Vesmírný dalekohled Jamese Webba je jednou z nejočekávanějších velkých misí blízké budoucnosti. Dalekohled, který má do jisté míry nahradit dosluhující Hubbleův teleskop, měl do oblasti Lagrangeova libračního bodu L2 původně zamířit již v roce 2007. Později NASA plány výrazně přehodnotila a start několikrát odsunula. Nyní je takřka jisté, že ani termín, se kterým NASA ještě před několika týdny počítala, se nepodaří dodržet. 

Další odklad oznámili zástupci NASA během včerejší konference s novináři. Vesmírný dalekohled Jamese Webba podle vyjádření NASA neodstartuje dříve než v květnu 2020.

TIP: Hotovo! NASA hlásí, že obří dalekohled Jamese Webba je kompletní

Podle NASA panuje spokojenost s jednotlivými součástmi nového dalekohledu, více času je ovšem zapotřebí na dokonalé otestování jednotlivých součástí v celku. Veškeré součásti dalekohledu musí fungovat spolehlivě, neboť nebude možné provádět jakoukoliv údržbu či opravy.

JWST bude zaměřen na výzkum vesmíru v oboru infračerveného záření, jež dokáže proniknout například skrz oblaka kosmického prachu, která nejsou průhledná pro viditelné světlo. To umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární oblaka v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých hvězd se vznikajícími planetami nebo například jádra aktivních galaxií.

Je nevlídné chladné poledne 18. ledna 1871 a v Zrcadlové síni paláce ve Versailles se odehrává velkolepé a osudové divadlo. Pruský král Vilém je korunován německým císařem! Sjednocení německých států do jediné říše, vedené Pruskem, věnoval pruský ministerský předseda Otto von Bismarck veškerou svou energii a politickou obratnost. Mne si ruce, jeho mnohaleté úsilí bylo završeno!

Čas hledání  

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen pocházel ze staré dobře zajištěné junkerské rodiny. Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu, pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand pije a postrádá jakékoliv ambice. Matka Vilemína, ctižádostivá dívka z úřednické rodiny, miluje město, vzdělání a společenský lesk. Veškeré naděje vkládá do svých synů. Chce, aby dokázali víc než ona. Otto po matce zdědí bystrou hlavu. Touží po projevech něhy a citu, jenže těch se mu od matky nedostane. Matku nesnáší, později jí vyčítá citový chlad a přílišné rozumářství.

Když je Ottovi sedm let, matka rozhodne, že se přestěhují ze statku v Pomořanech do Berlína. Její synové se přece musí vzdělávat na nejlepších školách! Ve skutečnosti chce Vilemína hlavně uspokojit svoji touhu po městském životě. Nucený odchod z venkova jí Bismarck nikdy neodpustí, stejně tak vzdělání, které pro něj vybrala. Nejprve berlínské gymnázium a pak studia práv na univerzitě v Göttingenu. Tam vede Bismarck neuspořádaný život plný výstředností. Hodně pije, zaplétá se do milostných afér - vždy svolný k souboji. Během tří semestrů nadělá tolik dluhů, že se musí vrátit do Berlína a dokončit školu tam. 

Po studiích nastupuje do státní služby, ale brzy z kanceláře „utíká“ na roční vojenskou službu. Po jejím absolvování v roce 1839 si uvědomuje, že vlastně nemá představu o své budoucnosti. Téhož roku matka umírá a rodinný majetek se nachází v dezolátním stavu. Otto s bratrem odcházejí na pomořanské panství, aby dali hospodářství do pořádku. Následující léta, která Otto tráví prací na vlastní půdě, jsou tím nejpromarněnějším obdobím jeho života. 

Roku 1847 uzavírá sňatek s Johannou Puttkamerovou, která je pravým opakem jeho matky. Prostá, nekonečně oddaná, skromná a trpělivá žena se mu stane celoživotní oporou.

Budu politikem!

Bismarck tuší, že cesta k nejvyšším politickým metám vede přes zemský sněm a vládní funkce. Proto se nechává roku 1845 zaměstnat jako vládní poříční správce. A skutečně – o dva roky později se stává poslancem zemského sněmu a v letech 1851 až 1859 zastupuje Prusko ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V té době se mu narodí tři děti: Marie, Herbert a Vilém. Věnuje se jim s láskyplnou péčí, která byla jemu samotnému v dětství odepřena.

Ve Spolkovém sněmu se Bismarck stává mluvčím poslanců, kteří odmítají vedoucí úlohu Rakouska v Německém spolku. Jeho snem je vytvoření jednotné Německé říše, ve které by hlavní slovo mělo Prusko. Královská pruská rodina však s jeho postupem nesouhlasí a přemýšlí, jak se nepohodlného politika zbavit. „Co provedeme s tím otravným Bismarckem? Uděláme z něj vyslance v Rusku!“ A tak se pruský politik vydává s celou rodinou do Sankt Petěrburgu. Bismarck ale záhy vážně onemocní, opakují se i jeho nervové potíže. I tak dokáže svým šarmem a konverzačním uměním okouzlit celou carskou rodinu.  

Chci mít Bismarcka po ruce!

Roku 1861 nastupuje na pruský trůn Vilém I. a brzy se dostává do sporu s parlamentem, který mu zamítne reformu ozbrojených sil a neschválí navýšení rozpočtu na armádu. Pro případ eventuální krize chce mít Vilém Bismarcka blíž Berlínu, proto ho v květnu 1862 jmenuje pruským vyslancem v Paříži. V září se Bismarck setkává s Vilémem a řekne mu: „Královská vláda nebo svrchovanost parlamentu je jediným východiskem a já dovedu tu první variantu k vítězství.“ Král dá na radu svého ministra války Alberta von Roona a jmenuje Bismarcka ministerským předsedou. A o čtrnáct dnů později i ministrem zahraničí. V této svrchované funkci pak Bismarck setrvá plných dvacet sedm let! 

