Ve středním triasu, asi před 240 miliony let žila Megachirella, plaz o velikosti chameleona. Vědci důkladně proskenovali pozůstatky tohoto tvora a zjistili, že to byl nejstarší známý šupinatý plaz, pradávný příbuzný dnešních ještěrů a hadů. Doposud jsme měli za to, že šupinatí plazi jsou asi o 70 milionů let mladší. Teď se zdá, že se objevili bezprostředně po a možná i těsně před největším vymíráním všech dob, které proběhlo na konci permu, před 252 miliony let.

Fosilie megachirelly byla objevena už před 20 lety, kdy ji našli v Dolomitech, v severovýchodní Itálii. Jak už to ale v podobných případech bývá, vědci odhalili skutečný význam nálezu až po mnoha letech.

TIP: Starý trik: Ještěři mohli odhazovat ocas již v prvohorách, před 289 miliony let

Tentokrát ovšem nešlo o žádnou náhodu. Paleontologové strávili stovky dní ve více než 50 muzeích a univerzitách, kde studovali fosilie i dnes žijící zástupce šupinatých plazů. Cílem jejich úsilí bylo lépe pochopit ranou evoluci těchto živočichů. A přitom narazili na megachirellu, která se pro ně stala sladkou odměnou za námahu.

Černobylští ptáci nezpívají víc proto, že by truchlili nad oběťmi katastrofy, jak by si to vyložil mnohý básník. Jde o důsledek radioaktivního záření, které ještě dnes způsobuje vysokou úmrtnost samiček, jež jsou na ně citlivější než samci. Ti jsou nuceni vynaložit velké úsilí na přivábení některé z mála přeživších samic a výsledkem jsou jejich dlouhé, hlasité koncerty.

TIP: Hovory zvířecího světa: Hlučné ryby i velrybí šlágry

Z celkem osmi zkoumaných oblastí vykazujících různý stupeň radioaktivní kontaminace byly ptačí koncerty nejsilnější tam, kde byla radioaktivita nejvyšší. Průzkum navíc prokázal, že se na stejných lokalitách vyskytuje větší množství jednoletých jedinců než dospělců, čímž se potvrdila domněnka o vysoké úmrtnosti ptáků na těchto místech.

Ruský panovník se od samého začátku své vlády pravidelně ukazoval na vojenských manévrech a své zvyky nezměnil ani během války. Díky tomu existují stovky snímků ruského monarchy ve společnosti generálů i prostých vojáků. Srdcovou záležitost Mikuláše II. představovalo jezdectvo, konkrétně kozáci, kteří tvořili společně s dělostřelci nejspolehlivější část carského vojska.

TIP: Potvrzeno: Jde o ostatky posledního cara Mikuláše II.

A právě ve společnosti kozáků se panovník nechal často fotografovat a navíc se často objevoval na veřejnosti v kozácké uniformě, do níž také oblékal svého syna, careviče Alexeje. V prvních měsících Velké války pak Mikuláš II. vyprovázel některé formace do pole, účastnil se modliteb před odchodem a vyzýval své muže ke statečnosti.

Myšlenka vybudovat obří přehradu na řece Jang-c’-ťiang se zrodila již před dlouhými 99 lety. K definitivnímu schválení projektu přehrady a vodní elektrárny ale došlo až o 73 let později. Cílem monumentální stavby byl hlad rozvíjející se země po elektřině a snaha omezit devastující záplavy na Modré řece. Jen ve 20. století napáchala Jang-c’ velké škody šestkrát během nichž si vyžádala přes 400 tisíc lidských životů. Zničeno 5 milionů domů, zatopeno 21 milionů hektarů orné půdy (trojnásobek rozlohy ČR) a postiženo bylo celkem 290 milionů lidí. Pod hladinou zmizela i vzácná archeologická naleziště. 

Obří přehrada ale způsobuje vážné ekologické a geologické problémy. Ze zaplavených a rozkládajících se stromů a rostlin se uvolňují skleníkové plyny, jako je oxid uhličitý nebo metan. Během povodní se u hráze hromadí tolik naplavenin, že lidé mohou doslova chodit po vodě. Kromě odpadků se v přehradě hromadí také chemikálie, třeba hnojiva stékající z polí.

