Rat rody byly ještě poměrně nedávno součástí především americké kultury. Pak se ale tento kult rozšířil i do dalších částí světa a dnes se staví rat rody na základech starých Škodovek nebo sovětských Žigulíků. Jedním z nejoceňovanějších stavitelů rat rodů je Novozélanďan David Jeffery z Rollestonu, jehož superkáry pravidelně sbírají ocenění na nejprestižnějších soutěžích. Seznamte se s jeho nejvydařenějšími kousky...

Blahodárný vliv hořké čokolády na zdraví není už dlouho tajemstvím. Kakao je bohatým zdrojem antioxidantů a ty chrání tělo před chorobami i stárnutím. Nový výzkum amerických vědců to opět potvrdil.

TIP: Čokoláda dokáže zlepšit lidskou paměť až o desítky let

Badatelé detailně studovali reakce lidského organismu na běžné dávky čokolády. Sledovali odpověď imunitního systému, chování různých genů, a také aktivitu mozku, kterou zjišťovali pomocí elektroencefalografu, při pojídání čokolády s různým obsahem kakaa. Závěry výzkumu jsou jednoznačné - čím více kakaa v čokoládě do sebe člověk dostane, tím více pozitivní je vliv čokolády na výkon mozku, paměť, náladu nebo imunitu.

Sedíme na člunu, zakotveném uprostřed průlivu mezi Špicberskými ostrovy. Pod lodí ubíhá přílivový proud o síle čile proudící řeky, která unáší ledové kry bizarních tvarů odlomené z masivu nedalekého ledovce. Přes nelákavé podmínky nám nezbývá, než se už poněkolikáté ponořit pod vodní hladinu. Právě tady totiž probíhá výzkumný program Polárního institutu polské akademie věd, jehož jsme aktuálně součástí.

Oživlá říše tmy

Pozdní večer se pomalu přechýlil v noc a kosé paprsky nízkého slunce jen stěží pronikají pod vodní hladinu. Jsme ovšem v Arktidě, takže teď v srpnu slunce pořád ještě svítí 24 hodin denně. Pokud je počasí bez větru a mlh, je toho třeba beze zbytku využít. Podmínky se ale mohou velmi rychle změnit ze slunečné idyly v neproniknutelné mlžné mléko, či déšť, vichr a sníh doprovázený rozbouřenou mořskou hladinou.

Šerý a nevlídný vodní prostor je s přibývajícími metry hloubky stále temnější. Oči se při panujících světelných podmínkách nemají čeho zachytit, a tak sledují aspoň kotevní lano. Viditelnost dosahuje stěží šest metrů. V temnotě pod námi se konečně cosi mění a oči začínají vnímat náznaky pohybu – stvoly chaluh laminarií přichycených k balvanitému dnu v hloubce 25 metrů vlají v proudu téměř vodorovně.

Závěrka fotoaparátu cvaká a zdánlivá podmořská poušť v mrknutí bleskové lampy na moment ožívá. V úkrytu kamenů se pohybují pestrobarevná chapadélka sumýšů a drobných mořských sasanek. Světlo odráží i různé druhy hvězdic, průsvitné laloky sumek tu a tam přichycených na kožovitých listech chaluh a také lastury měkkýšů. Nejsou tu ale zvířata, která se touto potravní nabídkou živí. Asi je to dobře, protože o podvodní setkání s mrožem ledním (Odobenus rosmarus) příliš netoužíme.

Kdo to klepe?

Mroži jsou tlustí, krátkozrací a neohrabaně působící tvorové, kteří mohou ve výjimečných případech vážit až dvě tuny. Ve vodě se mění v čiperné lovce, kteří prý v rámci zpestření potravy občas nepohrdnou ani výživným tulením tukem. Polští kolegové nám barvitě líčili, jak mrož údajně chytí a svěrákem předních ploutvovitých končetin obejme tuleně. Sáním své tlamy prý pak vyvine takový podtlak, že doslova vysaje tuleni mozek přes ucho z hlavy. A pak obdobným způsobem loupe ve spirále tuleni kůži a vysává podkožní tuk. My sice s tuleni nemáme moc společného, ovšem hlava v neoprenu je zezadu té tulení přece jen docela podobná. Neprůhledné okolí nás rozhodně neukolébává k bezstarostnosti, a tak se v duchu snažím prohlásit historky Poláků za latinu a o to víc úsilí věnovat práci.

Neslyšeli jsme, že by mroži někdy opravdu napadli potápěče, ale ke kontaktu určitě došlo. Při jedné z předchozích výprav se kolega ve značně zkalené vodě s velkým zaujetím věnoval fotodokumentaci dna. Vtom ucítil, jak mu někdo ťuká do ocelových lahví se stlačeným vzduchem, které měl na zádech. Aniž by se otočil a ztratil tak dlouho laděnou kompozici, poslal domnělého kolegu expresivně „někam“ a pokračoval v práci. Další zaťukání bylo už spíše šťouchnutí. Když se fotograf naštvaně otočil, hleděl z bezprostřední blízkosti do krátkozrakých oček statného mrožího samce, který poklepem půlmetrových klů pravděpodobně zkoumal, zda je ta neznámá bytost k snědku. Vyděsili se oba a zmizeli v oblacích zvířeného kalu. Mrož někde v mořských hlubinách a fotograf prý máchal ploutvemi ještě na břehu.

