Aktuálně známe zhruba 3 700 exoplanet, přičemž okolo 230 z nich se nachází v obyvatelné zóně. Dalších přes 4 300 známých objektů navíc čeká na exoplanetární kandidátní listině. Vědci jsou ale zatím poněkud bezradní v tom, jak v takovém množství světů rozpoznat planetu, na které by mohl existovat život.

Roční období planet

Ani s těmi nejlepšími přístroji na vzdálenosti světelných let z planet mnoho neuvidíme. Jednou z mála možností je sledovat atmosféry těchto planet. Stephanie Olson z Kalifornské univerzity Riverside a její kolegové navrhují, že bychom mohli sledovat sezónní změny v atmosféře exoplanet.

Například na Zemi to funguje tak, že nad severní polokoulí, která má více souše, je během léta v atmosféře více kyslíku a méně kysličníku uhličitého. Na exoplanetách obydlených životem by to mohlo být podobné.

TIP: Obrácená optika: Jak by mimozemšťané poznali, že na Zemi existuje život?

Vědci simulovali řadu různých scénářů a sledovali v nich sezónní změny obsahu molekul, které jsou významné pro život našeho typu, včetně kyslíku, oxidu uhelnatého a metanu. Všechny tyto látky mohou vznikat biologickými i nebiologickými procesy. Pozorování sezónních změn by mohlo přispět k odhalení jejich původu.

Američtí psychologové nedávno zjišťovali, ve kterých profesích páchají lidé ve Spojených státech nejvíce sebevražd. Překvapivě se ukázalo, že úplně nejrizikovější skupinu tvoří lékaři.

V USA ukončí lékaři život sebevraždou častěji, než lidé všech ostatních profesí. Každoročně tam vlastní rukou zemře 28 až 40 lékařů na 100 tisíc obyvatel. Nejčastěji je to ve spojitosti s předávkováním nebezpečnými léky, druhé v pořadí jsou střelné zbraně.

Jiný nedávný výzkum zase dospěl k závěru, že většina lékařů a odborníků ve zdravotnictví trpí vážným pracovním stresem a podléhá vyhoření. Vysoké procento sebevražd je toho přímým důsledkem.

TIP: Nebezpečné hory? Vysokohorské prostředí svádí lidi k sebevraždám

Zároveň vyšlo najevo, že tento alarmující stav je mimo zájem veřejnosti i odborníků. V USA neexistují žádné speciální programy určené lékařům, které by jim pomáhaly zvládat obtížnou profesi. Často tak dochází k sebevraždám u lékařů, kteří trpí depresemi nebo mají problémy s alkoholem a dalšími podobnými látkami.

Před pár dny vyšlo najevo, že některé čínské společnosti sledují své zaměstnance neuvěřitelným způsobem. V továrnách, ve vojenských zařízeních a v dopravě musejí lidé nosit helmy s EEG senzory.

Podle dostupných informací jde o projekt financovaný čínskou vládou, jehož cílem je sledovat emoce zaměstnanců a také zvyšovat jejich produktivitu práce. Pokud se šéf takového zaměstnance dozví, že jeho podřízený je v depresi, nervózní nebo naštvaný, může na situaci zareagovat.

TIP: Strana, vlast a národ: Čínská vize výchovy občanů budoucnosti

Pro mnoho lidí je takové sledování zaměstnanců velmi znepokojivé. Odborníci z MIT se ale domnívají, že taková technologie zřejmě nemůže být dostatečně spolehlivá. Alespoň prozatím. Jak je ale vidět, už i emoce zaměstnanců přestávají být soukromé.

Žijeme sice v zapadlém koutě Mléčné dráhy, čas od času se stane, že se cizí hvězda přiblíží našemu Slunci více, než by bylo zdrávo. V budoucnu se to přihodí i hvězdě Gliese 710.

