Velké otazníky se vznášejí nad metodami biotechnologie. V jejich důsledku by totiž mohly svět zaplavit nebezpečné bakterie i viry, vůči nimž by byl člověk zcela bezbranný. Pokud by uměle modifikované smrtící mikroorganismy unikly z laboratoří, mohly by se po planetě rozšířit během několika dní a způsobit jen těžko představitelnou pohromu.

Předchozí část: Mizející voda a nebezpečné hry na boha

Před rizikem varoval i miliardář Bill Gates na loňské mnichovské konferenci o bezpečnosti. Mimo jiné poukázal, že geneticky upravené viry mají potenciál zabít víc lidí než jaderné zbraně a je přitom snazší je vyrobit. 

Zatím největší novodobou pandemií (viz Nákaza mimo kontrolu) se stala španělská chřipka, jež v letech 1918–1920 zabila po celém světě 75 milionů lidí – tedy víc, než kolik obětí si vyžádala první světová válka. V porovnání s pandemií způsobenou geneticky upraveným virem by ovšem představovala jen bezvýznamnou epizodu. „Umělá“ nemoc by totiž usmrtila možná celé miliardy pacientů, světová ekonomika by se zhroutila a v lepším případě bychom se ocitli zpátky v 19. století. 

Reálná hrozba?

Je však popsaný scénář reálný? Američtí specialisté z Národního institutu alergií a infekčních nemocí odhadují, že lze vyrobit patogen, který by zvládl „vymazat celé lidstvo“, přičemž technické překážky jsou „triviální“. Zároveň jsou ovšem přesvědčeni, že by vlády jednotlivých zemí dokázaly postupovat dostatečně rychle a nákazu „efektivně rozpoznat a zasáhnout“. Nezbývá než doufat, že mají pravdu. 

TIP: Nejsmrtelnější viry: 5 neviditelných zabijáků

Nelze samozřejmě podceňovat ani přirozenou pandemii, jež by se mohla podobat morovým ranám, které v polovině 14. století vyhladily až 200 milionů lidí – jinými slovy snad i polovinu tehdejší populace. Prostřednictvím letecké dopravy by se ovšem nákaza mohla rozšířit ještě snáz a zmutovaný vir by za pár dnů nekontrolovatelně zaplavil celý svět. 

Přistání na Marsu bývá komplikované. Mars sice má atmosféru, je ale dost řídká, což je problém pro použití padáku. Evropská kosmická agentura ESA pro misi ExoMars na rok 2021 připravuje obří padák, zatím největší, jaký kdy byl na Marsu použit k přistání. Dosavadní držitel tohoto rekordu, padák americké mise Curiosity, měl průměr 15 metrů.

Odborníci ESA nedávno tento padák poprvé vyzkoušeli. Test probíhal ve švédské Kiruně, kde v té době panovaly teploty pod bodem mrazu. Prototyp přistávacího modulu nejprve vynesl vrtulník do vzduchu a poté ho vypustil. Během testu se objevily postupně dva padáky.

Gigant o průměru 35 metrů 

První z nich byl výtažný padák o průměru 4,8 metru, který posloužil k vytažení hlavního padáku. Tím je obří padák s průměrem 35 metrů, který je připojený k přistávacímu modulu 112 šňůrami. Podle představitelů ESA z mise ExoMars bylo objevení hlavního padáku a jeho přistávání nad zasněženou krajinou úchvatným zážitkem.

TIP: ExoMars Trace Gas Orbiter a modul Schiaparelli EDM jsou na dohled Marsu

Hlavním cílem tohoto prvního testu bylo prověřit, zda se padák o hmotnosti 70 kg správně rozevře. V blízké budoucnosti by se měl odehrát další test tohoto padáku, při němž bude prototyp přistávacího modulu vypuštěn z výšky 28 kilometrů.

Středověký hrob, datovaný do 7. nebo 8. století, archeologové objevili nedaleko italské Imoly. Uvnitř hrobu nalezli kosterní pozůstatky ženy a pod ženinou pánví i kostru lidského plodu. Podle odborníků z univerzity ve Ferraře a Boloni jde o příklad posmrtného porodu.

