Výzkumu račích druhů v České republice se věnujete už deset let. Co vás přivedlo k tomuto rozhodně ne zcela obvyklému vědeckému zaměření?

Vlastně se o to postarala náhoda. Sháněl jsem práci někde ve Vodňanech a dostal jsem místo technika na pracovišti, kde jsem nyní ředitelem, tedy ve Výzkumném ústavu rybářském a hydrobiologickém. K rakům mě přivedla jejich odlišnost od ryb, kterým se v ústavu věnovali všichni. Navíc je to skutečně málo probádaná oblast.

Nepoznaná oblast je tedy zřejmě dost široká. Na co se konkrétně zaměřujete?

Zajímají nás hlavně vybrané lokality a populace. Zkoumáme početnost, nebo se dlouhodobě soustředíme na studium parazitů, reprodukci či porovnáváme lokality z hlediska teplot. Zvláštní pozornost věnujeme lokalitám se zvýšenou ochranou, především tedy v CHKO Šumava, CHKO Třeboňsko, v přírodním parku Písecké hory a jinde. Nashromáždili jsme zajímavé údaje reprodukčních charakteristik z hlediska různě položených lokalit s různou teplotou vody, nebo při porovnání stojaté a tekoucí vody. Velkou pozornost věnujeme invazním druhům raků.

Nedá se říct, že by se to raky v našich tocích zrovna hemžilo a byli na první pohled vidět. Je obtížné zjistit, jak početné jsou račí populace na konkrétních místech?

Chce to samozřejmě systematický přístup a trpělivost. Využíváme metodu zpětných odlovů, při níž se odlovení raci trvale označí vypálením drobné značky nebo pomocí elastomerů. Na základě počtu označených raků chycených při dalších odlovech se pak vypočítává stav celé populace. Technika odlovu záleží na charakteru lokality. Na stojatých lokalitách máme nejosvědčenější dva způsoby – lov do vrší, který je používán po celém světě, a dále lov na proutky. Při něm se návnada napíchne na proutek kousek od břehu pod vodu a čeká se, až přiláká raky. Ti se pak v podstatě sbírají do ruky. Na rozdíl od lovu do vrší jsme tímto způsobem schopni odlovit v jarním období i samice nesoucí vajíčka, které jsou hodně opatrné a do vrší nejdou.

V návaznosti na monitoring raků se snažíte i o jejich umělý odchov. Používá se tento postup i v praxi?

Umělý odchov má určitě budoucnost a v řadě zemí je využíván ke komerčnímu chovu a k záchranným chovům raků. U nás jsou metody propracované na naše podmínky. Jsme schopni poradit rybářům i zájemcům o chov s ohledem na jejich možnosti a zdroj vody, případně zařízení, které mají k dispozici, tu nejlepší a nejefektivnější metodu odchovu raků. Bohužel však v současné době nejsou z hlediska české legislativy podmínky ani ke komerčnímu ani k záchrannému chovu tohoto živočicha. Chov u nás běží jen na několika místech a naráží na skutečnost, že není odbyt – vysazování raků je povolováno jen ojediněle a využití ke komerční produkci není povoleno vůbec.

Reintrodukce raků ale přesto probíhají, že?

Ano, v současné době ale většinou jen v rámci experimentálního vysazování. Rád vzpomínám na jednu z prvních úspěšných reintrodukcí v Píseckých horách. V roce 2002 jsme tam pokusně vysadili do rybníku několik stovek odchovaných ráčat. Po třech letech mě zahřálo u srdce, když jsme zde lovili už dospělé raky, dospělé samice s vajíčky a dokonce i první generaci ráčat. Člověk si pak říká, že vysazovat raky do přírody má přece jenom smysl.

Kromě původních račích druhů se v ČR vyskytují i ty zavlečené. Jak ohrožují populace „našich“ raků?

Ve vodách České republiky jsou zatím „pouze“ dva nepůvodní druhy, rak signální a rak pruhovaný. Je však jen otázka času, kdy se objeví další druh, protože akvaristé jich chovají nespočetně víc. Největší hrozbou je v současné době rak mramorovaný (Procambarus fallax), se kterým se můžeme setkat ve většině akvaristických obchodů. Tento druh je jednak nenáročný a jednak se rozmnožuje partenogeneticky, což znamená, že stačí pouze jedna samice bez samce k rozmnožení. Chovatel může brzy zjistit, že rak mu napadá ryby, uštipuje vodní rostliny a bude se ho chtít zbavit. Když ho vysadí do volné přírody, může způsobit ohromné ekologické škody. Tomu lze zabránit jedině osvětou. V Evropě máme spoustu případů výskytu dalších nepůvodních druhů, dokonce až z Austrálie.

Mají původní druhy raků šanci uhájit do budoucna své pozice?

