Roku 1895 se do rodiny pražského plynárenského úředníka narodil chlapec jménem Otakar Batlička. Jeho matka záhy zemřela a otec, patrně z nedostatku času, chlapcově výchově nevěnoval příliš pozornosti. To se bohužel (nebo bohudík) projevilo na Otakarově povaze. Nikdy nebyl příliš disciplinovaný a jeden klukovský průšvih následoval druhý. Bouřil se často a proti ledasčemu.

Není proto divu, že se o něm traduje historka, podle níž měl jako mladý neplnoletý hoch utéct z domova, podle některých zdrojů dokonce s cirkusem, a poté procestovat celý svět, aby se později vrátil do vlasti coby ostřílený dobrodruh. Tuto legendu se díky srovnávání dobových dokumentů podařilo vyvrátit. Batlička skutečně kdejaký kout světa procestoval, ovšem až jako dospělý. 

Pod kódem OK1CB

O přesné trase Batličkovy cesty se dosud vedou spory. Hovoří se o Jižní Americe, ale zda ji skutečně navštívil, nikdo přesně neví. Po návratu musel čelit existencionálním potížím. Neměl maturitu a kvůli tomu se mu opakovaně nedařilo sehnat si stálé zaměstnání. Nějakou dobu se živil všelijak. Pokoušel se dostat do služeb tajné policie, otevřel si školu boxu, v níž sám vyučoval, protože se tomu prý naučil během svých putování. Kromě toho pojišťoval psy či závodil na motorce. Traduje se, že získal cenu jako zdatný střelec, ale jisté to není. Nakonec se stal řidičem tramvaje, usadil se a jeho život se stal zcela běžným.

Našel však novou vášeň. Pod volacím kódem OK1CB se nadšeně věnoval radioamatérství, přičemž měl zvládnout řadu úžasných kousků. Jako snad u všech tradovaných Batličkových dobrodružství se bohužel některé z nich zkrátka nemohly uskutečnit. Se vzducholodí Umberta Nobileho, která ztroskotala při cestě na severní pól, se nespojil, byť by to bylo zajímavé. Jedním ze dvou cizinců na palubě letu určeného hlavně k propagaci fašistické Itálie jako pokrokového státu byl tehdy český radiolog Běhounek.

Na přelomu dvacátých a třicátých let se na Otakara usmálo štěstí, když se mu naskytla příležitost přispívat do Mladého hlasatele, časopisu pro mládež, který tehdy vydával koncern Melantrich. Zde uveřejňoval dobrodružné povídky na pokračování, které se mezi mládeží těšily velké oblibě. Inspiraci čerpal především ze svých cest a své místo v nich také měla Batličkova milovaná radiokomunikace. Později v časopise ostatně publikoval také seriál o radioamatérství. 

Odhalený odbojář

Přelomovým byl pro Batličku rok 1939, tedy počátek nacistické okupace Československa. Otakar opět nezapřel dobrodružnou povahu, když vstoupil do odbojové skupiny Obrana národa. Do její činnosti se zapojil jako radiotelegrafista, přičemž měl za úkol zajišťovat telegrafické spojení s Moskvou. Na podzim roku 1941 však byla skupina v rámci zostřeného postupu proti odbojářům po nástupu Heydricha prozrazena a brzy poté nacisté vypátrali všechny její členy. Otakara Batličku zatkli a vyslýchali. Potom následovalo uvěznění na Pankráci, odkud ho přesunuli do Terezína. Po nějaké době byl transportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde někdy roku 1942 zemřel. 

Rovněž o Batličkově smrti kolují mnohé mýty. Nejodvážnější z nich vypráví, že spisovatel nezemřel za zdmi koncentračního tábora, ale že jako pravý dobrodruh uprchl a zastřelili ho na útěku. Vzhledem k výpovědím přeživších vězňů, kteří si nepamatují, že by někdy došlo k úspěšnému útěku z tábora, stejně jako k podmínkám, jež v něm panovaly, však Batličkův útěk musíme považovat za nereálný. Spisovatel tedy pravděpodobně zemřel stejně jako většina ostatních vězňů pomocí benzinové injekce vpravené do srdce. Tyto popravy měl na starosti nacistický lékař Eduard Krebsbach a jeho pomocníci. Některé zdroje však uvádějí, že Batličku postavili ke zdi. Typicky batličkovskou nejistotu nám tedy přináší i způsob jeho smrti.

