Zdá se, že doba uhelná se pomalu chýlí ke konci. Velká Británie nedávno poprvé po 140 letech přerušila svoji těsnou závislost na uhlí na rekordní dobu. Podle oficiálních statistik celých 55 hodin ve Velké Británii kvůli elektřině nespálili ani kousek uhlí.

Dosavadní rekord přitom byl 40 hodin elektřiny bez uhlí, kterého ve Velké Británii dosáhli loni v říjnu. Nejde o jen tak nějaké bezcílné soupeření, nýbrž součást plánu britské vlády, která do roku 2025 hodlá vypnout všechny uhelné elektrárny.

Evropa po uhlí

Podle analýz v současné době zodpovídá uhlí ve Velké Británii za pouhých 5,3 procenta vyrobené energie. V roce 1995 to přitom bylo celých 22 procent. Britský parlament se snaží snižovat uhlíkovou stopu Velké Británie a docela se jim to daří.

TIP: Slibné zprávy: V roce 2016 nevzrostly globální emise oxidu uhličitého

Evropské státy se vydávají různými cestami. Belgie se uhlí vzdala již v roce 2016, Nizozemsko hodlá zrušit všechny tepelné elektrárny do roku 2030 a podobně k uhlí přistupuje i Francie. V evropském kontextu jde ale spíše o výjimku – státy, v jejichž energetickém mixu hraje uhlí významnější roli, od spalování uhlí prozatím ustoupit nehodlají, nebo v mnohem delším časovém horizontu. Platí to pro Česko, Německo nebo pro největšího evropského spalovače uhlí – Polsko.

V 70. letech zažilo Polsko, země „vlády dělníků a rolníků“, několik dělnických vzpour, vyvolaných zejména skokovým zdražováním potravin. Z první revolty v roce 1970, která skončila nasazením ozbrojených sil, střelbou do davu v Gdyni a Štětíně a více než 40 oběťmi, se dělníci poučili a zvolili jinou taktiku. Při zdražování v červenci 1980 se rozhodli nevycházet do ulic a místo toho formou okupační stávky obsadili svá pracoviště.

Polsko na nohou

Jako první takto vystoupily gdaňské loděnice pod vedením charismatického elektrikáře Lecha Wałęsy, ke kterým se brzy přidávaly desítky dalších podniků po celém Polsku. Dělníci pochopili, že jejich síla je ve vzájemném provázání nezávislých odborů, a právě tato soudržnost dala celému hnutí název Solidarita. Původní aktivity neměly zpočátku zásadní politický program a směřovaly, v duchu odborářských tradic, ke zlepšení životní úrovně pracujících, později se ovšem celé hnutí radikalizovalo.

Klíčovým úspěchem se stalo podepsání takzvaných Gdaňských dohod v srpnu 1980, které hnutí Solidarita legalizovaly. Vládnoucí komunistická elita v čele s tajemníkem Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Stanisławem Kaniou cítila, že ji narůstající krize může připravit o výsadní postavení. Zároveň čelila rostoucímu tlaku z Moskvy, která kritizovala její postup jako příliš mírný a vyzývala polské soudruhy k nastolení pořádku.

Pro kremelské vůdce v čele s Leonidem Brežněvem představovala jakákoliv nezávislá organizace schopná se v některém ze satelitů postavit státní moci vážné narušení vedoucí úlohy komunistické strany a jako taková musela být bezpodmínečně potlačena. Kania si ovšem spolu s ministrem obrany Wojciechem Jaruzelským a dalšími představiteli PSDS uvědomoval, jak tenká hranice odděluje násilné potlačení odborářských protestů od rozpoutání krveprolití, kterému se chtěli za všech okolností vyhnout

Cvičení jako příprava

Ve snaze dotlačit polské vedení k rozhodné akci zahájilo velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy narychlo upravené spojenecké cvičení Sojuz-80, které mělo, stejně jako kdysi cvičení Šumava-68, připravit půdu pro ozbrojenou intervenci. Místo původního štábního cvičení se k polským hranicím v listopadu 1980 stahovaly sovětské divize z Příkarpatského a Běloruského vojenského okruhu, k tomu vyčleněné formace ze Střední skupiny vojsk v Československu a Skupiny sovětských vojsk v Německu, přitom dvě sovětské divize již byly trvale rozmístěny v Polsku.

