Otec ji znásilnil, tak se mu pomstila! Řeč je o Beatrici Cenci, která svou pomstu za týrání a znásilnění vzala do vlastních rukou! Když ji úřady a papež nevyslyšel a nepomohl, vymyslela vlastní plán, jak se otce-tyrana zbavit! A povedlo se.

Jenže jednou za čas chce papež šlechtu, která jindy může vše beztrestně, vystavit jako exemplární příklad boží spravedlnosti... A ta nerozlišuje mezi bohatými a chudými. Zvlášť když rodina Cenci vlastnila pěkné majetky, které mohla církev pak zkonfiskovat. A tak byla za svůj čin Beatrice Cenci – stejně jako příbuzní, kteří jí pomohli – odsouzena na smrt.

Papež však nepočítal s jednou věcí. Už v den popravy se Beatrice stala v Itálii hrdinkou. Mohla za to její nevinná krása. Nezničilo ji ani věznění a mučení. Beatricina smrt tak byla počátkem jejího znovuzrození. Nejdříve na malířském plátně, poté na divadelních prknech, aby ji nakonec objevilo i plátno filmové. Samozřejmě nesmíme zapomenout na četné pocty sochařů. Beatrice Cenci je dodnes kultem – ikonou ženy, která pomstila svou čest! 

Doplatil na své milence!

Edward II. z rodu Plantagenetů si pompézně bral za ženu francouzskou princeznu Isabelu. Měli se na začátku 14. století stát záštitou a pokračovateli slavných královských rodů. Jenže už soudobí letopisci se o Edwardovi vyjadřovali mírně řečeno s opovržením: „Byl to zvláštní člověk, statný i zženštilý zároveň... Obklopil se podivnými milci, štolby a hlavně si oblíbil jednoho Gaskoňce, jehož žerty přiváděly celý královský dvůr k zoufalství, ale krále bavily.“

Protěžování gaskoňského rytíře nehněvalo jen anglickou šlechtu! „Je to beztak králův milenec,“ šuškal si celý dvůr před královnou. A tak byl půvabný Gaskoněc proti králově vůli zajat a popraven.

Edward II. sice běsnil, ale brzy si našel náhradu v Hugo Despenserovi. Ten krále nejen obšťastňoval v posteli, ale navíc suverénně vládl celé Anglii.

„Jsem nejubožejší ze všech žen,“ stěžuje si Isabela Francouzská. Už je toho na ni moc... Odcestuje proto se svým nejstarším synem do rodné Francie, aby se poté vrátila s armádou. S jásající podporou šlechty porazila na bojišti svého manžela a uvěznila ho. Po čase se jej, s vidinou nového muže po svém boku, rozhodla zbavit provždy. Najatí žoldáci navštívili svrženého krále. Do konečníku mu vrazili rozžhavený rožeň... „Zemřel tak, jak žil,“ dozvíme se lakonicky z kronik. 

Láska plodí výstřednosti

Když se královna Alžběta zamilovala do Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, bylo ji padesát pět a jemu dvaadvacet let. Přesto s ní mladík trávil, podle toho, co si šeptali dvořané, dlouhé noci – prý při karetních hrách – a odcházel z jejích komnat až při jitřním rozbřesku. V tak neobvyklé přízni se mladík „potatil“.

Jeho nevlastní otec Robert Dudley byl ve své době největším favoritem královny. Energický, ctižádostivý a emoční hoch však stárnoucí Alžbětu také pěkně zkoušel. Bez jejího svolení se oženil. A ještě ke všemu s dcerou jejího přítele a hlavního zpravodaje Walsinghama, takže si na jeho milé ani nemohla pořádně vybít vztek.

Pak šlápl vedle na válečném tažení proti Irsku, kde měl potlačit místní rebely. Ze stesku po královně prchnul z bojiště a v noci vpadl do jejích komnat. Jedna z nejúspěšnějších političek všech dob neměla pro tak emocionální a výstřední jednání pochopení a místo láskou ho zahrnula oficiálním opovržením.

