Sociálně nejvyspělejší země světa se pomalu, ale jistě přibližují stavu, kdy zmizí rozdíly ve společenském postavení mužů a žen. Nejrázněji se o práva něžné poloviny lidstva zasadil Island, který letos postavil mimo zákon vyměřování výplat na základě pohlaví. Dámy obecně získávají výhody či privilegia, jež měly mít odjakživa, ale v mužské společnosti se jim jich nedostávalo. 

K úplnému zrovnoprávnění nás sice stále čeká dlouhá cesta, nicméně z průzkumů Eurostatu v zemích EU, v Norsku, ve Švýcarsku a na Islandu překvapivě vyplynulo, že se tamní muži i ženy mají stejně dobře – nebo to alespoň tvrdí.

V anketě měla obě pohlaví ohodnotit svůj život číslem od jedné do deseti, přičemž desítka se považovala za maximum. Muži v průměru „dosáhli“ 7,1 bodu, zatímco ženy rovných sedmi. Nejspokojenější byli Finové (8) a Dánky (8,1); na opačném pólu skončili obyvatelé Bulharska: Každodenní strasti v balkánské zemi vyjádřila obě pohlaví shodně hodnotou 4,8 bodu. 

Kariéra, nebo děti?

Pokud bychom určovali štěstí podle rodinného a pracovního uplatnění, je zřejmé, že muži obecně hledají seberealizaci víc v práci, zatímco ženy ke kariéře tolik netíhnou. Průměrná míra zaměstnanosti u obyvatelek Evropy totiž činí 61 % a uvedené číslo se mění s ohledem na narozené ratolesti. V roce 2016 pracovalo 71 % matek s jedním dítětem, dva potomci snížili statistiku o 1 %, ovšem ženy se třemi dětmi již chodily do zaměstnání pouze v 55 % případů. Pro srovnání: Otcové dvou ratolestí pracovali v 89 % a trojnásobní tatínkové v 84 %. 

Rodinné povinnosti vedou také ženy v mnohem větší míře k práci na částečný úvazek: V roce 2016 jich po kratším úvazku sáhlo 32 %, zatímco u mužů se jednalo pouze o 9 %. Do jisté míry jde o logickou volbu, protože pánové obecně vydělávají napříč Evropou víc. V průměru jich na otcovskou dovolenou odchází asi jen 10 %. U nás se jedná zhruba o 2 %, zatímco ve Švédsku, které novopečeným tatínkům garantuje čtyři pětiny platu po dobu tří měsíců, je to až 45 %.

Pracovní propast

Z porovnání hrubých hodinových výdělků v roce 2015 vyplynulo, že ženy dostávají o 16,6 % menší ohodnocení než muži: Nejvyšší rozdíly v platech byly přitom v Estonsku (26,9 %), České republice (22,5 %) a Německu (22 %), kdežto nejmenší naopak v Itálii a Lucembursku (5,5 %). 

Porovnání hodinových mezd napříč profesemi v roce 2014 ukázalo, že nejnižší rozdíly jsou v nejhůř placených oborech: V případě administrativních pracovníků či prodejců braly ženy o „pouhých“ 8 % méně. Naopak největší propast zela mezi manažerskými posty – pokud Evropanka získala vedoucí místo, vydělávala o 23 % méně než její kolegové muži. Není tedy divu, že si kariéru na vrcholu korporátních řetězců volí průměrně asi jen třetina něžného pohlaví.

Nejvytrvalejší jsou Lotyšky (47 %), Polky a Slovinky (shodně 41 %). Naopak nejnižší počet manažerek má Lucembursko (18 %), Česká republika a Nizozemsko (shodně 25 %). 

Nijak překvapivá potom není statistika péče o dítě: V roce 2016 se o své ratolesti staralo 92 % žen ve věku 25–49 let. Muži ve stejné věkové kategorii přikládali ruku k dílu jen v 68 % případů. Největší rozdíly panovaly v Řecku, kde obě pohlaví dělilo propastných 42 %. Naopak ve Švédsku se o děti staralo 96 % žen a pouze o 6 % méně mužů. 

Domácnost patří ženám

Daleko „dramatičtěji“ vypadala situace v případě domácích prací. O domácnost se v roce 2016 staralo průměrně 79 % žen a mizivých 34 % mužů. Doslova tristní rozdíly opět ukázalo Řecko, kde se procentuální poměr zastavil na hodnotě 85 : 16. A dokonce ani Švédsko coby nejvyrovnanější země nedosáhlo v tomto ohledu nijak závratných výsledků – na 74 % žen připadalo 56 % mužů.  

Ani péče o dům a potomky však dámám nebrání užívat si života. Z průzkumu z roku 2013 vyplynulo, že daleko raději než pánové čtou (42 % versus 31 %) a častěji chodí do kina a na koncerty či jiné kulturní události. Výjimku tvoří pouze sportovní aktivity, které obecně napříč Evropou vyznívají ve prospěch mužů: 36 % z nich se v roce 2014 alespoň 150 minut týdně věnovalo cvičení a namáhavějšímu pohybu mimo práci, zatímco u žen šlo pouze o 26 %. 

