Pokud budete hledat nejzapadlejší kousek planety, jen těžko narazíte na izolovanější místo. Vysokohorská indická vesnička Malana byla od okolí odříznutá po celá staletí. Místní mluví vlastním jazykem a také mají vlastní tříčlennou radu. V nadmořské výšce přes dva a půl tisíce metrů nad mořem jim ostatně nic jiného než spolehnout se sami na sebe nezbývá. 

Svět uzavřený cizincům

Osmdesátiletá Gori vyráží den co den do kopců nad Malanu, aby tu rostliny marihuany mnutím v rukách proměnila na v údolí žádaný hašiš. Dělá to tak od nepaměti. Když se jí zeptáte na strasti každodenního života, odvětí: „Všechno sem nahoru tu dlouhou cestu taháme na dřevěných saních. Mouku ani jiné zrno tady nelze vypěstovat. Nic jiného tu neroste. Takhle tu musíme žít. A těch pár rostlin, co vypěstujeme, nám sklidí policie. Tak co máme dělat.“

Malana je svět sám pro sebe a od nejbližší silnice je to sem několik dní cesty. Cizinec je pro místní nečistý a nikdo se ho nesmí dotknout. Zvíře tu musí obětovat dokonce i v případech, kdy se turisté dotknou zdí chrámu. Proto se všichni cizinci, kteří sem přijedou, musejí ubytovávat jen na okraji vesnice.

Drogou proti hladu

V poslední době přichází do Malany čím dál víc turistů a to přináší i pozornost úřadů. V době sklizně marihuany sem policisté vyrážejí den co den. Šlapou dlouhé desítky kilometrů, aby mačetami posekali ukryté rostliny. Gori proto za prací na marihuanová pole chodí hodinu od posledního domu vesnice a doufá, že její rostliny policisté neobjeví. Denně mezi dlaněmi užmoulá zhruba 20 gramů hašiše.

Člen místní rady Jabe Ram popisuje situaci vesničanů: „Chtějí po nás, abychom s pěstováním přestali. My ale pokračujeme, co nám zbývá? Musíme něco jíst. Kdyby vláda něco udělala, ochránila nás před hladem a zimou, možná bychom přestali. Nechceme ale hladovět, i když nám hrozí vězení.“

Konopí jako součást kultury

Hašiš z vrcholků hor je v údolí velice žádaný. Začalo to už komunitou hippies před více než padesáti lety a „květinové děti“ sem přijíždějí stále. Jen se mění jména destinací jejich původu. Aktuálně je prý hašišová turistika v kurzu hlavně u Izraelců. Marihuana a všeobecný klid tu působí jako balzám na duši. Popularitu indických hor potvrzuje Izraelka Amit: „Izraelci sem často jezdí po absolvování základní vojenské služby. Je tu úžasný výhled, je tu neuvěřitelný klid a taky ten hašiš.“

Místní s rostlinami, které vyrostou za každých podmínek, žijí už po celá staletí. Jsou o tom záznamy v místní kronice. A vždy si z nich dokázali vzít to nejlepší. Konopí je například pověstné svojí pevností. 

Místní zákonodárce Maheshwar Singh, jemuž je už 67 let, dokumentuje sepětí zdejších lidí s konopnými rostlinami: „Konopná vlákna se tu odpradávna používala třeba na výrobu provazů na uvazování dobytka. Vyrábí se z něj i boty zvané pula. Tahle rostlina tu měla vždy celou řadu využití. Občas se lidé i zkouřili. Když ale později přišli místní na to, že se na marihuaně dá slušně vydělat, chytli se toho. Přišlo to zejména v době, kdy sem ve velkém jezdili hippies.“

Hory místo drog?

Od roku 1985 je pěstování marihuany nelegální a indická vláda chce současnou situaci změnit. Podle statistik tu v okolí na 240 hektarech vyrostly rostliny, z nichž bylo vyrobeno 12 tun hašiše. Policie proto zákon prosazuje stále častěji. Ve státě Himáčalpradéš, kde leží i vesnička Malana, bylo za rok 2015 v souvislosti s marihuanou zatčeno přes 600 lidí – trojnásobek počtu zadržených před deseti lety. To ale turisté neřeší, ti přijeli hlavně odpočívat.

Francouz Florent DuPont je ze zdejšího prostředí nadšený: „Na světě je jen pár míst otevřených marihuaně. Jedním z nich je teď Kalifornie. Stále je tu Amsterodam. A také tady údolí Parvátí. To je vyhlášené. Když navštívíte místní, dostanete se k dobrým věcem. Je to tady místo pro lidi v pohodě. Pro kuřáky i pro horolezce.“

Jenže Malana o svoji jedinečnost v nejbližších letech přijde, nic s tím neudělá ani roky budovaná přísná izolace. Na to se jméno vesnice až příliš často objevuje v turistických průvodcích. Jsou tu ale desítky dalších míst, která je třeba ochránit před vlivy zvenčí. Kdo ví, možná, že záchrana vede právě přes vymýcení staletých tradic. Když tu nebude hašiš, budou ze zahraničí jezdit namísto milovníků drog zase jen milovníci hor. 