Idyla v křišťálovém vzduchu

S nezřízenou mroží zvědavostí mám i svoje vlastní zkušenosti. Na samém začátku naší arktické robinsonády jsem vyplul sám na člunu do vzdálenosti asi půl kilometru od břehu, kde jsem spustil fotozařízení do větší hloubky a zkoušel tak jeho vodotěsnost po provedené opravě. Po tiché a hladké mořské hladině pomalu klouzaly ledové kry a zlatavé paprsky nízkého slunce zvýraznily i svislé vrásnění stolových hor vytvarovaných ledovci na protějším ostrově Edgeoya.

Díky křišťálově čistému ovzduší jsem na samém horizontu na konci průlivu spatřil fatu morganu – refrakcí převrácené ostré štíty horského masivu hlavního ostrova, který byl čtyři sta kilometrů daleko. Zpola omámen tou nádherou a také celodenní námahou, jsem líně a s pokorou v duši pomalu spouštěl testovaný box do hlubiny. Vtom se ozvalo trojí šplouchnutí provázené hlasitým zafuněním a tři vousaté mroží hlavy prorazily doposud tichou mořskou hladinu v blízkosti člunu a začaly se pomalu blížit. Co teď? Box na dně fungoval v daném okamžiku jako nechtěná kotva a já nemohl odplout.

Sám mezi mroži

Místní norský traper nám vyprávěl, že zvědaví mroži jsou schopni zavěsit se ostrými kly za okraj člunu, aby si v klidu a z bezprostřední blízkosti mohli krátkozrakými očky prohlédnout podivného tvora. Pak prý nezbývá než jemně a pomalu uchopit obra, který ve vodě téměř nic neváží, za kly, mírně jej nadzvednout a spustit do vody mimo člun. Choulostivý manévr je však prý nutné provádět zásadně v rukavicích. Holé ruce mají teplotu, jakou mroží kly nikdy nepoznaly. Jsou zvyklé na teploty těsně nad nulou a horkost lidského těla může způsobit mroži stejnou bolest a trnutí, jaké zažívá člověk při kousnutí do porce zmrzliny. Zvíře pak reaguje prudce a nepředvídatelně, což může vést i k protržení plováků nebo převržení plavidla.

Jednoho bych snad zvládnul, říkám si v duchu, když natahuju navlhlé rukavice na nejisté ruce. Ale co ti další dva? Záchranná vesta a oblek zůstaly samozřejmě na břehu – vždyť „popluji jenom kousek a za chvilku budu zpátky“. Najednou se ale banálních 500 metrů od břehu mění v nepřekonatelnou vzdálenost. Nechráněnému lidskému organismu hrozí po pádu do vody, jejíž teplota se pohybuje okolo nuly i mírně pod ní, nejprve prudký šok a posléze smrt. Z pochmurných úvah mě však vytrhává spásný nápad. Přehazuju rychlostní páku přívěsného motoru na neutrál, a spolehlivá Yamaha naskočí na první škubnutí. Pak motor zavyje ve vysokých otáčkách a mroži jsou rázem ti tam. Jen jeden z nich mne mrsknutím zadních končetin slije od hlavy k patě ledovou vodou… Pánbůh za to zaplať!

Přískoky k mrožímu stádu

Je pozdní dopoledne a já se vydávám do vnitrozemí ostrova. Proplétám se mezi balvany a tu a tam míjím ležící velrybí žebra, která se bůhvíjak dostala až téměř pod třicetimetrový vrchol ostrova. Právě sem mířím, abych se dostal co nejblíž k ležení mrožů v nedaleké zátoce. Nemusím se pohybovat tiše. Skrumáží namodralých ledových ker nashromážděných větrem na západní straně ostrova totiž zmítají dlouhé oceánské vlny, což vyvolává neustálý dunivý rachot, který vše přehlušuje. Západní vítr pak přináší i hutný „chlévský“ pach z mroží zátoky. A když cítím já je, nemohou mroži cítit mne.

O pár chvil později se krčím za hranou terénu nad zátokou a opatrně nahlížím přes okraj. Asi padesát otylých mrožích těl si užívá sluneční idylky v prudkém místním vedru šesti stupňů nad nulou na kamenitém svahu u vody. Leží tu neuspořádaně na břichách, zádech nebo jeden přes druhého. Bílé kly trčí do všech možných směrů, jako by je tu právě vysypali z obřího pytle. Někteří se ve spánku drbou předními ploutvemi na lysé a vrásčité růžové kůži břicha, jiní se s hekáním a funěním převalují do jiné polohy, nebo se, podobni obrovským a tlustým housenkám, plazí namáhavě a pomalu nahoru po svahu. Nad celou tou valnou hromadou se rozléhá bohatýrské chrápání.

Kdesi jsem četl, že mroží stádo při odpočinku vždy hlídá vůdce, ale tady žádného nevidím. Lehám si na břicho a zvolna se plížím blíž, abych zdokumentoval, co se dá. Teprve když jsem asi pět metrů od stáda, se náhle s užaslým heknutím vzepře na předních končetinách vzrostlý samec vyzbrojený majestátními kly a přinutí mne ztuhnout uprostřed pohybu. Civí na mě krátkozrakýma očima, ale po dlouhé desítce vteřin ztrácí zájem. Převrací se na záda a vzápětí opět spokojeně odfukuje.

