O vlastní muzeum usiluje George Lucas již deset let. Filmovým fanouškům má co nabídnout. Lucasova sbírka čítá přes 40 tisíc předmětů spojených s Hvězdnými válkami: od obrazů a ilustrací přes kostýmy či model vesmírné lodi po loutky mistra Yody.

Nová instituce se má jmenovat Lucasovo muzeum výpravných umění. Stát bude poblíž jihokalifornské univerzity, kde Lucas studoval a kde se potkal i se svými budoucími spolupracovníky včetně Stevena Spielberga.

TIP: Na břehu Bajkalu má vzniknout obří hotel ve tvaru mamutí lebky

Stavbu muzea chce filmař zaplatit z vlastních peněz. Pětipatrová budova má stát přes miliardu dolarů (téměř 26 miliard Kč) a hotová by měla být za 3 roky.

V posledních letech jsme si zvykli na pravidelné příděly skvělých objevů exoplanet a dalších pozoruhodností vesmíru, které nám posílá americký vesmírný teleskop Kepler. Systémový inženýr mise Charlie Sobeck ale nedávno oznámil, že teleskopu už dochází palivo.

Tým operátorů teleskopu Kepler očekává, že palivo dojde během několika málo měsíců. V tu chvíli se teleskop stane nepoužitelným a jeho podivuhodná mise tím definitivně skončí. V NASA ale chtějí pokračovat v pozorování až do poslední chvíle a Kepler by měl ještě poslat tolik cenných dat, kolik jen bude možné.

Příliš vzdálený teleskop

Teleskop Kepler sice nemá zabudovaný měřič množství paliva v nádržích, odborníci NASA ale dovedou odhadnout, kolik paliva mu ještě zbývá. Vycházejí přitom z monitorování tlaku v palivových nádržích, a také z fungování jeho trysek.

TIP: Sonda Kepler: Nezničitelný lovec exoplanet je po restartu zase zpátky

Kepler potřebuje palivo na to, aby mohl sledovat hvězdy ve vytyčeném směru, a také na to, aby mířil anténou směrem k Zemi., když nám chce poslat data. Problém je v tom, že se Kepler nachází ve vzdálenosti 151 milionů kilometrů od Země a my, 61 let po začátku kosmického věku, nemáme k dispozici kosmickou loď, která by za ním mohla doletět a palivo mu doplnit. Už teď je ale jasné, že Kepler byl velice úspěšný a výrazně překonal původní očekávání.

NASA ovšem nespí a finišuje s přípravou náhrady za tohoto vesmírného lovce exoplanet. Již příští měsíc by měl do vesmíru zamířit satelit Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS), který by se do jisté míry mohl stát následovníkem úspěšného vesmírného teleskopu.

Po vymření přemyslovského rodu a s nástupem lucemburské dynastie, která vstoupila do cizího českého prostředí, využila domácí šlechta nevýhodné pozice mladičkého Jana Lucemburského (vládl 1310–1346) a vymohla si na něm významné ústupky. Došlo k tomu hned při jeho nástupu na český trůn v roce 1310 a znovu o osm let později v takzvaných Domažlických úmluvách. Samostatnou kapitolu pak v tomto období představoval vzrůst moci českého pána Jindřicha z Lipé, který byl až do své smrti v roce 1329 vlivem Janovy časté nepřítomnosti v zemi jakýmsi nekorunovaným českým králem. 

Janův syn a nástupce Karel IV. (vládl 1346–1378) dokázal po dobu své vlády s panským stavem poměrně úspěšně vycházet cestou kompromisů. Ani on však nemohl prosadit vše, co chtěl. Výmluvným příkladem může být jím navrhovaný zemský zákoník Majestas Carolina, který pro odpor pánů nechal raději stáhnout a předstíral, že podlehl plamenům. Avšak již za Karlova nástupce Václava IV. (vládl 1378–1419) se napětí mezi panovníkem a panským stavem vyhrotilo natolik, že došlo poprvé ke vzniku organizované opozice nazvané panská jednota.