O tom, že se oranžový trpaslík Gliese 710 přiblíží ke Slunci, už nějaký čas víme. Astronomové Raul de la Fuente Marcos a Carlos de la Fuente Marcos z Madridské univerzity nedávno zjistili, že se to stane dříve, a že se hvězda přiblíží více, než jsme si doposud mysleli.

Přiblížení na 0,07 světelného roku

Po zpracování nové várky dat evropské vesmírné observatoře Gaia, která pozoruje ohromný počet hvězd v našem okolí, dospěli badatelé k závěru, že se k nám Gliese 710 nejvíce přiblíží za 1,29 milionu let, a že to bude na vzdálenost 0,07 světelného roku.

TIP: Co by se stalo, kdyby Sluneční soustavou proletěla hvězda?

To je sice stále asi 4 tisíckrát dále, než obíhá Země kolem Slunce, ale přece jenom jde o hvězdu o hmotnosti zhruba poloviny Slunce. Její gravitace by sice neměla mít zásadní vliv na planety Sluneční soustavy, což by mohlo mít zcela zničující důsledky, mohla by ale spustit velkou spršku komet. Pokud ovšem dojde k rozrušení drah většího počtu těles v Oortově mračnu, vnitřní část Sluneční soustavy si nejspíš užije pořádný ohňostroj.

Spalničky jsou vysoce nakažlivé. Šíří se vzduchem kapénkami a jejich původcem je virus spalniček. V zemích, kde nebylo zavedeno očkování, jsou spalničky život ohrožujícím onemocněním. Z celosvětového pohledu jsou nejčastější příčinou úmrtí dětí do pěti let. Více než 95 % těchto úmrtí je v rozvojových zemích se špatným nebo prakticky žádným zdravotnictvím.

Nebezpečná nakažlivost

Nemocný do svého okolí vylučuje virus už čtyři dny před prvními příznaky, kdy se cítí a vypadá zcela zdráv. Může tak nakazit všechny vnímavé osoby ve svém okolí. Po výsevu vyrážky se virus šíří ještě další čtyři dny a ve vzduchu vydrží cirkulovat další dvě až tři hodiny poté, co nakažený člověk opustí místnost. Některé odborné studie uvádějí, že od člověka nakaženého chřipkou se nakazí další tři vnímavé osoby, od člověka nakaženého spalničkami však až dalších osmnáct lidí. Proto se spalničky považují za jedno z nejnakažlivějších infekčních onemocnění.

Spalničky jsou označovány za dětskou nemoc, dospělým se však nevyhýbají. Kvůli tomuto zařazení však u nich často dojde k diagnóze později a může tak dojít k řadě komplikací – například zápalu plic, zánětu středního ucha, vedlejších dutin nosních nebo zánětu mozku. U neočkovaných a oslabených jedinců může průběh onemocnění v extrémních případech skončit až smrtí. Na spalničky není žádný specifický lék. Léčí se pouze projevy onemocnění – horečka a další nepříjemné symptomy.

Důležitá prevence

Očkování proti spalničkám je podle zkušeností lékařů a hygieniků nejúčinnější preventivní opatření. Hygienická stanice hlavního města Prahy proto především rodičům doporučuje překontrolovat, zda jsou jejich děti proti spalničkám chráněny příslušnou vakcinační látkou. Pokud zjistí, že ne, měli by tak podle doporučení HSHMP vyhledat praktického lékaře pro děti a dorost a nechat děti očkovat. Hygienická stanice také nabízí v případě potřeby odbornou radu.

„Z dosud nemocných dětí v Praze jich šestnáct proti spalničkám očkováno nebylo. Čtyři děti nedosáhly věku třinácti měsíců potřebného k očkování. U dvanácti dalších rodiče očkování odložili nebo zcela odmítli. 