Genocidu vystřídalo teplo

Netečnost mrožů k případnému nebezpečí v nepříliš daleké minulosti asi byla jedním z důvodů, proč z původních tisícihlavých stád těchto zajímavých a mírumilovných tvorů zůstaly pouze stovky. Dalšími důvody byly jejich pevné kůže vhodné pro výrobu řemenů k pohonu strojů, spousta mnohostranně použitelného živočišného tuku a hlavně dlouhé bílé kly, ceněné svého času stejně jako slonovina. I když jsou mroži obři a ve vodě je hned tak něco neohrozí, na souši jsou člověku vydáni úplně napospas. Vždyť k jejich usmrcení stačila v rámci úspory munice jen třeba dobře mířená rána palicí. Až dodnes zůstalo po mroží genocidě jako memento mnoho kosterních pozůstatků rozsetých po ostrově. Vybělené lebky mají jedno společné – ani jedna z nich nemá přední část s kly.

TIP: Lachtan galapážský: Nebojácný tanečník se psím pohledem

Dnes mroži alespoň v oblasti Špicberků loveni nejsou, ale namísto lovců bez skrupulí nastoupil nenápadný nepřítel odpovídající dnešní době – zhoršující se životní prostředí. Kvůli globálnímu oteplování ve zvýšené míře odtávají ledovce. Voda, která z nich pochází, má nižší hustotu než voda mořská. Proto zůstává na hladině a ztěžuje přístup kyslíku ke spodním životodárným vrstvám. Tím se narušuje celý potravní řetězec od řas a zooplanktonu až po měkkýše či korýše. Právě těmi se mroži převážně živí. A naše odběry vzorků dna společně s fotodokumentací zcela jednoznačně prokázaly, že mroží potravy výrazně ubývá.

Konstantin Eduardovič Ciolkovskij – člověk, který navždy změnil způsob, jakým vzhlížíme ke hvězdám – se narodil 17. září 1857 (podle starého kalendáře 5. září) ve vesničce Iževskoje v Rjazaňské gubernii, v zapadlém koutě carského Ruska. Jeho otce Edwarda Ciołkowského, původem Poláka, tam Rusové násilím přestěhovali z rodné země po nezdařeném lidovém povstání proti carovi – pracoval jako lesník a rodinu s třinácti dětmi občas uživil jen s obtížemi.

V zimě 1867 dostal malý Kosťa spálu a kvůli následným komplikacím takřka ohluchl. „Každou minutu svého života, kdy jsem byl mezi lidmi, jsem trpěl,“ povzdechl si později. Na gymnáziu slyšel z výkladu učitelů každé desáté slovo. Po třech letech marného zápasu se školním světem zůstal doma. Začal studovat z knih: fyziku, chemii, matematiku, astronomii. A sestrojoval nejrůznější modely: auto, balon, soustruh, stroj s křídly.

Jakmile hluchota trochu polevila, dovolil otec chlapci odjet do Moskvy a věnovat se tam samostudiu v Čertkovské knihovně. Po třech letech pobytu ve městě takřka bez peněz se devatenáctiletý mladík vrátil na venkov. Nakonec externě složil na gymnáziu učitelské zkoušky, v lednu 1880 dostal místo učitele aritmetiky a geometrie na újezdní střední škole v městečku Borovsk a ke konci téhož roku se oženil s dcerou kněze Varvarou.

Objevovat již objevené

V té době se Ciolkovskij zabýval fungováním nejrůznějších strojů. Pod dojmem Verneova románu Ze Země na Měsíc přemýšlel o letu stroje těžšího než vzduch. „Dejme tomu, že máme sud naplněný silně stlačeným plynem,“ zapsal si 28. března 1883 do deníku. „Jestliže otevřeme jeden z jeho tenkých kohoutků, potom bude plyn nepřetržitým proudem vycházet ze sudu, přičemž pružnost plynu, odpuzující jeho části do prostoru, bude stejným způsobem neustále odrážet i sud. Výsledkem se stane nepřetržitá změna pohybu sudu.“

S pracemi o teorii plynů však neměl úspěch. Petrohradská Fyzikálně-chemická společnost je autorovi vrátila s odůvodněním, že studie objevují již objevené. Nicméně stačily k tomu, aby zmíněná společnost přijala Ciolkovského jako člena. V polovině 80. let se mladý učitel vrátil ke vzduchoplavectví a napsal teoretickou práci o základech konstrukce kovového řízeného balonu. Tehdy do Borovska náhodou přijel věhlasný vynálezce Pavel Golubickij, díky němuž dostal neznámý učitel z daleké gubernie pozvání k přednášce do Moskvy – a v dubnu 1887 už v tamním technickém muzeu hovořil o svém kovovém řízeném balonu.

Po návratu z metropole však Ciolkovskij zjistil, že jeho dům vyhořel. Přišel tudíž o všechny výpočty, modely, zápisky a knihy. O tři roky později rodinné sídlo pro změnu vytopila řeka Protva, a badatel tak začínal znovu a znovu. V roce 1890 dokončil další studii o balonu, nicméně Imperátorská ruská technická společnost projekt zamítla – balon by se prý stal hříčkou větru.