Posmrtný porod, je velmi vzácný, ale známý jev, ke kterému dochází v důsledku hromadění plynů v mrtvém těle. Nahromaděný plyn poté vytlačí plod z ženina těla. Kosterní analýza ukázala, že plod byl starý 38 týdnů – šlo tedy o již zcela donošený plod. Podle vědců bylo ale dítě mrtvé již v době, kdy byla žena pohřbena.

Středověká chirurgie

Nešlo ale o jediné překvapení, které nález archeologům přichystal. V ženině lebce vědci objevili 4,6 milimetrů velký otvor. Archeologové mají za to, že šlo o pozůstatek trepanace – chirurgického zákroku známého již od doby kamenné. Nejčastěji se trepanace používala k léčbě bolestí hlavy, zlomenin lebky a některých duševních chorob.

V případě ženy pohřbené v Imole jsou vědci přesvědčeni, že šlo léčbu eklampsie – nemoci, kterou provází typické záchvaty křečí. Toto onemocnění se vyskytuje výhradně v těhotenství. Trpí jím přibližně 7 % těhotných žen a jde o závažný a nebezpečný stav pro matku i pro plod. Otevření lebky mělo ženě ulevit od nitrolebečního tlaku. Na okrajích otvoru byly patrné známky hojení. Žena tak podle archeologů přežila trepanaci přibližně o týden. Přesnou příčinu ženiny smrti ale vědci neznají.

Minulý rok dorazil do Antarktidy speciální skleník EDEN-ISS. Nedávno z něj polárníci z německé polární stanici Neumeyer-Station III úspěšně sklidili první úrodu. Podařilo se jim vypěstovat 3,6 kg salátu, 18 okurek a 70 ředkviček. Zajímavý na celém experimentu je ale hlavně fakt, že k pěstování zeleniny vědci nepotřebovali půdu a ani sluneční záření.

Pro vědce šlo o vítané zpestření jídelníčku, protože jinak se museli obejít bez čerstvé zeleniny celé měsíce. Cílem antarktického projektu ale bylo vyzkoušet si pěstování plodin v extrémních podmínkách. Podobné experimenty známe například z paluby Mezinárodní vesmírné stanice, kde se již v minulosti podařilo úspěšně vypěstovat čínské zelí a římský salát. V Antarktidě se vědci zaměřili na širší spektrum zeleniny a rostlin, které jsou na podmínky náročnější než klasický salát.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Podle dostupných zpráv chutnal přesně, jak měl, jako kdyby byl čerstvě sklizený ze zahrádky. Nebylo to úplně snadné, protože vědci se museli vypořádat s poruchami a drsnou polární bouří. Ale povedlo se. V budoucnu by podobným způsobem mohli zeleninu pěstovat vesmírní kolonisté.

Lidé většinou připisují schopnost tvořit nové buňky, nová nervová spojení a vysoký výkon mladým mozkům. Lidský mozek ostatně krátce po narození obsahuje asi 86 miliard mozkových buněk, neuronů, což je asi čtvrtina hvězd v Mléčné dráze. 

Vědci Kolumbijské univerzity nedávno prozkoumali mozky 28 čerstvě zemřelých mužů a žen ve věku 14 až 79 let, kteří netrpěli žádnou chorobou mozku. Zaměřili se přitom na oblast hipokampu, citlivé struktury, která hraje klíčovou roli ve fungování paměti a zároveň je náchylná na poškození.

TIP: Jako kouzlo: Lidská pupečníková krev omladila mozky starých myší

Výsledky výzkumu překvapivě ukazují, že mozky zdravých seniorů vytvoří zcela srovnatelný počet nových mozkových buněk, jako mozek teenagerů. 

Stejně tak se ukázalo, že hipokampus zůstává během života zhruba stejně velký. Co ale během života slábne, je schopnost mozku vytvářet nová nervová spojení a také nové krevní cévy, které vyživují mozkové buňky.