Pod příkrovem mýtů

Tímto okamžikem se začíná psát historie druhého života Otakara Batličky. Po válce ho ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda vyznamenal Československým válečným křížem in memoriam. Jako autor však byl téměř zapomenut. Spisovatele Batličku objevil pro veřejnost coby téměř neznámého v polovině šedesátých let 20. století Petr Sadecký. Ten už od mládí vášnivě obdivoval kresby Konečného, Buriana a dalších ilustrátorů dobrodružných knih. To Sadeckého přivedlo k zájmu o dílo Jaroslava Foglara, které v polovině šedesátých let pomáhal propagovat a opětovně dostat do povědomí čtenářů.

Posléze Sadecký svůj zájem nasměroval na Batličku. Kontaktoval vdovu po Batličkovi a domluvil se s ní, sehnal vhodného editora, který původní povídky z přelomu třicátých a čtyřicátých let přepracoval. Tak spatřila světlo světa kniha Na vlně 57 metrů. Protože měla nečekaný úspěch, záhy ji následovaly další. Knihy měly úspěch i po událostech v srpnu 1968. Normalizační trh takové literatuře vyhovoval dokonale: nabízela odpočinek, únik a straně se nezdála v ničem závadná.

Znovuobjevení Batličky však provázely i kontroverze. Přestože spisovatelovu dílu Sadecký nepochybně prokázal velkou službu, jeho konání zanechalo na Batličkově osobě neblahý stín. Sadecký si byl dobře vědom, že téměř zapomenutý autor musí být něčím výjimečný. Vytvořil proto okolo Batličkova mládí obrovskou legendu sestávající z údajných cestovatelských dobrodružství. 

Pokud jde o Evropu, skončily dohady, kde vyroste trať pro hyperloop - revoluční dopravní systém s podtlakovými tubusy a vysokorychlostními kapslemi. První tubusy pro stavbu dorazily v minulých dnech do francouzského Toulouse.

Společnost Hyperloop Transportation Technologies (HTT) se sídlem v Kalifornii zde oficiálně zahájila stavbu testovací hyperloopové trati. V provozu by měla být už letos.

TIP: Bransonův Virgin Hyperloop One vybuduje testovací dráhu v Indii

V první fázi bude trať měřit 320 metrů a HTT tam budou testovat prototyp dopravní kapsle, která by se měla v budoucnu pohybovat rychlostmi až 1 220 kilometrů za hodině. V roce 2019 by měla být v Toulouse zprovozněna trať o délce 1 kilometru. Podle představitelů společnosti HTT už hyperloop není koncept, ale standardní komerční projekt.

Když se němečtí diplomatičtí zástupci roku 1936 seznámili se sovětským konceptem jednotek vysazovaných na padácích, pochopili, že právě získali ideální způsob boje pro chystanou bleskovou válku. V okamžiku vypuknutí konfliktu na podzim 1939 již měli Němci elitně vycvičenou 7. leteckou divizi pod vedením generála Kurta Studenta, která se brzo osvědčila v Dánsku, Norsku i Belgii.

Z Řecka na Krétu

Aby Hitler zabezpečil jižní křídlo Wehrmachtu před útokem na SSSR, potřeboval mít na své straně balkánské státy. To se mu podařilo, ale koncem března vojenský puč v Bělehradě svrhl proněmecky orientovanou vládu a rozzuřený diktátor zahájil 6. dubna tažení do Jugoslávie i Řecka. Zatímco jugoslávská armáda se 17. dubna zhroutila, Atény s britskou pomocí odolávaly déle. Koncem měsíce Němci triumfovali i zde a kontingent Jeho Veličenstva se musel stáhnout na Krétu.

Velitelem ostrovní posádky se stal generál Bernard Freyberg, jenž při obraně Řecka stál v čele novozélandských sil. Posílená Kréta se brzo stala předmětem zájmu Hitlerova štábu. Představovala ve Středozemí strategickou pozici, z níž mohly startovat bombardéry k náletům na naftová pole u rumunské Ploješti. Trnem v německém oku se Kréta stala i coby základna námořnictva, jež ohrožovalo plavební cesty Osy do Afriky. Freyberg se útoku Wehrmachtu obával, ale uklidňoval se faktem, že Royal Navy ovládá okolní moře.

