Český král a římský císař měl mnoho tváří a jednou z nich byla i záliba v umění. Slabost Karla IV. pro nové stavby a mistrovská umělecká díla měla několik důvodů. Svou roli zde sehrála jistá náklonnost ke krásným věcem podpořená snad Karlovým dlouhodobým setrváním u francouzského dvora, jehož kultura a elegance se výrazně odlišovaly od českých mravů. Mnohem důležitější však byla Karlova snaha o reprezentaci své země, svého sídla i sebe samého. Rovnice Karlova panovnického programu byla v tomto směru jasná. Čím velkolepější tvář sídelního města, tím úchvatnější obraz vlády Karla IV.

Nové Město divem Prahy

Na počátku Karlovy vlády Prahu tvořila tři svébytná města. Na kopci se vypínaly Hradčany, pod nimi Menší Město pražské a na opačném břehu Vltavy Staré Město, olemované pásem hradeb. Ve smělém plánu Karla IV. však bylo rozšíření stávající koncepce o zbrusu nové město, které by spojilo starší osady a stalo se řemeslnickou a hospodářskou základnou. Velkoryse navržené plány s přímými širokými ulicemi a třemi, na svou dobu nesmírně rozsáhlými náměstími, musely v té době vzbuzovat úžas.

Vznikající Nové Město pražské bylo záhy obehnáno vysokými hradbami, které byly prolomeny čtyřmi branami. Špitálská brána směřovala na Poříčí, Horská byla umístěna poblíž Senného trhu, tedy dnešního Senovážného náměstí. Ke Koňské bráně přisedal Koňský trh vedený po ose v délce tři čtvrtě kilometru. Poslední z bran, Svinská, ústila do Ječné ulice, která byla jednou ze dvou hlavních spojnic směřujících ke Karlovu náměstí, tehdejšímu Dobytčímu trhu. Tento prostor se stal vůbec největším náměstím své doby, a byl proto označován jako Forum Magnum. V jeho středu byl později vystavěn kostel Božího těla, nad ním se nacházely sklady slanečků a také novoměstská radnice.

Výstavba Nového Města spěchala kupředu a za hradbami Města Starého se objevovalo čím dál více domů. Karlovi se totiž pomocí úlevy na daních podařilo přilákat velké množství řemeslníků, kteří zatoužili postavit si svá obydlí v novém a na svou dobu velmi výstavném místě. Museli ovšem pečlivě dbát regulí, jimiž se novoměstská výstavba musela řídit. Tabu pro každého stavitele tak byla zejména uliční čára, za níž se pod přísnou pokutou nesměl objevit ani centimetr zdiva, což platilo dokonce i pro sklepní prostory. 

Chrámy v rukou umělců

Zakladatelská Karlova mánie postihla v dobrém smyslu slova celou Prahu. Ze starších svatostánků vznikaly reprezentativní kostely. Tam, kde se hustota osídlení pohybovala na spodní hranici, kázal český král vystavět nové kláštery a tím celou čtvrť oživit. Rozsáhlým plánům neuniklo ani Staré Město, jehož křivolaké uličky nyní pozbyly nejhlučnějších řemesel přesídlených do hospodářsky lépe vybaveného Nového Města. Příliv dalších a dalších obyvatel také souvisel se skutečností, že Karel IV. nechal v Praze zřídit univerzitu, která vábila studenty i z dalekých zemí. 

Patrně nejznámější stavbou vystavěnou z rozhodnutí Karla IV. zůstává bezesporu chrám sv. Víta. Velkolepý architektonický skvost měl předčit všechny gotické katedrály, které Karel znával ještě z francouzského prostředí. Vysoké a štíhlé věže chrámových kostelů vzpínajících se k nebi uchvátily svou noblesou českého krále natolik, že se rozhodl povýšit stávající svatostánek do tehdy nepředstavitelných rozměrů. A tak bylo v roce 1344 započato se stavbou svatovítské katedrály.

