Dvanáct let normalizace dokázalo změnit myšlení mnoha českých a slovenských vojáků, kteří v roce 1968 zažili sovětskou okupaci se všemi emotivně vypjatými momenty, a nyní se měli sami účastnit invaze do sousední země. Pro některé z nich to nepředstavovalo velký problém, což mělo více příčin. Jednou z nich bylo vyloučení mnoha vojáků z povolání, kteří nesouhlasili se srpnovou agresí, z řad armády a jejichž odchod armádu odborně i lidsky oslabil.

Image

Čtěte také

Operace Krkonoše (1): Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky

Dále šlo o normalizační „vymývání mozků“ mladé generace, jež byla v srpnu 1968 ještě v dětském věku. U starších profesionálních vojáků šlo možná o racionální úvahu typu „nesouhlasem ublížím sobě i rodině“, u části z nich snad o skutečné přesvědčení o pomoci polským soudruhům. Zřejmě okolnost, že již v roce 1980 měla být naše armáda nasazena proti lidu, i když zatím v sousední zemi, přispěla u řady důstojníků k myšlenkovému posunu. V roce 1989 se jim tak zdálo přirozené, že se ozbrojené síly cíleně připravovují k zásahu proti občanům vlastního státu. V jejich marxisticko–leninském pojetí šlo vlastně o naplňování „vnitřní role“ armády, stejně důležité jako té vnější. 

V rozporu s pravidly

Po opuštění kasáren směřovaly obě tankové divize ČSLA, doplněné téměř na válečné počty převelenými vojáky z jiných útvarů, na severovýchod k polským hranicím. Zároveň, pro zabezpečení bojové pohotovosti ponechala každá divize v místech stálé dislokace jeden tankový pluk. Zcela v rozporu se zažitou praxí se tanky a obrněné transportéry přesunovaly po vlastní ose, tedy po silnici, ačkoliv se těžká technika běžně přepravovala po železnici, aby se šetřily povrchy cest i pohonné hmoty. Ovšem k přesunu tolika stojů naráz neměla železnice kapacitu.

Spolu s podpůrnými jednotkami vyjelo v sestavě obou svazků celkem 17 000 mužů, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a asi 340 obrněných transportérů. Postup 1. tankové divize směřoval přes Mělník do vojenského prostoru Mimoň-Ralsko, kde se měla soustředit, jejím dalším cílem se po překročení státní hranice u Harrachova měla stát polská Zaháň a následně prostor kolem Opole. Mezitím směřovala 9. tanková divize do prostoru mezi Jaroměří a Chrudimí, odkud měla spolu s vyčleněnou sovětskou tankovou divizí ze Střední skupiny vojsk projet hraničními přechody u Žacléře a Náchoda a následně se rozmístit v prostoru jižně od Katovic.

Náročné podmínky

Přesun probíhal za krutých mrazů, neobvyklých v počátku prosince, a málo zkušení řidiči, nevyspalí a unavení předchozími kontrolami, s obtížemi ovládali těžké stroje na zledovatělých cestách. V tvrdých zimních podmínkách selhávali lidé i technika, opakovaně překvapilo, jak lehce dokázal čtyřicetitunový tank klouzat po náledí. Únava a kvapná organizace přesunů si začala vybírat svou daň.

Za Bechyní, u křížení silnice s potokem Židova strouha, sjel stroj z mostu přímo do koryta, a při pádu se převrátil. Pronikala do něj voda a osádka naneštěstí nedokázala vylézt spodním průlezem ven a než dorazil vyprošťovací tank, všichni čtyři mladí vojáci se utopili. Celé drama trvalo řadu hodin, mezitím krátce po nehodě projel kolem vyprošťovací stroj jiného útvaru, který mohl vše vyřešit, ale nedopatřením dostal rozkaz pokračovat v jízdě.

Chaotických situací vznikalo mnoho, naštěstí ne všechny končily podobnou tragédií. Cvičení ukázalo nepřipravenost bojové techniky, zejména dlouhodobě uložené, k okamžitému použití. Mnoho strojů znehybnila technická porucha, mimo jiné 80 tanků a 120 BVP či OT, a museli je zprovoznit až příslušníci opravárenských čet. Ve válečných podmínkách by to znamenalo výpadek, byť dočasný, pětiny bojové techniky dvou elitních divizí ještě dříve, než zasáhly do akce. Tak často proklamovaná bojová připravenost ČSLA se ukázala jako pouhá fikce.

Invaze odložena

Zatímco vojáci zůstávali v napětí, poslední slovo zůstalo na úzké skupině sovětských vůdců, kteří se spíše než na analýzu objektivních skutečností spoléhali na své stranicko-politické instinkty. Na pomyslnou misku vah museli vložit „internacionální povinnost“ udržení komunistického režimu v Polsku, na druhou misku pak sankce Západu a odsouzení veřejným míněním celého světa. Důležitým, možná klíčovým, momentem v rozhodování, se staly následky invaze do Afghánistánu, které sovětské vedení zaskočily.