Nové snímky získané dalekohledem VLT v Chile a dalšími teleskopy odhalují bohatou oblast plnou hvězd a zářících plynných oblaků, která se nachází v Malém Magellanově oblaku – jedné z nejbližších sousedních galaxií. Mezi filamenty plynu, které jsou pozůstatkem 2 000 let staré supernovy, se astronomům podařilo identifikovat obtížně zachytitelný hvězdný objekt - osamocenou neutronovou hvězdu.

Pátrání po nepolapitelném objektu 

Vědci si povšimli, že střed prstence se nápadně shoduje se zdrojem rentgenového záření, označovaného jako p1, který se podařilo zaznamenat již před řadou let. Povaha tohoto objektu však zůstávala záhadou. Především nebylo jasné, zda se nachází v prostoru pozorovaných pozůstatků po explozi supernovy nebo až za nimi. Teprve na základě sledování prstence plynu se vědcům podařilo prokázat, že tento útvar takřka dokonale obkružuje zdroj p1. Potvrdilo se tak, že p1 skutečně leží ve stejné oblasti jako pozůstatky supernovy. 

Předpokládá se, že osamocené neutronové hvězdy se slabým magnetickým polem – objekty o průměru sotva deset kilometrů, ale hmotnější než Slunce – se ve vesmíru vyskytují poměrně hojně. Je však velmi obtížné je najít, protože se dají pozorovat pouze v oboru rentgenového záření. Fakt, že se podařilo odhalit skutečnou povahu objektu p1 jako neutronové hvězdy na základě optických pozorování ve viditelné oblasti spektra, je proto zcela mimořádným výsledkem.

Pokud žijeme níž než na 83. stupni severní zeměpisné šířky, pak je pro nás nejjasnější hvězdou na obloze Sirius ze souhvězdí Velkého psa. Hvězda první velikosti představuje pátý nejjasnější objekt na nebi a pozorovat ji lze v zimě: například v únoru se ve večerních hodinách nachází vysoko nad jižním horizontem.

Sirius dělí od Země 8,6 ly (světelného roku; z anglického „light year“) a někdy jej můžeme na temně modrém nebi spatřit, i když je Slunce stále ještě nad obzorem – pokud přesně víme, kde ho hledat. Zářící Sirius hrál také důležitou roli v kalendáři starověkých Egypťanů, jenž stavěl na prvním letním výskytu zmíněné hvězdy na obloze za svítání (tzv. heliaktický východ).

Osmnáctkrát kolem Galaxie

Titul „nejjasnější hvězdy severní oblohy“ však Sirius postupně předá Veze ze souhvězdí Lyry, a to v důsledku pohybů hvězd. Slunce i celý náš solární systém krouží rychlostí 250 km/s kolem středu Galaxie, přičemž jeden oběh trvá asi 250 milionů let. Za předpokladu, že naše planeta vznikla před 4,5 miliardy roků, absolvovala teprve 18 takových oběhů. Kromě toho dráha Slunce kolem centra Galaxie osciluje nahoru a dolů vůči galaktické rovině, přičemž mezi oběma maximy uplyne 93 milionů let. Všechny okolní hvězdy se pak pohybují obdobně, i když každá jinou rychlostí a navíc chaoticky – zejména v rámci dlouhého časového úseku. 

Například již zmiňovaný Sirius nebo Alfu Centauri vidíme v současnosti jako „dálková světla“, protože se nacházejí blízko. Rigel či Deneb zas vypadají jasně, jelikož se jedná o svítivé hvězdy: září intenzivně, i když je od nás dělí velká vzdálenost. Porovnáváme tedy veličinu, kterou nazýváme zdánlivá magnituda neboli jasnost. O absolutní magnitudě pak astronomové hovoří v případě, že bychom teoreticky umístili všechny hvězdy do vzdálenosti 10 parseků (32,6 ly): Deneb by byl snadno viditelný i na denní obloze při magnitudě −8,4 (viz Jasnost hvězd) a zářil by téměř jako Měsíc v poslední čtvrti.

