutečné zaměstnání nezbýval čas. V roce 1914 si ho nejspíše vzala a měla s ním syna Benita Albina. 

Nevděčný Mussolini ji však s nejvyšší pravděpodobností podváděl se svou druhou manželkou Rachel Guidiovou, kterou si vzal o rok později. Když se po konci druhé světové války dostal k moci, pronásledoval diktátor svoji bývalou ženu a osobně se postaral o to, aby byla násilím umístěna do psychiatrického ústavu, kde také později zemřela.

TIP: Hermann Fegelein: Švagr Evy Braunové byl Himmlerovým zlatým hochem

Ke své druhé ženě se choval podstatně lépe. Měl s ní pět dětí a v roce 1925 obnovili svůj manželský slib. Během Mussoliniho diktatury Rachel sloužila jako vzor vzorné fašistické manželky a matky. Byla mu vždycky věrná, ačkoliv to se o něm říci rozhodně nedalo. Italští partyzáni ho zavraždili, když se vracel domů od jedné ze svých mnoha milenek. 

I modrá planeta by se mohla stát zdrojem naší zkázy. Pod jejím povrchem totiž tiká hned několik časovaných bomb v podobě supervulkánů – extrémně silných sopek, které mohou při erupcích vyvrhnout až 1 000 km³ magmatu. Zatím sice jen tiše doutnají, jejich probuzení však vyloučit nelze. Gigantickou explozi přitom Země již zažila, naposledy když před 74 tisíci lety začala chrlit indonéská Toba. Při menším supervulkanickém výbuchu si pak planeta „odkašlává“ každých 100 tisíc let. 

Zmíněná erupce Toby nejen podstatně otřásla biodiverzitou a vyvolala dlouhou zimu, ale málem také vyhladila lidskou rasu. Podle některých odhadů tehdy na celém světě přežilo jen pět tisíc jedinců. 

Spousta kandidátů

Na seznamu nebezpečných supervulkánů figuruje například kaldera Long Valley ve východní Kalifornii, vulkanická zóna Taupo na Novém Zélandu a několik oblastí v Andách. Zřejmě nejžhavější kandidát na vyhlazení lidstva zatím poklidně vyčkává pod Yellowstonským národním parkem. Obří vulkán se v historii probudil již několikrát, naposledy před 640 tisíci roky. A jelikož zřejmě exploduje zhruba každých 600 tisíc let, nabízí se otázka, jaké datum si pro své děsivé představení vybere příště. 

TIP: Číhající monstrum: Obrovská sopečná kaldera u Japonska hrozí erupcí

Podle vědců nám však zatím Yellowstone žádné nemilé překvapení nechystá: Minimálně po následujících 10 tisíc let se sopka údajně neprobudí. Pokud by k tomu ovšem došlo, prognózy nejsou nijak příznivé. Vulkán by okamžitě zabil na 90 tisíc lidí a do atmosféry by vychrlil takové množství popela, že by se dvě třetiny Země staly neobyvatelnými. Následné klimatické změny by pravděpodobně vyvolaly buď novou dobu ledovou, nebo nesnesitelné globální oteplení. Ani jedno by lidstvo s největší pravděpodobností nezvládlo.

Kanadští odborníci vyvinuli speciální štítky Sentinel Wrap z netoxického průhledného polymeru, které se mohou stát součástí obalů potravin. Štítky jsou na jedné straně potažené molekulami DNAzymů, které na polymer jednoduše natiskne upravená inkoustová tiskárna. DNAzymy jsou řetězce DNA, které toho dovedou víc, než jenom nést informaci - fungují jako enzymy a mohou vykonávat i určitou aktivitu.

TIP: Chytré víčko, co dokáže odhalit zkažené mléko

Když se napřčíklad DNAzymy chytrého obalu setkají s patogenní bakterií, začnou světélkovat. Světélkování chytrého obalu detekuje při kontrole štítku chytrý telefon nebo podobné elektronické zařízení. Uživatel se v takovém případě dozví, že jídlo je zkažené.