K nim se přidaly dvě tankové divize ČSLA a motostřelecká divize Národní lidové armády NDR, přesunuté v mrazivých prosincových dnech na dosah polských hranic. Československá účast na spojeneckém cvičení Sojuz-80 dostala název „operace Krkonoše“. Počátkem prosince 1980 se již nedalo pochybovat o tom, že jde o jasnou hrozbu invazí, a zasvěcení tušili, že záleží především na rozhodnutí několika starých a nemocných mužů v sovětském politbyru, kromě Brežněva šlo zejména o ministra obrany Dmitrije Ustinova, ministra zahraničí Andreje Gromyka a předsedu KGB Jurije Andropova.

Složité rozhodování

Silným stoupencem invaze a zdrojem nátlaku se stala sovětská generalita, zejména velení Varšavské smlouvy v čele s maršálem Viktorem Kulikovem. Celý rozhodovací proces v rámci paktu spočíval prakticky v sovětských rukách a účast dalších spojeneckých armád se stala pouhou formalitou. Přesto existovaly názorové rozdíly, které zazněly v Moskvě na jednání Politického poradního výboru dne 5. prosince 1980. Rozhodnými zastánci invaze do Polska se stali vedoucí představitelé východního Německa Erich Honecker a Československa Gustáv Husák.

S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska, byť každá země z jiného důvodu. Maďarsko již jednu sovětskou agresi zažilo a Rumunsko z principu odmítalo použití násilí mezi spojeneckými státy, neboť se obávalo, že by se to mohlo obrátit proti němu. Sovětská delegace se na jednání nevyjádřila jasně, Brežněv si zřejmě do poslední chvíle ponechával otevřená vrátka pro obě alternativy.

Ze současného pohledu je zřejmé, že pro kremelské vedení představovalo mnohem výhodnější alternativu, kdyby se s „kontrarevolucí“ vypořádaly polské ozbrojené síly samotné. V případě invaze se totiž obávalo zesílení západních sankcí proti Sovětskému svazu, již teď velmi tvrdých v důsledku rok staré agrese do Afghánistánu. Navíc tam sovětské jednotky narazily na odpor, který vázal desítku divizí a představoval pro útočníka zdroj trvalých ztrát. 

Očekávaný poplach

Dne 6. prosince 1980 vyhlásilo velení ČSLA bojový poplach v posádkách 1. (slánské) a 9. (táborské) tankové divize. Vojáci, již předtím stresovaní několik dnů trvajícími mimořádnými nástupy, kontrolami techniky a výstroje, a také zrušením veškerých vycházek a dovolených, nastoupili ke strojům a dokončili jejich nakládání plným palebným průměrem ostré munice, což u tanků znamenalo okolo 40 granátů a tisícovku nábojů do kulometu. Šlo o zcela neobvyklý krok, při cvičeních se obrněná technika z bezpečnostních důvodů přesunovala bez munice, která se vydávala až na tankových střelnicích.

TIP: Tank T-54/55: Ocelová páteř vojsk Varšavské smlouvy

Všichni poznali, že se děje něco neobvyklého. I vojáci základní služby, izolovaní v kasárnách, se dovtípili, že půjde nejspíše o spoluúčast ČSLA na vojenském zásahu v Polsku. Ani příslušníci velitelského sboru na úrovni pluku však neměli bližší informace a jediné, co mohli vojákům základní služby sdělit, byl oficiální název operace: mimořádné spojenecké cvičení pod názvem Krkonoše. Všichni pochopili, že tentokrát nemusí jít o hraní na vojáky, ale možná budou nasazeni do ostré akce, kde se dal předpokládat polský odpor.

Ještě před rokem platil Čang Šuaj (Zhang Shuai) za hvězdu univerzitního basketbalového týmu na Technologické univerzitě v čínském Charbinu. Vše ale změnilo vážné zranění, které dvaadvacetiletého mladíka vyhnalo ze hřiště. Nadměrné stravování, absence pohybu a psychické problémy se poté projevily na mladíkově vzhledu – během krátké doby přibral okolo 40 kilogramů a z obdivovaného sportovce se rázem stal nemohoucí tlouštík.

Před šesti měsíci si ale Čang Šuaj řekl dost. Aby se vrátil do formy, od základů změnil svůj jídelníček a začal pravidelně posilovat. Během pouhého půl roku zhubnul 30 kilogramů a své tělo proměnil v horu dokonale fungujících svalů. Svalnatá postava oslovila i porotce na lokálním kulturistickém šampionátu, kde „znovuzrozený“ Čang dokázal zvítězit.

