Když v roce 408 oblehli Gótové Řím, požadovali výkupné tři tisíce liber zlata, stříbra a pepře. Ale ano, čtete dobře. Požadovali to samé koření, které dnes máme doma takřka po kilech. Koření totiž bylo tehdy vůbec nejdražší přísadou do jídla. Navíc se používalo i jako lék, cenila se jeho vůně, Egypťané za pomoci koření dokonce balzamovali mrtvé, mnohokrát se o něm zmiňuje Bible. Už tři sta let před gótským nájezdem byla na pepř uvalena daň i clo. Během středověku se pepřem platily renty a jiné zemské poplatky. Poptávka po pepři byla jednou z hlavních motivací, kvůli které se jeden z nejslavnějších portugalských mořeplavců Vasco da Gama vydal na východ a obeplul Afriku. 

Málokdo řekne, že koření nezbytně potřebuje k životu. Pokud bychom se ale bez něj měli obejít, asi bychom byli v koncích. A nejde zdaleka jen o pepř. Už staří Římané dováželi koření z Indie. V prvním století po Kristu začali používat i Hedvábnou stezku, cestu, která vedla z Číny. Začínala v městě Čchang-an (dnes známé jako Si-an), vedla po západním úpatí Himálaje a pokračovala napříč Persií a Tureckem do Středozemí. Kromě hedvábí vozili kupci sdružení do karavan hlavně skořici a zázvor. Z té doby pochází i římská kuchařka s názvem Apicius (někdy také bývá nazývána De re coquinaria, tedy O umění kuchařském). Díky této knize tak bezpečně víme, že Římané uměli využívat kardamon, kurkumu, pepř i kmín. Když pak padl Řím a na čas jeho význam nahradila Konstantinopol, vozili kupci Hedvábné stezky své voňavé poklady tam. A objevil se muškátový oříšek a hřebíček. 

Válka o koření

Dějiny koření jsou ale i krvavými dějinami o moc a vládu nad světem. Po středověkém útlumu obchodu s kořením kolonizují Portugalci, Španělé i Angličané a Francouzi v období zámořských objevů celý svět a podmaňují si kořenářské velmoci. Na začátku šestnáctého století Portugalci obsadili Cejlon, zotročili dělníky a vykáceli skořicové lesy. Monopol jim vydržel víc než sto let, pak se museli přesunout plenit jinam. Obsadili Moluky, ostrovy nedaleko Malajského poloostrova, jimž se začalo přezdívat ostrovy koření. Pěstovaly se tady muškátové stromy a hřebíček. Místí obyvatelé byli zvyklí na výměnný obchod. Koření směňovali za oblečení a látky. S příchodem Evropanů se všechno změnilo. A začala válka – o Moluky se celé šestnácté a sedmnácté století válčilo mezi Portugalci, Angličany a Nizozemci. Mnoho místních obyvatel padlo na jedné ze tří stran jako mizerně zaplacení žoldáci. 

Po vítězství Holanďanů ale přišla další rána – tentokrát se dotkla přímo koření. Kolonisté nerespektovali pravidla přirozeného růstu stromů a keřů a začali s umělou výsadbou. Už v první polovině sedmnáctého století byla produkce hřebíčku dvakrát větší, než byla světová spotřeba. V Amsterodamu pálili nadprodukci koření v zájmu zachování cen přímo na náměstí a na indonéských ostrovech se v té době místo muškátového oříšku a květu začaly sázet klasické zemědělské plodiny.

Tajemství je v nose

Dnes vyprodukuje nejvíc koření Indie. Vede díky kardamonu, pepři, chilli, zázvoru, kmínu a kari. Následuje Indonésie s muškátovým oříškem a květem, skořicí, zázvorem, kardamonem a vanilkou, Brazílie (pepř, hřebíček, zázvor), Madagaskar (vanilka, hřebíček) a Malajsie. Obchod s kořením ale zdaleka nedosahuje takového obratu jako obchod s kávou, tabákem nebo kakaem.

A co vlastně dělá koření kořením? Tajemství je v nose. Tedy v těkavých látkách obsažených v některých rostlinách, které jsou velmi aromatické. Říká se jim silice, a i když jejich základní chuť dokážeme rozeznat, vnímáme je z většiny spíš čichem. Ostatně v minulosti se koření používalo především právě kvůli své vůni. Za pomoci pytlíčků kmínu, hřebíčku, muškátového oříšku a skořice byli odháněni moli a jiný hmyz z domácnosti. Skořice, hřebíček a sušené růžové lístky zase dávaly hospodyňky do skříní, aby jim směs provoněla prádlo. 

Koření bylo i ceněným lékem. Odvar z hřebíčku tišil bolesti zubů. Ne náhodou je i dnes součástí gelů na natírání dásní malých miminek, kterým se prořezávají první zuby. Chilli papričky se drtily do sádla, kterým mastičkáři ulevovali bolavým svalům a kloubům – chilli totiž obsahuje kapsaicin, který výborně prokrvuje. Anýz, fenykl nebo kmín svařovali už staří Římané, aby se jim po hostině ulevilo, zrovna tohle koření je výborné na žaludek.

Tandem pepř a kmín

Koření existují po celém světě stovky druhů. V našich končinách snad nejčastěji používáme pepř a kmín. Pepř pochází z monzunových lesů a je vlastně nezralým plodem popínavé liány. Černý, zelený nebo bílý pepř jsou vlastně ty stejné plody, jen sbírané v různých stupních zralosti. Pepřovník má hrozny bílých květů, které uzrávají do zelených trsů malých kuliček. Ty se pak suší na slunci, sesychají, tvrdnou a černají. Bílý pepř se ještě máčí a loupe a teprve potom suší na slunci, dokud nezíská svůj odstín. Pepřovník plodí asi po osmi letech růstu. 

TIP: Nejvzácnější poklady přírody, dražší než zlato a drahé kameny

Průmyslové pěstování využívá symbiózy pepřovníku a kávovníku, takže pepř, který máte doma, se dost možná pnul po kávě, která stojí hned vedle. Druhé nejoblíbenější české koření, tedy kmín, není ničím exotickým. Roste podobně jako petržel coby miříkovitá rostlina a v Evropě jej pěstujeme od středověku. Přidával se do polévek a chleba. Už v sedmnáctém století ho naši předkové jedli proti nadýmání. 