V současné době je řada lokalit pro původní druhy ztracená, protože tam, kde jsou dnes nepůvodní druhy, už se původní populace budou jen těžko vracet. Rak pruhovaný obsadil především hlavní tok Labe a Vltavy, ale zdá se, že nepostupuje do studenějších přítoků. Dokonce se u něj projevuje sezónní migrace – na jaře vytahuje do přítoků a na podzim se zase stahuje do nádrže Orlík. Tyto lokality, kam nepůvodní druhy samy nejdou, jsou šancí pro původní druhy. I sem ovšem může zavlečené druhy vysadit člověk. Posledním varovným příkladem je Lipno, kam se rak pruhovaný určitě nedostal samovolnou migrací proti proudu Vltavy, ale byl tam zcela jistě vysazen. Rak signální žije v řadě rybníků hlavně v okolí Velkého Meziříčí.
Podle jedné studie tady za 100 let budou jenom nepůvodní raci. Já osobně doufám v lepší vývoj, ale myslím si, že k tomu je nezbytná i aktivní ochrana raků. Nejenom tedy konzervovat stávající stav, ale vytipovávat vhodné lokality, relativně uzavřené a chráněné od nepůvodních druhů. Tam třeba i uměle vysazovat populace původních raků, aby zůstali aspoň někde.

Je možné nějak účinně potlačit šíření invazivních druhů?

Není to vůbec jednoduché. Nepůvodní druhy jsou agresivnější, mají lepší rozmnožovací schopnosti, růst a podobně. Hlavním problémem je ale přenos račího moru. Nepůvodní druhy jsou vůči němu imunní, z původních druhů raků hyne téměř 100 % populace. Nejdůležitější je proto prevence, to znamená vzdělávat lidi, aby nerozšiřovali nepůvodní druhy na další lokality. Dále se snažit nepůvodní populace likvidovat či tlumit, což je ovšem na řadě lokalit neúčinné. V případě vypustitelných rybníků to význam má. V tekoucích vodách jsou však skoro všechny metody neúčinné.

Které původní druhy jsou nejvíce ohroženy?

V rámci Evropy jsou to všechny původní druhy raků a v každé zemi nebo regionu je to trošku jinak. U nás je račím morem decimován především rak říční, ale už jsme registrovali i případ račího moru u raka kamenáče. Ve Španělsku je nejohroženější evropský rak bělonohý. V Polsku je rak říční a rak bahenní skoro úplně vytlačen rakem pruhovaným.

O racích je známo, že jsou velmi citliví na kvalitu vody a plní funkci jakéhosi detektoru. Dalo by se této schopnosti využít?

Rak je velmi citlivý živočich, který dokáže reagovat na jakoukoli změnu prostředí. Dalo by se říct, že je to živá chemická laboratoř, a této vlastnosti skutečně chceme využít v hodnocení kvality vody. Využít k tomu chceme hlavně dvě metody – monitorování račího srdce pomocí optických senzorů a chování s využitím videokamer. A na základě softwaru a zpracování na počítači chceme potom změny vyhodnocovat. Rak by měl sloužit jako hlídač kvality vody s využitím třeba ve vodárnách nebo čističkách odpadních vod či v podnicích, které využívají pitnou vodu, například v pivovarech.

Jak konkrétně by to vypadalo?

Pokud dojde k nějaké změně, znečištění vody nebo v případě úpravy vody třeba přechlorování, rak vyšle prostřednictvím senzorů signál. Až bude systém hotový, bude mít praktické využití. Dokonce se domnívám, že rak může být v budoucnu využíván proti teroristickým útokům – například tak, že bude hlídat zdroje pitné vody. Pokud dojde k teroristickému útoku, rak zareaguje jako první. Následně lze zastavit distribuci vody k uživatelům do doby, než se zjistí příčina změny chování raků.

TIP: Oči nad Afrikou - Rozhovor s německým fotografem Michaelem Polizou

Při práci máte možnost pravidelně pozorovat kvalitu vody našich potoků a řek. Jak hodnotíte čistotu našich toků?

To je složitá otázka. Globálně se dá říct, že ve srovnání se stavem před několika desítkami let, kdy zde bylo intenzivní zemědělství a průmysl, se kvalita vody zlepšila. Rovněž je vidět větší vliv různých čističek vod a podobně. Na druhou stranu kvalita určitě není ideální, hlavně na větších tocích. V současné době je například hodně rozvinuté pěstování kukuřice, které přispívá k velkým splachům do vod, a to je znát.

Přesto ale některé lokality zůstaly i pro náročné raky obyvatelné, že?

Jsou to oblasti, kde jsou menší nebo střední toky a extenzivně využívané rybníky. Pěkné lokality můžete najít v podstatě po celé republice, například na Českomoravské vrchovině víme o spoustě míst třeba s rakem říčním.

