V případě komet je třeba mít na paměti, že těleso vykazuje kometární aktivitu až v okamžiku, kdy prolétá dostatečně blízko Slunce. Jen v té chvíli dochází k sublimaci těkavých látek, nejčastěji vodního ledu, který se mění v plyn a současně uvolňuje uvězněná prachová zrnka. 

U komety se nejprve zformuje plynný obal – koma, jež později uniká do volného prostoru. Obvykle pozorujeme dva chvosty – plynný, který sluneční záření strhává směrem od Slunce, a prachový, jenž je strháván méně, a proto bývá nejčastěji zahnutý od naší centrální hvězdy a současně proti pohybu komety. 

Pokud má vlasatice nízkou aktivitu (prochází například daleko od Slunce), může se vytvořit pouze koma, a nikoliv chvost; nebo vznikne jen velmi obtížně pozorovatelný ohon, nejčastěji plynný. Naproti tomu, je-li kometární aktivita velmi nerovnoměrná s výraznými přetrvávajícími výtrysky v určitých směrech, může mít vlasatice ohonů několik, každý se zdrojem v aktivním centru: Například velká kometa z roku 1744 jich pozorovatelům nabídla hned šest.

Pozoruhodný experimentální konvertoplán společnosti Bell V-280 Valor má za sebou významný milník. Před pár dny se poprvé proletěl s horizontálně sklopenými motory a vrtulemi vpředu, takže připomínal klasické vrtulové letadlo.

Historický let se odehrál v zařízení společnosti Bell v texaském Amarillu. Konvertoplán při něm dosáhl maximální rychlosti 325 kilometrů v hodině. Jde o nejvýznamnější událost ve vývoji tohoto stroje, hned po úplně prvním letu, k němuž došlo 18. prosince 2017.

TIP: Američtí vojenští vývojáři DARPA představili nový letoun s kolmým startem

Valor je výsledkem spolupráce společností Lockheed Martin, GE, Moog, IAI, TRU Simulation & Training, Astronics, Eaton, GKN Aerospace, Lord, Meggitt a Spirit AeroSystems, které ho vyvíjejí pro americký Pentagon v rámci programu Joint Multi Role Technology Demonstrator (JMR-TD). Valor by se měl stát lehčí, jednodušší a hlavně levnější variantou transportního konvertoplánu Bell Boeing V-22 Osprey, který od léta 2007 létá v amerických ozbrojených silách.

Kamenné peníze jsou vyrobené z aragonitu (uhličitanu vápenatého), který se na Yapu nenachází a musel se dovážet z ostrovů Palau nebo Guam, jejichž obyvatelům se za právo těžby platilo kokosovými ořechy. Obtížnost transportu zaručovala hodnotu měny a bránila inflaci. Měří od několika centimetrů, největší ale mají průměr až čtyři metry a váží okolo pěti tun. Ve středu mají vysekán otvor, který sloužil k provlečení klády pro snadnější přenášení. 

Peníze kryté dřinou

Kamenné peníze raay se používaly při převodu pozemků nebo k placení věna, výkupného a podobně. Byly umístěny na veřejných prostranstvích, ty největší se ani nepřenášely a změna majitele se vyjadřovala zvláštní značkou. 

Jejich hodnota se odvozovala nejen od velikosti, ale také od kvality opracování nebo od zvláštních příhod, které byly s jejich získáním spojeny. Fungovaly tak spíše symbolicky: dokonce se jako „platné“ uznávaly i kameny, které při přepravě utonuly v moři a nebyly tak fyzicky dostupné. Když domorodci získali od Evropanů kovové nástroje, začali vyrábět více raay, ty však měly nižší hodnotu než původní, protože vyžadovaly méně práce.

Tradice kamenných peněz je stará nejméně pět set let a její vznik je spojován s mýtickým hrdinou Anagumangem. Od třicátých let 20. století, kdy se kamenné peníze přestaly vyrábět, se na ostrovech nacházelo přes třináct tisíc raay, řada z nich však byla zničena za druhé světové války. Nadále však slouží nejen jako symbol tradiční místní kultury, ale také jako ekvivalent oficiální měny: například při ručení za bankovní půjčku. Raay je také vyobrazen ve státním znaku Yapu.

