Na závěrečnou část praktických zkoušek v autoškole se rozhodně nebude dobře vzpomínat sedmnáctileté dívce z Buffala. Během poslední jízdy hned na startu zařadila špatně rychlost a vozem vrazila přímo do budovy autoškoly. Během incidentu byla lehce zraněna šedesátiletá instruktorka, která spolu s dívkou seděla v autě. Podle policejní mluvčí nejsou zranění instruktorky vážná. K újmě tak naštěstí došla jen kancelář autoškoly a neposedný automobil.

Andrew Fox z institutu Space Telescope Science Institute a jeho spolupracovníci se pokusili vyřešit letitou záhadu astronomie. Mléčná dráha nepochybně pojídá plyn jedné ze dvou satelitních trpasličích galaxií -  Velkého Magellanova mračna a Malého Magellanova mračna. Záhadou ale bylo, které ze dvou mračen je vlastně kořistí.

Galaktická oběť

Na první pohled to vypadá, že pojídaný materiál, který tvoří takzvaný Magellanův proud, pochází z Velkého Magellanova mračna. Analýzy Foxova týmu ale ukazují, že obětí kanibalismu je nejspíš Malé Magellanovo mračno, tedy trpasličí galaxie o hmotnosti 6,5 miliard Sluncí a velikosti 3 500 světelných let.

TIP: Velké a Malé Magellanovo mračno spojuje proud hvězd a proud plynu

Podobné proudy materiálu vytržené gravitačními silami jsou v okolí galaxií běžné. Jejich výzkum je ale velmi obtížný. V tomto případě bylo nutné pozorovat Magellanův proud v ultrafialové oblasti, což zvládnou jen vesmírné teleskopy, jako například Hubble. Ultrafialové záření je totiž z podstatné části pohlcováno atmosférou.

Přírodní prostředí v Evropě se přiblížilo k rozsáhlé ekologické katastrofě. Potvrzují to vědecké studie z poslední doby, které bijí na poplach kvůli dramatickému poklesu počtu živočichů v krajině.

Ve Francii se za posledních 15 let snížil počet ptáků obývajících zemědělskou krajinu v průměru o třetinu. Některé z těchto druhů, například koroptve nebo lindušky luční, ve francouzské krajině prakticky vymizely.

TIP: Dramatický osud motýlů: Počty motýlů ve Velké Británii se rychle mění

Podle vědců je situace katastrofální. Z francouzského venkova se stává poušť, alespoň pokud jde o pestrost přírody. Ohromný pokles počtu ptáků zemědělské krajiny Francie má zřejmě mnoho společného s významným úbytkem létajícího hmyzu, kterého v sousedním Německu jen za posledních 30 let zmizely tři čtvrtiny. Podle vědců jde o důsledek nevhodného hospodaření v krajině, masivního používaní pesticidů a dalších postupů moderního zemědělství.

Pozvání do cizího domu v sobě nese jistotu, že jste v bezpečí. Dávný zvyk ukládá hostům i hostiteli složit zbraně. Jenže poklidný večer s hudbou se náhle mění v řež. Krev teče proudem, není kam utéct. Smyčka se stáhla kolem nic netušících hodovníků a ani prosby, pláč nebo výhružky nejsou nic platné. Pro některé diváky šlo o nejsilnější zážitek ze seriálu Hra o trůny. Při scéně podbarvené zlověstnou baladou běhal mráz po zádech. 

Jenže Krvavá svatba není pouhou literární fantazií. „Je úplně jedno, kolik si toho vymyslím, v historii budou vždy věci, které jsou stejně hrozné nebo ještě mnohem horší, než to, co popisuji,“ nechal se slyšet George R. R. Martin. Zradu a masakr našel ve dvou skutečných historických událostech: Černé večeři z roku 1440 a masakru na Glencoe z konce 17. století.

Nebezpeční soupeři

Začneme zeširoka. Klan je specifický druh společenského uspořádání, který se objevuje ve Skotsku. Slovo pochází z gaelštiny a znamená potomstvo. Členové jednotlivých klanů, vlastně širší rodina, jsou spojeni společnými předky a užíváním jednoho příjmení. Jako identifikační znaky používají různé tartany, které jsou velmi populární dodnes. K jednomu z nejslavnějších klanů v historii Skotska patřil klan Douglas.

