Za zlatý věk neutrality lze považovat 19. století. Zjednodušeně řečeno válka tehdy byla považována za normální záležitost v duchu Clausewitzovy teorie, že válka není nic jiného než pokračování politiky jinými prostředky. Bojovalo se o mocenské pozice a území, války tehdy měly charakter duelů a neměly silný ideologický podtext. Docházelo k neustálým proměnám aliancí. A pro malé státy, např. Švýcarsko, bylo rozumnou strategií účast v této „hře“ odmítnout. Někdy ale obdobnou strategii zvolily i velmoci.

Strategické lavírování

Příkladem budiž role Rakouska v krymské válce (1853–1856), největším střetnutí evropských mocností od napoleonských válek. Původně šlo o konflikt mezi carským Ruskem a osmanskou říší, protože si však západoevropské mocnosti nepřály pád Turecka, vytvořily Francie, Velká Británie a Sardinské království protiruskou alianci. Prusko zůstalo neutrální stejně jako Rakousko. Habsburská monarchie už tradičně stála mezi Ruskem a západními velmocemi; tato skutečnost, stejně jako vnitřní problémy jí nedovolovaly vojensky podpořit jednu či druhou stranu.

Neutrální politika ale Rakousku nezaručovala dostatečnou ochranu jeho zájmů (především na Balkáně). Proto zvolilo nezávislou politiku, jejímž cílem bylo nejen vyvíjet tlak na Rusko, ale také omezit válečné cíle Velké Británie a Francie na únosnou mez a tím dosáhnout rychlejšího uzavření míru, což mělo zabránit rozšíření války a případné další revoluční vlně.

Hlavním nástrojem této politiky byla hrozba rakouského vojenského zásahu proti Rusku (Rakousko navíc neváhalo obsadit Valašsko a Moldavsko, které předtím museli Rusové opustit) a zároveň naděje na tento zásah ze strany západních velmocí. Ruský car považoval chování Rakouska za zradu (v roce 1849 totiž Rusko pomohlo rakouskému císaři Františku Josefovi I. potlačit revoluci v Uhrách). Výsledkem rakouské politiky neutrality nakonec bylo – oproti předpokladům – oslabení země na mezinárodním poli a také výrazný rozkol v rakousko-ruských vztazích. 

Nevýhodná poloha

Pobaltské republiky si před druhou světovou válkou prošly stejnou zkušeností jako Lucembursko, i když jejich neutralita nebyla velmocemi garantována. Litva, Lotyšsko a Estonsko získaly samostatnost v rámci úprav hranic evropských států po první světové válce. Uvědomovaly si, že jejich zeměpisná poloha je extrémně nevýhodná (nacházely se v prostoru, kde se střetávaly německo-sovětské zájmy); velkou roli proto kladly na své členství ve Společnosti národů a spoléhaly na systém kolektivní bezpečnosti.

V druhé polovině 30. let je ale zhoršující se situace v Evropě donutila přehodnotit svou zahraniční politiku. Po napadení Polska 1. září 1939 Německem pobaltské státy přijaly trvalou neutralitu (k jejímu legislativnímu zakotvení došlo v případě Lotyšska a Estonska v prosinci 1938, v případě Litvy v lednu 1939). Zásadním problémem ovšem bylo, že žádná z velmocí nebyla ochotna se za udržení této neutrality zaručit. Během září už byly všechny tři pobaltské státy na sovětských vojenských mapách zakreslovány jako sovětské svazové republiky. Aby se jimi staly i v reálu, rozhodli se Sověti vnutit republikám svou vůli – formou smlouvy o vzájemné pomoci. Pobaltské státy se marně oháněly svou neutralitou. 

