Všude v kosmu platí tytéž fyzikální zákony, které daly na naší planetě vzniknout biosféře. Život se tedy mohl – a vlastně i musel – vyvinout na bezpočtu dalších světů: Vždyť jen naše Galaxie sestává z 200–400 miliard hvězd. V průměru kolem každé páté stálice podobné Slunci krouží oběžnice srovnatelná se Zemí, na jejímž povrchu navíc panují vhodné podmínky pro výskyt vody v kapalném stavu. V Mléčné dráze by tak teoreticky mohly existovat desítky miliard planet nesoucích život podobný tomu pozemskému. Náš hvězdný ostrov je přitom pouze jednou z takřka dvou trilionů galaxií v pozorovatelném vesmíru.

Život však nemusíme hledat jen na planetách u vzdálených sluncí. V naší soustavě jsme nalezli už několik indicií nepozemských organismů: například útvary připomínající fosilizované mikroby v kusu marsovské horniny, jež byla z rudé planety vyvržena a dopadla na Zemi. Život by také mohl vysvětlovat trvalou přítomnost metanu v atmosféře Marsu či absorpci ultrafialového záření v horních vrstvách plynného obalu Venuše. Jupiterův měsíc Europa ukrývá zřejmě pod kilometry ledu hluboký vodní oceán, kde by se to organismy mohlo jen hemžit. A příhodné podmínky nejspíš panují i na Saturnových satelitech Enceladu a Titanu.

Vzácná modrá perla

Proč jsme tedy dosud nenarazili na známky inteligentního života, respektive proč cizí bytosti neobjevily nás? Tuto otázku, dnes známou jako Fermiho paradox, si začátkem 50. let položil držitel Nobelovy ceny Enrico Fermi a doplnil ji svými propočty. Jeho práci později rozvedli astrofyzici Michael Hart a Frank Drake – jméno druhého z nich nese rovnice, jež se pokouší převést pravděpodobnost vzniku života do cifer (viz Mimozemšťané v číslech). 

Zmínění vědci jednoduše řečeno přišli na to, že vesmír sice může být rajskou zahradou života, ovšem evoluce až k vysoce inteligentním bytostem schopným mezihvězdného cestování je extrémně vzácná a musí ji podpořit řada faktorů.

Mléčná dráha například patří mezi starší galaxie, a není tedy plná kvazarů či jiných těles, která vysílají životu nebezpečné záření. S ohledem na míru radiace leží Sluneční soustava v nejpříhodnější vzdálenosti mezi jádrem a okrajem hvězdného ostrova, v oblasti, kde se zároveň vyskytuje dostatek kovů a pozůstatků dávných supernov. Naše centrální stálice je navíc až neuvěřitelně stabilní a zároveň má „správnou“ velikost. 

Poděkujme Slunci

Za pět miliard let se naše denní hvězda začne rozpínat do stadia rudého obra, který Zemi nakonec pohltí. Nicméně život na modré planetě nebude možný zřejmě už za 300 milionů roků: Slunce totiž postupně vyzařuje stále víc tepla, takže časem zavládne na zemském povrchu nesnesitelné horko a všechna voda se odpaří. Kdyby byla hvězda jen o 5 % větší, stala by se Země mrtvým světem plným tekutých hornin už dávno – hmotnější stálice totiž spalují svůj materiál rychleji. 

Opomenout nelze ani pomyslný klid, který z vnější části našeho systému zajišťuje obří Jupiter, jenž na sebe vlastní gravitací odklání komety a asteroidy a spolu se Saturnem Sluneční soustavu gravitačně stabilizuje. Netřeba dodávat, že podobně ideální podmínky jsou velmi vzácné. 

Těleso potenciálně nesoucí život pozemského typu se musí skládat z hornin a setrvávat v tzv. obyvatelné zóně, kde se může vyskytovat voda v kapalném skupenství. Stačilo by, aby byla příhodná oblast kolem Slunce užší nebo aby měla Země silně eliptickou dráhu, jež by ji mimo zmíněnou lokalitu vynášela – a tento článek by nikdy nikdo nenapsal. Naše planeta má zároveň „správnou“ velikost: Příliš malý objekt by kvůli slabé gravitaci neudržel atmosféru, příliš velký by byl v důsledku vysoké přitažlivosti obklopen velmi hustým plynným obalem. Silná magnetosféra pak Zemi chrání před smrtícím zářením z vesmíru. 

