Generál Douglas MacArthur, velitel vojsk OSN, nechtěl vést protiútok z Pusanu a zatlačovat nepřítele postupně na sever, ale rozhodl se pro odvážné vylodění v Inčchonu, aby sevřel severokorejské jednotky do kleští. Severokorejci navíc nedisponovali leteckými ani námořními silami, kterými by ohrozili dopravní lodě na moři.

Předchozí část: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953 (1)

Obojživelný útok patří k nejsložitějším válečným operacím. Američané se v nich stali skutečnými mistry během bojů druhé světové války v Tichomoří. Námořnictvo sice do 50. let ztratilo na své původní mohutnosti, ale námořní pěchota si stále udržovala kvalitu, neboť představovala elitní druh vojska a neměla o rekruty takovou nouzi jako pozemní armáda.

Obojživelný útok

Operace se příliš nelišila od desítek vylodění během bojů v Tichomoří. Na vzdálenost několika kilometrů k pevnině připluly výsadkové lodě s vyloďovacími čluny LCVP a obojživelnými vozidly Alligator, které dopravily námořní pěšáky ke břehu. Nečekala však na ně pláž, ale přístavní molo, na něž museli i v době vrcholícího přílivu vylézt po lanech nebo žebřících.

Letouny F4U Corsair, startující z letadlových lodí, se pustily do ostřelování a náletů na město jen slabě obsazené nepřítelem. Vojáci se vylodili na třech místech na pobřeží, aby obránci museli rozdělit své síly, které pak Američané rychlým obchvatem obklíčili a pak zničili. Tento postup slavil úspěch a Severokorejci se brzy začali dávat na útěk.

Lodě dovezly i tanky a střední dělostřelectvo, takže již odpoledne v den invaze 13 000 plně vyzbrojených Američanů vyrazilo na Soul. Šlo o poslední klasické vylodění v dějinách, které díky výcviku a agresivitě praporů námořní pěchoty proběhlo úspěšně a jen s malými ztrátami. Od té doby dává námořní pěchota přednost vylodění pomocí vrtulníků nesených speciálními plavidly, i když vylodění ze člunů se i nadále nacvičuje. 

Postup na sever

Po úspěchu u Inčchonu a obsazení Soulu začaly jednotky OSN postupovat rychle na sever hornatou krajinou s mnoha úzkými údolími nebo rýžovými poli, zatopenými vodou. Jelikož takový terén bránil manévrovému boji, stal se nejpoužívanějším způsobem čelní útok. Každá pěší divize dostala tankový pluk, jehož obrněnce se pak přidělovaly útočným rotám. Pěchota jela za tanky na obrněných transportérech či nákladních autech a udržovala s tanky spojení vysílačkami a polními telefony, namontovanými na zádích obrněnců.

Obránci však měli vždy výhodu postavení, protože se zakopali na výšinách, odkud postřelovali přístupové směry. V tom případě američtí velitelé neváhali povolat leteckou podporu nebo dělostřelecký přepad, někdy poskytovaný i válečnými loděmi plujícími v pobřežních vodách. Pěchota jen neochotně opouštěla vozidla a vyrážela do kopců, protože v nepříznivém počasí byl přesun velice náročný, ale většinou nezbylo než nepřátelská postavení vyčistit bojem zblízka.

Čelní útok

Velitelé čet brzy zjistili, že jejich jednotky nemají dostatečnou palebnou sílu proti dobře zakopanému nepříteli. V předchozí válce postupovala jednotlivá družstva určeným směrem a podporovalo je družstvo těžkých zbraní, které velitel čety buď přidělil družstvu v těžišti útoku, nebo si je ponechal pod vlastním velením a střídavě je nasazoval na různých úsecích.

Dokončení: Válka na 38. rovnoběžce (3): Američané v Koreji 1950–1953

Po prvních útočných bojích družstva dostala ze zálohy vyšších svazků další kulomety a pušky BAR a v této sestavě pak vojáci bojovali jako organická jednotka. Posily se ukázaly být správnou cestou k účinnější taktice a postupně se tyto změny odrazily i v oficiálních dokumentech stanovujících množství výzbroje jednotek.

V úterý 22. května odstartovala z kalifornského kosmodromu u Vandenbergovy letecké základny nosná raketa Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. První stupeň nosné rakety byl přitom tentýž, který vynesl vojenský satelit mise Zuma. Tentokrát ale SpaceX s prvním stupněm nepřistávali.

Naopak se pokusili chytit dvojici krytů nákladu ze špice nosné rakety. Jejich speciální lapací loď Mr. Steven, která je vybavená velkou sítí, ale nakonec neuspěla. Podle vedení SpaceX to ale bylo velmi těsné. Rozhodně to nevzdávají a věří, že příště již kryty nákladu zachytí před pádem do oceánu.

Mise GRACE-FO a satelity Iridium Next 

Raketa Falcon 9 úspěšně vynesla dvojici satelitů NASA a německého výzkumného centra GFZ mise GRACE-FO (Gravity Recovery and Climate Experiment Follow-On) na oběžnou dráhu blízkou polární dráze. NASA již potvrdila kontakt se satelity krátce po startu, kdy je zachytila stanice McMurdo v Antarktidě. Satelity navazují na předchozí misi GRACE a budou sledovat pohyby hladiny oceánu, ledovce a změny rozložení vody na planetě.

TIP: Úspěch, nebo krach? Kolem supertajné mise Zuma se rojí divoké spekulace

Raketa rovněž vynesla pět komunikačních satelitů Iridium Next, které se úspěšně dostaly na oběžnou dráhu. Připojí se k flotile 50 satelitů společnosti Iridium Communications, která jich plánuje zprovoznit celkem 75.

Elon Musk patří mezi nejbohatší osoby této planety, a není proto divu, že své peníze nechce investovat výhradně do svých veřejných projektů, ale rád si dopřeje i trochu toho luxusu ve svém soukromí. Příkladem mohou být nemovitosti, které vlastní.

Oblíbená lokalita

Ano, pokud byste pátrali po tom, jak vlastně vypadá dům Elona Muska, naleznete hned několik budov. Jak uvádí porál TeslaFan.cz, Musk začal skupovat nemovitosti v oblasti Bel Air v Los Angeles. V současné době zde vlastní již pět nemovitostí, které jsou navíc velice blízko u sebe, a tak je má všechny pěkně pod dohledem.

Posledním přírůstkem do jeho rodiny luxusních nemovitostí v této lokalitě je dům za 24 milionů dolarů, který koupil v roce 2016. Jedná se o ultra moderní sídlo situované na hřebenu kopce, takže je z domu nádherný výhled do celého okolí. Objekt sice nedisponuje velkou zahradou, ale Musk zde prý vidí prostor pro další expanzi. Navíc dům nabízí vše, co si pod takovou stavbou představíte. Nechybí bazén, ani několik ložnic a koupelen. Muska byste zde však nenašli.

Dům pro sebe a pět svých dětí

Velký vizionář totiž obývá dům, který je od nově zakoupené nemovitosti, co by kamenem dohodil. Musk dům v podhůří Santa Monicy zakoupil v roce 2013 za 17 milionů dolarů. Jedná se o luxusní sídlo v italském stylu, které je prý tak vysoké, aby z něj bylo vidět na Bel Air Country Club, tedy místní golfový klub.

Dům disponuje sedmi ložnicemi, sedmi koupelnami a obrovským domácím kinem, ve kterém Musk rád hraje videohry. Najdeme zde také posilovnu, kterou se pan majitel snaží navštívit alespoň dvakrát do týdne.

K objektu navíc náleží i malý ranč situovaný hned naproti tomuto domu. Ten Musk zakoupil ve stejném roce a propojil ho se svým stávajícím domem. Díky tomu jeho sídlo disponuje obrovskou zahradou, vlastními tenisovými kurty a samozřejmostí je i bazén.

Londýnský zámeček

Celková hodnota nemovitostí, které Elon Musk v této oblasti vlastní, je odhadována na 72 milionů dolarů. To však nejsou zdaleka všechny nemovitosti šéfa SpaceX a Tesla Motors. Za zmínku stojí například londýnské luxusní sídlo ve Westminsteru, které má momentálně Elon Musk v pronájmu za jeden milion liber na rok s tím, že po uplynutí jednoho roku si bude moci tuto nemovitost zakoupit za dalších 2,9 milionu liber. V současné době se jedná o jednu z nejvyšších částek, která je za nemovitost na dohodu „try before buy“ vyplácena.

