František Josef I. stál v čele podunajské monarchie úctyhodných 68 let. Přesto jeho vláda budí dodnes kontroverze. Nacionální animozity už vyčpěly, ale přesto mají středoevropští historikové ve zvyku stavět do popředí hlavně císařův faktický státnický neúspěch a jeho vinu na rozpadu říše. Rádi přeslechnou smířlivější hlasy, zaznívající často z prostředí mimo střední Evropu, které nabádají k větší shovívavosti. František Josef byl sice nepochybně neúspěšný jako státník, ale svojí vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Sám však zastával konzervativní stanovisko a na veškeré změny pohlížel s obavou.

Porážkou k reformě

František Josef svůj stát nikdy nepřestal vnímat jako impérium. Celé jeho myšlení bylo imperiální, včetně vzývání moci armády a povýšeného chování ke státům, které nepatřily do okruhu velmocí. Vlastní říše pro něj měla smysl jen tehdy, pokud si zachovávala respekt velmocí, slovo Vídně muselo být v Londýně nebo Paříži slyšet, i když reálná síla monarchie již statutu velmoci neodpovídala. Tato imperiální vize však byla konfrontována s poklesem moci a prestiže habsburské monarchie. V očích císaře byla indikátorem vlastní moci a celého stavu říše zvláště zahraniční politika, a nebylo tedy náhodou, že k zásadním ústavním změnám svolil teprve pod dojmem neúspěchů ve válce v Itálii v roce 1859 a na českých bojištích v roce 1866.

Staré pořádky

I když se císař do jisté míry smířil s postupnou modernizací monarchie, nedokázal se věrohodně transformovat z pozice neoabsolutisty do role otcovského panovníka demokratické éry, respektované autority vyvažující nejrůznější spory a stmelující obyvatelstvo říše, jak se to podařilo například některým severským monarchům té doby. Pokud přijmeme předpoklad, že tato transformace vůbec byla možná, která esa vlastně v této složité hře zůstávala v císařském rukávě? Patrně dvě, částečně spolu související. Ani jeden z obou trumfů ale František Josef nedokázal politicky využít, přinejmenším ne efektivně a dlouhodobě. 

První z nich měl v habsburské politice dlouhou tradici. Šlo o využívání religiozity a zvláště vlivu římskokatolické církve jako hlavního sjednocujícího prvku rozlehlé a pestré říše. Bigotní katolicismus a konzervatizmus měli Habsburkové hluboko pod kůží. Jenže pro liberální měšťanstvo, se kterým uzavřel císař pomyslnou dohodu o vzájemném neútočení na přelomu padesátých a šedesátých let, byla katolická církev stejně nebezpečným protivníkem jako absolutistické spády části vídeňského establishmentu.

A ještě nesmiřitelnější postoj zaujímalo vůči katolické církvi dělnictvo. Císař sice svolil ke zrovnoprávnění různých náboženských konfesí své říše, byl však současně přesvědčen o souladu vlastní politiky se zájmy římské církve a rozhodně nevítal postupující tlak ze strany veřejnosti na omezení nadpráví římsko-katolického kléru ve veřejných záležitostech. Namísto stmelení se tak od „katolické karty“ dočkal spíše další eskalace napětí.

Nevyužitý potenciál

Druhé eso se týkalo potenciálu monarchie jako prostředníka při předávání sociálních a kulturních vymožeností ze Západu na Východ, mezi národy a společenskými vrstvami. Vídeň se stále řadila mezi nejvýznačnější světové kulturní metropole, ale na druhou stranu k říši patřila zoufale zaostalá území na jihu a východě. Šlo tedy potenciálně o jedinečný inkubátor přenosu civilizačních vymožeností, jen bylo nutné odstranit uměle postavené bariéry, které by zmíněnému přenosu mohly bránit, ať už v geografickém, národnostním nebo sociálním slova smyslu. 

Monarchie byla, jako konečně i ostatní průmyslové země, záhy zasažena nárůstem sociálního napětí, vnášeného do společnosti novou sociální vrstvou, dělnictvem. To se stalo vzhledem ke své relativní početnosti a hlavně díky své nátlakové síle mluvčím širokého hnutí za sociální a demokratizační požadavky. Opomíjení oprávněných požadavků nahrávalo silám, které hodlaly využít bídy a existenční nejistoty velké části dělnictva k dosažení revoluční přeměny celé společnosti.