Šestadvacetiletou Britku rozčílilo, že jí před domem zaparkoval vůz záchranné služby. A tak zatímco lékaři spěchali na pomoc do sousedství, vypsala svůj vztek na lístek, nalepila jej na vozidlo a posléze zdravotníkům ještě vyčinila z očí do očí.

Záchranáři sice incident nenahlásili, nicméně si postěžovali na sociální síti Twitter. Zprávu zahlédl šéfinspektor John Owen z policejního sboru Staffordshire, lékaře kontaktoval a zuřivá žena skončila s exemplárním trestem ve vazbě. „Záchranáři musejí konat bez strachu z toho, že by někomu vadili,“ nechal se slyšet policista a dodal: „Snad nemusí nikdo zemřít, než začneme jejich práci respektovat!“ 

Ještě než se čeští výletníci vrátili zpět, měl komitét načrtnut hrubý projekt pražské rozhledny, kterou jaksi samozřejmě umístil na Petřín. Protože myšlenka rozhledny byla v Praze nadšeně přijata, začala se takřka vzápětí řešit otázka, jak k ní přivábit zájemce, aby se její provoz rentoval. Tak k vyhlídkové věži přibyl i projekt lanové dráhy.

Vyšší než Eiffelovka

Na počátku zaměstnal iniciátory stavby problém, jak vysoká musí rozhledna být, „aby se vyhlídka z ní zvětšila měrou pozoruhodnou“ oproti dosavadním možnostem, a samozřejmě kolik bude stát. Vypracováním návrhu pověřili vrchního inženýra Pražské mostárny, filiálky První českomoravské továrny na stroje, Františka Prášila. Ten vyčíslil náklady na šedesátimetrovou železnou věž na 32 000 zlatých, přičemž počítal s přízemní restaurací, pavilonem v prvním patře ve výšce 15 metrů a krytou kabinou v 55 metrech nad zemí.  

Z výsledku pečlivého horopisného měření vedeného báňským radou Janem Hrabákem vyplynulo, že z šedesátimetrové věže bude vyhlídka z Petřína podstatně rozšířena na všechny strany kromě šumavské, respektive že bude možné dohlédnout například až na Holý vrch za Žebrákem, Rač nad Mýtem, Kleť nad Českým Krumlovem, na malé Brdy, na Říp či Milešovku a na téměř všechny ostatní kopce Středohoří s pásem Krušných hor v pozadí, na Ještěd nebo krkonošský val se Sněžkou.

Výjimečnost plánované stavby potvrdil i inženýr Machulka, člen výboru Klubu českých turistů (KČT), který zpracoval srovnávací diagram navržené rozhledny na Petříně a dalších pražských bodů s Eiffelovou věží. Vyšlo z něj najevo, že petřínská věž „strčí do kapsy“ i samotnou Eiffelovku, byť má jen pětinu její výšky. Podle nynějších údajů totiž Eiffelovka sahá i s anténami asi 357 metrů nad moře, zatímco Petřínská rozhledna 378 metrů.

Husova věž?

Hnacím motorem podniku se stalo přání uskutečnit jej do Zemské jubilejní výstavy v létě 1891. V dubnu 1890 vzniklo Družstvo rozhledny na Petříně, které se mělo postarat především o financování obou petřínských projektů. Základem fondu se stalo přes tisíc zlatých, které KČT zůstaly jako zisk z pařížského výletu. Další finance měly zajistit podíly prodávané po 50 zlatých, které by se postupně splácely, a podnik měla zaštítit Živnostenská banka. Mezitím se výboru KČT podařilo získat podporu a záštitu města, jemuž stavby měly po umoření dluhu připadnout.

V pamětním listu pražským radním coby argument stálo, že „postavením rozhledny by se dala krása města, jmenovitě návštěva cizinců v Praze značně zvýšiti, a to nejenom na prospěch slávy města, nýbrž i hmotného zisku jeho obyvatelstva“. Vstříc projektu vyšel i kardinál, který souhlasil s výměnou pozemků pro trasu lanovky, vojenský erár zase povolil probourat hradby, aby kámen z lomů za Strahovskou branou, určený pro základy rozhledny, mohl být na stavbu dopravován přímo. 