Kdy se následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este setkal s krásnou Žofií Chotkovou poprvé? Zdá se, že někdy v letech 1888 – 1890, kdy se, coby voják sloužící v Praze, často stýkal s českou aristokracií, ke které Žofie patřila. Jisté ale je, že spolu protančili skoro celý večer na plese českého místodržitelství v září 1894. Jiskra zapálila plamen…

Vzdělaná hospodyňka

Krásná, štíhlá, hnědooká a vzdělaná Žofie Marie Josefína Albína Chotek hraběnka z Chotkova a Vojnína prince naprosto uchvátí. A to i přesto, že už není nejmladší. Být v šestadvaceti letech neprovdaná, to se za Rakouska-Uherska příliš nenosí. Františkovi Ferdinandovi je to ale fuk. 

Žofie se narodila v německém Stuttgartu 1. března 1868 do rodiny někdejšího českého místodržitele říšského hraběte Bohuslava Chotka. Její maminka byla hraběnka Vilemína Kinská z Vchynic a Tetova. Celý rodokmen sahá až do 13. století. Taková rodina samozřejmě dbá na výchovu i vzdělání.

Žofie ovládá několik jazyků. Je katolička a umí vzorně pečovat o domácnost a je šetrná. Vzhledem k tomu, že Chotkové neoplývají velkým majetkem, ani to jinak nejde. Fakt, že se o ni zajímá sám d´Este je pro ni naprostým štěstím. František Ferdinand patří mezi Habsburky k nejbohatším. Jeho majetek se odhaduje na osm milionů zlatých.

Dvorní dáma

Je vysoce nepravděpodobné, že by císař Franz Josef Žofii uznal za nevěstu vhodnou pro svého synovce. Následník trůnu se smí oženit pouze s příslušnicí panovnické dynastie. Mladí milenci se proto stýkají tajně. Příležitostí je ale málo. Franci, jak mu Žofie důvěrně říká, proto přemýšlí nad tím, jak milou ubytovat poblíž Vídně, kde by ji mohl nenápadně navštěvovat. Díky shodě náhod zrovna arcivévodkyně Isabela z Croy žijící v Bratislavě hledá dvorní dámu a Chotková je vhodnou kandidátkou. Navíc má Isabela 6 dcer, návštěvy nejžádanějšího ženicha říše jsou tedy žádoucí. 

Nějakou dobu se zdá, že jeho vyvolenou je nejstarší arcivévodkynina dcera Marie Kristina. K prozrazení dochází v letovisku Opatija. Budoucí císař v koupelně zapomene hodinky s dvojitým pláštěm, které skrývají Žofiinu podobiznu. Isabela vyvolá příšernou scénu, kterou Franci ukončí prohlášením: „Žofie je má nevěsta!“ 

Rozhádaná monarchie

Princ má před sebou nejtěžší úkol – představit svou vyvolenou císaři. Jeho osobní sluha Karel Mikula vzpomíná, že František Ferdinand chvíli přiznání dlouho odkládal, až koncem října 1898 se konečně odhodlá: „Tenkrát čekal následníka snad nejtěžší okamžik v životě, jel k císaři se zpovídat a prosit o povolení k svatbě.“ Císař je striktně proti: „Absolutně vyloučeno!“  Synovec ale nechce nic slyšet. Franz Josef mu dá na rozmyšlenou 8 dní, Franci trvá na svém. Panovník tedy prodlouží lhůtu na celý rok. Franci nechce povolit. Raději se vzdá trůnu!