Místo děla raketa

V únoru 1892 se mladý učitel i s rodinou odstěhoval do Kalugy, asi dvě stě kilometrů od Moskvy, a nastoupil na tamní střední školu. I na novém působišti se snažil zkonstruovat létající stroj těžší než vzduch, nicméně v zaostalé carské říši – navíc mimo Petrohrad a Moskvu – k tomu chyběla vhodná půda. Když Ciolkovskij v 90. letech zveřejnil návrh na „létající stroj podobný ptáku“, nikdo jej nebral vážně.

Jules Verne poslal tři muže na Měsíc v dělovém projektilu. Konstantin Ciolkovskij věděl, že dělo se pro dopravu do vesmíru dost dobře nehodí – a že mnohem vhodnější je raketa. Přemýšlel o tom zvlášť při psaní vědecko-fantastické povídky Na Měsíci, která vyšla časopisecky v roce 1893. Další impulz mu roku 1896 poskytla brožurka mladého inženýra Aleksandra Petroviče Fjodorova nazvaná Nový princip vzduchoplavectví, v níž autor vyloučil ovzduší jako opěrné prostředí. Fjodorov vyslovil myšlenku, že k dopravě do vesmíru – tedy do prostoru bez atmosféry – se budou využívat právě rakety.

Na jaře 1896 propadl Ciolkovskij myšlence využití raket pro cesty do kosmu úplně. Pokoušel se o matematické vyjádření letu a pracoval na dvou publikacích současně: na studii Výzkum vesmíru reaktivními přístroji a na vědecko-fantastické povídce Za hranicemi Země, v níž chtěl populární a zábavnou formou tlumočit své odborné závěry. Vpřed postupoval jen pomalu, nakonec však stěžejní rovnici pohybu rakety zformuloval. Do deníku si zapsal: „Starý lístek se závěrečnými rovnicemi, jež se týkají reaktivního přístroje, byl datován 25. srpnem 1898.“ Onoho památného dne se zrodila základní poučka moderní raketové techniky – rovnice Ciolkovského. I kdyby už ruský vizionář nedal světu nic víc, vstoupil by do dějin.

Verneovská inspirace

Jednou Ciolkovského napadlo: Nezmiňoval se o raketách také Verne? Chvilku hledal v knihovně. Ano, právě jeden z hrdinů románu Ze Země na Měsíc Michel Ardan hodlal zbrzdit pád střely-kabiny na lunární povrch pomocí dvaceti raket s hořlavou směsí. Vynikající nápad! Nejvhodnější pohonnou látku měla představovat směs kapalného vodíku jakožto paliva a kapalného kyslíku coby okysličovadla.

Začátkem roku 1900 dostal Ciolkovskij od Imperátorské akademie věd 470 rublů jako dotaci na aerodynamické studie. Na tehdejší dobu se jednalo o obrovskou sumu – asi trojnásobek ročního učitelského platu. Bohužel šlo také o jedinou finanční pomoc, kterou vědecké instituce carského Ruska nadějnému badateli poskytly. 

V roce 1902 dokončil Ciolkovskij studii Výzkum vesmíru reaktivními přístroji a poslal ji Michailu Filippovovi, redaktorovi petrohradského časopisu Vědecký přehled (Naučnoje obozrenije). Profesor Filippov práci přijal a její první část vyšla v pátém čísle zmíněného měsíčníku v roce 1903. Teoretické výpočty na třiceti stranách textu ukazovaly, že se člověk dokáže vymanit z vlivu zemské přitažlivosti a vydat se kolumbovskou cestou do nekonečna vesmíru. Bohužel nedlouho poté časopis zanikl, navíc byl ještě velmi málo známý, a tak si Ciolkovského článek nepřečetl snad žádný z odborníků, kteří se vzduchoplavectvím zabývali.

Dokončení: Konstantin Ciolkovskij: Otec kosmonautiky, mistr teorií a vizí (2.) (vychází v úterý 1. května)

Jen krátce před tím zasáhla badatelovu rodinu tragická zpráva. Devatenáctiletý syn Ignatij, nadějný matematik a fyzik, spáchal 2. prosince 1902 sebevraždu. Zklamal jej marný boj revolucionářů s carským režimem. Ciolkovskij se před manželkou a ostatními potomky stáhl do ústraní. Pronásledoval ho pocit viny: kdyby se Ignašovi věnoval, kdyby nežil jen pro svou vzduchoplavbu, možná by chlapce neztratil…

Pro Čechy je německé město Kostnice, ležící na břehu řeky Rýn při jižním pobřeží Bodamského jezera, trvale spojeno se smrtí Mistra Jana Husa. Při jezeře pak stojí budova, postavená v roce 1388, v níž se v oněch osudových letech 1414 a 1415 konalo konkláve kardinálů. Tady ona skvostná suita „špičkových“ církevních představitelů i se svým doprovodem bydlela.

Kvůli čemu ale vlastně koncil svolali? Kvůli Husovi ne. Společenství kardinálů mělo vyřešit tzv. papežské schisma, tedy církevní rozkol v otázce právoplatnosti zvoleného papeže. Za něho se považovali hned tři nositelé tohoto úřadu - Řehoř XII. sídlící v Římě, Benedikt XII. v Avignonu, a Jan XXIII., který seděl na stolci v Pise.