Hrabě z Essexu si vše vyložil tak, že jeho milující královna má kolem sebe špatné rádce v čele s Robertem Cecilem. A stal se hlavou spiknutí, které místo rafinovanosti čpělo teatrální naivitou. Nechal v divadle Globe zahrát představení Richard II. – o svržení panovníka – a doufaje ve svou oblíbenost u obyčejných lidí, vyvolal vzpouru. Alžbětu chtěl prý zachránit. Hlavně od jejích špatných rozhodnutí asi...

TIP: Vražedkyně s modrou krví aneb Ženy, se kterými nebylo radno si zahrávat

Třebaže královna trapné povstání mávnutím ruky potlačila, nad Essexovými emočními gesty už nemohla zavírat oči. Aby ochránila svou čest a vše, co léta budovala, roku 1601 poslala svého miláčka na popraviště. Od té doby však, podle mínění všech, začala skutečně rychle stárnout. O dva roky později umírala s jeho jménem na rtech.  

Zákon o svobodě informací (Freedom of Information Act), který v Americe platí už od roku 1966, představuje pro historiky jeden z nejcennějších nástrojů. Dovoluje totiž žádat, aby byly odtajněny a publikovány vládní a jiné dokumenty, a pokud tyto nenáleží do oblastí, které jsou popsány exaktně definovanými výjimkami, oslovený úřad musí vyhovět. Díky tomu byly již zveřejněny velmi hodnotné a mnohdy také dosti kontroverzní dokumenty, které se vztahují k americké politice, bezpečnosti či obraně. K nejnovějším případům patří sada dokumentů, jež nese název „SAC Atomic Weapons Requirements Study for 1959“ a obsahuje mimo jiné seznam cílů pro plánované útoky amerického strategického letectva. 

Bombardéry proti bombardérům 

Zkratka SAC (Strategic Air Command) označuje vrchní velitelství amerického letectva, jež od svého vzniku v roce 1946 až do transformace v roce 1992 odpovídalo za dvě složky nukleární odstrašující triády USA, a sice strategické bombardéry a balistické střely vypouštěné ze země. Také pod něj spadaly všechny strategické průzkumné letouny, velitelské letouny a velká část tankovacích letadel. SAC bylo založeno vlastně na bázi zkušeností z bombardovacích ofenziv, které Američané s úspěchem vedli proti Německu a Japonsku, ale s tím zásadním rozdílem, že hlavním prostředkem ničení měly být atomové zbraně a protivníkem byl Sovětský svaz se svými spojenci či satelity. 

Studie, o které je nyní řeč, byla zpracována v roce 1956 a představuje v zásadě kalkulaci množství a síly atomových zbraní, jež SAC požadovalo pro vedení hypotetické jaderné války s východním blokem v roce 1959. Onen výpočet je postaven na seznamu cílů, které měly být zničeny. Jde však vlastně o dva seznamy, které se odlišují svou povahou. První z nich, jenž byl uveřejněn v kompletní podobě, obsahuje přibližně 1 100 letišť, z nichž měly působit sovětské bombardéry.

Je totiž nutno mít na paměti, že ve druhé polovině 50. let byly právě bombardéry hlavním prostředkem dopravy atomových zbraní, protože balistické rakety středního či dlouhého dosahu byly teprve vyvíjeny (SSSR otestoval mezikontinentální raketu R-7 až v roce 1957 a do bojeschopného stavu se dostala až v roce 1959). Američané měli tehdy veliké obavy (později se ukázalo, že přehnané) právě z množství sovětských dálkových a strategických bombardérů Tupolev Tu-16 a Tu-95 a Mjasiščev 3M, takže za absolutní prioritu pro vítězství pokládali destrukci všech letišť, odkud by tyto letouny mohly odstartovat k útokům na USA. 