První z Douglasů, který se zapsal do historie Skotska, se jmenoval William. Bojoval a zemřel za jiného významného Skota – bojovníka proti Angličanům Williama Wallace (†1305). Williamův syn James Douglas po otci podědil věrnost, velkou ctnost středověku. Podporoval a po celý život se přátelil mužem, který Skotsku konečně vybojoval nezávislost: Robertem Brucem, čili králem Robertem I. Skotským. Když Robert zemřel, vyřízl mu James podle dávné tradice srdce a s křižáckou výpravou je odvezl do Svaté Země.

Klan Douglas uměl přežít v těžkých časech zuřící bitvy o nástupnictví, v dobách nekonečných válek. Jeho členové věděli, na čí stranu se postavit, komu sloužit a koho v pravou chvíli opustit. A tak jejich vliv rostl. Právě to se jim stalo osudným. V 15. století byl klan už tak mocný a silný, že jej začali ostatní vnímat jako hrozbu. Křehká stabilita země se ocitla v ohrožení a bylo třeba nepředvídatelnou situaci nějak řešit. S chutí a velmi aktivně se do toho vložil William Crichton ze stejnojmenného klanu. V roce 1440 pozval dva členy klanu Douglas, mladého Williama a jeho bratra, aby povečeřeli s tehdy desetiletým králem Jakubem II. Skotským. 

Právo hosta, povinnost hostitele

Hrad v Edingurghu se v běhu staletí stal svědkem nejrůznějších hrůz. Jedna mezi nimi ale přece jen vyčnívá. Bylo při ní totiž porušeno dávné pravidlo, podle kterého host zůstává pod ochranou hostitele, byl-li přijat do jeho domu. Šestnáctiletý, čerstvě jmenovaný 6. hrabě William Douglas a jeho mladší bratr David byli pozváni ke králi na večeři. Nic podezřelého na tom neshledali a tak oba pozvání s radostí přijali.

Muzikanti hrají veselé melodie, hodovní síň září desítkami svíček. Stoly se prohýbají pod tácy s masem, zeleninou a sladkostmi. Pije se víno a všichni se dobře baví, užívají si dobré jídlo a vystoupení kejklířů. Urození mladíci se zrovna něčemu smějí, povídají si a vesele rozhazují rukama. Hovor se ztiší v okamžiku, když kuchaři donesou na stůl hlavu černého vola - symbol smrti. Muzikanti teď vyluzují mnohem tesklivější tony. Oba Douglasové se pomalu zvednou ze svých míst a rozhlížejí se po ostatních. Hledají mezi zrádci alespoň nějakého přítele, ale nikomu z přihlížejících se v očích neodráží zděšení z toho, co oba chlapce čeká. 

Jaký pán, takový král?

Vojáci vyvlečou mladíky ze sálu, táhnou je temnými chodbami na dvůr, kde je čeká soud. Během chvíle padá verdikt: velezrada, za níž si zasluhují trest smrti. William prosí, aby byl jeho mladší bratr popraven jako první. Chce dítěti ušetřit pohled na smrt. A pak už na scénu přistupuje popravčí. Ostří sekery padá v jednom rychlém a přesném tahu. Sklízí se ze stolů, večeře skončila.

Mladý král se zmateně rozhlíží kolem sebe. Nechápe, proč byli jeho společníci tak náhle odvedeni. I on je jen loutkou v rukou dospělých. Kdo přesně byl zodpovědný za večeři, která se změnila v jatka s ohromným politickým dopadem, nešlo tak jednoduše zjistit. Do úvahy přicházejí tři kandidáti: Livingstone, Buchan a Crichton. A právě na posledního jmenovaného s největší pravděpodobností padl černý Petr.