V komunikaci mezi lidmi je velmi důležité odhadnout inteligenci zúčastněných, a rozhovor tomu pak následně přizpůsobit. Vědci nedávno přišli na to, že velmi dobrým vodítkem pro odhad inteligence je síla stisku při podání ruky.

Výzkum téměř půl milionů obyvatel Velké Británie prozradil, že se silou stisku ruky při podání stoupá myšlenková kapacita daného člověka. Funguje to prý dokonce bez ohledu na věk, pohlaví, tělesnou váhu, vzdělání nebo geografický původ člověka.

TIP: Chytrost nejsou žádné čáry: Genetici vystopovali 52 genů inteligence

Stisk ruky může být velmi různý, od mdlého přitisknutí až po ocelový stisk. Přitom o člověku prozrazuje řadu věcí. Slabý stisk je ukazatelem chabého zdraví i chatrného psychického stavu, často doprovází obezitu a odborníci ho považují za příznak zvýšeného rizika úmrtí.

Květnové večerní nebe zkrášlují dvě velmi nápadné planety. Zatímco první vychází nad jihovýchodní obzor, druhá stejným tempem klesá k severozápadu. Přibližně o půl desáté večer se však jejich pozice na obloze nakrátko vyrovnají a obě budou ve stejné úhlové výšce nad příslušnou částí horizontu. Při letmém pohledu vypadají v podstatě stejně, pozornější srovnání však ukáže, že planeta nad západem je přece jen o něco jasnější. A má i mírně odlišný odstín. 

Plynný obr a sestra Země

Chceme-li se dobrat dalších, markantnějších rozdílů, neobejdeme se bez dalekohledu alespoň s 20násobným zvětšením. Planeta nad východem se v něm promění ve žlutobílý kotouček obklopený několika jasnými body. U její souputnice nad západem také rozlišíme drobný světlý disk, jelikož jej ovšem Slunce osvětluje pouze zčásti, bude se jevit mírně oválný. 

Každá z planet přitom reprezentuje jinou část Sluneční soustavy. V prvním případě sledujeme Jupitera s jeho největšími měsíci, tzv. plynného obra, jenž kolem Slunce krouží vně oběžné dráhy Země. Ve druhém případě naopak hledíme do vnitřních částí našeho solárního systému na Venuši, která zastupuje terestrické neboli Zemi podobné objekty. A protože obíhá kolem centrální hvězdy blíž než naše planeta, můžeme u ní spatřit fáze v podobě neúplně nasvětleného kotoučku. 

Právě v květnu přitom nastávají ideální podmínky pro pozorování Jupitera. Gigant se totiž 9. května ocitne v opozici se Sluncem, což znamená, že vychází současně se západem naší denní hvězdy a můžeme jej sledovat po celou noc v souhvězdí Vah. V tomto období kulminuje zhruba hodinu po půlnoci nad jižním obzorem v úhlové výšce 24°. 

Výčet nápadných planet na květnové obloze tím ovšem rozhodně nekončí, pouze si na ně musíme počkat: Kolem půlnoci se nad jihovýchodem objeví nažloutlý Saturn v souhvězdí Střelce a v brzkých ranních hodinách jej bude následovat i naoranžovělý Mars, do 15. května rovněž ve Střelci, poté v souhvězdí Kozoroha.

A co hvězdné nebe? 

Hvězdné obloze vévodí zvečera vysoko nad jihem tzv. Jarní trojúhelník, jeden z nejznámějších asterismů. V jeho vrcholech nalezneme tři velmi jasné stálice – Regula ze souhvězdí Lva, Spiku z Panny a Arktura z Pastýře. Jejich nápadnost umocňuje fakt, že v této části nebe další výrazné hvězdy chybějí. Zvlášť při pozorování z přesvětleného města můžeme snadno nabýt dojmu, že noční oblohu zachvátila podivná prázdnota: počínaje Rakem na západě přes klikatící se Hydru se Sextantem, Pohárem a Havranem nad jihem až po Váhy na východě… 

Tato souhvězdí i v nich ukryté objekty vzdáleného kosmu spatříme pouze pod tmavým nočním nebem. Jedním z nich je pohledná galaxie M104 (NGC 4594) v jižním cípu Panny. Proslula spíš pod přízviskem Sombrero a bezesporu patří k ikonám astronomie. Je totiž mimořádně fotogenická a s jejími snímky se záhy setká každý, kdo se jen trochu zajímá o vesmír. 

Mexický klobouk

Chcete-li tento klenot z říše galaxií najít, vydejte se od jasné Spiky směrem na západ. V úhlové vzdálenosti 8°, respektive 12° narazíte na hvězdy Psí a Chí Virginis. Jedná se o stálice čtvrté velikosti, tudíž je spatříte i očima. Zkuste si představit, že jejich spojnice tvoří základnu rovnostranného trojúhelníku. Galaxii Sombrero pak naleznete v jeho vrcholu směrem k souhvězdí Havrana. Bez dalekohledu ji však nespatříte, neboť má jasnost pouze 8,5 mag. Je proto nezbytné použít přístroj s objektivem o průměru alespoň 50 mm. 

Při malém zvětšení v něm bude hvězdný ostrov vypadat jako mírně rozostřená stálice. Objektiv o průměru 200 mm a rostoucí zvětšení však přidají další podrobnosti. „Hvězdička“ s nejasnými konturami se začne protahovat do stran a bude se jevit jako drobná oválná mlhovina. Za dobrých pozorovacích podmínek bude navíc zřejmé, že je její severní polovina o něco jasnější než jižní. V ještě větších dalekohledech se pak vzhled Sombrera přiblíží jeho podobě na fotografiích: Objeví se náznak jasného jádra, protnutého tmavým pásem.