TIP: Pád monarchie a exil: Smutný konec Karla I. Habsburského

Po nemilosrdném pronásledování i umírněných dělnických organizací přišel konečně v letech 1884–1888 sled sociálních zákonů. Jejich cílem ovšem nebylo podpořit image spravedlivého císaře v očích nižších vrstev obyvatelstva, ale odvrátit dělnictvo od chiméry revoluce. Císař se neodvážil svojí autoritou podpořit další vlnu sociálních zákonů a získat si tak přízeň diskriminovaných sociálních vrstev. Sociální a ekonomická témata, společná celé monarchii, se mohla stát novým tmelem churavějící říše a eliminovat tak stále hrozivější národnostní spory. František Josef si toho byl patrně vědom, ale opět nedokázal téma energicky uchopit a politicky využít.

Američtí vědci nedávno uspořádali experiment, v rámci kterého se snažili zjistit, zda a jak je možné z fotografie tváře poznat, zda někdo lže, nebo mluví pravdu. K experimentu si sehnali 151 dvojic dobrovolníků, z nichž se vždy jeden ptal podle připravených otázek a druhý odpovídal. Někteří lidé měli mluvit pravdu a jiní zase lhát. Snímky odpovídacích dobrovolníků, kterých bylo 1,3 milionu, poté analyzovala umělá inteligence se strojovým učením, kterou si badatelé vycvičili na rozeznávání rysů v obličeji.

TIP: Cestování bez pasu: Aerolinky experimentují s rozeznáváním tváří

Vědci s umělou inteligencí vytipovali několik obstojných ukazatelů, které napovědí, zda dotyčný lže, nebo mluví pravdu. Nejužitečnějším z nich je prý takzvaný Duchenneův úsměv, při němž se stahují svaly kolem očí a zvedají tváře. Tento úsměv prozrazuje jako lháře mladého muže uprostřed dolní řady tváří na přiložené obrázku. Duchenneův úsměv je spojovaný s pozitivními emocemi a zřejmě podvědomě vyjadřuje pocit uspokojení lháře nad vlastním výkonem. Dalším vodítkem je to, že při lhaní se méně zužují zorničky, než když někdo mluví pravdu.

Roháč obecný (Lucanus cervus) z čeledi roháčovitých (Lucanidae) je největším evropským broukem, kterého pouze na délku předčí díky dlouhým tykadlům někteří tesaříci. Tento mimořádný brouk osídlil prakticky celou Evropu a jeho výskyt zasahuje až do Sýrie. Vlivem lidské činnosti však populace dramaticky prořídla a roháč se stal ohroženým druhem.

Dlouhý vývoj k mohutnosti

Roháči obecní žijí v lesích a hájích v dutinách starých stromů a odumřelých pařezech. Samečci dorůstají velikosti 35–75 mm, velmi výjimečně až kolem 90 mm, a jejich hlavu zdobí impozantní, až 25 mm dlouhá kusadla. Samičky jsou jen zhruba poloviční a jejich kusadla jsou mnohem menší a nenápadnější. Na rozdíl od nebezpečně vypadajících samců ovšem dokáží svou výzbrojí opravdu bolestivě kousnout.

Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího dřeva, kterým se slepé larvy živí. Budoucí obři broučí říše mají v larválním stádiu měkké, krémově zbarvené průsvitné tělo, šest oranžových nohou a oranžovou hlavu, na níž jsou už v této fázi dominantní ostrá hnědá kusadla. Na nohách mají larvy kartáčky, kterými komunikují s ostatními larvami stejného druhu.

Larvy procházejí několika fázemi vývoje a po čtyřech až šesti letech (někdy podle podmínek až po osmi!) se zakukluje. Entomolog Charlie Morgan v 70. letech 20. století zjistil, že kukla roháče pak žije asi tři měsíce v půdě a v létě se nakonec líhne dospělý brouk, který se vyhrabe na světlo a odlétá se pářit s jedincem opačného pohlaví. Dospělci žijí pouze několik měsíců a živí se mízou vytékající z poraněných stromů a šťávou ze stromů a rostlin. Po páření a nakladení vajíček hynou.