Členové klanu Douglas hodlali chlapce pomstít a oblehnout Edinburgh. Crichton ale podobný vývoj situace předpokládal a tak raději vydal hrad královským jednotkám, za což si vysloužil titul lorda. Zaútočit na králův majetek? To by byla sebevražda. Za podlý čin tak nepykal nikdo. A malý král Jakub II.? Vyroste a naučí se používat stejné metody. V roce 1452 nechá popravit jiného člena rodu Douglas.

Masakr v Glencoe

A druhá událost, kterou se George R. R. Martin v Krvavé svatbě inspiroval? V roce 1691 byly všechny skotské klany povolány, aby přísahaly věrnost anglickému králi Williamu Oranžskému. Vůdce každého klanu dostal lhůtu do 1. ledna roku 1692. Do té doby měl doručit dokument, v němž novému vladaři slibuje věrnost. Proti klanu MacDonald se v té době ale spikla snad samotná nebesa. Jednu přísahu už složili a to přímo Jakubu VII. Museli tedy čekat, zda od něj obdrží zprávu, která by je z přísahy vyvázala. A tak čekali.

Čas neúprosně běžel a zbývaly pouhé dva dny. Velitele klanu zadrželi příslušníci znepřáteleného klanu Campbell na svém území, doručil tak dokument o několik dní později. „Pozdě ale přece“ ovšem v případě nového krále neplatilo. Klan MacDonald měl být kompletně vymýcen – s větvemi i kořeny, jak se tehdy říkalo. A tak na konci ledna dorazilo na panství klanu MacDonald v Glencoe více než stovka mužů. Poprosili místní o nocleh, protože nedaleká pevnost už byla plně obsazená. Podle zvyku MacDonaldové příchozím poskytli přístřeší a služby hostitele. Vojáci na místě zůstali asi dva týdny. Poté přišel rozkaz, který se pro třicet osm mužů stal osudným.

Večer se ještě hrály karty, zpívalo se a veselilo. Hosté MacDonaldům popřáli dobrou noc a čekali, až usnou. A potom tasili meče a většinu z těch, se kterými v přátelské atmosféře strávili čtrnáct dní, zabili ještě na lůžku. Jen asi čtyřicet žen a dětí uteklo z hořících trosek do mrazivé noci. Masakr tolika lidí vyvolal po celé zemi vlnu nevole - i kvůli nevděku, který vrahové, zneužívající pohostinství svých obětí, prokázali. Dodnes na dveřích hostince v Glencoe visí cedule, která členům zrádného klanu Campbell zakazuje vstoupit dovnitř.

V historii se mnohokrát ukázalo, že vyhlášení neutrality nemusí menší státy před agresivními zeměmi ochránit. Termín neutralita pochází z latinského slova neutralis (nikomu nenáležející). Ve Švýcarsku, tedy v zemi, která má v Evropě nejdelší tradici neutrality, se původně používal výraz „stille sitzen“ (potichu, v klidu sedět), pojem neutralita se prosadil až v začátcích novověku. Jako instituce ovšem existovala neutralita už ve starověku (doklady o tom lze nalézt například v díle čínského filozofa Sün-C, neutrálně se ve vzájemných sporech chovaly i jednotlivé městské státy ve starověkém Řecku).

Pravidla dle haagských konvencí

Neutralita je poměrně široký a elastický koncept; jak podotkl bývalý finský prezident Urho Kekkonen, neutralit může být tolik, kolik je neutrálních států v Evropě. Z toho důvodu neexistuje jediná všemi uznávaná definice neutrality. Většinou se ale vychází ze všeobecně uznávaného znaku neutrality jako neúčasti na válce. Podle haagských konvencí, které v letech 1899 a 1907 upravily koncept neutrality z pohledu mezinárodního práva, se takový stát „nesmí účastnit války přímo ani nepřímo, nesmí válčícím stranám poskytnout své území ani je podporovat vojenskými prostředky, dodávat a prodávat jim zbraně a musí se bránit proti porušení jejich neutrality jiným aktérem“.

Haagské konvence se vztahují pouze na dočasnou neutralitu, nikoliv na neutralitu trvalou (permanentní), která je zachována i v době míru. Délka trvání dočasné neutrality je závislá na průběhu konkrétního konfliktu a končí zánikem válečného stavu mezi bojujícími stranami, vstupem neutrálního státu do války, případně tím, že je tento stát ve válce obsazen nebo se na jeho území začne odehrávat část bojů. 