Cíle pro „systematickou destrukci“ 

Druhý seznam zahrnuje celkově asi 1 200 cílů, nebyl však publikován kompletní, neboť v něm chybějí města s názvy od Am do Le. Pokud se první seznam týkal letišť, tedy ryze vojenských cílů, pak druhý seznam s lakonickou charakteristikou „Systematic Destruction“ se dá popsat jako předpis pro likvidaci surovinového, průmyslového, energetického i lidského(!) potenciálu nepřátel USA.

Jde tak fakticky o seznam měst či obcí, které byly z různých důvodů významné pro fungování východního bloku. Dokument zahrnuje přímo formulaci „population targeting“, tedy vlastně útoky na civilisty, což ovšem nemůže být příliš překvapivé, neboť i za druhé světové války bombardéry prokazatelně záměrně útočily na civilní oblasti, čímž měl být nejen oslaben průmyslový potenciál protivníka, ale také měla být poškozena jeho morálka. Že zejména druhý aspekt v praxi moc nefungoval, je jinou věcí.

Bomby pro Československo

V každém případě ovšem v obou seznamech nalézáme rovněž cíle na území bývalého Československa. Tento kompletní seznam obsahuje čtrnáct letišť v českých zemích a šest na Slovensku, kdežto zveřejněná část seznamu objektů pro „systematické ničení“ zahrnuje celkem šestnáct cílových oblastí v českých zemích a jednu na Slovensku, ačkoli ve skutečnosti jich v seznamu bylo mnohem více.

Některé cílové oblasti navíc čítají několik konkrétních cílů, například v oblasti Prahy jich nacházíme celkově čtrnáct. A najde zdaleka jen o velkoměsta, ale též o menší obce, které byly nějak významné z hlediska infrastruktury; namátkou se dají jmenovat Povrly blízko Ústí nad Labem, jež byly důležité kvůli zpracování mědi a mosazi, nebo Semtín u Pardubic, který je tradičně spojen s výrobou trhavin (byť Semtex tehdy ještě neexistoval). 

Nasazení letounů a řízených raket

Vedle samotných seznamů cílů však stojí za pozornost i to, co bylo vlastně primárním účelem celé studie, tedy atomové zbraně pro SAC. Je velmi zajímavé, že Američané rozlišovali mezi Sovětským svazem a ostatními státy, pokud jde o použití typů hlavic. Na všechny cíle v SSSR (mezi nimi byla na prvním místě Moskva a na druhém Leningrad) měly směřovat termonukleární bomby se silou několika megatun, ovšem proti objektům v ostatních státech se měly (prý z „politických“ a „psychologických“ důvodů) použít „jen“ klasické štěpné atomové pumy se silou řádově v kilotunách.

Výjimku představovala pouze letiště, na něž měly (nejspíš kvůli vysokému významu těchto cílů) mířit termonukleární pumy bez ohledu na to, ve kterém státě se základny nalézaly. Co se týče konkrétních zbraní a jejich nosičů, počítalo se hlavně se strategickými bombardéry B-47 Stratojet (1 260 kusů a navíc 225 průzkumných RB-47) a B-52 Stratofortress (495 strojů), jimž měly asistovat stíhačky F-101 Voodoo (150 kusů).

Smrtící náklad

Dopravily by na cíl klasické štěpné jaderné pumy Mk 6 a termonukleární bomby Mk 15, Mk 27 a Mk 36, navíc se z bombardérů měly vypouštět řízené střely vzduch–země GAM-63 Rascal a GAM-67 Crossbow. Studie počítala i s použitím mezikontinentálních střel s plochou dráhou letu SM-62 Snark, které však nikdy spolehlivě nefungovaly, a balistických raket středního doletu (IRBM), které se tehdy teprve vyvíjely.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Celkově tedy mělo na východní blok udeřit 2 130 letadel a 2 506 řízených raket. Navzdory „šetření“ cílů ve středoevropských státech je však zřejmé, že výsledkem by byla absolutní zkáza, destrukce stovek měst, smrt milionů lidí a nepochybně též dlouholeté radioaktivní zamoření, které by postihlo celý svět. Můžeme být vděční jen za to, že zůstalo pouze u studie a lidstvo bylo této hrůzy ušetřeno. 