„Změna pro mě neznamenala jen ztrátu několika kilogramů, podařilo se mi zbavit se nezdravých návyků a na svět nyní koukám mnohem pozitivněji,“ říká dnes spokojeně Čang Šuaj.

Ve vesmíru obvykle potkáváme galaxie spirální nebo eliptické. V řadě případů mají ale galaxie výstřední, exoticky vyhlížející tvary. Patří k nim i galaxie NGC 6240, která připomíná galaktického motýla. Nachází se v souhvězdí Hadonoše a je od nás vzdálená asi 400 milionů světelných let.

Francisco Müller-Sánchez z Coloradské univerzity v Boulderu a jeho kolegové tuto galaxii detailně prostudovali a zjišťovali, co tam vytváří nápadnou strukturu motýla. Podle jejich pozorování hrají v utváření galaxie NGC 6240 stěžejní roli supermasivní černé díry, které tam jsou hned dvě, společně s hvězdami.

Zrození motýla ve splynutých galaxiích

Intenzivní výtrysky hmoty supermasivních černých děr, a rovněž hvězd, zřejmě zásadně přispěly k vytvoření gigantického oblaku plynu ve tvaru motýla. A také podle všeho tlumí tvorbu nových hvězd v této galaxii.

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Galaxie NGC 6240, která intenzivně září v infračervené oblasti, je výjimečná tím, že obsahuje dvě supermasivní černé díry, které ještě ke všemu jsou obě dvě aktivními galaktickými jádry. Galaxie vznikla nedávným splynutím dvou galaxií a jejich bývalé centrální supermasivní černé díry teď kolem sebe krouží v divokém tanci, který skončí jejich dramatickým splynutím. Díky tomu je struktura galaxie NGC 6240 tak fenomenální, jak říkají astronomové.

Spojovala je nespoutaná vášeň pro uměleckou tvorbu, vychutnávání života ve všech jeho podobách a také vzpoura proti konvencím a autoritám. I proto k nim obdivně vzhlíží už několikátá generace čtenářů. Životní styl prokletých básníků však ve své době mnoho obdivu nevzbuzoval a místo lásky spíš provokoval k nenávistným útokům a osočování.

Za otevřenost před soud

Charles Baudelaire byl vyloučen z lycea, neboť zanedbával studium mimojiné i pro kratochvíle s prostitutkami. Maturitu složil soukromě, následující právnické kariéře se odmítl věnovat, neboť toužil po literární dráze. Protože soustavně vedl zpustlý život, vyslala ho rodina do Indie, kde se měl změnit. Po návratu z exotického prostředí se však ukázalo, že předchozí návyky jen prohloubil.

Proslulá sbírka Květy zla, v níž zúročil nejen dojmy ze zámořské cesty, a kterou šokoval francouzskou společnost, vznikala převážně u hospodských stolů. Jeho poezie podávala nepřikrášlený obraz skutečnosti a provokovala otevřeností, s jakou popisoval krásu a zlo, lásku a pohrdání, ale také touhu po smrti. Z mravnostních důvodů byl společně s vydavatelem za tuto sbírku postaven před soud. I když musel zaplatit nemalou pokutu, některé z básní byly stejně zakázány.

Miloval „Černou Venuši“

Podbízivost soudobého umění a pokrytecké reakce Pařížanů přiměly Baudelaira stále víc vzdorovat – prostřednictvím básní a životním stylem. Záměrně utrácel peníze ve společnosti okouzlující mulatky Jeanne Duvalové. „Černou Venuši“, jak nazýval svou milenku, však jeho rodina nepřijala. I to ho přimělo k pokusu o sebevraždu.

Mimo soukromé záležitosti se básník intenzivně věnoval vlastní tvorbě. Dokud měl prostředky, psal také umělecké kritiky, překládal díla Edgara Allana Poea, jehož próz si velmi cenil, a vydával pobuřující časopis Veřejné blaho. Neustávající konflikty a vzrůstající dluhy vyhrotily básníkovu situaci tak, že jej matka prohlásila za nesvéprávného, čímž mu byl prakticky zamezen přístup k penězům. 