Plány a ideály se často nemusejí shodovat se skutečností. V případě nové katedrály se však záměr a realita opravdu protnuly, a to zejména zásluhou dvou neuvěřitelně nadaných stavebních mistrů. Prvního z nich, Matyáše z Arrasu, Karel povolal až z dalekého Avignonu. Talentovaný a vizemi obdařený Francouz přenesl jemné linie tamější architektury do českého prostředí a vybudoval základy, na nichž mohly pozdější generace skvělé dílo dostavět. Po Matyášově smrti převzala dohled nad probíhajícími pracemi huť dosud mladého Petra Parléře, který pocházel z německého Gmündu. 

Kamenný most 

Další ze skvostů Karlovy Prahy vznikl svým způsobem nechtěně, když původní a dosud plně dostačující stavbu postihla katastrofa. V únoru roku 1342 se totiž nečekaně oteplilo natolik, že v horských stráních tál sníh příliš rychle a místní říčky nebyly schopné vodu odvádět. Bystřiny se změnily v hučící potoky, které se slily v jedinou řeku zaplavující vše, co jí stálo v cestě. Rozvodněná Vltava strhla do svého proudu nesčetně obydlí, která se odnepaměti stavěla na jejích březích, pobořila mlýny a zničila lány polí.

Nejničivěji však postihla Prahu, když se třetí únorový den zřítil stařičký kamenný Juditin most. Hlavní tepna spojující Menší Město s Městem Starým nevydržela nápor povodňové vlny a část pilířů se definitivně zhroutila. Spojnice mezi oběma částmi středověké Prahy byla záhy provizorně vyspravena pomocí dřevěné lávky, ovšem celkový vzhled města zůstával nadále pokřiven. 

Karel IV. přistoupil k vybudování nového mostu teprve v roce 1357, kdy se v královské pokladně nahromadil dostatek prostředků k navržení honosné kamenné stavby. Ten byl oproti staršímu Juditinu vyvýšen a sklenut pouhými šestnácti pilíři. Při jeho stavbě se navíc používaly veškeré tehdy známé praktiky, které měly pomoci zachovat most na věky věků. Staré pověsti dokonce popisovaly, jak byla do malty přidávána vejce. A nutno říci, že při nedávné rekonstrukci Karlova mostu byla skutečně v omítce nalezena bílkovina. Není divu. Vždyť středověcí stavebníci zkvalitňovali maltu nejen volskou krví, ale i dalšími přísadami, jakými byly třeba mléko nebo pivo.

Klenot nad Berounkou

Síla a kvalita zdí se odrazila i v další stavbě, která vznikla z popudu Karla IV. Jako pevnost střežící korunovační klenoty byl vystavěn hrad nad Berounkou, jehož základní kámen byl položen roku 1348. I při tomto počinu se ukázala vynalézavost a strategické smýšlení Karlových stavitelů. Karlštejn byl rozdělen na tři hlavní části, z nichž každá byla přístupná jen skrze část předchozí. Jako obytná budova sloužil císařský palác, kde se nacházel sál předků, pravděpodobně nejreprezentativnější místnost celého hradu. Rodokmen Přemyslovců zobrazený na jeho stěnách měl udržet v úctě před tradicí českého státu každého, kdo se zúčastnil bohatých hostin. 

TIP: Z boží vůle král: Proč se stal Karel Veliký prvním otcem Evropy?

Důmyslný systém výstavby hradu umožnil každou ze staveb situovat o něco výše než předešlou. Z císařského paláce se tak vstupovalo do Mariánské věže, kam byly vloženy útroby kostela Nanebevzetí Panny Marie. Honosně vyzdobený interiér dech beroucí Apokalypsou vyvolával a dodnes vyvolává mrazení. Nejdůmyslnější však bylo umístění Velké věže na kamenitém ostrohu, který se tyčil nad všemi budovami hradu. Masivní zdi v sobě měly uchovávat nejcennější středověké klenoty a staly se výzvou všem, kteří se byť jen v myšlenkách zabývali dobytím Karlštejna. Pevnou a vysokou Velkou věž spojoval se zbytkem hradu jen dřevěný můstek, který mohli obránci v případě nebezpečí kdykoliv strhnout. 