Únosci a věznitelé krále

Příčinou první velké otevřené vzpoury příslušníků vyšší šlechty proti stávajícímu panovníkovi byla jejich dlouhodobá nespokojenost se způsobem vlády českého a římského krále Václava IV., a to jak doma, tak v říši. Podle mínění pánů Václavova liknavost a neschopnost vládnout poškozovala samo české království. Král se skutečně dopouštěl mnoha chyb, které zemi nijak neprospívaly. O domácí politiku se nijak zvlášť nestaral a říšský trůn vyloženě chřadl. Pánům byla trnem v oku ještě další věc: Václav se od počátku obklopoval nižšími šlechtici, rozdával jim vysoké dvorské úřady, náležející za běžných okolností pánům, a okatě je věnčil svou přízní.

Jádro panské opozice tvořili Jindřich III. z Rožmberka, Jindřich z Hradce a Ota z Bergova. Ti spolu s šesti dalšími pány založili na jaře roku 1394 panskou jednotu. Oficiálně proklamovaným cílem jejich svazu bylo zajistit „zemské dobré“, tedy blaho v zemi. Původně nemělo jít o žádnou přímou rebelii, avšak situace nakonec dospěla tak daleko, že příslušníci jednoty Václava 8. května 1394 na cestě z hradu Žebráku do Prahy zajali. Internovali ho nejprve na Pražském hradě, pak v Krumlově a nakonec v Rakousích, a sami se chopili vlády.

V nouzi poznáš bratra

Stalo se něco dosud neslýchaného: král byl potupně zajat a zneškodněn vlastními šlechtickými předáky! Páni by si to však jen stěží mohli dovolit, nemít podporu u králových lucemburských příbuzných. Záštitu nalezli ve Václavu ambiciózním bratranci a konkurentovi, moravském makraběti Joštovi.

Naopak Václavův mladší bratr Jan Zhořelecký zůstal na králově straně a vytáhl mu i s vojskem na pomoc. Díky Janově intervenci se královým příznivcům podařilo dosáhnout s panskou stranou dohody a Václav IV. se po téměř čtyřech měsících dostal opět na svobodu. Stalo se tak nicméně za cenu četných ztrát. Panská jednota si prosadila obsazení mnoha klíčových královských hradů a výměnou za Václavovo propuštění zadržení řady jiných rukojmích.

V době vypuknutí Velké války tomu bylo zhruba sto let, co se Finsko stalo součástí ruské říše. Po většinu 19. století panoval v zemi relativně klid, avšak postupem času prodělali Finové národní obrození, které společně s rusifikační politikou Sankt-Petěrburgu vedlo ke stále silnějšímu volání po nezávislosti.

(Ne)ušetřeni od války

Když přišel světový konflikt, několik set vojáků odešlo dobrovolně bojovat za svou širší vlast; jako nejslavnějšího Fina sloužícího carovi můžeme jmenovat proslulého generála Carla Mannerheima. Zbytek mladých mužů zůstal služby v armádě ušetřen, protože se Finsko z této povinnosti pravidelně vykupovalo. Situaci však zkomplikovala dislokace 125 000 ruských vojáků v zemi tisíců jezer, navíc se šuškalo, že Petrohrad (přejmenován v létě 1914) hodlá zrušit finskou autonomii.

To ostatně na podzim 1914 potvrdilo i několik centralistických vyhlášek. Mezi studenty se začal objevovat názor, že proti ruskému útlaku je třeba bojovat, a hnutí začalo pomalu pošilhávat po Berlínu, jenž měl pomoci vybojovat malé zemi nezávislost na východní velmoci. Němci pochopitelně hodlali využít všech možností, jak svého nepřítele oslabit, a tak v lednu 1915 umožnili dvěma stům dobrovolníků z Finska absolvovat vojenský výcvik.

Nábor „rekrutů“ zajišťovaly proněmecké kruhy v zemi, přičemž budoucí vojáci museli nejprve překročit hranici do neutrálního Švédska. Cesta však nebyla jednoduchá, dobrovolníci museli urazit dlouho vzdálenost, mnohdy pěšky či na lyžích. Druhá trasa znamenala přeplout lodí Botnický záliv do města Uumaja. Ze Švédska pak vedly jejich kroky do německého tábora v Lockstedtu.

Místo vojáků skauti?