Sestavování nábytku firmy IKEA nebývá právě populární záležitostí. Kutilové ale brzy dostanou zdatného pomocníka. Na singapurské technologické univerzitě Nanyang Technological University (NTU) postavili šikovného robota, který to zvládne.

Když člověk sestaví židli IKEA za 20 minut, jde obvykle o slušný výsledek. Singapurský robot dostal za úkol poskládat dřevěnou židli IKEA modelu Stefan. Nejprve po dobu 11 minut a 21 sekund plánoval nezbytné pohyby, pak 3 sekundy určoval polohy jednotlivých součástí, a nakonec za 8 minut a 55 sekund židli sestavil.

TIP: Skotský supermarket si najal robota: Po týdnu ho ale museli vyhodit

Kromě sofistikovaných algoritmů má robot k dispozici 3D kameru, průmyslové robotické paže pohyblivé v šesti osách a nezbytné senzory. Vědecký tým nezahálí a připravuje pro robota pokročilou umělou inteligenci. S její pomocí by měl robot autonomně sestavit židli po přečtení manuálu od výrobce nábytku nebo i jen po prostudování hotové židle. 

Pověrčiví lidé přemýšlejí jinak. Domnívají se, že uskuteční svá přání nebo se ochrání, pakliže provedou předepsaný skutek. Někteří věří třeba na posvátnou sílu amuletu a předměty, které jim prý nosí štěstí, mají-li je stále u sebe.

Zvyk? Železná košile!

Zločinci dokázali být víc pověrčiví než kdokoliv jiný. Za nešťastné datum například označovali to, kdy je poprvé zatkli. Takový den pak někteří z nich uctívali jako svátek – čas, kdy se nepracuje. Mnoho z nich také nikdy neměnilo své pracovní nástroje. A co takhle měnit zaběhnuté zvyky a rituály? Ani omylem! To přece přináší smůlu. Podobná pochybení zločinci přičítali nešťastníkům, které policie dopadla.

Často se také stávalo, že se zloději a vrazi chodili radit s kartářkami a cikánkami. Předpovídaly jim a hádaly z ruky. Někteří z těch pověrčivějších dokonce upravovali své plány podle toho, co jim tyhle ženštiny řekly.

Pověry nezasáhly jen zločince, ale i ty, kteří na nich pak vykonávali trest. Trest oběšením byl mytizován nejvíce. Věřilo se, že když se při věšení lano přetrhne, obviněný je nevinný. V takovém případě se poprava nesměla opakovat a odsouzenec byl volný, dokonce s požehnáním Boha. Proto museli soudní úřednici provaz i šibenici důkladně kontrolovat, aby se přetrhnutí lana předcházelo. Podobně se veřejnost stavěla i k popravě mečem. Stávalo se totiž, že kat-nováček byl nervózní a napoprvé se netrefil. To si lidé vysvětlovali jako důkaz neviny obžalovaného a požadovali, aby dotyčný propuštěn. 

Kšefty s provazem i amulety

Další známá pověra se týká provazu, na kterém zločinci končili. Lidé byli přesvědčeni, že když ho budou mít kousek doma, ochrání je před nešťastným osudem. Kousky nejrůznějších provazů pochybného původu tak šly doslova na dračku. Lidé byli ochotni zaplatit za ně tisíce!

TIP: Lidská krev, trus i pot oběšenců: Když se z mrtvol vyrábějí léky

Nejvíce kriminálníky ovlivnily smyšlenky o předmětech nosících štěstí. U provinilců proti zákonu se tak nacházely různé podivné artefakty. U některých ani nelze s jistotou tvrdit, k čemu byly a proč je zločinci měli u sebe. Kromě zmíněného provazu mívali v kapsách věci z exotických zemí, kradli je v muzeích. Dokonce se mezi šejdíři našly i pravé africké amulety. Mnoho z nich ale nemělo žádnou cenu, to si asi jen prodávající vymyslel tajuplnou a věrohodnou historku o nadpřirozených schopnostech, kterou ta která věc má! 

Neokradeš těhotnou!

Dalším podivným zvykem bylo zanechávání výkalů na místě činu. Věřilo se totiž, že dokud stolice nevychladne, nebude její autor dopaden. Často se tedy stávalo, že se exkrementy našly přikryté kusem látky či jiným předmětem. Proč? Aby se teplota stolice snižovala co nejpomaleji a zločinec měl tak čas ukrýt svůj lup. Na místě činu se však nacházely i jiné bezcenné drobné věci, co měly zajistit úspěšnost akce. Nebo zloděj naopak nějaký drek ukradl, na památku a aby zůstal navždy s okradenými ve spojení. 

Zlodějíčci a kapsáři měli také zvyky, které dodržovali. Jeden z nich se týkal těhotných žen. Naprosté tabu bylo totiž okrást ženu v očekávání. Pak by se z dítěte, které matka nosí, stal profesionální zločinec, tedy konkurence.