Nový satelit byl po vyrobení ve francouzském Toulouse převezen přes oceán do Kennedyho vesmírného střediska na Mysu Canaveral, kde je nyní připravován pro start.

Hovořili jsme s Elodie Viau, senior manažerkou společnosti SES pro oblast dodávek satelitů od společnosti Airbus, která se právě vrátila na Floridu, aby se připojila k posledním přípravám na vypuštění. Ty jsou nyní v plném proudu a start je naplánován na 4. června 2018.

Elodie – Jaký je současný stav příprav na start?

Vše vypadá dobře. Po expedici satelitu SES-12 na místo startu ve dnech 11. a 12. dubna 2018 úspěšně proběhlo funkční testování satelitu a plnění chemickou látkou pro pohon. V minulých týdnech na Floridu také dorazily různé komponenty nosné rakety: 3. května jsme obdrželi aerodynamický kryt, která je nyní připraven ke startu. Proces zahrnoval instalaci akustických přikrývek, které snižují hlukové účinky při vypuštění, instalaci systému pro záchranu krytu, a mnoho kontrol a inspekcí. Druhá fáze rakety SpaceX dorazila minulý týden po důkladném testování v Texasu. Týmy na místě na Mysu Canaveral nyní s maximálním nasazením pracují na sestavení a integraci všech komponent, aby raketa bez problému prošla testováním a úspěšně odstartovala.

Jaké jsou klíčové milníky do startu?

Právě probíhá instalace šifrovacích jednotek satelitu. Jakmile bude hotova, uděláme konečné uzavření družice, které zahrnuje odstranění všech neletových položek. Pak bude satelit připojen k adaptéru rakety, který je zapouzdřen v aerodynamickém krytu, a bude provedena zkouška sekvence startu satelitu.

Dalším důležitým milníkem byl „statický zážeh“, který se uskutečnil 24. května. Následně byla nosná rakety odvezena zpět do přípravného hangáru, kde byl připojen náklad, tj. satelit SES-12, k již popsanému adaptéru. Po závěrečných testech bude 30. května raketa Falcon 9 se SES-12 uvnitř vrácena na startovní plochu, připravena pro svůj start.

K úspěšnému dokončení satelitního programu je potřeba mnoho zkušených lidí – jak to šlo se SES-12?

Ano, konstrukce satelitu opravdu vyžaduje intenzivní a velmi soustředěné týmové úsilí po dlouhou dobu. Výroba SES-12 v Toulouse byla zahájena před čtyřmi lety, v srpnu 2014. Během uplynulých 39 měsíců inženýři kosmických lodí ze SES spolupracovali s týmem společnosti Airbus, aby včas a podle specifikací satelit SES-12 vybudovali. Náš tým v jižní Francii během té doby současně zvládl stavbu tří satelitů Airbus: SES-10, SES-12 a SES-14.

Jádro týmu pro projekt SES-12 tvořil Paul Van Gelder za oblast systémového inženýrství, Chris Hemmings za náklad, Christian Garderes pro zajištění produktu, a Shruti Vyas pro anténu. Ishan Baysal, který je členem programu SES Associates, podporoval tým a přispěl k úspěchu programu.

Pierre Crucis a Pierre Huard se zaměřili hlavně na program SES-14, ale také poskytovali podporu týmu SES-12. Luis Carvalho, náš hlavní inženýr pro všechny externí stanoviště, kde se vyrábějí družice SES, byl také úzce zapojen do programu a stále týmu poskytoval neocenitelné vedení a podporu.Na programu se však nepodíleli jen kolegové z externích stanovišť, jsme velice vděčni za fantastickou podporu, kterou jsme dostali od inženýrských týmů z univerzit v Betzdorfu a Princetonu po celou dobu výroby.

Vybavíte si nějaké zvláštní okamžiky během výrobního procesu?