S jistou nadsázkou lze říci, že zatímco nedostatek československého i mezinárodního odporu v srpnu 1968 nezachránil později Afghánistán (brežněvovské vedení vyhodnotilo, že přes možná rizika se invaze do Československa vyplatila a neváhalo již tolik při úvahách o další agresi), afghánský odpor v zemi a mohutné mezinárodní odsouzení naopak přispěly v prosinci 1980 k záchraně Polska.

Mocenský zápas v Polsku nakonec vyřešila generalita v čele s Wojciechem Jaruzelským který v té době kumuloval funkce premiéra, ministra obrany a zároveň generálního tajemníka PSDS. Jím řízený štáb vyhlásil 13. prosince 1981 výjimečný stav, který paralyzoval značnou část veřejného života. Zemí zavál mrazivý vítr a zdálo se, že nadlouho zastaví jakýkoliv pokrok. Ale probuzená společnost se nedala navzdory represím potlačit. Po roce a půl musel být výjimečný stav odvolán a Polsko nastoupilo cestu k demokratizaci, byť do dnešních dnů poněkud složitou. 

Australský třicátník, jehož oficiální jméno zní Meow-Ludo Disco Gamma Meow-Meow, sám sebe prohlašuje za kyborga a v duchu transhumanismu se rozhodl nechat si do dlaně implantovat kreditový čip na ježdění metrem v Sydney. Operace se zdařila a místo vytahování kartičky pak stačilo jen přiložit zápěstí k terminálu.

TIP: Kamera místo oka: Společnost lidských kyborgů přivítala nového člena

Když však na mladého muže natrefil nejmenovaný revizor, odmítl akceptovat způsob, jakým si Meow-Meow schoval finance pod kůži, a dal mu pokutu v přepočtu asi 3 500 Kč. Kyborg se s ortelem nesmířil a hnal případ před soud. Ten ovšem rozhodl ve prospěch dopravní společnosti, a kromě původní pokuty tak musí Australan zaplatit ještě soudní výlohy.

Povídali jsme si o práci, ale i o volném čase, kterého však má věhlasný kardiochirurg ve svém aktivním životě jen zlomek. Dostali jsme se ke zdraví české populace i tomu, co kardiochirugie nabídne v blízké budoucnosti.

?Co nebylo ještě v nedávné minulosti možné zachránit, zatímco dnes už to je reálné?

Pacienti s chronickým srdečním selháním, kteří se dřív nedočkali transplantace srdce, prostě zemřeli. Dnes máme mechanické srdeční podpory, takzvaná umělá srdce. Pacienta připojíme na umělé srdce a on se transplantace v klidu dočká.

?Co přesně si mám představit pod chronickým srdečním selháním?

To znamená, že srdíčko chřadne. Dřív, před desítkami let, zemřelo na první infarkt myokardu šedesát procent lidí. Dnes je to kolem dvou procent. Ti lidé přežijí díky moderní léčbě druhý i třetí infarkt, ale čerpací schopnost srdíčka postupně klesá. Když se pak dostane pod třicet procent normálu, nestačí nárokům organismu. Tomu se říká chronická srdeční nedostatečnost. Srdíčko nestačí na to, co potřebují játra, ledviny, svaly, mozek a tak dál. Až nakonec přestane čerpat úplně. A buď je možné ho transplantovat, nebo pacienty připojíme na umělé srdce a oni mohou na transplantaci léta čekat.

?Na transplantaci srdce je samozřejmě víc čekatelů než dárců. Je nějaká možnost pěstování orgánů?

Jedinou reálnou možností, co se týče srdce, jsou mechanické srdeční podpory. Všechno ostatní je ve fázi laboratorního výzkumu. Je třeba vyřešit poslední věc – aby se to celé zašilo do pacienta. Aby baterka nebyla vně. Až se vyřeší tohle, bude se to našívat jako kardiostimulátor.

Pacienti dnes na tomto zařízení fungují už třeba dvanáct let. Nesmějí se koupat, protože je to elektrické zařízení a baterky jsou venku, ale mohou se sprchovat, existuje na to speciální obal. Jde o jejich jediné omezení. Měli jsme pacienty, kteří s tím studovali vysokou školu, velvyslance jedné velké asijské země, který řídil vyslanectví, pacienta, co jezdil na motorce. Pokud člověka s umělým srdcem potkáte na ulici, nepoznáte to.

?Troufl byste si předpovědět, jaké dnes neřešitelné situace bude možné řešit v blízké budoucnosti?

Já myslím, že do pěti, deseti let se budou tato čerpadla našívat běžně dovnitř do těla. Dnes už je možné dobíjet baterie indukcí na čtyři metry. Ta baterie však musí být dostatečně malá a s velkou kapacitou, aby se do těla vešla a vydržela hodně cyklů vybití a nabití, aby se třeba nemusela každý rok měnit.

Chirurgie je týmová hra

?Řešil jste nějakou vypjatou situaci, kdy rozhodně nešlo o rutinu?

Včera jsme s mým zástupcem měli operaci, dost výjimečnou, kterou dělají jen tři centra na světě. Mysleli jsme, že se bude odvíjet jistým způsobem, jenže ona se nám najednou „vykolejila“, tak jsme to museli vyřešit a vrátit ji na správnou kolej. Pán už se má dnes dobře, už jsem si s ním povídal. Byla to operace na hranici srdce a aorty.