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Po rozčarování z politické situace roku 1848 a nekončících osobních potížích, se prohloubil Baudelairův pesimismus. Uchýlil se k alkoholu, pravidelně užíval opium a marně hledal únik v náručí hereček a kurtizán. Básně, které psal v této době, byly sarkastické a kruté, plné symbolů odkazujících na marnost lidské existence. Byly předznamenáním jeho dlouho trvající choroby, s největší pravděpodobností syfilidy? Anebo to byla obrna, v jejímž důsledku přišel o řeč a záhy skonal? Ať už to bylo jakkoli, jeho život štvaný vnitřními démony a řítící se v sebevražedném tempu fascinuje čtenáře dodnes.

Ukázka z básně Květy zla

Blud, hloupost, skrblictví, hřích plný nepravosti,
nám sedá na duších a těla trápí nám,
a my pak skýtáme krm milým výčitkám
jak pobudové vším, jež na své kůži hostí. 

Máš hřích je zavilý a lítost bez odvahy,
své kání dáme si vždy dobře zaplatit,
a doufajíce kal svým podlým pláčem smýt,
hned zpět se vracíme na bařinaté dráhy. 

To Satan Trismegist svou řečí kouzly jistou
nám na podušce Zla k snům ducha konejší,
a drahocenný kov té naší vůle vší
je měněn v oblak par tím chytrým alchymistou. 

To Ďábel, drže nás, na drátkách hýbá námi.
V odporných předmětech vidíme vděky, žel,
a denně ujdeme kus cesty do Pekel,
bloudíce bez děsu čpavými temnotami. 

Mravenci obývající koruny stromů v jihovýchodní Asii mají k dispozici pozoruhodnou obranu. Ne nadarmo se jim říká explodující mravenci. Své protivníky totiž zastavují sebevražednou explozí.

Mravenci rodu Colobopsis mají zadečky naplněné toxickou kapalinou. V případě ohrožení cizími mravenci záměrně vybuchnou a útočníky potřísní jedem. Asi není nutné zdůrazňovat, že při takové explozi bránící se mravenec zahyne a obětuje se ve prospěch svých příbuzných v mraveništi.

TIP: Nikoho nenecháme vzadu: Mravenci nosí zraněné zpět do mraveniště

Jedem se brání spousta různých živočichů. Mnozí mají toxiny prostě uvnitř těla, aby je někdo nesnědl. Jiní zase jedy vstřikují do rány žihadly nebo kusadly, případně jed stříkají na cíl. Sebevražedné exploze jsou ale dost vzácné. Zatím jsme je pozorovali jen u termitů a právě u mravenců rodu Colobopsis. 

Muži mají v současnosti k dispozici prakticky jen dva typy antikoncepce – kondomy a vasektomii, tedy sterilizaci chirurgickým zákrokem. Ženy mají v tomto ohledu více možností. Vědci se to teď snaží změnit.

Američtí badatelé vyvinuli novou antikoncepci, která brzdí spermie mužů. To je co říct, protože spermie jsou extrémně zdatní plavci. Udělají všechno, aby se dostali až k vajíčku, kde jedna ze spermií může splnit svůj životní úkol. Velkým plusem je, že tato antikoncepce účinkuje, aniž by k tomu potřebovala hormony.

TIP: Mužská antikoncepční pilulka funguje a je bezpečná

Klíčem k úspěchu antikoncepce pro muže je látka zvaná EP055. Váže se k proteinům spermií a omezuje jejich schopnost plavat. Experimenty na opicích potvrdily, že taková antikoncepce vážně funguje. Zároveň jsou účinky látky EP055 vratné. 18 dní po aplikaci byli samci opic opět schopní množení. 

Člověk miluje komfort. Po každodenním stresu chce uvolnit tělo v posteli a pohodlně se prospat do následujícího dne. I lůžko, věc tak zdánlivě banální, však prošlo mnohými vývojovými fázemi. A jeho počátky rozhodně nebyly pro pohodlí milovného člověka růžové.

Antika zvyklá na polehávání

Zatímco pravěkým lidem postačovala ke spokojenosti kůže nebo navršená měkká podestýlka, lidé starověkých civilizací začali prahnout po něčem, co by zpohodlnilo chvíle strávené odpočinkem. Dlouhé hodiny ležení si například v řeckořímském světě získaly takovou oblibu, že si tehdejší lidé uvykli polehávat na lůžkách i při takových činnostech, jakými bylo stolování. Lehátko (v Římě zvané lectus) se záhy stalo nejvýznamnějším kusem zařízení starověké domácnosti.