Zbývalo nadchnout pro realizaci projektu širokou veřejnosti prostřednictvím tisku. Mnozí Pražané ho sice zpočátku pokládali za verneovskou fantazii, ale pak se začaly rodit i různé návrhy. Družstvo například dostalo tento pozoruhodný anonym: „Nadchnuli jste se pro Simili-Eifelovku v Praze. Máte překrásnou myšlénku, avšak málo peněz. – Máte povolené místo – sbor pro Husův pomník má zase peníze, avšak žádného místa. – Spojte se tedy se sborem Husovým, postavte sobě věž a vsaďte na ni sochu mistrovu. [...] potěší mne to, rodilého Pražana, když Husova socha se nebude krčiti na malém někde plácku v předměstí, anobrž panovati bude nad celou Prahou a jejím obzorem.“

Práce ve svižném tempu

Původně hodlal KČT postavit věž na hřebenu v ose dnešní Národní třídy a mostu Legií. Ukázalo se však, že ono místo je pro tak monumentální stavbu příliš úzké, a tak byla nakonec zvolena planina při kostele svatého Vavřince v nadmořské výšce 324 metrů. Tady byly 16. března 1891 zahájeny zemní práce a stavba základů. Plány mimo železné konstrukce vypracoval architekt Vratislav Pasovský, předseda Družstva. Samotnou konstrukci dodala a montovala Pražská mostárna podle návrhů už zmiňovaného Prášila a jeho kolegy Julia Součka, kteří při projektování využili zkušenosti s konstrukcemi příhradových těžních věží. Projekt prostudoval a „posvětil“ Augustin Salaba, profesor stavby strojů na České technice. 

Na začátku června stavba vyžadovala nejvíce rukou: 41 montérů, 9 tesařů a 52 dělníků. Pro svižné tempo pomocníci pod rozhlednou údajně nahřívali nýty k sesazování dílů a házeli je nahoru konstruktérům, kteří je zachycovali kleštěmi. Denně sem proudily davy diváků, aby sledovaly, jak rozhledna roste, a 2. července viděly zavlát na vrcholu rozhledny prapor. Po provedení řemeslnických prací, vybavení restaurantu a angažování hostinského Rolly byla věž 20. srpna 1891 slavnostně otevřena. Toho dne se celý Petřín oděl do českých zemských barev, tedy červené a bílé. 

Pro nedočkavé zájemce však byla věž zpřístupněna už o týden napřed a od 14. do 21. srpna zaznamenala 8 716 platících návštěvníků. KČT se o jejich lákání snažil, jak mohl. V zimě například zřídil před rozhlednou kluziště a v roce 1892 sem nechal přesunout i slavný pavilon s dioramatem bratří Liebscherů, k němuž rok nato přibylo populární zrcadlové bludiště. Drobná stavba, inspirovaná tvary gotické vyšehradské brány zvané Špička, původně stávala na výstavišti v Královské oboře v Bubenči. 

Osudy v moderní době

Dne 5. července 1938 došlo v petřínské rozhledně málem k tragédii. Kvůli závadě na elektroinstalaci vypukl odpoledne ve výtahové kabině požár, který zasáhl horní část věže. Asi stovce lidí uvnitř se ale naštěstí podařilo budovu bez úhony opustit. V srpnu už byla znovu v plném provozu.

TIP: Koně, pára, elektřina: Těžké počátky městské hromadné dopravy v Praze

Na začátku padesátých let byla věž vytipována jako vhodný objekt pro umístění televizního vysílače a v roce 1953 byl na vrchol skutečně umístěn anténní nástavec, který si ovšem vyžádal  odstranění kupole s korunou a likvidaci výtahu. Kvůli vysílači byla zrušena i restaurace v přízemí a vyhlídka v prvním patře. Teprve po dokončení televizní věže na Žižkově v roce 1992 byla rozhledna této funkce zbavena. Na přelomu tisíciletí prošla citlivou generální rekonstrukcí, která jí v maximální míře vrátila původní funkčnost a vzhled. Navíc se dnes z věže mohou rozhlédnout i invalidé. Jen tu korunu už jí nikdo nevrátil. 

V Austrálii řádí infekce chlamydií. Tato bakteriální infekce, která nepostihuje lidi, se mezi koaly přenáší nejčastěji pohlavním stykem a roztomilým zvířatům způsobuje bolestivé utrpení, záněty močových cest, neplodnost, slepotu a nezřídka i smrt.

Infekce je u koalů velmi častá a podle odhadů postihuje 50 až 100 procent volně žijících zvířat. Ještě větším problémem je ale skutečnost, že nefunguje léčba vysokými dávkami antibiotik. Taková léčba chlamydie sice zabije, zabije ale i přátelské bakterie, které koalové potřebují ve střevech, aby mohli trávit listy blahovičníků, jimiž se živí.

TIP: Rafinované lišky v Austrálii šplhají v noci po stromech a loví koaly

Bez těchto bakterií koalové svou potravu nestráví tak, jak by měli. Výsledkem je, že zvířata léčená antibiotiky hladoví a nezřídka i umírají. Záchranou koalů by se podle odborníků mohla stát vakcína proti chlamydiím, která ovšem v současné době není k dispozici. Vědci na jejím vývoji ale intenzivně pracují.

Pro studenokrevné živočichy jakými jsou například obojživelníci, je období zimy obzvlášť náročné. Metamorfovaná mláďata totiž musí dosáhnout určité velikosti a nabrat potřebnou hmotnost, aby měla před další zimou dostatečné zásoby živin.