Střídmější a zdravější

Muži ovšem také daleko častěji holdují alkoholu: 38 % pánů ve věku nad 18 let přiznalo, že pijí každý týden – oproti 23 % žen. Nelichotivý rekord si připsala Velká Británie, kde si týdně „dopřává“ 52 % mužů a 40 % jejich protějšků.  

Obdobně se vyvíjí statistika kouření. Po tabáku denně sáhne 24 % příslušníků silnějšího pohlaví a 16 % žen. Nejvíc mužů kupuje cigarety na Kypru, mezi dámami vedou Rakušanky. Vezmeme-li v potaz, že se pánové sice častěji hýbou, ale zároveň se také víc oddávají pití a kouření, jsou ve výsledku obéznější než dámy, které mají obecně zdravější životní styl: Před čtyřmi lety bylo napříč Evropou 57,3 % mužů s nadváhou, zatímco „pouze“ 43,7 % žen. 

Necítím se dobře

Přestože dámy žijí střídměji a netrpí tolik obezitou, vnímají své zdraví mnohem kritičtěji než jejich protějšky. Ve věku do 44 let jsou ještě názorové rozdíly zanedbatelné – se zdravotním stavem je v této kategorii spokojeno 87,3 % mužů a 85,5 % žen. S přibývajícími léty se však nůžky rozevírají: Po 65. narozeninách hodnotilo svůj fyzický stav kladně 41,4 % mužů a 34,9 % žen. 

Ačkoliv své zdraví posuzují Evropanky přísněji než pánové, obecně se dožívají vyššího věku: Předpokládaný průměr se u nich zastavil na 83,3 roku, zatímco u opačného pohlaví to bylo o šest let méně. Ze statistik vyšly nejlépe Španělky a Francouzky, mezi muži pak obyvatelé Islandu a Lichtenštejnska. 

Život na síti

Zajímavé výsledky vyplynuly také z průzkumu zvyklostí, jež se týkají internetu: V roce 2016 jej používalo 77 % žen a 81 % mužů. Nejvíc se přitom Evropané pohybovali na síti v Lucembursku, Norsku a Dánsku. Naopak sporadicky usedali k počítačům lidé v Bulharsku, Rumunsku a Řecku.

TIP: Genderové stereotypy: Libanonský fotograf se vysmál reklamním plakátům 

Pánům slouží globální síť častěji ke čtení a sledování zpravodajství, více také po internetu telefonují a spravují finance pomocí internetového bankovnictví. Ženy mají naopak převahu v komunikaci na sociálních sítích a nepatrně častěji rovněž nakupují on-line. Předměty zájmu se však u obou pohlaví liší: Dámy holdují pořizování módy, zatímco pánové investují do elektronických zařízení či filmů. Vybavení domácnosti zajišťují muži i ženy v obdobném poměru, stejně jako ubytování či cestování. 

Čtyřiadvacetiletý farmář Bruce Grubb měl starosti: Jeho krávy byly březí a každým okamžikem měly rodit. Bruce je proto chodil pravidelně kontrolovat. Při jedné z nočních obchůzek však ke svému překvapení spatřil ve chlévě tygra. Vyděšený okamžitě zavolal policii, která přijela v plné polní a farmu obklíčila, aby šelma nemohla utéct.

Následovalo 45 minut obléhání, během nějž se velká kočka ani nepohnula. Podezřelé chování nakonec příslušníky ponouklo, aby se k predátorovi vydali blíž – načež zjistili, že jde o plyšovou hračku. Policie vzala situaci s úsměvem a dodala, že je připravena bránit bezpečí občanů kdykoliv.

Málokomu se poštěstilo, aby se již za svého života stal legendou. Vedle vědeckých úspěchů, knih, titulů a cen Hawking navíc účinkuje v Červeném trpaslíkovi, Star Treku, Futuramě, Simpsonových a především v Teorii Velkého třesku. Žijeme v době vlády popkultury a i ta leží geniálnímu vědci u nohou. Kam se hrabe Harry Potter se svou legrační hůlkou.

Padesát let navíc

Stephen William Hawking se narodil 8. ledna 1942 do rodiny britských intelektuálů z Oxfordu, kteří byli považováni za velmi inteligentní a poněkud excentrické. Už odmala měl štěstí. Říká se například, že za druhé světové války jedna německá raketa V-2 minula dům Hawkingových jen o pár bloků.

Během studií na Oxfordu se u mladého Stephena projevily obtíže, diagnostikované časem jako amyotrofická laterální skleróza. Jedná se o stále dost záhadné degenerativní onemocnění, které pacientovi postupně ničí motorické neurony a vede k ochrnutí celého těla. Lékaři tehdy jednadvacetiletému Hawkingovi sdělili, že mu zbývají dva až tři roky života.

Když se mladík dostal z počátečních depresí, zjistil, že trpí velmi výjimečnou variantou nemoci – má sice dost brzký začátek, ale rozvíjí se až neuvěřitelně pomalu. Přesto se Hawking mohl od roku 1968 pohybovat pouze na vozíčku. V roce 1985 navíc při návštěvě CERNu dostal zápal plic a po následné tracheotomii přestal mluvit. Od té doby proto používal legendární elektronický hlasový syntezátor s americkým přízvukem, který si oblíbil natolik, že si ho nechal vyměnit až v roce 2004.