Žádné vojenské aliance

Trvalá neutralita oproti tomu předpokládá nejen neúčast na konkrétním konfliktu, ale ani na žádném konfliktu v budoucnosti. Stát má tedy povinnosti jak v době války, tak také v období míru. Trvale neutrální země ani v mírových dobách nesmí připustit na svém území přítomnost cizích vojenských jednotek, stejně tak je v rozporu s trvalou neutralitou vstup do mezinárodních vojenských či obranných organizací. K založení trvalé neutrality je nutná mezinárodní smlouva nebo deklarace neutrality, která je následně notifi kována dalšími státy.

Podle toho, jak ostatní země k trvale neutrálnímu státu přistupují, lze rozlišit uznanou a garantovanou neutralitu. V případě uznané neutrality se státy, které tuto trvalou neutralitu uznaly (nejčastěji velmoci či okolní státy), zavazují tuto neutralitu pouze respektovat. Garantovaná neutralita znamená, že státy, které ji uznaly, jsou zároveň povinny vystoupit na obranu, pokud by došlo k ohrožení či dokonce napadení trvale neutrálního státu. V některých případech dojde k vyhlášení trvalé neutrality státu pouze jednostranným vyhlášením bez následného mezinárodního uznání. Takový stát tedy není trvale neutrální, ale pouze de facto neutrální (fakticky neutrální). Příkladem může být Island po roce 1918.

Ve vesmíru se neválčí

Protože stát není vázán žádnou mezinárodní dohodou, je pro něj dodržování neutrální politiky dobrovolné. Výhodou je možnost neutrality kdykoliv jednoduše zanechat, nevýhodou naopak nízká důvěra ostatních států v tuto neutralitu. S neutralitou souvisí pojem neutralizace území. O neutralizaci území rozhoduje dohoda dvou a více států (samotné neutralizované území o své neutralizaci nerozhoduje), v níž je stanoveno, že dané území nebude dějištěm válečných akcí ani nebude sloužit jako základna pro vojenské operace.

TIP: Švýcarská neutralita nebyla za 2. světové války zadarmo: Bylo třeba ji bránit

Tato území mají obvykle strategický význam, jedná se o průlivy a kanály sloužící jako světové námořní cesty, pohraniční pásma atd. Neutralizace může být trvalá, nebo dočasná. Trvale neutralizovaný je například Panamský či Suezský průplav, Antarktida nebo Špicberky. Vést válečné operace je zakázáno také na nebeských tělesech včetně Měsíce. 

Budoucnost severských zemí

I v Evropě 21. století hraje problematika neutrality jednotlivých států neopomenutelnou roli. S neutralitou je spojována neúčast ve vojenských a bezpečnostních uskupeních. S ohledem na zhoršující se bezpečnostní situaci v Evropě a stále agresivnější ruskou zahraniční politiku ale tradičně neutrální Finsko zvažuje vstup do Severoatlantické aliance. Finsko, které má s Ruskem hranici dlouhou skoro 1400 km a za druhé světové války bylo svým sousedem napadeno, se obává rostoucí ruské vojenské aktivity v Baltském moři, znepokojeno je také rolí Moskvy v konfliktu na Ukrajině.

NATO zaujímá k finskému členství vstřícný postoj, ovšem Helsinky stále váhají a spokojují se s úzkou spoluprací s Aliancí. Navíc podle analýzy, kterou si finská vláda nechala vypracovat, by samostatný vstup do NATO pro Finsko nebyl výhodný, stala by se z něj strategicky nevýhodná výspa bez územního spojení s NATO. Vhodnější by bylo vstoupit do Aliance společně s další tradičně neutrální severskou zemí – Švédskem.