Bismarckovi je 47 let. A chce vítězit. Mít úspěch ve všem, v čem se angažuje, nebo jeho vlastními slovy: „uskutečnit boží záměr“. Když 29. září 1862 vystoupí před rozpočtovou komisi parlamentu, pronese slavnou větu, která se zapíše do historie: „Velké otázky doby se nerozhodují řečmi a usneseními, což byla velká chyba let 1848 až 1849, nýbrž železem a krví“. Bismarckovy cíle jsou jasné: vynutit si kontrolu nad německy mluvícími oblastmi Evropy a sjednotit německé státy pod vedením Pruska. 

V roce 1864 Bismarck uzavírá spojeneckou smlouvu s Rakouskem. Poté jejich vojenské síly napadnou Dánsko. Po smrti dánského krále Frederika VII. se jim totiž nabízí skvělá záminka: nevyřešená otázka Šlesvicka a Holštýnska. Po úspěšné invazi si Prusko s Rakouskem území rozdělí. Ale už o dva roky později Prusko rozpoutává sedmitýdenní válku proti svému někdejšímu spojenci. A důvod? Spor o správu nad zeměmi dobytými ve válce s Dánskem.

Bismarck se na konflikt náležitě připraví. Předem si zajistí neutralitu Ruska a Francie i spojenectví Itálie. Po drtivé porážce Rakouska 3. července 1866 v bitvě u Sadové nedaleko Hradce Králové je výsledek války jasný. Rakousko žádá o mír. K Prusku jsou připojeny Hannoversko, Hesensko-Kasselsko, Nasavsko a také Frankfurt. Prusko se tak stává rozhodující německou mocností. Ke sjednocení však zatím nedochází, řada malých německých států odmítá dát souhlas. Celkem správně se domnívají, že by sjednocení přineslo dominanci Pruska. 

Válka s Francií

Bismarck je však odhodlán sjednocení Německa završit. Jeho příštím tahem je válka proti Francii. Pokud se Prusko ocitne v ohrožení, jistě se ve všech probudí jejich pangermánské cítění a půjdou mu na pomoc! Díky triku s pozměněnou Emžskou depeší se Bismarckovi podaří Napoleona III. vyprovokovat k vyhlášení války. 

Válečný střet, který se rozhoří v létě 1870, prokáže nečekanou, ale naprosto jasnou vojenskou převahu Pruska. Po rozhodné bitvě u Sedanu je Napoleon III. zajat a donucen ke kapitulaci. Pro Bismarcka už není těžké přesvědčit ostatní německé státy, aby vstoupily do jednotné německé říše. V lednu 1871 je ve Versailles slavnostně vyhlášeno Německé císařství. Vilém I. je korunován císařem. Až do 1. světové války dominuje kontinentální Evropě jednotné Německo. 

Všemocný kancléř

V následujících letech vládne zemi císař Vilém I., ale ve skutečnosti disponuje takřka neomezenou mocí říšský kancléř Otto von Bismarck. Jeho domácí politika je zaměřena na boj proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (Kulturkampf) se víceméně bezúspěšně snaží omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla - strany Centrum. Další potenciální hrozbu představuje podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce 1878 využívá říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. 

Současně však v roce 1881 zavádí nový systém sociálního a nemocenského pojištění. Je prvním svého druhu v Evropě a stává se vzorem pro ostatní země. Bismarck tak rozhodně nečiní z lásky k dělníkům. Snaží se podpořit ekonomický růst země a zároveň odlákat široké vrstvy od sociální demokracie. Politický záměr neskrývá. „Moje myšlenka si klade za cíl získat pracující třídu. Můžu dokonce říct – uplatit ji státem,“ uvádí.

V zahraniční politice je Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Obratnou diplomacií buduje spojenecký systém, jehož cílem je udržet Francii v izolaci. Ke koloniálním otázkám přistupuje Bismarck velmi zdrženlivě. Zdráhá se přistoupit na požadavky korunního prince Viléma II., který chce z Německa učinit světovou velmoc nabytím vlastních kolonií. Nakonec ustoupí, a tak i Německo získává své kolonie v Africe a Oceánii. 

Podcenění soupeře

Až do smrti císaře Viléma I. v březnu 1888 o všem rozhoduje Bismarck. V červnu 1888 nastupuje na trůn Vilémův vnuk, devětadvacetiletý Vilém II. Tento arogantní a odhodlaný muž nestrpí, aby byl zastíněn velkým kancléřem. V roce 1890 přinutí Bismarcka k rezignaci. Bývalý kanceléř opouští Berlín a uchyluje se na své statky. Tam píše paměti a občas se věnuje kritice svých nástupců. Jak pravdivá se za několik let ukázala například jeho myšlenka, že by se Německo mělo držet svých hranic a nepouštět se do příliš výbojné politiky...

I za mrazivých rán je něco ve vzduchu. A pak to přijde! Odkudsi shůry zazní vzrušené kovové kejhání, a když člověk pozvedne oči k nebi, spatří impozantní šípy divokých husí, které stejně neomylně jako střelka kompasu míří v přesných útvarech na sever. Hlasy divokých hus jsou polnicemi předjaří, kterými Vesna zahajuje svůj (zpočátku nesmělý, posléze frontální) útok zeleně a zpěvu. Našinec sice není strom, ale přesto ucítí v řečišti svých žil proudit opojnou mízu. A radost.