U zdroje života

Planety či měsíce příhodné ke vzniku složitějšího života zkrátka musejí splňovat dlouhý seznam předpokladů astrofyzikální povahy, což je však teprve začátek. Zároveň s výskytem prvků nutných ke zrodu života musí existovat zdroj energie, jenž umožní přežití kolonií mikrobů, ale uživí také rozvinuté ekosystémy. Geotermální prameny nestačí, a živé formy proto musejí najít způsob, jak čerpat energii z hvězdy – ideálně nějakým druhem fotosyntézy. To je možné pouze na tělesech s rozumně hustou atmosférou a únosnou mírou kosmické radiace: V temnotě ani pod palbou částic totiž nic neroste. Vysoká koncentrace života přitom představuje klíčovou okolnost, neboť určuje rychlost výměny genů, a tudíž celé evoluce. 

Dokonalé podmínky se navíc musejí udržet celé věky: Přestože život na Zemi vznikl brzy poté, co planeta ochladla na snesitelnou míru, vývoj od nejprimitivnějších protobuněk až po eukaryota (buňky s jádrem a dalšími organelami) trval asi dvě miliardy let. První mnohobuněčné organismy se objevily o půl miliardy roků později a teprve za dalších 500 milionů let se začaly množit nikoliv dělením, nýbrž sexuálně. 

Jde o efektivní způsob sdílení genů, protože při dělení se pouze kopíruje existující materiál, kdežto při sexuálním spojení se geny „promíchávají“ a vytvářejí nové kombinace, jež se v měnícím se prostředí mohou ukázat jako výhodné. Tento účinný způsob evoluci nesmírně urychlil, přesto si cesta k člověku vyžádala nepředstavitelných 3,8–4,3 miliardy let. Během tak dlouhé doby se může leccos pokazit, a dokonce i život na Zemi šestkrát málem vyhasl – naposledy na konci éry dinosaurů. 

Jazyk a oheň

I když se na daném tělese vyvinou komplexnější tvorové, stále to neznamená, že se odtud jednou bude létat do vesmíru. Místní evoluce musí přijít s určitými inovacemi, jejichž rozvinutí není nijak zaručeno. Patří mezi ně například rodičovství, které nahradí kladení vajec a opouštění hnízda – jinými slovy méně potomků, zato větší investice do každého z nich. Rodina poskytuje dorostu především bezpečí k vývinu a k přijetí zkušeností předchozích generací. 

K předávání stále složitějších vědomostí je pochopitelně nutná komunikace, jež dalece převyšuje značkování teritoria pachovými stopami nebo oznamování svolnosti k páření změnou zbarvení těla. Jakmile si pak členové společnosti rozumějí, mohou začít s tvorbou technologií. Jenže precizně opracované nástroje či umělecké předměty vyrábějí i obyvatelé amazonské džungle, kteří se biologicky neliší od lidí žijících ve městech, a přesto setrvávají v pomyslném pravěku. Nedokázali totiž zkrotit oheň do takové míry, aby mohli zpracovávat kovy a měnit fyzickou povahu věcí. Plameny navíc nelze zažehnout pod vodou, a sebeinteligentnější bytosti obývající oceánské světy se tak do kosmu zřejmě nikdy nepodívají. 

Vesmírní sirotci

Další krok na cestě ke hvězdám představuje zemědělství. Podmínkou vzniku rozvinutějších technologií je totiž dostatečně početná populace, která si rozdělí specifická pracovní odvětví. Rostoucí počet hladových krků neuživí lov ani sběračství – potravu je nutné zajišťovat efektivně a stabilně pěstováním. Rovněž je potřeba ji dodat těm, kteří se nemohou lopotit na poli, protože právě vymýšlejí Archimedův šroub či třeba fúzní reaktor. Učenci jsou totiž motorem veškerého pokroku. Zapomenout nesmíme ani na potřebu trvalého zachycení komunikace, tedy písma.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Nedozvíme se to dříve, než za 1 500 let

Zatímco biologická evoluce až k tvorovi schopnému cestovat mezi hvězdami trvá miliardy let, ta technologická probíhá nesrovnatelně rychleji. Její tempo se exponenciálně zvyšuje s nabytými znalostmi, takže zatímco vynalézt pluh nám trvalo věky, mezi letem bratří Wrightů a Armstrongovou procházkou po Měsíci uplynulo jen 66 roků. Kdyby se mimozemská civilizace vyvinula dejme tomu o milion let dřív než ta naše, dávno se mohla rozšířit a disponovat pro nás nepředstavitelnými technologiemi. 