Dřevěná lůžka s jedním nebo dvěma proti sobě umístěnými opěradly pro hlavu byla podle vkusu svého majitele zdobena slonovinovými intarziemi nebo malbami. Pro větší pohodlí se na povrch rovněž kladly matrace a polštáře. Lehátka však nesloužila výhradně pro spaní, lidé odpočívali na lůžku i během stolování, což bylo praktické a pohodlné zároveň. Přejedený Říman ležící na lůžku se mohl po opulentní večeři rovnou na místě odebrat do říše snů. 

Postel s nebesy

S příchodem středověku antická pohodlnost upadla. Lidé jakoby vymazali část své historie a přenesli se zpět do dávných věků necivilizovaných dějin. Nejběžnějším typem podložky byla slaměná matrace, která dostatečně odizolovala spícího od studené podlahy jeho příbytku. Postel byla navíc ve středověku chápána jako určité centrum celého příbytku. Zde se rodily děti, zde se setkávalo, odkazovalo a umíralo.

Obyvatelé, kteří měli dostatek prostředků ke zkvalitnění si vlastního obydlí, však narozdíl od prostých lidí spávali na postelích bohatě zdobených tkaninami a závěsnými textiliemi. Gotická lůžka, typická čtyřmi soustruženými sloupky v bocích, mohla být překryta baldachýnem, který z postele vytvořil jakýsi uzavřený prostor. Díky silným látkám sem nepronikla zima a nocování se mohlo stát relativně příjemnou záležitostí. 

Postel jako přijímací síň

Postupem času nabývala lůžka stále roztodivnějších a propracovanějších tvarů. Vrcholem honosnosti bylo pravděpodobně baroko, kdy se z postelí stávaly nádherně a draze zdobené prostory s mnoha a mnoha textiliemi. Místo ke spaní však zároveň ztratilo svou intimitu. Nákladně architektonicky členěná lůžka začala fungovat jako audienční síň, kam za majitelem přicházely návštěvy, které se ani na okamžik nepozastavily nad, pro nás v mnoha směrech nezvyklou, situací. Francouzský král Ludvík XIV. prý ve své majestátní posteli přijímal dokonce dvůr i zahraniční velvyslance. 

Balustrádové podpěry, nožky ve tvaru bájných zvířat a obrovské a těžké baldachýny začaly brát za své teprve s příchodem nového stylu, klasicismu. Někdejší pompézní postele se vrátily zpět ke svému původnímu účelu. 

Postel 19. století

19. století přineslo do oblasti řezbářství nový výdobytek. Bylo jím ohýbání dřeva, s nímž jako první přišel Michael Thonet. Postele tak získaly další tvary a ozdoby a jejich zpracování mohlo jít ruku v ruce se střídajícími se uměleckými slohy. 

Lůžka venkovského obyvatelstva 19. století si ještě dlouho uchovávala svůj jednoduchý tvar. I zde však mohly být nalezeny umně zpracované kusy. Takový nábytek se potom dědil z generace na generaci a nezřídka se stávalo, že byl nejcennějším svatebním darem novomanželům. Lidé rovněž velice záhy pochopili další roli postele jakožto skladovacího prostoru. Nedostatek úložných ploch vedl obyvatele k využití všech koutů a vnitřek lůžek jako by byl k uskladňování věcí přímo stvořený. Konstrukce se proto začaly vyrábět jako duté s výsuvným šuplíkem.

TIP: Bez šroubků a hřebíků, nepostavíš nábytku: Jak to ale naši předci dělali?

Spatříme-li dnes postel 19. století, jen málo se liší od našich dnešních lůžek. Nemůžeme si však nevšimnout, že tehdejší rozměry se dost odlišovaly od současných dvoumetrových postelí. Titěrnost starých lůžek předminulého století byla dána nejen menším vzrůstem jejích majitelů, ale zejména tím, že lidé spali téměř vsedě s mnoha polštáři podloženými pod zády, které je ochraňovaly pře všudypřítomnou zimou.

Design světem vládne

Druhá polovina 20. a především naše 21. století vtrhlo do oblasti nábytkářství s novou vlnou designových postelí. Vedle klasického stylu začaly časopisy zabývající se obytným interiérem přinášet minimalistické formy postelí, které pozbyly veškerou někdejší zdobnost a omezily se pouze a jedině na účelnost. Lůžko se tak navrátilo ke své někdejší funkci, ke spaní.