Jedná se totiž o obří eliptickou galaxii s velkou centrální výdutí, skrz kterou prochází mohutný prstenec mezihvězdné látky s vysokým zastoupením chladného plynu i tmavého prachu. Z detailních snímků je patrné, že se na Sombrero díváme takřka přímo z boku, a prachový prstenec tak galaxii rozděluje na dvě téměř stejné části. Ta severní je však přece jen o něco větší a nápadnější, zejména ve velkých dalekohledech, v nichž skutečně připomíná známý mexický klobouk.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května ve 4:15 SELČ vstoupí do znamení Blíženců

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná večer nad západem
• Mars – viditelný ráno nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2018

• 1. května – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze
• 2. května – setkání Venuše a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerním nebi nad západem (bude je dělit úhlová vzdálenost 6,5°)
• 4. až 7. května – seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu a Marsu na ranní obloze nad jihem
• 6. května – maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 9. května – Jupiter v opozici se Sluncem
• 17. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerním nebi nad západem
• 21. května – těsné setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na noční obloze nad západem (hodinu po půlnoci je bude dělit úhlová vzdálenost cca 2°)
• 27. května – setkání Měsíce a Jupitera na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Dudy zněly na všech bojištích, kam vkročila noha vojáka Jeho Veličenstva. Za celou první světovou válku v ní sloužilo pět milionů mužů rozdělených do stovek batalionů, z nichž každý sedmý vycházel ze skotské tradice. S tou byli neodmyslitelně spjati právě dudáci, mezi jejichž úkoly patřilo hrát k pochodu nebo oznamovat denní povinnosti, ale hlavně za bitvy povzbuzovat vojáky k útoku.

Dlouholetá tradice

Každému muži, který coby nový dudák přišel k útvaru, armáda vštěpovala význam jeho pozice. Tito muži se učili starobylé písně, kupříkladu pochod královských hraničářů z 18. století s názvem Vlčí bob na hranicích (Blue Bonnets over the Border). Hráči byli vedeni k silné identitě se skotskou historií a učili se o slavných skladatelích i hudebnících sloužících v armádě před nimi. Zároveň se snažili překonat strach z nebezpečí hrozícího dudákovi, jenž kráčí beze zbraně v čele infanterie. Mezi nejinspirativnější vzory patřil jistý Clark, který roku 1808 za bitvy u Vimeira během španělské války za nezávislost nepřestal hrát ani přes vážné zranění.

Skotské regimenty dorazily na francouzská bojiště v létě 1915 a první velká bitva s britskou účastí se odehrála u hornického městečka Loos. Od 25. září se do ofenzivy zapojilo 30 000 Skotů a hned prvního dne vyrostla z bitevní vřavy dudácká legenda.

Hrdina od Loos

Britská armáda nasadila bojový plyn, avšak v kritické chvíli se změnil vítr a látka zamířila do vlastních zákopů. Zděšení vojáci kolem kóty 70 se krčili na výchozí čáře a propadli panice. Na místě se nacházela i rota 7. praporu královských hraničářů z 15. divize, jejímž hlavním dudákem byl čtyřicetiletý veterán indických bojů Daniel Laidlaw. Když pochopil vážnost situace, vylezl ze zákopu a bez ohledu na německou palbu začal hrát.

Jeho příklad inspiroval ostatní natolik, že rota opustila úkryt a zaútočila. Laidlaw hrál tak dlouho, dokud nedostal zásah do nohy. Válku přežil a stal se jedním ze dvou dudáků, kteří obdrželi Viktoriin kříž – nejvyšší britské vyznamenání. Později na bitvu vzpomínal: „Bez dud neudělám ani krok. Hrál jsem na ně, když jsem vyšel ze zákopu přes první řadu německých zákopů a dorazil jsem až ke druhé, kde mě postřelili.“ Ne všichni ale měli takové štěstí, neboť z asi 200 dudáků nasazených u Loos přišel o život každý čtvrtý.

Snaha o zdiskreditování

Význam houževnatých hudebníků pro morálku nepřítele si záhy uvědomili i Němci, kteří se zaměřili na jejich fyzickou i propagandistickou likvidaci. Po bitvě u Loos kupříkladu vydali pamětní medaili, na níž dudáka zobrazili jako odporného posla smrti. Především ale učinili z dudáků – podobně jako z důstojníků – prioritní cíle.

Historik Peter Barton popsal důvody tohoto rozkazu: „Když odstraníte důstojníka, přerušíte řetězec velení. Eliminací dudáka zbavíte protivníka něčeho duchovního (...) Dokud se dudy rozléhaly nad zemí nikoho, hnalo to pěchotu kupředu. Jejich zvuk měl ohromnou moc.“ Dudáci hráli významnou úlohu na západní frontě také v dalších letech. Nechyběli ani u ofenzivy na Sommě, jíž se Dohoda v létě 1916 pokusila zvrátit patovou situaci.

Tóny nad Sommou 

Operace se však změnila v tragédii, když 1. července Němci zmasakrovali 20 000 královských vojáků. Vstříc smršti kulek a šrapnelů se vydávali i dudáci a navzdory pudu sebezáchovy vzpřímeně kráčeli v čele batalionů. U vesnice  La Boisselle se do bojů zapojil tynesideský skotský a irský regiment, v jehož řadách sloužili hned tři dudáci z jedné rodiny – John Wilson, jeho otec a strýc. První dva masakr přežili, avšak svobodník Garnet Wolseley Fyfe padl už první den.

Je zajímavé, že oproti řadovým pěšákům bývali dudáci starší – Fyfovi bylo v den smrti 36 let. Na Sommě vykrvácely čtyři tynesideské bataliony a z jejich 26 dudáků dvacet padlo nebo utrpělo zranění. Dudáci hráli i na exotičtějších bojištích. Kupříkladu rodák ze severního Skotska Kenneth McLennan se roku 1914 v 29 letech přihlásil k 7. horskému lehkému pěšímu pluku a o rok později nastoupil na loď mířící k poloostrovu Gallipoli.

Prokletý poloostrov

Ačkoliv on ani jeho druhové neměli bojové zkušenosti, měli podpořit výsadek usilující o ovládnutí středomořských úžin. Dne 12. července 1915 dostali Skotové za úkol zabrat tři řady tureckých zákopů. Třetí řada však ve skutečnosti neexistovala a situace pěšáky zmátla. Vypukl chaos a palba kosila jednoho vojáka za druhým.