Možná už jsou tedy mimozemšťané „všude kolem“, ale doklady jejich existence v podobě světelného či rádiového záření k nám poletí ještě pár tisíc či milionů let. Generátory červích děr, jejichž pomocí „skáčou“ mezi galaxiemi celé hvězdné flotily, tak asi nadále zůstanou jen ve sci-fi filmech. 

Většina hvězd ve vesmíru má hvězdné společníky. Dvojhvězdy i vícehvězdné systémy mohou být velice rozmanité a někdy bývají skutečně exotické. To platí i pro systémy kataklyzmických proměnných hvězd, které tvoří bílí trpaslíci v těsném svazku s hvězdou průměrné velikosti.

Trpaslíci v těchto systémech kradou hvězdám materiál, což se projevuje erupcemi, záblesky a dalším exotickým chováním. Kataklyzmické proměnné hvězdy bývají leckde, nejčastěji je ale nacházíme v kulových hvězdokupách.

Noví exoti ze 47 Tucanae 

Astronomové Maureen van den Berg a Josh Grindlay z centra Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics společně s dalšími kolegy detekovali 22 nových kataklyzmických proměnných hvězd ve známé a jasné kulové hvězdokupě 47 Tucanae, která je od nás vzdálená asi 13 tisíc světelných let. Tím se počet těchto exotických dvojhvězd, známých z hvězdokupy 47 Tucanae, zvýšil na 43, což je rekord.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Vědci odhadují, že by průměrná kulová hvězdokupa s 1 milionem hvězd po 10 miliardách let vývoje měla obsahovat asi tak 200 kataklyzmických proměnných hvězd. Stále tedy ještě máme co hledat. Není to snadné, protože některé hvězdy tohoto druhu září jen slabě a prostředí hvězdokup také není příliš přehledné.

Roboti často připomínají tvarem těla zvířata. A někdy jsou jim podobní i chováním. Vývoj malých autonomních vodních dronů společnosti Aquabotix očividně inspirovala hejna hmyzu a ryb. 

Drony SwarmDiver měří 75 cm a váží 1,7 kg. Mohou se pohybovat rychlostí 2,2 metru za sekundu, do vzdálenosti až 7 km. Energii jim dodávají baterie s výdrží 2,5 hodiny. Dovedou se i potápět, až do hloubky 50 metrů.

TIP: HydroCamel II: Izrael vypustil do moře svoji první autonomní ponorku

Celé hejno několika desítek dronů může ovládat jediný operátor. SwarmDiver dokáže měřit teplotu, tlak nebo pozici GPS. Ve výbavě mohou mít rozmanité senzory, vhodné pro vojenské, výzkumné nebo třeba environmentální aplikace.

Oheň je jedním ze čtyř aristotelovských živlů a jeho nespoutanost fascinuje lidstvo od nepaměti. Naši dávní předkové jej dokázali zkrotit a učinit z něj dárce tepla a světla, zároveň však vůči němu chovali vždy respekt a úctu. Lidé si vždy velmi dobře uvědomovali platnost přísloví „dobrý sluha, ale zlý pán“ a znalost práce s ohněm byla vždy vysoce ceněna. Samozřejmě však naši předkové nemohli tušit, že využívají chemické reakce paliva s kyslíkem, a ohni přisuzovali nadpřirozené a někdy i božské vlastnosti.

Mýtus ohně

Dotknout se ohně vždy znamenalo spálit se – už od útlého dětství to každý dobře ví. Přesto lidé během historie věřili na tvory, kteří dokáží v ohni žít, nebo jej dokonce chrlit. Schopnost projít ohněm nezraněn byla pro člověka vždy fascinující a neuchopitelná. Mytologie a náboženské spisy jsou takových příběhů plné. Starozákonní tradice vypráví o třech mládencích uvržených do ohnivé pece, kteří z ní vyšli nezraněni, křesťanská věrouka hovoří o křtu ohněm, v dalších náboženstvích také naleznete zmínky o hrdinech, kterým plameny neublížily.