Zvuk jarních tamtamů

Dny se prodlužují, až to nedočkaví samečkové kosů černých (Turdus merula) a pěnkav obecných (Fringilla coelebs) prostě nemohou vydržet a spustí teritoriální písně z hloubi svých hrdélek. Ostatně ani před jejich jásavými písněmi nevládne tak docela ptačí ticho. I v zimě se přece ozývají všechny druhy sýkor, vrabci domácí (Passer domesticus), vrabci polní (Passer montanus), hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto), červenky obecné (Erithacus rubecula), střízlíci obecní (Troglodytes troglodytes) i sojky obecné (Garrulus glandarius) a mnoho dalších druhů.

Někdo tvrdí, že jaro neodvolatelně nadchází, když se v nápadném počtu objeví hýlové obecní (Pyrrhula pyrrhula). Já naproti tomu věřím na tamtamy (či spíše kulometnou palbu) strakapoudů, kteří rozezní les i zahrady. Šplhaví opeřenci tak svým soupeřům i potenciálním partnerkám dávají na vědomí, že právě zde je jejich výsostné území. Vynalézaví samečkové dokonce přišli na to, že jejich staccatové bubnování je pro soky i samičky mnohem výraznější a hlasitější, když místo vyhnilých dutých větví a kmenů použijí ke své produkci stožáry vysokého napětí nebo oplechování lesních chat.

Březnová invaze

V březnu nás opouštějí impozantní desetitisícová hejna severských havranů polních (Corvus frugilegus) a z jižních zimovišť se vracejí stěhovaví ptáci. S trochou štěstí můžete pozorovat protahující jespáky bojovné (Philomachus pugnax), kteří u nás během tahu z jihu na sever odpočívají na zatopených polích a v mokřinách. Lze zahlédnout i hejna čítající kolem dvou tisíc jedinců.

K prvním skutečným navrátilcům tradičně patří skřivani polní (Alauda arvensis), kteří potvrzují platnost úsloví: „Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout“. Vedle skřivánků se velmi brzy objevují špačci obecní (Sturnus vulgaris), drozdi zpěvní (Turdus philomelos), ale také třeba čejky chocholaté (Vanellus vanellus).

Mezi nedočkavé navrátilce z jihu patří i čápi bílí (Ciconia ciconia), kteří především na svá hnízdiště na jihu Moravy často dorazí i na konci února. V březnu se k nám vracejí i konipasové bílí (Motacilla alba) a horští (Motacilla cinerea); konipas luční (Motacilla flava) přilétá až v dubnu. Dalšími březnovými navrátilci jsou bramborníčci černohlaví (Saxicola torquata), holubi hřivnáči (Columba palumbus). Okolí našich domovů oživí i běžní rehci domácí (Phoenicurus ochruros), jejichž barevnější příbuzní rehci zahradní (Phoenicurus phoenicurus) dorazí až později v dubnu.

Nejen ptačí měsíc

Podle charakteru počasí se převážně v jižních oblastech republiky mohou koncem března objevit i vlaštovky obecné (Hirundo rustica) a kukačky obecné (Cuculus canorus). V případě nevlídného počasí otálejí oba druhy s příletem až do dubna.

Život na vodních plochách svým březnovým návratem ozvláštní graciézní potápka roháč (Podiceps cristatus), čírka obecná (Anas crecca), čírka modrá (Anas querquedula), polák velký (Aythya ferina) a polák chocholačka (Aythya fuligula).

TIP: Miluj svého souseda: Ptáci rádi hnízdí s přáteli, kteří jim jsou podobní

Při pátrání kolem tekoucích vod můžete již v březnu zastihnout při hnízdění skorce vodní (Cinculus sinclus), kteří si velká, kulovitá hnízda s okrouhlým vchodem složená z mechů a částí rostlin staví v dutinách strmých břehů, pod mosty či v kamenných zídkách.

Jestliže v březnu pátráte po ptácích v lokalitách, kde žije jelení zvěř, nezapomeňte se podívat i k zemi. Právě březen je totiž měsícem, kdy jeleni ve většině případů shazují parohy.

Vody světových oceánů brázdí celá řada autonomních plavidel. AutoNaut je ale přeci jen výjimečný. Zkoumá podmořský život i podmínky prostředí v oceánu pomocí senzorů na solární pohon. Ke svému pohonu využívá energii mořských vln.

AutoNauti mohou mít délku 2 až 7 metrů. Představují revoluční technologii, se kterou je možné zkoumat oceány za zlomek ceny misí s lidskou posádkou. Zároveň mohou testovat nové technologie pro autonomní plavbu.

TIP: Výzkumný trimarán MARS bude brázdit Atlantik bez posádky

Na nejnovější pětimetrovou verzi AutoNauta se nyní může těšit norská univerzita  Norwegian University of Science and Technology. Norští vědci hodlají s pomocí tohoto chytrého plavidla zkoumat oceán a vyvíjet lepší a efektivnější autonomní systémy.

Badatelé se shodují, že počet přátelství, která můžeme dlouhodobě udržovat, není neomezený. Zřejmě vůbec nejdůsledněji otázku lidské sociální skupiny prozkoumal britský antropolog Robin Dunbar, podle nějž může mít člověk maximálně 150 přátel. Při určení této hodnoty vycházel nejprve z fyzických limitů mozku, přesněji z poměru mozkové kůry ke zbytku orgánu. Právě tak se totiž předjímají velikosti sociálních skupin u zvířecích druhů. U lidí tak vědec dospěl k přesnému číslu 148. 