Když exploduje supernova

Nepředvídatelnou změnu jasnosti hvězd představují výbuchy supernov. Příkladem se stala exploze, kterou v souhvězdí Býka pozorovali čínští astronomové v roce 1054. Extrémně jasná supernova pak byla celý měsíc běžně vidět i na denním nebi. Hvězda, jež se na obloze objevila z ničeho nic, se označovala jako „nová“ nebo jako „host“. Dnes můžeme coby pozůstatek dávné události spatřit dalekohledem mlhavý obláček zvaný Krabí mlhovina.

Jiná blízká supernova explodovala před 2,8 milionu let, o čemž svědčí radioaktivní izotop železa nalezený na Zemi. Vědci jej objevili jako produkt supernovy ve vrstvách půdy, jež se datují právě do zmíněného prehistorického období. Hvězda, která vybuchla nedaleko naší planety, byla několikrát hmotnější než Slunce a její exploze uvolnila v krátkém čase tolik energie jako celá Galaxie. Většina vyvrženého materiálu a nově vytvořených prvků se stala součástí mezihvězdného prachu a plynu, ale menší podíl pronikl až do Sluneční soustavy.

Odborníci odhadují, že v Mléčné dráze by měla v průměru vybuchnout jedna supernova za sto let. Pravděpodobnost, že se tak stane v blízkosti Sluneční soustavy, odpovídá jednomu případu každých 5–10 milionů let. Nedávno se podařilo nalézt první důkazy, že k tomu skutečně došlo: inkriminovaný výbuch byl tak jasný, že musel být snadno pozorovatelný i ve dne. Supernova vzplála 30–300 ly od Země, přičemž takto hrubý odhad vzdálenosti souvisí s faktem, že neznáme přesnou hmotnost explodující hvězdy ani množství vyprodukovaného izotopu železa. Zdá se však, že minimální hodnota 30 ly byla určena správně, protože při menší vzdálenosti by mohl život na naší planetě zaniknout.

Další hvězdu, která má blízko ke stadiu supernovy, představuje Betelgeuze ze souhvězdí Orionu. Pokud by explodovala v dohledné době, šlo by zcela určitě o mimořádný vizuální zážitek. Rozzářila by se jako extrémně svítící bod, jehož jasnost by mohla dosáhnout až svitu měsíčního úplňku, což by trvalo i několik měsíců. Ve dne by byla Betelgeuze na obloze vidět jako výrazný zářící objekt, postupně by však zeslábla a vzhled Orionu by se nápadně změnil: jedna hvězda by v něm totiž chyběla – Betelgeuze by časem nebyla bez přístrojů viditelná. Přímé ohrožení Země ze vzdálenosti 640 ly je ovšem vyloučeno. 

Nestálé stálice

Hvězdy se zdají být po dobu našeho krátkého života neměnné. Orion vypadal krásně, když jsme se narodili, a bude zřejmě stejný i v okamžiku naší smrti. Nicméně sledování hvězd v průběhu staletí ukazuje, že se pomalu pohybují s ohledem na naše pozorovací stanoviště. Tuto změnu označujeme jako vlastní pohyb a jedná se o zdánlivý přesun hvězd na obloze. Nejrychleji mění polohu Barnardova šipka – konkrétně o 10″ (úhlových vteřin) za rok. Uvedený drobný pohyb znali astronomové již dávno a tušili, že tyto rychle se pohybující hvězdy, ačkoliv nejsou nejjasnější, se k nám nacházejí nejblíž.

Delta Scuti ze souhvězdí Štítu má dnes magnitudu +2,4, ale za milion let převýší s hodnotou −1,8 jasnost Siria. A pokud bychom se mohli vrátit 4,7 milionu roků do minulosti, viděli bychom na tehdejší obloze zářit Adharu v souhvězdí Velkého psa tak jasně, že při magnitudě −4 (jako Venuše) byla snadno pozorovatelná i ve dne.