V kritické chvíli pomohl McLennan, jehož hra povzbudila mužstvo k překonání nebezpečného úseku. Dudy zmlkly až ve chvíli, kdy je poškodila střela. Skot se poté připojil k záchranářům a pomáhal odnášet raněné, za což později obdržel Medaili za vynikající chování. O podmínkách, za jakých se ke svým činům odhodlal, svědčí 50% ztráty 7. pluku. Než se Britové z Gallipoli po půlroce stáhli, zemřelo zde 25 dudáků.

Hráči země javorového listu

Regimenty skotského stylu vznikaly všude, kam sahala britská říše. Charakteristický příklad představovala Kanada, kde dudáci tvořili symbol náležitosti ke klanu i koruně. Kanadští vojenští hudebníci si vydobyli slávu už za druhé bitvy u Yper v dubnu 1915 a za jejich typického představitele lze považovat seržanta Alexandera Newlandse, jenž působil coby hlavní dudák 48. horalského regimentu.

Newlands bojoval u Yper i na Sommě a na jaře 1917 s horaly dorazil k hřebenu Vimy, který se Dohoda pokoušela dobýt dva a půl roku. Nyní přišel ke slovu kanadský sbor, který udeřil 9. dubna v blátě, sněžení a vichru. I za extrémních podmínek dudáci dodávali vojákům kuráž. Nenesli oficiální zodpovědnost za postup, přesto cítili povinnost hnát pěchotu kupředu. O krutosti boje svědčí fakt, že v jednom okamžiku musel Newlands odložit dudy, vzít pušku a bránit se.

Slavné vítězství

Nakonec sbor u Vimy dosáhl takového úspěchu, že Francie věnovala dobyté území Kanadě a později zde vyrostl pomník připomínající kanadské oběti války. Newlandsovy dudy přežily a nacházejí se v majetku rodiny dodnes. V den stého výročí bitvy na ně Alexanderův vnuk Garth zahrál v prostoru bojiště skladbu Lesní květy (Flowers of the Forest) – oficiální dudácký žalozpěv oplakávající padlé.

TIP: Skotsko: Malebná země chudých dětí

Dokumenty nicméně prokazují, že dudáci se nenacházeli v zákopech při každé bitvě a že dodávali pěšákům sílu „pouze“ za hlavních útoků. Často se na rozkaz důstojníků drželi zpátky, protože v případě ztráty měla armáda problémy s jejich náhradou. Zatímco někteří velitelé tvrdošíjně stavěli dudáky do první linie i v posledních válečných měsících, jiní je všemožně chránili. I tak si služba beze zbraně vybrala krutou daň. Z 2 500 nasazených dudáků jich 600 utrpělo zranění a 500 padlo. 

Ludmila splnila svou povinnost manželky panovníka a dala Bořivojovi šest dětí. Bohužel, až na dva  syny – Spytihněva a Vratislava – všichni zemřeli v kojeneckém věku. Poněkud více informací máme o vládě mladšího Vratislava, který pojal za manželku kněžnu Drahomíru. pocházející z kmene Stodoranů, usídlených v  pohanském pobaltí. Za prokazatelné můžeme považovat i to, že v roce 906 byla Drahomíra už jako česká kněžna pokřtěna.

Docela šťastná rodina

Podle určitých indicií byla Drahomíra žena prudké a ctižádostivé povahy, na svoji dobu emancipovaná, hrdá, pánovitá, nepochybně zcela jiných povahových rysů, než Vratislavova matka Ludmila. Kromě čtyř dcer také zabezpečila pokračování rodu dvěma syny – budoucím svatým Václavem a Boleslavem.

Po smrti Vratislava bylo poručnictví nad tehdy ještě nezletilým nástupcem na trůn Václavem svěřeno babičce Ludmile. Jak by mohla Drahomíra něco takového s klidem přijmout! Poskakovat podle toho, jak si tchyně píská, rozhodně nemínila a nechat následníka trůnu pod jejím vlivem už vůbec ne. Tím spíš, že i politické názory Drahomíry a Ludmily snad nemohly být odlišnější. 

Rostoucí napětí

Vdova Ludmila se uchýlila na přemyslovské hradiště Tetín, ale do politiky zasahovat nepřestala. Začala přetahovaná o moc -  Drahomíra disponovala  slušným knížecím majetkem, ale neměla adekvátní politické postavení, Ludmila se zase opírala o moc velmožů, ale neměla tolik peněz. Rozdíl byl i v tom, že Ludmile mohlo být kolem šedesáti roků, zatímco Drahomíra byla zhruba třicetiletá. A pokud budeme v análech hledat ještě další rozdíly, pak zjistíme, že Ludmila byla tichá a dobrosrdečná paní, které se také říkalo „matka chudých“, Drahomíra byla zahleděna jen do svých soukromých problémů. Drahomíru navíc jako matku muselo dopalovat, že měl Václav údajně babičku mnohem raději, než ji. 

Zabijte Ludmilu!

Rozpor vyvrcholil v letních měsících roku 921. Drahomíra využila Ludmiliny nepřítomnosti v Praze a „tlačila“ na radu starších, aby změnila rozhodnutí o regentství. Ludmila se tomu podvolila a údajně sdělila své snaše, aby si syny vzala do vlastní výchovy a vedla je podle svého přesvědčení. Ale to už byla Drahomíra rozhodnuta tchyni definitivně odstranit z cesty.

V tomto směru jí posloužili dva muži, v legendách uváděni jako Tuna a Gomon, oba zřejmě dostatečně fundovaní ve svém „řemesle“. K vraždě mělo dojít v noci z 15. na 16. září roku 921, tedy pouhých sedm měsíců po smrti Vratislava I. Některé údaje dokonce tvrdí, že Ludmila o připravované vraždě věděla, jen snad netušila, kdy a jak by k ní mělo dojít.

Smrt světice

Tady se nabízí několik variant: Tetín byl v té době dobře ohrazen, takže oba zlotřilci buď opevnění dobře znali a dovnitř proklouzli nějakým tajným vchodem, nebo byli v kontaktu s některým členem posádky, nebo je tam pustili coby známé členy knížecí gardy. Když vnikli do Ludmiliny komnaty, tak legendy zmiňují, že ji oba najatí vrazi ponechali čas na modlitby a pak ji seznámili se svým posláním.