Šťastlivec na vozíčku

Do konce svého života bojoval populární vědec s postupujícím stářím a dalšími nemocemi, přesto téměř dosáhl průměrné délky života britských mužů. Sám o sobě mluvil jako o šťastlivci, jemuž výjimečně pomalý postup choroby poskytl čas učinit významné objevy a také si pořídit „velmi okouzlující rodinu“: dvakrát se oženil, dvakrát rozvedl a má tři děti.

Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem řady významných institucí, například britské Královské společnosti, Papežské akademie věd či Národní akademie věd USA. V letech 1979–2009 zastával jednu z nejprestižnějších akademických funkcí na světě – post tzv. lukasiánského profesora matematiky na Cambridgeské univerzitě. Skutečnost, že Hawkingovým předchůdcem na této pozici byl svého času rovněž Isaac Newton, hovoří za vše.

Nobelova cena sice výjimečnému muži do sbírky schází, ale jinak jde bezesporu o jednoho z největších fyziků, zkušeného popularizátora jen těžko pochopitelných teorií a rozhodně o jednoho z nejpozoruhodnějších vědců v dějinách.

Kontroverzní záření

Od samého počátku své podivuhodné kariéry „zápasil“ Hawking se singularitami – tedy s body časoprostoru, které jsou natolik extrémní, že v nich neplatí běžné fyzikální zákonitosti. V roce 1970 dokazoval, že celý vesmír funguje podle obecné teorie relativity a že musel mít počátek v singularitě. 

Ve stejné době formuloval tzv. druhý zákon dynamiky černých děr, podle kterého se horizont událostí nemůže zmenšit. Rovněž silně podpořil slavný výrok, že „černé díry nemají vlasy“, podle něhož lze zmíněné vesmírné objekty kompletně popsat pouhými třemi vlastnostmi: hmotností, elektrickým nábojem a rotací.

Počátkem 70. let se slavný fyzik pustil také do kvantové mechaniky a kvantové gravitace. Právě s nástroji kvantové mechaniky pak rozpitval černé díry a dospěl k názoru, že nejsou zcela netečné, ale velice pozvolna se vypařují vysíláním slabého elektromagnetického záření, jež později proslulo pod přívlastkem „Hawkingovo“. Původně šlo o velmi kontroverzní teorii, nicméně dnes už Hawkingovo záření přijímají téměř všichni.

Válka vědců

Počátkem 80. let vyrukoval geniální fyzik s tvrzením, že podle stávajících teorií se v černých dírách vlastně ztrácejí informace, když se tyto vesmírné objekty vypařují Hawkingovým zářením. Jenže s tím má zásadní problém kvantová mechanika, podle níž nemůže být informace o hmotě zničena, ani pokud tato hmota spadne do černé díry. Vznikl tak dnes již legendární informační paradox černých děr a Hawking v podstatě rozpoutal válku vědců, která s nezmenšenou intenzitou zuří dodnes.

Na Hawkingovi bylo znát, že má s černými dírami velmi složitý vztah. V lednu 2014 šokoval celý svět, když se rozhodl „zrušit“ horizonty událostí a nahradit je zdánlivými horizonty (apparent horizons). Ty sice také polapí světlo, jež si trouflo příliš blízko k singularitě černé díry – zároveň však mohou měnit tvar v důsledku kvantových fluktuací, a světlo by tudíž mohlo za určitých okolností z náruče černé díry vyklouznout.

Mnoho světů

Kromě černých děr se Hawking v 80. letech věnoval i kosmologické inflaci, o níž předpokládáme, že ohromně „nafoukla“ celý vesmír bezprostředně po Velkém třesku. Pozornosti slavného vědce v té době neunikla ani šipka času (arrow of time), tedy koncept plynutí času, které je očividně jednosměrné. Uvedenou ideu samozřejmě potvrzuje naše každodenní zkušenost, ale klasické fyzikální vzorečky nic takového neobsahují.

Od 90. let Hawkinga neopouštěl zájem o černé díry, kvantovou mechaniku a kvantovou gravitaci, jakož i o spoustu dalších věcí. Byl vášnivým zastáncem pozoruhodné teorie tzv. vysvětlení s mnoha světy (many-worlds interpretation), jež objasňuje některé podivnosti kvantové mechaniky. Vesmír se podle ní v každém měřitelném okamžiku rozvětví do ohromného množství nových vesmírů, v nichž se odehrávají všechny myslitelné možnosti všech dějů. Podle této představy existují veškeré možné alternativní historie. Háček je v tom, že se takto vzniklé světy navzájem neovlivňují, a zatím si neumíme představit, jak by bylo možné ověřit jejich existenci.