Pět dětí bylo očkováno na Ukrajině. Jeden cizinec o svém očkování nedohledal potřebné informace. Z prozatím nemocných dospělých čtyři lidé ve věku čtyřiačtyřicet až sedmačtyřicet let absolvovali očkování jen jednou dávkou očkovací látky. Jednadvacet osob pak nedisponovalo žádným dokladem o očkování nebo o očkování neví. Kompletně dvěma dávkami očkování prokazatelně prošla jen jedna třicetiletá žena, která navzdory očkování onemocněla. Očkována však byla v raném věku,“ informoval o aktuální situaci šéf pražských hygieniků RNDr. Jan Jarolímek, Ph.D., MBA.

Nezodpovědní rodiče

„Z našeho pohledu se tato skutečnost jeví jako značně problematická a postoj rodičů jako značně nezodpovědný. Je proto třeba opakovaně na rodiče apelovat, aby v současné situaci probíhajícího zvýšeného výskytu spalniček svůj postoj k tomuto očkování  přehodnotili,“ upřesnil hygienik.

TIP: Pět nejčastějších mýtů o očkování

Povinnost podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování je přitom fyzickým osobám s trvalým pobytem na území Česka a dále cizincům, jimž byl na území Česka povolen trvalý či delší přechodný pobyt, dána zákonem o ochraně veřejného zdraví. 

Jižní Georgie je největším ostrovem britského zámořského území Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy v jižním Atlantiku. Nedávno zde úspěšně skončil největší projekt likvidace krys v historii.

Do boje s hlodavcem

Vědci potvrdili, že Jižní Georgie je teď oficiálně bez krys. Nepříjemní hlodavci na ostrově žili asi 250 let, kdy sem připluli na lodích lovců tuleňů a velryb. Zdejší živočichové, především ptáci, nebyli na takovou invazi připraveni. Mnoho druhů zde hnízdilo na zemi, kde se jejich vejce a mláďata stávali kořistí věčně hladových hlodavců.

Na ostrově hnízdí zhruba 30 milionů ptáků, kteří náležejí k celkem 81 druhům. Dva z těchto druhů - linduška jižní a ostralka žlutozobá jižní, nežijí nikde jinde na Zemi. Zdejší ochránci přírody proto spojili síly s britskou organizací South Georgia Heritage Trust a sehnali 10 milionů liber (asi 290 milionů Kč), za které v roce 2008 spustili velkorysou akci totální likvidace krys.

TIP: Ochranáři drsně proti kaprům v Austrálii: Vypustí na ně zabijácký virus

Likvidace probíhala pomocí jedů, který byl po ostrově rozšiřován i s pomocí helikoptér. Celkem bylo během operace spotřebováno okolo 200 tun krysího jedu. Úspěch desetiletého snažení potvrdili výzkumníci, kteří ostrov prošli křížem krážem se speciálně vycvičenými psy. 

Bývalý vězeňský dozorce ve věznici ve Wauponu Don Gorske je zákazníkem, o jakém každý restauratér sní. Jeho vášní jsou hamburgery, zejména pak ten nejznámější – Big Mac od McDonald's. Na svou oblíbenou pochoutku chodí do provozovny rychlého občerstvení již 46 let a obvykle spořádá dva kousky. Od roku 1972 tak tento čtyřiašedesátiletý Američan pozřel již přes 30 tisíc Big Maců. Díky své vášni si Don Gorske vysloužil i zápis do Guinnessovy knihy rekordů, když loni v říjnu spořádal svůj 29 482. hamburger. 

Fastfoodový rekordman

Za posledních 46 let prý bylo jen osm dní, během kterých neměl svůj Big Mac. Bylo to proto, že ve své bývalé práci ve věznici ve Wauponu musel sloužit dvojité směny a nemohl se dostat ven. Své oblíbené jídlo vynechal také 27. dubna 1988. V tento den zemřela Gorskeho matka, která mu jeho hamburgerovou vášeň rozmlouvala. Jindy ho o jídlo připravila sněhová bouře – například když v roce 1982 dorazil k zavřené restauraci. 