Kolik přátel máš…

Dál vyšel z předpokladu, že naše mozková kůra dozrála do současné podoby již před 250 tisíci lety. Z té doby mnoho poznatků o lidských skupinách nemáme, Dunbar se tedy zaměřil na nejbližší známé mladší příbuzné – lovce a sběrače. Žili ve třech typech sociálních skupin: Malé měly 30–50 členů, střední 100–200 a velké 500–2 500, přičemž právě prostřední skupiny nakonec „přežily“ do neolitu. Tehdejší vesnice měla obvykle 150 obyvatel, fungovala soudržně, věnovala dostatečný prostor sociální péči a její příslušníci se osobně znali. Podle antropologa si pak zmíněnou hodnotu 150 blízkých lidí podvědomě přenášíme i do současnosti.

Není bez zajímavosti, že i na sociální síti Facebook zůstává průměrný počet „přátel“ 150. Dunbar však dodává, že v emoční krizi se můžeme v průměru obrátit jen na čtyři blízké jedince.

Společnost Exos Aerospace zvládla klíčový test a získala tak licenci pro start rakety. První let jejich opakovaně použitelné suborbitální rakety (Suborbital Autonomous Rocket with GuidancE), čili SARGE, by se měl uskutečnit v dubnu.

V polovině března raketa SARGE úspěšně absolvovala test, při němž byla zavěšená na jeřábu. Test prověřil fungování pohonu rakety, naváděcích systémů a dalších klíčových součástí. Podle vedoucího operací Exos Aerospace Johna Quinna šlo všechno jako na drátku.

Pokud se nestane něco neočekávaného, na svůj první let by se měla raketa SARGE vydat 7. dubna. Start se uskuteční ze Spaceportu America v Novém Mexiku a raketa SARGE vyletí do výšky přes 80 kilometrů. V budoucnu by rakety SARGE měly vynášet náklad platících zákazníků.

TIP: Konkurence houstne: Švédsko se hlásí o místo na trhu se starty malých satelitů

Jedním z cílů prvního letu bude pro Exos Aerospace i to, aby se dostali do programu NASA Flight Opportunities, NASA v rámci tohoto programu posílá na suborbitální lety výzkumná zařízení. V současné době se na tomto programu podílejí například společnosti Blue Origin, UP Aerospace nebo Virgin Galactic.

V dnešní době cestuje letadly ohromné množství lidí. Jak velkému riziku infekce jsou při takovém letu cestující vystaveni? Na tuto otázku nedávno odpověděla studie, kterou financovala společnost Boeing.

Vědci kvůli výzkumu cestovali na palubě 10 letů přes Spojené státy a zkoumali přitom riziko cestujících, že budou nakaženi infekční chorobou. Tyto cesty podnikli v plně obsazených letadlech, většinou v době vrcholící chřipkové sezóny. Během letu odebírali stovky vzorků z různých míst v letadle a testovali je na přítomnost 18 běžných patogenů infekcí dýchacích cest.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Jejich výsledky ukazují, že daleko největší riziko nakazit se infekční chorobou dýchacích cest mají lidé, kteří sedí buď vedle nakaženého člověka anebo v řadě před ním či v řadě za ním. Pokud se lidé chtějí vyhnout infekci kašlem, rýmou nebo třeba chřipkou, tak je nejlepší volbou sedadlo u okna. Když tam cestující zůstane po celou dobu letu, má nejvyšší šanci přečkat let bez nakažení.

Bern se nachází v ostrém zákrutu řeky Aare, nejdelší řeky Švýcarska, která přitéká přímo z alpského ledovce. Je však docela teplá a v létě láká plavce až dvaceti stupni.

Proud Aare je opravdu silný. Plavec, který do něj skočí, se jím „sveze“ jako na tobogánu a snadno dosáhne rychlosti až dvou metrů za sekundu. To už je pěkná síla, kterou člověk musí umět správně využít a rozhodně se s ní nesnažit bojovat. V letních měsících, kdy je i v horském Švýcarsku vedro, se však do osvěžujícího proudu Aare vrhají stovky obyvatel hlavního města. Nejoblíbenější částí říční skluzavky je úsek začínající u zoologické zahrady a sahající po proudu až  k veřejnému koupališti Marzili, nacházejícímu se v centru města pod budovou švýcarského Parlamentu.

Všudypřítomní medvědi

Město bylo založeno v roce 1191 a v jeho centru žije v současnosti asi 130 tisíc obyvatel. Berňané sypou z rukávu celou řadu teorií o tom, jak jejich metropole přišla ke svému jménu. Zatímco turistovi se zdá jasná souvislost s německým slovem medvěd (bär), místní to rozhodně nevidí tak jednoznačně. Jako by se spojení s medvědem snažili vyhnout. A tak slyšíme vysvětlení, že švýcarský Bern je pojmenován po italských Benátkách, neboť tak znělo jejich jméno v němčině raného středověku. Ale stejně tak může mít Bern keltské kořeny, anebo být prostě zkratkou jména svého zakladatele Berchtolda V., vévody z Zähringenu. Nám turistům však nejsympatičtěji zní příběh o tom, jak se otec zakladatel rozhodl město pojmenovat po prvním zvířeti, které zastřelí v okolních lesích. Docela štěstí, že to byl právě medvěd.

Medvědí příkop (Bärengraben) se nachází na břehu řeky Aare u mostu Nydeggbrücke. Nyní tu žije medvědí rodina s dvěma dovádivými teenagery, kteří šli občas tátovi bručounovi tak na nervy, až musel být starý medvěd od zbytku skupinky oddělen. Turisté si medvědy mohou vyfotit, anebo si koupit tisíce suvenýrů s medvědí rodinkou v oficiálním obchodě Bärengraben. Tím však bernské medvědí šílenství teprve začíná.