Mimozemšťané a ženy

V závěru svého života si populární fyzik liboval ve šťavnatých mediálních prohlášeních: vždy vyvolaly veliký rozruch a jeho jméno skloňovaly sdělovací prostředky po celém světě. V roce 2006 vyjádřil obavy o osud lidstva a pozemského života vůbec – podle něj nám hrozí náhlá jaderná válka, rozšíření modifikovaných virů a podobné globální katastrofy. Na rozdíl od mnoha poslů špatných zpráv však Hawking přišel s rozumným řešením v podobě zrychleného rozvoje vesmírných letů a kolonizace blízkého kosmu. S každou další osídlenou planetou se podle něj významně zvyšují šance lidstva na přežití. Také byl velmi zdrženlivý vůči snaze za každou cenu kontaktovat nějaké mimozemšťany. Raději by nás viděl v roli evropských kolonizátorů než nebohých indiánů.

TIP: Stephen Hawking: Génius, který už neměl žít

Na sklonku roku 2012 si vzal Hawking na mušku umělou inteligenci. Připouští, že jsou její primitivní verze, které máme k dispozici, velmi užitečné. Zároveň se však obává, že by vývoj plně funkční umělé inteligence mohl vést k zániku lidstva – jednou by prý totiž mohla dospět k názoru, že už nás nepotřebuje.

V roce 2015 prohlásil fenomenální fyzik, že je ateista. Také mu není proti mysli asistovaná sebevražda a věří, že jenom věda dokáže odpovědět na základní otázku našeho bytí. Navzdory vědecké kariéře, během níž se pohybuje v naprosto fantaskních světech, má však Stephen Hawking i velice lidskou stránku. Když se ho zeptali, na co nejvíc myslí během dne, odpověděl: „Na ženy. Jsou naprostou záhadou.“

Jedna z nejschopnějších žen rodu Habsburků vládla jako regentka v Nizozemí a vychovávala děti svého bratra Filipa Sličného a Johany, která se z předčasné smrti svého manžela nikdy nevzpamatovala a do dějin pak vešla s přídomkem Šílená. Markéta Habsburská (1480–1530) se přesto za šťastnou nejspíš nepovažovala. Největší potupu zažila už v dětství. To když se musela z Francie vrátit domů jako zapuzená nevěsta. 

Rozkošné děvčátko

Svatební obřad se odehrál na zámku Amboise na Loiře jednoho horkého červencového dne roku 1483. Roztomilá dívenka se záplavou nádherných zlatých vlásků stojí vedle hubeného mladíka s velkou hlavou. Ženichovi je třináct, nevěstě tři a půl. Nepříliš atraktivní dauphin Karel (1470–1498), syn francouzského krále Ludvíka XI., si bere okouzlující Markétku, která si svou bezprostředností okamžitě získává všechny přítomné.

Když má nervózní ženich navléci nevěstě prsten, není toho schopen. Holčička mu pohotově pomůže. Popadne klenot a navlékne si ho na prstík sama. Král Ludvík si mne ruce. Nevěstino dědictví je tak lákavé! A o to tu jde především!

Krutá matčina smrt

Bezstarostné dětství jediné dcery pozdějšího císaře Maxmiliána Habsburského (1459–1519) a jeho první ženy Marie Burgundské (1457–1582) nemělo dlouhé trvání. Do dvou let vyrůstala Markéta v Gentu v láskyplném prostředí spolu se svým starším bratrem Filipem. Krásné manželství rodičů končí, když Marie nečekaně umírá. Ač byla znovu těhotná, nedala se vévodkyně odradit a vyjela si v březnu 1482 s manželem na oblíbený lov na volavky. Její kůň však v nerovném terénu nešťastně zakopl. Mladá žena prolétla vzduchem, přistála v příkopu a v dalším okamžiku ji pak celou svou vahou ještě zalehl kůň. Způsobil jí zdevastující zranění, polámal páteř i žebra.

Nezvykle cudná Marie Burgundská navíc odmítala, aby ji lékaři prohlíželi v místech, která směl vidět jen její manžel. Ztratila dítě a v krutých bolestech několik dní umírala na vnitřní krvácení. Zanechala po sobě zdrceného manžela a dvě maličké děti, kterým ještě na smrtelném loži stihla odkázat Burgundské vévodství.

Ženich chce jinou!

Markéta se stala díky tomuto dědictví partií ještě zajímavější. O její budoucnosti nyní rozhodují nizozemské stavy. Nejdříve ji posílají k nevlastní babičce, milující Markétě z Yorku do Mechelenu. A pak už na svatbu do Francie. Na zámku Amboise ji systematicky připravují na roli budoucí francouzské královny. Ale najednou nastává v jejím životě zlom!

Když jí bylo deset let, uzavřel její otec Maxmilián I. sňatek s osiřelou třináctiletou Annou Bretaňskou, dědičkou strategicky důležité Bretaně. To se vůbec nelíbilo Francouzům. I oni měli o Bretaň zájem. A protože manželství Anny a Maxmiliána bylo uzavřeno zatím pouze „v zastoupení“, využil toho Markétin manžel Karel VIII. a kvapem se s Annou Bretaňskou oženil sám. Dokázal získat i papežův souhlas k anulování svého sňatku s Markétou. Karlova zrada byla šokem nejen pro Markétu, ale i velkou blamáží pro jejího otce Maxmiliána, který tak přišel o snoubenku i o Bretaň. 