Celý Karlštejn byl navíc obehnán silnými hradbami a ohromení z takto velkolepě pojaté stavby museli pociťovat všichni návštěvníci. A o to také šlo. Karlštejn se měl stát předním reprezentantem panovnické moci Karla IV. Díky honosné stavbě neměl nikdo nadále zůstávat na pochybách, že se právě ocitl v samém srdci říše a českého království. 

Soutěž The Underwater Photographer of the Year již od roku 1965 pravidelně oceňuje nejlepší snímky pořízené pod vodou. V letošním ročníku se sešlo na pět tisíc fotografií, jimž nakonec coby záběr roku vévodila momentka Tobiase Friedricha z Německa. V jedenácti kategoriích však bodovala řada dalších „úlovků“, které si můžete prohlédnout v obsáhlé ročence na webové adrese underwaterphotographeroftheyear.com.

Pokud si po Velikonocích připadáte, že jste prostě museli po všech těch dobrotách přibrat, nezoufejte. Naše domovská galaxie Mléčná dráha je na tom podobně. Vědci zjistili, že spirální galaxie, jakou je i naše domovská Mléčná dráha, rostou průměrnou rychlostí 500 metrů za sekundu.

Přišla na to se svými kolegy astronomka Cristina Martínez-Lombilla ze španělského institutu Instituto de Astrofísica de Canarias, když studovala tvorbu hvězd v okrajových částech galaxií. Její výzkum ukázal, že když se zrodí nové hvězdy, pohybují se směrem od ostaních hvězd a galaxie se díky tomu zvětšují.

Jak roste Galaxie?

Vědci k výzkumu použili rozsáhlý katalog galaxií Sloan Digital Sky Survey (SDSS) a jeho data zkombinovali s pozorováními ultrafialové vesmírné observatoře GALEX a infračervené vesmírné observatoře Spitzer. Sledovali přitom galaxie, které jsou podobné Mléčné dráze.

TIP: Souboj galaxií: Hmotnost Mléčné dráhy a Galaxie v Andromedě je srovnatelná

Naše Galaxie je podle nich už tak dost velká. Má tvar víceméně plochého disku o průměru asi 100 tisíc světelných let. Přesto ale pomalu roste. Pokud jsou odhady týmu Martínez-Lombillové správné, bude Mléčná dráha za 3 miliardy let asi o 5 procent větší než je dnes.

Vědci se již delší dobu domnívali, že existuje souvislost mezi stromy a elektřinou v atmosféře, spojovací článek se ale podařilo objevit až nedávno. Experimenty na šesti různých místech v okolí Brisbane ukázaly, že vzduch nad hustě zalesněnými oblastmi obsahuje dvakrát více pozitivních a negativních iontů než nad otevřenými travnatými oblastmi, jako jsou například parky.

TIP: Spolupráce a boje zeleného světa aneb Rostlinní bratři a nepřátelé

Stromy totiž fungují jako pomyslná pumpa, která čerpá z podzemních vod radon a ten pak skrze listy či jehličí předává do atmosféry. Působením radonu a kosmického záření dochází k elektrifikaci atmosféry. Nejúčinněji k ní přispívají stromy s hluboko zapuštěnými kořeny, jako jsou například eukalypty. Vědci odhadují, že eukalyptové lesy přispívají celými 37 % do celkového množství radonu v ovzduší.

Výrobce dronů Zipline z amerického Silicon Valley oznámil, že vylepšuje stávající zásilkovou službu s drony v africké Rwandě, včetně pořízení nových dronů. Výsledkem by podle nich měla být nejrychlejší zásilková služba s drony na světě.

V současné verzi zásilkové služby, která ve Rwandě funguje od roku 2016, si mohou lékaři z odlehlých oblastí země objednat potřebnou krev anebo krevní produkty, jako je například plazma. V centru zásilkové služby připraví zásilku a odešlou ji na požadované místo, kde se snese na padáku k zemi.

TIP: Ve Rwandě spustili zásilkovou službu pro převoz krve pomocí dronů

Od obdržení objednávky do vzletu zásilkového dronu to dnes ve Rwandě trvá asi 10 minut. Po plánových vylepšeních by to měla být jediná minuta. Díky tomu by se měl zvýšit počet zásilkových letů dronů z distribučního centra ze současných 50 na 500 denně. Nové drony také budou asi o 21 km/h rychlejší než stávající stroje.