Od pirátů k politice

A právě to třetí jméno nás tentokrát zajímá. Původně neapolský kardinál, civilním jménem Baltazar Cossa, vykonával pontifikát v letech 1410 až 1415. Protože pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny, neměl jako mladý, nicméně ambiciózní muž zase tak růžové vyhlídky do budoucnosti. Není proto divu, že svou životní kariéru zahájil po boku středomořských pirátů. A podle některých zpráv si nepočínal zrovna v rukavičkách! 

Baltazar však patrně brzy zjistil, že pirátské „řemeslo“ není zase tak bezpečné, že daleko vhodnější bude kariéra v církevním aparátu. Však také dva jeho bratři byli za pirátství odsouzeni k trestu smrti! Když se stal roku 1403 kardinálem, měl původně mezi tehdejšími činovníky velkou politickou podporu. Když roku 1410 umřel předchozí pisánský papež - Alexandr V., nastoupil Cossa na jeho místo. Popravdě, hned po jeho zvolení se šeptalo, že předchozího papeže ve skutečnosti nechal otrávit… 

Ačkoli běžný člověk vnímá úřad papeže v jakési ideální morální čistotě, Baltazar se této představě na hony vymykal. Dokonce o něm zlí jazykové tvrdili, že byl masový vrah. Z dosažitelných pramenů se tato skutečnost nedá ani potvrdit, ani vyvrátit. V jeho curriculum vitae bychom našli i zmínku o tom, že jej považovali za rozverného smilníka. Sexuální zálibu prý měl především v jeptiškách. 

Nový papež se však ocitl na horké půdě. Neapolský král otevřeně stranil římskému papeži a Jan zase slíbil odpustky a prominutí hříchů všem, kteří na jeho válku proti neapolskému králi přispějí. O pomoc tehdy požádal i římsko-německého a uherského krále Zikmunda. 

Zikmundovy plány

Proč by mu měl Zikmund vůbec naslouchat? Jan XXIII. na počátku roku 1413 v Římě odsoudil pětačtyřicet článků anglického reformátora Wiklefa, což by se dalo považovat za počátek tvrdého a nevybíravého tažení církve proti kacířům, herezistům a rouhačům. Lucemburk zase hodlal ukončit trojpapežství. Přemluvil tedy Jana, aby svolal do Kostnice všeobecný církevní sbor, který se měl konat od 1. listopadu 1414.

Zikmund neprodleně napsal řadu listů, jimiž ve jménu papeže zval na toto jednání skutečné veličiny tehdejší církevní organizace. K tomu snad dodejme, že Zikmund se nepochybně chtěl prezentovat v patřičném světle nejen jako římský král, ale také jako tvrdý pronásledovatel kacířství a reformátorství. Kalkuloval s tím, že by mu to mohlo přinést papežovu podporu při případném usilování o českou korunu a korunu císařskou.

Jan XXIII. se za této situace zřejmě domníval, že ho kardinálové potvrdí jako papeže, takže osobně do Kostnice přijel - dokonce už 28. října, navíc doprovázen řadou vysokých církevních hodnostářů. Jistě netušil, co se tu bude za krátkou chvíli odehrávat. Své odpůrce ze strany kardinálů i krále Zikmunda poněkud podcenil, což se mu ve nakonec stalo osudným. 

Sám na lavici obžalovaných

Církevní soudná stolice obdržela jakýsi pamětní spis, který v padesáti čtyřech článcích informoval pravdivě i smyšleně o papežově životě. Už krátce poté, co se Jan ubytoval, ho kardinálové obvinili z uvedených zločinů. O co šlo? Rozkrádání církevního majetku, rozdávání papežských výsad a samozřejmě nemravný život. Berme samozřejmě v úvahu, že šíření pomluv patřilo ve středověku ke zcela běžným praktikám i v nejvyšších církevních kruzích, ale zvěsti o Cossově amoralitě zřejmě přeháněly jen zčásti. 

Narůstaly tlaky, aby se pontifikátu vzdal dobrovolně, čemuž on pochopitelně vzdoroval. Pokud by se dobrovolnou abdikací proměnil zpět na obyčejného zchudlého neapolského šlechtice, hrozil mu reálný soudní proces. A trest by byl zřejmě vysoký. Nakonec přece jenom došlo ke kompromisu a onu širokou plejádu prohřešků mu „snížili“ na obvinění z pirátství, vraždy, znásilnění a cizoložství. Asi to bylo považováno za „banality”, neboť rozsudek byl velmi mírný. Dostal jen tři roky vězení! 

Jeden jediný

Janovy obavy se však měly naplnit do posledního písmene. A tak se 16. listopadu 1414 devětadvacet kardinálů, stovka učených doktorů práva a teologie, 141 významných opatů a 183 biskupů a arcibiskupů usneslo, že musí být obnovena jednota papežství. Všeobecně se soudilo, že nikdy dříve tak početný ansámbl kardinálů, arcibiskupů a biskupů z tehdejší Evropy pohromadě nejednal. A že se nikdy dříve ani nesešel podobný sbor vysokých světských osob. Kardinálové rozhodli, že abdikovat musejí všichni tři papeži.