Na Muskovo sídlo se můžete podívat v následujícím videu:

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Ve Francii se už od přelomu tisíciletí objevují zprávy o velikých červech s plochou hlavou, kteří se plazí ve sklenících, v zahradách i ve volné přírodě. Odborníci si doposud nebyli jistí, o jaký živočišný druh přesně jde.

S pomocí občanských vědců, kteří se zabývají výzkumem ve svém volném čase, se nyní francouzským badatelům konečně podařilo spolehlivě identifikovat několik druhů velikých dravých ploštěnek, které se šíří Evropou, pravděpodobně díky transportu rostlin.

TIP: Celá světová populace invazního raka mramorového je jeden klon

Je mezi nimi i ploštěnka skleníková (Bipalium kewense), která zřejmě pochází z jihovýchodní Asie. Poprvé ale byla objevená pro vědu roku 1878 v Londýně a dnes žije jako invazní druh na mnoha místech v teplejších oblastech planety. Dorůstá délky snad až 40 centimetrů. Jde o nelítostného lovce žížal, které ochromuje obávaným nervovým jedem tetrodotoxinem, známým například u ryb fugu. Ve Francii tuto obří ploštěnku objevili již na řadě míst u jižního pobřeží, ale také v Paříži a v dalších částech země. Všechny objevené ploštěnky jsou geneticky shodné, takže se nepochybně množí klonálně.

K nakažení člověka klíšťovou encefalitidou dochází nejčastěji po přisátí infikovaného klíštěte. „Přisáté klíště uvolní do těla spektrum látek a s nimi i virus způsobující onemocnění. Virus se nejprve rozšíří do buněk v bezprostředním okolí místa přisátí, během krátké doby začne pronikat do mízních uzlin, kde se pomnoží a poté putuje dál do organismu. Nejnebezpečnější je postižení mozku a dalších částí centrálního nervového systému. K proniknutí virů do těla člověka stačí přisátí trvající dvě hodiny,“ popisuje docent MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., člen Evropské pracovní skupiny pro klíšťovou encefalitidu a předseda Koalice pro podporu očkování. 

Nebezpečná mohou být všechna stadia klíšťat

Přenos nemusí být ale jen přes dospělého parazita. Nakazit se člověk může i od infikované klíštěcí larvy či nymfy. I zde stačí dvě hodiny přisátí k nákaze hostitele. „Klíštěcí larvy a nymfy jsou malé, lehce přehlédnutelné. Po nasátí krve samy odpadnou a nakažený nezřídka ani neví, že byl parazitem napaden,“ dodává docent Maďar. 

K přenosu infekce může dojít i během manipulace s infikovaným klíštětem. Nejčastěji při odstraňování přisátého klíštěte ze zvířecího mazlíčka. Psi i kočky, které mají přístup ven, jsou častým zdrojem klíšťat. V době sezóny jich majitelé ze zvířat odstraňují desítky. Pokud během manipulace dojde k narušení klíštěte v ruce, nákaza je možná. „Zdravou neporušenou pokožkou virus neprojde, stačí však i drobná oděrka, které člověk ani nevěnuje pozornost, a nákaza se do organismu může dostat. Z toho důvodu je vhodné odstranění klíšťat provádět speciálním nástrojem – např. pinzetou a v ochranných rukavicích,“ dodává lékař.

Z nepasterizovaného mléka ano, od komárů nikoli

Dalším faktorem přenosu nákazy může být tepelně neupravené mléko. „Riziko představuje zejména nepasterizované kozí mléko a výrobky z něj. Tento způsob nákazy byl popsán dokonce i ve formě větších epidemií, například na Slovensku. Pokud dojde k tepelnému zpracování mléka, infekce potravinovou cestou nehrozí,“ komentuje lékař.

Někdy se u přenosu klíšťové encefalitidy zmiňuje i komár. Tomu ale odborníci příliš nevěří. „Ze všech druhů členovců virus klíšťové encefalitidy prokazatelně přenáší jen klíšťata, a to všechna jejich stadia. Komár sice může krev s virem nasát, není však na těle přisátý dostatečně dlouhou dobu, aby infekci přenesl na dalšího člověka, uvnitř přenašeče navíc musí proběhnout speciální proces umožňující šíření viru dál. Nákaza přes štípnutí komára tedy pravděpodobná není,“ upřesňuje docent Maďar.