Lidé, kteří Dona Gorskeho znají, mají pochybnosti o jeho duševní kondici. Kromě toho, že si vede pedantsky podrobné záznamy o svých stravovacích zvycích, skladuje ve svém domě tisíce krabiček od Big Maců. Neobvyklá sbírka ale už prý není zdaleka kompletní, o podstatnou část připravilo Dona Gorskeho tornádo v roce 1990.

TIP: Ve věku 98 let zemřel vynálezce Big Macu Jim Delligatti

Přestože jsou hamburgery a fast foody obecně spojovány s obezitou nezdravou stravou, Don se podle všeho těší skvělé kondici. Ve svých čtyřiašedesáti letech váží 86 kilogramů a ani měření cholesterolu neukázalo žádné významé negativní dopady poněkud monotónní stravy na Donovo zdraví.

Jak víme ze starých legend, římští bohové povětšinou nepatřili k nejctnostnějším. Pokud se božstvu zalíbil některý smrtelník (častěji smrtelnice), musel mu být po vůli, ať už toho bylo dosaženo lstí nebo hrubým násilím. Proto není divu, že po světě pak běhalo mnoho božských levobočků. Jací byli nejslavnější z nich – bájní zakladatelé Říma Romulus a Remus? 

Znásilněna Martem

Maminka slavných dvojčat, Rhea Silvia, byla dcerou krále Numitora, vládce starověkého městského státu Alba Longa. Její rodinu postihla neradostná, ale nepříliš vzácná tragédie, když jejího otce svrhl z trůnu strýc Amulius. Ten staršího bratra sice nechal naživu, zato však před smrtí neušetřil jeho syny.

Jedinou Numitorovu dceru pak strýc donutil, aby se stala vestálkou – panenskou služebnicí v chrámu bohyně Vesty. Tak měl jistotu, že ani ona nebude mít děti, které by si dělaly nároky na královský dvůr. Nepočítal ale s náruživým božstvem…

Jeden z nejvýznamnějších obyvatelů římského panteonu, bůh války Mars, krásnou Rheu svedl nebo rovnou znásilnil, když usnula v posvátném háji. Přirozeně tento akt nezůstal bez následku – konkrétně dvou následků. 

Adoptivní matka vlčice

Když nešťastná vestálka porodila dvojčata, stihl ji nejkrutější trest! Ona sama prý byla zaživa pohřbena. Její novorozené chlapce král Amulius ve strachu svěřil dvěma svým sluhům, aby je utopili. Sloužící se k tak krutému činu neměli: „Jak jsou krásní,“ plakali cestou k Tibeře: „… a jak se mají k světu!“ 

Jenže co naplat! Museli obětovat buď ty krásné chlapečky, nebo vlastní život. Poslali tedy malinké bratry v ošatce po rozvodněném toku a se smutkem v srdci se vrátili domů. Jenže říční bůh se nad novorozenci smiloval. Ošatka se nejprve chvíli houpala na vlnách, které je donesly až do bahna u lesnatého břehu pahorku Palatinu. Pak vody opadly a bratři byli na suchu. 

Voda už jim tedy ublížit nemohla, zabít je ale mohl hlad. Příroda však způsobila doslova zázrak. Z jeskyně Lupercal poblíž posvátného stromu ficus Ruminalis, který je zasvěcen bohyni ochraňující kojící matky a kojence, přiběhla vlčice, která se k chlapcům lísala a něžně je olizovala a nakonec jim s mateřskou péčí dala pít své mléko. Středověkou bronzovou sochu této bájné náhradní matky římských zakladatelů můžeme dodnes obdivovat v Kapitolských muzeích. 

Pravda

Romulus a Remus díky její péči přežili a zesílili. Po čase je poblíž vlčího doupěte našel chudý pastýř Faustulus. Ten vlčici odehnal a děti odnesl do své chatrče, kde je spolu s manželkou vychoval. Dvojčata vyrostla, zesílila, byli z nich bystří a odvážní mladí muži, kteří se vždycky zastávali slabších proti silnějším a s láskou se starali o stáda svého adoptivního otce. Dobře znali zákony, takže často působili jako soudci v místních rozepřích pastýřů a rolníků. Nejspíš by ve skromných poměrech i zestárli, jenže pak se dozvěděli pravdu…

Jednou při Panově slavnosti byl Remus zajat a křivě obviněn z toho, že způsobil škody na stádech bývalého krále Numitora, tedy svého dědečka. Faustulus pak Romulovi raději svěřil tajemství jejich původu. Romulus proto spolu se svými druhy vtrhl do královského vězení a bratra osvobodil. Svrhl Amulia a zemi vrátil dědovi. Jenže to už jeho i Rema přímo magicky přitahovala moc! 

Osudný spor

Bratři se rozhodli, že založí vlastní nové město, ve kterém budou vládnout. Spolu s přáteli odešli na Palatinský pahorek, kde je kdysi vyplavily vody Tiberu, že právě tady bude jejich nový domov. Ale pak vznikl osudný svár. Po kterém ze zakladatelů se budoucí říše bude jmenovat? Dohoda se zdála nedosažitelná. Proto se chlapci dohodli, že dají na ptakověštbu. Romulus čekal na Palatiu, Remus pak na Aventínském vrchu. Právě Remus uviděl šest supů jako první. Jenže za malou chvilku kolem Romula letělo supů dvanáct! Romulus se rozhodl, že vítězem této věštby je on. 

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

Podle pradávných etruských zvyků na Palatiu vyhloubil posvátným pluhem několikrát přerušenou hlubokou brázdu. Ta symbolizovala budoucí příkop pro obranu, vyoraná hlína pak představovala hradby a přerušení budoucí brány. Remus se mu posmíval, a pak brázdu dokonce přeskočil. Takovou potupu ale Romulus nesnesl. Bratra zabil se slovy: „Tak ať v budoucnu zhyne každý, kdo přeskočí mé hradby!“ Romulus zůstal jako jediný vládce města. To podle něj dodnes nese jméno Roma - Řím.

Jak umírá král? 

Legendy se shodují v tom, že Romulus byl panovníkem moudrým. To on položil základ budoucí velikosti a slávy Říma. Takový mocný panovník by snad ani nesměl zemřít stářím, natož být poražen v nějaké bitvě silnějším soupeřem. Jednou na jaře, když pořádal přehlídku svého vojska, strhla se znenadání obrovská bouře. V nastalém zmatku se na zem snesl bůh války Mars na svém ohnivém voze a odvezl svého syna Romula do nebes… 

V roce 1839 stanul americký badatel a diplomat John Lloyd Stephens u zřícenin mayského města Copán v západním Hondurasu (viz Dva tisíce hieroglyfů) a jeho údiv neznal konce. Úchvatné mnohastupňové pyramidy, monumenty zdobené zvláštními hieroglyfy i precizní kamenné dekorace – to vše dokazovalo, že místo kdysi obýval neobyčejně vyspělý národ. Odkud však přišel a co ještě bylo možné z ruin dávno zmizelého světa vyčíst?

„Minulost před námi ležela jako zničená loď uprostřed oceánu: Její stěžně byly pryč, její jméno bylo smazáno, posádka zahynula – a nebylo nikoho, kdo by mohl říct, odkud připlula, kam směřovala a co zapříčinilo její zkázu,“ poznamenal si lakonicky Stephens a pokračoval v objevitelské pouti po Hondurasu. 

Jak se následně ukázalo, starobylé ruiny pocházely z klasického období mayské civilizace, jež se odehrávalo přibližně v letech 250–900. Americký vědec jejich nález později popsal v knize Příhody cest Yucatanu. Nesmírně populární publikace však zároveň přinesla řadu otázek: Kde se v srdci pralesa vzala nejvyspělejší říše tehdejší Střední Ameriky? Jak vypadala její společnost? O čem vypovídalo její nerozluštitelné písmo? A proč ji obyvatelé v 9. století náhle a zdánlivě bez důvodu opustili? 