Dokončení: Jak se mění poloha a jasnost hvězd v průběhu historie (2.) (vychází 15. dubna)

Další rychle se pohybující hvězdou, která v současné době pronikla hluboko do našeho blízkého galaktického okolí, je Arktur. Její poloha se přitom mění o 2″ za rok a její jasnost atakuje maximální hodnotu, neboť se stálice přibližuje ke Slunci. Asi za 4 000 let však začne pozvolna slábnout – bude se od nás vzdalovat.

Na linii Albertova kanálu se i přesto tvrdě bojovalo. Hlavním silám německého útoku se postavila 7. belgická divize, která se snažila o protiútoky, ty se však ukázaly být příliš slabé a hned v zárodcích je navíc decimovaly německé stuky. Ne všude se ale Němcům vedlo tak dobře. Například mosty u Kanne a Maaseiku se Belgičanům podařilo vyhodit do povětří a do boje zasáhly i některé dosud nedotčené pevnosti.

Předchozí část: Osmnáctidenní kampaň: Blesková porážka Belgie v roce 1940 (1)

Labutí píseň

Třeba útočící německé 269. pěší divizi způsobily dělostřelbou citelné ztráty a zabránily jí v překročení kanálu. Následujícího dne se však situace citelně zhoršila, neboť německé jednotky postupující z Nizozemska se zmocnily mostů přes Albertův kanál u Vroenhovenu a Veldwezeltu. Po nich se do nitra Belgie hrnula další obrněná technika, mimo jiné ze stavů 4. tankové divize.

Takový nápor již vojáci 7. belgické pěší divize nemohli unést a museli se z předsunutých pozic stáhnout zpět k hlavní belgické linii. Z původních 17 000 bojeschopných mužů se podařilo v pořádku ustoupit jen třem a půl tisícům a divize ztratila téměř všechen materiál a vybavení. Ačkoliv Belgičané doufali, že Němce na Albertově kanálu zadrží po tři dny, linii udrželi pouze den a poté se jejich jednotky začaly stahovat  k hlavní obranné linii na řece Dijle, tvořící přirozenou překážku východně od Bruselu.

Elitní myslivci

Ve stejné době se německá 1., 2., a 10. obrněná divize zakously do Arden. Nevysoké pohoří bránila zejména 1. divize ardenských myslivců, ve druhé linii se pohybovala 1. jezdecká divize. Německý postup ale „Chasseurs Ardennais“ zastavit nemohli (museli pokrýt 85 km dlouhou linii), dařilo se jim ale vést řadu drobnějších zdržovacích bojů. Tito vojáci, považovaní velením Wehrmachtu za elitu belgické armády, byli schopni uplatňovat proti německým panzerům relativně efektivní taktiku.

Opakovaně odolávali jejich náporu, dokud nedošlo k destrukci cest a mostů za nimi, a poté se stahovali na novou linii obrany. Naproti tomu lehká francouzská pěchota, která překročila v oblasti Arden belgické hranice, v bojích příliš úspěšná nebyla a musela se brzy stáhnout za řeku Mázu. Ústup hlavních belgických sil na novou linii obrany probíhal v zásadě spořádaně, některým jednotkám ale hrozilo úplné obklíčení a zajetí, což platilo zejména o 2. a 3. pěší divizi, jejichž vojáci střežili opevněný komplex nedaleko Lutychu. Zásadní problém pro ně představovala zejména německá převaha ve vzduchu, kvůli které tyto divize přišly o značnou část výstroje a techniky.

Zdržovací boje

Na ústupových bojích k řece Dijle také vykrvácela 4. pěší divize a ze 14. pěší divize zůstal po dvoudenním boji v obklíčení u Lummenu jenom jeden pluk, schopný konečně ustoupit. Na severu země zaujaly belgické divize mezi 12. a 13. květnem dočasná obranná postavení na kanálu Dessel-Kwaadmechelen a výjimečně zde dobře zafungovala součinnost se silami 7. francouzské armády. Díky tomu se podařilo zlikvidovat dvě předmostí, která si dříve vybudovala německá 56. pěší divize.