Zapuzená Markéta se vrací

Trvalo ještě více než rok, než pokořená Markéta Francii opustila, byť její soupeřka Anna Bretaňská požadovala její odchod okamžitě. Nejdříve ji ve Francii zadržovali pod záminkou, že se musí vyřídit záležitosti kolem jejího věna, pak ji dokonce tlačili do svatby s nějakým bezvýznamným francouzským šlechticem. Zkrátka - ve Francii si nejspíš chtěli nechat věno i Markétu.

TIP: Ostře sledovaná nevěsta: Šťastná nešťastná Marie Burgundská

Zpět ve vlasti Markétu přivítali vřele. Nejvíc si všechny získala tím, že okamžitě začala mluvit vlámsky, v posledních měsících před svým návratem z Francie si totiž znovu oživila svou mateřštinu. Usadila se v Mechelenu, místě svého raného dětství. Věnovala se hudbě a umění i studiu jazyků – uměla francouzsky, německy, vlámsky a začala se učit také španělsky. A to se záhy ukázalo jako velmi prozíravé! Tatíček Maxmilián, mimořádně schopný sňatkový stratég, totiž vybral Markétě nového ženicha, následníka španělského trůnu Juana Kastilského. 

V říjnu 1944 přistál poručík amerického armádního letectva Martin James Monti na letišti v Miláně a přeletěl tak na německou stranu fronty, aby se dal do služeb nacistů. Němci se nejprve snažili využít přeběhlíka v rozhlasovém vysílání určeném americkým vojákům. Aby jeho titul lépe zněl, vysílal pod jménem „kapitán Martin Wiethaupt“ – zkrátka Montiho „povýšili“ a nové příjmení bylo jménem jeho matky za svobodna. Vysílání zajišťovala Říšská rozhlasová společnost a mohli je slyšet jak američtí vojáci na evropských frontách, tak obyvatelé USA. Monti ve svých tirádách horoval pro to, aby Spojené státy bojovaly po boku Německa proti Sovětskému svazu, „skutečnému nepříteli světového míru“.

Předchozí část: Poručík Martin James Monti: Proč americký Yankee přeběhl k SS (1)

Ve stejné době a z téhož berlínského studia vysílala Mildred Gillarsová, Američanka z Portlandu. Ta toužila po kariéře divadelní herečky, ale doma se jí nepodařilo se prosadit, a proto se frustrovaná vydala do Evropy. V Německu krátce pracovala jako učitelka angličtiny a rozhlasová hlasatelka.

Po vstupu Spojených států do války se proslavila svou propagandistickou show Home Sweet Home (Domove, drahý domove). Režírovala své vysílání pro americké vojáky v Evropě, které trýznila vzpomínkami na domov a rodinu, a snažila se je lascivním způsobem přesvědčit, že bojují na špatné straně. Spojenečtí vojáci jí dali (kromě jiných nelichotivých jmen) přezdívku „Axis Sally“. Po válce byla zatčena, obviněna z vlastizrady a odsouzena k dlouholetému vězení.

Untersturmführer Monti 

Od samého počátku Gillarsová Montiho nenáviděla, považovala jej za podvodníka a odmítala pracovat, dokud u mikrofonu bude i on. Montiho instruktoři byli navíc evidentně zklamáni nedostatkem jeho talentu, neboť po několika vystoupeních ho z vysílání stáhli a nařídili mu psát propagandistické brožury určené pro zajaté americké vojáky.

V dubnu 1945, když hroutící se Německo potřebovalo každého, kdo unese pušku, dostal SS-Untersturmführer (poručík) Monti rozkaz, aby se připojil ke své jednotce na frontě v severní Itálii. Na počátku května se pak v uniformě důstojníka Waffen-SS vzdal vojákům 5. americké armády v Miláně.

Odsouzen a omilostněn

Během prvních výslechů se Montimu podařilo přesvědčit vyšetřovatele, že jediný důvod, proč ukradl letadlo a uletěl s ním, byl ten, že chtěl bojovat proti Němcům, ale bohužel byl sestřelen. Co se týkalo uniformy Waffen-SS, prohlásil, že mu ji dali italští partyzání, aby mu usnadnili cestu ke spojeneckým liniím. Jeho historka se však nakonec zhroutila a následovalo uvěznění ve vazbě vojenské zpravodajské jednotky.

V srpnu 1945 byl odsouzen za dezerci a krádež letounu k 15 letům nucených prací. V této fázi ještě prokurátoři nevěděli, jak to skutečně bylo s jeho přeběhnutím, ani o jeho propagandistické činnosti pro třetí říši. Na začátku února 1946 prominul prezident Harry Truman Montimu zbytek trestu. Podmínkou však bylo, že znovu vstoupí do armádního letectva jako vojín.

Monti pochopitelně souhlasil a během dvou let se vypracoval na seržanta. Mezitím ale vojenští zpravodajci v Německu našli důkazy Montiho činnosti pro nacistickou propagandu. Dne 1. listopadu 1947 zveřejnil jeho případ Washington Post a vojenské úřady Montiho zajistily, zatím však zůstal v uniformě. Dvacátého šestého ledna následujícího roku, jen pár minut poté, co jej uvolnili ze služby na Mitchellově letecké základně v New Yorku, jej zatkla FBI.