V bezpečí ostrova

Nepředpokládal ani úder ze vzduchu, jak ostatně vzkázal i do Londýna: „Nechápu nervozitu, nemám ani nejmenší obavy ze vzdušného výsadku.“ Optimismus narušila zpráva ze systému Ultra, který dešifroval německé depeše. Sice Spojencům nesdělil, kdy a kde nepřítel udeří, nicméně varoval, že Hitler plánuje ostrov napadnout vzdušně námořním výsadkem.

Protože na jihu Kréty se z moře zdvihají strmá pohoří, většina měst i letišť leží na severu. Právě tam musel směřovat německý úder a Freyberg oblast rozdělil na trojici obranných sektorů kolem základen Maleme, Rethymno a Heraklion. Ve skutečnosti však tato pásma existovala spíše na papíře, a místo aby novozélandský generál zaměřil pozornost na uhájení letišť, rozprostřel jednotky po celém ostrově. Ačkoliv touto chybou přispěl k pádu Kréty, je třeba zmínit, že základny se v době jeho příchodu nacházely v katastrofálním stavu. 

Elita se připravuje

Zatímco se Freyberg potýkal s organizováním obrany, vydal Hitler 25. dubna rozkaz k zahájení výsadkové operace Merkur. Na jih Balkánského poloostrova se přesunul XI. letecký sbor generála Studenta a do akce se chystala kompletní 7. letecká divize, 85. a 100. pluk 5. horské divize a 141. pluk 6. horské divize. Elitní bojovníky měla nad ostrov dopravit flotila přibližně 500 transportních Ju 52 a sedmdesáti kluzáků podporovaných stíhačkami a bombardéry, další vojáci měli připlout na palubách zrekvírovaných motorových plachetnic a malých parníků.

Po moři plánoval Student dopravit též většinu těžké výzbroje a pomocné jednotky. Zatímco parašutisté nakládali do junkersů výzbroj a výstroj, důstojníci námořnictva, letectva a pozemních sil vymýšleli strategii. Padákoví myslivci měli udeřit ve dvou samostatných vlnách. První dostala za úkol napadnout letiště v Maleme a oblast kolem města Chania, v němž se nacházel britský štáb. O šest hodin později měla zaútočit druhá vlna na letiště Heraklion a Rethymno.

Útok z nebes

Šlo o riskantní plán, podle něhož výsadkáři seskočí na různá místa území obsazeného nepřítelem a odříznutím hlavních center paralyzují obranu. Finální rozkaz k útoku vydal generální štáb 20. května 1941 a kurýři jej předali velitelům parašutistů čekajících na řeckých letištích. Jako první odstartovalo 150 střemhlavých bombardérů Ju 87, devadesátka bitevních Bf 110 a dvoumotorové bombardéry. Pod ochranou devadesáti stíhaček Bf 109 se vzdušná flotila vrhla na krétská letiště i další strategické objekty a rozsévala zkázu.

Pokračování: Krví zkropený ostrov: Německá operace Merkur 1941 (2)

Startovací plochy rozryly krátery po bombách a většina britských stíhaček vzplanula ještě na zemi. To už se k ostrovu blížily Ju 52, z nichž každý nesl tucet výsadkářů. Kluzáky DFS 230 sebou trhaly na vlečných lanech a mnoha vojákům se dělalo zle. Teprve nad krétským pobřežím piloti lana odepnuli a kluzáky se snesly k cílům. Napětí se stupňovalo, neboť poprvé v dějinách měl být celý ostrov dobyt výhradně pomocí vzdušně výsadkových jednotek.

Virus HIV je sice stále velmi nebezpečným protivníkem, postupně ale objevujeme rozmanité technologie a léčebné postupy, s nimiž mu můžeme vzdorovat. S novým nástrojem pro tento boj nedávno přišel tým kanadských a keňských vědců.

Zmínění vědci vyvinuli vaginální implantát, který dokáže zamezit přenosu infekce viru HIV u žen tím, že potlačuje reakce imunitních buněk v ženských genitáliích. Tento implantát z ohebného polymeru pozvolna uvolňuje hydroxychlorochin, tedy látku s protizánětlivými účinky, která se používá i jako prevence a lék proti malárii.