Pohlceni velkým bratrem

Po hrubém diplomatickém nátlaku jako první 27. září kapitulovalo Estonsko, 5. října Lotyšsko. Obě země podpisem smlouvy souhlasily mimo jiné s umístěním 25tisícového kontingentu sovětských vojáků na svém území; Litva, která podepsala 10. října, musela strpět o pět tisíc Sovětů méně. Jednalo se o první krok k anexi těchto zemí. Na konferenci ministrů zahraničí v Rize 14. a 15. března 1940 ještě pobaltské státy nově potvrdily svou dosavadní neutralitu a vyslovily se pro těsnější vzájemnou spolupráci, jednalo se ale o labutí píseň.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

Moskva zintenzivnila svůj nátlak a pod hrozbou přímého vojenského útoku nakonec vlády všech tří států přijaly sovětské podmínky. Dne 15. června obsadila sovětská armáda Litvu, o dva dny později Lotyšsko a Estonsko. Sověti dosadili loutkové vlády a o měsíc později proběhly zmanipulované volby. Nově zvolené parlamenty potom požádaly o přijetí svých zemí do Svazu sovětských socialistických republik, čemuž Nejvyšší sovět ochotně vyhověl. Začátkem srpna 1940 tak zmizely samostatné pobaltské státy z mapy Evropy.

Světové oceány postupně přicházejí o kyslík. Může za to globální oteplování, ale také příliv hnojiv a půdy kvůli zemědělství. V oceánech vznikají takzvané mrtvé zóny, v nichž je voda prakticky bez kyslíku.

Jedna taková mrtvá zóna se nachází v Mexickém zálivu, kde kopíruje pobřeží států Texas a Lousiana. Ohrožuje cenné pobřežní ekosystémy a podle nové vědecké studie má rozlohu 22 739 kilometrů čtverečních, čímž předstihuje rozlohu amerického státu New Jersey.

TIP: Největší v historii: V Mexickém zálivu se objevila obrovská „mrtvá zóna“

Vědci tvrdí, že pokud se něco zásadního nezmění, tak tato veliká mrtvá zóna bude v těchto místech existovat dlouhé desítky let. Pokud bychom prý chtěli rozlohu této zóny do roku 2050 zmenšit pod 5 tisíc kilometrů čtverečních, tak bychom museli dlouhodobě udržovat množství dusíku v mořské vodě prakticky na nule. A to je za stávající situace nemožné. 

Při teoretickém měření hmotnosti mraku musíme nejprve určit jeho hustotu. U typického cumulu – bílého kupovitého oblaku viditelného za jinak jasného počasí – jde o 0,5 g/m³, u jiných typů se hodnota samozřejmě liší. 

Následně je třeba změřit velikost mraku. Jeho šířku určíme podle stínu, který vrhá, když se slunce nachází přímo nad ním. Typický cumulus bývá asi 1 km vysoký i široký, tudíž má objem miliardy metrů krychlových. Jednoduchou matematikou pak zjistíme, že se v něm nachází okolo 500 tun vody.

A jak se takové množství „udrží“ ve vzduchu? Voda je v oblaku rozptýlená do miliard mikrokapiček. Některé z nich jsou tak malé, že by jich k vytvoření jediné dešťové kapky byly potřeba miliony. Gravitace má na ně tudíž zcela zanedbatelný vliv.

Když v severní Americe končila nejmladší doba ledová, dávní lidé dostali příležitost osídlit do té doby lidmi nedotčený kontinent. A také toho náležitě využili. Stále ale není jasné kdy, a jak se tam dostali.

Významným příspěvkem do této debaty se stal nedávný objev lidských šlápot v příbřežní zóně ostrova Calvert, který je součástí kanadské Britské Kolumbie. Při tomto unikátním nálezu bylo objeveno celkem 29 otisků nohou, které náležely minimálně třem různým lidem. Prošli se tu v měkkém písku, který byl brzy poté zakryt sedimentem při přílivu a stopy se za příznivých podmínek uchovaly až do dneška.