?Když musíte rozhodnout během krátké doby, důvěřujete instinktu?

To jsou právě ty zkušenosti za oněch čtyřicet let. Jednak mi své zkušenosti předali moji učitelé, kteří si prošli různými situacemi a řekli mi, jak je řešit, abych už věděl a nemusel nad tím přemýšlet. Já jsem se také dostával do dalších situací, které jsem musel vyřešit, a zase to předávám svým žákům. Člověk tak získává zkušenosti a může si dovolit dělat složitější a složitější operace: Protože čím je výkon komplikovanější, tím víc neočekávaných věcí může nastat, a čím víc zákroků jste udělal, tím spíš víte, jak problémy vyřešit.

?Jaký by měl být správný kardiochirurg?

Víte, všechny obory – včetně medicíny – mají něco společného. A každý obor má také svá specifika. Kardiochirurg musí pracovat rychle, musí se rychle, a pokud možno správně rozhodovat, musí být velice pečlivý, mít smysl pro detail, pro preciznost. Protože cévy, které napojuje na tom srdíčku, mají jeden až dva milimetry a on je musí našít přesně tak, aby zůstaly průchodné, aby se neuzavřely, aby pacient nedostal infarkt.

?Skutečně platí, že jakmile si „jednou říznete“, bude už chirurgie navždy vaší vášní?

Já si myslím, že ano. Jsou kolegové, kteří operování nechali, ale vždycky to bylo ze zdravotních důvodů. I první ředitel IKEM, profesor Málek, byl původně chirurg, ale tuším, že měl nějaké problémy se zády a kvůli bolestem musel chirurgie nechat. Nevím o žádném chirurgovi, který by toho nechal, protože ho to nebavilo. Chirurgie znamená hodně učení, je to namáhavé, a kdo je ochoten podstoupit ten výcvik, asi ví, proč to dělá.

?Průběh operace mi připomíná kolektivní sport. Je to skutečně tak?

S tím rozdílem, že ve sportu nikdy nevíte, jak to dopadne. Ano, operatér je vedoucí týmu, nese zodpovědnost. Podle mě nemá být nervózní, nemá nadávat, protože když nadává a křičí, tak jenom znervózňuje svoje spolupracovníky. Já se snažím, pokud operuju, aby byla na sále dobrá nálada, posloucháme hudbu a operatér má právo vybrat stanici, která bude hrát. Není to trenér, ale spíš kapitán družstva.

?Jak se vyvíjela vaše kariéra? Co ji nejvíc ovlivnilo?

Původně jsem si vybral kardiologii – kterou ale nedělám. Dělám kardiochirurgii, což je trochu něco jiného. Kardiologii jsem si zvolil jako student, protože tatínek byl internista s kardiologickým zaměřením a mně se to líbilo. Už jako medik jsem chodil do zájmového kroužku k profesoru Herlesovi, zakladateli české kardiologie. Ten natočil první EKG v Československu. Nedostal jsem však místo na kardiologii, ale nastoupil jsem v Nymburku na chirurgii. Tam mi primář Weiss – milý, dnes již devadesátiletý pán – řekl: „Jak si jednou řízneš, už toho nenecháš.“ A měl pravdu.

A protože mě oběhový systém pořád táhl, vyhrál jsem v roce 1974 konkurz na místo „řádného vědeckého aspiranta“ na klinice – tehdy se to jmenovalo Chirurgická výzkumná základna IKEM. Byl jsem přijat, nastoupil jsem a od té doby tu pracuju už dvaačtyřicet let.

?Jaké zásadní milníky jste během těch desítek let prožil?

Milníků byla celá řada. První spočíval už v tom, že jsem se sem dostal – dřív jsem dojížděl denně vlakem do Nymburka, a když mi ujel, musel jsem třeba hodinu a půl čekat na další. Sem jsem přijížděl autobusem, který jezdil každých deset minut, to bylo prima.

Mým školitelem se stal docent Firt, později profesor, tehdejší přednosta kliniky. Ten na mě byl velice přísný a také mě jako jediného za celou historii nechal vyhodit od aspirantské zkoušky, protože byl přesvědčen, že jsem to odflákl a že bych to měl umět lépe. Tím mě naučil pečlivosti, preciznosti v práci, důkladnosti.

Dalším milníkem byly zkoušky, které mi umožnily dělat medicínu ve Spojených státech. Díky tehdejšímu řediteli IKEM profesoru Kočandrlemu a díky profesoru Firtovi, přednostovi chirurgie, jsem se dostal do New Orleansu na jednu z předních amerických kardiochirurgií. Strana a vláda mě tam ale nechtěly pustit. Profesor Firt zajel na OV KSČ Praha 4 a ptal se: „Prosím vás, proč tam toho Pirka nechcete pustit?“ A nějaký referent mu řekl, že jsem zatajil v životopise soukromou lékařskou praxi svého tatínka.

?Jak se vám to podařilo vyřešit?