TIP: Naděje na dohled: Nová léčba může účinně bojovat proti 99 % kmenů HIV

Virus HIV se může množit pouze v jednom typu bílých krvinek, které mají na starost imunitu. I když to zní zvláštně, proti přenosu infekce HIV funguje potlačení imunitní reakce těchto bílých krvinek. Když v genitáliích nejsou bílé krvinky, má virus HIV smůlu. A právě to zařídí hydroxychlorochin. První experimenty s vaginálními implantáty dopadly velmi slibně, teď záleží, jak se implantáty osvědčí u lidí.

V prosinci 2016 objevil ruský ambasador Viktor Koronelli náhodou jeden z dvanácti cestovních kufrů, v nichž se – ve skladišti diplomatické mise – ukrývalo 400 kg prvotřídního kokainu. Cena drogy se odhadovala v přepočtu na 1,2 miliardy korun. Koronelli informoval policii, která následně rozhodla, že kokain zabaví, nahradí ho pytlíky s moukou a bude vyčkávat, až chytí pachatele při činu.

TIP: Argentinská policie postrádá 540 kilogramů marihuany: Sežraly ji krysy?

Dlouhý rok ležela zásilka ve skladu, než konečně sklapla past: Uvízlo v ní několik členů drogového gangu, bývalý účetní ambasády a nejmenovaný policista. Hlava organizace, tajemný Señor K, však zůstává na svobodě. 

Některé planety neobíhají jedinou hvězdu, ale hned dvě hvězdy najednou. Podle nového výzkumu týmu University of Washington mají tyto takzvané cirkumbinární planety slušnou šanci, že je gravitační hrátky jejich hvězd odpálí do okolního vesmíru, jako míček při golfu.

Astronomové objevili tisíce těsných dvojhvězd, které se obíhají za kratší dobu než 10 dní. Nejdřív si mysleli, že u podobných dvojhvězd nemohou být žádné planety. Teď mají zase za to, že cirkumbinárních planet je vlastně málo. Známe jich totiž přibližně dva tucty.

Gravitační katapult exoplanet

David Fleming a jeho spolupracovníci nabízejí zajímavé vysvětlení, podle něhož těsné dvojhvězdy mohou sehrát roli katapultu a odpálit své planety. Podle jejich počítačových simulací by se takový odpal měl přihodit téměř všem exoplanetám těsných dvojhvězd.

TIP: Kepler-1647b: Největší známá planeta z těch, které obíhají kolem dvou hvězd

Podle Fleminga jsou sice planetární systémy těsných dvojhvězd atraktivní na pozorování a většina objevených cirkumbinárních planet obíhá v obyvatelných zónách, ale perspektivní obyvatelné planety bychom prý měli hledat raději někde jinde. 

Sedmadvacetiletý Tom Church se rozhodl, že navštíví svého kamaráda z 200 kilometrů vzdáleného Bristolu. Původně plánoval, že na cestu vyrazí vlakem, nápad ale rychle zavrhl, když zjistil, že jízdenka by jej vyšla na 218 liber (v přepočtu zhruba 6 200 korun).

Zklamaný Tom se poté rozhodl hledat „alternativní způsob dopravy“. Na internetu objevil za 80 liber stařičkou ale funkční Hondu Civic. Dalších 82 liber zaplatil za silniční daň, 21 liber ho stálo pojištění na jeden den a 25 liber utratil za benzín. Celkem jej nákup vozu na cestu do Bristolu vyšel na necelých 207 liber, tedy méně, než kolik by ho stála jízdenka na vlak. 

Úspora ve výši 11 liber sice není na první pohled nikterak výrazná, pokud by ale auto po absolvování cesty odhlásil, získal by Tom navíc část silniční daně.

TIP: Zajímavý experiment: Proč ženy platí za stejné zboží víc než muži?

Podle Toma Churche ale jeho případ především dokumentuje, jak absurdně vysoká je cena jízdenek ve Velké Británii. Podobně jako v Česku je i zde pochopitelně možné získat nejrůznější slevy pro pravidelné cestující, cestovat levněji v méně vytížených spojích, či si jízdenku koupit v předstihu. Pro jednorázovou a relativně krátkou dopravu je ale běžné jízdné velmi vysoké.