Okřídlené helikoptéry

Imaga (dospělci) roháčů obecných se objevují většinou od konce května do počátku srpna. Nejvhodnějším měsícem k jejich pozorování je však jednoznačně teplý červen. Přes den je možné nalézt je na kmenech a v korunách stromů. Přes jejich velikost to ale není nic snadného, protože disponují velmi kvalitním maskováním. Zato v podvečerních a večerních hodinách, kdy za teplého počasí létají v korunách stromů, často uslyšíte jejich hlučný let.

Létají za teplého soumraku a jejich celkem pomalý pohyb vzduchem je doprovázen dobře slyšitelným hlubokým bzučivým zvukem. Samci létají mnohem častěji než samičky. Kdo měl možnost sledovat roháčův let, byl jistě překvapen, že brouk létá vzpřímeně a jeho „vzduchoplavba“ připomíná helikoptéru. Křidélky mává v osmičkách a tím vytváří vztlak mezi nimi a krovkami. Během letu pracuje celé tělo – tykadla slouží k orientaci a k vyhodnocování proudění vzduchu a nožky používá jako kormidel. Přes svou velikost jsou roháči dobří letci a jednorázově jsou schopni uletět více než jeden a půl kilometru!

Tipy pro netrpělivé

Ten, kdo nemá čas nebo trpělivost pátrat po roháčích, může se v květnu a červnu pokochat svatebními lety otakárků fenyklových (Papilio machaon). Za slunných dní se motýli na vrcholech travnatých kopců vzájemně pronásledují při divokých vzdušných tancích a usedají i na zem a rostliny.

TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist

Pokud je roháč obecný stále vzácnější, opak platí o kuně skalní (Martes foina), která s vítězným tažením obsadila naše vesnice i města a neváhala proniknout na půdy našich rodinných domků, chalup a chat. Tyto hbité inteligentní šelmičky pozoruji velmi často večer na chodnících městských sídlišť. Lidé, ke kterým se kuna „přistěhovala“ na půdu, si toho povšimnou zejména v červnu a červenci, kdy probíhá velmi hlučná a divoká doba kuní lásky. Kuny skalní žijí samotářským způsobem života a snesou partnera na svém území jen v období páření. I tak jde ovšem o dosti „italský“ vztah. Noční zběsilé honičky doprovázené hlasitým vřeštěním neberou konce. Není divu (jak mi před časem se smíchem sdělil jeden mluvčí policie), že někteří lidé zděšeně volali policii v domnění, že jim na půdu vnikli zloději.

Rekord v této oblasti oficiálně drží tehdy sedmnáctiletý Randy Gardner, který v roce 1965 probděl 264 hodin, tedy 11 dní. V roce 2007 nicméně dvaačtyřicetiletý Angličan Tony Wright prohlásil, že tento rekord o několik hodin překonal – v baru Studio ve městě Penzance hrál kulečník a přijímal při tom po celou dobu návštěvy. Wright tvrdí, že dlouhodobé bdění mu umožnila schopnost přepínat z jedné mozkové hemisféry na druhou, kterou získal díky speciálnímu jídelníčku sestávajícímu ze syrové stravy.

Guinnessova kniha rekordů však tyto experimenty neregistruje, jelikož jsou z hlediska lidského zdraví považovány za hazardní. Změny ve fungování organismu nastávají již po 24 hodinách soustavného bdění – zvýší se hladina stresových hormonů a krevní tlak, tělo postupně ztrácí schopnost zpracovávat glukózu, imunitní systém přestane pracovat a tělesná teplota klesá.

Za pokus o nejdelší dobu v bdělém stavu zaplatil životem šestadvacetiletý Číňan Ťiang Siao-šan. Fotbalový fanoušek zemřel v roce 2012 po jedenácti dnech bdění, kdy nepřetržitě sledoval mistrovství Evropy ve fotbale. Ačkoliv byl jinak zdravý, popíjení alkoholu a kouření při pokusu o rekord bylo na jeho organismus příliš.

Zhoršující se finanční možnosti obyvatel Turkmenistánu i problémy izolovaného trhu přinášejí situace, jaké známe i z dob socialistického plánování v Československu. Nedostatek toaletního papíru lidé nahrazují rozstříhanými kousky novin. Zdánlivě banální problém má ale v zemi, označované za jednu z nejtvrdších diktatur na světě, nečekané souvislosti – drtivou většinu novin „zdobí“ tvář prezidenta Berdimuhamedova.

Na problém s neuctivým zacházením s obrazem hlavního představitele země se přišlo náhodou, když policie vyšetřovala incident z města Daşoguz na severu země. Partička dětí se zde bavila tím, že na podobiznu prezidenta kreslily vousy. Následné vyšetřování ve škole poté odhalilo používání novin místo toaletního papíru. Ředitel školy byl propuštěn a rozjelo se rozsáhlé vyšetřování této praxe v celé zemi. 

Policisté tak mají nyní za úkol kontrolovat veřejné toalety, zda se na nich nepoužívá papír s podobiznou prezidenta. Nové instrukce dostali i pracovníci na skládkách odpadu, kteří mají za povinnost okamžitě hlásit každé odhalené neuctivé zacházení se symbolem země.

Nesmlouvavý režim prezidenta Gurbanguli Berdimuhamedova je známý svými bizarními zákazy. V uplynulých měsících vláda zavedla například zákaz dovozu aut černé barvy – podle některých zdrojů proto, že má prezident raději bílou. V Turkmenistánu nesmějí státní zaměstnanci nosit zlaté šperky, zakázaný je rovněž lak na nehty a barva na vlasy. Na seznam zakázaného zboží letos přibyly i bikiny a kraťasy.

NASA plánuje, že v roce 2025 ukončí financování Mezinárodní vesmírné stanice na oběžné dráze Země z amerických federálních prostředků. Bude to znamenat definitivní konec vesmírné stanice? A co soukromí investoři? Je reálné, aby byl provoz ISS financován ze soukromých zdrojů? 

Podle nedávno zveřejněné studie to tak bohužel nevypadá. Studie pracovala se čtyřmi různými scénáři provozu pro komerční stanici. Závěry ukazují, že není příliš pravděpodobné, že by se kolem roku 2025 komerční stanice na oběžné dráze ekonomicky vyplácely.

Komerce na oběžné dráze

Před výborem dolní komory Kongresu nedávno vystoupila Bhavya Lal z institutů Institute for Defense Analysis' Science a Technology Policy Institute, která představila výsledky studie na toto téma. Její závěry nejsou pro komerční stanice na oběžné dráze příliš příznivé. Podle Lalové by nefungovalo ani výrazné  (o 50 až 75 procent) snížení cen za přepravu lidí a materiálu na oběžnou dráhu.

TIP: Komerční stanice? Trumpova administrativa chce privatizovat ISS

S kolegy vytipovali tři nejslibnější trhy pro komerční vesmírné stanice. Jde o produkci „exotických“ optických vláken, sestavování satelitů v kosmu a komerční zázemí pro astronauty. Problém je v tom, že výdělky v těchto odvětvích jsou považovány za velmi nejisté, což odrazuje investory. Otázkou tak zůstává, co dál s ISS.

Bhavya Lal nabídla několik možností, jak provoz stanice prodloužit. Samotná ISS by podle ní mohla pokračovat nejméně do roku 2028 za cenu 3 až 4 miliard dolarů ročně z rozpočtu NASA. Další z možností je privatizace vybraných částí stanice. Celou ISS, nebo její části, by také mohla NASA pronajímat soukromým subjektům. 

Intel ISEF (Intel International Science and Engineering Fair) je největší soutěží středoškolských vědeckých projektů na světě. Letos soutěžilo téměř 1 800 účastníků z 81 zemí. Vítězem se ve tvrdé konkurenci stal Oliver Nicholls z australského Sydney, který postavil prototyp autonomního robotického čističe oken pro velké budovy. Vítěze prý inspiroval případ zaměstnance jejich školy, který spadl při čištění oken a zlomil si nohu.

TIP: Britská robotická farma dokončila první autonomní sklizeň na světě

Autonomní čistič v ceně přibližně 2 300 dolarů (51 tisíc korun) je vybavený celkem 8 rotory uspořádanými ve dvojicích. Okna čistí zavěšený na laně, přičemž může pracovat i ve větru o rychlosti až 45 kilometrů za hodinu. Podobní robotičtí čističi by mohli ušetřit hodně peněz i pracovních úrazů. 