TIP: Prokletí čísla 13: Proč je třináctka považovaná za symbol smůly a neštěstí?

Ve středověku existovaly i případy, kdy zloději ukradli těhotným ženám plod. Jeho vnitřnosti pak uvařili a snědli. Proč? Aby jim přálo štěstí! Další pověra nabádala zločince k tomu, aby zavražděným poškodili oči – nalili do nich kyselinu a nebo je vypíchli nožem – říkalo se totiž, že duhovka dokáže uchovat obraz pachatele.

Hon na čarodějnice

Asi nejznámější pověrou byla ta o ženách, které čarují. Čarodějnice vařily lektvary z bylinek údajně se zázračnou mocí. Lidé věřili, že takové ženy dokážou ovládnout démona ke svému prospěchu. Účelu obviňování, usvědčování a vraždění posloužil systém udavačství. Řízení, které musely ženy podstoupit, pak bylo provázeno mučením. A na mučidlech se téměř každá přiznala, aby následně skončila na hranici, kde ji inkvizice zaživa nechala upálit. 

Průměrná délka života ve Spojených státech v poslední době mírně poklesla a ve Velké Británii stagnuje. Přesto ale žijeme déle, než kdykoliv předtím v lidské historii. Od roku 1900 se průměrný lidský život prodloužil více než dvojnásobně.

Peníze, nebo vzdělání?

Co je hlavní příčinou této dlouhověkosti? Odborníci se už dlouho dohadují o dvou zásadních teoriích, které se snaží vysvětlit tento ohromující skok v délce života našeho druhu. První z těchto teorií navrhl v roce 1975 Samuel Preston, který tvrdil, že rozhodující vliv na délku života má bohatství a příjem, kterého lidé za svého života dosáhnou.

Podle novějšího výzkumu rakouských vědců má na délku lidského života významnější vliv jiný faktor. John a Pat Caldwellovi v roce 1985 prohlásili, že stěžejní roli v určení průměrné délky života nehrají finance, nýbrž vzdělání.

TIP: Chcete být zdraví a žít déle? Vědci radí: pijte hodně kávy!

K rozřešení tohoto sporu se nyní badatelé rozhodli zpracovat novou studii, zahrnující data z období mezi lety 1970 až 2015, z celkem 174 zemí. Z jejich výsledků vyplývá, že vyšší dosažené vzdělání vede lidi ke správným životním volbám a ke zdravějšímu životnímu stylu. Proto žijí déle.

V pondělí 23. dubna nastane konec světa. Tvrdí to alespoň konspirační teoretik a křesťanský numerolog David Meade. Svá tvrzení opírá o Bibli. Není to první termín konce světa se kterým Meade přišel. Svět měl skončit již loni 23. září, kdy se měla Země srazit s bájnou planetou Nibiru. Později přišel „vysvětlením“, že „svět sice neskončil fakticky, skončil ale svět jak jej známe a lidstvo od té doby spěje k neodvratitelnému zániku.“

Žena oděná sluncem a planeta Nibiru

Nyní přichází na řadu další konec lidstva. I tentokrát příchod Satana na Zemi předznamenávají hvězdy - 23. dubna 2018 totiž nastane přesné zarovnání Slunce, Měsíce a Jupitera v konstelaci Panny, což podle Meadea popisuje Bible ve Zjevení svatého Jana:

A na nebi se ukázalo veliké znamení: žena oděná sluncem, pod jejíma nohama měsíc a na její hlavě koruna dvanácti hvězd.

Byla těhotná a křičela v porodních bolestech a trpěla, aby porodila.

Tehdy se na nebi ukázalo jiné znamení: hle, veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy, a na těch hlavách sedm korun.

Tehdy nastal v nebi boj: Michael a jeho andělé bojovali proti drakovi. A drak bojoval, i jeho andělé,

ale nic nezmohli. Na nebi už se pro ně nenašlo místo

a ten veliký drak - ten dávný had, zvaný ďábel a Satan, který svádí celý svět - byl svržen. Byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním.

Skutečnost, že stejná konstelace nastává přibližně každých 12 let není pro konspirátory Meadeova kalibru překážkou. Vedle „ženy oděné sluncem s korunou z dvanácti hvězd“ totiž tentokrát přichází ke slovu i speciální konstelace v souhvězdí Lva. Zkázu má jako obvykle dokonat smrtonosná Nibiru.

Neexistující Nibiru

Přestože se leckomu mohou zdát podobné fantasmagorické vize zcela neopodstatněné, na lehkou váhu je nebere ani NASA, která již několikrát vydala prohlášení, aby pověsti o katastrofě vyvrátila. „Nibiru neexistuje, tím pádem nemůže ani existovat možnost nějaké srážky se Zemí. Nibiru a další příběhy o nepřátelských planetách jsou internetovým podvodem.“ Pokud by podle zástupců NASA skutečně hrozila srážka s planetou, která je mnohonásobně větší než Země, viděli bychom nebezpečí na obloze pouhým okem. Nic takového se ale pochopitelně neděje.