Bájná Helena byla dcerou samotného Dia a jeho milenky Lédy a pověst o její kráse se šířila rychlostí světla. Už jako mladinkou dívku ji unáší král Théseus, svými bratry je však okamžitě vysvobozena. Nápor nápadníků ale neutichá, každý ji chce za manželku! Kdo krásku získá? Tím šťastným je nakonec bohatý spartský král Meneláos – bratr velikého Agamemnóna, krále Mykén. A Helena je podle všeho šťastná. Meneláovi porodí dceru Hermionu, aby po jeho boku usedla na spartský trůn. Idyla ale nebude trvat dlouho...

Osudné jablko sváru

Zápletku příběhu rozehrává uražená hrdost: Na svatbu bohyně Thetis a krále Pélea jsou pozváni všichni, až na bohyni sváru Eris. Ta nesmírně zuří, a tak mezi Héru, Athénu a Afrodité hodí zlaté jablko s nápisem „Té nejkrásnější“. Pochopitelně je každá z bohyň přesvědčena, že jablko je pro ni. Jenže kdo je rozsoudí? S řešením přichází Zeus, když přikáže odvézt rozhádané ženy na horu Idu u Tróje za pastýřem Parisem. Ten ať rozhodne.

Mladý krasavec Paris si s jablkem v ruce prohlíží jednu bohyni po druhé. Která je nejhezčí? Líbí se mu všechny. A tak bohyně neváhají a s rozhodováním mu pomůžou – začnou vyjednávat. Pokud Paris ukáže na Héru, získá vládu nad celou Asií. Athéna nabízí odvahu a válečné úspěchy. A Afrodita? Když pastýř označí za nekrásnější ji, dostane za manželku tu nejpůvabnější ženu na světě. Paris má jasno: jablko patří Afroditě. 

A teď plnit sliby! Nejdřív musí proběhnout návrat ztraceného syna. Paris je totiž potomkem Priama, trojského krále, který syna přijímá se všemi poctami. Z chudého pastýře se tak stává partie k nezaplacení, je tedy čas najít pro něj tu nejkrásnější ženu. Musíme do Sparty!  

Chci tvé peníze i ženu!

Spartský král Meneláos vítá Parida i jeho doprovod. Pak ale vejde Helena. Jejich pohledy se setkají a Paridovi je hned všechno jasné! To je ona! A že je vdaná? To ho nezajímá. Afrodita musí plnit sliby! A taky že ano. Druhý den Meneláos neodkladně odjíždí na Krétu, a tak hosty přenechává své ženě a zdůrazňuje, aby vyhověla všem jejich přáním. To Heleně nedělá problémy. Paridova láska totiž není jednostranná, i královna se do něj zamilovala. Bezhlavě a vášnivě. A tak Helena opouští vše, odjíždí do Tróje. A aby toho nebylo málo, přiberou s sebou milenci i královskou pokladnici. 

Zostuzený Meneláos zuří a ze všeho viní drzého Parida. Pošlapal jeho čest, porušil všechny zákony. Král se okamžitě vydává za bratrem Agamemnónem, který radí vyjednávat. A pokud drzoun Helenu a pokladnici nevrátí, bude válka! Co na to Paris? Pokladnici vrací, ale ten největší šperk – krásnou Helenu – nikoliv. I Priamos stojí na straně svého syna. Bude tedy válka a ne ledajaká! Sparta zbrojí a spolu s ní i všechny okolní státy a země, všichni zhrzení Helenini nápadníci. Sto tisíc vojáků a téměř dvanáct set lodí. A všichni na Tróju.

Zbabělý milenec zaslouží smrt 

Deset let se Sparťanům nedaří Tróju dobýt, deset let umírají skvělí bojovníci na obou stranách. Jsou alespoň Paris s Helenou mezitím šťastní? Kdepak! Nevěrnice si vyčítá, co svým jednáním způsobila a taky střízliví. Ale co se stalo? Vždyť Paris o sebe tak dbá, je tak krásný… No právě! Ta jeho zženštilost. Ani kousek odvahy a mužnosti. Celá Trója bojuje, téměř celá Paridova rodina položí svůj život – a Paris? Zabije sice udatného Achilla, ale ne ve statečném boji. Zbaběle na něj vystřelí z úkrytu. Šíp mu navíc vede bůh Apollón, který má s Achillem nevyřízené účty. Jinak se bojů, které on sám vyprovokoval, Paris neúčastní.