Většina belgické armády se shromáždila k další obraně na řece Dijle 14. května a vojáci získali zpět ztracenou sebedůvěru, neboť na každou divizi nyní připadalo zhruba jen 6 kilometrů fronty za silnými opevněními a připravenými dělostřeleckými pozicemi. Některé úseky bránili také Francouzi a do obrany nové linie se zapojily též tři divize Britského expedičního sboru. První dva německé pokusy o překročení Dijle Belgičané bez větších těžkostí odrazili. Horší byla situace jižněji u Namuru, kde se začali Francouzi předčasně stahovat, což zapříčinilo také ústup belgických vojsk. Jednotlivé armády se začaly mísit a vznikl zmatek.

Zoufalá obrana

Tankové jednotky generála Heinze Guderiana dosáhly břehů průlivu La Manche u Noyelles 20. května 1940. Osud Belgie byl takřka zpečetěn a Britové poprvé připustili možnost evakuace svého expedičního sboru do Anglie. O prolomení německého koridoru se u Arrasu 21. května pokusily britské a francouzské tanky, ale po počátečních úspěších je zastavila přesná palba německých děl ráže 88 mm. Útok na koridor z jihu i severu znovu plánoval i nový velitel francouzské armády generál Maxime Weygand, avšak činnost rozdělených armád se dala jen obtížně koordinovat a k útokům nakonec vůbec nedošlo.

Za těchto okolností belgická kampaň roku 1940 spěla ke svému epilogu. Belgická vojska se 24. května stáhla za řeku Leie a Leopoldův kanál, kde svedla s Wehrmachtem poslední zuřivou zadržovací bitvu. Ta měla umožnit evakuaci obklíčených spojeneckých vojsk po moři. Zatímco Belgičané na obranné linii krváceli, Britové se od 26. května stahovali k Dunkerque a tím odkryli severovýchodní křídlo 1. francouzské armády s vědomím, že budou zodpovědní za její zničení.

Poslední bitva

V bitvě na řece Leie, jen několik desítek kilometrů od mořského pobřeží, již zvrátit průběh kampaně nešlo. Belgičtí vojáci měli za úkol držet linii, jak jen to bude možné, většina z nich se však po předchozích bojích již nacházela ve značně špatném morálním i fyzickém stavu. Úsek fronty byl navíc příliš dlouhý, chybělo střelivo a další potřebné vybavení, ztracené při předchozích ústupech. S mnohými veliteli sborů ani nešlo navázat spojení.

V průběhu 25. a 26. května byla belgická vojska tlačena stále více k pobřeží Severního moře. Bitva na řece Leie stála belgickou armádu 40 000 mužů, z toho zhruba 4 000 mrtvých. Situace začala být pro belgickou armádu zcela neudržitelná v průběhu 27. května, ve večerních hodinách proto začalo vyjednávání o podmínkách kapitulace.

Belgická vláda se již v daný moment nacházela v exilu, král Leopold III. však evakuaci odmítl a zůstal v čele svých vojáků. Nad ránem 28. května 1940 přijal podmínky vítězů a vlastní kapitulace nabyla účinku ve 4 hodiny ráno. K tomuto kroku se král rozhodl bez konzultace se spojenci a se svou vládou, která mu čin později vyčítala. 

Závěrečná bilance

Belgická kampaň trvala osmnáct dní. Malá země na rychlý přepad nebyla a snad ani nemohla být dostatečně připravena. To se ale nedá říci o jejích spojencích, kteří se ve válečném stavu s Německem nacházeli již od září 1939. V obraně vlastního území belgická vojska nicméně prokázala statečnost a houževnatost. Ubránit se výborně připravenému Wehrmachtu Belgičané nemohli hned z několika důvodů.