V předchozí části jsme se věnovali změně svítivosti hvězd v čase, a to jak zdánlivé, tak absolutní. Kromě toho jsme zjistili, že se hvězdy na obloze pohybují, že nejde o stálice, jak se domnívali starověké civilizace. Hvězdy jsou ale zajímavé i z hlediska svého pohybu.

A přece se mění

Někteří lidé se domnívají, že se poloha hvězd nemění a souhvězdí vždy měla a budou mít stejnou podobu. Nic ve vesmíru však není nehybné. I hvězdy se tudíž pohybují obrovskými rychlostmi různými směry. Nacházejí se od nás ovšem tak daleko, že se změna jejich polohy – a tedy ani změna tvaru souhvězdí – za lidský život neprojeví. Nicméně astronomové dokážou uvedené modifikace změřit.

Přiložená grafika zachycuje Velký vůz před 100 000 let, dnes a za 100 000 let. Tyto změny poloh na nebeské sféře za určitý čas – tzv. vlastní pohyby – ukazují jen jednu složku rychlosti hvězdy: rychlost tangenciální, která je kolmá na spojnici pozorovatel–hvězda a měří se v úhlových vteřinách za jednotku času (rok nebo století). Při známé vzdálenosti můžeme ze znalosti vlastního pohybu určit tuto složku rychlosti v km/s.

Složka rychlosti ve směru zorného paprsku – tzv. radiální rychlost – se stanovuje na základě Dopplerova posuvu spektrálních čar. U hvězd, které se od nás vzdalují, jsou spektrální čáry posunuty k červenému konci (vlnová délka se prodlužuje), a u těch, jež se přibližují, zase k fialovému konci (vlnová délka se zkracuje). Velikost posuvu je přímo úměrná radiální rychlosti hvězdy, jejíž hodnoty kolísají od +550 km/s do −400 km/s (znaménko „+“ udáváme u vzdalujících se hvězd). Složením tangenciální a radiální rychlosti pak získáme skutečnou prostorovou rychlost hvězdy ve vesmíru.

Kam míří zemská osa?

Severní světový pól (průsečík severního konce zemské rotační osy s nebeskou sférou) opíše přibližně jednou za 25 800 let po obloze „kružnici“ o průměru 47° – jde o precesní pohyb způsobený vlivem Slunce a Měsíce na těleso zeměkoule. Tento pól tak neustále mění svoji polohu mezi hvězdami. V současnosti se nachází v blízkosti hvězdy alfa Malého vozu (viz grafiku), kterou známe spíš pod názvem Polárka. V roce 1986 ji od severního světového pólu dělilo asi 58′ (úhlových minut), zatímco v roce 2102 půjde o minimální vzdálenost 27,5′, což zhruba odpovídá průměru Měsíce v úplňku. V roce 3000 se bude jednat už o 5° a přibližně za 12 000 let se „polárkou“ stane jasná Vega v souhvězdí Lyry.

Připojená grafika zachycuje i polohu severního světového pólu v minulosti. Například staří Egypťané se orientovali podle Thubanu (hvězdy alfa v souhvězdí Draka), v jehož blízkosti se severní světový pól nacházel kolem roku 2800 př. n. l. Zemská osa krouží vlivem precese kolem pólu ekliptiky (PE), který bychom našli ve zmíněném souhvězdí Draka, přičemž v současnosti jej od světového pólu dělí úhel 23,5°. Uvedená hodnota odpovídá sklonu zemského rovníku k rovině ekliptiky, což je rovina proložená oběžnou dráhou Země kolem Slunce. V důsledku vlivu planet se poloha pólu ekliptiky mění v periodě 40 000 let, a precesní kružnice tudíž netvoří uzavřenou křivku.

Jeden ze dvou průsečíků ekliptiky se světovým rovníkem představuje tzv. jarní bod. Jedná se o místo na nebeské sféře, kde se Slunce nachází v okamžiku jarní rovnodennosti. Za 6 450 let se jarní bod posune o 90° a za 12 900 let o 180° – tedy na opačnou stranu vůči středu ekliptiky. Současná letní souhvězdí tak budou pozorovatelná v zimě a zimní souhvězdí naopak v létě.