Po drátě elektrického vedení u zastávky tramvaje Bärengraben jezdí postava medvěda na jednokolce. Ve městě najdete celou řadu soch medvědů. Můžete si koupit pravou švýcarskou čokoládu ve tvaru medvědích figurek. Medvědí kýč najdete na každém kroku. A pak vám Bernští budou tvrdit, že název jejich města je odvozen z keltštiny...

Červené muškáty a tajemné sklepy

Zářijové počasí láká k procházkám starým Bernem, který je od roku 1983 zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO. Historické centrum je malé, vecpané do dramatického zákrutu řeky Aare, která se svým silným proudem poskytovala přirozenou obranu proti nepřátelům hned ze tří stran.  

Centrum Bernu přináší přehlídku tradiční švýcarské architektury s barevnými okenicemi, dřevěnými verandami, truhlíky s červenými muškáty a vysokými komíny, které celou horskou zimu dýmají do nebe. Chodníky na hlavních třídách vedou podloubími, kde se člověk krytý před deštěm či sněhem může procházet a obdivovat výkladní skříně nesčetných krámků. Přesto i když vstoupíte do silnice, abyste měli lepší výhled na fasády domů, ohleduplní švýcarští řidiči ani nezatroubí a prostě klidně počkají, až jim zase ustoupíte z cesty.

Ze silnice se také vchází do hlubokých sklepů, které před domy ústí vchodem s naklopenými dvoukřídlými vraty. Dnes už se v podzemí neskladují zásoby, a tak byly sklepní prostory proměněny v romantické butiky, vinotéky nebo restaurace. Když si po jídle chcete zajít na záchod, obvykle vás kamenné točité schodiště dovede kamsi do hlubokého sklepení domu, do útrob podzemního Bernu.

Kašna, která požírá malé děti

Ale zůstaňme raději na povrchu. Ulice starého Bernu zdobí desítky veřejných kašen, z nichž jedenáct korunují barevné renesanční sochy. Tyto kašny byly postaveny v 16. století, kdy se Bern stal významným městským státem. Autorem většiny z nich je slavný bernský mistr Hans Gieng (1525-1562). Kašny jsou nezřídka umístěny přímo uprostřed silnice a auta je objíždějí z obou stran.

Nejznámější z těchto kašen je bezesporu Kindlifresserbrunnen, což v překladu ze švýcarské němčiny znamená „Kašna požírače malých dětí“. Její ústřední postavou je skřet, který si cpe do huby nahé novorozeně. V druhé ruce drží pytel s dalšími dětmi. Význam tohoto námětu zůstává zahalen tajemstvím. Jeden výklad říká, že se podle špičaté čapky jedná o Žida, který dle starých pověr sbírá malé děti, aby jejich krev použil při náboženských rituálech. Jiný pohled v postavě vidí antického boha Krona, otce bájného Dia, anebo prostě jen masopustní figuru. Zajímavou intepretaci nám sdělil zaměstnanec bernského Přírodovědného muzea: požírač se prý vyčítavě dívá směrem k dnešnímu Kasínu stojícímu na okraji hlubokého údolí s řekou Aare, kde dříve býval ženský klášter. Padlé jeptišky sem údajně přicházely porodit a těchto nechtěných dětí se zbavovaly svržením dolů do řeky. Ať už se nám kašna Kindlifresserbrunnen na náměstí Kornhausplatz snaží sdělit cokoli, dodnes prý bernští rodiče straší své neposlušné potomky tím, že si pro ně přijde požírač dětí.

Ráj čokolády a sýrů

Při procházení Bernem člověku vyhládne. Kvůli astronomickým cenám si člověk kavárny a restaurace asi neužije tak, jak by si přál. Existují ale věci, které si v Bernu musíte dopřát bez ohledu na stav vaší peněženky. Jedním z nich je pravá švýcarská čokoláda. Bern je kolébkou známé čokolády Toblerone, kterou zde v roce 1906 poprvé připravil Theodor Tobler se svým spolupracovníkem Emilem Baumanem za použití mléčné čokolády, nugátu, mandlí a medu. Charakteristický trojúhelníkový tvar prý Toblerone dostala podle hory Matterhorn ve švýcarských Alpách.

TIP: Chcete bydlet ve Švýcarsku? Úřady vám přispějí půl druhým milionem

Ve specilizovaných čokoládových obchodech zapomeňte na tabulkovou čokoládu balenou v obalech s kýčovitými fotografiemi alpské přírody. Čokoláda se tu prodává čerstvě připravená, ve velkých nebalených plátech. Až se v takovém čokoládovém království vzpamatujete z počátečních mdlob, můžete si nechat dle vlastního výběru namíchat balíček úlomků různých čokolád od brazilského kakaa přes přes jemnou jahodovou až po zvláštní kreace například s černým čajem. A nezapomeňte pozornost věnovat i vedlejšímu pultu, kde jsou vystaveny desítky druhů ručně dělaných čokoládových bonbonů. Kdo říkal, že pralinky musí být z Belgie?

Dle švýcarského zvyku nekončí hostina sladkým dezertem, nýbrž talířem sýrů podávaným se sklenkou vína. A tak také návštěvník Bernu musí po několika čokolateriích nezbytně zavítat do obchodu se sýry, aby si osvěžil chuť i čich. Adresu nejlepších sýráren není potřeba uvádět. Obvykle je ucítíte už z velké dálky. Roztomilé dárečky v podobě bernské medvědí rodinky jsou sice fajn, ale čokolaterie a sýrárna zůstávají jednoznačně místy, kde v Bernu pořídit ty nejlepší suvenýry.