Zdálo by se, že tyto nadpřirozené schopnosti zůstávají pouze ve sféře báchorek a neověřitelných zkazek, existuje však prastarý rituál, který tuto magickou dovednost zdánlivě vyžaduje – chůze po žhavém uhlí bosýma nohama. Původ této praktiky je neznámý, jisté však je, že se jedná o takřka prehistorickou záležitost. První doložené zmínky pocházejí z Indie v době železné, tedy asi 1 200 let před Kristem. Ústní či písemné doklady o chůzi po žhavém uhlí jsou však známy prakticky z celého světa v různých obdobích historie až po současnost, od Ameriky přes Čínu až po nejrůznější tropické ostrovní civilizace.

Zkouška plamenem

Dodnes je tento rituál živě praktikován některými náboženskými či etnickými skupinami. Můžeme se s ním setkat na Fidži u kmene Sawau nebo v dnešní Polynésii. Není však nutné jezdit tak daleko, obdobné tradice existují i v Evropě. V Řecku je součástí křesťanského obřadu zvaného Anastenaria, který má však kořeny mnohem starší a souvisí s oslavami boha Dionýsa. Podobná tradice přetrvává v sousedním Bulharsku pod názvem Nestinarstvo. 

Význam této praktiky není dodnes zcela objasněn a zdá se, že v různých civilizacích mohl mít různou úlohu. Šamani či jiní privilegovaní jedinci primitivních kultur praktikující chůzi po žhavých uhlících mohli snadno pomocí tohoto rituálu přesvědčit prostý lid o svých schopnostech a nadpřirozené autoritě. V některých společenstvích mohla mít tato tradice funkci jakéhosi testu odvahy či dospělosti, kdy vkročením do ohně mladý bojovník dokázal svou statečnost a mohl se tak zařadit mezi dospělé muže.

Tajemství zázraku

Je objektivně prokázáno, že projít bosýma nohama po žhavých uhlících je možné, aniž by si člověk z této zkoušky vlastní vůle odnesl ošklivá zranění. Zázrak zde tkví v jednoduchém fyzikálním principu předávání tepla mezi dvěma tělesy. Teplo se vždy přenáší zářením, prouděním nebo vedením. V případě kontaktu kůže a žhavého uhlíku se jedná právě o třetí zmíněnou variantu.

O tom, kolik tepla se převede, rozhoduje doba kontaktu, rozdíl teplot, tepelná vodivost  těles a jejich vzdálenost. Pro ilustraci si představte situaci běžnému člověku jistě bližší: když sfouknete svíčku, špička knotu stále doutná. Každý, kdo zkusil uhasit doutnající knot prsty, ví, že tak musí učinit beze strachu rychlým a pevným stiskem. Kdo se zalekne a zaváhá, stiskne málo a ucukne, ten se spálí.

Správná teplota

Při rituálu přechodu přes ohniště mají uhlíky teplotu mezi 500 a 600 °C. To je dostatečný žár, při kterém žhnou a vytvářejí tak vizuální efekt, nemají však zdaleka takovou teplotu, jako když se čerstvě rozpálí. Krom toho jsou pokryty tenkou vrstvičkou popela, který hraje roli izolantu, i když není na první pohled zcela patrný, zvláště v noci, kdy se tento obřad většinou odehrává.

Pocitový efekt žáru je umocněn pohledem na ve tmě zářící rudé ohniště, realita však není tak horká. I tyto uhlíky by však mohly způsobit ošklivé popáleniny. Přesto se tomu lze vyhnout. Pomáhá při tom nízká tepelná vodivost lidské kůže, která při krátkodobém kontaktu s horkým uhlíkem přijme jen minimální množství tepla, jež je navíc krevním oběhem rychle odvedeno.

Magie lidské pokožky

Tepelná kapacita lidské tkáně je oproti žhnoucímu uhlíku velmi vysoká, její teplota proto nestoupá tak rychle. Zároveň při došlapu lidské nohy je zamezeno přístupu kyslíku, díky čemuž produkce tepla v ohništi není tak vysoká. Klíčový je ovšem správný druh chůze. Účastník rituálu musí kráčet ohništěm klidně, rovnoměrně a bez zaváhání. Jen tak docílí toho, že žádný centimetr čtvereční kůže nohy nebude v kontaktu s podkladem příliš dlouho a tepelná zátěž se tak rovnoměrně rozprostře. V neposlední řadě hraje roli i volba dřeva na uhlíky: tvrdé, výhřevné dřevo například z dubu pro tyto účely rozhodně vhodné není.