Na oficiálních stránkách kalifornského národního parku Redwood se píše, že park znamená více než jen vysoké stromy. Velké lákadlo představuje i 54 km nedotčených pláží a chráněných zátok. Místní atrakcí číslo jedna jsou přesto především prastaří pamětníci: sekvoje vždyzelené. Parkem prochází dálnice č. 101, monumentální stromy si ale nejlépe vychutnáte při pěší procházce. Pouze si budete muset zvyknout na občasnou bolest v krční páteři, která vás „odmění“ za snahu dohlédnout až na samý konec kmenů. Vrcholky často halí mlha, přes kterou prosvítá slunce, což vzbuzuje pocit, že mají koruny stromů svatozář. Je to jako procházet se obří přírodní katedrálou. 

Vláha nad zlato

Před mnoha miliony let byly v Severní Americe sekvoje běžné – rostlo jich tu kolem čtyřiceti druhů. Do dnešních dob však přežily pouze dva – sekvoje vždyzelená a sekvojovec obrovský, jejž najdete ve střední Kalifornii. Oba druhy těchto sekvojí patří k monotypickému rodu, který roste jen na americkém kontinentě, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšířeni po celém světě. Klimatické změny na konci doby ledové způsobily, že sekvoje přežily jen na úzkém pruhu pobřeží, v šířce od osmi do padesáti kilometrů, mezi kalifornským městem Monterey a oblastí v jižním Oregonu. Vzhledem k tomu, že sekvoje potřebují pro svůj růst velké množství vláhy, vyhovují jim vlhkostí nasycené větry vanoucí od Tichého oceánu. Avšak jejich mimořádný vzrůst podporují i mírné zimy podmíněné blízkostí Pacifiku a ideální složení půdy v tomto kraji. 

Vliv nedalekého oceánu zajišťuje podél pobřeží vcelku stabilní celoroční teploty – v průměru mezi 6 a 16 °C. Od října do dubna se tlaková výše nad severním Pacifikem stará o časté bouře, během nichž spadne většina celoročního přídělu srážek v regionu. Ale na tomto tenkém pruhu pobřeží často prší i během roku a většinu času je tu dost mlhavo. Právě tyto pobřežní mlhy zajišťují sekvojím přísun jedné třetiny roční potřeby vody.

Poválečné drancování

Mamutí stromy objevili španělští dobyvatelé na pacifickém pobřeží Kalifornie v roce 1769. V 50. letech 19. století ale odborníci z dřevařských firem rozpoznali vynikající vlastnosti sekvojového dřeva – je lehké, má krásnou strukturu a obsahuje minimum pryskyřice, takže méně podléhá přirozenému rozpadu. A tak začalo drancování lesa. V roce 1965 už bylo vykáceno 85 % z 8 000 km². Pouhých sto let tedy stačilo dřevařům k téměř úplnému vymýcení sekvojí. Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se poptávka po dřevě opět zvedla a obchod s řezivem se rozjel naplno. Nařízení nikdo nerespektoval a během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších 44 000 ha sekvojového lesa. Bez náhrady.

Červený les zachráněn

Proti šílenému drancování lesů protestovali lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech. V roce 1908 vyhlásil prezident Franklin Roosevelt Muir National Monument nedaleko San Franciska národní přírodní památkou ve snaze zachránit alespoň část sekvojových lesů. I přesto ale vláda stále prodávala takřka za babku pobřežní kalifornská území soukromým majitelům a kácení sekvojí pokračovalo. V roce 1918 byla založena Liga pro záchranu sekvojí a zapojili se i členové klubu Sierra Nevada. Teprve v roce 1968, za pět minut dvanáct před definitivním vykácením, bylo lesní území se zbývajícím porostem prohlášeno za národní park, který dostal podle červeně zbarveného dřeva název Redwood – Červený les. 

Každoročně zavítá do parku téměř půl milionu návštěvníků. Mezi největší turistické atrakce patří Komínový strom, který je uvnitř vykotlaný, nebo 50 km dlouhá Třída obrů. Na ní můžete dokonce projet tunelem přímo skrz kmen jednoho z velikánů. 