TIP: Dávné zemědělství: Lidé na Sahaře farmařili už před 10 tisíci let

Vědci pomocí radiokarbonového datování určili, že stopy vznikly před 13 tisíci lety. Jde tak o nejstarší lidské stopy objevené v severní Americe. Nález podle odborníků svědčí o tom, že zde na konci doby ledové žili lidé, a že při pronikání do severní Ameriky zřejmě sledovali pobřeží, spíše než by putovali vnitrozemím.

Během pobytu na Galapážských ostrovech jsem si často připadal jako v Jurském parku. Když jsme se vydali na některé menší ostrůvky, museli jsme s největší opatrností kličkovat mezi stovkami leguánů mořských, kteří vypadají, jako by zrovna vystoupili z pravěku. 

Brzy jsme zjistili, že navzdory hrozivému vzhledu jsou leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus) mírní a bojovnost se projevuje pouze u samců v období páření. To si pevným stiskem čelistí dokážou i vážně ublížit. Stejně jako ostatní galapážská zvířata ale neznají střelbu a pronásledování, což znamená, že při opatrných a pomalých pohybech si je můžete i pohladit.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Celkem běžně jsem při procházení mezi ještěry, kteří jsou téměř dva metry dlouzí, viděl, jak na jejich hlavě sedí drobná ještěrka lávová (Microlophus albemarlensis). Ta dorůstá zhruba dvaceti centimetrů a na leguání hlavě vypadá jako větší „spona do vlasů“.

Velcí ještěři mají dobrý důvod, proč si malé ještěrky pouštějí tak blízko k tělu. Na ostrovech je totiž množství dotěrného hmyzu, který leguánům sedá především na oči a nozdry. Nepatrní společníci fungují jako výkonné mucholapky. Spojení obrů a trpaslíků je tedy oboustranně výhodné – ještěrky mají zaručený přísun potravy a leguáni klid. Záhadou pro mne zůstalo, proč ještěrky takto slouží pouze samcům, protože u mláďat a samic jsem tento jev nikdy nepozoroval.

Bylo 4. října 1957. Na raketové základně v Kazachstánu se do výšky 29 m tyčil kosmický nosič s první družicí. „Zapálit motory!“ Z dvaceti trysek vyrazily plameny. Kazašská noc se rázem změnila v den. Z pekelného ohně se pomalu vynořila špička rakety R-7 a Sputnik se jako první těleso vytvořené lidskou rukou vydal do vesmíru. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov s dojetím v hlase přiznal: „Na tento okamžik jsem čekal celý život!“

Dílo všeho sovětského lidu

Nikita Chruščov byl dobře naladěn: vypuštění první družice hodnotil Západ jako obrovské sovětské vítězství a americkou prohru. Ještě víc však komunistického vůdce nadchl Koroljovův nápad, jak oslavit 40. výročí Velkého října – vysláním další sondy, tentokrát se psem na palubě. Povedlo se a 4. listopadu 1957 Lajka ve Sputniku 2 skutečně vzlétla. Fakt, že zemřela na stres a přehřátí, zůstal utajen – jako všechny karamboly. 

Chruščov zářil štěstím. Hrdinná fenka opanovala první stránky novin i hlavní rozhlasové a televizní relace celého světa – a s ní samozřejmě také Sovětský svaz, socialismus a samotný vůdce. Nicméně když chtěla znát Královská švédská akademie věd jméno šéfkonstruktéra Sputniku, aby jej poctila Nobelovou cenou, Chruščov jej zakázal prozradit: „Sputnik je dílem všeho sovětského lidu!“ Ve skutečnosti si uvědomoval, že by přišel o popularitu – všude by oslavovali Koroljova.

Nadšení pro vesmír

Sergej Pavlovič Koroljov se narodil 12. ledna 1907 v ukrajinském městě Žitomyr. Když mu byly dva roky, rodiče se rozvedli a matka se později znovu vdala. Dospívající Serjoža se nejprve vyučil pokrývačem, pak studoval techniku v Moskvě. Ve čtvrtém ročníku navštívil přednášku o meziplanetárních letech, kde poprvé slyšel o raketách a kosmických plavidlech.