Zejména šlo o německou nadvládu ve vzduchu a často nevalné výkony francouzských a anglických jednotek bojujících v Belgii. Hlavně Angličané navíc belgickou armádou značně pohrdali, což vedlo krom jiného k velmi špatné koordinaci akcí a častému odmítání jinak zcela samozřejmé pomoci. Je například zdokumentována situace, kdy se belgické velení dotazovalo k Dunkerque se stahujících britských důstojníků, zda mohou vyžít napospas zanechaný materiál. Britové to odmítli s odpovědí, že brzy přijdou Kanaďané a vše budou potřebovat.

TIP: Benelux v plamenech: Odhodlaní Belgičané jsou připraveni na nápor císařské armády

Ironií osudu sever Belgie kanadské jednotky skutečně osvobodily, ale až za dlouhé čtyři roky. Paradoxně zcela jiný pohled na situaci závěrečných bojů měli Němci. Například velitel 18. pěší divize Friedrich-Carl Cranz si  zapsal: „Belgičtí vojáci bojovali s mimořádnou odvahou proti velké přesile, aby kryli ústup Angličanů, kteří jim ani v jednom okamžiku skutečně nepomohli.“

Lidé vyrábějí spoustu užitečných elektronických přístrojů. Elektronika ale nakonec obvykle skončí v odpadu. Nejde přitom o žádná skromná množství, ale o miliony tun. V dnešní době se snažíme elektronický odpad recyklovat, daří se to ale jenom u 20 procent tohoto specifického odpadu.

Přitom je to zlatý důl. Vědci nedávno vyvinuli novou metodu, se kterou je možné „těžit“ cenné kovy z použitých SIM karet a další elektroniky. Technologie využívá proces kavitace, při němž působí ultrazvuk v kapalině a vytváří tam drobné bublinky.

TIP: Překvapivá recyklace: LEDky vytvořené z potravinářského odpadu

Jen v roce 2016 bylo podle odhadů v podobě elektronického odpadu vyhozeno zlato za 20 miliard dolarů (asi 412 miliard Kč). Kromě zlata tento odpad obsahuje i jiné cenné kovy, jako je stříbro, měď, platina nebo paladium. Všechny tyhle poklady bychom mohli těžit a zároveň tím snížit zátěž pro životní prostředí.

Úřady v americkém Youngstownu přijaly v posledních týdnech několik podivných hlášení. Obyvatelé města upozorňují na zvláštní chování zdejších mývalů. Jindy roztomilá zvířata prý přicházejí k lidským obydlím, staví se na zadní, cení zuby a poté upadají do nevysvětlitelného bezvědomí. Jen za několik posledních týdnů evidují úřady 14 takových incidentů.

Svou zkušenost se zombie mývalem popsal dvaasedmdesátiletý Robert Coggeshall: „Seděl jsem na dvoře se svým psem, když jsem viděl, že se na zahradu dobývá mýval. Bylo to velmi zvláštní, protože obyčejně se mývalové objevují až v nočních hodinách. Tehdy ale přišel během dne.“ Zvíře podle Coggeshalla nejevilo nejmenší známky strachu a přišlo až ke dveřím domu.

TIP: Varování policie v Chicagu: Dávejte si pozor na zombie kojoty!

„U dveří se mýval postavil na zadní a vycenil zuby.“ Pak ale přišlo překvapení – šelma se zvrátila na záda a vypadala, jako by upadla do kómatu. Po několika minutách se opět probral a celá scéna se několikrát opakovala. „Vypadalo to dost strašidelně,“ dodal Robert Coggeshall.

Odborníci jsou přesvědčeni, že za bizarním chováním malých šelem je virové a vysoce nakažlivé onemocnění, známé jako psinka. To postihuje zejména psovité, kočkovité, lasicovité, mývalovité ale i například pandy a ploutvonožce. V roce 2003 byl v Rusku zaznamenám i případ onemocnění psinkou u tygra.

Mezi nejčasnější příznaky spojené s nákazou patří vysoká horečka a výtok z nosu a z úst. V pozdějších stadiích virus napadá nervovou tkáň a způsobuje u zvířat podrážděnost a projevy podobné epilepsii. Přestože jde mezi zvířaty o vysoce nakažlivé onemocnění, choroba není přenosná na člověka.