S precesí souvisí i viditelnost souhvězdí z určitého místa na zeměkouli. Asi za 12 000 let, kdy se u nás stane „polárkou“ Vega, nebude v našich zeměpisných šířkách pozorovatelný například Sirius či jižní část Orionu a naopak bude možné sledovat třeba Jižní kříž.

Scholzova hvězda

Astronomové nedávno informovali o objevu hvězdy, která prošla vnějšími oblastmi našeho solárního systému přibližně před 70 000 let. Stálice pojmenovaná Scholzova hvězda se přiblížila ke Slunci na vzdálenost 0,8 ly, tedy asi 50 000 AU (astronomických jednotek). Pro porovnání: nejbližší hvězdu Proximu Centauri od nás dělí 4,2 ly.

Scholzova hvězda je malý červený trpaslík spektrální třídy M (podle odhadů představuje tento typ až 75 % hvězd v naší Galaxii) a její hmotnost odpovídá 15 % hmotnosti Slunce. Navíc se jedná o binární systém, jehož jasnější složku provází slabý hnědý trpaslík typu T5. Scholzova hvězda je velmi aktivní a vědci dodávají, že v době, kdy se nacházela nejblíž ke Slunci, svítila slabě jako hvězda 11. magnitudy – bez přístrojů nebyla viditelná. Nepravidelné erupce a exploze na jejím povrchu však mohly její jasnost zvýšit a naši předci ji možná občas pozorovali jako „novou“ hvězdu. V současnosti ji dělí od Země asi 20 ly. 

Další „hvězdný vetřelec“ se ke Sluneční soustavě teprve blíží. Oranžového trpaslíka Gliese 710 ze souhvězdí Hada o poloviční hmotnosti Slunce od nás dělí 63,8 ly, ale data ukazují, že se k nám během 1,4 milionu let dostane na vzdálenost 1,1 ly. Každé takové přiblížení k vnější hranici Oortova oblaku může přitom způsobit jeho gravitační narušení, načež se některé z komet vydají na mezihvězdnou pouť a jiné naopak zamíří ke Slunci. Po cestě trvající několik milionů let by pak mohla část vlasatic ohrozit naši planetu četnými srážkami.

Kdo vystřídá Proximu?

Již zmiňovaná Proxima Centauri tvoří součást trojčlenného systému: obíhá kolem dvojhvězdy Alfa Centauri a přibližně jednou za 500 000 let si s touto dvojicí vymění pozici. Naší nejbližší hvězdou však nebude navždy. Tento post si udržovala uplynulých 32 000 roků, ovšem zhruba za 26 700 let se dostane na vzdálenost 3,11 ly ke Slunci, načež se od něj začne vzdalovat. Okolo roku 33 000 ji jako naši nejbližší hvězdu vystřídá červený trpaslík Ross 248 z Andromedy, vzdálený nyní 10,3 ly. Asi za 43 000 let pak bude naší nejbližší stálicí Gliese 445, červený trpaslík ze souhvězdí Žirafy, jejž od nás v současnosti dělí 17,6 ly.

Některé další hvězdy se ke Slunci rovněž přiblíží, nestanou se však našimi nejtěsnějšími sousedkami. Zhruba za 19 900 let prolétne ve vzdálenosti 4,65 ly stálice Lalande 21185 a Barnardovu šipku od nás bude již za 9 800 let dělit jen 3,75 ly.

Přibližně na půli cesty mezi Austrálií a Antarktidou – v místě, kde se setkává Tichomořská deska s Australskou – se rozkládá opravdový unikát. Horniny zemského pláště, jež běžně leží 6 km pod mořem, tam vystupují nad hladinu a vytvářejí přírodní scenérie, nad nimiž jásají nejen geologové. 

Záplava černé a bílé

Pevninu bičovanou větry obývá až 80 tisíc ploutvonožců, především lachtanů antarktických nebo rypoušů sloních, kteří k tamním břehům pravidelně připlouvají v srpnu. Skutečným rájem se však 34 km dlouhý a 5,5 km široký ostrov stal hned pro čtyři druhy tučňáků: Mimo patagonského, skalního a oslího se jedná i o tučňáka královského, pro nějž Macquarie představuje jediné známé hnízdiště. A daří se mu tam skutečně dobře – jeho místní populace se odhaduje na 850 tisíc párů!