Brzy se začal scházet se zájemci o vesmírné lety a stal se jedním z vedoucích pracovníků Reaktivního výzkumného ústavu. Sblížil se také s Valentinem Gluškem, který stavěl kapalinové motory. Společně diskutovali o budoucnosti raket jako bojových střel i kosmických nosičů. To už byl inženýr Koroljov ženatý s Xenií Vincentiniovou a o čtyři roky později se mladým manželům narodila dcera Nataša.

Výbuch byl nepřátelský čin!

V létě 1937 zahájil Josif Stalin čistku mezi nejvyššími vojenskými veliteli. Nacistická tajná služba mu podvrhla sérii důkazů, aby oslabila sovětské vedení. Zatýkání a popravy údajných hitlerovských agentů se nevyhnuly ani raketovému ústavu.

V noci na 28. června přišli tři příslušníci tajné policie NKVD i pro Koroljova. Obvinili jej z nepřátelského činu, jímž měl být výbuch jednoho z Gluškových motorů. Inženýr se marně snažil vysvětlit, že při každé tak složité práci přicházejí neúspěchy, včetně explozí. Vyšetřovatelé mu při opakovaných výsleších zlomili obě čelisti a donutili ho k přiznání, že byl členem antisovětské organizace. Dostal deset let.

Jeho žena se ho zřekla, aby ochránila dcerku. Přesto ji úřady vystěhovaly ze služebního bytu a přidělily jí malou temnou místnost. Koroljov skončil v dole na východní Sibiři. Vězni v táboře trpěli hladem a zimou, neměli žádné spojení se světem.

Rakety za mřížemi

Stalin si však uvědomil, že policie v čistkách přestřelila. Odvolal lidového komisaře Nikolaje Ježova a novým šéfem NKVD jmenoval Lavrentije Beriju. Ten dobře věděl, kolik vojenských specialistů poslal jeho předchůdce za mříže. Propustit je nemohl, nic takového Stalin nenaznačoval. Mohl je však sám zaměstnat – vytvořit další výzkumné ústavy a konstrukční kanceláře pro uvězněné odborníky, jak se to dělalo už od roku 1929.

A tak se i Koroljov po půl roce útrap dostal do konstrukční kanceláře ve vězení známé jako „šaraška“. Měli tam teplo a dost jídla, neboť odborníci – byť za mřížemi – nesměli strádat. Pracovat i odpočívat mohli podle libosti, nikdo je nekontroloval. Ve volných chvílích četli knihy, malovali obrazy, věnovali se hudbě. Jejich styky s rodinami však zůstávaly omezené.

Kancelář šarašky vedl špičkový letecký konstruktér Andrej Tupolev. Stavěli tam lehký dvoumotorový bombardér, později označený jako Tu-2. Když se však Koroljov dozvěděl, že v šarašce v Kazani vyvíjí Valentin Gluško raketové motory pro letadlo Pe-2, požádal o přemístění. Spoluvězni mu to rozmlouvali: „Blázníš? Za ten bombardér nás pustí na svobodu všechny!“ Nepřesvědčili ho. V Kazani pak Koroljov zůstal ještě celý rok po propuštění. Považoval za nezbytné dokončit vývoj raketových urychlovačů. Když se konečně vrátil domů, poznal, že se mu žena odcizila.

Tajné číslo jedna

Další vývoj událostí předurčila válečná kořist. Sověti našli zbytky dokumentace i součásti německé balistické rakety A-4/V-2. Koroljov si uvědomil, že poznatky nepřátelských konstruktérů by mohly umožnit cestu člověka do vesmíru – šlo by to rychleji a snáz pomocí velkých raket než na palubě raketoplánu. Jednalo se o zásadní zlom v jeho myšlení.