Právě obojživelníci jsou mezi studenokrevnými živočichy jakýmisi vlajkovými druhy, o kterých každé jaro slyšíme v souvislosti s upozorněním na jarní migrace. Při těchto hromadných přesunech dochází v Evropě kvůli automobilismu, ale také obyčejnému vandalismu či jiným lidským činnostem, k největším populačním ztrátám. Obojživelníci přímo žádají o naši pozornost a ochranu, protože svět bez této úžasné a v současnosti nejohroženější skupiny obratlovců by už nikdy nebyl tím, čím je.

Explozivní námluvy

Jedním z nejznámějších a nejmasověji migrujících obojživelníků Evropy je ropucha obecná (Bufo bufo), jedna ze tří ropuch, kterou můžete pozorovat na českém území. Jakmile ropuchy dosáhnou věku 3–4 let a tedy i pohlavní dospělosti, velice silně pocítí potřebu rozmnožovat se. Tehdy hledají vhodná vodní stanoviště, na nichž by mohly dál předat svůj genetický potenciál. V březnu nebo v první polovině dubna, když teplota vystoupí na více než 10 °C, dochází k prvním migracím, při nichž se ropuchy začínají párovat.

Při milostném spojení se samec přichytne hřbetu samice a předníma nohama se zaklíní za její přední končetiny. Tato poloha se nazývá amplexus axilaris a je typická právě pro vývojově mladší skupiny obojživelníků, jakými jsou ropuchy, skokani či rosničky. Samci mají v této době vysokou hladinu testosteronu. Jsou přitahováni nejrůznějšími hmatovými vjemy a reagují na každý pohyb, kterým by mohl znamenat potenciální partnerku. Tím se liší od jiných druhů obojživelníků, kteří mají pro rozmnožování k dispozici delší dobu a nepotřebují se tedy v době námluv shlukovat do tak početných a těsných skupin. Samci jiných obojživelných druhů jsou spíše trpělivější a svůj protějšek se snaží přilákat. Například vlastními hlasovými projevy.

Naproti tomu námluvy u našich ropuch probíhají explozivně. Koncentrace konkurentů na omezených místech rozmnožování je dost vysoká a nepohyblivý, pouze kvákající samec by tak měl malou šanci, že získá nějakou partnerku.

Cesta k nové generaci

Bylo vypozorováno, že čím je populační hustota žab na rozmnožovacích stanovištích větší, tím víc u samců převažuje aktivní hledání samic nad voláním. Přesto u ropuch můžete v době námluv zaslechnout i tiché trylkování. Během zmatečného a někdy i marného hledání jsou hormonálně poblouznění samci schopni místo samice uchopit i rybu nebo jiný předmět. Při značné převaze samců pak někdy i více jedinců obklopí jedinou samici. Někdy může u jediné nevěsty dojít k tlačenici 10 i 12 samců. Topící se samička se pak marně snaží dostat z objetí, které už není láskyplné, ale naopak smrtící.

Pokud ovšem dojde ke spárování tak jak má a podmínky prostředí to dovolují, přebírá hlavní roli samice. Ta začne počátek kladení vajíček signalizovat silným prohnutím trupu a zadními končetinami, které jsou teď napnuté a roztažené. Samec své končetiny složí nad kloaku samice a v takto vytvořené poloze dochází k oplozování vajec přímo v rozmnožovacích vodách. Oplození je vnější – samice vypuzuje z každého vejcovodu zhruba 20 cm dlouhý provazcovitý úsek s vajíčky a samec přitom vypouští sperma. V tomto okamžiku mají samci zavřené oči, což trvá pět až deset minut. Pak následuje zhruba stejně dlouhá pauza a celý akt se opakuje.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Poté se samci a samice rozdělují a brzy opouštějí vodu. Zůstává po nich snůška, která je v případě našich ropuch charakteristický rosolovitý provazec dlouhý i deset metrů. Vajíčka jsou černá, asi 2 mm velká a v jednom provazci jich může být až 6 800 kusů. Nová generace se líhne za poměrně krátkou dobu. Jejich larvální vývoj trvá asi 2–3 měsíce a poté dochází k proměně na malé, dospělcům relativně podobné juvenilní jedince.

Většina snímků pořízených během výstupů do volného prostoru (EVA neboli Extravehicular Activity) jasně zachycuje astronauty nebo části Mezinárodní vesmírné stanice, ovšem vůbec žádné hvězdy. Mnohým se to zdá zvláštní: Vždyť podle obvyklého vysvětlení nevidíme stálice na denní obloze proto, že je přezáří světlo Slunce rozptýlené v atmosféře. V kosmu však atmosféra není. Nevznikají tedy přece jen zmíněné záběry ve filmových studiích? 