O Janovi bylo sice známo, že by se tak vehementně církevním reformám nebránil, ale prostě už to „nestihl“. A skutečnost, že sídlil v Pise, která se do „papežského ringu” připojila až jako poslední, hrála proti němu. Není proto divu, že první zjevná opozice ze strany kardinálů se proti němu postavila už 19. listopadu. Aby zamezil nadcházejícímu skandálu, oznámil 16. února 1415, že je ochoten složit pontifikát. Samozřejmě jen pod jistými podmínkami - ty však totálně zamlžil. Sice to ještě jakž takž ustál, ale další konflikt byl na spadnutí.

TIP: Husův přítel Křišťan z Prachatic: Lékař ve víru revoluce

A on varovné signály nepřehlížel. Když viděl, že se situace obrací proti němu, rozhodl se jednat. Do Kostnice za ním už dříve přijel rakouský vévoda Fridrich, jeho pravá ruka. Ten na papežovu počest uspořádal velkolepou slavnost: dobrý truňk otupil pozornost strážných, čehož oba dva parádně využili. Jan uprchl v převleku za obyčejného člověka. Když se po Kostnici rozneslo, že papež „vzal roha“, začala chátra drancovat domy narychlo opuštěné jeho lidmi.

Trest? Napůl

Dočasné útočiště našel Baltazar Cossa u Fridricha, Zikmund za ním ale poslal vojáky, kteří ho lapili a přivedli v řetězech zpět. Poté už všechna obvinění přijal, nechal se i zbavit úřadu. Nově zvolený papež Martin V. ovšem nehodlal dopustit, aby jeho nehodný předchůdce unikl spravedlnosti jen tak. Původní trest několika let vězení zvýšil na doživotí. Nejprve se Jan ocitl v Gottliebenu a později pykal v Heidelbergu. V roce 1419 jej za vysoké výkupné od rodiny Medicejských propustili, to však už byly jeho dny sečteny. Martin V. jej sice vzal na milost a jmenoval ho děkanem kardinálského sboru, on však zemřel krátce před vánočními svátky téhož roku ve Florencii.

Vyprahlá saharská poušť a zelenající se amazonský deštný prales zdánlivě představují zcela nesouvisející světy. Nedávno se však ukázalo, že jsou ve skutečnosti významně propojené: Vzdušné proudy totiž ze Sahary každoročně přenesou desítky milionů tun písku až na americký kontinent. 

Podle satelitního průzkumu, který v letech 2007–2013 provedla NASA, odvanou větry z rozlehlé pouště každý rok v průměru 182 milionů tun prachu, přičemž asi 28 milionů tun dopadá do Amazonie. Materiál se nakonec usadí na listech stromů, odkud s dešti pronikne až do půdy. Pro tamní flóru je to velmi důležité: Částečky prachu totiž obsahují fosfor, kterého je v oblasti nedostatek a jenž je pro správný vývoj rostlin potřebný. 

Rovněž se ovšem ukázalo, že množství písku mizejícího ze Sahary se každoročně mění, a to velmi podstatně: Například v roce 2011 ho bylo o 86 % méně než roku 2007. Zásadní roli zřejmě hraje objem srážek v oblasti Sahelu – v pásu stepí a savan jižně od Sahary s velmi suchým podnebím.

Tomáš Garrigue Masaryk byl nejen státníkem, který se zasloužil o vznik samostatné Československé republiky, ale také politikem a vědcem, jehož životním krédem bylo hledání pravdy. A to v české společnosti bylo (a dodnes je) dosti obtížné. Když bojoval za prosazení vědecké pravdy ve věci Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského, potýkal se s nevybíravými útoky na svou osobu. Nejenže ho vlastenci pasovali na „filozofa národní samovraždy“, ale dokonce útočili na příslušníky jeho rodiny. Masaryk však vytrval. Poznání pravdy považoval za důležitější než pohodlný klid člověka, který nechce bořit zažitá schémata, přestože je přesvědčen o jejich falešnosti.

Námět pro román

Pověsti o tom, že otcem prvního československého prezidenta byl předposlední rakouský císař a uherský král, nejsou ničím novým. V historické obci se tradovaly dávno a většina badatelů je brala jako pikantní drb, jímž není třeba se zabývat. Stejně jako obdobným tvrzením, že skutečným otcem císaře Františka Josefa I. nebyl arcivévoda František Karel, nýbrž jeho mladý synovec Napoleon František Josef Karel zvaný Orlík, syn francouzského císaře Napoleona Bonaparta a rakouské arcivévodkyně Marie Louisy. 

V roce 2016 však o možnosti, že otcem Masaryka byl rakouský císař František Josef I., vyšla kniha Císařův prezident, kterou napsal takřka neznámý David Glockner. Publikace v žádném případě nepředstavuje seriózní vědeckou práci, která by vycházela z analýzy archivních dokumentů. Jde jen o další napínavý román, založený na spekulaci o možném spříznění Masaryka s habsbursko-lotrinským rodem. 

Hlavním argumentem, o nějž Glockner opírá své tvrzení, je údajný zápis v císařově kopiáři „Kropaczek erl.“, učiněný někdy po 3. prosinci 1849. Dovozuje, že se jedná o zkratku slov „Kropaczek erledigt“, tedy převedeno do češtiny „Kropáček vyřízeno“.