Stalina nadchla myšlenka bombardovat raketami západní metropole. Od svých inženýrů požadoval kopii V-2, kterou by továrny vyráběly sériově. A Koroljov byl v roce 1956 jmenován hlavním konstruktérem tajného „výrobku číslo jedna“. Postupem času získal diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly dopravovat atomové bomby nad americká města, kam se jeho letadla nedostala. A tak se od 50. let rodila balistická střela R-7, která vyžadovala – stejně jako atomové zbraně – vybudování celého nového vědeckého a průmyslového komplexu. Koroljovova Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) v Kaliningradu jižně od Moskvy se stala raketovou líhní. 

V březnu 1953 Stalin zemřel, na programu vývoje raket se však nic nezměnilo. Politici a maršálové si budoucí význam balistických střel uvědomovali. Zato manželství Koroljovových se už v roce 1949 definitivně rozpadlo. Vzápětí se Sergej oženil podruhé – s Ninou Kotěnkovou, překladatelkou z ústavu raketového výzkumu.

Jablečná odrůda Honeycrisp je oblíbená zejména v USA. První plody vyšlechtili univerzitní vědci z Minnesoty už v 60. letech minulého století, patent ovšem odrůda získala až na počátku let devadesátých. Její popularita pak raketově rostla a udržela se dodnes. Důvod netkví ani tak v krásném žlutočerveném zbarvení a vysoké trvanlivosti plodů, ale především v jejich neuvěřitelné šťavnatosti: Oproti svým „kolegům“ mají totiž až dvakrát větší buňky. 

TIP: Sladká bílá lahůdka: Japonské bílé jahody se vyvažují zlatem

Vysoká cena je potom dána především náročným pěstováním. Jabloně vyžadují specifickou půdu, plody dozrávají v různých obdobích, sklízejí se ručně a jemné větve potřebují podpěry. Pěstitelé také nepočítali s obrovskou oblibou, tudíž stromů není mnoho. V USA patří jablka Honeycrisp k nedostatkovému zboží a jejich cena šplhá v přepočtu až k závratným 250 korunám za kilogram.

Ruský odstrašující jaderný potenciál tvoří tři prvky. Prvním jsou mezikontinentální rakety, jež startují z podzemních šachet či samohybných pozemních zařízení. Druhý tvoří pumy či řízené střely dálkových bombardérů. A konečně třetím jsou balistické rakety umístěné na ponorkách ruského námořnictva.

Jestliže „suchozemské“ rakety se na seznamu priorit tradičně nacházely vysoko, těm ponorkovým se přikládal nižší význam, což se projevuje i tím, že námořní složka ruské odstrašující triády výrazně zastarala. Dlouhodobé řešení by měly přinášet ponorky nové generace, na kterých dnes Rusko intenzivně pracuje, jenže opakující se zpoždění naznačují, že na definitivní náhradu si ruské loďstvo zřejmě ještě počká.

Nástupce delt i tajfunů

První koncept kvalitativně nové raketonosné ponorky, která by nahradila jak plavidla Projektů 667B, BD, BDR a BDRM (kódy NATO Delta-I, II, III a IV), tak gigantické ponorky Projektu 941 (kód NATO Typhoon), byl navržen už v polovině 80. let. V té době se plánovalo, že coby primární výzbroj bude použita raketa R-39UTTCh Bark, vycházející ze střely R-39, která byla instalována do zmíněných obřích „tajfunů“.

Kolaps SSSR a následná těžká krize Ruska však znamenaly velké zdržení a přepracování plánů, jelikož podle původních záměrů se měly nové ponorky svými rozměry téměř vyrovnat i gigantickým tajfunům. Definitivní podoba, jež se označuje jako Projekt 955 Borej, představuje daleko skromnější design, jehož plný výtlak pod hladinou okolo 24 000 t je o něco větší než u třídy Delta či u americké třídy Ohio (okolo 18 000 t), byť nemůže konkurovat plavidlům třídy Tajfun a jejich téměř 50 000 tun.