Koncem února 1915 dorazilo do Německa 189 mladých Finů, kteří však místo vojenských uniforem nafasovali skautské stejnokroje. Později je sice nahradily vojenské mundúry, Berlín se ale zpočátku chtěl vyhnout nepříjemnostem na diplomatickém poli. Němci dobrovolníky systematicky připravovali k tomu, aby mohli v případě potřeby zaujmout důstojnické funkce ve finské armádě. Vzhledem k tomu, že se výcvik zpočátku podobal skautským kursům, stal se velitelem tábora major Maximilian Bayer, jenž stál před několika lety u zrodu tohoto hnutí v Německu.

Už v srpnu 1915 podepsal německý císař Vilém II. dekret, jenž umožňoval rozšířit tuto dobrovolnickou formaci až na 2 000 mužů, současně ji však začlenil přímo do německé armády. V zemi tisíců jezer tak začal další „nábor“ a až do jara následujícího roku přijela do Lockstedtu ještě zhruba tisícovka Finů. Tentokrát se už jednalo o skutečný průřez společnosti, kromě dalších studentů oblékli německou uniformu dělníci, námořníci či farmáři.

Výcvik začíná

Spolu s novými rekruty rozšířil Bayer také výcvik. Zpočátku předávali instruktoři svým svěřencům základní vojenské znalosti o vedení pěchotního boje, nyní přibyla také ženijní či dělostřelecká nauka. Do jara 1916 se v Lockstedtu zformovaly dvě střelecké, kulometná a ženijní rota, k nimž později přibyly ještě dvě střelecké spolu s polním dělostřelectvem.

Na rozdíl od běžných německých rekrutů, které velení posílalo na frontu po absolvování základního výcviku, Berlín si finské dobrovolníky hýčkal a dopřával jim kvalitní přípravu. Nyní ale nadešel čas, aby vojáci získali také frontové zkušenosti. Vznikl tak 27. prapor královských pruských myslivců, jenž koncem jara zamířil na východní frontu v počtu 1 254 Finů a dvou stovek Němců převážně v důstojnických funkcích.

První krev

Prapor spadal pod velení německé 8. armády, která jej přidělila na nejsevernější úsek fronty do prostoru Rižského zálivu. Finové na svém úseku budovali polní opevnění a vykonávali hlídkovou službu v zemi nikoho. I když se čas od času dostali do přestřelky s nepřítelem, velení formaci do větších bojových akci zpočátku neposílalo, aby její příslušníci stihli načerpat životně důležité zkušenosti z fronty.

Pouze dělostřelci a sapéři se zapojili do větších akci, ale jen v rámci ofenzivní činnosti jiných německých útvarů. Během léta 1916 si válka vybrala mezi dobrovolníky první oběti. Dva muži padli v červnu v důsledku nepřátelského bombardování, o měsíc později zastřelil ostřelovač vojína Paavo Kinnunena a v srpnu zabil Ilmari Pahkajärviho dělostřelecký granát. Velení Finy převelelo na „živější“ úsek fronty a nadšení mnoha mužů záhy zchladila intenzivní bojová činnost.

Klesala morálka a v září se objevily také první případy odepření poslušnosti, které vyústily v odeslání několika jedinců do pracovního tábora. Před koncem roku byl prapor stažen do zázemí a dobrovolníci strávili Vánoce 1916 v Libavě (Liepāja). Po třech týdnech odpočinku se však muži vrátili na frontu, ale další bojovou činnost zastavila zima a vysoké mrazy. 

Sabotéři, partyzáni i důstojníci

Počátkem roku odešel od praporu velitel major Bayer a v březnu 1917 opět velení stáhlo Finy z fronty, tentokrát definitivně. Za několik měsíců v první linii načerpali vojáci bohaté zkušenosti, což se však neobešlo bez bolestivých ztrát. Tucet mužů padl, jeden zůstal nezvěstný, 49 utrpělo zranění a dalších 15 dobrovolníků zemřelo na tuberkulózu. Všichni jsou pohřbeni na území dnešní Litvy.

Domovem příslušníkům 27. praporu se na další téměř rok stala znovu Libava. Vojáci zde na jednu stranu našli zázemí v podobě kasáren, střelnice či vzdělávacích prostor po ruské armádě, na druhou stranu vázlo zásobování, nedostávalo se šatstvo a šířily se nemoci. I přes všechno nepohodlí pokračoval výcvik a proběhla i reorganizace formace – byla zformována druhá kulometná rota, jízdní oddíl a stále více důstojnických funkcí přebírali po Němcích Finové.