Anglický astronom Richard A. Proctor v roce 1870 napsal: „Je jasné, že vzhledem k menší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné pro bytosti podobné těm pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné. Ale v mírných a chladných pásmech mohou pravděpodobně existovat lokality s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo. […] Nenacházím žádný důvod zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jaká žijí na Zemi.“

Šlo ovšem o pouhé předpoklady. Dlouho se nedařilo ani určit rotační periodu Venuše. Při pohledu ze Země neviděli astronomové na jejím povrchu žádné útvary, které by pravidelně měnily polohu v závislosti na rotaci planety. Došli proto dokonce k závěru, že celé těleso může pokrývat souvislý oceán. Teprve později se zjistilo, že Venuši obklopuje velice hustá atmosféra a halí ji spojitá vrstva oblačnosti. Úspěšná tak byla až pozorování pomocí radaru: odhalila skutečnou tvář planety a umožnila určit její rotační periodu.

Názor na existenci života na Venuši se změnil v okamžiku, kdy další pozorování naznačila velmi nepříznivé podmínky. Sovětské a americké sondy potvrdily, že teplota povrchu tělesa přesahuje 400 °C a tamní atmosférický tlak je 93× vyšší než na Zemi.

Sestra modré planety

Dnešní Venuše představuje doslova pekelné místo kvůli vysoké teplotě a obrovskému atmosférickému tlaku na povrchu. Evropská sonda Venus Express však zjistila, že tomu tak nebylo vždy. Ve vzdálené minulosti se druhá planeta Sluneční soustavy pravděpodobně velmi podobala Zemi a možná obsahovala i značné množství vody.

„Venuši postihla klimatická katastrofa, zatím ovšem nevíme, o jakou událost se jednalo ani kdy k ní došlo,“ vysvětluje David Grinspoon z Denver Museum of Nature and Science. Planeta tak přišla téměř o veškeré zásoby vody. V minulosti mohla Venuše disponovat podobným množstvím životodárné tekutiny jako Země, nicméně při vyšších teplotách se kapalina postupně vypařovala. Ultrafialové sluneční záření pak rozložilo vodní páru na kyslík a vodík: Těžší kyslík zůstal v atmosféře a nejspíš reagoval s atomy v kůře planety, načež z ovzduší postupně vymizel. Lehčí vodík mohl naopak snadno uniknout do kosmického prostoru. Poměr vodíku a deuteria (těžkého vodíku) v plynném obalu Venuše uvedenou teorii podporuje. K dovršení všeho pak před 500–800 miliony let celý povrch planety doslova zaplavila žhavá láva.

Ozónová vrstva 

Podařilo se však zjistit, že se vysoko v atmosféře Venuše nachází vrstva ozónu. Porovnání jejích vlastností s odpovídajícími vrstvami u Země a Marsu přitom pomůže astronomům zdokonalit metody hledání života na jiných planetách.

Podle počítačových modelů vzniká ozón v plynném obalu Venuše v případě, že sluneční záření rozbíjí molekuly oxidu uhličitého, čímž se uvolňují atomy kyslíku. Atmosférické proudy je následně „vymetou“ na noční polokouli planety, kde mohou kyslíkové atomy vytvářet dvouatomové molekuly kyslíku, přičemž občas vznikne i tříatomová molekula ozónu.

Doposud vědci detekovali ozón pouze v atmosférách Země a Marsu. Na naší planetě je pak jeho přítomnost velmi důležitá pro existenci života, protože zmíněná látka absorbuje velké množství ultrafialového záření, které živé organismy ohrožuje.

Pekelné podmínky

Sonda Venus Express přidala k novým poznatkům také první svědectví, že atmosféra Venuše generuje bleskové výboje snad ještě ve větší aktivitě, než je tomu v případě Země. Vědci pak vědí pouze o dvou dalších planetách, kde lze blesky pozorovat – o Jupiteru a Saturnu.

Objev blesků na druhém členovi Sluneční soustavy je mimořádně významný, protože elektrické proudy působí jako hnací síla pro různé chemické pochody a pro rozpad molekul na fragmenty, které se následně mohou neočekávaným způsobem spojovat s dalšími fragmenty. Blesky na Venuši jsou přitom v porovnání s obdobnými jevy na Zemi, Jupiteru či Saturnu unikátní: tamní výboje totiž nesouvisejí s vodními oblaky, nýbrž s mračny obsahujícími kapičky kyseliny sírové.