K celé „aféře“ se vyjadřují šlechtické rody a rádci, dvůr, příbuzní, státní i církevní činitelé. Papež Lev XIII., ruský car Mikuláš II. i německý císař Vilém I. píší k císaři žádosti ve prospěch mladých milenců. Spor mezi císařem a jeho následníkem destabilizuje celou monarchii…

Franci na jaře 1900 píše strýci: „V tísni a strastiplné situaci, ve které se již dlouho nacházím, obracím se ještě jednou na otcovské srdce Vašeho Veličenstva s nejvřelejší prosbou… Manželství s hraběnkou je jediný prostředek, abych se stal tím, čím chci a musím být: mužem, který je věren svému povolání, šťastným mužem…“

Snad si Franz Josef vzpomene na své vlastní nepodařené manželství, snad ho přesvědčí princova tvrdohlavost, snad nátlak okolí. V každém případě nakonec ustoupí… 

Při audienci odpoledne 25. června 1900 neochotně svolí k morganatickému sňatku – tedy nerovnorodému manželství s přísně určenými pravidly. Žofie nedostane žádný z titulů, který by jí jako císařovně náležel, ani její děti nebudou mít v žádném případě právo na trůn! Franci celou dohodu potvrdí potupnou veřejnou přísahou v pravé poledne 28. června před celým habsburským dvorem shromážděným v Hofburgu. 

Láskyplná rodina

Svatba se koná 1. července v Zákupech, na zámku Franciho nevlastní matky Marie Terezy Portugalské, která ho vždy milovala jako vlastního. Kromě ní byly z habsburského rodu přítomny ještě její dvě dcery, jinak se účastnili Žofiini příbuzní a přátele.

Před koncem slavnostní hostiny však přichází spolu s vzácným diadémem také telegram sdělující, že Franz Josef povýšil Žofii do knížecího rodu – stává se z ní tak kněžna Hohenbergová a její předepsané oslovení zní „knížecí Milosti“. 

Ani tak se ale Žofii nedostává patřičné úcty. Naopak – u dvora je stále ponižována, při oficiálních příležitostech nesmí sedět vedle svého manžela u jednoho stolu, nesmí s ním sdílet lóži v divadle, její postavení je horší než má nejmladší arcivévodkyně. I když jí později císař udělí titul vévodkyně, nic se nezmění. 

Přesto je manželství harmonické. A Žofi nejenže dělá svého manžela šťastným, ale také perfektně vede jeho domácnost i jeho… Druhý muž říše je zkrátka tak trochu „pod pantoflem“. Nijak mu to ale nevadí a rozmazluje jak svou ženu, tak i děti, které se rychle za sebou narodí. Nejstarší Žofie, Max i Ernst jsou prý nejlépe a nejláskyplněji vychovávané „habsburské“ děti. Franci pro svou rodinku nákladně přebuduje zámek Konopiště. 

Žofi a Francimu ale není dáno vedle sebe zestárnout… Ve slunném nedělním dopoledni 28. června 1914 v Sarajevu oba manžele zasáhnou střely studenta Gavrila Principa… Oba jsou prakticky na místě mrtví. Pochováni jsou však bok po boku, v nově vybudované hrobce na zámku v Artstettenu. Tak si to Franci přál ve své poslední vůli… 

Lehké křižníky americké námořnictvo stavělo už na počátku 20. století a původně se jednalo o relativně rychlé, leč nevalně vyzbrojené lodě pro průzkumné mise. Jenže v letech 1913–1915 Britové do služby zařadili lehké křižníky třídy C. Nové jednotky, v podstatě jen zvětšené torpédoborce, nesly pouze symbolický pancíř, což jim ovšem současně dávalo takovou rychlost, že mohly vyztužit svazy malých torpédových plavidel slušnou palebnou silou. Zkušenosti z první světové války pak ukázaly, že se jedná o velmi užitečné lodě, a o vývoji podobných jednotek začaly uvažovat i jiné námořní mocnosti. 

Nepovedený kříženec?

Japonsko reagovalo experimentálním křižníkem Júbari, americké námořnictvo kontrovalo třídou Omaha. Ve 30. letech Američané ve stavbě lehkých křižníků pokračovali a v roce 1941 zahájili stavbu třídy Atlanta, do níž jako druhý v pořadí patřil i Juneau. Třída se vyznačovala úctyhodným počtem 16 děl hlavní baterie, byť s ráží 127 mm měla oproti japonským konkurentům se 140mm děly nezanedbatelný handicap.