Mezitím si připravili „vražedný“ nástroj, ač ona je  sama prosila, aby ji sťali mečem. Ti to však odmítli, neboť dobře znali Drahomířino „zadání“ – při Ludmilině smrti nemí téct krev, jinak by totiž mohla být považována za mučednici. Oblíbená mrtvá kněžna byla vskutku to poslední, co Drahomíra potřebovala. Zřejmě jí strhli z krku šátek, možná měli připravený provaz. Dílo zkázy dovršili v nejkratším možném okamžiku. 

Den poté 

Drahomíra se musela najatým vrahům samozřejmě nějak revanšovat, proto je obdařila slušnými majetky, nicméně sama se před nimi musela mít na pozoru. Jejich meče i pro ni zůstávaly nevyzpytatelné a nikdy nemohla vyloučit situaci, že se obrátí proti ní. Po vykonaném zločinu se Drahomíře totiž zdálo, že Tuna i Gomon jaksi „přesahují“ své společenské postavení, které jim  snad pod nátlakem vymezila. Rozhodla se tedy, že je potrestá. Nakonec to „odnesl“ jen Gomon, Tunovi se totiž podařilo uprchnout. To kněžnu nanejvýš rozlítilo, takže si svoji zášť vybila na Gomonovu bratru, ale i na Tunových potomcích. Jak říká Kristiánova legenda, „v jednom dni stejným ortelem je zahubila.“

V předchozím díle článku jsme Ciolkovského opustili ve chvíli, kdy jeho devatenáctiletý syn Ignatij, nadějný matematik a fyzik, spáchal 2. prosince 1902 sebevraždu. Zklamal jej marný boj revolucionářů s carským režimem. Ciolkovskij se před manželkou a ostatními potomky stáhl do ústraní. Pronásledoval ho pocit viny: kdyby se Ignašovi věnoval, kdyby nežil jen pro svou vzduchoplavbu, možná by chlapce neztratil…

Myšlenky, jež předstihly dobu

V dalších letech se Ciolkovskij věnoval upoutaným balonům čili aerostatům a zčásti i letadlům. Až v roce 1912 otiskl v šesti číslech Vzduchoplaveckého věstníku doplněk ke své základní práci Výzkum vesmíru reaktivními přístroji. Představoval v něm perspektivy používání raket, vypočítal vliv odporu atmosféry na jejich start a přistání, upozornil na vznikající přetížení, navrhl ochranu ve stavu beztíže a doporučil využít energii vzniklou při rozpadu atomů k meziplanetárním letům. Teprve tento článek přitáhl pozornost odborníků, především ruských. I když práce obsahovala nejeden omyl a naivní ideu, probleskly v ní i myšlenky, jež předstihly dobu. V roce 1914 pak Ciolkovskij vydal celou studii o raketách jako brožuru – doplněnou novými výpočty a úvahami.

Po převratu na podzim 1917 prchala ze země početná inteligence, a bolševická vláda Vladimira Iljiče Lenina se proto snažila zbylé vědce a inženýry získat materiálními výhodami. Když Ciolkovskij nabídl spolupráci Socialistické akademii společenských věd, udělila mu status dopisujícího člena s měsíčním platem 300 rublů. Na odpočinek se však stárnoucí badatel nechystal: psal články o vzducholodích, uvažoval o vzniku a vývoji naší planety i o zrodu života, navrhl využití slunečních paprsků k pohonu motorů, zamýšlel se nad výzkumem stavby atomů dánského teoretika Nielse Bohra…

Průkopnickou činnost Ciolkovského ocenila i sovětská vláda. Dne 9. listopadu 1921 podepsal Lenin rozhodnutí „vzhledem k mimořádným zásluhám určit vynálezci a leteckému odborníkovi K. E. Ciolkovskému doživotní penzi pět set tisíc rublů měsíčně“. O půl milionu se jednalo proto, že sovětské Rusko tehdy – stejně jako řadu jiných evropských zemí – postihla velká inflace.

Za hranicemi

Na počátku 20. let proniklo Ciolkovského jméno i za hranice – poprvé se objevilo v bibliografii letectví, kterou v roce 1921 vydal Smithsonův institut ve Washingtonu. O dva roky dříve přitom tato vedoucí americká vědecká instituce zveřejnila základní studii Roberta Goddarda o raketách.

Začátkem roku 1924 vyšlo druhé vydání Ciolkovského studie o reaktivních přístrojích z roku 1903 pod názvem Raketa v kosmickém prostoru – tentokrát v němčině. Autorovi přátelé rozeslali knihu předním odborníkům celého světa, Goddardovi a Oberthovi pak po deseti exemplářích. „Velevážený kolego,“ napsal Hermann Oberth 24. října 1929 Ciolkovskému, „mnohokrát děkuji za materiál, který jste mi zaslal. Pochopitelně jsem tím nejposlednějším, kdo by chtěl popírat Vaše prvenství a Vaše zásluhy v oblasti raket, a pouze lituji, že jsem o Vás slyšel až po roce 1925. Kdybych znal Vaše vynikající práce dříve, byl bych dnes ve svých vlastních studiích jistě mnohem dále a vyhnul bych se mnoha marným pokusům.“

Nakonec uznání 

Ve 20. letech začínal i ostatní svět pomalu chápat, že se raketa může stát jedinečným vesmírným dopravním prostředkem, a v sovětském Rusku získávala myšlenka meziplanetárních letů stále více stoupenců. V roce 1924 vznikla v Moskvě společnost „meziplanetární dopravy“. Na jaře 1927 pořádala skupinka nadšenců v sovětské metropoli mezinárodní výstavu meziplanetárních aparátů. Na studium reaktivního pohybu se orientovaly rovněž dvě armádní instituce. Ciolkovskij byl se všemi těmito spolky a organizacemi v úzkém písemném styku, Kalugu však neopouštěl – mezi lidmi se cítil slabý: stále víc trpěl hluchotou, k níž se přidávaly také obvyklé stařecké neduhy.