Belgická tragédie započala 10. května 1940. Nepředcházelo jí žádné vyhlášení války, varování či ultimátum. Německé velení vsadilo raději na moment překvapení než na rytířská pravidla a zakouslo se do belgického území dříve, než se většina jeho obránců vůbec mohla dostat do obranných postavení. Vlastní invazi navíc předcházel masivní letecký útok, který měl za cíl ochromit belgickou pozemní armádu a zničit letectvo. 

Královská armáda

Belgičané nemohli Wehrmachtu delší dobu čelit. Přesto se ale nedá říci, že by měli zaostalou armádu. Malý stát vsadil ve třicátých letech na neutralitu a v případě konfliktu počítal s tím, že se bude muset bránit sám. Už proto armáda nakupovala moderní výzbroj a na nejohroženějších místech země se stavěly opevněné opěrné body.

V době vypuknutí konfliktu měla Belgie ve zbrani 650 000 mužů, další milion mohla mobilizovat. To nebyla špatná čísla na zemi, jejíž populace v roce 1940 jen o málo přesahovala 8 milionů obyvatel. Teoreticky byla Belgie na možnost vojenského přepadu připravena. Když k němu ale skutečně došlo, události se odehrály tak rychle, že se na svá místa mnohdy nedostali ani sami vojáci, natož aby proběhla spořádaná mobilizace. 

Staré a nové plány

Německý útok na Belgii a Nizozemsko je třeba vidět širší optikou v souvislosti s cílem uštědřit porážku Francii. Plán, podle kterého Wehrmacht postupoval, byl až druhým schváleným v pořadí. První, který vypracovali generálové Walther von Brauchitsch a Franz Halder, počítal pouze s vázáním co největšího počtu francouzských divizí na Maginotově linii a s postupem přes neutrální země Beneluxu tak, aby se německá armáda vyhnula nutnosti obávané pevnosti překonat.

Jenže 10. ledna 1940 kompletní dokumentace tohoto záměru padla do rukou Belgičanům, když u Mechelenu omylem přistál německý letoun se dvěma důstojníky převážejícími tyto materiály. Na řadu tak přišel slavný „sek srpem“ generála Ericha von Mansteina. Tento německý stratég předpokládal, že původní plán útoku na Benelux a Francii (s krycím názvem Fall Gelb – Plán žlutá) by nejspíše skončil pozičními boji, ne nepodobnými těm z první světové války.

Hlavní útok německých tankových vojsk pod velením generála Rundstedta tak naplánoval přes Ardeny, lesnaté pohoří na jihu Belgie, které Francouzi pokládali za neprostupné pro tankový útok a hranici zde střežily pouze slabé jednotky. Souběžný úder na Nizozemí a Belgii pod vedením generálplukovníka Bocka vlastně jen kryl tento záměr a měl za úkol poutat hlavní síly Spojenců. To se povedlo dokonale. Britové a Francouzi nastoupili pochod do Belgie, aby podpořili země Beneluxu. Německo se zatím snažilo zasadit obraně co největší rány dříve, než se projeví pomoc spojeneckých jednotek. 

Přepadení země

Nedávné diplomatické napětí a pohyby německých sil sice belgickému velení naznačily nebezpečí a armáda přešla do stavu bojové pohotovosti již 9. května, nicméně rozsah plánovaného útoku Němci dokázali zakrýt díky aktivitě Luftwaffe, která účinně bránila spojeneckému vzdušnému průzkumu zjistit víc. Právě mocný úder německého letectva zahájil i celou operaci.