Během průchodu ohništěm nesmí udělat chodec sebemenší chybu, jinak hrozí nepříjemné spáleniny. Nejčastěji člověk zpanikaří a pokusí se ohniště rychle proběhnout. Při běhu se však zvyšuje tlak na podložku a tím i kontakt se žhavými uhlíky. Krok chodce však musí být naopak co nejlehčí. Další chybou je zaváhání a zastavení se v ohništi. Při delším kontaktu s žhavým podkladem fyzikální princip zafunguje nemilosrdně a oheň nohu spálí.

Přípravu na zázrak nelze podcenit

Tak jako se na tuto zkoušku musí nachystat sám chodec, vyžaduje i ohniště před chůzí náležitou péči. Mezi rizikové faktory patří uhlíky, které jsou nedostatečně vyhořelé nebo mají vyšší obsah vody a tím snadněji způsobí popálení kvůli vyšší vodivosti. Také namáčení nohou do vody před rituálem není dobrý nápad, neboť na vlhkou pokožku se uhlík snadno přilepí, vytvoří tak tepelný most a tím ji popálí.

Na samotném principu průchodu ohništěm se žhavými uhlíky nic nadpřirozeného není a jedná se o pouhou fyzikální hříčku s efektem. Tato prastará tradice si však nachází nové příznivce i v moderní době. Rituál je s oblibou používán u nejrůznějších lektorů sebezdokonalovacích seminářů a kurzů osobního rozvoje. Uplatňuje se zde prvek překonání strachu z neznámého, strachu z ohně a bolesti, který člověk může překonat právě třeba vkročením do ohniště. Jedná se o vítězství ducha nad hmotou a projev převahy racionálního vědomí nad základním lidským pudem sebezáchovy. A v tom je možná nakonec i ta magie – byť jiná, než se zdá na první pohled. 

Výroba pálenek má v jihomoravských Vizovicích dlouholetou tradici. První písemný doklad o zdejší palírně pochází už z roku 1585, kdy byla majetkem vrchnosti. V 17. a 18. století se v jejím vedení střídali především židovští nájemci. Poslední z nich, Aron Eichen, palírnu roku 1860 z rukou šlechty vykoupil a nadále ji provozoval jako soukromý podnik. Ještě před rokem 1880 přijal do firmy Jakoba Jelínka, židovského palírníka z nedalekých Luhačovic. Jeho syn Zikmund se později osamostatnil a stal se zakladatelem jedné z nejznámějších palíren v českých zemích. 

Zikmundova velkopálenice

Rozvoj podniku umožnila zejména změna ve vývoji zdejšího ovocnářství. Na Vizovicku se odedávna velmi dařilo švestkám neboli trnkám, jejich produkce byla ale určena převážně na sušení. Sušené valašské švestky se prodávaly u nás i v zahraničí, postupně je však začaly vytlačovat levnější švestky z Bosny. V devadesátých letech 19. století byla už situace natolik vážná, že bylo nutné radikálně změnit výrobu. Řešením se stalo právě pálení slivovice. Nového trendu se rozhodl využít také Zikmund Jelínek, který si roku 1891 pronajal pozemek za Chrastěšovskou ulicí a dal na něm postavit „výrobnu lihových nápojů“.

V pronájmu proto Zikmund Jelínek dlouho nezůstal. Do šesti let se vzmohl natolik, že mohl zakoupit bývalý hostinec ve Slušovské ulici, na jehož dvoře začal budovat zcela novou palírnu. U domu vyrostla konírna s kolnou a roku 1899 také patrový obytný dům, do kterého se Jelínek nastěhoval i s početnou rodinou – manželkou Bertou a šesti dětmi.

Kvalita Jelínkových výrobků byla vyhlášená. V roce 1902 získal medaili na hospodářské výstavě ve Vyškově a později i na výstavách v Třebíči, v Hodoníně a Kroměříži. Kolem roku 1910 byl jeho podnik označován jako velkopálenice a hlavním výrobním artiklem se staly slivovice a borovička. 