Z hlediska konstrukce se ale Rusko nadále drží svého tradičního řešení s dvojitým trupem, kdy má ponorka vnitřní tlakový trup a vnější lehký trup, což přináší mimo jiné vyšší odolnost, avšak za cenu větší složitosti a hlučnosti. Také po stránce vnitřního uspořádání představuje Borej standardní design s raketami a reaktorovým úsekem za věží, kdežto v přídi se nachází těleso sonaru a šest torpédometů ráže 533 mm. Pro ty se přepravuje zásoba nejméně 40 zbraní, která zahrnuje jak běžná torpéda, tak i dálková torpéda s raketovými nosiči, řízené rakety proti hladinovým i pozemním cílům nebo námořní miny. Posádka čítá celkem 107 osob, mezi nimiž je 55 důstojníků, a ponorka by měla být schopna autonomně operovat minimálně 90 dnů. 

Pohonná soustava a výzbroj

O pohon se stará nukleární reaktor OK-650V, který produkuje výkon až 190 MW a je napojen na parní turbínu OK-9VM, jejíž nejvyšší výkon přes 37 MW se pak přenáší na hřídel, na které není umístěný klasický lodní šroub, nýbrž takzvaný pump-jet čili hydroreaktivní tryska. Díky ní lze dosahovat rychlosti až 29 uzlů (téměř 54 km/h) s menším hlukem, než jaký by produkovaly standardní šrouby. Další systémy na palubě ponorky pohání elektřina, o jejíž produkci se stará dvojice turbogenerátorů OK-2, jež mají celkový výkon téměř 6,5 MW a samozřejmě jsou také napojené na parní systém reaktoru. V případě nouze lze však zapojit též dva záložní dieselové generátory.

Klíčovým subsystémem ponorky je ovšem to, co představuje její hlavní účel, tedy balistické střely R-30 Bulava v počtu šestnácti kusů. Ty jsou také zdrojem největších potíží v celém projektu, jelikož přibližně jen polovina zkušebních odpálení této zbraně byla úspěšná. Bulava se stala terčem ostré kritiky, jejíž značná část cílila na fakt, že vývoj zbraně byl svěřen Moskevskému institutu teplotechniky (MITT), jenž sice dosahuje velkých úspěchů s raketami startujícími ze země (vytvořil například slavné rakety Pioněr, Topol a Topol-M), nemá ovšem žádné zkušenosti s ponorkovými střelami.

Podle oficiálních údajů stojí za neúspěchy zejména špatná výstupní kontrola, jež přehlédla nekvalitní součásti od subdodavatelů, není však jisté, zda toto zdůvodnění nemá spíše zakrýt selhání tradičně protežovaného ústavu MITT a projektu Bulava jako celku. Posledních několik odpalů rakety sice proběhlo úspěšně, pořád však není jisté, kdy bude střela skutečně plně způsobilá pro řadovou službu.

Nová jména pro novou éru

Kromě nových technologií použitých v ponorkách Projektu 955 ovšem začátek nové éry ruské strategické ponorkové flotily signalizují i jména ponorek. Za dob Sovětského svazu se totiž dávala plavidlům této kategorie jen trupová čísla. Teprve v 90. letech začaly ponorky dostávat jména, která odpovídala ruským městům. To však nebyl důkaz vlastenectví, nýbrž zoufalé situace, do níž se dostalo ruské loďstvo, které nemělo finance na provoz svých lodí. Některá města si pak jakoby „adoptovala“ ponorky, jež dostaly jejich jména, zatímco města přispívala financemi na fungování ponorek.