Berlín pořád počítal s tím, že se dobrovolníci brzy vrátí do vlasti s bojovým posláním, a tak vojáci prošli speciálními kursy sabotáže či vedení partyzánské války. Každý muž navíc absolvoval důstojnický výcvik, aby mohl po návratu do Finska převzít velení různě velkých jednotek. Kromě toho se Fini učili řídit a udržovat motorová vozidla, měli zvládat základní činnosti související s provozem na železnici i další technické úkoly. Jeden z důstojníků dokonce absolvoval pilotní výcvik.

Vyšší oficíři se pak podíleli na sepisování vojenských manuálů ve finštině. Za zmínku stojí také hymna finských myslivců . V Libavě napsal Heikki Nurmio text, jejž pak kurýři propašovali do Finska, kde zkomponoval hudbu významný skladatel Jean Sibelius. Výsledná píseň pak měla velký vliv na morálku dobrovolníků. 

Návrat do vlasti

První myslivci zamířili zpět do Finska už počátkem roku 1916. Jednalo se o speciálně vycvičené jedince, kteří zde prováděli sabotáže a škodili ruskému válečnému průmyslu, přičemž se jim například podařilo vyhodit do vzduchu velký sklad munice u města Kilpisjärvi. Carské úřady zadržely na dvě desítky záškodníků, většina jich pak skončila ve vězení v Petrohradu, přičemž na svobodu se dostali až během Říjnové revoluce (listopad 1917).

Přibližně v té samé době se na cestu do vlasti vydali také první příslušníci 27. praporu na palubě nákladní lodi Equity. Kromě myslivců se v podpalubí nacházelo také 7 000 pušek, velké množství munice a 4 500 granátů. Do konce roku 1917 je následovalo několik dalších po zuby ozbrojených menších skupin, které do Finska přepravovaly i ponorky.

V době, kdy země vyhlásila nezávislost na Rusku (6. prosince 1917), se však stále většina dobrovolníků nacházela v Libavě. Berlín zatím nijak nespěchal s jejich repatriací, protože nechtěl ohrozit mírová jednání v Brestu Litevském. Jakmile se však bolševici vzdali všech nároků na zemi tisíce jezer a uznali její nezávislost, mohli se myslivci začít chystat k návratu do vlasti. 

Do bílé uniformy

Začátkem února 1918 přišel rozkaz k rozpuštění 27. praporu a současně většina mužů podepsala závazek služby ve finské armádě novému veliteli podplukovníku Wilhelmu Thesleffovi, jenž do Libavy přijel jako zástupce nové finské vlády. Ta rázem získala výraznou posilu rodících se ozbrojených sil – 403 důstojníků a 727 poddůstojníků, všechno ostřílené veterány se zkušenostmi z frontových bojů a navíc s výborným výcvikem.

Podle některých historiků se tato síla ukázala jako klíčová v nadcházející občanské válce, v níž se střetli rudí s bílými, protože myslivci utvořili jádro budoucí finské armády. Většina těchto mužů se totiž po návratu do vlasti přidala na stranu bílých. Po slavnostní přísaze se jádro finského důstojnického sboru (téměř tisícovka mužů) nalodilo 14. února v Libavě na nákladní loď Arcturus a zamířilo k domovu.

Zde vykonali přehlídku před novým vrchním velitelem generálem Carlem Mannerheimem, po níž se myslivci rozjeli každý za svým novým umístěním v rámci finských vládních sil. Kapitola finských dobrovolníků v německé císařské armádě se sice definitivně uzavřela, nicméně tato epizoda stála u zrodu tradice finských myslivců (Jääkärit), která přetrvává dodnes. 

Za deštivého počasí jsou solární panely takřka k ničemu. Nebo alespoň doposud byly. Čínští vědci ale přišli s chytrým řešením - jejich nové solární panely mohou vyrábět elektřinu z energie dopadajících kapek deště.

Klíčovou roli v této technologii hrají takzvané triboelektrické nanogenerátory. To jsou zařízení nepatrných rozměrů, která dovedou přeměnit mechanickou energii na elektřinu, podobně jako když vzniká statická elektřina při česání nebo oblékání. Vzhledem ke své velikosti mohou vyrábět elektřinu po dopadu kapek deště.