SES-12 je jako náklad docela složitý k integraci – a klíčovým prvkem tohoto procesu bylo dokončení, testování a včasné doručení komunikačního modulu (CM) do Toulouse. Abychom zajistili dodržení celkového výrobního plánu, bylo rozhodnuto stanovit fixní datum přepravy CM do Toulouse. Byl to těžký termín, a během týdnů do data odeslání celý tým podával maximální výkon, aby tuto práci udělal. Nakonec se nám podařilo dokončit všechny testy CM včas díky odborné a úzké koordinaci mezi všemi zúčastněnými týmy. Vzpomínám si, že jsem byla velmi šťastná, když byl v dubnu 2017 dokončený a otestovaný CM doručen do Toulouse.

Dalším důležitým milníkem ve výrobním procesu bylo dokončení testů ve vakuové komoře během léta 2017, které musely být proveden souběžně s testováním SES-14. Kvůli souběžným termo-vakuovým zkouškám dvou družic musely týmy Airbus a SES pracovat doslova 24 hodin denně po dobu jednoho a půl měsíce. Navíc výměna nosné rakety (Ariane a Falcon) mezi SES-12 a SES-14 přinesla další výzvu na cestě k dokončení obou satelitů v čas a dle specifikací.

Jaká bude mise SES-12 až vstoupí do provozu?

S hmotností 5,4 tuny se jedná se o jednu z největších geostacionárních družic v historii SES. SES-12 je celoelektrická kosmická loď, což znamená, že se bude spoléhat na elektrický pohon pro dopravu oběžnou dráhu i pro manévry na ní. Satelit má na palubě digitální signální procesor, který zvyšuje schopnost satelitu poskytovat šířku pásma na míru našim zákazníkům.

Satelit nahradí NSS-6 umístěný na pozici 95 stupňů východně, a společně se SES-8 bude sloužit potřebám našich zákazníků v celé oblasti Asie a Tichomoří. Rozšíří tak naše schopnosti na tomto důležitém a vysoce dynamickém trhu poskytováním vysílání direct-to-home (DTH), VSAT, Mobility a satelitní datové konektivity s vysokou propustností (HTS) pro naše zákazníky video a datových služeb.

3D tisk není jen zábavou pro vesmírné kolonisty nebo vojáky. Jednoho dne by mohl zachraňovat lidi před slepotou. Dokazují to britští vědci, kteří na 3D tiskárně vytiskli náhradní lidské rohovky. Rohovka je průhledná kupolovitá vrstva, která pokrývá přední část oka. Na první pohled vypadá jednoduše, ale ve skutečnosti hraje významnou roli v regulaci světla, které vstupuje do oka.

V dnešním světě trpí více než 5 milionů lidí slepotou v důsledku poškození rohovek, ať už kvůli zranění, popálení nebo třeba nemoci. Dalších 10 milionů lidí čeká na operaci, která by je měla před takovou slepotou ochránit. Lékaři získávají náhradní rohovky od mrtvých dárců orgánů, poptávka ale v tomto případě vysoce přesahuje nabídku.

TIP: Umělé srdce vyrobené pomocí 3D tiskárny bije, jako kdyby bylo živé

Britský tým tiskne 3D rohovky pomocí speciálního bioinkoustu, ze kterého vznikne nejprve „lešení“ budoucí rohovky. Pak už jenom stačí přidat kmenové buňky a nechat je dělat jejich práci. Bioinkoust přitom tvoří unikátní kombinace látek biologického původu alginátu a kolagenu, která je dost hutná na to, aby tisknutá rohovka držela tvar, a rovněž dost měkká, aby s ní bylo možné tisknout. Zároveň tato směs udrží kmenové buňky naživu v pokojové teplotě.
 

Radola Gajda se ještě jako Rudolf Geidl narodil 14. února 1892 v Kotoru. Otec pocházel z moravského Kyjova, v Kotoru ale sloužil jako poddůstojník u rakousko-uherského námořnictva. Měl odsloužit dvanáct let a poté navázat kariérou úředníka. Matka byla místní Italka, o které někdy Radola tvrdil, že je černohorská princezna…

Byl nejstarší ze šesti dětí. Doma se mluvilo hlavně německy, dále pak česky a italsky. Trilingvní výchova mu přinesla sice velmi dobrý základ pro další chápání jazyků a bez problémů se domluvil i srbsky, rusky, francouzsky a anglicky, ale ve vzdělávání mu štěstí nepřinesla. Když se rodina vrátila do Kyjova, Rudolf studoval tamější gymnázium, přes kvartu se ale nedostal. Různě pak měnil školy i učební obory a není jisté, čím přesně a kde se vyučil, snad drogistou v Hodoníně. Sám píše jen, že „roku 1907 absolvoval‟. 