V bažinatých trávách se donedávna proháněly také desítky tisíc králíků, které na ostrov v 19. století zavlekli lovci tuleňů. Drobní býložravci neměli v místě přirozené nepřátele, takže se rychle přemnožili. Ještě v roce 2009 jich tam žilo na 100 tisíc, přičemž likvidovali flóru a v důsledku i původní živočichy. Ekologická katastrofa byla na spadnutí, proto vědci museli přikročit k razantnímu opatření: Do roku 2012 se jim podařilo téměř beze zbytku vyhubit nejen králíky, ale i krysy a myši, jež lidé na Macquarie rovněž zavlekli. 

Na začátek prosince roku 1952 nejspíš Londýňané nikdy nezapomenou. Do rušné metropole se tehdy po špičkách vkradl neviditelný zabiják, který svými toxickými chapadly tvořenými sazemi, oxidem siřičitým a oxidy dusíku postupně udusil na 12 000 lidí. Smog londýnského typu ohrožuje Brity na životě dodnes, i když v o něco mírnější variantě. Proto se s ním ostrované rozhodli poměřit síly.

Nos na kvalitu ovzduší

Do boje proti smogu Londýňané vytáhli se dvěma nenápadnými, ale zato účinnými zbraněmi. Jednou z nich je přenosný měřič kvality ovzduší Flow, který dokáže bleskově zjistit koncentraci jednotlivých typů škodlivin v atmosféře – od pevných částic přes výfukové plyny až po nebezpečné chemikálie.

Romain Lacombe, zakladatel společnosti Plume Labs, popisuje využití tohoto zařízení: „Cítíme, že právě teď je ta správná chvíle na založení občanské agentury pro ochranu životního prostředí. Rozdáváme lidem tato zařízení tak, aby byl každý schopen monitorovat kvalitu ovzduší ve svém okolí.“

Úkol pro „armádu“

Cílem Romaina Lacombea je v nadsázce vytvořit armádu pěšáků, která lidi odvede do míst, kde na ně obrovité mračno nedýchatelných zplodin nedosáhne. Nepostradatelným pomocníkem je v tomto směru speciální aplikace, která synchronizuje data ze všech zařízení, a podle nich neustále aktualizuje smogovou mapu. Místa s vysokým stupněm znečištění jsou vyznačena červeně, ta ostatní – podle množství zplodin v ovzduší – oranžově nebo bíle.

„Díky skupině lidí, která po celém městě měří stupeň znečištěni ovzduší, budeme schopni vytvořit mapy oblastí, ve kterých se můžete v reálném čase bez obav pohybovat. Doufáme, že to bude užitečné pro lidi, kteří žijí ve městech a chtějí vědět, jak lépe chránit své zdraví,“ popisuje své cíle Lacombe. Chytré krabičky jsou podle jejich tvůrců užitečné nejen pro obyvatele smogem zamořených měst, ale i pro politiky, kteří mají zlepšování životního prostředí na starosti.

Bublina čistého vzduchu

To, že se Britové testování užitečných vynálezů rozhodně nebojí, dokazuje i speciální lavičko-filtr s názvem Clean Air Bench. Tento chytrý kus městského mobiliáře kolem vás během chvilky vytvoří vzduchovou bublinu, díky které se můžete naplno nadechnout bez obav, že vaše plíce zaneřádí nebezpečné zplodiny. Jeden z těchto technologických zázraků stojí přímo v srdci Londýna.

Proces čištění je velmi jednoduchý. Vzduch je dovnitř nasáván přes zadní část a poté putuje do filtračního zařízení, které nebezpečné škodliviny zachytává. Zpátky ven se pak vrací v té nejčistší podobě přes otvory pod loketními opěrkami. Jedna taková lavička je vybavena celkem pěti čisticími jednotkami a je schopná odstranit ze vzduchu až 95 % oxidů dusíku.