Pokračování: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (2)

Švédská veřejnost je ovšem podle průzkumů v otázce členství rozpolcená a většina Finů je rovnou odmítá z obav před ruskou reakcí. Moskva totiž velmi citlivě reaguje na jakékoli přiblížení NATO ke svým hranicím. Minulé zkušenosti i zkušenosti jejich pobaltských sousedů Finům ukazují, že na neutralitu jako na obranu před silnějším sousedem není možné spoléhat, zároveň si jsou jisti tím, že pokus do NATO vstoupit by Rusko netolerovalo. Finsko tedy nyní stojí před obtížným rozhodováním a lze očekávat, že zvolí vyčkávací strategii.

Mlha je tak hustá, že by se dala krájet, ale nikomu ze svatebčanů to překvapivě nevadí. Na bujaré oslavy se všemi zvyky a rituály vás zveme do bulharské horské vesnice Ribnovo. Už stovky let tady svatby platí za jedny z nejvýznamnějších událostí roku nejen pro rodinu ženicha a nevěsty, ale pro všechny místní obyvatele. Na zimu se kvůli tradičním rituálům vracejí i muži, kteří se rozutekli do světa – velkou slávu si prostě nemůže nikdo nechat ujít. 

Třikrát „ano“ pro jistotu

Dívky se na svatby připravují od mala – jejich rodiče pro ně sbírají věno, aby do manželství nepřišly s prázdnou. Připravit nevěstě věno přitom zabere roky a roky. Deset let a někdy i déle se věno kousek po kousku střádá, vyrábí ho ručně matka nevěsty a potom se slavnostně vystaví všem na očích.

Svatebnímu dni předchází žádost o ruku. Poté, co se sňatkem souhlasí otec nevěsty, zeptá se své dcery, jestli si chce dotyčného mladíka skutečně vzít. A aby bylo jasné, že si je opravdu jistá, souhlasit musí třikrát. Pár dní nebo týdnů před tradiční svatbou si zamilovaný pár řekne své ano při civilním obřadu a pak už bujarým oslavám a láskyplnému soužití nic nebrání.

Věno na třímetrovém lešení

Kadrie Cholaková, jedna z obyvatelek Ribnova, popisuje svatební veselí takto: „Svatba se u nás slaví přes dva dny, obvykle o víkendu. První den přijme hosty rodina ženicha a druhý den zase rodina nevěsty.“ 

První den ráno se na 50 metrů dlouhé a tři metry vysoké lešení, které se staví speciálně kvůli svatbě před domem otce nevěsty, vyskládá věno. Jeho součástí jsou ručně vyráběné ubrusy, zástěry, prostírání, ponožky nebo koberce a také nábytek nebo různé potřeby pro domácnost. Nevěsta s ženichem pak vévodí tradičnímu tanci na náměstí, kterého se účastní většina mladých lidí z vesnice.

Bílá značí neposkvrněnost

To hlavní mají ale svatebčané teprve před sebou. Na druhý den večer se totiž nevěstě vyzdobí obličej bílou barvou a flitry a nastávající manželka je se zavřenýma očima odvedena do domu ženicha. 

Rituálu malování na obličej by se měly účastnit jen ženy z rodiny nevěsty a celé líčení trvá zhruba dvě hodiny. Nevěsta dostane čelenku z květin a dlouhý závoj, přes obličej jí visí dlouhé blyštivé střapce. Podívat se může jen do malého zrcátka, jinak musí mít oči zavřené – tak by měla sebe i svého nastávajícího ochránit před zlými zraky. Bílá barva, kterou má namalovaný obličej, zase symbolizuje její neposkvrněnost. 

Šance od března do listopadu

Tradice a zvyky se v Ribnovu dědí z generace na generaci, některé už ale vymizely. Kadrie Cholaková k tomu říká: „Ještě před dvěma lety některé části věna, většinou oblečení, nosili na dřevěných podstavcích mladí kluci s muzikanty po ulicích, to už ale neděláme.“ 

Pokud byste na takovou tradiční svatbu chtěli vyrazit, musíte si udělat čas mezi listopadem a březnem, jindy mají totiž místní moc práce a na veselky není čas. Koná se jich tu zhruba deset za sezonu, tak držíme palce, abyste zrovna na jednu natrefili. 