Veřejné přiznání

Soudní proces začal 19. ledna 1949 u okresního soudu v Brooklynu. Bylo dokonce povoláno několik svědků z Evropy, aby svědčili proti Montimu. Ten ale všechny překvapil, když přiznal vinu ve všech bodech obžaloby. Soudce Robert Alexander Inch odmítl přiznání bez dalších důkazů a požadoval, aby dva svědci potvrdili obvinění, nebo aby se sám obžalovaný přiznal na veřejném zasedání soudu. Monti tak ochotně učinil a dle New York Times na všechny otázky státního zástupce „rozvážně a kladně odpověděl“.

Soudce Inch se ještě zeptal obžalovaného, zda jednal dobrovolně, a jakmile Monti přitakal, opáčil soudce: „To mi stačí.“ Montiho obhájce pak zahájil dvacetiminutovou řeč, v níž žádal o shovívavost. Když se soudce Inch zeptal prokurátora, zda chce něco říci ohledně výše trestu, dostalo se mu odpovědi: „Budu se spoléhat na rozhodnutí soudu,“ poté jen Inchovi připomněl: „Tento muž udělal vše, co mohl, aby se dopustil zrady. Vyzkoušel všechny způsoby.“

Za mříže

Soudce vzápětí uložil odsouzenému trest ve výši 25 let odnětí svobody a pokutu 10 000 dolarů. Vězeňské stráže pak odvedly Montiho zpět do vazební věznice na Manhattanu, odkud putoval do vězení Leavenworth v Kansasu. V roce 1951 se Monti proti verdiktu odvolal, tvrdil mimo jiné, že nekonal s „protinárodním záměrem“, že jeho obhájce ho k přiznání přinutil a že byl souzen dvakrát za týž čin.

Soud toto odvolání zamítl a potvrdil rozsudek. V roce 1958 se Monti znovu odvolal, tentokrát to zkoušel s tím, že soud, který vyslovil rozsudek, nebyl místně příslušný. Soud odvolání opět zamítl, leč o dva roky později byl Monti nakonec propuštěn poté, co si odpykal 11 let z vyměřeného trestu. Vrátil se do Missouri, kde žil až do své smrti 11. září 2000. 

Blázen, nebo přesvědčený nacista? 

Před zahájením soudu Montiho vyšetřil tým psychiatrů z brooklynské nemocnice Kings County Hospital, který mu změřil nadprůměrné IQ 131. Lékaři také shledali, že je narcistický a nezralý s obsedantně-kompulzivními a paranoidními tendencemi, nicméně shodli se, že byl za své činy právně odpovědný.

TIP: Hitlerův muž Otto Skorzeny: Nacista, který se nechal zverbovat Mossadem

To vyvolává otázku: co přimělo bystrého a údajně příčetného mladého pilota USAAF, aby přeběhl na stranu nacistického Německa v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že jeho porážka je neodvratná? Možná že Montiho rozum obestřela pokřivená ideologie, nebo prostě sloužit nacismu bylo jeho dlouholetým snem, kterého se nemohl vzdát. Ať tak nebo tak, muž, který nevynechal jedinou příležitost, jak zradit svoji vlast, se stal jedním z nejznámějších amerických přeběhlíků druhé světové války. 

Lidé žijí prakticky po celé Zemi, od nížin až do vysokých hor. Prostředí se projevuje na jejich kondici, zdravotním stavu a také na psychice. Podle nové studie amerických odborníků jsou lidé žijící ve vyšších nadmořských výškách náchylnější k sebevraždám.

Nebezpečné hory

Psychologové prozkoumali vztah mezi sebevraždami či depresemi k tomu, v jaké nadmořské výšce lidé žijí. Zpracovali přitom údaje z 12 předcházejících psychologických studií, které se věnovaly sebevraždám v různých oblastech USA i jinde.

TIP: Průzkum pohody: Jaké je nejšťastnější místo ve Spojených státech?

Výzkumníci dospěli k závěru, že nadmořská výška prokazatelně zvyšuje riziko, zda se člověk uchýlí k sebevraždě. Není to ale tak, že by toto riziko stoupalo rovnoměrně se vzrůstající nadmořskou výškou.

V nízkých nadmořských výškách se riziko sebevraždy téměř nezvyšuje a pohybuje se kolem 5 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Ale ve výškách zhruba mezi 600 a 900 metry nad mořem dochází k dramatickému skoku v počtu sebevražd. Ve velkých nadmořských výškách spáchá sebevraždu průměrně téměř 18 lidí ze 100 tisíc. Příčiny nejsou známé, mohly by ale souviset s trvale nízkým obsahem kyslíku.

Jak se zdá, v NASA přišli na chuť pátrání po cizích planetách. Aktuálně totiž připravují misi satelitu Transiting Exoplanet Survey Satellite, čili TESS, který bude pátrat po exoplanetách u nejjasnějších hvězd na obloze. Měl by se tak stát následníkem úspěšného vesmírného teleskopu Kepler.