Němcům se podařilo zcela využít momentu překvapení a ještě na zemi zničit většinu už tak malého belgického letectva. V prvních hodinách po německém útoku se král Leopold III. v projevu obrátil na svůj lid. Jeho řeč končila těmito slovy: „Boj bude těžký. Oběti a ztráty budou značné, ale nikdo nemůže pochybovat o konečném úspěchu. Zůstanu věren svému ústavnímu slibu a zachovám zemi nezávislost a územní celistvost. Stejně jako to učinil můj otec v roce 1914, jsem se i já postavil do čela naší armády se stejnou vírou, se stejnou důvěrou. Naše věc je spravedlivá a s pomocí boží zvítězíme.“

Důvěra v beton

Hlavní belgická obranná linie vedla od Antverp k francouzským hranicím, přičemž se z velké části opírala o řeku Dijle. Od Antverp se pak podél Albertova kanálu a řeky Mázy vinula předsunutá, tzv. zdržovací linie. Hlavní pilíř obrany představovala pevnost Eben-Emael, postavená ve 30. letech nedaleko Maastrichtu, která mimo jiné střežila mosty přes Albertův kanál. V případě útoku německých tanků mohly pevnostní zbraně tyto mosty zlikvidovat.

Dokončení: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (2)

Nezbytné vyřazení pevnosti si připsali na vrub výsadkáři pod velením nadporučíka Rudolfa Witziga, kteří na střeše Eben-Emaelu přistáli na transportních kluzácích hned 10. května za svítání. Během 15 minut Witzigovi muži pomocí kumulativních náloží neutralizovali dělostřelecké kopule, čímž znemožnili zničení tří mostů přes Albertův kanál. Ty byly navíc o chvíli dříve obsazeny dalšími výsadkovými skupinami. Ještě dříve německé bombardéry zlikvidovaly belgické velitelství v Lanakenu a rozkazy ke zničení mostů tak neměly odkud přijít. Pevnost prakticky ztratila svůj význam a Wehrmacht mohl dál postupovat za hranice Belgie.

Valnou většinu mokřin planety ve skutečnosti tvoří rašeliniště. V nich je vázáno velké množství plynů, které vznikají při rozkladu organické hmoty během existence rašeliniště.

Pokud se zúrodní, bývají mokřiny velmi výnosné pro zemědělství. Vědci ale varují, že odvodňování rašelinišť a jejich proměna na zavlažovaná pole, vede k uvolnění velkých množství rajského plynu, tedy oxidu dusného, do atmosféry.

TIP: Na dně Pacifiku vědci objevili největší známou mořskou zásobárnu metanu

Oxid dusný sice dovede rozesmát lidi, jeho dopady na globální ekosystém ale už tak veselé nejsou. Jde o nesmírně efektivní skleníkový plyn, dvěstěkrát účinnější než oxid uhličitý a desetkrát účinnější než metan. Zároveň je velmi nebezpečný pro ozonovou vrstvu, protože s ozonem oxiduje za vzniku dvou molekul oxidu dusičitého a tím ozon likviduje.

Američtí vědci smíchali karagenan, běžně používaný potravinářský polysacharid z červených řas s křemíkovými nanočásticemi. Výsledkem je nový typ materiálu, který by mohl být velice užitečný pro lékaře a záchranáře.

Jde o hydrogel, který je možné aplikovat přímo do rány pomocí injekční stříkačky. Hydrogel po aplikaci okamžitě zastaví krvácení. Použité nanočástice zvyšují medicínský účinek hydrogelu a urychlují proces srážení krve. V budoucnu by nanočástice mohly nést rozmanité látky, které by podporovaly hojení ran a regeneraci tkání.

TIP: Jak na drastická krvácení? Životy by mohly zachraňovat injekce polymeru

Biomateriály tohoto typu jsou slibné i pro zastavení krvácení a léčbu při vnitřních zraněních. Pomocí injekce je lze dostat přímo do poškozené tkáně s minimálním vedlejším poškozením. Vykrvácení je stále významnou příčinou smrti vojáků na bojištích i civilistů při nehodách a katastrofách. Obvazy v injekci by proto mohly být velmi prospěšné.

Nepřátelský bojový letoun se blíží ke svému cíli přízemním letem. Náhle se mezi stromy ostře zableskne a k nebi vylétne řízená střela, která se okamžitě natáčí směrem k letadlu. Pilot ihned zahajuje úhybné manévry a vypouští klamné světlice, avšak ty na raketu nemají žádný účinek. Několik metrů od letounu její hlavice exploduje a zasypává jej stovkami kovových střepin, jež způsobují katastrofální škody. Pilot se v poslední chvíli katapultuje a jen sleduje, jak se trosky jeho letadla snášejí k zemi. Narušitele zastavil a zničil raketový komplet RBS-70, který vznikl už v polovině 70. let 20. století, ale díky průběžným modernizacím se i v současnosti řadí mezi vůbec nejúčinnější přenosné protiletadlové zbraně.