Velký počet děl a s ním související nárůst hmotnosti způsobil také jistý úbytek rychlosti, takže s torpédovými plavidly už nové lehké křižníky operovat nemohly. Třída Atlanta se výzbrojí, pancířem, ba ani rychlostí nemohla měřit ani se standardními těžkými křižníky, a když k tomu připočteme fakt, že pro protiponorkový boj byla zbytečně velká, zdálo se, že Američané stvořili hodně nepovedený hybrid. Jenže zdání klame.

Platforma protiletadlového dělostřelectva

Dělostřelečtí specialisté totiž krátce před válkou v tajnosti dokončili speciální roznětku protiletadlových granátů, kterou iniciovalo magnetické pole blížícího se cíle. Hodně si od ní slibovali a věřili, že pokud granáty vypálí hodně hlavní, některé projektily z výsledné salvy útočící letouny smetou do moře.

Křižníky třídy Atlanta tak vlastně byly jakousi plující platformou pro protiletadlové dělostřelectvo, jehož palebná síla měla hrát svou úlohu při ochraně letadlových lodí; s klasickými souboji děla proti dělu konstruktéři a admirálové vůbec nepočítali. Reminiscence na minulost vůdčích lodí torpédoborců ale ještě zůstala – třeba v podobě torpédometů a protiponorkových zbraní.

Vlk se nažral...

Kýl křižníku Juneau položily loděnice v Kearny ve státě New Jersey 27. května 1940. Prvním (a posledním) velitelem se ještě před dokončením plavidla stal kapitán Lyman Swenson. Hotové plavidlo zařadilo námořnictvo do služby 25. října 1941, a zatímco Juneau podnikal testovací plavby, Spojené státy vstoupily do války. Křižník sloužil nejdřív v Atlantské flotile, konkrétně v blokádní skupině u břehů Martiniku. Právě tam totiž kotvily poměrně silné námořní síly vichistických Francouzů v podobě letadlové lodi Béarn s těžkými křižníky Emile Bertin a Jean d´Arc, které by zřejmě zvládly zničit zdymadla v nedalekém Panamském průplavu.

Záležitost se na jaře 1942 nakonec vyřešila diplomatickou cestou. Vichistický guvernér Martiniku totiž o střet s Američany neměl nejmenší zájem a ochotně souhlasil s demontáží důležitých strojních součástek z lodí i letadel, čímž se pomyslný americký vlk nažral a francouzská koza zůstala celá. Juneau se ještě do srpna 1942 pohyboval kolem východního pobřeží Spojených států, ale protože v té době stále více vřela situace v Tichém oceánu, odplul na nové bojiště. 

Smrt číhá na Guadalcanalu 

Dne 10. září 1942 se Juneau začlenil do svazu admirála Leigha Noyese a jeho úkolem se stala přímá podpora letadlové lodi Wasp. Jenže už za pět dní prošel křižník hodně nepříjemným bojovým křtem, když na americký svaz vypálila ponorka I-19 kapitána Takakazua Kinašiho salvu šesti torpéd. Z nich tři potopily Wasp, jedno poškodilo bitevní loď North Carolina a další způsobilo takové škody na torpédoborci O‘Brien, že šel ke dnu cestou do oprav.

Námořníci z Juneau pomohli aspoň se záchranou trosečníků a křižník se vrátil na základnu Espírito Santo v Nových Hebridách. Během příštích týdnů podporoval letadlovou loď Hornet, když podnikla smělý výpad proti nepříteli s cílem útočit palubními letouny na japonská postavení na ostrovech Bouganville, Buin a Guadalcanal. Křižník Juneau chránil Hornet také v bitvě u Santa Cruz (25.–27. října 1942), a když útočná vlna 27 japonských bombardérů napadla svaz kolem Hornetu, Juneau s jinými plavidly vytvořil tak účinnou protileteckou baráž, že většinu útočníků byla buď sestřelena, nebo se dala na ústup.