Profesor Firt se vrátil a ptal se mě: „Prosím vás, proč jste to neřekl?“ A já jsem mu odpověděl: „Pane profesore, to byl dědeček.“ A moc jsme se tomu nasmáli, protože za první republiky měl každý lékař soukromou praxi. Za minulého režimu to byla kádrová kaňka. Ale já jsem pyšný na to, že ještě dnes žijí dědečkovi pacienti. Pan profesor to tedy referentovi řekl, a tak mě pustili. Což byl další velký milník, protože tehdy byla kardiochirurgie v USA na zcela jiné úrovni než u nás. Navíc byli profesor Firt i ředitel Kočandrle tak velkorysí, že to, co jsem se tam naučil – což bylo víc, než uměli oni – mě tady nechali realizovat a rádi se to ode mě naučili. To bylo od nich ohromné.

Ten poslední zlom byl, když jsem se stal přednostou. V roce 1990 mě pozvali do Dánska do univerzitní nemocnice v Odense jako konzultanta, protože potřebovali někoho, kdo by tam učil chirurgii věnčitých tepen. Mezitím mě ale z Ministerstva zdravotnictví vyzvali, abych se vrátil a vedl kliniku. Profesor Firt totiž jako přednosta končil. Od roku 1991 tedy tuto kliniku vedu, a to už je dvacet pět let.

Srovnání se světem

?Za socialismu to bylo takové, jaké to bylo. Jak si ale vede naše kardiochirurgie ve srovnání s tou světovou dnes?

Já vždycky říkám, že pobyt pacienta v nemocnici se dělí na dvě věci: Jednak na nemoc, kterou má, a pak jsou to hotelové služby, které s tím určitě souvisí. Co se týče odbornosti a chování nejen lékařů, ale i sester, nemáme se vůbec za co stydět. I když je však IKEM v nové budově, přece jen hotelové služby do určité míry za standardem západních zemí pokulhávají. Pamatuju si, že v Dánsku v roce 1990 dostal pacient vždycky ráno v rámci své diety jídelníček a mohl zaškrtnout, co bude chtít k obědu, k večeři, případně ke svačině, pokud to byl diabetik. A to nešlo o nadstandard – v Dánsku byla velice socializovaná medicína. Tohle žádná nemocnice v Česku zatím neposkytuje.

?Jak jste vnímal období, kdy byl u nás zaveden nadstandard, poplatky u lékaře a podobně?

Já tyhle negativní řeči o nadstandardech považuji za hrubou diskriminaci lidí, kteří se chtějí starat o svoje zdraví. Každý má jiné životní hodnoty. Někdo musí denně vypít pět piv, někdo musí nosit značkové džíny, někdo musí řídit rolls-royce, když to přeženu – a někdo chce mít zaručeno, že pokud půjde do nemocnice, bude ležet na samostatném pokoji a bude ho operovat přednosta. To není nic asociálního. Označovat to takto je populistické a je to pozůstatek socialismu.

Každý pacient samozřejmě dostane tu nejkvalitnější chlopeň do srdce. Nebavíme se o tom, že by někdo dostal chlopeň, která je šunt vyráběný někde v Indii. Ale proč by každý nemohl mít právo platit si jednolůžkový pokoj? Volby rozhodla cena jednoho piva: Zrušil se poplatek u lékaře, který dělal třicet korun – jedno pivo, ani ne plzeňské.

?Mám dojem – a klidně mě opravte –, že není tak dávno doba, kdy se úspěch lékaře v kardiochirurgii vnímal spíš jako něco výjimečného, zatímco pokud se něco nepodařilo, bralo se to jako norma. Dnes jsme se dostali do situace, kdy společnost považuje za samozřejmé, že se léčba zdaří, a v opačném případě nastupují různé stížnosti, žaloby a podobně…

Moderní kardiochirurgie vznikla až po roce 1952, kdy byl konečně zkonstruován přístroj pro mimotělní oběh a bylo možné na srdci začít operovat. V těch prvních letech byl skutečně úspěch, pokud někdo něco přežil. Dnes, zaplaťpánbůh, by měla být úroveň taková, že je to samozřejmé a že pacient, který jde na srdeční operaci, předpokládá, že sedmý den po zákroku bude doma. Je to tak správně a má to tak být.

?A negativní reakce ze strany pacientů, pokud se něco nepovede?

Jsou, ale já si myslím, že mnoho těchto věcí vyplývá pouze ze špatné komunikace s pacientem a z toho, co se tady snažím pořád prosazovat: Pacientovi nestůně jenom srdce, ale celé tělo – celý pacient. A tak se k tomu musí přistupovat. My tu máme úplně jiný systém péče o pacienty než všude jinde, a podle mě to tyhle stížnosti do značné míry odstraňuje. Od nástupu pacienta do nemocnice až do jeho propuštění se o něj stará jeden tým čtyř lékařů. Prostě má svého pana doktora. Jde o tu komunikaci. 

?Co vás na kardiochirurgii baví nejvíc?

Všechno. Nebaví mě jen příšerný nárůst administrativy v poslední době. A ten je tak neskutečný, že ty mladé doktory lituju, protože oni už přestávají mít čas věnovat se pacientům. Musejí sedět u počítače a vyplňovat nesmyslné papíry. Já musím před operací třikrát podepsat nějaký papír, který jsme čtyřicet let nepotřebovali. Je to nějaký bezpečnostní protokol a musím podepsat, že chci, aby pacient během zákroku ležel na zádech. Všechna srdce se operují na zádech. Srdce se nikdy neoperovalo na břiše. A to je jen jeden případ.