Autor jej interpretuje jako „Kropáčková vyřízeno“ a ze skutečnosti, že matka Tomáše Garrigue Masaryka se za svobodna skutečně jmenovala Kropáčková, vyvozuje, že koncem roku 1849 měla s mladým císařem intimní vztah, z nějž o několik měsíců později vzešel její syn Tomáš, budoucí prezident československého státu. 

Za hlavní slabinu Glocknerovy práce je třeba pokládat ani ne tak fakt, že na jediném stručném záznamu postavil celou svoji knihu, ba ani ne skutečnost, že z této poznámky vyvodil smělý závěr o „císařově prezidentovi“, ale naprosté ignorování základních metod historické práce. Z kontextu je zřejmé, že císařův „kopiář“, na nějž se odvolává a který činí úhelným kamenem své konstrukce, ani neměl v ruce.

Čtenář se ani nedozví, kde má být uložen: v Haus- Hof- und Staatsarchivu ve Vídni? V jiné instituci? V soukromých rukou? Víme, že František Josef si ještě jako arcivévoda od svých 13 do 18 let skutečně vedl deník, který se po jeho smrti v roce 1916 ocitl v majetku příbuzných. Ale kopiáře? Měly úřední charakter, nebo se jednalo o zápisky soukromého charakteru? Kdy byl zápis o údajné Kropáčkové přesně pořízen a v jaké souvislosti?  To vše Glockner buď neví, anebo to nepovažuje za tak důležité, aby tím čtenáře obtěžoval. 

Spory o Masarykova otce

Jak již bylo uvedeno výše, není David Glockner první, kdo vyslovil domněnku, že otcem Masaryka nebyl Josef Masaryk (či Masárik, jak se jmenoval). Už v době vášnivých politických a vědeckých sporů, v nichž hrál Masaryk hlavní roli, vystupovali jeho odpůrci s tvrzením, že není čistokrevným Čechem či Moravanem, nýbrž Židem, a že jeho otcem byl podnikatel Nathan Redlich, u něhož Masarykova matka údajně sloužila. Z německé strany se zase ozývaly narážky na původ jeho matky. Už profesor Ladislav Hosák, který zpracoval Masarykův rodokmen, tvrdil, že jednou z pohnutek jeho práce „bylo německé tvrzení, že byl sice po otci původu slovenského, po matce však německého“. 

Všechna tato zpochybňování Masarykova manželského, případně slovanského původu, vycházela z politických příčin, a byla motivována snahou Masaryka diskreditovat v očích české veřejnosti. Teorie, že otcem mohl být František Josef I., však má odlišné pozadí než snahu poškodit jeho odkaz, případně jej vymazat z českých, respektive československých dějin. Snaží se přijít na kloub mnoha nejasnostem, jež se v jeho životopisu skutečně vyskytují, a objasnit až neuvěřitelné náhody, jež jeho životní osudy ovlivňovaly. 

V mezích možného

Mohl být Masaryk synem Františka Josefa I.? Čistě teoreticky ano. Tomáš Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně, kde jeho matka dlouhodobě žila. Pobývala zde i v letních a podzimních měsících roku 1849, kdy sem, ale i do dalších míst v okolí, mladý monarcha opakovaně dojížděl v rámci příprav rakousko-ruského tažení proti uherským vzbouřencům. 

Víme, že první sexuální zkušenost udělal František Josef díky tomu, že jeho matka arcivévodkyně Žofie pro tento účel angažovala herečku vídeňského divadla. Zasvěcení svého syna se rozhodla řešit cíleně s pomocí zdravé ženy, neboť v té době se pohlavní choroby lavinovitě šířily a byly v podstatě neléčitelné. To také mohl být teoreticky důvod, proč by devatenáctiletý císař navázal kontakt s Terezií Kropáčkovou. V roce 1849 měla 36 let, byla svobodná, bezdětná, údajně velmi pěkná, přirozeně inteligentní a hlavně žila počestným životem, což se na maloměstě, jakým byl Hodonín, dobře vědělo. Bylo tedy takřka jisté, že je zdravá a nemůže císařské veličenstvo nakazit žádnou ošklivou nemocí. A že tento krátkodobý vztah mohl mít za následek její těhotenství, rovněž nelze vyloučit.

Nesourodý pár

Je přinejmenším zvláštní, že tato inteligentní žena, která podle profesora Hosáka „vyrostla ve velmi dobrých hmotných poměrech ve vážené měšťanské rodině“, což mělo „vliv na její přání a tužby domoci se bývalého sociálního a hospodářského postavení“, se 15. srpna 1849 provdala za Josefa Masárika. Šlo o negramotného čeledína, sloužícího u koní na císařských statcích v Hodoníně, chudého a o deset let mladšího než Terezie. 

David Glockner upozorňuje na řadu náhod, které pozitivně ovlivnily život rodiny Masárikových a především prvorozeného syna. Otec Josef se hned v roce 1850 z čeledína stal kočím a později dokonce jakýmsi dozorcem na habsburských hospodářstvích. Nejpodivuhodnější náhody však potkaly právě mladého Tomáše. V roce 1865, to byl ještě jeho otec obyčejným kočím, odešel studovat na německé gymnázium do Brna, přestože škola i byt v moravském hlavním městě stály dost peněz. „Ale matka,“ píše Masaryk „bůhví odkud, vždycky mně něco [myšleno nějaké peníze] seškrabala.“ Nestačilo to však, a proto musel dávat kondice bohatším a méně nadaným spolužákům.