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Důvod, proč nespatříme hvězdy na snímcích z vesmíru, je prostý: Objekty v popředí – astronauty nebo části ISS – na nich velmi jasně ozařuje Slunce, neboť práce se odehrávají především v denní fázi oběhu stanice. Na kameře se tak musí zvolit krátká expoziční doba, při níž se však žádné stálice nezachytí. Pokud se zvolí delší expozice, zejména když se základna nachází v zemském stínu, jsou naopak hvězdy vidět nádherně.

Zřejmě úplně nejkontroverznějším a zároveň nejznámějším experimentem je výzkum amerického psychologa Philipa Zimbarda, který prováděl na Stanfordské univerzitě v Kalifornii.

Předchozí část: Psychologické experimenty s šokujícími výsledky (1)

Vězeňský teror

• Kdo: Philip G. Zimbardo 
• Kdy: 1971
• Prokázal: moc nutí ponižovat ostatní

V roce 1971 zavřel dvacet jedna dobrovolníků do speciálně vybudovaného vězení, které bylo jako pokusné zařízení postaveno v areálu kampusu. Zimbardo chtěl na mladých studentech zkoumat vliv prostředí a omezování osobní svobody na psychiku a chování člověka. Výběr dobrovolníků podmínil morální bezúhonností, dobrým zdravotním stavem a dostatečnou inteligencí. Studenti byli tedy nejvhodnějším vzorkem populace.

Účastníci experimentu se náhodným losem rozdělili do dvou skupin. Jedenáct dozorců a deset vězňů mělo dodržovat stejný řád, podle něhož fungovala jedna věznice v Kalifornii. Jakékoli prohřešky proti těmto podmínkám měli dozorci trestat. Ti skutečně dostali uniformy, obušky, píšťalky a dokonce sluneční brýle se zrcadlovými skly, které měly prohloubit bariéru a odstup vězňů od strážných. Naopak trestaní studenti chodili oblečeni v jednotné dlouhé bílé košili, na které měli našité své identifikační číslo. 

Přestože měl „Stanfordský vězeňský experiment“ trvat celých čtrnáct dní, Zimbardo ho musel po šesti dnech ukončit. Ze záznamu kamer, především z nočních směn, bylo patrné, že dozorci se velice rychle uchýlili ke zbytečně krutým trestům. Každý třetí strážník se přiklonil k fyzickému a sexuálnímu násilí. Společně pak trestané ponižovali a terorizovali. Například vězně nutili, aby na hlavě nosili papírové pytlíky, před zraky ostatních se museli navzájem objímat anebo jim dozorci svlékali části oděvu. Skupinka vězněných studentů proto dokonce vyvolala vzpouru. 

Zimbardo se svým týmem došel po skončení experimentu k nečekaným výsledkům. Během šesti dní byly pozorovány extrémní změny v chování obou skupin dobrovolníků. Dozorci se až příliš vžili do role nadřízených a mocných. Sami byli nakonec šokováni tím, čeho byli v této situaci schopni. Vězni propadli pocitu, že jsou ve skutečném vězení, a s chováním dozorců se smířili nebo vyvolávali potyčky. Zimbardo chtěl tímto pokusem zdůvodnit brutalitu, se kterou se během válečných konfliktů setkává civilní obyvatelstvo i vojáci. Jeho závěr byl, že pokud bychom byli vystaveni těžkým podmínkám či bezvýchodné situaci, chovali bychom se podobně.

Vražda, která nevzruší

• Kdo: John Darley a Bibb Latane
• Kdy: 1968
• Prokázal: s počtem lidí roste lhostejnost

V polovině 60. let 20. století byla na ulici brutálně ubodána žena a vyšetřování ukázalo, že tento čin má třicet osm přímých a nepřímých svědků. Experiment dvojice amerických psychologů, který vychází z tohoto případu, bývá označován jako „apatický svědek“. Odborníci zjistili, že právě vysoký počet kolemjdoucích zapříčinil nulovou reakci na napadení – ve větší skupině lidí se zodpovědnost rozkládá a v případě „apaticikého“ svědka se prostě komejdoucí spolehli, že ženě pomůže někdo jiný. 

Další možnou příčinou pasivních svědků je i fakt, že většina lidí se v inkriminovanou chvíli snaží zakrýt znepokojení. Klidné tváře bez emocí ovšem u ostatních přihlížejících vyvolávají dojem, že se nic neděje, a proto není potřeba zasahovat.

Když se roku 1844 vrátil Karel Havlíček Borovský z Ruska, namísto vysněné dráhy spisovatele nastoupil jako redaktor do Pražských novin. Již tehdy zaznamenal první obtíže s cenzurou. O dva roky později si založil vlastní deník Národní noviny, jehož existence ale netrvala dlouho. Po likvidaci takzvaného májového spiknutí, připravovaného kroužkem mladých radikálů, byl v roce 1849 preventivně zastaven. V lednu 1850 vyšly Národní noviny naposled a Havlíček se i s rodinou uchýlil do Kutné Hory.