Do kraje svého dětství se ale brzy vrátí. Otec ho vyšle do Kotoru, kde Rudolf slouží u dělostřelců: jako účetní. Dobrodružství začne ve válce mezi Černou horou a Albánií, kde se mladík neznámo jak dostane do černohorského vojska a pobude nějakou dobu v dobytém Skadaru. Tam také potká svou první ženu Zoru, dceru místního lékárníka, v jehož obchodě bude nějakou dobu pracovat. Když vypukne válka, Geidla přiřadí k slovinskému pluku a Zora odjede za jeho rodinou do Kyjova. O dva roky později Geidl manželku v dotazníku zapře a uvede stav: svobodný.

Podvodný lékař

V rakousko-uherské armádě strávil Geidl rok a co tam přesně dělal, těžko říct. Podle svého vyprávění bojoval a byl povyšován v poli. Podle dopisu příteli se věnoval účetnictví. Zlom přijde v září 1915, kdy se bez odporu nechá zajmout srbskou armádou a obratem vstoupí do černohorské armády, kde měl mít hodnost kapitána. Byl tam též prý osobním sluhou a tlumočníkem vojvody a vedl jednotku dobrovolníků. Černohorská armáda se ale zcela zhroutila – a pokud by Geidl upadl do zajetí, byl by jako přeběhlík okamžitě popraven.

Objevil ale svérázné řešení: ruská sanitární mise se stahovala do Ruska a Geidl odešel s nimi (mimochodem, přes Francii) jako lékař. Coby medik Rodion Gajda také v březnu 1916 nastoupil do srbské armády. Z té odešel v prosinci 1916 na vlastní žádost, aby se mohl okamžitě přidat ke vznikající československé armádě. Lékařské působení je jedním z temnějších období Gajdova života: ačkoli neměl lékařské vzdělání, podával léky, píchal injekce a prováděl operace...

Díky dobrovolníkům, kteří mu potvrdili, že v černohorské armádě dosáhl hodnosti majora, přešel Gajda rovnou na pozici štábního kapitána a velel 1. praporu 2. pluku. Jeho kariéra ale vystřelila vzhůru u Zborova. Zjistil, že jeho ruský nadřízený je natolik posilněn vodkou, že není schopen velet a okamžitě převzal iniciativu. A to velmi úspěšně. Nejen, že zabránil katastrofě a zmatku, ale přinesl i zásadní úspěch a byl jedním ze strůjců legendárního úspěchu československých dobrovolníků u Zborova. Když se pak podobná situace opakovala o měsíc později, byl rovnou ustanoven kapitánem. Jistě už se těšil, jak odjede s elitním jádrem čechoslováků do Francie.

A pak začalo rozsáhlé prošetřování jeho lékařské kariéry, které tak popudilo profesora Masaryka. Nakonec nebyl přímo potrestán, ale do Francie nejel. Pro jeho kariéru to bylo vlastně šťastné řešení. Do Ruska přišla občanská válka a s ní i příležitost.

Proti Rudým

Situace legionářů se rychle komplikovala. V Rusku došlo k další revoluci a říše se rozpadala. Pomalu se rýsovala občanská válka mezi Rudými (komunisty) a Bílými (jejich odpůrci od sociálních demokratů po caristy). V březnu 1918 pak bolševici uzavřeli mír s Německem. Legionáři se domluvili, že se pokusí co nejrychleji odplout ze země přes Vladivostok a kolem celého světa na francouzské bojiště. Rudí ale potřebovali další muže a početní a dobře organizovaní legionáři byli očividný zdroj vojáků. Velení legií dovolilo bolševikům propagační kampaň na odvody do Rudé armády. Do té odešel třeba i Jaroslav Hašek... Ale nestačilo to. Rudí zatlačili znova. Mluvili o tom, zda vůbec legionáře pustí ze země. Když legionáři zachytili 25. května 1918 Trockého rozkaz, aby byl každý ozbrojený Čechoslovák zastřelen, rozhodli se neuposlechnout své politické vedení a proti bolševikům vystoupit. 