Řešení nejen pro Londýn

Sophie Powerová, výkonná ředitelka společnosti AirLabs, která stojí za vývojem lavičky, věří, že tento vynález má budoucnost: „Tato technologie může být opravdu dobrým nástrojem, jak snížit výskyt škodlivin na rušných místech, jako je okolí cest, škol, nemocnic nebo dopravních sítí.“

Speciálními filtry by v budoucnu mohly být vybaveny nejen všechny lavičky, ale třeba také sloupy veřejného osvětlení nebo autobusové zastávky. Ostatně to, že chránit své zdraví je potřeba, dokazují i statistiky. Podle odhadů totiž v důsledku smogu zemře předčasně ročně více než deset milionů lidí. Nejhůře je na tom Čína, Indie nebo Pákistán.

S toxickým nepřítelem zápasíme, a ne vždy úspěšně, i my Češi. Možná i proto by nebylo od věci inspirovat se v zahraničí a pomocí nejnovějších technologií jednou provždy s obludou s jedovými chapadly skoncovat. 

Imunitnímu systému vděčíme za mnohé. Svět je plný bakterií, virů i parazitů, kteří se nemohou dočkat, až rozpoutají pořádnou infekci. Někdy to ale naše imunita skutečně přehání. Lidé s alergiemi by o tom mohli dlouze vyprávět. Třeba ti, kteří nesnesou burské oříšky.

Bojovat proti alergiím není snadné. Američtí vědci vymysleli pozoruhodnou vakcínu, která nabídne imunitnímu systému lákavější cíl. Funguje vlastně jako návnada, která odvede pozornost imunity od buráků v jídle. Vakcína se aplikuje v podobě velice jemných kapiček stříknutím do nosu.

TIP: Jak na alergie? Univerzální lék by mohly přinést lstivé nanočástice

Nová vakcína se skládá z proteinů obsažených v burských oříšcích, které jsou smíchanané s nanoemulzí velmi čistého sójového oleje, detergentů a vody. Vakcína zatím uspěla v prvních experimentech na myších. Pokud se osvědčí, mohlo by v brzké době dojít i na testy na lidech.

Podstatou pulzaru je degenerovaný objekt – neutronová hvězda – coby pozůstatek po vývoji hmotné stálice. Neutronové hvězdy jsou velmi husté: Hmotnost odpovídající 1,5–3 hmotnostem Slunce se stěsná do koule o průměru v řádu desítek kilometrů. 

Neutronové hvězdy často rychle rotují. Současně se kolem nich mnohdy objevují výrazné magnetosféry a v jejich polárních oblastech se v důsledku netepelných procesů vyskytují zdroje rádiového záření, jež vyzařují ve velmi úzkém kuželu. Osa magnetického pole však obvykle nesouhlasí s rotační osou neutronové hvězdy, proto k nám při rotaci stálice nesměřuje rádiový kužel neustále, ale vždy jen v určité chvíli. Na Zemi pozorujeme rádiové pulzy, mluvíme o pulzaru.

TIP: Rekordní hvězdy: Nejrychlejší, nejstarší, nejmladší

Astronomové rozeznávají tři druhy pulzarů podle zdroje energie, která pohání rádiové záření: pulzary poháněné rotací; pulzary poháněné přírůstkem hmoty (vyskytují se výhradně v binárních soustavách a současně jsou intenzivním zdrojem rentgenového záření) a magnetary, tj. pulzary poháněné energií extrémně silného magnetického pole. V různých vývojových stadiích může neutronová hvězda mezi uvedenými typy přecházet.

Před několika lety žádal Safet Agovič městský úřad v Zenici o stavební povolení – místo na pozemku však hodlal stavět na střeše bytového domu. Radní jeho žádost samozřejmě zamítli, ale Safeta zákaz neodradil a pustil se do práce načerno.

Záhadnou souhrou okolností a náhod propašoval nahoru veškerý materiál, načež se dal do díla, aniž by se ho někdo pokusil zastavit. Když bylo hotovo, pozval Agovič i kolaudační komisi, jež následně nařídila domek zbourat. K demolici však dosud nedošlo a podivný výtvor přetrvává vysoko nad ulicemi jako výsměch městu i lákadlo na turisty.