Před kutnohorskou porotou

Právě zde našel základnu pro vydávání nového listu nazvaného Slovan, jímž odstartoval poslední a nejdramatičtější fázi své novinářské činnosti. Na jeho stranách se zaměřil především na kritiku vídeňského absolutismu a boj s duchovní oporou režimu, ale zároveň nešetřil ani ty, kteří se z obav před problémy přidali na stranu reakce. Postihy na sebe nenechaly dlouho čekat. Havlíček nakonec v srpnu 1851 raději Slovana sám zastavil. Poté se odebral společně s manželkou Julií a dcerou Zdenkou do ústraní k matce do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Právě sem mu byla doručena obžaloba za dva články uveřejněné ve Slovanu.

Líčení se konalo 12. listopadu v Kutné Hoře, kam Havlíček přijel v doprovodu svého obhájce Josefa Friče, otce známého revolucionáře. Soud s Havlíčkem se stal velkou událostí. Jeho závěrečná obhajoba byla tak bravurní, že se všichni porotci shodli jednomyslně na verdiktu: nevinen. Havlíček si uvědomoval toto ponížení a očekával, že se mu za to dostane patřičné „odměny“.

Cesta do neznáma

16. prosince 1851 po druhé hodině ranní se vydali pražský policejní komisař Franz Dedera, brodský okresní hejtman baron Ferdinand Voith, dva četníci a strážmistr Švejda do domu Havlíčkových. Hned jak byli vpuštěni, hnal se Dedera k posteli bývalého redaktora Slovana. Rozespalému muži oznámil, že bude odvezen na místo nuceného pobytu, které mu prozradí teprve za českými hranicemi. Příkaz k deportaci nepohodlného novináře podepsal sám císař František Josef I. 

Na sbalení nejnutnějších věcí a rozloučení s rodinou měl šokovaný Havlíček pouze dvě hodiny. Deportace jej překvapila, protože se domníval, že k takovému jednání nemá vláda právo, ani důvod – byl rozhodnut zanechat žurnalistiky a věnovat se literatuře, historii a zemědělskému podnikání. Ovšem na odpor či útěk nepomyslel, zvlášť po výstraze, že bude proti němu v případě nutnosti použito násilí. Na četnické stanici už byl připraven zvláštní poštovní dostavník číslo 536, jenž se s eskortovaným českým buřičem vydal v půl páté ráno po vídeňské silnici. Nutno podotknout, že u veřejnosti deportace oblíbeného redaktora nedoznala valných reakcí. 

Život v tyrolském údolí

Po šesti dnech putování dorazil Havlíček do cíle, do jihotyrolského Brixenu. Komisař Dedera tamním úřadům zdůraznil jeho politickou nebezpečnost a nařídil kontrolu korespondence. Borovský byl internován s nárokem na svobodný pohyb, ovšem pouze ve městě a jeho blízkém okolí. Nikdo mu již nesdělil, jak dlouho má jeho vyhnanství trvat. 

Po příjezdu byl Havlíček ubytován v hostinci U Slona (Zum Elefanten). Protože však hrozilo, že se společensky založený vyhnanec sblíží s místními štamgasty, byl po měsíci přestěhován do podnájmu. Tehdy mu byla vyměřena částka na obživu ve výši 400 zlatých ročně. Uvedená suma Havlíčka rozhořčila, stěží by s ní vystačil, kdyby za ním přijela ještě Julie se Zdenkou. Známému si stěžoval, že s takovou bude muset na nezákonný čin vlády doplácet ještě nejméně 600 zlatých. Pro srovnání uveďme, že univerzitní profesor v Čechách pobíral 1 400, okresní hejtman 1 200, farář 300 až 400 a dělník v továrně 100 až 200 zlatých ročně. 

Materiální situace, nejistota, jak dlouho jej vláda bude v Brixenu držet, a chmurné vyhlídky představovaly pro internovaného žurnalistu velkou psychickou zátěž. Pobyt byl navíc značně jednotvárný a jediný styk s jemu blízkým světem představovala korespondence. Cizí prostředí neprospívalo ani tvůrčí práci, Havlíčkovi chyběla duševní pohoda.

Okřál teprve s příjezdem své rodiny v květnu 1852. S pobytem Julie a Zdenky navýšily úřady roční příspěvek na 500 zlatých a Havlíčkovi si pronajali domek na Kachleraustrasse, který patřil k hostinci U Slona. Bratru Františkovi o něm Karel nadšeně psal: „Domeček stojí na všechny čtyři strany svobodný, můj pokoj největší má tři okna na všechny strany a vyhlídku, která by stála za tisíce, kdyby byla v Čechách. Tak hezkou krajinu jako zde jistě jsi ani neviděl. (…) Jest již vidět, že zde budou Julie i Zdenka sesíleny a uzdraveny, neboť v horách jest povětří zdravé, čerstvé a tužící.“ Toho roku zkazily rodinné štěstí jen dvě domovní prohlídky.