Nezúčastnil se dokonce ani oslav svých 75. narozenin v moskevském Domě sovětů. Do hlavního města přijel teprve po dlouhém naléhání a 27. listopadu 1932 tam přijal z rukou titulární hlavy státu Michaila Kalinina Rudý řád práce – vyznamenání za celoživotní dílo. Ke konci kariéry se Ciolkovskij ještě zabýval myšlenkou složených – tedy několikastupňových – raket, přičemž v roce 1929 prezentoval svoje teorie v publikaci Kosmické raketové vlaky. Když armáda založila koncem roku 1933 Reaktivní výzkumný ústav, jeho představitelé navázali se stárnoucím vědcem styk, přestože od něj už nic nečekali. 

Na počátku roku 1935 Konstantin Eduardovič těžce onemocněl. Při operaci lékaři zjistili, že má rakovinu žaludku v terminálním stadiu, a 19. září 1935 první ze zakladatelů teoretické kosmonautiky zemřel. Pohřbili jej v kalužském parku nedaleko domku, kde prožil více než polovinu života.

Je běžné, že lidé žijící společně na jednom území či v rámci jednoho státu hovoří jen jedním jazykem. Ovšem existuje i takový extrém, jakým je Papua-Nová Guinea. Na druhém největším ostrově na Zemi žije asi 7,5 milionu lidí, kteří se dorozumívají více než šesti sty jazyky! Skupina jazyků Nové Guiney a některých dalších menších ostrovů v této oblasti bývá označována jako jazyky papuánské. U těchto jazyků, které jsou vzájemně velmi odlišné a vesměs mají malý počet mluvčích, se nepodařilo prokázat genetické příbuzenství, a to i přes to, že je jich více jak šest set.

První pětka

Ačkoliv se v dnešní době většina studentů jazyků věnuje především angličtině, kterou se domluvíte snad ve všech koutech zeměkoule, světově nejrozšířenějším jazykem, co do počtu rodilých mluvčích, je čínština (její mandarínský dialekt používá přes 900 milionů rodilých mluvčích). Druhé místo obsadila s 442 miliony rodilých mluvčích španělština, kterou se mluví v bývalých španělských koloniích, kromě Brazílie v téměř celé Latinské Americe. Španělsky také hovoří asi deset procent obyvatel USA. V těsném závěsu za ní je na třetím místě angličtina (378 milionů rodilých mluvčích). Angličtina je prvním oficiálním jazykem ve 35 zemích (hovoří se jí ale ve 115 státech světa). Na čtvrtém místě je hindí (330 milionů rodilých mluvčích), jeden z oficiálních jazyků Indie. Kromě Indické republiky se jím lidé dorozumívají například v Nepálu, na Fidži, v Pákistánu nebo třeba na ostrově Mauricius. V pořadí pátým nejvíce užívaným jazykem je pak arabština (290 milionů rodilých mluvčích), jazyk islámu.

Symbolika čínských znaků

Někomu se může zdát, že čínské písmo vypadá jako „rozsypaný čaj“ a čínština není zajímavá ničím jiným než právě svými podivuhodnými znaky, které jsou pro obyčejné smrtelníky k nerozluštění. I v tomto jazyce a jeho písmu jsou ale zajímavosti, o kterých určitě nemáte ani tušení.

Čínské znaky se skládají z jednotlivých tahů, přičemž nejjednodušší znak je používán pro číslo jedna, „yi1“, které se zapisuje jednou vodorovnou čárkou. Naopak nejsložitější znak, „zhe2“, je složen ze 64 tahů – čtyř draků – a v češtině znamená „užvaněný“ nebo „mnohomluvný“. Tento znak se ale přestal používat už v pátém století.

Čínských znaků existuje více než osmdesát tisíc (většina se jich ale dnes už nepoužívá) a jejich vznik je motivován různě. Mezi pozoruhodnosti, které stojí za povšimnutí i pousmání, patří třeba znak pro „potíže, nesnáze“, který je zobrazován jako dvě ženy pod jednou střechou – proč asi? Na druhou stranu ale existuje znak pro „mír“, který spojuje „střechu“ a „ženu“ a obvykle je vykládán jako „Všechno je klidné s ženou doma“.

Slova „čilost“ a „čaj“ se v čínském jazyce označují stejným znakem – že by kvůli účinkům čaje na vědomí člověka? Násobení znaků a tedy i významů je dalším možným způsobem jejich tvoření. Pokud piktogram označující „strom“ zdvojíme, vznikne „háj“, když ho ztrojnásobíme, vznikne „les“. Spojením znaků pro „slunce“ a „měsíc“ – dva přírodní zdroje světla – zase vytvoříme slovo „jasné“.

Podivnosti amazonských indiánů

Ne více než čtyři sta lidí udržuje naživu podivuhodný jazyk amazonských lovců a sběračů kmene Pirahã. Neexistuje ani žádné dokázané spojení jazyka pirahã s některým jiným živým jazykem. Podle výzkumů hraje v tomto dorozumívacím systému významnou roli i hudební stránka – jsou v něm totiž rozlišovány tóny. S tím souvisí i fakt, že pirahã může být zpíván, nebo jen tak broukán či pískán beze slov. Matky prý učí své děti jazyk tím, že jim neustále zpívají stejné hudební vzory. Jazyk pirahã má velmi omezenou zásobu hlásek (údajně deset až třináct) a výslovnost mužů je odlišná od výslovnosti žen. Mezi další zajímavosti patří například fakt, že pirahã nemá žádná slova pojmenovávající barvy, slovem „baíxi“ je označována jak matka, tak otec a pro ostatní příbuzné označení neexistuje. Podle dosavadních poznatků chybí i pojmenování pro číslovky, mluvčí rozlišují pouze mezi větším a menším množstvím.

Pro jazyk kmene brazilských indiánů z Amazonie, který se jmenuje amondawa, je zase typická neexistence jakéhokoliv konceptu času. Zdejší lidé mohou mluvit o událostech, které se jim v jejich životech přihodily, stejně jako to mohou dělat uživatelé jiných jazyků. To, co amondawští indiáni nemohou, je zařadit události na časovou osu. Podle profesora Chrise Sinha to souvisí s tím, že tito lidé mají nedostatek „technologií času“, což znamená, že neznají kalendář nebo hodiny, tudíž necítí potřebu jakýmkoliv způsobem vyjadřovat čas.