Itálie velkou část 19. století strávila ve válečném stavu, a i když boje po obsazení Říma v roce 1870 utichly, Italové si velmi dobře uvědomovali nutnost vlastnit silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Italští vojáci ale v té době neměli standardní služební pušku a v druhé polovině 19. století se ve výzbroji nově vzniklého italského království nacházela pestrá směsice zbraní. Z nich většinu tvořily zastaralé předovky. V této situaci bylo představitelům italské armády jasné, že i Itálie potřebuje moderní opakovačku, pokud nechce v technologickém zápolení s jinými státy zaostávat. 

Vznik zbraně

V roce 1889 se v parmské Hlavní pěchotní střelecké škole ustavila komise pod vedením generála Gustava Parravicinia, mající za úkol nalézt vhodnou pušku pro italskou armádu. Postupně prozkoumala mnoho zahraničních pušek i možných druhů střeliva. O výběr náboje se zasadil zejména major Antonio Benedetto, velký příznivec práce švýcarského vědce Friedricha Heibla pracujícího na konceptu vysokorychlostní malorážové střely. Při testech pak major zjistil, že taková munice má plochou trajektorii, vynikající průbojnost na delší vzdálenosti, generuje slabší zpětný ráz a navíc vytváří menší záblesk z hlavně.

Kromě toho se lehčí a menší munice snáze skladovala a vedle úspory materiálu při výrobě jí tak mohli vojáci nést více. Jako hnací směs nového náboje pak byl použit balistit – bezdýmný prach tvořený směsí nitrocelulózy a nitroglycerinu. Šlo o patentovaný vynález slavného vynálezce Alfreda Nobela, jenž se jej snažil neúspěšně nabídnout Francii. Když ho ale země galského kohouta odmítla, nabídl své služby italské vládě, která s ním uzavřela smlouvu na výrobu 300 tun balistitu. Po zkombinování Heiblovy a Nobelov y práce následně vznikl náboj ráže 6,5 × 52 mm s ogiválním projektilem, o hmotnosti 10,5 g a úsťové rychlosti 610–730 m/s.

Inspirace v zahraničí

Problém představoval výběr vhodné hlavně. Testy ukázaly, že při střelbě z původních hlavní, určených ještě pro střelivo poháněné černým prachem, způsobuje 6,5mm munice neúnosné opotřebení hlavně. Z iniciativy generálplukovníka Pietra Garelli-Colomba, který ve výběrové komisi vystřídal majora Benedetta, proto byla vybrána hlaveň s takzvaným progresivním stoupáním. U tohoto typu hlavně se stoupání drážek vývrtu zvětšuje směrem k ústí hlavně a střela tak získává optimální rotaci, nedochází k nadměrnému opotřebení vývrtu.

Závěrový mechanismus pak vytvořil Salvatore Carcano, ředitel Turínského arzenálu. Ten již v roce 1868 sestrojil pro italskou armádu jehlovku Carcano ad Ago, vybavenou pojistkou Carcanova designu. Pružina úderníku měla svůj zadní konec umístěn v otočném tubusu, vybaveném vnější páčkou a vnitřní západkou. Když pootočením a stisknutím páčky pojistky došlo k zajištění zbraně, tubus se pootočil, vystoupil ze zádi těla závěru a spočinul na hlavě úderníku. To pružinu odpojilo od těla závěru, jenž se mohl volně posouvat vpřed či vzad, neboť na něj nepůsobila síla pružiny.

Stejný mechanismus Carcano použil i pro novou pušku a zkombinoval ji se závěrem německé pušky Gewehr 88, kterou připomínal i design zásobníku tvořený pevným rámečkem na šest nábojů. Ten ze zbraně volně vypadl při zasunutí posledního náboje do komory. Mířidla pak byla inspirována švýcarskou zadovkou Vetterli M70; nastavitelné hledí pro střelbu na vzdálenost 600–2 000 m se dalo překlopit a odkrýt tak bojové hledí kalibrované na 300 m.

Služba po celém světě

Největšího nasazení se pušky Carcano dočkaly v italských službách, plný výčet všech bojišť, kde puška nalezla využití, by ale vydal na samostatný článek. Italští vojáci s ní poprvé bojovali v první italsko-etiopské válce mezi lety 1895–1896 a puška je následně provázela všemi válečnými konflikty první poloviny 20. století, od italsko-turecké války v letech 1911–1912 přes první světovou válku, italsko-etiopskou válku až po druhou světovou.

Po italské kapitulaci v roce 1943 velký počet pušek Carcano zabavili Němci, kteří s nimi v závěru války vyzbrojovali domobranu Volkssturm. Po roce 1945 pak pušku v roli standardní pěchotní zbraně nahradila americká samonabíjecí M1 Garand, v policejních službách však vydržela až do počátku 80. let.

Kromě Itálie pušky Carcano užívalo více než dvacet dalších států. Číňané je nasadili během takzvaného boxerského povstání v letech 1899–1901, rakousko-uherští vojáci pak na italské frontě ukořistili na 50 000 kusů, které byly upraveny pro rakouskou munici ráže 6,5 × 54 mm. K dalším uživatelům patřily například Jugoslávie, Bulharsko, Persie či Rumunsko.

Puška M 1891

• HMOTNOST: 3,82 kg
• DÉLKA: 1 295 mm
• TYP NÁBOJE: 6,5 × 52 mm Mannlicher-Carcano
• RÁŽE: 6,5 mm
• ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 710 m/s 
• MAX. DOSTŘEL: 2 000 m 

Neúspěšná krátká verze

Během výroby vzniklo celkem jedenáct variant, které se od sebe lišily především délkou hlavně a určením. Vznikaly tak jezdecké karabiny, pušky pro jednotky zvláštního určení, verze se sklopným bajonetem a jiné včetně varianty s integrovaným 38mm granátometem.

Za zmínku stojí zejména karabina M1938, která měla hlaveň zkrácenou na 45 cm, pevná mířidla nastavená na 300 m a užívala novou munici 7,35 × 52 mm. Ta byla zavedena v roce 1938 jako reakce na stížnosti italských vojáků na nedostatečný balistický výkon původního střeliva 6,5 × 52 mm. 

V zemi tisíců jezer

Novou munici ale italské zbrojovky nedokázaly vyrábět v dostatečném množství; o rok později se proto italská armáda vrátila k původní ráži. 90 000 těchto karabin následně putovalo do Finska, které právě vedlo zimní válku se Sovětským svazem. První dodávky dorazily až po skončení konfliktu, ovšem v pokračovací válce se již puška používala.

Finové, kteří zbrani říkali Terni (podle stejnojmenného italského města, kde sídlila dotyčná zbrojovka), si však stěžovali na nízkou přesnost, nemožnost střelby na větší vzdálenost a logistické problémy způsobené nestandardním střelivem. Finští vojáci proto často při první příležitosti nahrazovali italské karabiny ukořistěnými sovětskými opakovačkami Mosin-Nagant. Je tudíž možné, že špatnou reputaci si pušky Carcano v očích laické veřejnosti poněkud nespravedlivě vysloužily právě kvůli neúspěšné karabině.

Puška, která zabila Kennedyho 

Po druhé světové válce zůstaly ve skladech statisíce pušek, z nichž mnoho skončilo na civilním trhu. Jedna z nich, konkrétně karabina Model 91/38 (karabina M38 upravená zpět na ráži 6,5 × 52 mm) se tak dostala i do rukou Lee Harveyho Oswalda. Ten si na ni nechal připevnit puškohled (sériově vyráběná odstřelovací varianta nikdy nevznikla) a 22. listopadu 1963 z ní v Dallasu podle oficiální verze vypálil tři kulky, z nichž dvě usmrtily amerického prezidenta Johna F. Kennedyho.

TIP: Mauser M 98: Nejlepší německá puška se vyráběla v Brně

Nutno ovšem dodat, že dodnes se vedou spory, zda byl střelcem skutečně Oswald a jestli byla opravdu užita puška Carcano. Střelec by totiž musel během osmi vteřin vystřelit trojici přesně mířených střel, což by představovalo extrémně obtížný úkol pro jakoukoliv opakovačku na světě. Na proslulosti zbraně to ale nic nemění; ještě v roce 2011 byly podle některých zdrojů užívány bojovníky v občanské válce v Libyi.

O jejich „náhodném“ seznámení, Františkově lásce na první pohled i okamžitých zásnubách v Bad Ischlu v době oslav císařových třiadvacátých narozenin v srpnu 1853 byly popsány tuny papíru. Ale co se událo ve dnech následujících? Idylka zatím pokračovala. František Josef se cítil šťastný jako nikdy předtím a i v následujících týdnech vzpomínal na „božský pobyt v Ischlu“. Díky růžovým brýlím dlouho neviděl, jak se veselá a bezprostřední Sissi ještě před svatbou mění… 

Přípravy na svatbu století

Okamžitě se rozproudila čilá korespondence mezi Mnichovem a Vídní, časté byly i Františkovy návštěvy u jeho vyvolené. Nikdy nepřijížděl s prázdnou. Pokaždé své lásce přivezl nějaký dárek či krásný šperk. Jenže v té době se naplno začaly projevovat Alžbětiny mezery ve vzdělání. Musela se podrobit rozsáhlému výukovému programu. Nebylo toho málo, co měla za necelý rok dohnat! Vždyť na roli císařovny se připravovala její sestra Helena. Dlouho se také jednalo o místu sňatku, zda to bude Mnichov či Vídeň. Mnichov se zdál málo reprezentativní.

Nic nebylo ponecháno náhodě. Počátkem března 1854 byla sepsána manželská smlouva. Max Bavorský, Sissiin otec v ní slíbil věno 50 000 zlatých, které František Josef navýšil o dalších 100 000 zlatých, čímž soukromé jmění budoucí císařovny pěkně vzrostlo. Kromě toho byla stanovena výše tzv. “jitřního daru“. Jednalo se o jakési odškodnění pro nevěstu, které ji mělo odměnit za ztrátu panenství o svatební noci. Na kolik si císař Sissiin věneček cenil? Na 12 000 zlatých!

Byla také stanovena částka 100 000 zlatých jako roční apanáž určená výhradně pro vlastní potřebu císařovny - a to i v případě, že by ovdověla. Pro srovnání - arcivévodkyně Žofie dostávala pouhou pětinu, tedy 20 000 zlatých. Naštěstí František Josef tři dny před svatbou zvýšil své matce příjmy na 50 000 zlatých měsíčně. A jen tak na okraj – v roce 1875, kdy František Josef neuvěřitelně zbohatl díky dědictví po svém strýci Ferdinandu Dobrotivém, navýšil Alžbětě apanáž na 300 000 zlatých!

Výbava neboli trousseau

Před svatbou dorazila do Vídně nevěstina garderoba. Dnes by nás možná ohromila, ale podle historiků to na tehdejší poměry a zvláště pro budoucí císařovnu příliš slavné nebylo. Zvláště kdybychom ji srovnávali s výbavou francouzské císařovny Evženie, která se vdávala o rok dříve. A vyloženě jako „chudá příbuzná“ by si Sissi mohla připadat vedle budoucí snachy Štěpánky Belgické, manželky syna Rudolfa. Jenže její otec byl nejbohatší evropský monarcha, belgický král Leopold II., a ten se přece musel ukázat!

Co tedy pětadvacet kufrů šestnáctileté Sissi obsahovalo? Především čtvery nádherné plesové šaty: dvoje bílé, jedny růžové a jedny blankytně modré poseté bílými růžičkami. Dále 17 večerních šatů, 14 prostších hedvábných šatů upnutých až ke krku, 19 letních šatů podle dobové módy bohatě zdobených květinovými výšivkami, černé šaty pro případný dvorský smutek a samozřejmě také nádherné svatební šaty s dlouhou vlečkou. Šatník byl doplněn 113 páry bot většinou ze sametu, atlasu či hedvábí, což prý na dlouhé nošení nebylo, a jen šesti páry kožených holínek.

Do Vídně také dorazily 3 krinolíny, 7 korzetů, 36 nočních košilek z batistu a krajek, 144 kusů spodního prádla, 168 hedvábných punčoch, 10 mušelínových či hedvábných nočních kabátků, 12 nočních čepečků, 72 spodniček, 24 nočních šátků na krk, 24 pláštěnek, 3 koupací košile a 16 klobouků. Hodnota garderoby se odhadovala na 50 000 zlatých, přičemž nejcennější kus, modrý sametový plášť se sobolími ozdobami a sobolím rukávníkem, byl darem od císaře. 

Cesta do Vídně

S bavorskou vlastí, Mnichovem a především s oblíbeným zámečkem Possenhofen se Sissi se slzami v očích rozloučila 20. dubna 1854, kdy se vydala v doprovodu rodičů a sourozenců do své nové vlasti. Cesta, trvající celé tři dny, vedla nejdříve z Mnichova do Straubingu. Tady všichni přesedli z kočáru na dunajský parník. Na každé zastávce je čekalo triumfální přijetí, slavnostní výzdoba, oficiální projevy a nadšené obyvatelstvo. V Linci se 21. dubna o překvapení postaral sám František Josef. Časně ráno nasedl ve Vídni na parník, aby Sissi v 18 hodin nečekaně a mimo protokol přivítal.

Budoucí císařovna pak plula se svou rodinou velkým kolesovým parníkem Franz Josef vyrobeným v Londýně. Byl senzací své doby a jeho vybavení bylo vskutku císařské a rychlost neuvěřitelná. Na stožárech vlály tři vlajky - modrobílá bavorská, červenobílá rakouská a žlutočerná habsburská. Na březích idylického údolí Wachau, tolik spjatého s rakouskými dějinami, se opět tísnily desetitisíce svátečně oděných obyvatel.

Když svatební společnost 22. dubna o čtvrté odpolední dorazila do Nussdorfu, nedočkavý ženich skočil na loď, aby svou drahou před zraky celého světa vzal do náruče a vášnivě políbil. Žádná habsburská nevěsta nebyla vítána s takovou pompou a nadšením jako Sissi. A ona? Musela se povinně usmívat, i když měla ze spousty lidí trochu strach a slzy na krajíčku.

Následující den vjel nevěstin průvod triumfálně do Vídně. Císař se u příležitosti své svatby ukázal! Udělil amnestii dvěma stům politických vězňů z dob revoluce roku 1848 a další stovce zkrátil trest na polovinu. Uděloval řády a na zmírnění bídy v zemi vyčlenil 200 000 zlatých. Čtyřicet párů, které se braly ve stejný den jako císařský pár, dostalo výbavu, každý po pěti stovkách zlatých. Chudí dostali zdarma chléb a dříví na otop, děti oblečení, všude se konaly slavnostní bohoslužby. Noviny pěly ódy o andělské kráse nové císařovny. Rakouská hymna na její počest dostala novou sloku…

Nastal svatební den 

Psal se 24. duben 1854. Přesně v devatenáct hodin začal v kostele sv. Augustina velkolepý obřad. Tradiční místo habsburských svateb osvětlovalo 15 000 svíček a bylo potažené červeným sametem. Velkolepému okamžiku byli přítomni všichni, kdo něco znamenali. Oddávajícímu kardinálu Rauscherovi asistovalo na sedmdesát církevních hodnostářů. Jeho projev byl květnatý a nekonečný! Ne nadarmo se mu říkalo kardinál tlachal. Láska císařovny podle jeho slov měla „pro císaře v moři panovnických starostí znamenat ostrůvek, který je pevným a pokojně se zelenajícím přístavem v bouřích a na kterém rozkvétají usměvavé růže a půvabné fialky.“ Vyčerpaná Sissi vše vnímala skrze závoj slz.

Po výměně prstýnků zazněly první salvy, které oznamovaly, že z Alžběty Bavorské se stala císařovna rakouská. Poté se svatební průvod odebral do Hofburgu, kde podle dvorního protokolu císařský pár uděloval první audienci a přijímal gratulace. Plachá a nejistá Sissi téměř nepromluvila. 

TIP: Slavnost jako z pohády: Svatební den arcivévody Karla a princezny Zity

Svatební den stále nekončil. V deset hodin večer konečně začala slavnostní večeře. Ač se pod vybranými lahůdkami stoly jen prohýbaly, vyčerpaná nevěsta neměla na jídlo ani pomyšlení. A tehdy došlo k prvnímu oficiálnímu faux-pas! Alžběta, nic netušíc o habsburské etiketě, si podle zvyku z domova u stolu sundala rukavičky. Dvůr oněměl. Ženich však z trapasu brilantně vybruslil - okamžitě si také sundal rukavičky a prohlásil, že to, co udělá císařovna, je zákonem. Do postele se Sissi dostala až po půlnoci. Na pravou svatební noc si ale císař musel počkat ještě dva dny!