Pod zeleným baldachýnem 

Badatelské a archeologické týmy se nadšeně pustily do práce a začaly s rekonstrukcí podoby mayské civilizace. Postupně se ukázalo, že šlo o vůbec nejrozvinutější impérium předkolumbovské Mezoameriky. Střípky do sebe pomalu zapadaly, zejména poté, co vědci rozluštili většinu složitého mayského písma. Počátkem 21. století měl tedy svět celkem jasnou představu, jak ohromná říše vypadala, kolik měla obyvatel a jak fungovala tamní společnost. 

Jenže nedávno přišel šok. Počátkem tohoto roku, 180 let po Stephensovi, pátrali badatelé v guatemalské oblasti Petén. Tentokrát však měli pomocníka, o němž se dávnému objeviteli ani nezdálo – technologii lidar. Se zařízením, které mnozí nazývají „Hubbleovým teleskopem pro archeology“, mohli nahlédnout pod příkrov pralesa a odhalit, zda zarostlý terén neukrývá stopy dávného osídlení. 

Odborníci z Guatemalského fondu mayského dědictví prozkoumali s využitím letadla neuvěřitelných 2 100 km² a to, co objevili, předčilo veškerá očekávání: V tropickém porostu se nacházelo na 60 tisíc pozůstatků staveb – domů, paláců, pyramid i opevnění. Relikty se navíc soustředily v šesti lokalitách, které vědci zpočátku považovali za města: Podobná sídla, jako Tikal, Holmul, Witzna a Xmakabatun, se totiž nacházejí v bezprostřední blízkosti. Jenže realita byla ještě fantastičtější. 

Milionová megapole 

Lidar totiž ukázal, že jednotlivá centra spojovaly důmyslné vyvýšené cesty, jež umožňovaly pohodlný průjezd i v období dešťů. Právě hustá silniční síť mezi objevenými oblastmi inspirovala nakonec badatele k revoluční myšlence: Co když nešlo o samostatná města, nýbrž o gigantickou a dokonale propojenou megapoli, kde mohlo žít až milion obyvatel? Tikal a další nalezená sídla by pak podle této teorie představovala pouhé čtvrti ohromného „města měst“. 

Dějiny se ovšem budou nejspíš přepisovat nejen kvůli neočekávané rozloze mayských sídel, ale také s ohledem na počet lidí žijících v tamních ulicích. Dosud se archeologové shodovali, že v době největšího rozmachu měla říše přibližně pět milionů obyvatel. Na základě nového objevu už ovšem mohou s jistotou říct, že šlo o 10–15 milionů. Kdyby v polovině 9. století zavítal za oceán nějaký Angličan, asi by se mu z velikosti amerického impéria zatočila hlava: Mayové totiž tehdy obývali teritorium dvakrát větší než ostrovní země, a navíc mnohem hustěji osídlené. 

Antické Řecko v džungli

Archeologové musejí svůj postoj přehodnotit i v dalších ohledech: Dřív se mělo za to, že tropické podmínky zkrátka neumožňovaly vznik vyspělé civilizace. Nový objev v guatemalském pralese, v mnohém připomínající nedávno odkrytou megapoli Angkor Vat v Kambodži, ovšem naznačuje pravý opak. Mayská společnost v srdci džungle byla totiž před 1 200 lety, na vrcholu své vyspělosti, srovnatelná s kulturami starověkého Řecka nebo Číny.

Jednoduše vychází najevo ohromné množství nových souvislostí a slovy archeologa Francisca Estrady-Belliho z Tulane University „budeme potřebovat dalších sto let, abychom shromážděná data prošli a skutečně porozuměli tomu, co vidíme“. Jak nová zjištění zapadnou do skládačky našich stávajících vědomostí o obyvatelích záhadně zmizelého impéria? 