Naopak lodě Projektu 955 dostávají jména významných osobností z ruské imperiální historie, na kterou se koneckonců často odkazuje i soudobý ruský režim. První exemplář tedy obdržel jméno K-535 Jurij Dolgorukij a začal se stavět 2. listopadu 1996, ovšem špatná finanční situace vedla k opravdu enormnímu protahování stavby, takže ponorka byla spuštěna na vodu až 12. února 2008. Nejprve se plánovalo, že bude zavedena do arzenálu ruské Severní flotily v roce 2010, ale nakonec se tak stalo až 10. ledna 2013.

Kromě zpoždění, k nimž došlo při zkouškách, se na tom podepsaly i zmíněné potíže se střelami Bulava, protože ponorka sama byla údajně víceméně připravena již v roce 2012, ovšem se „zvednutím vlajky“ se muselo čekat, až budou nové rakety aspoň do jisté míry schopné funkce. Každá ze šestnácti raket na palubě by měla mít největší dolet přes 8 000 km (uvádí se až 9 300 km) a měla by nést šest až deset manévrujících hlavic s ekvivalentem mezi 150 a 300 kilotunami TNT, avšak není zdaleka jisté, zda tomu tak v současnosti doopravdy je. 

Deset plánovaných ponorek

Rusko nyní deklaruje ve službě trojici ponorek Projektu 955. Po první ponorce nazývané Jurij Dolgorukij následoval exemplář K-550 Alexandr Něvskij, který se začal stavět v roce 2004 a do výzbroje vstoupil na konci roku 2013. Třetí plavidlo K-551 Vladimir Monomach se začalo stavět roku 2006 a ruské námořnictvo ho přijalo do služby v prosinci 2014. V každém případě panují značné pochybnosti o tom, jestli všechny tři ponorky skutečně nesou plný arzenál raket Bulava.

V roce 2012 byla zahájena konstrukce čtvrté ponorky, jež byla avizována pod názvem Svjatitěl Nikolaj, ale nakonec se jmenuje Kňaz Vladimir. Jméno se měnilo i u pátého plavidla, jež se původně nazývalo Alexandr Suvorov, avšak v červenci 2014 bylo založeno se jménem Kňaz Oleg, a poté i u šesté ponorky, avizované jako Michail Kutuzov, avšak od prosince 2014 stavěné jako Generalissimus Suvorov. Během roku 2015 mají být založeny další dvě ponorky, k nimž se mají přidat ještě dvě, což znamená celkově deset kusů.

Vylepšená verze

Od čtvrtého kusu (tedy Kňaz Vladimir) již navíc nejde o základní podobu Projekt 955, ale o zdokonalenou verzi, která bývá označována jako Projekt  955A, 955U či 955M, popřípadě Borej-A. Vedle nového nukleárního reaktoru se má odlišovat zejména zesílením arzenálu na dvacet střel Bulava-M.

TIP: Velká Británie zahájila stavbu nejnovější jaderné ponorky HMS Dreadnought

Ruské loďstvo předpokládá, že po roce 2020 vyřadí všechny staré raketonosné ponorky a bude provozovat už jen plavidla Projektu 955. Vzhledem k potížím se střelou Bulava a ekonomickým problémům, do nichž se dnes Ruská federace dostává, se dá ovšem oprávněně očekávat, že tyto ambiciózní záměry potká přinejmenším určité časové zpoždění. 

Dne 9. prosince 1437 vydechl ve Znojmě naposledy císař římský, král český a uherský, Zikmund Lucemburský v požehnaném věku 72 let. S ním vymřel po meči i rod Lucemburků. Podle dávné Karlovy smlouvy zdědil trůn Albrecht II. Habsburský, který byl navíc manželem Zikmundovy dcery Alžběty (1409–1442). Od ní tedy můžeme sledovat osudy lucemburských potomků přes ženskou linii. Víme, že měla jediného syna Ladislava Pohrobka (1440–1457), který však zemřel bezdětný v mladém věku 17 let.