Satelit TESS bude sledovat přinejmenším 200 tisíc vybraných hvězd, u nichž bude schopný detekovat tranzitující planety o velikosti Země až po plynné obry. Mise je plánovaná na dva roky, pokud ale satelit obstojí, bude pokračovat a sledovat další hvězdy.

Lovec exoplanet TESS

Ke startu mise by nemělo dojít dříve než 16. dubna letošního roku. TESS vynese do vesmíru nosná raketa Falcon 9 společnosti SpaceX. Pokud vše půjde podle plánu, TESS se dostane na speciální oběžnou dráhu ve velké vzdálenosti od zemského povrchu, kde ho téměř nebude rušit atmosféra.

TIP: Šest let výzkumu sondy Kepler: Od úspěchu k úspěchu

Podle odborníků Massachusettského technologického institutu (MIT), kteří šéfují této misi, by satelit TESS mohl objevit tisíce exoplanet všech možných velikostí. Podle našich dosavadních zkušeností s lovem exoplanet by nejméně 50 z nich mělo superzemí a zemí o průměru maximálně čtyřnásobku Země.

Odkud se vlastně bere naše inteligence? Jak velká část inteligence je daná výchovou a do jaké míry přispívá genetika. Podle nového výzkumu se na rozvoji vysoké inteligence podílí přes 500 genů.

Britští vědci využili rozsáhlá data o více než 248 tisících lidech z celého světa a vystopovali v nich celkem 538 genů, které se podílejí na intelektuálních schopnostech. Zároveň ale dodávají, že podíl prostředí a genetiky na inteligenci zůstává i po jejich výzkumu nejasný.

TIP: Zaplaví svět géniové? Co rozhoduje o naší inteligenci?

Na základě výsledků této studie bude možné odhadnout inteligenci různých skupin lidí čistě jenom z jejich DNA. Zároveň se ukázalo, že inteligence úzce souvisí se zdravím. Řada ze zmíněných genů totiž ovlivňuje nejen inteligenci, ale i zdraví.

Stephen William Hawking je britský teoretický fyzik a jeden z nejznámějších vědců vůbec. Významně přispěl zejména k různým oborům kosmologie a kvantové gravitace a v letech 1979 až 2009 zastával post lukasiánského profesora matematiky na Univerzitě v Cambridgi. Je držitelem mnoha vědeckých ocenění a členem mnoha významných učených společností, mimo jiné britské Královské společnosti (od roku 1974), Papežské akademie věd (od 1986) a Národní akademie věd USA.

Pracoval na základních zákonech fungování vesmíru. S Rogerem Penrosem dokázal, že Einsteinova obecná teorie relativity předpokládá, že čas a prostor má počátek ve velkém třesku a konec v černých dírách. Tyto výsledky dokazují, že je nezbytné sladit obecnou relativitu s kvantovou teorií, dalším významným vědeckým objevem první poloviny 20. století.

TIP: Stephen Hawking: V 76 letech zhasla hvězda vědy. Co všechno lidstvu přinesl?

Jedním z důsledků těchto výzkumů byl také jeho objev, že černé díry by neměly být úplně černé, ale měly by emitovat záření a případně se i postupně zmenšovat a nakonec zcela zmizet. Další je domněnka, že vesmír nemá v pomyslném čase žádný okraj nebo hranice.

Výjimečný vědec zemřel 14. března ve věku 76 let v britském univerzitním městě Cambridge.

Před 7 700 lety se sopka Mazama probudila a země pod nohama indiánů z kmene Klamath se zachvěla. Více než kilometr široký sloupec horkého popela a pemzy vystřelil vysoko k nebi. Indiáni si však výbuch vyložili po svém: bůh podsvětí Llao, jenž sopku obývá, se pustil do boje se svým rivalem Skellem, bohem nebes.Po svazích vulkánu se rozlil lávový proud. Katastrofickou erupcí se vyprázdnil magmatický krb, sopka vysoká 3 600 m již nedokázala unést svoji vlastní váhu a změnila se v obří kráter, kalderu. Klamathové měli jasno: bůh nebes zvítězil. Prohlubeň pak po tisíciletí plnil déšť a sníh a výsledkem je nejhlubší a nejmodřejší jezero Spojených států – Crater Lake.

Kouzelný ostrov

Jezero rozlité do šířky až deseti kilometrů pozorují hloučky turistů. Oči všech přitahuje druhotný kužel uprostřed kaldery, který místní obyvatelé poeticky pojmenovali Kouzelný ostrov. Tento jehličnany zarostlý kráter vybuchl asi čtyři sta let poté, co se sopka začala plnit vodou. Kdo má štěstí na nebe bez mraků, dobrý úhel slunečních paprsků a klidnou hladinu, může na jezeře spatřit ještě jeden lávový ostrůvek nazvaný Loď přízraků – z vyhlídkové trasy na hraně kaldery totiž mizí „přízračná“ loď pozorovatelům z očí a opět se záhadně vynořuje. A jak zjistilo několik výzkumných výprav, Crater Lake skrývá pod hladinou ještě další kužely.

Jezero však nemusí být lákadlem Oregonu napořád. Mazama je spící, nikoliv vyhaslá sopka, a geologické procesy v Kaskádovém pohoří na západě Severní Ameriky, jehož součást Crater Lake tvoří, dodnes pokračují. Poslední ničivý výbuch v těchto horách se datuje do roku 1980, kdy explodovala Svatá Helena v americkém státě Washington. Erupci tehdy nepřežilo 57 lidí.