TIP: Pátrání po neviditelných světech: Kdy najdeme Planetu X?

Konspirační teoretikové však nesouhlasí a tvrdí, že NASA se jen snaží těmito prohlášeními uklidňovat veřejnost, aby nevznikla panika. Podle nich existuje mnoho důkazů, že planeta skutečně existuje. 

Mrtvé moře tvoří přirozenou přírodní hranici mezi Jordánskem a Izraelem. Jeho povrch v současnosti leží 427 metrů (podle některých údajů 418 metrů) pod úrovní moře a je tak nejníže položeným odkrytým místem na zemském povrchu, nejníže položeným slaným jezerem na světě. 

Navzdory obecně rozšířenému mínění se ovšem nejedná o nejslanější vodní masu světa. Má sice 33,7% salinitu a díky zahuštění solí (hustota je 1,24 kg/litr) jde o vodu, která bez problémů nadnáší i naprosté neplavce, ale na Zemi jsou i slanější přírodní nádrže. Ještě větší obsah soli má jezero Assal v Džibuti a jezero Kara-bogaz-gol v Turkmenistánu. Vůbec nejslanějším je antarktické jezírko Don Juan Pond, jehož sanilita je 40,2 %.

TIP: Nic nového. Lidé mění geologii téhle planety už téměř 12 tisíc let

Od roku 1960 vědci zaznamenávají výrazný ústup hladiny Mrtvého moře, jehož jediným přítokem je řeka Jordán. V roce 1970 byla hladina 395 metrů pod hladinou moře, v roce 2006 už to bylo 418 metrů. V současnosti úroveň hladiny klesá tempem 1,4 metru za rok.

V květnu 2009 Jordánsko oznámilo záměr převést do Mrtvého moře vodu z Akabského zálivu v Rudém moři. Voda by byla částečně zbavována soli a získaná pitná voda by sloužila jordánskému hospodářství. Izrael vyjádřil záměru svou podporu.

Na Maleme se z kluzáků chystal udeřit elitní Sturm-Regiment 7. divize pod velením generála Eugena Meindla, veterána od Narviku. Nepřesná protiletadlová palba nezpůsobila příliš potíží, ovšem po přistání na vojáky čekalo peklo. Obránci spustili vražednou palbu, Meindl byl dvakrát raněn a mnoho Němců během několika minut padlo. 

Předchozí část: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (1)

Masakr u Maleme

První skupině velel major Walter Koch, jenž měl jihovýchodně od Maleme obsadit kótu 107, odkud bylo možné kontrolovat a ostřelovat přistávací dráhu. Skupina vedená majorem Franzem Braunem se vydala obsadit most přes vyschlé koryto řeky Tavronitis, třetímu oddílu nadporučíka Wulfa von Plessen připadl úkol zničit protiletadlové baterie na severozápadním okraji letiště. Kochův oddíl se dostal do problémů už při přistání, kdy řada kluzáků v mlze havarovala. Přeživší muži zjistili, že terén je daleko členitější, než tvrdila rozvědka. Zpravodajci Kochovi sdělili, že při dobývání kóty bude muset překonat mírný a lehce bráněný svah.

Ve skutečnosti stály Němcům v cestě hřebeny a úžlabiny postřelované z maskovaných pozic 22. praporu 5. novozélandské brigády. Kochovi parašutisté byli téměř vyhlazeni a sám major utrpěl zranění hlavy. Braunovým mužům se přes potíže podařilo ovládnout cílový most a Plessenovi vojáci zlikvidovali pozice děl. Avšak jakmile se obě skupiny pokusily zaútočit na letiště, palba Novozélanďanů utopila postup v krvi.

Krvácející elita

Během chvíle padly desítky výsadkářů včetně Brauna i Plessena. Další dva oddíly Meindlova pluku měly udeřit na pozice v zálivu Souda a obsadit radiostanici. Letouny se skupinou kapitána Gustava Altmanna rozprášila střelba boforsů a výsadkáři navíc zjistili, že cílovou baterii ve skutečnosti tvoří dřevěná atrapa. Všech 136 Altmannových mužů zahynulo nebo skončilo v zajetí.

Oddílu nadporučíka Alfreda Genze se dařilo lépe, když zničil protiletadlové baterie jižně od Chanie a postřílel 180 mužů z jejich obsluhy, kteří ani nevyfasovali ruční zbraně. Dobýt rádiovou stanici ovšem Genz nedokázal. Parašutisté následující za Meindlovými útvary seskakovali za značně nepřehledné situace – Sturm-Regiment sice téměř vykrvácel, nicméně jeho muži několik pozic dobyli.