Gajda se připletl k incidentům s komunisty již dříve a celkově měl mnohem více sympatií k Bílé armádě než k Rudé. Rychle jej přizvali do užšího vedení legií a nastala nejzářnější chvíle jeho života: na bojišti se cítil jako doma. I přes své ego a mnohé nedostatky patřil k výjimečným velitelům. Nechyběla mu odvaha, nápady, strategické i taktické uvažování a dokázal si vybírat vynikající spolupracovníky, kterým dával skvělé podmínky pro jejich práci. 

Doma a co dál?

V Československu ho ale slavobrány nečekaly. Místo v armádě ale narozdíl od rakousko-uherských loajalistů našel. Velmi krátce studoval a absolvoval školy ve Francii. Nakonec se stal zástupcem náčelníka generálního štábu. V tu chvíli ale Hrad spustil vykonstruovaný proces, který Gajdu zbavil hodnosti. Uražený a deprimovaný přijal nabídku Národní obce fašistické a stal se jejím vůdcem.

TIP: Česká stopa v Cizinecké legii (1): Generál Josef Šnejdárek a major Karel Hora

Před Mnichovem vyzýval k obraně země za každou cenu. Po Mnichovu se politicky nijak široce nezapojil – měl ale trochu podporovat partyzány. Po válce jej obvinili z kolaborace s nacisty a strávil dva roky ve vazbě. I přes vášnivou obhajobu legendárního prokurátora Urválka pak dostal velmi, velmi mírný trest: dva roky, což bylo v dobovém kontextu čistě symbolické. Veterán pěti armád a držitel 57 vyznamenání zemřel téměř slepý ve věku padesáti šesti let. 

Dojezd u elektrických vozů je téma na dlouhé povídání. Spolu s cenou se prozatím jedná o jednu z největších slabin tohoto technologického výstřelku. Není proto divu, že při představování nového elektromobilu je dojezd to první, co zákazníky zajímá.

Problém jménem dojezd

Vozy Tesla se mohou pochlubit průměrným až nadprůměrným dojezdem ve srovnání s konkurencí. Ovšem papírový dojezd se od toho reálného liší i u vozů Tesla, a tak jejich majitelé pořádají nejrůznější ekonomické jízdy, při kterých se snaží ujet předem určenou trasu na co nejmenší počet nabití. Oblíbené se v poslední době stalo také lámání rekordů v co největším počtu ujetých kilometrů na jedno nabití. Jak referuje portál TeslaFan.cz, jeden takový nový rekord si nedávno připsal i Model 3.

Tesla u Modelu 3 uvádí dojezd 220-310 mil (354-498 kilometrů). Nový rekord je však stanoven na neuvěřitelných 606,2 mil (975,5 kilometru). Stanovil jej Sean Mitchell, který je držitelem již předchozího rekordního dojezdu tohoto vozu.

Možná si říkáte, že tento chlapík objevil nějaký skrytý mód tohoto vozu nebo jej nějak speciálně upravil. Nic z toho není pravda. Rekord byl stanoven s naprosto běžným sériově vyráběným Modelem 3. Problém tu však přeci jen je...

Protrpěný rekord

Test dojezdu totiž neprobíhal v běžném provozu a při standardních rychlostech, kterými se ve svém voze dopravuje běžný smrtelník. Vše bylo přizpůsobeno tak, aby vůz skutečně dosáhl toho nejvyššího možného nájezdu. Sean s vozem jel rychlostí od 20 do 35 mil za hodinu tedy od 32 do 56 kilometrů v hodině. Navíc jezdil pouze po 1,6 kilometru dlouhém okruhu s minimálním provozem a převýšením. A dokonce vypnul klimatizaci, takže měl ve voze přes 40°C.

Celkem mu test zabral 32 hodin, během kterých měl průměrnou spotřebu 110 Wh na jednu míli (69 Wh na kilometr). To není špatný výsledek, ovšem s přihlédnutím na podmínky, za jakých jej bylo dosaženo, je vlastně nic neříkající. V běžném provozu a podmínkách Model 3 zkrátka nikdy nedosáhne takovýchto výsledků, ani kdyby se rozkrájel.