Dokončení: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (2)

Jenže japonští piloti se neobětovali zbytečně. Dvě torpéda a dvě pumy svůj cíl našly, a když se na palubu Hornetu zřítil ještě poškozený japonský bombardér, záchranné čety měly plné ruce práce. Další vlny nájezdníků se na nepohyblivou loď slétly jako sršni a po dalších dvou zásazích posádka potápějící se vrak opustila. Juneau se přesunul do svazu kolem Enterprise – v té době poslední americké letadlové lodi v jižním Pacifiku.

I na Mezinárodní vesmírné stanici se občas něco rozbije. Z astronautů se pak stávají opraváři, kteří se snaží uvést vše opět do pořádku. Ve středu 16. května se dva astronauti NASA vydali do kosmického prostoru, aby vyměnili vadnou pumpu.

Členové posádky Expedice 55 Drew Feustel a Ricky Arnold si navlékli skafandry pro výstup do kosmického prostoru přezdívané EMU (podle anglického Extravehicular Mobility Units). Před týdnem si to vyzkoušeli nanečisto a teď opravdu vyrazili ven.

Údržba na oběžné dráze

Výstup do volného kosmického prostoru trval 6,5 hodiny. Jejich hlavním úkolem bylo vyměnit porouchanou pumpu chladicího systému na ISS. Tato pumpa pohání kapalný amoniak, který proudí do velikých solárních panelů stanice a také do baterií, aby je chránil před přehřátím.

TIP: Úprava doků na ISS: Chystá se kotviště pro Boeing a SpaceX

Během výstupu astronauté rovněž instalovali nové vybavení pro komunikaci, díky němuž je teď ISS připravená na lety komerčních pilotovaných lodí, jako je například Dragon společnosti SpaceX nebo CST-100 Starliner od Boeingu. První pilotovaný Dragon by měl přitom absolvovat první testovací let už letos v srpnu.

Budete-li si někdy myslet, že jste smolaři, vzpomeňte si na Dylana McWilliamse, kterého při nedávné dovolené na Havaji kousl žralok tygří. Z patálie mladík vyvázl se sedmi stehy – zato když se mu loni při nocování venku zahryzl do hlavy medvěd, museli mu lékaři zachránit skalp rovnou devíti svorkami.

TIP: Indický mladík tvrdí, že ho za poslední měsíc již osmkrát kousl stejný had

„Asi jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě,“ postěžoval si Dylan, který v sebeobraně praštil chlupáče přes čumák a zapíchl mu prsty do očí, čímž se osvobodil. Nedá se přitom říct, že by zrovna panikařil: Řešení krizových situací v přírodě si totiž vyzkoušel už před třemi lety, kdy ho na výletě v Utahu uštknul chřestýš…

Montrealský protokol, který zakazuje výrobu a používání freonů kvůli ochraně ozonové vrstvy, je jedním z největších úspěchů lidstva v ochraně životního prostředí. Obsah těchto látek v atmosféře postupně klesá a ozonová vrstva se i díky tomu zvolna obnovuje.

Teď se ale ukázalo, že množství jednoho z klíčových freonů CFC-11 (trichlorfluormetanu) v atmosféře nejen že neklesá, ale naopak stoupá. Zatímco ještě v roce 2006 naměřili odborníci takřka nulové emise CFC-11, od roku 2013 koncentrace tohoto nebezpečného freonu stoupají. Aktuálně jeho hodnoty odpovídají době před 20 lety. Hladiny prakticky všech ostatních sledovaných freonů v atmosféře přitom klesají podle očekávání.

Podle Stephena Montzky z Národního úřadu pro oceán a atmosféru je možné, že látka vzniká jako vedlejší produkt chemického průmyslu. I v takovém případě by ale měla být zachycena a recyklována. Ross Salawitch z univerzity v Marylandu je naopak přesvědčen, že mnohem pravděpodobnějším zdrojem freonu je cílená ilegální výroba.