TIP: Solární energie z hladiny: Čína spustila největší plovoucí solární farmu na světě

Výsledkem čínského výzkumu jsou hybridní solární panely, které mohou vyrábět elektřinu ze Slunce i z deště. Přitom jsou stále natolik lehké a levné, že je možné je instalovat na střechy domů. Taková technologie by mohla prosadit solární energetiku i do míst, kde je podstatně méně slunečních dnů.

Lidé, kteří žijí v partnerských svazcích, váží v průměru o 5,8 kilogramu více než jejich protějšky žijící single. Nelichotivé zjištění vychází z čerstvé studie vědců z Queenslandské univerzity. Vedoucí studie Stephanie Schoeppeová v rámci svého výzkumu analyzovala údaje 15 tisíc respondentů. Ukázalo se, že přestože lidé žijící v párech konzumují více ovoce a zeleniny než jejich single protějšky, méně holdují jídlům z fastfoodů, cigaretám a alkoholu, váží v průměru více než nezadaní jedinci.

Romantické večeře a pohoda na gauči

Výsledek je do značné míry překvapivý i vzhledem k tomu, že mezi sigle a páry nebyly výrazné rozdíly v životním stylu – obě skupiny se zhruba ve stejné míře věnují cvičení i lenošení.

Jako nejpravděpodobnější příčinu přibírání na váze vidí doktorka Schoeppeová v menší motivaci zadaných jedinců po atraktivitě. Lidé žijící ve vztazích si tak dopřávají větší porce jídla a konzumují více potravin s vysokým obsahem tuku a cukru. Pokud mají partneři potomky, mají často tendenci dojídat po nich zbytky. Jerica Bergeová z Minnesotské Univerzity rozdíl připisuje spíše romantickým večeřím a větší porci času stráveného páry na gauči.

TIP: Samota chtěná a nechtěná: Jak se žije dnešním singles

Pro sigle je to nepochybně dobrá zpráva, život v partnerském svazku ale také přináší zajímavé benefity. Podle vědců z londýnské University College například snižuje riziko vzniku demence, studie vědců z Harvardské univerzity zase ukázala, že sezdaní lidé trpící rakovinou mají větší šanci na přežití než lidé svobodní.

Obří nadnárodní řetězec velkých diskontních obchodních domů Walmart se nevěnuje jen prodeji zboží. Nedávno si patentovali robotické opylovače, kteří by jednou mohli opylovat rostliny podobným způsobem jako dnes včely.

Úsvit robovčel

Jde o autonomní opylovací drony, které budou přenášet pyl z jedné rostliny na druhou. K orientaci v terénu budou využívat miniaturní senzory a kamery. Kromě robotických včel si Walmart patentoval ještě dalších pět farmářských dronů, včetně dronu pro detekci škůdců nebo dronu pro monitorování kondice pěstovaných plodin.

TIP: Jako řízené střely: Rostliny navádějí opylovače tepelnými vzory na květech

Zatím není úplně jasné, co společnost Walmart tímto krokem sleduje. Podle odborníků jde o signál, že se Walmart snaží více kontrolovat řetězec dodavatelů potravin. Podobné drony vyvíjejí i jiné firmy, takže se o budoucnost zemědělství zřejmě nemusíme bát. Kdyby včely nestíhaly nebo kdyby podlehly nepříznivému prostředí, mohou být nahrazeny robotickými drony. 

Kdesi za oceánem se rozkládá království plné pracovitých lidí, v němž neexistuje bída ani hlad. Obyvatelé této země dokážou vypěstovat zemědělské plodiny i v nehostinných horách, získávají bohatství ze zlatých a měděných dolů, a přitom vůbec neznají peníze.

Předchozí tvrzení zní jako vyprávění o nějaké bájné říši, avšak vztahují se ke kdysi reálně existujícímu státu. Dnes je znám pod názvem Incká říše. Ta se v dobách svého největšího rozkvětu, tedy v 15. a 16. století, rozkládala na území dnešních států Kolumbie, Chile, Bolívie, Ekvádoru, Argentiny a Peru. Její vládcové přitom měli vše pevně v rukou. Jak panovníci dokázali kontrolovat tak rozsáhlé území obývané rozmanitou směsicí obyvatel? 