Z otce na syny

Ještě před první světovou válkou se do práce v podniku zapojil také starší syn Zikmunda Jelínka Rudolf, absolvent České zemské vyšší reálky v Kroměříži, kde maturoval v roce 1910. Poté, co si odsloužil vojenskou službu u vozatajské divize v Praze, nastoupil v otcově firmě jako prokurista. Mladší bratr Rudolfa Jelínka Vladimír zatím studoval, ale počítalo se s tím, že otcův podnik časem převezmou oba.

Za první světové války dolehla na palírnu tíže hospodářských restrikcí. Omezení vyvrcholila na podzim roku 1917, kdy bylo zakázáno pálit fakticky ze všech běžných druhů ovoce, takže se udržela jen výroba borovičky. Podnik byl také postižen odchodem kvalifikovaných sil na frontu, kam odešli i Jelínkovi synové Rudolf a Vladimír. Oba však válečné období šťastně přežili a firma se po roce 1918 mohla těšit na nový rozvoj.

Toho už se ovšem neúčastnil Zikmund Jelínek, který se roku 1919 rozhodl odejít na odpočinek. Vedení firmy tedy 1. září téhož roku převzali sedmadvacetiletý Rudolf a dvaadvacetiletý Vladimír Jelínkové. Podnik s názvem „Zikmunda Jelínka synové“ provozovali jako veřejnou obchodní společnost, v níž byli rovnocennými společníky. 

Jelínkové na Razově

Hned jejich první krok se ukázal pro pozdější rozvoj firmy jako klíčový. Roku 1921 koupili od Emila Kopeckého nepříliš prosperující závod Razov (Rolnický akciový závod ovocnářský), do kterého přenesli část výroby. Tento podnik měl ze všech vizovických palíren před sebou nejlepší perspektivu díky své poloze za městem a blízkosti železnice. Bratři proto také záhy přikročili k budování železniční vlečky, nové palírny, destilatury, kvasírny a dalších provozů.

Roku 1923 uzavřel podnik licenční smlouvu s francouzskou firmou J. Denis, H. Mounié & Co., Roullet & Co. Spolupráce zajišťovala Jelínkům práva na výrobu, nákup a prodej koňaku a vinného destilátu, dovoz vína z oblasti Cognac a obchod s vínem. K tradičním ovocným pálenkám tak přibyla také výroba kvalitních vinných destilátů.

Úspěšné spolupodnikání obou bratrů ale netrvalo dlouho. Už roku 1926 se rozhodli, že půjdou každý vlastní cestou. Rudolf Jelínek získal závod na Razově a propůjčil firmě své jméno, zatímco Vladimír si ponechal značku „Zikmunda Jelínka synové“ a provozy ve Slušovské ulici. Kapacitní omezení svého provozu pak vyřešil koupí budovy Hospodářského družstva u nádraží.

Košer destilace

Větší podnikatelský talent projevil Rudolf, který se hned na přelomu dvacátých a třicátých let pustil do nového výrobního programu. Jednalo se o produkci košer destilátů, při jejichž výrobě se nepoužívají suroviny, výrobní zařízení a postupy, které by odporovaly předpisům židovské víry. To předpokládalo přítomnost pověřeného zástupce židovské obce.

Ten dozoroval výrobní proces počínaje výběrem švestek nebo jalovinek (zpočátku se vyráběla i košer borovička) přes kvašení a destilaci až po uložení v zapečetěných nádobách. Nezbytný byl také při další manipulaci: otevírání zapečetěných nádob při ošetřování destilátu a při stáčení do lahví po několikaletém zrání. Výrobky pak byly opatřeny hechšerem – potvrzením, že jsou skutečně košer. 

Rudolf Jelínek mohl dostát těmto náročným podmínkám zejména díky tomu, že jeho dosavadní výrobky se vyznačovaly vysokou kvalitou a byly známé po celé republice i v mnoha evropských zemích. Výroba košer destilátů se brzy stala pro firmu zdrojem slušných zisků, což bylo důležité zejména při ztíženém domácím odbytu v letech hospodářské krize.

Ve Spojených státech mají problém s opiáty. I když jsou na předpis, stále stoupá jejich spotřeba. Podle dvou nových nezávislých studií by problém mohla částečně vyřešit marihuana.

Američtí výzkumníci sledovali vývoj množství předepsaných opiátů v několika státech Spojených států pod dobu pěti let. Zjistili, že když některý ze států legalizuje marihuanu, ať už medicínskou nebo i rekreační, dojde v tomto státu k nápadnému poklesu předpisů opiátů.

TIP: Pomoc v nemoci: Marihuana podporuje duševní kondici pacientů s HIV

Vědci jsou přesvědčeni, že nejde o souhru okolností. Marihuana prokazatelně pomáhá proti bolesti a v mnoha případech dokáže omezit užívání opiátů.

Výzkum rovněž ukázal, že mezi léky, které nepatří mezi opiáty, k žádnému takovému poklesu v souvislosti s legalizací marihuany nedošlo. Autoři výzkumu věří, že by se marihuana mohla stát významným nástrojem při řešení problému se zvyšující se spotřebou opiátů.

Společnost Virgin Galactic úspěšně otestovala nadzvukový let svého nového raketoplánu SpaceShipTwo VSS Unity. Je to poprvé od havárie v roce 2014, kdy raketoplán spustil raketový motor a dostal se přes hranici rychlosti zvuku.

Raketoplán Unity vynesl nad Mohavskou poušť nosný letoun WhiteKnightTwo. Když nosný letoun vystoupal do výšky 14,2 kilometrů, raketoplán se odpoutal a spustil svůj raketový motor. Motor pracoval 30 sekund a raketoplán Unity díky němu dosáhl rychlosti Mach 1,87. Během testu raketoplán vystoupal do výšky 25,7 kilometrů.

Virgin Galactic zpátky ve hře 

Šéf společnosti Richard Branson na Twitteru napsal, že společnost Virgin Galactic je zpátky ve hře. Pro Virgin Galactic je to další významný krok k turistickým letům do vesmíru.

TIP: Soukromý raketoplán VSS Unity úspěšně absolvoval nový letový test jako kluzák

Společnost doufá, že v dohledné době bude raketoplán Unity vozit na hranici vesmíru šest platících zákazníků najednou. Cena jedné letenky by měla být kolem 250 tisíc dolarů (asi 5,2 milionů Kč). Turista by měl zažít několik minut v beztížném stavu a úchvatný výhled na Zemi z velké výšky.

Vojensky nejsilněji obsazená hranice světa rozděluje od roku 1953 Severní a Jižní Koreu přibližně na úrovni 38. rovnoběžky severní šířky. Po uzavření příměří vznikla podél někdejší fronty demilitarizovaná zóna (DMZ) a oba státy se zavázaly, že stáhnout své síly dva kilometry od hraniční čáry. Tím vzniklo 250 km dlouhé a čtyři kilometry široké nárazníkové pásmo.

Každá ze zemí svou stranu pásma zajistila zátarasy a v blízkosti DMZ, jejímž středem vede vojenská demarkační linie, rozmístila vojenské posádky. Oběma stranám bylo dovoleno hlídkovat v DMZ, avšak nesměly překročit demarkační linii. Jelikož se Kim Ir-senova KLDR ani po uzavření příměří nevzdala snah o obsazení jižní části poloostrova a znovusjednocení Koreje, stal se prostor DMZ ohniskem napětí.

Studená válka na korejský způsob

Touhu KLDR po dobytí Korejské republiky zchladil odmítavý přístup jejích hlavních spojenců – Sovětského svazu a Čínské lidové republiky. Plány na pozemní invazi definitivně pohřbila sovětsko-čínská roztržka v 60. letech. Jelikož KLDR v mezinárodních vztazích spíše tíhla k Číně, Moskva přestala mít o severokorejského spojence zájem. A bez sovětských technologií musela Korejská lidová armáda na nové tažení na jih zapomenout.

Záhy se však Severokorejci přeorientovali a zaměřili své úsilí na nekonveční bojové operace a informační válku. První akce sice zahájili už v roce 1964, ovšem ideální podmínky pro ofenzivu nastaly v druhé polovině 60. let, kdy se USA, které byly hlavním garantem jihokorejské bezpečnosti, plně zapojily do konfliktu v jihovýchodní Asii. Do války ve Vietnamu vyslala své jednotky také Jižní Korea, což začátek severokorejských akcí ještě urychlilo.