?Co je vaše srdeční záležitost?

Já to nesmím říkat, moje žena tvrdí, že už jsem to říkal mockrát, ale víte… Já považuju život za krásnou pestrobarevnou vitráž, která má v té mnohotvárnosti tolik krásných barevných sklíček… A je jen na nás, abychom jich co nejvíc vyleštili, aby nám svítily. Takže já život miluju v celé jeho šíři.

Včera jsem běžel pro Thomayerovu nemocnici, tady mám startovní číslo, tady mám tričko, abych je podpořil. Byl to závod na osm kilometrů. Jsem slávista, hrál jsem mnoho let pozemní hokej za pražskou Slávii a jsem fanoušek Slávie – tedy nejen fanoušek, ale i člen.

Samozřejmě je mou srdeční záležitostí práce a rodina. Máme šest vnoučat a teď už možná… Ne, až za deset dní sedmé. To je to krásné, v tom člověk vidí tu nádheru, to zrození nového človíčka. A já říkám: Potomci jsou to jediné, co po vás na světě zbude. To, že jsem přes pětadvacet let přednostou kliniky? Doktoři, kteří nastoupí pět let po mém odchodu do důchodu, už vůbec nebudou vědět, kdo byl Pirk. To všechno je absolutně pomíjivé.  

Když v 1. století našeho letopočtu posouvali Římané hranice své říše na sever, neunikly jejich pozornosti ani britské ostrovy. Dobyvatelé zanechali otisky svých sandálů i na nejzazším severu souostroví: ve Skotsku. Jejich meče se zde střetly se zbraněmi záhadného národa, jehož bojovníci vyráželi do války pomalovaní modrou barvou. Pro tento zvyk si vysloužili jméno Piktové. 

Slon, který plave

Při průzkumných výpravách však římští legionáři narazili nejen na houfy hrůzostrašně vyhlížejících barbarů, ale také na podivné kameny, vyzdobené rukou a dlátem místních umělců. Nejoblíbenějším námětem jejich tvorby byla zvířata všech možných druhů. Šikovní autoři vynaložili na přesné zobrazení svých modelů veškerý um a trpělivost. Nebylo tedy divu, že zvídaví učenci brzy rozluštili totožnost všech předloh. Až na jednu.

Na některých balvanech, nalezených v okolí hlubokých jezer na samé výspě skotské země, se kromě běžných druhů živočichů, obývajících tuto oblast, vyskytovalo prapodivné monstrum. Jeho hlava, vyznačující se nápadně protaženým zobákem či čumákem, na sobě nesla záhadné přívěsky podobné chobotu. K pohybu mu pak sloužily čtyři silné končetiny – nešlo však o tlapy čtvernožce, nýbrž o mohutné ploutve. Domovem neznámého tvora byl tedy zcela určitě vodní živel. Díky těmto ploutvím a výrůstkům, zdobícím hlavu, bylo stvoření popsáno jako „slon, který plave“. 

Výprava irského světce

Roku 565 se krajem okolo jezera Ness pohybovala skupina mužů se znamením kříže. Vedl je Ir jménem Kolumba, který byl pro svou misionářskou činnost mezi Pikty později svatořečen a prohlášen za jednoho z patronů Skotska. Nyní však šlo o pouhého vzdělaného mnicha, jehož posláním bylo přinést pohanským obyvatelům odlehlého koutu světa křesťanskou víru a ukotvit její kořeny zakládáním klášterů.

Kolumba a jeho duchovní bratři právě putovali k sídlu místního krále, když na břehu řeky, nesoucí stejné jméno jako jezero, narazili na skupinu lidí. Právě pohřbívali nešťastníka, který našel smrt ve vodách jezera. Jak k tomu došlo? Utopila jej prý vodní příšera, která odnepaměti vládla hlubinám a čas od času byla spatřena, jak na hladině nebo i na souši pátrá po něčem živém k snědku. Tragédie se očividně stala nedávno, na řece ještě plaval člun oběti... 

TIP: U skotského ostrova Skye byl objeven bratranec Lochnesské příšery

Kolumba přikázal jednomu ze svých společníků, aby se svlékl a loďku dopravil z vody na břeh. Pověřený mnich se ponořil do vody a záhy přilákal pozornost toho, co mělo na svědomí úmrtí majitele plavidla. Z hloubky se vynořilo zvíře ohromných rozměrů, které okamžitě zaútočilo. Nebýt Kolumbova zásahu (budoucí světec napřáhl proti stvůře ruku, nakreslil znamení kříže a vykřikl:  „Obrať se co nejrychleji zpět a nedotýkej se toho muže!“), konaly by se toho dne u řeky Ness pohřby dva. Takto se prý obluda obrátila a zmizela zpět pod hladinou.

Příběh o Columbovi a monstru z jezera Ness známe díky opatu Adamnanovi, představenému kláštera v Ioně a jednomu z pokračovatelů Columbovy misionářské práce. A ačkoliv během let občas probleskly zprávy o pozorování tajemného tvora, zápis o střetu příšery a světce by možná upadl v zapomnění. Přišlo však 19. a 20. století a s ním se probudila i prastará legenda, po staletí spící v ledových vodách severního Skotska.