Nekonečný boj

Nicméně Havlíček nezahálel, dokončil Tyrolské elegie a měl před sebou ještě dvě velké skladby: Král Lávra a Křest svatého Vladimíra (tuto látku měl rozpracovanou již déle). Zatímco se mohl věnovat svému psaní, Julie to měla s vyžitím složitější, zvlášť v zimních měsících: „(…) jsme hůř než poustevníci ve svém domečku, praví vyhnanci. Skoro ani člověka nevidíme krom holky, která k nám denně třikrát přichází a po odbyté práci zas odejde. Já nyní pilně pracuju a nemám tak dlouhou chvíli, hůř je Julii, a kdyby nám Zdenka svým žvatláním radosti nezpůsobila, měli bychom jich málo.“ 

Jelikož v prosinci uplynul rok od Havlíčkovy deportace, rozhodl se podniknout kroky k návratu do vlasti. Dne 3. března 1854 podal žádost o propuštění nejvyššímu policejnímu úřadu do Vídně. Odpověď však byla záporná: „Vaší žádosti o zrušení konfinování a dovolení návratu do vaší vlasti nelze sice tentokrát vyhovět, (ale) vezme (se na ni) zřetel, jakmile to dovolí veřejné ohledy.“

Marné naděje na udělení amnestie vkládal Borovský i do svatby císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Přinesla osvobození pouze odsouzeným za skutečně protistátní činnost – urážku Veličenstva, rušení veřejného pokoje a dokonce i velezradu. Jemu ne.

V zimě se navíc ozvalo Juliino podlomené zdraví. Jelikož se však během jara a léta zdánlivě upevnilo, vypravil ji se Zdenkou 30. září zpět do Čech. Doufal, že „Julie touto novou změnou povětrnosti již dokonce se zas uzdraví“, protože „jí nyní již mnoho nechybí“. Manželé se rozloučili a těšili se, že se příští rok shledají doma. K tomu jim měl napomoci švagr František Jaroš, který se vydal s Havlíčkovou vlastnoručně sepsanou žádostí o propuštění do Vídně.

Na základě Jarošových doporučení se poté Karel obrátil na šéfa nejvyššího policejního úřadu. Ve svém dopise mimo jiné uvedl, že se už žurnalistice věnovat nehodlá a omezí se na průmyslovou činnost. Žádost byla konečně vyslyšena a 27. dubna 1855 dostal Havlíček povolení k návratu domů s podmínkou, že se usadí v Německém Brodě. Před propuštěním musel podepsat protokolární závazek, že se zříká veškeré politické činnosti v tisku. Podepsal a 6. května opustil Brixen. Radostné časy ho ale doma nečekaly.

I když jsem o tomto fenoménu před cestou do severní Afriky četl a slyšel, nečekal jsem, že sám budu mít štěstí jej spatřit. A přesto se podařilo a já mohl fascinovaně okukovat berberské kozy na stromech. Vidět něco takového na vlastní oči je ohromující. Při spatření pouhých snímků se člověk neubrání pochybnostem, zda si z něj fotograf nedělá dobrý den.

Snad devět z deseti lidí, kteří před mým vyprávěním o kozách-stromolezcích nikdy neslyšeli, nevěřilo, že jim neukazuji fotomontáž. A přesto je tento výjev pro kmen Imazighen (severoafričtí Berbeři) každodenním chlebem.

Ochrana před nelítostnou Saharou

Kozy Berberů jsou v poměrně malé části Maroka úzce spjaté s tzv. argánovými stromy. Argánie ostnité (Argania spinosa) rostou jen v oblasti Antiatlasu v jihozápadním Maroku, případně je můžete vidět v alžírské oblasti Tindouf. Relikt, který je jediným zástupcem svého rodu i čeledi Sapotaceae, je zde zdrojem obživy i důležitým kulturním prvkem místních Berberů. V krajině, kde kromě tuhých a po většinu roku suchých přízemních porostů, neroste žádná jiná vegetace, jsou háje argánií učiněným požehnáním.

Stromy rostoucí na ploše zhruba 800 000 hektarů se mohou dožít až dvou set let. Rodit přitom začínají jako pětileté a nejvíce plodů nesou asi kolem padesátky. Ani z pohledu fylogeneze (nauky o vývoji organismů) se nejedná o žádné mladíky – na Zemi byly už před 80 miliony lety, tedy v druhohorách.
Zřejmě není divu, že argánie přečkaly až do dnešních dní. Jsou totiž velice odolné, dokonale přizpůsobené zdejším náročným podmínkám. I když na pomezí Sahary panuje naprosté, i několik let trvající sucho, argánie si dokážou poradit. Dobu bez vláhy přečkají ve stavu vegetativního spánku a s příchodem dešťů se zazelenají a rozkvetou. Za schopnost přečkat nehostinné podmínky vděčí svým kořenům, které dokážou případnou podzemní vodu vydobýt z velkých hloubek.

Kromě dalších důležitých vlastností jsou zásadní pro zpevnění místní půdy, která je tak chráněna před desertifikací a tedy dalším rozpínáním Sahary.

Nejlepší olej? Z kozího trusu!

Zdejší domorodci dobře vědí, jak užitečnou rostlinou pro ně argánie jsou. Nejhmatatelněji se jejich zásadní důležitost pro místní komunitu projevuje prostřednictvím plodů těchto stromů – oříšků, z nichž se lisuje vzácný argánový olej. O jeho nedostupnosti svědčí fakt, že pokud sesbíráte zhruba třicet kilogramů ořechů, přičemž budete muset očesat asi třicet stromů, vylisujete z daného množství jediný litr oleje. Přitom jediný strom olivovníku vyprodukuje až pět litrů olivového oleje. Není proto divu, že pravý argánový olej je asi desetkrát dražší než prvotřídní panenský olivový. Féničané ceněnou surovinu dokonce využívali jako platidlo.

Sklizeň oříšků probíhá v závislosti na nadmořské výšce od května a je velice namáhavá, jelikož se musí provádět pěkně ručně, bez strojů. Jedinými „živoucími stroji“ jsou vlastně kozy, které místním ve sběru výrazně pomáhají. Nebo přitěžují? Jak se to vezme. Kozy totiž nažloutlé ořechy spásají spolu s listy a výhonky i v těch nejvyšších partiích stromů. Nedokážou je ale strávit, a proto plody vylučují v trusu, z nějž je pak Berbeři musejí pečlivě vybírat. Je to sice méně příjemná metoda, ale pro Berbery jistě pohodlnější. S úsměvem pak dodávají, že nejlepší argánový olej je lisován z plodů, jež prošel zažívacím traktem právě jejich koz.

Budoucnost ve větvích stromů

Na argániích vysokých až osm metrů můžete vidět na pastvě i desítky koz, které do neobyčejných výšek vyšplhají přes nízké kmeny. Pro černé, strakaté i bílé kozy Berberů jsou listy a plody argánií jediným dostupným zdrojem vody a živin. Za předpokladu, že populace stromolezeckých býložravců nebude nekontrolovaně růst, by se jednalo o opravdu ojedinělý příklad, jak efektivně využívat přírodní zdroje neinvazními prostředky, které neprodukují zbytečný odpad.

TIP: Etiopské dželady: Jediní primáti, kteří vyrážejí na pastvu

Další budoucnost argánií je ovšem nejistá. Přestože UNESCO pro jejich ochranu vytvořilo v roce 1998 biosférickou rezervaci, již téměř třetina (a podle některých zdrojů až polovina) všech porostů v Maroku v minulém století zanikla. Místní lidé totiž nepřestávají tímto kvalitním dřevem topit a stále větší počty koz obírají stromy o listí a život nesoucí plody. Naštěstí ne všem je osud mimořádných stromů lhostejný, a proto se i někteří místní obyvatelé snaží, aby rodící argánie v co největším množství zachovali. Pro tuto snahu hovoří i ekonomické důvody. Vždyť za půl litru pravého argánového oleje dáte asi 40–60 dolarů a výroba suroviny, která je vyváženy do nejrůznějších koutů světa, zde údajně živí až tři miliony Berberů.

Až se tedy někdy vydáte pozemní cestou přes údolí řeky Sous do marockého Agadiru, určitě si všímejte stromů. Větve argánií obsypané kozami totiž nejsou jen nahodilou kuriozitou, ale nerozlučitelně se pojí s minulostí i budoucností zdejší země a jejích houževnatých obyvatel.

Oběžná dráha kolem Země je plná smetí. Kosmické agentury i firmy s tím chtějí něco udělat a vyvíjejí proto nejrůznnější technologie, které by mohly pomoci se sběrem kosmického odpadu. Evropská kosmická agentura ESA sází mimo jiné i na harpuny.

V rámci projektu Clean Space připravuje ESA ve spolupráci se společností Airbus ambiciózní úklidovou misi, která by měla odstranit z oběžné dráhy nefunkční satelit Envisat. To přitom není žádný drobeček, nýbrž téměř devítitunové monstrum, největší satelit pro pozorování Země, který byl kdy postaven.

Harpuna na satelity

Právě Envisat je jedním z největších a zároveň i nejnebezpečnějších kusů odpadu, které ohrožují kosmické lodě a satelity na nízkých oběžných dráhách Země. ESA s Airbusem vyvíjejí kosmickou harpunu, která by měla Envisat ulovit a zneškodnit. Hapruna měří 1,5 metru a váží 2,5 kilogramu.

TIP: Japonský experimentální lapač kosmického smetí se ocitl v problémech

Lovecký satelit se musí dostat do blízkosti Envisatu a pak ho harpunuje, přičemž se musí harpunou trefit do vhodného místa. Pak lovec spustí motory a odtáhne Envisat na takovou dráhu, která zajistí, že satelit skončí v plamenech v atmosféře Země. V každém případě půjde o velmi napínavou misi.