Padákoví myslivci tak šli do boje s vědomím, že musejí práci dotáhnout do konce a obsadit strategicky významné letiště za každou cenu. Britská protiletadlová obrana se již zastřílela a posílala k zemi jeden Ju 52 za druhým. Kterýsi z příslušníků obsluh kanonů Bofors prohlásil: „Viděl jsem, jak se zasažená letadla lámou v půli a vypadne z nich řada těl, která pak letí vzduchem jako pytel brambor…“ Přes ztráty výsadek obklíčil letiště ze tří stran a formoval se k útoku.

Galatas a Chania

Východněji se situace pro Němce vyvíjela katastrofálně. Prapor majora Otty Scherbera přistál přímo do středu obrany a během několika minut přestal existovat. Výsadkáři vedení majorem Ludwigem Heilmannem dosedli doprostřed novozélandských pozic. O krutosti bojů svědčí zkušenost velitele 23. novozélandského praporu, jenž ze služební pistole zastřelil pět parašutistů, kteří přistáli v jeho velitelství.

Mnoho Němců vítr zanesl do hor, nad pobřežní skaliska nebo vodní nádrž, kde se utopili. Vzhledem ke zmatku se výsadkáři nedokázali dostat ke svrženým kontejnerům s těžší výzbrojí. U sebe měli jen pistole, samopaly a granáty, s nimiž nemohli čelit soustředěné palbě pušek, kulometů a minometů. Obzvláště tvrdé boje probíhaly okolo města Galatas, avšak ani zde výsadkáři určené pozice neobsadili.

Do bojů s vetřelci se zapojily i oddíly domobrany a ozbrojení civilisté. Rozzuření příslušníci milicí se s Němci nepárali a docházelo ke zvěrstvům, kdy dobíjeli raněné parašutisty a zohavovali jejich těla. Na důležité cestě z Heraklionu do Chanie jeden prapor seskočil nedaleko věznice, po tuhých bojích ji ovládl a přeměnil ve štáb pluku. Kvůli utrpěným ztrátám nicméně výsadkáři neměli dost sil k zahájení útoku na Chanii.

Druhá vlna na scéně

První vlna nesplnila žádný z vytyčených cílů, ale ve Studentově štábu o tom dosud nevěděli. Pro druhou vlnu problémy začaly ještě dříve, než se vydala na cestu. K ostrovu ji měly dopravit tytéž junkersy jako vlnu předchozí, jenže čas k natankování a naložení letadel se ukázal jako příliš krátký. Až v této době Student na základě prvních zpráv z bojiště pochopil, že plán obsadit prvního dne všechny klíčové pozice selhal.

Výsadkáři bojovali rozptýleni na velké ploše a druhá vlna měla kvůli zdržení seskočit postupně v malých skupinách. Generál přesto nechal operaci Merkur pokračovat a později napsal: „Ukázalo se, že Britové jsou odolnější a silnější, než jsme očekávali. V té chvíli ale nezbývalo než zatnout zuby a nechat velitele, aby plnili úkol.“ Oddíly druhé vlny odstartovaly k letištím Heraklion a Rethymno ve 13.30.

Dokončení: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (3)

První dvě roty dle plánu seskočily nad Rethymnem, kde se ocitly pod silnou palbou. Třetí rota dopadla o 8 km dále a obsadila kopec nad letištěm. Ju 52 směřující k Heraklionu narazily na účinnou protiletadlovou obranu, jež je přinutila vystoupat a nechat parašutisty skákat z větší výšky. V důsledku toho jich obránci mnoho postříleli ještě na padácích. Ani druhá vlna situaci z německého pohledu příliš nevylepšila a Student za první den bojů ztratil 1 000 mužů.

Lidé odjakživa upírají oči k nebi, fascinováni jeho zdánlivou nekonečností a nedosažitelností. Nicméně povrch naší planety a hlavně to, co se nachází pod ním, zůstávaly poněkud stranou. Zatímco dnes řešíme, jak dostat člověka na Mars, ze světových oceánů jsme dosud probádali pouhých 5 %. Ještě menší pozornost se pak věnuje zkoumání jeskyní, které přitom často vydávají fantastické poklady minulosti: fosilie vyhynulých zvířat nebo pozůstatky dávného osídlení. 

Rájem pro podobné objevy se stal Yucatanský poloostrov ve Střední Americe, v jehož nerostném složení hraje hlavní roli pískovec. Skrz relativně měkkou a porézní horninu si po miliony let razila cestu voda, a v podzemí tak vznikla nejhustší síť jeskyní na světě. Která z nich si ovšem může nárokovat pomyslnou korunu?