Sonda Venus Express rovněž nahlížela pod hustý závoj planetární oblačnosti a poskytla nám nové údaje o povrchu Venuše: jeho teplota dosahuje 462 °C, zatímco vyvýšená místa a pohoří vystupující 5 km nad okolní terén jsou přibližně o 40 °C chladnější.

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

Nečekané informace přinesla družice také o teplotě atmosféry a jejím proudění. Hustá oblačnost, tvořená kapičkami kyseliny sírové, se nachází 40–60 km nad povrchem. Tzv. mezosféra ve výšce 60–100 km pak představuje přechodovou oblast plynného obalu, kde silný vítr unáší ovzduší takovou rychlostí, že oblétne celou planetu jednou za čtyři dny (tzv. superrotace). Horká atmosféra se šíří na noční stranu tělesa, kde se poté ochlazuje a klesá k vrcholkům oblaků.

Pokračování příště

Dnešní standard je pět jídel denně: snídaně, oběd, večeře a mezitím dvě svačiny. K snídani bývá teplý nápoj (čaj či káva) a cereálie s jogurtem nebo pečivo s nějakou oblohou. Oběd je obvykle teplý a složený ze dvou chodů, polévky a hlavního jídla. Večeře může být teplá, nebo si můžeme vzít nějakou formu obloženého chleba. Jak to bylo v takovém 15. století?

Dvě jídla denně

V pozdním středověku se podle badatelky Magdaleny Beranové jedlo pouze dvakrát denně: první jídlo před polednem a druhé v podvečer kolem klekání (mezi pátou a půl sedmou, dle krajových zvyklostí).

Složení stravy samozřejmě záleželo na sociální vrstvě a bohatství strávníka, ale není pravda, že naši předkové žili o suchém chlebu, jak si spousta lidí myslí. Pro střední vrstvu obyvatel (měšťany, řemeslníky, hospodáře) bylo maso na jídelníčku běžné denně, omezovalo se v pátek a v obdobích půstu, naopak v neděli a o křesťanských svátcích chystaly hospodyně honosnější a složitější chody.

První jídlo se skládalo zpravidla ze studené kuchyně – mléko, chléb, sezónní ovoce a zelenina, sýry, máslo nebo tvaroh, kousek uzeného, klobásy nebo studené maso z předchozího dne. V té době zřejmě vznikla pochoutka v podobě plátku vařeného hovězího masa položeného na krajíc chleba a zasypaného takzvanou vejmrdou. Vejmrda byl strouhaný křen a jablka v poměru jedna ku jedné. V panské kuchyni se jídlo mohlo doplnit hořčicí. 

Až šest chodů

Druhé jídlo v podvečer se vařilo a obvykle obsahovalo tři až šest chodů. Nejčastější chody byly:polévka, vařené hovězí maso, kaše, pečeně, zvěřina, ryby, pernatá zvěř a různé druhy nákypů. Polévka v té době znamenala vývar (z masa, zeleniny nebo luštěnin), který se nalil například na opečený chléb přelitý rozpuštěným máslem.

Jako druhý chod se skoro vždy podávalo vařené hovězí maso, nakrájené na plátky a někdy přelité omáčkou (pověstný britský mátový sauce je pozůstatkem z té doby). Kaše se mohla skládat z luštěnin nebo hrubě mletých obilovin a podávala se buď zalitá máslem nebo oslazená medem či povidly. Oproti dnešnímu stravování neměli středověcí lidé ve zvyku jíst maso s přílohou, takže kaše se servírovala zvlášť jako jiný chod.

TIP: Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

Následovaly pak další chody: různě upravené ptactvo (včetně zpěvných ptáků), zvěřina připravovaná na mnoho způsobů a sladké nákypy. Nákypy se často skládaly z rýže nebo těstovin, zalité vejcem a smetanou a oslazené medem, se skořicí, mandlemi nebo rozinkami. K jídlu se připravovala i méně obvyklá zvířena – raci, žáby, šneci, říční škeble a podobně. Ke každému chodu se podával chléb, k pití pivo, víno nebo medovina.