Helena jím začíná pohrdat: „Ale když takové zlo už nezvratně určili bozi, pak jsem se alespoň měla stát manželkou lepšího muže, který by vycítil hněv a potupné výčitky lidí. On však statečný není ani teď a nebude ani v budoucnu; proto, jak myslím, zlé následky zakusí jednou." A jak napsala, tak se i stalo. Při procházce na hradbách Parida zasáhl Filoklétés otráveným šípem. Zraněný utíká v bolestech z Tróje na Idu a umírá.  

Odměna pro záletnici

Helena svému milenci nepřišla ani k pohřební hranici. Paridův bratr Déifob totiž potřebuje utěšit. Dělá to kráska ze strachu? Bojí se, že bez Parise je ztracená? 

Sparťané brzy nato Tróju konečně dobudou a Meneálos přistihuje Helenu s Déifobem in flagranti. Podvedený manžel soka bez váhání zabije. A jaký má trest pro nevěrnici? Žádný, ta přece za nic nemůže. Jeho krásná Helena musí být nevinná. Meneláos totiž věří, že byla unesena násilím a Parida nikdy nemilovala. A choť krále nenechá pochybovat, objímá svého zachránce a líbá. Najednou se prý nemůže dočkat, až bude zase doma, ve Spartě, kde na ně čeká spokojenost a štěstí až do smrti. A dokonce i po ní. Bohové totiž Helenu i s manželem přenesou do rajského Elysia.

Ve hře o přežití lidstva zůstává řada faktorů, které nemůžeme ovlivnit vůbec. Patří k nim i kolize s vesmírným tělesem. Naposledy si „kosmická náhoda“ se Zemí zahrála před 66 miliony lety, kdy poloostrov Yucatan zasáhla planetka Chicxulub. Dopad objektu o průměru 10 000 km tehdy vyvrhl do vzduchu 200 000 km³ horniny a vedl k vyhynutí dinosaurů. Badatelé se shodují, že by těleso srovnatelných rozměrů dokázalo smést z povrchu zemského i náš druh. 

Kolize by samozřejmě okamžitě zdevastovala místo nárazu a následně by po celém světě propukala mohutná zemětřesení i vlny tsunami. Modely navíc ukázaly, že již náraz kilometrového objektu by do ovzduší vyvrhl množství popela, které by zastínilo slunce i na několik měsíců. Toxické saze, celkové ochlazení a pokles srážek by pak zcela zdecimovaly zemědělství, což by dílo zkázy dokonalo.  

Asteroid srovnatelný se „zabijákem dinosaurů“ naštěstí naši planetu zasáhne pouze jednou za 100 milionů let. Kromě toho nebezpečné vesmírné objekty bedlivě sleduje i NASA. V současné době jich sice známe asi 15 tisíc, žádný z nich se však nenachází na kolizní dráze. 

Už jsme našli mnoho rozmanitých fosilií. Obvykle ale vlastně nevíme, jak původně vypadaly. Máme k dispozici otisky, v lepším případě trojrozměrné fosilie nebo kosti. Ale pokud jde o tvary nebo barvy, většinou tápeme.

Někdy mají paleontologové štěstí. Když je zbarvení tvořené nepatrnými strukturami na povrchu těla, existuje šance, že se zachová i ve fosiliích. Čínským vědcům se nedávno povedlo prozkoumat strukturní zbarvení motýlů, kteří žili v období jury, tedy před 200 miliony let.

TIP: Duhové kuře: Malý dinosaurus zřejmě lákal partnery na pestré peří

Po důkladném prozkoumání šupinek vědci dospěli k závěru, že dávní motýli se kovově leskli v odstínech purpurové, krémové, hnědé a žluté. Vědci si rovněž všimli, že uspořádání šupinek na křídlech zkoumaných jurských motýlů bylo prakticky stejné, jako je u dnešních motýlů.