Raketa-robot

Většina současných přenosných protiletadlových raketových systémů má pasivní infračervené navádění – střela směřuje samočinně na teplo vydávané cílem. Právě takto byl ostatně řízen i vůbec první typ této kategorie v řadové službě, americký FIM-43 Redeye. Zakoupila jej řada států, mezi nimi i Švédsko, kde dostal domácí název RBS-69, kde ona písmena zkracují slovo Robotsystem (systém řízených raket; pojem Robot totiž může ve švédštině znamenat i řízenou raketu).

Relativně rychle ale zastaral, takže již záhy po jeho zavedení začalo Švédsko zkoumat možnosti jeho náhrady. Vývojem pověřilo společnost Bofors Defence (nyní součást zbrojovky Saab Bofors Dynamics), kterou požádalo o vytvoření kompletu, jenž bude ideální pro ochranu základen letectva či pozemních sil na bojišti, bude se vyznačovat nízkou náročností a krátkým reakčním časem a zvládne bojovat proti nízko létajícím cílům.

Švédská sázka na nezvyklý princip 

Firma Bofors se rozhodla pro značně neobvyklý krok, když nepoužila princip pasivního infračerveného navádění, nýbrž jinou metodu, jež se zpravidla používá spíše u protitankových řízených raket, a to navádění po laserovém paprsku (takzvané laser-beam riding). V roce 1975 dokončila vývoj systému, jenž dostal od švédské armády název RBS-70 (Robotsystem 70) a o rok později vstoupil do služby.

Ihned vzbudil značný rozruch a také debaty, jestli je tento princip pro protivzdušné rakety vůbec vhodný. Výsledky zkoušek však záhy rozptýlily všechny pochybnosti a RBS-70 začal získávat i exportní úspěchy. První verze z druhé poloviny 70. let nabídla max. dálkový dostřel asi 5 000 m a výškový dostup 1 000 m, ovšem toto provedení (označované později i jako RBS-70 Mk 0) bylo zdokonaleno na standardy Mk 1 a Mk 2, u nichž dálkový dosah vzrostl na 6 000 m a výškový dostup na 3 000 m. V roce 2003 byla předvedena komplexně zmodernizovaná střela Mk 3 BOLIDE, jež nabízí dálkový dosah až 8 000 m a dostup kolem 5 000 m. Od roku 2011 se prodává varianta RBS70 NG se systémem nočního vidění. 

Sedačka, zaměřovač a střela

Komplet RBS-70 tvoří tři základní prvky, a sice podstavec se sedačkou (váží 22 kg), optická a laserová zaměřovací aparatura (35 kg) a kontejner s řízenou raketou (asi 23,5 kg, z toho raketa sama váží asi 15 kg); provedení se střelou BOLIDE je ještě o několik kilogramů těžší. Každou ze tří částí přenáší jeden muž, avšak díky důrazu na jednoduchou manipulaci lze celý komplex sestavit a připravit ke střelbě do 30 sekund a po vypálení lze další střelu nabít za pět sekund.

Na obsluhu systému stačí fakticky jeden muž, ale když je systém RBS-70 zapojen do integrované soustavy protivzdušné obrany, je třeba ještě spolupráce dalšího muže, který obsluhuje zařízení zvané SLT, což je terminál zhruba o velikosti notebooku pro získávání informací o vzdušných cílech z radarů či dalších senzorů. Buď na základě těchto informací, nebo na základě vlastního pozorování se pak operátor RBS-70 snaží nalézt cíl pomocí optického zaměřovače, s nímž má shodnou osu i zaměřovací laser.

Bojové použití

Systém je opatřen přístrojem IFF pro rozlišování vlastních a cizích cílů, jehož absence byla u starších přenosných protiletadlových kompletů velice častým zdrojem problémů (například ve válce na svátek jom kippur v říjnu 1973 zničili pětinu ztracených egyptských letadel sami egyptští vojáci s raketami Strela-2). Na nepřátelský cíl je pak zamířen laser a operátor vystřeluje raketu. Tu z kontejneru vymete startovací motor a po jeho odhození se zapálí motor letový, jenž produkuje minimální dýmovou stopu.