Jako by teprve po setmění začal Bangkok žít neuvěřitelným tempem, jež se dá stěží stíhat. Improvizované pouliční restaurace s plastovým nábytkem všeho druhu jsou nacpané k prasknutí. Vynikající jídlo se vaří a smaží ve zčernalých hlubokých pánvích na plynových bombách přímo na chodníku. Kuchyně uvnitř bufetů ve městě téměř nenajdete, nejsou tu zvykem už kvůli odvětrávání. 

Bez ohledu na to, zda je poledne, večer či noc, zůstává v tržnici Silom Square vždy některé z okýnek otevřené. V každém z miniaturních rodinných bufetů, napěchovaných v řadách těsně vedle sebe, vaří trochu něco jiného. A padne-li na někoho ze zaměstnanců únava, jednoduše si zdřímne na lehátku mezi lavicemi, u kterých se jí. 

K pálivým salátům, kořeněnému curry a polévce tom yum s krevetami, tofu či kuřecím masem se pije místní pálenka. Paní domu a hlavní kuchařka v jedné osobě je nadšená, že si u ní objednávají cizinci, a dává si záležet na porcích. Její syn rozváží telefonické objednávky na podivném dopravním vynálezu, snad obdobě skútru. V televizi, jež vypadá jako výherní automat, vysílají pěveckou soutěž. Extravagantně učesané účastníky, kteří nepostoupí do dalšího kola, zasype přímo ve studiu mouka. U Thajců to vyvolává nezřízené záchvaty smíchu. Kolem dlouhého stolu probíhají dva tlustí potkani. Tohle je duše Bangkoku. 

Na střechách mrakodrapů  

Vedle supermoderních mnohapatrových staveb, na jejichž střechách se nacházejí luxusní bazény i celé relaxační zahrady, se tu žije téměř vesnickým životem. Ve stáncích podél chodníků zvládají místní uvařit snad cokoliv. Grilují, nakládají ryby i zeleninu, porcují maso nebo vám alespoň menší mačetou otevřou kokosový ořech. A nijak je neznepokojuje, že své podnikání provozují jen pár metrů od čtyřproudové silnice. 

Po městě si můžete vyjet klasickým taxíkem, který poznáte podle výrazných pastelových barev. Další volbu představuje nazdobená motorizovaná tříkolka tuk-tuk, jejíž řidiči nabízejí výhodné ceny – se stoprocentní přirážkou. Nebo si lze pronajmout zadní místo na taxiskútru. Obecně se však vzhledem k bezpečnosti místních silnic doporučuje využívat městskou hromadnou dopravu nebo chodit pěšky.

Za mě se modlí tanečnice! 

Ulice v asijském městě fungují v patrech: V těch nejnižších bývají prosté stánky, ve vyšších pak promenády spojující luxusní nákupní střediska či stanice nadzemní dráhy. Zácpy na chodnících, kde se mimo vaření také čile obchoduje, řeší nadchody pro pěší. 

Chudé děti na ulicích navlékají na provázky květy lotosů, orchidejí a jiných rostlin a vyrábějí tak nádherně vonící girlandy. Stojí pár drobných a můžete je pověsit na některou z malých svatyní, jež se nacházejí před vstupy do vysokých budov. Budete-li mít štěstí, narazíte v místním hemžení i na některý z velkých hinduistických chrámů, kde večer tančí tradičně oblečené profesionální tanečnice. Zpěvnou recitací přednášejí modlitby k nejvyšším svatým a mohou vyslovit i tu vaši – stačí zaplatit. Thajci svá přání adresovaná božstvu nahrávají pomocí chytrých telefonů a s nádhernými tanečnicemi si dělají „selfíčka“. 

Vypni telefon a nastup 

Závislost na moderních technologiích je v tomto městě až šokující. Při vstupu do nadzemky vás piktogramy vyzvou, abyste se nesoustředili jen na obrazovku telefonu, nýbrž i na okolí. Téměř nikdo ovšem pobídky nedbá, přestože se za okny Skytrainu, jak se místní hromadná doprava jmenuje, objevují ta nejpůsobivější městská panoramata. Moderní rychlovlak vás proveze centrem i přilehlými čtvrtěmi a dá vám také nahlédnout do skromných příbytků místních, kteří své ložnice a kuchyně před zvědavými pohledy nijak zvlášť nechrání. 

Jedním z dopravních uzlů je nákupní centrum Siam. Enormní množství obchodů a restaurací vás přesvědčí, že jste ještě nikdy nebyli ve větším chrámu konzumu. V několikapatrovém komplexu však najdete i nádherné zahrady a umělou řeku s kaskádami. V obchodě s potravinami o pár ulic dál vysvětluje školený personál zákazníkům, co je to hruška a hroznové víno. Nad plody rambutanu, kaffirovým listím, kořenem galgánu a třemi druhy zázvoru se nikdo nepozastavuje – proč taky, když je do hrnce hází každý den. 