Větší vítězí

Až do tohoto roku se za nejrozsáhlejší zatopenou jeskyni na planetě považovala yucatanská Ox Bel Ha (v překladu z mayštiny „tři vodní cesty“), jež se táhne v délce přes 270 km. Zatímco si však užívala svůj primát, v blízkém sousedství jí rostla konkurence. V roce 2007 speleologové zjistili, že jeskynní systémy Nohoch Nah Chich („obrovská ptačí klec“) a Sac Actun („bílé jeskyně“) jsou propojené. Ve speleologii platí „kanibalské“ pravidlo silnějšího: Pokud se objeví nová spojnice mezi dvěma systémy, ten větší „pohltí“ menší a předá mu své jméno. Sac Actun tak kromě Nohoch Nah Chich vstřebala ještě vedlejší Aktun-Hu a loni v květnu měřily veškeré tamní prozkoumané chodby 259,5 km. Soustava tudíž neměla žádnou konkurenci – kromě Ox Bel Ha. 

„Tato rozsáhlá jeskyně tvoří nejbohatší podvodní archeologické naleziště světa. Zahrnuje víc než sto významných lokalit, z nichž některé dokonce nesou stopy po prvních obyvatelích Ameriky,“ tvrdí o Sac Actun Guillermo de Anda, ředitel projektu Gran Acuífero Maya, který v rámci jeskynního průzkumu hledá neznámé mayské památky. Touha po nových objevech vedla ke stále preciznějšímu mapování systému, pod jehož „rozrůstání“ se podepsal především Robert Schmittner: Zmíněné jeskyni věnoval již čtrnáct let života. 

Delší než Česko

Do hlubin se průzkumník pravidelně nořil s přesvědčením, že se na rozsáhlý komplex napojuje některá z menších jeskyní poloostrova. Letos v lednu se pak jeho tým vrátil ze Sac Actun se senzační zprávou: Předtucha se potvrdila – systém je spojen s nedalekou Dos Ojos („dvě oči“). Ta se sice táhne v délce „pouhých“ 84 km, nicméně poté, co ji Sac Actun „pohltila“, se nakonec zrodila nejdelší zatopená jeskyně světa – s celkovými 347,7 km.  

Nová rekordmanka samozřejmě podnítila řadu srovnání: Jeskynní systém je například delší než trasa  Londýn–Liverpool a na výšku by bez problémů pojal věž Big Ben. Z našeho pohledu jsou zatopené podzemní chodby delší než spojnice nejsevernějšího a nejjižnějšího bodu České republiky, která měří 278 km. Od východu na západ má potom naše území 493 km, takže by jeskyně procházela zhruba pod třemi čtvrtinami Česka. 

Matka všech cenotů

Význam Sac Actun však netkví jen v rekordní délce. Hlavní části systému tvoří tzv. cenoty, tedy zatopené závrty krasového původu, které lze nalézt v jeskyních s provalenými stropy a jež slouží coby zásobárny podzemní vody. Mayská civilizace považovala cenoty za posvátná místa a portály ke komunikaci s bohy. Na jejich dně se proto daří nalézat nejrůznější artefakty. Ve městě Chichén Itzá byly dokonce v závrtu objeveny lidské ostatky, a mnozí historikové se proto domnívají, že se cenoty využívaly také jako obětiště. 

„Díky průzkumu podzemních systémů dovedeme lépe vysvětlit postupný výskyt a vývoj nejrůznějších rituálů. Rovněž máme lepší představu o šíření mayského území na základě vzniku nových poutních míst a posléze osad,“ vysvětluje archeolog Guillermo de Anda. 

Nebezpečné průzkumy

Nicméně: Do Sac Actun vede celkem 187 známých vchodů, systém je navíc zatopený a jeho průzkum vyžaduje potápěčské vybavení či speciální technologie. Speleologie přitom představuje relativně mladou disciplínu, extrémně náročnou a často i velmi nebezpečnou. Kupředu ji vedle odborníků ženou především rekreační jeskyňáři – tzv. caveři. 

Ani objevování suchých jeskyní není procházka růžovou zahradou, jejich podvodní kolegyně však znamenají daleko náročnější výzvu. Při návratu na souš je nutné podstoupit dekompresi, podobně jako při potápění v oceánu, ale limitující jsou hlavně tma a prostor. Problém s viditelností řeší svítilny, nicméně ani se zdrojem světla nemusí být vyhráno: Obvykle sice bývá voda v jeskyních křišťálově čistá, potápěči ovšem mohou zvířit bahno či jiné usazeniny, a dohled tak prudce klesne.

Není kam utéct

Se špatnou viditelností i s komplikovanou orientací v prostoru pomáhají navigační lana, jež se vinou již probádanými chodbami nebo je rozmisťují přední členové týmu. Průzkumníci se k těmto „směrnicím“ obvykle připínají vlastními lanky, která je po případném prohlédnutí neoznačených zákoutí přivedou zpět. Jelikož se pod vodou pracuje s omezeným množstvím dýchací směsi, může připnutí k vytyčené trase v krizi zachránit i život. 

Stísněné chodby jsou nejvíc nebezpečné v okamžiku, kdy má potápěč nad hlavou nízký strop nebo doplave na konec slepého tunelu, odkud může jedině vycouvat. Nemožnost manévrovat a kdykoliv vystoupat vzhůru také vyžaduje lepší hospodaření s kyslíkem.

V první řadě je nutné si uvědomit, že čistý kyslík začíná být v hloubce šesti metrů kvůli tlaku toxický. Proto musejí potápěči volit adekvátní směs, jež obsahuje mimo jiné dusík. Jenže i jeho narkotické účinky v hloubkách pod 35 metrů kvůli vysokému tlaku rostou, což může potápěči přivodit stav podobný opilosti – v krajních případech mu dokonce hrozí bezvědomí. V běžných podmínkách stačí pro potlačení příznaků, k nimž patří malátnost a slabost, vystoupat alespoň pět metrů vzhůru. V úzkém jeskynním tunelu však průzkumník často nemá kam „utéct“, a pokud nezareaguje dostatečně rychle, zůstane odkázán na pomoc zbytku týmu. 

Nikdy nepřecenit síly

K základním podmínkám pro vstup do světa jeskynních potápěčů tak patří pečlivý a dlouhodobý trénink, jenž zájemce připraví na maximum krizových situací. Má několik fází a úrovní podle dosažených výsledků – liší se mimo jiné největší hloubkou ponoru, potřebou dekomprese či ztíženými světelnými podmínkami. Adepti tedy postupně procházejí všemi potenciálními komplikacemi, jejichž řešení by jim mohlo v budoucnu zachránit život. 

V žádném případě se nedoporučuje přeceňovat síly, a to ani u jedinců se zkušenostmi z běžného potápění. Ani dokonalý výcvik navíc nikoho neochrání před nehodami a chybami: Podle organizace Divers Alert Network zemřelo mezi roky 1985 a 2015 jen ve Spojených státech 161 jeskynních potápěčů, ale „pouze“ 87 z nich neprošlo odpovídající přípravou. 

TIP: Nejzajímavější jeskyně světa: Šest podzemních skvostů

Také proto se tento obor považuje za nejnebezpečnější formu potápění na profesionálním i rekreačním poli. Zároveň jde o jeden z nejriskantnějších způsobů průzkumu Země: Hloubky jeskynních vod sice lákají do neprobádaných zákoutí, ale zároveň své poklady vydávají jen za cenu hazardování se životem. 

Když v roce 2016 představil šéf společnosti SpaceX Elon Musk plány na stavbu obří rakety BFR, tedy Big F*cking Rocket či Big Falcon Rocket, většina odborníků i veřejnosti měla za to, že její stavba odstartuje (pokud vůbec) nejdříve za mnoho let.

Nyní se zdá, že raketa BFR je nejen naprosto reálným projektem, ale navíc projektem, který se rychle blíží ke svému dokončení. Zní to až neuvěřitelně, ale první raketa BFR by mohla vzlétnout již v roce 2019.

Kosmický přístav v Los Angeles

Starosta Los Angeles Eric Garcetti totiž před pár dny oznámil, že první raketa BFR vznikne v přístavním komplexu Port of Los Angeles. Město Los Angeles tak pokračuje v úspěšné spolupráci se SpaceX. Společnost zde již od roku 2012 provozuje svou základnu operací na Západním pobřeží.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

Jak se zdá, díky SpaceX se dostáváme na pokraj skutečného kosmického věku. Podle aktuálních plánů by jedna raketa BFR mohla dopravit na Mars až 100 lidí. Zároveň nabízí možnost průzkumu vzdálenějších oblastí Sluneční soustavy lidskými posádkami.

Asi 7 miliard lidí, tedy více než 95 procent celé lidské populace, dýchá vzduch, který obsahuje problematické látky. A zhruba 60 procent lidí žije v oblastech, kde vzduch nesplňuje ani ta nejzákladnější zdravotní kritéria.

To jsou závěry studie o stavu globálního ovzduší State of Global Air 2018, kterou každoročně zveřejňuje institut Health Effects Institute (HEI). Znečištěný vzduch se přitom projevuje na lidském zdraví a má na svědomí množství životů.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Odborníci HEI tvrdí, že znečištěný vzduch je významnou příčinou více než 6 milionů předčasných úmrtí ročně. Obvykle jde o oběti mozkových mrtvic, infarktů, nádorů plic a chronické obstrukční plicní nemoci. To znamená, že znečištěný vzduch je čtvrtou nejčastější příčinou úmrtí, po vysokém krevním tlaku, nezdravé stravě a nemocích způsobených kouřením.