Co je klíšťová encefalitida a jak se před ní chránit

Klíšťová encefalitida je virová nákaza, která může zasáhnout nervovou soustavu. Má většinou dvoufázový průběh. Vstupem viru do lidského organizmu počíná inkubační doba, která obvykle trvá 7 – 14 dní, někdy se však může prodloužit až na měsíc. V první fázi toto onemocnění připomíná běžnou virózu. Druhá fáze může nastoupit vysokými horečkami a příznaky zánětu centrálního nervového systému, mezi které patří bolest hlavy, světloplachost, tuhost svalstva šíje, poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, závratě či svalový třes. Onemocnění může mít celoživotní následky.

Jedinou specificky na původce cílenou ochranou je vakcinace. „Očkování je možné po celý rok a probíhá ve třech základních dávkách. Již po druhé dávce se očekává dostatečná ochrana. Přeočkování je doporučováno po třech či pěti letech podle použité vakcíny, věku očkovaného a počtu předchozích dávek.“ dodává lékař. 

Jak se nechat očkovat

V chladnějších měsících, kdy jsou klíšťata málo aktivní a pravděpodobnost nákazy je nižší, odborníci doporučují klasické očkovací schéma, kdy je doba mezi jednotlivými dávkami delší, než je tomu v měsících s vysokou aktivitou klíšťat. 

První dvě dávky vakcíny se standardně aplikují v rozmezí jednoho až tří měsíců, třetí dávka přichází pět až dvanáct měsíců po dávce druhé. První přeočkování se doporučuje po třech letech, další následně po třech až pěti letech v závislosti na věku. „V pozdějších jarních a letních měsících, kdy jsou klíšťata vysoce aktivní, doporučujeme zkrácené vakcinační schéma. To proto, aby ochranný účinek nastoupil co nejdříve. Čtrnáct dní po první dávce je podaná dávka druhá. Za další dva týdny již nastupuje ochranný účinek. Další očkování je následně stejné jako u klasického schématu,“ upřesňuje doc. Maďar.

Zájemci se mohou očkovat u svého praktického lékaře, děti u praktického lékaře pro děti a dorost nebo v očkovacím centru. Cena jedné dávky vakcíny je zhruba 800 korun, na očkování přispívají zdravotní pojišťovny. Výše příspěvku je až 1500 korun ročně.

Nejstarší a nejznámější je téměř 90 km dlouhá Dárdžilinská himálajská železnice, která vede z Nového Džalpajguri do Dárdžilingu. Úzkokolejku s rozchodem 610 mm postavili Britové kvůli obchodu s čajem už v roce 1881. Dieselové i parní lokomotivy si to stále šinou kolem čajových zahrad a hustých lesů do horských městeček, v nichž se doslova otírají o stánky všudypřítomných bazarů. Jedna zastávka – Ghoom – je také se svojí nadmořskou výškou 2 258 m druhou nejvýše položenou železniční stanicí na světě. 

TIP: Vlaky naděje i smrti: Znáte nejslavnější železniční tratě?

Svou chloubu má i Nilgirijská úzkokolejka dokončená v roce 1908. Na její 46 km dlouhé trati projede vlak nejenom 208 zatáček, 16 tunelů a přejede přes 250 mostů, ale překoná i 8,33% stoupání, což dělá z této železnice nejstrmějšího rekordmana v Asii. 

Poslední ze tří zmíněných památek představuje 96 km dlouhá železnice Kalka-Shimla: spojuje stejnojmenná města na severozápadě Indie a byla uvedena do provozu v roce 1903. K jejímu nejdelšímu tunelu o délce 1 144 m se váže smutný příběh. Místní inženýr, plukovník Barog, udělal chybu v propočtech a v důsledku toho se části tunelu prokopané z opačných stran kopce minuly. Barog nakonec spáchal z hanby sebevraždu. 