TIP: Mezinárodní dohoda funguje: Ozonová díra nad Antarktidou se zmenšuje

Dostupné údaje svědčí o tom, že se neznámé zdroje freonu-11 nacházejí někde na severní polokouli. Odborníci odhadují, že tyto zdroje vyprodukují přes 7 tisíc tun CFC-11 ročně. Zatím není úplně jasné, kde přesně se zdroj zakázaného freonu nachází, existují ale indicie, že by mohl pocházet z oblasti východní Asie.

Jestliže o někom řekneme, že je omšelý, asi se nebude cítit polichocen. Původní význam slova omšelý přitom znamená „mechem porostlý“ a mechy, či přesněji řečeno mechorosty, jsou docela zajímavé a okouzlující rostliny. Jejich skrytý půvab ale většina lidí nikdy neuvidí a tím pádem ani neocení.

Bohatství drobného světa

Zatímco byliny dorůstají většinou velikosti několika decimetrů a dřeviny až desítek metrů, velikost mechorostů měříme v milimetrech nebo centimetrech. Na první pohled jsou téměř všechny zelené a vypadají jeden jako druhý. Ale je to jen zdání. Jejich proměnlivost je ve skutečnosti ohromná.

Na celém světě zřejmě roste více než 20 000 druhů mechorostů. Jen malý zlomek z tohoto množství, asi 860 druhů, můžeme najít i v České republice. Jejich určování není vůbec jednoduché a často se při něm neobejdete bez mikroskopu. Ve školních učebnicích se mechorosty obvykle dělí na hlevíky, játrovky a mechy. Rostou na loukách, polích, v lesích, sadech, na vyprahlých stepích i pod vodou, mezi dlaždičkami chodníků, na střechách domů a také v korunách stromů, ve studních a jeskyních. Najdete je od nížin až po nejvyšší polohy našich hor. Ale zdaleka ne všechno, co považujeme za „mechy“, mezi ně skutečně patří. Občas k nim nesprávně řadíme povlaky řas, nebo lišejníky, které vlastně ani nejsou rostlinami v pravém smyslu.

Jedny z nejstarších rostlin

Mechorosty se na Zemi objevily již před stovkami milionů let a na rozdíl od plavuní, přesliček, kapradin a cévnatých rostlin zřejmě nikdy nedorůstaly větších rozměrů, než jak je známe dnes. Za dlouhou dobu existence osídlily všechny světadíly a s výjimkou moří a oceánů je můžete najít téměř všude.

Jsou částí přírody ale zároveň životním prostředím pro mnoho dalších skupin organismů. Mechy se podílejí na tvorbě rašeliny a jsou nepřehlédnutelnou složkou horských lesů. V podrostu severské tajgy a v tundře dokonce patří spolu s lišejníky k hlavním složkám těchto ekosystémů.

Tajnosnubné miniatury

Mechorosty jsou velmi malé. Některé mají lupenitou, řasám podobnou stélku, ale většina z nich je členěna na lodyžku, lístky a příchytná vlákna. Jsou to vlastně jakési zmenšeniny kvetoucích rostlin, ovšem s tím rozdílem, že nikdy nekvetou. Patří totiž mezi rostliny výtrusné, dříve se jim říkalo tajnosnubné.

V jisté fázi růstu vytvoří mechové rostlinky více či méně dlouhé štěty s výtrusnicemi. V jejich nitru pak vznikají výtrusy, jimiž se mechorosty rozšiřují. Výtrusy jsou unášeny nejčastěji větrem, méně pak vodou, ale také živočichy včetně člověka. Ano, i my lidé měníme areály druhů mechorostů, aniž bychom si to uvědomovali.

Tajemné i dávno známé

Věda ještě zdaleka nestačila popsat veškerou mnohotvárnost mechorostů. Také jejich význam a role, kterou hrají v přírodě, ještě nejsou příliš známé. V genetice jsou využívány jako modelové rostliny (např. čepenka odstálá – Physcomitrella patens) při studiu vlivu stresových zátěží na fotosyntetické procesy rostlin nebo jako indikátory atmosférického či vodního znečištění.