Sestry v akci

Nicméně pozor, ještě předtím se Alžbětě narodily dvě dcery, které pokračování lucemburského genu zachránily. Nejstarší Anna (1432–1462) se vdala za saského vévodu Viléma, s nímž měla dcery Markétu a Kateřinu. Ta si vzala Hynka z Poděbrad, tedy syna českého krále Jiřího, se kterým ovšem děti neměla. Naopak Markéta, jež se přivdala do Branibor za tamního kurfiřta, s ním zplodila četné potomstvo obojího pohlaví.

Ještě četnějších porodů se dočkala další Zikmundova vnučka Alžběta Habsburská (1436–1505), pojmenovaná po své matce. Ta se totiž provdala do Polska za krále Kazimíra IV. Jagellonského a získala přízvisko Matka králů. Nejen že na polský trůn postupně usedli tři její synové (Jan I., Alexandr I. a Zikmund I. Starý), ale pro nás je nejznámější její nejstarší syn Vladislav (1556–1516), který se stal i králem českým a uherským. 

Jagellonci tedy rázem ovládli tři velké země, na které si o dvě století dříve dělali zálusk Přemyslovci. Může nás nicméně těšit, že jejich krev alespoň skrz ženskou linii ve vládnoucích liniích zůstala. Stejně jako ta lucemburská, protože Vladislav Jagellonský (a jeho tři bratři) byl pravnukem Zikmunda Lucemburského, a tedy prapravnukem Karla IV. A ten byl jak známo vnukem českého krále Václava II., který dočasně ovládal zmíněné tři trůny (byť ten uherský jen prostřednictvím svého syna). Na tomto příkladu je vidět, jak byly evropské vládnoucí dynastie navzájem spřízněné, takže vymření po meči i přeslici bylo takřka vyloučené.

Další lucemburské ženy

Zikmundova dcera Alžběta nebyla jediným lucemburským potomkem, který pro Evropu zachoval gen Karla IV. a Přemysla Otakara II. Dcera Jana Zhořeleckého Eliška (1390–1451) se dvakrát provdala, přičemž s prvním manželem měla dvě děti (syna a dceru), ale ty umřely příliš brzy. Takže se sice stala vládnoucí lucemburskou vévodkyní (vládla 1411–1443), ale pokračování rodu nezajistila.

Tím ovšem výčet Lucemburkoven v této generaci končí, takže se musíme podívat o generaci výše.  A tady už to vezmeme v rychlosti, protože výčet jmen je široký. Nejprve se podíváme na dcery Karla IV., který je využíval jako „sňatkové zboží“ pro vládce celé Evropy. Bohužel ani ony neměly štěstí na potomstvo, podobně jako Karlovi synové. Markéta, Kateřina, Alžběta, Anna se sice staly královnami (či alespoň vévodkyněmi) různých zemí od Uher a Chorvatska až po Anglii, ale žádná z nich nepovila dítě.

Jediná Markéta (druhá Karlova dcera toho jména, pojmenovaná až po smrti té první) provdaná za norimberského purkrabího měla dceru Alžbětu Norimberskou, která pak měla také stejnojmennou dceru provdanou za jistého německého šlechtice Jana z Werdenbergu, s nímž měla četné potomstvo. Pak jsou tu tři dcery moravského markraběte Jana Jindřicha jménem Alžběta (Eliška), Kateřina a Anna. U nich je situace ještě jednodušší, protože se potomka nedočkala žádná z nich, ačkoliv se všechny provdaly do dobrých rodů. 

TIP: Skandál v nejvyšších kruzích: Ošklivka Markéta zavrhla svého lucemburského manžela

A kdybychom postoupili ještě o generaci výše k prvnímu českému Lucemburkovi králi Janovi, tak z jeho tří dcer, které se dožily dospělosti, vynikla potomstvem pouze Jitka (1315–1349), která se provdala za francouzského následníka trůnu Jana (II.) zvaného Dobrý a díky tomu stala pramáti tamního královského rodu z Valois.