TIP: Masaryk jako akademik: Druhá tvář „Prezidenta Osvoboditele“

Po nějakém čase se stal preceptorem v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera, což „byl skoro ten největší pán v Brně,“ jak stojí v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem. Staral se o jeho o čtyři roky mladšího, neduživého syna Franze, kterého musel nejen doučovat, ale také mu se vším pomáhat. Masaryk byl u Le Monnierů takřka denně, trávil u nich spoustu času a nejen že se u nich stravoval, ale také se učil jejich způsobům. Le Monnier si ho oblíbil a držel nad ním ochrannou ruku. 

Význam jeho protektorství se prokázal v roce 1869, kdy se Masaryk dostal do konfliktu s ředitelem gymnázia. Nejen že mu v hádce řekl, že je pokrytec a „šuft“, ale dokonce na něj vzal i pohrabáč. Z gymnázia byl za to vyloučen a hrozilo mu vyloučení ze všech středních škol v Rakousku. Ale – opět jakousi podivnou náhodou – se stalo, že Anton Le Monnier byl právě v té době přeložen do Vídně. Přestěhoval se do hlavního města monarchie i s celou rodinou a Tomáše Masaryka vzal s sebou. A nejen to. Zařídil, aby ho přijali ke studiu na prestižním Akademickém gymnáziu, kde také 4. července 1872 složil maturitu. 

Otázka na závěr

Podobných náhod se v Masarykově životě objevuje více a je pochopitelné, že u mnoha lidí vyvolávají otázky, zda se skutečně jednalo o náhodu, anebo zda někdo nad mladým chasníkem z Hodonína držel ochrannou ruku. Získat odpověď nebude vůbec jednoduché.

TIP: Kdo byla Charlotta Garriguová: Masarykova osudová žena na celý život

Skutečností je, že kniha Davida Glocknera probudila zájem široké veřejnosti a ta se bude dožadovat odpovědi. Jednou z cest k poznání pravdy – a ve stavu důkazní nouze, v níž jsme se v tomto případě ocitli, velmi důležitou – je porovnání DNA Tomáše Garrigue Masaryka s DNA Habsburků. Výsledek by dal jednoznačnou odpověď a udělal jednou provždy konec všem spekulacím, aniž by to snížilo historický význam této veliké postavy našich dějin. Zákaz k odebrání vzorků Masarykovy DNA ze strany jeho pravnučky Charlotty Kotíkové však tento proces značně zkomplikoval.

Německý Trier si připomíná 200. výročí narození místního rodáka, filosofa, teoretika dělnického hnutí, socialismu a komunismu, Karla Marxe. Město nechalo vytisknout bankovky s Marxovým portrétem a hodnotou nula euro. Nejde pochopitelně o oficiální platidlo ale o originální suvenýr – zájemci o falešnou bankovku budou muset vytáhnout z peněženky rovná tři eura. 

„Suvenýr hraje na Marxovu kritiku kapitalismu a samozřejmě bankovka v hodnotě nula euro se k Marxovi dokonale hodí,“ řekl Norbert Kaethler, výkonný ředitel Trevírské turistické kanceláře, kde je bankovka k mání.

TIP: V Indii zavedli bankovky s nulovou hodnotou. K čemu slouží?

Město zatím prodalo pět tisíc bankovek s Marxem a plánuje vytisknout dalších 20 tisíc kusů. Karel Marx, který se proslavil především svými díly Kapitál a Komunistický manifest, se v jihoněmeckém Trieru narodil 5. května 1818 a strávil zde prvních 17 let svého života.

Město Si-čchang v čínské provincii S’-čchuan se stalo domovem netradiční farmy. Je to vlastně obrovský chov o mnoha poschodích, který využívá k péči o své osazenstvo počítače s umělou inteligencí.

Jde o šváby, kterých farma vychová každoročně asi 6 miliard. Uvnitř komplexu je ráj pro šváby, tedy horko, vlhko, tma, a také šelest nespočtu švábích končetin. Umělá inteligence se stará o maximální pohodlí švábů. Neustále sbírá data o všem možném, od příjmu živin a úrovně vlhkosti až po rychlost růstu švábů a jejich genetiku.

TIP: Britská robotická farma dokončila první autonomní sklizeň na světě

Celá farma s umělou inteligencí má jediný účel. Dodávat šváby po celé Asii kvůli jejich využití v tradiční medicíně. Jsou prý užiteční pro léčbu prakticky každé choroby, včetně rýmy, střevní chřipky nebo chronických bolestí.

V září 1960 se na leteckém dnu v Coltishallu u příležitosti 20. výročí bitvy o Británii představilo šest generací stíhacích letounů RAF. Veřejnost tak mohla poprvé spatřit ve vzduchu pohromadě stroje, které v průběhu dvaceti let tvořily jádro stíhacích sil Královského letectva.

TIP: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Právě v Coltishallu měly v uplynulých dvou desetiletích svou základnu perutě vybavené těmito typy. Kromě hurricanu a spitfiru z Letky historických letadel z bitvy o Británii a Glosteru Meteor, vyřazeného v roce 1957, byly ostatní letouny v činné službě – Hawker Hunter a Electric Lightning pilotovali letci ze 74. perutě RAF, Gloster Javelin patřil 23. peruti.