A pravděpodobně nejsložitějším jazykem světa je – alespoň podle názoru časopisu The Economist – opět jeden z jazyků amazonských indiánů. Jazyk tuyuca se velmi obtížně chápe. Oproti češtině, která má pouze tři rody (mužský, ženský, střední), totiž tuyuca disponuje obrovským množstvím rodů – má jich něco mezi padesáti a sto čtyřiceti! Zvláštním rodem jsou například označeni i nejrůznější příbuzní. 

Nejobtížnější k učení

Baskičtina je izolovaný jazyk, nepatřící do žádné jazykové rodiny. Je velmi odlišný od ostatních jazyků včetně těch okolních – španělštiny, katalánštiny i francouzštiny. Proto bývá baskičtina často označována jako jazyk, který je mezi těmi evropskými nejobtížnější k učení. Stejně tak to ale může být i finština, ačkoliv například oproti češtině má pravidelnější gramatiku. Naopak je ale vybavena „nadbytkem“ samohlásek včetně osmnácti dvojhlásek (čeština má jen „au“ a „ou“), dlouhé souhlásky, čtrnáct pádů (oproti sedmi pádům češtiny) a téměř neobsahuje mezinárodní slova.

Obecně platí, že nejvíce pádů znají jazyky nachsko-dagestánské jazykové rodiny. Tím, který má ale nejrozsáhlejší pádový systém, je jazyk tsez (známý také jako dido), používaný v části Ruska. Jeho mluvčí se údajně dorozumívají pomocí šedesáti čtyř až sto padesáti dvou pádů!

Severoaustralský jazyk dyirbal nerozlišuje rody podstatných jmen tak jako čeština, ale má vlastní systém čtyř tříd – „nejživější objekty a muži“, „ženy, voda, oheň, násilí a výjimečně zvířata“, „jedlé ovoce a zelenina“ a „ostatní“.

Údiv ovšem vyvolá také jihoafrický jazyk !xu, který má – kromě pro nás nečitelného názvu – několik tisíc mluvčích v Botswaně. Lidé hovořící tímto jazykem totiž používají pět základních a sedmnáct doprovodných mlaskavek (druh hlásek), které se liší způsobem tvoření a které ještě ke všemu mají čtyři možné výšky tónu, jež rozhodují o významu. 

Podle rozsáhlého terénního průzkumu, který nedávno proběhl v Africe, žije na černém kontinentu mnohem více goril a šimpanzů, než jsme si mysleli. V tropických pralesích kolem rovníku je stále ještě mnoho obtížně dosažitelných a neprostupných míst, kde gorily a šimpanzi mohou přežívat.

Špatnou zprávou ale je, že tyto gorily a šimpanzi ve většině případů žijí mimo stávající chráněná území. Každý, kde je obeznámený s realitou Afriky, jistě ví, že to znamená jejich neustálé ohrožení. Prakticky kdykoliv mohou být uloveni a v lepším případě prodáni do zajetí. V tom horším případě skončí na stole místních obyvatel.

TIP: Dobrá zpráva v ochraně šelem: Levharti sněžní už nejsou ohrožení

Podle nových odhadů žije v Africe asi 360 tisíc goril nížinných a zhruba 130 tisíc šimpanzů. Zní to jako docela velké počty, ale populace těchto našich příbuzných primátů neustále klesají, takže je odborníci považují za velmi ohrožené druhy.

Úsilí zajistit si věčnou spásu představovalo ústřední motiv života středověkého člověka. V prostředí, kde smrt řádila bez ustání a vybírala si svou daň již od kolébky, se lidé utíkali k víře a naději v posmrtný život, který měl na rozdíl od toho vezdejšího trvat navěky. O to víc se každého křesťana pochopitelně zmocňovala úzkost z toho, že jeho duše nedosáhne vykoupení a namísto rajských slastí ji budou očekávat nikdy nekončící pekelná muka.

Časově omezené utrpení

Ve středověké společnosti se tento postoj nejistoty hmatatelně projevoval ve zbožných skutcích a darech. Ty měly nejrůznější podobu. Mohla to být například pomoc chudým almužnami, u těch zámožnějších pak zakládání kaplí, kostelů či špitálů. Obvyklé bylo rovněž vyhradit v závěti peníze na sloužení mší ve výroční dny vlastní smrti. To všechno mělo věřícímu pomoci usmířit Boží hněv a vyrovnat tak vlastní konto pošramocené spáchanými hříchy. 

Protože málokdo byl natolik dokonalým křesťanem, aby mohl očekávat, že po smrti půjde rovnou do nebe, převládl ve 12. století názor, že mezi rájem a peklem existuje ještě třetí místo, kam putují duše ne zcela spravedlivých a ne dočista špatných. Názory, jak toto místo vlastně vypadá, se pochopitelně různily. Všeobecně se v představách středověkých lidí příliš nelišilo od pekla, ale bylo časově omezené. 

O tom, jak dlouho ten který hříšník v očistci setrvá, rozhodoval pouze nevyzpytatelný Boží úradek. Všeobecně však převládalo přesvědčení, že očistcové tresty jsou dlouhé. Jakým způsobem však měl čas v očistci vlastně plynout? Teologové mu přisoudili stejný rytmus jako času pozemskému, takže se měl dělit na dny, týdny, měsíce a roky. To bylo velmi důležité pro vytvoření odpustkové praxe, která s těmito časovými úseky pracovala. 

Odpustky po zpovědi

Nejprve si vysvětleme podstatu odpustků a k čemu přesně sloužily. Udělovat se mohly z rozhodnutí Kristova zástupce na zemi, tedy papeže, či s jeho svolením, a věřící je mohli získat za splnění náležitých podmínek. Ty byly při vydání odpustku vždy přesně definovány. Obvykle šlo o zbožnou pouť na určité místo v danou dobu, spojenou s návštěvou kostela a poskytnutím almužny. Odpustky reagovaly na konkrétní potřeby toho kterého místa, takže zbožné dary často putovaly na výstavbu či opravu určitého kostela, kláštera či kaple. 