Image

Čtěte také

Kamenný poklad v srdci džungle: Odhalená tajemství mayské megapole (2)

Ani další kosmická výprava Borise Volynova (viz předchozí část) se však neobešla bez dramatických zvratů. Svůj druhý let absolvoval v roce 1976 na palubě Sojuzu 21 a orbitální stanice Saljut 5 společně s Vitalijem Žolobovem. Měli za úkol především snímkovat zemský povrch, během mise ovšem nastala havarijní situace a mimořádně změnila celý průběh expedice. 

Volynov pak na napínavé okamžiky opět vzpomínal: „Právě když se Saljut 5 nacházel v zemském stínu, spustila se náhle siréna, zhaslo veškeré osvětlení a my jsme se ocitli v naprosté tmě. Vypnuly se všechny přístroje včetně obnovy atmosféry. Přerušila se výroba kyslíku, a tak jsme se mohli spolehnout pouze na zásoby v ovzduší stanice. Byla naprostá tma – nevěděli jsme, kde je nahoře, kde dole, kde jsou jednotlivé přístroje – pouze sirénu jsme slyšeli odevšad. Nahmatali jsme ovládací pulty, sirénu jsme vypnuli a poprvé ‚uslyšeli‘ kosmické ticho. Bylo to, jako když se nacházíte v mrtvém městě. Ten pocit je jen pro silné povahy…“

Odkázáni sami na sebe

Předali na Zemi šifrovanou zprávu, že na palubě stanice došlo k havárii. Dvoustranné spojení v tom okamžiku neexistovalo, nacházeli se mimo zónu slyšitelnosti. Museli zjistit, co se stalo. Dehermetizace? Naštěstí ne. Bylo velmi problematické uvést stanici znovu do chodu, zapnout životně důležité přístroje. Systém stabilizace a orientace nefungoval, museli se pokusit o ruční ovládání. Žolobov se přemístil do Sojuzu, kde určoval polohu lodi vůči Zemi a informoval vnitřním telefonem Volynova, který se poté pokusil představit si polohu stanice v prostoru a pomocí raketových motorů upravoval její orientaci.

Jakmile se jim podařilo obnovit dodávku elektrické energie, poslali na Zemi další šifrovanou zprávu o incidentu. Když se dostali do oblasti rádiové slyšitelnosti, zjistili, že v řídícím středisku neměli o dění na stanici ani tušení. Posádka odeslala ještě jednu zprávu, ale to už opět opouštěla zónu slyšitelnosti a musela se zase spolehnout jen na sebe. Stanici však probudili k životu, což bylo hlavní.

Návrat do pole vůní

Nicméně silný stres vyvolal u Žolobova úporné bolesti hlavy, které nezmírnily žádné léky na palubě. Měl značné problémy se spánkem. Přestal cvičit, stále méně se věnoval práci. Činnost obou tak musel zastat Volynov.

Řídící středisko informovali o vzniklé situaci až později, snažili se vše vyřešit sami. Nakonec ovšem museli s pravdou ven. Pozemní tým rozhodl o předčasném návratu, a přestože vhodné světelné podmínky se očekávaly teprve za pět dní, měli vzhledem ke zdravotnímu stavu Žolobova zamířit k Zemi co nejdříve – a to i v noci, kdy stanice přelétávala nad přistávací oblastí. Volynov pomohl kolegovi obléct a zkontrolovat skafandr a pak se oblékl sám. Zaujali svá místa v lodi a vydali příkaz k oddělení od orbitální stanice. Obvykle k němu došlo do deseti sekund – tentokrát se však nic nedělo. Volynov podal hlášení středisku. Pokud by se oddělení včas nepodařilo, museli by se vrátit na palubu Saljutu 5 a čekat na další instrukce. Nakonec se však po odeslání příkazu ze Země podařilo zámky poutající kosmickou loď ke stanici otevřít. 

Přestože se vraceli v noci, přistání proběhlo hladce. Dosedli na pšeničné pole a po otevření vstupního otvoru je doslova zaplavila spousta nejrůznějších vůní, jimž v umělé atmosféře stanice docela odvykli.