Chtějí-li vědci dlouhodobě a nerušeně pozorovat živočichy v jejich přirozeném prostředí, využívají speciálně upravené roboty vybavené kamerami. Inženýři z MIT nedávno jednoho takového robota postavili - říkají mu SoFi a připomíná skutečnou rybu.

SoFi je unikátní v tom, že není propojená s operátorem na člunu ani se nepohybuje pomocí motorů s vrtulemi. Namísto toho skutečně plave jako ryba a mnohem lépe tak zapadne mezi mořské živočichy.

TIP: Robotický sokol ohlídá proti ptákům letiště v kanadském Edmontonu

Jak si inženýři ověřili při testech na světoznámých podmořských útesech Rainbow Reef v souostroví Fidži, robotická ryba SoFi je schopná pozorovat okolní život, aniž by ho nápadně vyrušovala. K ovládání SoFi používají vodotěsný ovladač pro Super Nintendo, s jehož pomocí řídí pohyby ryby a pořizují snímky ve vysokém rozlišení i videa. Tým navíc SoFi dále vylepšuje, aby se pohybovala rychleji a byla schopná fungovat i autonomně.

V předchozí části jsme skončili u materiálu, z něhož měl být raketoplán postaven. Místo titanu, který byl velmi drahý, se konstruktéři rozhodli pro hliník. Měl také výhodu v tom, že snesl vyšší teploty.

Ve finanční pasti

V únoru 1970 upřesnila NASA podobu raketoplánu. Mělo jít o dvoustupňový systém, přičemž v každém stupni by byla dvoučlenná posádka, ovšem obsluhu by zajišťoval pouze jeden člověk. Stroj by vzlétal vertikálně a dosedal horizontálně. Oba stupně by se pohybovaly jako běžné letadlo včetně možnosti obkroužit letiště při přistání. Startovat se mělo vždy 25–75× ročně, maximálně s dvoutýdenní přestávkou jednotlivých strojů mezi dvěma misemi. Systém měl disponovat dvojicí různých (!) druhých stupňů: jedním s cross-range kapacitou 400 km (využíval by se běžně pro většinu letů) a druhým s 2 500 km (primárně pro potřeby letectva).

V té době už o zakázku soutěžila jen dvě konsorcia: na jedné straně McDonnell Douglas a Martin Marietta, na druhé pak North American Rockwell, Convair, IBM, American Airlines a Honeywell. Ačkoliv ještě o rok dříve prezentovaly tyto skupiny velmi různorodé návrhy a vzájemně si konkurovaly, v sevření podmínek NASA se musely začít sbližovat. Vesmírné agentuře tak shodně předložily značně „bachraté“ stroje, s oběma stupni na kapalný vodík a kyslík. První stupeň tvořil letoun velikosti Jumbo Jetu, ovšem s trupem o průměru 10–12 m!

V květnu 1971 však NASA musela čelit dalšímu střetu s realitou. OMB jí oznámil, že v příštích pěti letech rozpočet v žádném případě neporoste. Agentura přitom na takto koncipovaný stroj potřebovala deset miliard dolarů během pěti let a na vrcholu vývoje pak 3,2 miliardy. Ve skutečnosti ovšem mohla počítat zhruba jen s miliardou ročně po dobu pěti let. Hledala se tedy úsporná řešení a objevily se první úvahy, že by celý systém nemusel být vícenásobně použitelný. Snížily by se tak sice náklady na vývoj, ale prodražil by se následný provoz. Jako první byla mimo stroj vytěsněna objemná nádrž na kapalný vodík, což stále nestačilo. Vznikl proto koncept celé vnější nádrže ET neboli External Tank, kterou bylo nutné vyrobit pro každou misi znovu.

Změn doznal i první stupeň: obří letoun se postupně přibližoval podobě prvního stupně některé rakety Saturn. Objevila se rovněž idea stupně na tuhé pohonné látky převzatého z nosičů Titan. Primární návrh počítal se dvěma stupni na sobě, přičemž ke druhému by z boku přiléhal vlastní raketoplán. V této naprosto změněné formě nakonec vesmírný dopravní prostředek přežil, což – viděno dnešní optikou – představuje malý zázrak. Klíčovou roli zřejmě sehrála podpora letectva, které se stalo partnerem NASA v Kongresu. Díky němu byl navíc projekt vnímán jako vojenský, ovšem financovaný z civilního rozpočtu.