Klíčem jsou partyzánské útoky?

V říjnu 1966 severokorejský diktátor vyjádřil na sjezdu Korejské dělnické strany názor, že pomocí nekonvenčních akcí v podobě partyzánských útoků na vojenské i civilní objekty po celém území Jižní Koreje lze dosáhnout rozkolu mezi Korejskou republikou a USA, který by mohl vést až k odchodu Američanů z Korejského poloostrova.

Klíčem k úspěchu měla být rozsáhlá aktivita speciálních severokorejských jednotek na jihu, která by vyvolala dojem, že v Jižní Koreji probíhá, podobně jako na území Vietnamské republiky, protivládní povstání. K dosažení tohoto cíle začaly být přes DMZ na jih postupně vysílány malé skupiny příslušníků elitních jednotek Korejské lidové armády.

Odrazit invazi

V roce 1966 měli Severokorejci v bezprostřední blízkosti DMZ dislokováno osm pěších divizí. Dalších 12 divizí (pěších, motostřeleckých i tankových) bylo udržováno v dosahu. Proti nim stálo devět divizí jihokorejské armády a jedna brigáda 2. pěší divize US Army, přičemž zhruba 30km americké pásmo, které se nacházelo v západním úseku DMZ, představovalo pro protivníka nejrychlejší invazní trasu k hlavnímu městu Soulu.

Divize zajišťující hranice podléhaly velitelství sil OSN v Koreji, které od konce války zůstávalo zodpovědné za obranu Korejské republiky. Hlavním úkolem těchto jednotek bylo odrazit případnou pozemní invazi a tomu odpovídala i jejich příprava, organizace a vybavení. V rámci nové strategie však začali Severokorejci infiltrovat přes DMZ elitní komanda, která prošla výcvikem ve zvláštním útvaru 124 Korejské lidové armády, a tím obránce jihokorejské strany DMZ připravované na konvenční boj zaskočili.

Nový konflikt na obzoru

K prvním incidentům došlo již v roce 1964 a do roku 1966 jim padly za oběť tři desítky jihokorejských vojáků a civilistů. Útoky se zpočátku vyhýbaly americkému pásmu v DMZ, ale v listopadu 1966 přepadli Severokorejci hlídku z 1. praporu 23. pěšího pluku americké 2. pěší divize a zabili šest Američanů a jednoho Jihokorejce. Útoky se začaly množit v průběhu roku 1967, načež Američané a Jihokorejci zesílili svá obranná opatření.

Severokorejští záškodníci vedle léček začali napadat i pevná strážní postavení a 22. května 1967 dokonce vyhodili do vzduchu kasárna 1. praporu 23. pěšího pluku, přičemž padli dva Američané a 17 utrpělo zranění. Další rozšířenou taktikou bylo minování komunikací, jež mělo za následek zničení několika amerických vozidel.

Dokončení: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka (2)

Vrchní velitel amerických jednotek v Koreji a současně i velitel sil OSN v Koreji generál Charles H. Bonesteel III vypracoval se svým štábem protiinfiltrační strategii, v níž zavedl četná vylepšení ostrahy hranice a povolil jednotkám v okolí DMZ agresivnější typy operací. V blízkosti hranice se tak naplno rozhořel konflikt přezdívaný jako druhá korejská válka.

Osud nosorožců visí na vlásku. K jejich záchraně musíme využít vše, co se dá. Nedávno spojili své síly ochránci nosorožců a astronomové, když vyvinuli nový systém pro automatickou ochranu tlustokožců pomocí dronů.

Technologie využívá drony, které již ochránci velkých zvířat s úspěchem nasazují v terénu, společně s infračerveným zobrazováním a softwarem z dílny astronomů. Jde o umělou inteligenci, která původně detekovala astronomické objekty a vědci ji teď vycvičili pro rozeznávání různých zvířat v rozmanitých typech krajiny a vegetace.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Díky infračervenému, tedy termálnímu zobrazení mohou strážné drony snadno rozeznat zvířata v prostředí, bez ohledu na jejich skrývání. A platí to i pro pytláky. Ze zvířat i lidí plápolá infračervené záření podobně, jako září z galaxií a hvězd ve vesmíru. Proto si s tím tak dobře poradí algoritmy astronomů.