Všichni musejí pracovat

Za rozbřesku zazní z věže výzva k nástupu do práce. Muži, ženy i děti oblečeni do pestrobarevných krojů se shromažďují na náměstí. Potom se za radostného zpěvu vydají na pole. Zdálo by se, že popisujeme scénu z nějakého budovatelského filmu, které si u nás získaly oblibu zejména v 50. letech minulého století. Jenže podle historiků se jedná o běžný výjev z každodenního života Incké říše. Ve státě, který nezná peníze, totiž poddaní odvádějí panovníkovi daně svou prací. Musí přece mocnému Inkovi vyjádřit vděčnost za to, že se o ně stará, poskytuje jim půdu, obživu i domov!

V zástupu lidí na polích je i šestnáctiletý mladík. Sem tam hodí do koše nějakou bramboru, ale většinu času se zasněným výrazem pozoruje mraky plynoucí po obloze. Jeho matka mu uštědří pořádný štulec do zad: „Koukej se do té práce pořádně opřít. Víš přece, jak dopadne povaleč!“ Mladík již chce něco odseknout, když tu si všimne upřeného pohledu vedoucího jejich skupinky. Zbledne a s nebývalou horlivostí se pustí do sklizně brambor. Vždyť lenost je jedním z nejhorších zločinů, který se trestá smrtí!

Lidé nejprve obdělávají půdu náležející Slunci, která poskytuje obživu kněžím. Pak pracují na políčkách těch, kteří jsou příliš staří a nemocní, než aby o ně zvládli pečovat sami. A teprve potom dojde na jejich pronajatou půdu. Kdo se neúčastní práce na polích, věnuje se řemeslům či těžbě v dolech. Přestože se vládce obrovské říše pohybuje v nazdobených nosítkách, bydlí v přepychovém paláci a každý den se obléká do roucha ze vzácných tkanin, ani on nezahálí.

Cestuje po státě, hovoří s úředníky i obyčejnými lidmi, předsedá náboženským slavnostem a bedlivě sleduje zprávy o stavu úrody a dalších náležitostech. Sám moc dobře ví, co je to tvrdá práce. V šestnácti letech totiž musel společně s ostatními mladíky ze šlechtických rodin složit náročné zkoušky z bojových dovedností. Třicet dní spal na holé zemi a chodil bos a v nuzném oděvu. Tato zkušenost prý měla v budoucím panovníkovi vzbudit soucit s jeho poddanými. Těžko říci, zda to opravdu fungovalo.

Incký socialismus

Dovedete si představit společnost, která se obejde bez peněz i obchodu? To bychom čekali možná u nějakých primitivních kmenů na úsvitu dějin. Už od malička nám vtloukají do hlavy, že bez peněz se zkrátka neobejdeme. Jenže inkové dokázali nemožné.

Jak se obyvatelům říše žilo bez magického lákadla peněz? Ani dobře, ani špatně. Inkovi poddaní neznali chudobu, avšak cizí jim bylo i bohatství. Od státu obdrželi půdu a s jakou velikostí pole začínali, s takovou také končili. Soutěživost nebyla podporována. Vše, co občané Incké říše potřebovali k životu, jim poskytoval stát. Obydlí, obživu i ošacení. Jak by zaplesala srdce utopických socialistů, kdyby viděli, jak byly jejich myšlenky uváděny v praxi!

Jenže tento skromný ráj měl své i stinné stránky. Za své relativní pohodlí platili poddaní mocných Inků vysokou daň! Stát s nimi zacházel jako s malými dětmi, které nejsou schopny o ničem rozhodovat. Každý krok občana říše byl pod dohledem - od narození až do smrti. Inkové od svých poddaných vyžadovali absolutní poslušnost. A zatímco běžní obyvatelé se museli spokojit se skromnými podmínkami, šlechta vystavovala na odiv své obrovské bohatství. Největšímu přepychu se těšil vládce, považovaný za potomka bohů. Veškerý majetek přitom shromáždil pouze během svého života. Po smrti velkého se Inky totiž jeho palác se vší svou nádherou uzavřel a stal se nedotknutelným majetkem mrtvého! 