Stovky slíbených startů

V listopadu 1971 představilo Marshallovo středisko kosmických letů čtyřicátou (!) revizi projektu, která počítala s raketoplánem, vnější nádrží a dvěma či čtyřmi pomocnými motory na tuhá nebo kapalná paliva. V podstatě se tak rodil raketoplán Space Shuttle. Zmíněná verze si také o měsíc později vysloužila označení „ekonomicky nejvýhodnější“, přičemž vývoj měl stát 5,9 miliardy dolarů a každý start šest milionů. V březnu 1972 se vývojové náklady snížily o dalších 700 milionů dolarů díky volbě pomocných motorů na tuhá paliva a plánu, že se v letech 1979–1990 uskuteční 580 vesmírných misí! Skeptici označili uvedený počet za nerealistický a mimo jiné i nepotřebný, ale právě podobná „kouzla s čísly“ umožnila projektu přežít.

Už v červenci 1971 získala firma Rocketdyne kontrakt na vývoj kyslíko-vodíkových motorů, ale následujících devět měsíců na nich odvedla jen minimum práce. Úřady totiž musely řešit odvolání neúspěšné konkurence. V červenci 1972 dostala společnost North American Rockwell zakázku za 2,6 miliardy dolarů na stavbu dvou letových prototypů a dvou testovacích verzí STA a MPTA (viz Čtyři prototypy raketoplánů). V polovině srpna 1973 pak bylo oznámeno, že hlavní nádrž vzejde z dílny firmy Martin Marietta a pomocné motory vyrobí Morton-Thiokol. Otevřela se tak cesta k raketoplánům v podobě, v jaké nás poté provázely celých třicet let.

Příslušník ruské armády okupující Krym Semjon Merežnikov měl hlad, a tak si rozdělal ohýnek a ohříval si nad ním konzervu s proviantem. Aby se ukryl před větrem, založil si ohniště ve skrytu bojového vozidla BTR-82 a těšil se na jídlo. Neuvědomil si ovšem, že je obrněnec zajištěn maskovací síťovinou a nánosy trávy.

TIP: Obrněná žízeň: Bizarní loupež na severu Ruska

Maskování se pak od plamenů vzňalo, vozidlo začalo hořet a skončilo zcela zdemolované. Ruské armádě tak z nedbalosti vznikla škoda v přepočtu 10,4 milionu korun a Semjon stráví půl roku v „trestanecké jednotce“. Poničený vůz nicméně platit nemusí.

Nejstarší verzi zubního kartáčku lze vystopovat zhruba do roku 3000 př. n. l.: už tehdy totiž v dávné Mezopotámii znali jakousi „žvýkací tyčinku“ s roztřepeným koncem. Jedná se o větvičku salvadory perské, muslimy k jejímu používání nabádá Korán a pod názvem miswak dodnes slouží jako kartáček velké části obyvatel severní Afriky, Blízkého východu či západní a jihovýchodní Asie.

TIP: Co používali zubaři v době kamenné? Naostřené pazourky!

Kartáčky podobné těm dnešním se objevily v Číně kolem roku 1498: štětiny se získávaly ze zadní strany prasečího krku a připevňovaly se na tyčinku z kosti či bambusu. Kartáček pronikl i na starý kontinent, kde se ovšem setkal s výsměchem – Evropané si tehdy čistili zuby jen výjimečně. O ústní hygienu se začalo dbát až v 18. století, kdy se s rostoucí konzumací sladkostí objevovalo i víc kazů. Na kartáčky vyrobené podle čínského vzoru se většinou používala zvířecí srst – kančí, koňská či třeba chlupy z jezevce.

V roce 1938 pak americká firma DuPont uvedla na trh premiérový kartáček s nylonovými vlákny, zatímco první elektrické kartáčky se zrodily ve Švýcarsku o rok později a původně měly sloužit coby alternativa pro tělesně postižené.