Před pár dny se odehrál historický okamžik pro humanoidní roboty. První z nich se vrátil z vesmíru zpátky na Zemi. 5. května přistál na palubě soukromé nákladní kosmické lodě Dragon společnosti SpaceX Robonaut 2 neboli R2.

První robotický astronaut NASA se na rozdíl od prvního lidského astronauta, kterým byl v roce 1961 Alan Shepard na palubě lodi Mercury, vrátil poškozený a částečně rozebraný. Pro robota to ale samozřejmě není fatální situace.

Problém s nohama na oběžné dráze

Robonaut 2 vyrazil na oběžnou dráhu v roce 2011. Fungoval jako výzkumná robotická platforma na palubě ISS, která by měla otevřít cestu pro robotické následovníky. Když ale po třech letech ve vesmíru dostal robotické nohy (neboli vlastně druhý pár manipulátorů s úchyty) a nezbytný upgrade systémů, postihly Robonauta 2 vážné problémy.

TIP: Humanoidní Robonaut pracuje na ISS s ohromující zručností

Lidští kolegové proto nakonec robota sbalili a poslali ho zpátky na Zemi. Po přistání u pobřeží Kalifornie se Robonaut 2 vypravil do Johnsonova vesmírného střediska v texaském Houstonu, kde ho čekají potřebné opravy a vylepšení. Specialisté NASA nicméně doufají, že se zručný robot brzy vrátí na palubu ISS.

Němečtí vědci se pustili do skutečně podivného výzkumu. Vzali mladé krokodýly nilské, posadili je do přístroje pro funkční magnetickou rezonanci a pak jim pouštěli klasickou hudbu. Jejich zvláštní počínání ale mělo dobrý důvod.

Badatelé pomocí magnetické rezonance sledovali mozky krokodýlích posluchačů vážné hudby. Tímto způsobem se snaží porozumět vývoji mozku živočichů a pochopit, jak vlastně mozek zpracovává komplexní zvuky, jako jsou právě tóny vážné hudby. Vědce zajímá hlavně to, jak se v této věci liší mozek krokodýlů od mozku ptáků, a také savců.

TIP: Velká egyptská mumie krokodýla obsahovala desítky mláďat

Asi netřeba zdůrazňovat, že šlo o velmi náročný vědecký experiment. Zavírat nevrlé krokodýly do drahého přístroje není jednoduché, ani když to nejsou dospělí krokodýlové. O něco takového se na studenokrevných zvířatech zatím nikdo nepustil, výsledky prý ale budou cenné.

Konec dubna se stal velice nevšedním pro všechny obyvatele nizozemského městečka Schiedam. Jak uvádí portál TeslaFan.cz, jeden z místních obyvatel sjel se svým Modelem X do asi 400 metrů dlouhého vodního kanálu Korte Haven, který městem protéká.

Nehoda na kanálu

Na jiném kanálu jménem YouTube se objevilo video zachycující automobil ve vodě. Z videa a pořízených fotografií je patrné, že se nejdříve Model X skutečně vznášel, ovšem postupně se začal nořit stále hlouběji, až zcela zmizel pod hladinou. V ten moment navíc automobil samovolně otevřel své dveře Falcon a tím podepsal svému majiteli definitivní rozsudek velmi nákladných oprav.

Lze jen odhadovat, co se vlastně stalo, proč řidič sjel se svým vozem do vodního kanálu. Na místo přivolaní zdravotníci muži nabízeli ošetření, ten jej však odmítl. Je tedy možné, že svou roli zde sehrál alkohol či jiné omamné látky. Automobil byl nakonec z vody vyzvednut jeřábem a odtažen.

Velká cibulová loupež

Nehoda v Nizozemí připomíná nedávnou událost z kanadského Langley. Zde byl odcizen Model S, který byl později nalezen na hladině místní řeky. Trochu podivným detailem celé této loupeže je ten fakt, že zloděj ve voze zanechal obří pytel naplněný cibulí.