Nesnesitelní byrokraté

Do malého domku vtrhne inspektor. Pečlivě si prohlíží všechny členy domácnosti. „Proč jste na šaty svého manžela vyplýtvala víc vlny než na oděv svého syna? Jsou přece stejně velcí!“ oboří se příchozí na paní domu. Žena tone v rozpacích: „Promiňte, já to napravím.“ Inspektor po ní loupne očima: „To bych prosil. Ošacení musí být spravedlivé, jinak vzbudíte hněv syna slunce.“ Indiánka roztřeseně slibuje, že se takové pochybení již nebude opakovat.

Zdá se vám tato scéna absurdní? Inkové byli tak posedlí kontrolou, že neváhali prověřovat, jestli je státem darovaná vlna spravedlivě rozdělena i v rámci jednotlivých rodin. Občané byli začleněni do skupin o deseti lidech a každý desátý měl dohlížet na ostatních devět. Jejich jménem se dožadoval pomoci u vlády, či odevzdával provinilce spravedlnosti. Malé skupinky se pak spojovaly do větších uskupení po padesáti, stech, pěti stech a tisíci lidech, z nichž každé mělo svého dohlížitele. Aby se obyvatelé horlivým úředníkům nepletli, museli všichni nosit kroj podle toho, z jaké oblasti říše pocházeli.

TIP: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Pořádek zkrátka musí být, a to i co se svateb týče! V určený den roku se ve všech obcích shromáždili mladí lidé vhodní k uzavření manželství (u mužů ve věku kolem dvaceti čtyř let, u žen mezi osmnácti a dvaceti lety). Vytvořili páry a správce oblasti jim všem požehnal k sňatku. Celá obec také postavila novomanželům dům a vyměřila jim půdu. A protože se všechny svatby odehrávaly v jediný den, celá říše slavila jako jeden muž. Úředníci pak sňatek pečlivě zaznamenali do matriky, stejně jako všechna narození a úmrtí. Inkové tak měli dokonalý přehled o stavu obyvatelstva. 

Velikonoční ostrov se nachází v pusté jižní části Pacifiku, asi 3 600 kilometrů západně od pobřeží Chile v Jižní Americe. Jde o nejodlehlejší obydlený ostrov na této planetě. Přesto ho každoročně navštíví asi 100 tisíc turistů.

Návštěvníci i odborníci na Velikonočním ostrově oceňují unikátní monumenty i archeologická naleziště, která vypovídají o pohnuté a stále ještě záhadami opředené minulosti ostrova.

TIP: Kamenné sochy na Velikonočním ostrově: Padlo zřejmě další tajemství

Svět se ale otepluje a s teplotou vzrůstá i hladina oceánu. Velikonoční ostrov přitom náleží k těm místům, která jsou nejvíce ohrožená vlnami. Mnohé slavné sochy moai a prakticky všechny plošiny zvané ahu jsou umístěné po obvodu ostrova, tedy přímo na pobřeží. Některé ze soch jsou už jen pár metrů od ničivého působení mořských vln. Památky by snad bylo možné přesunout dále od pobřeží, ale moře by mohlo zničit doposud neobjevené pozůstatky dávné kultury.

Rudá planeta je na první pohled zcela pustá. Pokud tam je nějaký život, dovedně se skrývá před zraky našich všetečných satelitů. Kdyby tam ale nějaké organismy byly, měly by co k jídlu?

Podle nového výzkumu, na kterém se s dalšími kolegy podíleli odborníci nizozemského institutu SRON Netherlands Institute for Space Research, se na povrch Marsu vlastně neustále dostává organický materiál z okolního vesmíru.

Jak badatelé doložili pomocí simulací na superpočítači jménem Peregrine, organickou hmotu mohou na Mars dopravit zrnka kosmického prachu, uhlíkaté meteority nebo i jádra kometa, pokud dopadnou na povrch rudé planety.

TIP: Bezpečné přistání: Kosmický prach dopadající na Zemi brzdí bublinové padáky

A nejde o mikroskopická množství. Ze simulací vyplývá, že se na Mars každoročně dostane v průměru 70 až 300 tun organické hmoty s kosmickým prachem, 50 tun s meteority a 17 tun organické hmoty na kometách, protože ty se s Marsem srazí jen vzácně.