Z rušných ulic do paláce 

Jedinou památkou, kterou opravdu musíte navštívit, je Královský palác. Z města se k němu dostanete v dlouhých lodích po řece Čao Praja: Plavidla patří do sítě hromadné dopravy a jejich službami určitě nepohrdněte. Jsou sice nacpaná k prasknutí a čeká se na ně déle než na turistické výletní lodě, jízda však stojí za to. Kapitán většinou poslouchá thajský pop, kolem šplouchá dohněda zpěněná řeka, silueta břehů s rozpadlými koloniálními budovami rychle ubíhá a kvílící motor žene plavidlo vpřed. Na špici lodě věší místní lidé dlouhé girlandy plastových květů, jež slibují šťastnou cestu. A chtějí-li si přízeň svatých naklonit ještě víc, přidávají i sladkou limonádu s brčkem, třeba jedovatě fialovou Fantu z tropického ovoce. Vedle ní pak zapichují vonné tyčinky a výsledek je cítit až neskutečně.

TIP: Chrám Wat Arun: Krvavý úsvit Bangkoku

Malá rada na závěr: Bohužel i v Bangkoku se někteří podnikavci snaží turisty zmást a připravit o peníze. Oblíbeným rajonem jsou nejnavštěvovanější atrakce: Výtečníci vás tam sklíčeně upozorní, že je bohužel právě dnes svátek, a tudíž zavřeno. Abyste však nebyli zklamaní, nabídnou vám alespoň jízdu tuk-tukem – za trojnásobnou cenu. 

Bezlepková dieta je jedním z trendů současnosti. I když zrovna netrpíte celiakií, tedy autoimunitním onemocněním vyvolaným právě lepkem, může být prospěšná i vám – přiměje vás totiž zamyslet se nad svým jídelníčkem, přidat do něj více zeleniny a udělat si výběr jídla, které jíte, pestřejší. Navíc může být impulsem k tomu, více se o sebe starat, začít třeba sportovat a vůbec dopřát tělu zdravější životní styl.

Zákeřný lepek

Směs bílkovin obsažená především v pšenici, žitu a ječmenu, nazývaná gluten neboli česky lepek, může škodit celou řadou způsobů. Pokud nejde zrovna o akutní autoimunitní záchvat, mohou být projevy nemoci dlouhou dobu nenápadné, a je proto snadné je zaměnit za jinou příčinu. Navíc krom klasické celiakie může člověk trpět třeba jen alergií na lepek nebo neceliakální glutenovou senzitivitou, což je onemocnění, při kterém lepek může pozřít, ale dělá mu zle.

Ani zdraví lidé by to s lepkem neměli přehánět, ale to je dáno spíše skladbou jejich jídelníčku než tím, že by jim škodila přímo daná bílkovina. Dieta v podobě tří rohlíků k snídani, guláše s šesti knedlíky k obědu a několika chlebů s paštikou k večeři zkrátka není ideální. Pro pacienty s celiakií však v současnosti není jiné léčby než bezlepkové diety (při které však příznaky prakticky vymizí).

Nenápadný postup

Pečivo a vůbec potraviny s lepkem jíte a nečiní vám to žádné obtíže. Znamená to, že jste mimo riziko celiakie? Možná se jen stačí více zamyslet – netrápí vás dlouhodobě střevní komplikace? Může jít o průjem, nadýmání, … Objevují se u vás bolesti hlavy či ekzém? Nejste bez příčiny unavení? Je pro vás běžné, že často nezřízeně jíte, a přesto nepřibíráte na váze? Trápí vás lámavost nehtů nebo třeba komplikace s otěhotněním? Tyto a podobné příznaky mohou jen velmi nenápadně naznačovat, že s vaším organismem není něco v pořádku.

Celiakie se projevuje u každého rozdílně a v některých případech dokonce probíhá i zcela bez vnějších projevů (asymptomaticky). Lidský organismus však její vliv pociťuje velmi znatelně. Lepek poškozuje nemocnému člověku tenké střevo, a to pak nedokáže správně vstřebávat všechny potřebné živiny. Tělu proto chybí spousta důležitých látek a nemůže fungovat zdaleka tak jako u zdravého člověka. Navíc se k celiakii často kvůli oslabení imunity nabalují další vážné zdravotní komplikace. U dětí se navíc projevuje opožděným růstem a celkově horším prospíváním.

Ani lepek nemůže za všechno

Je možné, že vám ve spojitosti s celiakií dávají některé signály vašeho těla smysl. Stále to však neznamená, že tímto onemocněním skutečně trpíte – potvrdit to mohou až testy, které provede odborník.

Vzhledem k tomu, jak všeobecné příznaky nesnášenlivost lepku má, byste navíc mohli podcenit nějaké jiné onemocnění, které se třeba projevuje podobně. Proto se vždy poraďte se svým lékařem, než začnete nasazovat nějaké drastické diety či opatření. 

Lidem etnika Bajau se přezdívá mořští nomádi. Žijí v Jihovýchodní Asii a jsou proslulí tím, že naprostou většinu svých životů stráví na moři, na flotilách obytných lodí. Odpovídá tomu i jejich strava, tvořená prakticky jen rybami a škeblemi, které si Bajau vyloví z mořských hlubin.