Trysky motoru se nacházejí ve střední části rakety, kdežto v zádi se nalézá přijímač kódovaného laserového signálu. Dá se říci, že střela letí v jakémsi virtuálním „kanálu“ vytvářeném zaměřovacím laserem. Střelec tak musí sledovat cíl až do zásahu, resp. udržovat jej v zaměřovači, což je hlavní nevýhoda tohoto principu. Nejde tedy o zbraň typu „vystřel a zapomeň“, avšak její nesmírně silnou stránkou je, že se prakticky nedá efektivně rušit. Uvádí se, že pokud se raketa dostane do vzdálenosti 30 m od cíle, činí pravděpodobnost zničení cíle zhruba 95 %. 

RBS-70

• STANDARDNÍ OBSLUHA: 3 muži
• HMOTNOST SYSTÉMU: 87 kg
• HMOTNOST RAKETY: 15 kg
• HMOTNOST HLAVICE: 1,8 kg
• DÉLKA TĚLA RAKETY: 1,32 m
• PRŮMĚR TĚLA RAKETY: 0,11 m
• ROZPĚTÍ PLOCH RAKETY: 0,32 m
• MAX. RYCHLOST RAKETY: Mach 2
• MAX. DÁLKOVÝ DOSTŘEL: 8 000 m
• MAX. VÝŠKOVÝ DOSTUP: 5 000 m 

Smrtící náklad

O zničení cíle se stará bojová hlavice, jež u starších typů váží 1,1 kg a obsahuje asi 3 000 wolframových fragmentů, zatímco nová raketa BOLIDE nese hlavici o váze 1,8 kg, ve které se nalézá navíc i kumulativní náplň. Díky tomu je tato raketa mnohem účinnější proti vrtulníkům a dá se použít i proti lehce obrněným pozemním cílům.

Původní rakety dosahovaly rychlosti Mach 1,6, nová raketa pak létá dokonce rychlostí Mach 2. Programovatelný zapalovač dovoluje nasazení proti širokému spektru cílů včetně těch velmi malých, jako jsou bezpilotní letadla a střely s plochou dráhou letu.

Vývozní úspěchy

Vedle základní přenosné podoby existují i deriváty pro vozidla a plavidla, z nichž nejznámější je systém ASRAD-R (Advanced Short Range Air Defence System – RBS), který je výsledkem kooperace švédské zbrojovky Bofors a německé značky Rheinmetall. V zásadě jde o montáž čtveřice raket RBS-70 na otáčivé platformě doplněné radarem HARD s dosahem 20 km a způsobilé pro montáž na různá pásová či kolová vozidla; tento systém zavedlo do služby Německo, Finsko a Řecko. Komplexy RBS-70 různých variant se dostaly do služby ve zhruba dvaceti zemích, mezi které patří mimo jiné Austrálie, Brazílie, Indonésie, Mexiko, Pákistán, Thajsko, Spojené arabské emiráty či Venezuela. V posledně zmíněné zemi si RBS-70 připsal také první „ostrý“ sestřel, a to velmi paradoxně venezuelský OV-10 Bronco zničený při pokusu o převrat v roce 1992.

TIP: Stinger: Přenosné protiletadlové žihadlo

Armáda ČR získala v letech 2003 až 2005 celkově šestnáct systémů RBS-70, dva simulátory a 200 střel Mk 1 a Mk 3 BOLIDE, to vše za zhruba jednu miliardu korun. Systémy RBS-70 patří do výzbroje českého 25. protiletadlového raketového pluku (dříve brigády), jenž sídlí ve Strakonicích, respektive do podřízeného 252. protiletadlového raketového oddílu; komplety získávají údaje mimo jiné i z mobilních radarů ReVISOR. Kromě ochrany našich vojenských jednotek a základen se tato jednotka účastní obrany důležitých bodů civilní infrastruktury, což v červnu 2015 demonstrovalo cvičení s námětem ochrany Temelína.