Klamavá modř

 „Nejmodřejší a nejčistší voda, jakou jsme kdy viděli,“ shodují se zápisky v návštěvnické knize zdejšího turistického centra. Crater Lake je považováno za nejčistší vodní plochu na světě. Hlavním důvodem je, že sem nevtéká žádná řeka či potok s naplaveninami a kaly.Vodu, která se z jezera vypařuje a prosakuje, nahrazuje pouze déšť a roztátý sníh. Výdej a příjem je ročně v podstatě vyrovnaný, a výška hladiny kalderového jezera tak zůstává neměnná – jeho hloubka dosahuje až 592 m.

A kde hledat vysvětlení pro udivující jezerní modř?Sluneční světlo dopadající na hladinu se láme a čirá voda pohlcuje různé vlnové délky v různých intervalech. Červené světlo se ztrácí již blízko pod hladinou a jeho energie se mění v teplo. Žluté a zelené světlo proniká o něco hlouběji. Modré světlo se ovšem šíří až do značné hloubky. Tam rozkmitává elektrony v molekulách vody, což je příčinou opětovného záření světla v modrých vlnových délkách. A lidské oči pak zachytí právě toto rozptýlené modré světlo.

Koupel jen pro otužilé

Lidé vyrážejí ke Crater Lake z různých důvodů. Někteří si autem objedou 53 km dlouhou vyhlídkovou trasu po okraji kaldery, jiní popíjejí míchané drinky na verandě chaty u okraje kráteru a usazeni na dřevěných židlích se kochají výhledem na jezero. Další se vydají na túru po okolních turistických trasách. Jedna z nich prudce klesá dvě stě výškových metrů k vodní hladině. Koupání v jezeře je dovoleno, ale čistotu vody okusí na vlastní kůži jen ti nejotužilejší. Průměrná teplota vody totiž dosahuje v nejteplejším měsíci srpnu pouhých 15 °C. Oblíbenou aktivitou se stalo také potápění, i když prozatím se pod vodu s kyslíkovou bombou ponoří jen zhruba deset lidí ročně. Kdo pocítí touhu vydat se na vodu a zůstat v suchu, může využít projížděk na lodích. Dobrodružné povahy se mohou navíc nechat vysadit na Kouzelném ostrově uprostřed jezera, kde je po několika hodinách loď opět vyzvedne.

Zkrátka nepřijdou ani milovníci rybaření. Původně sice v Crater Lake vodní obratlovci nežili, ale mezi lety 1888 a 1941 nechaly úřady do jezera nasadit šest druhů ryb. Dnes se tu však vyskytuje už pouze pstruh a losos. K rybaření není potřeba povolení a rybáře neomezují žádná pravidla ohledně míry a počtu úlovků. Ale pozor: aby se do jezera nezavlekly nepůvodní organismy, je dovoleno chytat pouze na umělé návnady či muškařit. Pokud se sem s prutem přesto vydáte, můžete si být jisti, že budete spíše raritou. Rybaření se v bývalé sopce zatím příliš neprosadilo.

Výšlap přes tři státy

Kdo má v krvi tramping, může se nedaleko Crater Lake pustit na věhlasnou Pacifickou hřebenovou stezku. Ta se vine po celém západním pobřeží USA a na 4 265 km okusí turisté různé podoby přírody: vyprahlou Kalifornii a Mohavskou poušť, zalesněný hornatý Oregon i deštivý Washington. Stezka stoupá téměř přes šedesát horských průsmyků, klesá do devatenácti velkých kaňonů a vede okolo tisícovky jezer a ples.

Podle jistých oregonských novin se na dlouhý výšlap vydal letos rekordní počet nadšenců – 835. A nadšení je k takovému výletu opravdu potřeba: Cesta obvykle začíná v březnu a trvá půl roku. Vše, co trampové na cestě divočinou potřebují, si nesou na zádech v batohu ne těžším než sedm kilogramů. Šest dní v týdnu vstávají denně za ranního kuropění a do setmění urazí kolem 30 km, sedmý den pak odpočívají. Na hřebenovce lze potkat jedovaté štíry a chřestýše, medvědy, pumy, rysy či kojoty. Na některých úsecích, přičemž ten nejdelší měří 57 km, chybí to nejdůležitější – voda. Celý trek úspěšně dokončí jen asi 60 % odvážlivců.

Novou energii, především ve formě jídla, dodávají trampům takzvaní andělé stezky, tedy lidé, kteří hřebenovce a jejím pokořitelům věnují svůj čas a zásoby. Po bouřce odklidí ze stezky popadané větve, na vyprahlý úsek trasy zase umístí nádoby s vodou. Okolo osmistého kilometru nabízejí trampům svezení do nejbližších sportovních potřeb, protože turistické boty se právě v této fázi začínají trhat. Někteří z „andělů“ mají se zdoláváním Pacifické hřebenovky vlastní zkušenosti a vědí, jak občasná pomoc přijde vhod.