Odborníci si už dávno všimli, že se lovci Bajau mohou potápět až do hloubek kolem 70 metrů bez jakéhokoliv moderního vybavení. Genetici se teď rozhodli zjistit, zda během historie Bajau nezískali nějaké evoluční výhody, které by byly patrné v jejich genech.

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Když badatelé přečetli genom 59 lidí etnika Bajau a porovnali je s dalšími etniky zjistili, že se jejich DNA nápadně liší od ostatních lidí mutacemi na minimálně 25 místech. Jedním z nich je gen zvaný PDE10A, který určuje velikost sleziny. Lidé Bajau skutečně mají oproti ostatním průměrně větší slezinu. Tento orgán přitom hraje klíčovou roli při potápění, protože při ponoru se tělo snaží využít veškerý dostupný kyslík, k čemuž slouží i stlačování sleziny. Lidé Bajau mají proto při potápění nezanedbatelnou výhodu.

Planeta Uran je hezky modrozelená, má planetární prstence a také měsíce. Návštěva tohoto světa ale není nic pro citlivé povahy. Podle nového výzkumu jsou totiž oblaka ve svrchní vrstvě atmosféry plynného obra složena převážně ze sirovodíku. Tuto sloučeninu známe důvěrně i ze Země - právě sirovodík, či přesněji sulfan, jak zní jeho oficiální název, je původcem zápachu u zkažených vajec.

Podle vedoucího výzkumu Patricka Irwina z Oxfordu by případného návštěvníka atmosféry Uranu čekal velice nepříjemný zážitek. Ve skutečnosti by ale takový člověk samozřejmě zemřel dříve, než by dosáhl smrdutých mračen sirovodíku. V atmosféře Uranu se nedá dýchat, protože ji tvoří převážně vodík, helium a metan. Kromě toho zde panují teploty okolo -200 °C.

Sirovodík na Uranu

Pro vědce bylo složení mračen na Uranu dlouho záhadou. Nebylo totiž jasné, zda je tvoří zmrzlý amoniak, jako na Jupiteru nebo Saturnu, anebo spíše sirovodík. Důvodem bylo i to, že Uran zatím navštívila jediná meziplanetární sonda. Voyager 2 pouze krátce proletěl kolem Uranu v lednu 1986.

TIP: Překvapení: Uran má možná ještě dva další temné a velmi malé měsíce

Irwin s kolegy prostudovali atmosféru Uranu pomoc spektrometru Near-Infrared Integral Field Spectrometer (NIFS), který je součástí osmimetrového teleskopu Gemini North na Havaji. NIFS analyzoval sluneční záření odražené od oblaků v atmosféře Uranu a nalezl v něm neklamné stopy sirovodíku.

Pišťucha pika (Ochotona princeps) žije v horských oblastech, často v místech kamenných sesuvů. Pod kameny si pišťucha najde prostor, kde vybuduje hnízdo o průměru až jednoho metru. Často si pro tento účel vyhledá větší balvan, který tvoří podlahu doupěte. Žije v západních horách Severní Ameriky, od Kanady přes americké státy Oregon, Washington, Idaho, Montana, Wyoming, Colorado, Utah, Nevada a Kalifornie až po Nové Mexiko.

TIP: Musíme si pomáhata aneb Boj o oplození spermiovými vláčky hlodavců

Vzhledem k tomu, že piky v zimě neupadají do zimního spánku, mají větší spotřebu energie než jiná v horách žijící zvířata. Jsou výhradními býložravci a při shánění potravy se v prvé řadě sami krmí. Velké úsilí však věnují i střádání rostlin na zimu. Mezi trávami, ostřicemi, bodláky a vrbovkami nejen dokážou vybrat energeticky hodnotnou stravu s velkým obsahem vody, ale dokážou dokonce rozlišit její „datum spotřeby“. Takové rostliny sbírají přednostně a ukládají je na dno doupěte. Během hodiny vykonají při sběru rostlin až třináct malých výprav. Potřebu tekutin dokáží uspokojit vstřebáváním z rostlinné potravy, ale pokud mají k dispozici vodní zdroj, rády z něj chodí pít.

Přibližně čtyřicetimetrová planetka 2018 GG, která byla objevena v rámci programu Catalina Sky Survey v Arizoně na počátku letošního dubna, se dost možná střetne s naší planetou. Ukazují to alespoň pozorování a výpočty astronomů z observatoře na jihočeské Kleti. Možná srážka podle astronomů hrozí v letech 2086, 2089 a 2095. Planetka 2018 GG je typu Apollo, což znamená, že křižuje dráhu Země a má delší oběžnou dobu kolem Slunce než naše planeta.

Velikostí je planetka 2018 GG srovnatelná s tělesem, které 30. června 1908 způsobilo tunguskou katastrofu na Sibiři. Při předpokládané srážkové rychlosti 18 km/s by energie dopadu byla 3 megatuny TNT, tedy asi 150 hirošimských atomových bomb. Takto velké těleso by bylo schopné zlikvidovat území o rozloze jeden až dva tisíce kilometrů čtverečních.

Přestože aktuální zjištění varují před možnou kolizí, existuje podle astronomů poměrně značná šance, že další pozorování a výpočty dráhu planetky zpřesní a srážku vyloučí.