Málokdo ví, že u rostlin byly třeba pohlavní chromozomy poprvé nalezeny a rozpoznány právě u mechorostů. Naši předkové ovšem mechy používali v mnohem větší míře než my v současnosti. Svědčí o tom třeba archeologické vykopávky odpadních jímek středověkých měst. Ještě dnes mechy často využívají národy žijící v úzkém kontaktu s přírodou. A koneckonců, kdo by neznal naše typické podhorské dřevěnice s mechy nacpanými mezi trámy.

Pootevřená dvířka

Věříme, že vám tento text a fotografie pootevřou dvířka do světa méně známých a neprávem opomíjených rostlin. Poznáte alespoň zlomek „poněkud omšelé krásy“ mechorostů – rostlin, které jsou všude kolem nás. Ty nejvzácnější z nich většinou nikdy nespatříte, ale to nevadí. S poznáváním přírodního bohatství je to podobné, jako když se v cizí zemi učíte nový jazyk.

TIP: Kapradí žijící na stromech – Vzdušný život rostlin, které přežijí i naprosté sucho

Jen pomalu začínáte rozumět tomu, co si lidé kolem říkají. A tak je to i s mechorosty – když poznáme alespoň několik z těch nejběžnějších a nejnápadnějších druhů, pak ty nenápadné zelené povlaky na kůře stromů, na skalách či v lesích dostanou konkrétní jména. Zase o něco více porozumíme naší přírodě. Jinak řečeno – nebudeme už slepí k drobné zeleni, která nás obklopuje u nás doma nebo na opačném konci zeměkoule. Když totiž o něčem více víme, získáme k tomu nějaký vztah a po čase to začneme mít i rádi. A co máme rádi, to nedokážeme už tak snadno ničit.

Všechny zobrazené druhy rostou na území České republiky. Některé jsou skutečně velmi vzácné, jiné jsou naopak běžné.

Jména – cesta do povědomí

Všechny známé, v Česku rostoucí mechorosty mají česká jména, což zdaleka neplatí pro všechny u nás žijící organismy. Nepřekvapí jména jako dvouhrotec, bělomech, měřík, ploník, zkrutek, prutník, omšenka, mechovec nebo rokyt. Některá si ještě možná pamatujete z učebnic přírodopisu.
Další možná vyvolají lehký úsměv – šikoušek, štíhlík, psízubec, chudozubík, mrtník, ždírnice, nalžovka či pařezníček. Řada z uvedených jmen pochází již z poloviny 19. století, jiná naopak vznikla teprve nedávno. A proč se vlastně jména tvoří? No přece proto, abychom ty rostlinky nějak rozlišili, pojmenovali, lépe poznali a ony tak mohly přejít do širšího veřejného povědomí.

Proč se někteří lidé podřizují příkazům a konvencím, zatímco jiní jim vzdorují? Odpověď na tuhle otázku není jednoduchá. Švýcarští neurovědci ji hledali v lidském mozku pomocí experimentu s dobrovolníky, které sledovali na magnetické rezonanci.

Experimentu se účastnilo 51 univerzitních studentů, kteří podstupovali klasický behaviorální test s rozdělováním peněz mezi dotyčným studentem a další osobou. Vědci sledovali, jak se který student při rozdělování peněz chová, a ptali se na motivace a důvody, které je k jejich chování vedly. A po celou dobu také sledovali činnost jejich mozku na magnetické rezonanci.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Badatelé očekávali, že chování studentů bude ovlivňovat mnoho různých faktorů. Ukázalo se ale, že o tom, zda je člověk rebel, nebo jestli se chová poslušně podle očekávání, do značné míry rozhoduje jedno konkrétní mozkové spojení. Čím silnější toto spojení je, tím větší je člověk rebel.

Konkrétní spojení propojuje dvě poměrně vzdálené oblasti mozkové kůry nazývané inferiorní parietální lobule a dorzolaterální prefrontální kortex. Jejich jména něco řeknou nejspíš jen specialistům na anatomii mozku, nám ostatním by mohlo stačit vědomí, že i sklony k rebelství jsou ve své podstatě „zadrátované“ v mozku.