Důležité je, že odpustek člověku, který si jej pořídil, neodnímal vinu za hřích. Se samotným odpuštěním hříchů totiž vůbec nesouvisel. Z těch se musel věřící nejprve vyznat ve zpovědi a všeho ze srdce jich litovat, aby Boží odpuštění zprostředkované knězem mělo platnost. Jenomže ani ta nejupřímnější lítost nesmazávala trest za spáchaná provinění, ten i po platné zpovědi nad provinilcem stále visel. A právě tuto funkci měly odpustky – promíjely člověku příslušnou dobu trestu, kterou by jinak musel strávit v očistci. Ovšem bez výše uvedených podmínek neměl odpustek žádnou platnost, i kdyby ho věřící obdržel z rukou samotného papeže.

Kupte si dny i roky!

Brzy se v této oblasti vyvinula vskutku podivuhodná aritmetika. Odpustkové listiny stanovovaly přesnou dobu prominutí trestu, kterou tím hříšník získával. Hovoříme pak například o čtyřicetidenních či stodenních odpustcích, přičemž v případě těch nejvýhodnějších se lhůta počítala rovnou na roky. Vlivem hrůzostrašných kázání líčících krutosti očistcových trestů byl středověký člověk připravený na nejhorší, a tak ve shromažďování odpustků netroškařil, mohl-li si to jen trochu dovolit.

Nejvíce rozbujelý trh s odpustky přinesl pozdní středověk. Tehdy se s nimi obchodovalo skutečně ve velkém a mnozí již nechápali jejich pravou podstatu a brali je jako náhražku zpovědi. Známým přeborníkem se stal v tomto ohledu německý biskup Albrecht Braniborský, který měl zjevně mnoho hříchů, a tak pro jistotu nashromáždil odpustky na závratných 39 milionů let! 

Odpustků však mohl člověk dosáhnout nejen pro sebe samotného, ale také pro své blízké, kteří ho předešli na věčnost. Za tímto účelem byla již v raném středověku v celé církvi ustanovena památka Všech zemřelých, dodnes slavená vždy druhý listopadový den, kdy mohou živí svými modlitbami zkrátit očistcová muka zemřelým.

Zvláštní případ znamenala (a dodnes představují) takzvaná milostivá léta, nazývaná také jubilejní. Vyhlašoval je papež, a to nejprve v rozmezí 50 roků, později každých 25 let. Jedná se o rok obdařený zvláštními výsadami, kdy každý poutník do Říma dosáhne plnomocných odpustků, čili odpuštění veškeré doby očistcového trestu za všechny doposud spáchané hříchy. Poprvé se jubilejní rok slavil v roce 1300 za papeže Bonifáce VIII., známého svými světovládnými nároky.

Křížové výpravy a ostatky

Netřeba podotýkat, že vedle duchovního rozměru byl přítomný i ten ekonomický, poněvadž pro Věčné město znamenal příliv poutníků z celého křesťanského světa důležitou finanční injekci. Toho bohužel mnozí papežové zneužívali, a tak milostivá léta vyhlašovali ještě častěji, aby mohli umořit své dluhy. Zbožní návštěvníci museli navštívit příslušný počet římských bazilik a složit částku, která byla rovná výlohám na pouť do Jeruzaléma. Návštěva Svaté země a účast na křížové výpravě totiž představovaly další dvě příležitosti k získání plnomocných odpustků, nicméně těch zúčastnit jich mohl jen málokdo. 

A konečně, dosáhnout odpustků šlo také spatřením určitých svatých ostatků, ke kterým papež tuto milost oficiálně vyhlásil. Například za vlády Karla IV. se do českých zemí dostal drahocenný soubor relikvií schraňovaných říšskými panovníky, mezi něž patřily předměty Kristova umučení. Od roku 1355 se spolu s dalšími ostatky shromážděnými samotným Karlem každoročně veřejně vystavovaly na pražském Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). 

Zneužití a kritika

Přes všechny možné různé způsoby bylo získání odpustků většinou spojeno s vydáním peněžní částky. Kupčení s nimi se pak přirozeně stalo živnou půdou pro náboženské reformátory včetně Jana Husa, kteří si tyto praktiky brali na mušku. Hus v roce 1412 v rámci takzvaných odpustkových bouří vystoupil v čele protestujících proti papežskému legátovi organizujícímu prodej odpustků v Praze. Výtěžek totiž neměl jít na žádnou charitu, ale na válku papeže Jana XXIII. proti neapolskému králi.

V tomto případě bylo tedy Husovo rozhořčení skutečně na místě. Je ovšem třeba dodat, že mu nevadily ani tak odpustky jako takové, jako jejich zneužívání, jež bylo od 14. století stále častější. Ostřeji se vůči odpustkům a očistci vymezovali jiní čeští reformní myslitelé, například Petr Chelčický. Ten odpustky zcela odsuzoval, protože je považoval za pouhý prostředek k tomu, aby si církevní představitelé namastili kapsu. Jejich výmyslem měl být i samotný očistec. Zcela proti odpustkům se pak postavila německá reformace a její představitelé, tedy Luther i Kalvín.

Sportovní fanoušci (a ti fotbaloví zvláště) jsou často schopni neuvěřitelných kousků. José Maurício dos Anjos z brazilského se rozhodl vyjádřit svůj vztah ke svému oblíbenému týmu vskutku originálním způsobem. Na své tělo si nechal vytetovat oficiální dres týmu Clube de Regatas do Flamengo.

TIP: Výzdoba nejpotetovanějšího člověka na světě zabrala 1 150 hodin

Výsledek je ale opravdu autentický. Kromě tradičních červenočerných horizontálních pruhů, které zdobí celou horní část jeho těla, nechybí ani oficiální klubový znak na hrudi a číslo deset na zádech. Rozsáhlé tetování, které nyní pokrývá okolo 40 % Josého těla, vznikalo 90 hodin rozdělených do 32 sezení a celý proces pečlivě dokumentoval na svém instagramovém účtu.

„Moje vášeň pro Flamengo pochází z dětství. Otec byl také velkým fanouškem a neustále mi nosil dresy a jiné klubové předměty. Vždycky jsem chtěl klubu prokázat takovou poctu,“ svěřil se José brazilským médiím.