Krajířové z Krajku, Hasištejnští z Lobkovic, Kostkové z Postupic, páni z Boskovic, Lomnice, Cimburka, Hradce, Trčkové, Pernštejnové. To je jen část z množství rodů, které u nás vymřely přibližně ve stejné době. Rožmberkové byli nejvýznamnějším z nich. Vlastně druzí, vždyť s plodností měly problémy i tehdejší čeští králové, Habsburkové! Když se blíží válka, rodí se prý více chlapců. Před tou třicetiletou toto rčení rozhodně neplatilo. Mezi léty 1557 až 1615 vymřelo celkem sedmatřicet ze šedesáti devíti starých českých šlechtických rodů! A do poloviny 17. století je následovalo dalších sedmnáct. 

Čtyři ženy, dítě žádné

Vilém z Rožmberka je schopný politik, který dokázal pozvednout svůj rod až na nejvyšší místa ve státní správě. V pouhých pětatřiceti letech získává post nejvyššího pražského purkrabí. Neméně obratný je i v otázkách své vlastní sňatkové politiky...Má k tomu ostatně dostatek příležitostí. Ožení se celkem čtyřikrát. Kromě politických cílů se jeho snahy stále více upínají ke zplození potomka. Marně.

Jeho první manželkou je Kateřina Brunšvická, sestra brunšvického vévody Ericha II. Díky tomuto sňatku se Rožmberkové příbuzensky spojí s významnými rody říšských knížat. Vilém si však manželku moc neužije, většinu času tráví na cestách. I přes to je dokonce krátce v naději, že jeho žena čeká potomka. Jaký to byl pro mladého Rožmberka  šok, když místo toho Kateřina dva roky po svatbě umírá. Viléma její smrt tehdy velmi zasáhla, hovoří se dokonce, že prodělal mrtvici. V pouhých čtyřiadvaceti letech! 

Manželka opět na márách...

Nemůže však smutnit dlouho, začíná hledat novou manželku. Tentokrát se zaměří na rodinu jednoho z nejvlivnějších říšských kurfiřtů, braniborských markrabat Hohenzollernů. Vybírá si Žofii, vnučku polského krále Zikmunda I. Jagellonského.  Historie se však opakuje. Žofie po krátké nemoci umírá necelé tři roky po svatbě, v roce 1564. Smrt druhé manželky Viléma zdrtila. K dalšímu sňatku se odhodlá až po dlouhých čtrnácti letech.

TIP: Historie příbuzenských sňatků: Proč incest ničí pokrevní linie

Pro nevěstu si opět zamíří za hranice, tentokrát do Bavorska. Vyvolenou je Anna Marie, dcera markraběte Filiberta Bádenského. Vilém v honbě za potomkem už nechce nechat nic náhodě. Manželka absolvuje lázeňské procedury podporující plodnost, dostává nápoje, které připravovali alchymisté speciálně pro tento účel. A také nosí nejrůznější amulety, které jí mají přivodit požehnaný stav. Všechno marné. Čtyři roky po sňatku  to sice vypadá, že se Vilém konečně dočká a jeho mladá manželka je v očekávání. Jenže za domnělé těhotenské příznaky může patrně zhoubný nádor. Anna Marie umírá v pouhých dvaceti letech v roce 1583. 

Čtvrtá svatba v pořadí

Vilém však natolik touží po potomkovi a dědici, že se rozhodne i pro čtvrtý sňatek. Tentokrát si dvaapadesátiletý šlechtic vybere nevěstu z Čech. Zvolí dvacetiletou dceru nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna Polyxenu. Z její strany jde o sňatek čistě z rozumu. Rodina má rozsáhlé dluhy a bohatý a vlivný ženich od nich může pomoci. Honosná veselka proběhne v lednu 1587 a oslav se účastní také císař Rudolf II. Vilém sice majetek její rodiny nevykoupí, jak Pernštejnové doufali, ale i tak je štědře finančně podporuje. A Polyxena si žije v přepychu a bohatství. Manželství potrvá pět let a opět z něj nevzejde žádný potomek. Vilém umírá v sedmapadesáti  letech a po jeho smrti se poslední nadějí pro věhlasný rod stává jeho mladší bratr Petr Vok.

Výzkumy ukazují, že vesmír za ochranným štítem magnetické pole Země je plný nebezpečného záření. Americká kosmická agentura NASA a izraelská kosmická agentura ISA podepsali smlouvu, podle které bude při prvním letu nosné rakety Space Launch System (SLS) otestována antiradiační vesta pro astronauty AstroRad.

Vestu AstroRad vyvíjí americko-izraelská společnost StemRad se sídlem v Tel Avivu. Společnost úzce spolupracuje s hlavním dodavatelem kosmické lodi Orion, kterým je Lockheed Martin, aby jejich technologie ochrany před zářením fungovala v kosmickém prostoru. Vesta je navržena tak, aby chránila citlivé orgány, především části kostní dřeně, tlusté střevo, žaludek, vaječníky a prsa.

Let k Měsíci s figurínami

Na sklonku roku 2019 by měla na svůj první let odstartovat nosná raketa NASA SLS. Vynese kosmickou loď Orion na bezpilotní misi EM-1. Bude trvat tři týdny a Orion se během té doby podívá až za oběžnou dráhu Měsíce.

TIP: Boeing vyvinul nové stylové skafandry pro své vesmírné mise

Na palubě lodi Orion sice nebudou lidé, ale k Měsíci poletí dvě figuríny ověšené tisíci detektorů záření. Jedna z nich bude „nahá“, druhá bude oblečená ve vestě AstroRad. Pokud se prokáže, že vesta je skutečným přínosem pro zdraví astronautů, budou v nich létat astronauti na pilotovaných misích do hlubokého vesmíru.

Fred Bercovitch z Výzkumného institutu primátů při Kyoto University a přírodovědec Phil Berry analyzovali 33 let uchovávané záznamy o pozorování žiraf zambijských (Giraffa camelopardalis thornicrofti), které jsou endemické v údolí Luangwa v Zambii. Celkem tak zkoumali 36 samců a zaměřili se zejména na barvu skvrn. Mimo jiné zjistili, že skvrny začínají tmavnout uprostřed, odkud se pigment šíří ke krajům. Bercovitch přičítá tyto změny působení testosteronu, i když jeho hladina zůstává u samců po dosažení dospělosti stabilní.

TIP: Rozhovor se zoologem Luďkem Čulíkem – Žirafy jako životní filozofie

Vědcům se podařilo vytvořit životní profily zkoumaných žiraf, z nichž vyplynulo, že samci, kteří přežijí první rok života, se osamostatní od matky do druhého roku a svoji rodnou oblast opustí ve věku 4 až 8 let.

Změny zbarvení skvrn započnou v sedmém až osmém roce a celý proces trvá jeden až dva roky. Samci dosáhnou úplné dospělosti přibližně v desátém roku a dožijí se 14 až 16 let. Maximální zaznamenaná délka jejich života je 22 let. „Fascinující na změně barvení starších jedinců je, že jde od světlejší k tmavší,“ komentuje poznatky Bercovitch. „U goril, jejichž srst zešedne, a koneckonců i u lidí, dochází s pokročilejším věkem k zesvětlení, nikoli ke ztmavnutí.“

Někteří lidé cíleně vyhledávají sociální izolaci a cítí se nejlépe, když jim dají všichni pokoj. Ve skutečnosti ale existuje mnoho důkazů, podle nichž dlouhá období samoty přinášejí deprese a řadu dalších negativních důsledků pro zdraví.

Pokud by se nám podařilo identifikovat molekuly v mozku, které jsou zodpovědné za škodlivé projevy samoty, mohli bychom jejich působení omezovat léčbou. Američtí vědci proto zkoumali vliv samoty na chemii mozku u pokusných myší.

TIP: Samota a sociální izolace škodí zdraví jako patnáct cigaret denně

Podařilo se jim vystopovat peptid Tac2/NkB, který by podle nich měl ovládat reakce mozku na samotu a spouštět škodlivé projevy. Když osamělým myším vpíchli látkou zvanou osanetant, která působí proti peptidu Tac2/NkB, podařilo se jim u myší navodit stav, jako kdyby byly ve společnosti jiných myší. Naopak injekce peptidu Tac2/NkB u společensky žijících myší vyvolala projevy osamělosti.

Vědci věří, že by se osanetant mohl stát základem léků proti depresím a sociální izolaci. Zdůrazňují ale, že léčba symptomů nenahradí to hlavní, tedy společnost jiných lidí.