Na záznam rekordu se můžete podívat zde:

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Mohutné hradby pevnosti v Ágře, ležící asi 200 km jižně od Dillí, ční v některých místech do výšky až 21 m a táhnou se v délce bezmála 2,5 km. Ukrývají přitom perlu středověké indické architektury: Komplex paláců, správních budov i mešit tvoří ve skutečnosti menší „město ve městě“. A v době největší slávy se právě za těmito rudými zdmi nacházelo císařské sídlo. 

Přepychový areál začal vyrůstat na popud císaře Bábura, zakladatele mughalské dynastie, která v Indii vládla v letech 1526–1858. Roku 1526 nechal panovník původně šlechtický palác přestavět na vojenskou základnu. Jeho následovník Akbar Veliký pak učinil Ágru hlavním městem říše a rozhodl se pevnost přebudovat. Rekonstrukce, při níž stavbu obklopily tlusté zdi z rádžasthánského pískovce, započala roku 1565 a podle historiků na ní pracovaly čtyři tisíce dělníků po osm následujících let. 

Tvář z bílého mramoru 

Současnou vnitřní podobu ovšem místu vtiskl až Akbarův vnuk Šáhdžahán, který mimo jiné proslul výstavbou legendárního Tádž Mahalu. Na rozdíl od svého děda tíhl spíš k bílému mramoru, a aby naplnil vlastní představu, neváhal některé stavby úplně zbourat a vybudovat znovu. Za jeho největší přínos se považuje palác Chás Mahal s mramorovou síní a vedle něj stojící paláce se zlatými kupolemi, určené pro císařské dcery. 

TIP: Zlatý chrám Amritsar: Nejposvátnější poklad Indie

Na sklonku života Šáhdžahána sesadil jeho syn Aurangzéb, který prý otce věznil v jedné z věží pevnosti, zvané Musamman Burdž. Starci se z ní otevíral výhled na zmíněný Tádž Mahal, jejž dal zbudovat jako památku na svou milovanou ženu.  

Mezi další skvosty pevnosti v Ágře patří Motí Masdžid neboli Perlová mešita. Celý vnitřní komplex pak představuje jedinečnou ukázku architektonického stylu pojmenovaného na počest císaře „šáhadžaháni“: Sloh klade důraz na dokonalost tvarů a využití prostoru tak, aby vznikal dojem lehkosti. V dnešní podobě pevnosti se mísí indické, perské, ale také evropské prvky, jež se do stavby promítly za britské koloniální éry. 

Už delší dobu víme, že ve stratosféře Země, vrstvě naší atmosféry, která se rozkládá do výšky 50 kilometrů nad mořem, žijí pozemské organismy. Není to ale jenom tak. Podmínky ve stratosféře jsou doslova brutální. Je tam velmi sucho, chladno, nízký tlak a stratosféru skrápí dost intenzivní ultrafialové záření.

Shiladitya DasSarma z Marylandské univerzity tvrdí, že podmínky ve stratosféře vlastně docela odpovídají prostředí na Marsu. Proto je podle něj a jeho kolegů důležité důkladně prostudovat mikroby, kteří tam žijí a zjistit, jak takové děsivé prostředí zvládají.

Mikrobi z extrémního prostředí

Život ve stratosféře je zatím překvapivě málo známý. Z výzkumu mikroorganismů, které žijí v extrémních prostředích dole na Zemi, víme, že mikrobi mají k dispozici celou škálu triků, které jim zajišťují přežití. Jsou to například různé opravné mechanismy, které umožnují napravit škody v DNA, napáchané UV zářením. Mikrobi z extrémně slaných míst zase dovedou přežívat s velice malým množstvím dostupné vody.

TIP: Experimenty ukazují, že pozemské bakterie opravdu přežijí na Marsu

Výzkum pozemských organismů v extrémních prostředích, jako je právě stratosféra, nás může nasměrovat při hledání obyvatelných planet, kde by eventuálně mohl být nějaký původní život. A když se ve vzdálenější budoucnosti dostaneme k takovým exoplanetám, tak nám je organismy z extrémních prostředí mohou pomoci terraformovat a připravit pro případné lidské kolonisty.