Oba tyto případy utopených vozů Tesla dokazují, že automobily tohoto výrobce jsou sice schopné vznášet se nějaký čas na hladině, ovšem rozhodně bychom je nemohli nazvat obojživelnými. Poté co se automobil dostane do vody, není schopen jakéhokoliv pohybu, natož překonávání větších vzdáleností po vodní hladině. 

Elon a jeho ponorky

V roce 2016 přitom Elon Musk na svém twitteru napsal, že Model S je schopen na vodní hladině plavat tak dobře, že může být na krátkou chvíli použit jako člun. Dle Muska jsou hnací ústrojí vozu a jeho baterie natolik utěsněny, že jsou schopny nějaký čas zajistit vozu plovoucí schopnosti. Samozřejmě, že tento Muskův tweet byl myšlen nadlehčeně a spíše než schopnost vozu fungovat jako člun, měl Musk na mysli, že Tesla Model S nepůjde ihned ke dnu. Nicméně na Twitteru tehdy vzbudil velkou vlnu reakcí.

Musk je navíc sám velkým fandou obojživelných vozidel, což dokazuje i jeho nákup vozu Lotus Esprit z bondovky Špion, který mě miloval. Automobil, který se ve filmu představil i jako ponorka, zakoupil Musk na dražbě za více jak jeden milion amerických dolarů. Sám pak ke své koupi žertovně prohlásil:

„Byl jsem zklamaný, když jsem zjistil, že se automobil vlastně transformovat nemůže. Jediné co můžu nyní udělat, je vylepšit jej elektrickým pohonem Tesla a naučit jej skutečně se v ponorku přeměnit.“

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Jsi to, co jíš. Platí to pro lidi a platí i to pro jiné primáty. Odborníci nedávno pečlivě prostudovali trus všech velkých opů, včetně člověka, a také starosvětských opic, které jsou našimi nejbližšími příbuznými mezi opicemi. Snažili se přitom dozvědět co nejvíce o střevní mikroflóře, která podle nových výzkumů hraje mnohem významnější roli, než jsme si doposud mysleli.

Výsledky tohoto pozoruhodného výzkumu ukazují, že střevní mikroflóra, neboli mikrobiom, goril a šimpanzů je pestřejší, než naše lidská. Vyšlo také najevo, že střevní mikroflóra goril a šimpanzů se nápadně mění během sezóny, podle toho, co tito naši zvířecí příbuzní jedí.

TIP: Geometrická záhada: Proč mají australští vombati trus ve tvaru kostek?

V době letního sucha se gorily a šimpanzi nejčastěji živí šťavnatými plody, zatímco ve zbylé části roku převažují listy nebo kůra, tedy strava bohatá na vlákninu. Na jejich střevech a tím pádem i trusu to je poznat. Podobné sezónní změny střevní mikroflóry můžeme najít například u afrických lovců-sběračů etnika Hadza z Tanzanie. U obyvatel industriálního světa ale nic podobného nepozorujeme.

„Ten člověk v Číně měl stejně agresivní typ zhoubného nádoru plic jako ty,“ vysvětluje Jo svému švagrovi Vladovi. „Bylo mu pětaosmdesát. Dostal experimentální vakcínu a nádory v jeho plicích se začaly rychle zmenšovat!“ „A co já s tím?“ vzdychne Vlad. „Je to experimentální vakcína. A někde v Číně. Jak bychom se k ní dostali.“ „Seženeme ji, neboj se,“ prohlásí rezolutně Vladova manželka Elen. „Necháme si ji udělat.“

Vlad prodělal všechny dostupné typy léčby. Podrobil se chemoterapii i ozařování. Jeho nádory však měly tuhý kořínek a vzdorovaly všemu. Lékaři přiznali, že vyčerpali poslední možnosti. Pro Vlada už mohou udělat jediné – zajistit mu důstojné umírání s co nejmenším utrpením.

Tonoucí se stébla chytá

Pro Joa, Elen a Vlada představovala poslední šanci vakcína tvořená bílkovinou produkovanou nádorovými buňkami. Pokud by se podařilo podat Vladovi bílkovinu tak, aby její přítomnost zaznamenal jeho imunitní systém, mohlo by se pacientovo tělo začít proti zhoubnému nádoru bránit. Zničilo by některé nádorové buňky a jejich obsah by se vylil. Tím se buňkám imunitního systému zpřístupní další molekuly typické pro Vladův nádor a bílé krvinky na rakovinu zaútočí v druhém sledu.

Pronájem slušně zařízené laboratoře vyjde na pár tisíc dolarů. Další potřebné věci nakoupili v obchodech nebo sehnali přes internet. Jenže ani Vlad, ani Elen či Jo nejsou experti ve výrobě vakcín. Bylo jim jasné, že potřebují pomoc odborníka. Obrátili se na specialisty a všude dostali stejnou odpověď: „Ano, je to proveditelné. Šance na úspěch jsou sice malé, ale nelze to vyloučit. Je mi líto, že nemám na spolupráci s vámi čas ani kapacitu. Prostě nemohu.“

Na pokraji sil

Vladovi bylo stále hůř. Nádorové buňky pronikly do mozku a ochromily ho. Jo a Elen už nemohli dál čekat. Nakoupili vše potřebné, pronajmuli laboratoř a jako laici se pokusili připravit vakcínu. „Není to jednoduché a neříkám, že to může dělat kdokoli. Ale zase to není nějaká kosmická věda,“ říká Jo. „Když opravdu chcete, tak to zvládnete.“

TIP: Nová strategie: Viry jako zbraň proti mozkovým nádorům

První injekce píchali Vladovi se strachem z nežádoucích vedlejších účinků. Když se pacientův stav nezhoršil, odechli si a pokračovali s injekcemi vakcíny v týdenních intervalech. Pomůže to? Vlad, Jo i Elen si nedělali iluze, ale chtěli zkusit poslední, byť jen mizivou naději.

Nezvratný osud

Navzdory odvážnému kroku jeho nejbližších Vlad v listopadu roku 2017 zemřel. Pomohla by vakcína, kdyby ji Vladovi byli opatřili dřív? Odborníci jsou skeptičtí a varují všechny, kdo by chtěli Vladův pokus o záchranu napodobit.

Na koleně vyrobená vakcína může být nebezpečná a může pacientův zdravotní stav výrazně zhoršit. V krajním případě ho může dokonce zabít. Jenže vykládejte to člověku, který se dívá smrti zblízka do očí, a argumentujte tím jeho nejbližším. 

Planetární systém TRAPPIST-1 nás nepřestává udivovat. Červený trpaslík a jeho sedm exoplanet jsou prostě úžasní. A po novém objevu jsou snad ještě zajímavější.

Astronomové Gabrielle Englemann-Suissa a David Kipping z Kolumbijské univerzity zjistili, že jedna z kamenných planet tohoto systému s pravděpodobností 99,3 procent má železné jádro. Shodou okolností jde o jednu z planet, která v systému obíhá v obyvatelné zóně, kde by se mohla vyskytovat i kapalná voda.

Exoplaneta se železným jádrem

Dotyčnou planetou je TRAPPIST-1e a její železo-křemičité jádro by mělo být skutečně impozantní. Podle propočtů astronomů tvoří jádro přinejmenším polovinu objemu planety. Na Zemi přitom jádro představuje pouhých 15 procent z celé planety.

TIP: Nadějné světy: Některé planety systému TRAPPIST-1 udrží atmosféru miliardy let

Planeta TRAPPIST-1e je o něco málo menší než Země a obíhá v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy. Podle vědců je možné, že má k dispozici i dostatečně výkonné magnetické pole, které by ji mohlo chránit před zářením červeného trpaslíka. Znamená to, že v tuto chvíli jde o jednu z planet nejpodobnějších Zemi, jakou známe.

Cesta do systému TRAPPIST-1: