Že chceme poslat opět lidi na Měsíc, to není žádným tajemstvím. Ale na Měsíc by měla letět i knihovna lidské historie, která by měla na povrchu Luny zůstat neporušená po miliardy let. To je v kostce projekt Lunat Library, který připravila nadace Arch Mission Foundation.

Cílem této nadace je uchovat nejdůležitější znalosti lidstva pro příští věky. Předchozím počinem této nadace bylo vyslání výtisku trilogie Nadace Isaaca Asimova do vesmíru při premiérovém letu těžké nosné rakety Falcon Heavy společnosti SpaceX.

Mikroskopická lunární knihovna

Nadace se teď domluvila se společností Astrobotic, která vyvíjela modul pro přistání na Měsíci Peregrine Lunar Lander v nedávno zrušené soutěži  Google Lunar X Prize. Šéf společnosti Astrobotic John Thornton je nadšený tím, že se jejich přistávací modul bude podílet na tak fascinujícím projektu.

TIP: Pokrytí na Měsíci: Německý startup pošle na Měsíc stanici pro mobilní telefony

Knihovna na Měsíci bude velmi rozsáhlá. Mimo jiné by měla obsahovat celou vytištěnou Wikipedii a další materiály na desítkách milionů stránek. Knihovna ale nebude vytištěná na papíře, nýbrž mnohonásobně zmenšená na tenkých plátcích niklu, takže ke čtení bude nutný výkonný mikroskop. V této podobě by měla knihovna odolat kosmickému záření i změnám teplot.

Stuartovci vládli od počátku 14. století Skotsku, od počátku 17. století Anglii a hned počátkem 18. století pak celé Velké Británii. Skotský král Jakub VI. se po smrti anglické královny Alžběty I. v březnu 1603 stal králem Anglie coby Jakub I. Stuart. Ta byla poslední panovnicí z rodu Tudorovců a jeho pratetička. Ze svého nástupce by však velkou radost neměla. Jakub byl synem její velké sokyně a nepřítelkyně Marie Stuartovny. Alžběta na ni celý život žárlila a nakonec ji nechala popravit. Jaký byl život této skotské královny a matky anglického krále?

Neoficiální anglická královna

Marie Stuartovna se narodila 8. prosince 1542 ze svazku skotského krále Jakuba V. a francouzské šlechtičny Marie de Guise. Už v šesti dnech se stala královnou, když její tatínek umřel na choleru. O šest let později pak coby mladičká nevěstinka dauphina Františka putovala do Francie, kde se jí dostalo výchovy společně s ostatními dětmi krále Jindřicha II. V dubnu 1558 uzavřela ve věku 15 let plánovaný sňatek se svým čtrnáctiletým snoubencem. Po dvou měsících se po boku svého novomanžela stala královnou Francie a po dvou letech také vdovou.

V devatenácti se vrátila do rodného Skotska, kde se brzy nechala titulovat anglickou královnou (byla pravnučkou krále Jindřicha VII. Tudora). Po smrti Marie I. Tudorovny totiž neuznala za právoplatnou anglickou královnu Alžbětu I., svoji tetu z druhého kolene. O získání anglického trůnu se sice nikterak nesnažila, nikdy ale neprohlásila, že se jej zříká.Snadno se jí ale nežilo. Ve Francii byla pokřtěna a jako katolička to měla ve Skotsku s protestantskou šlechtou a duchovními více než těžké... 

Útěk do Anglie

Po necelých čtyřech letech se podruhé vddala. Ženichem byl tentokrát její příbuzný Jindřich Stuart, Lord Darnley. Po roce se jim narodil syn Jakub, rodinné štěstí ale netrvalo dlouho. V roce 1567 byl Lord Darnley brutálně zavražděn.

„Za vším stojí královna,“ neslo se podhradím. Marie na to nedbala a ještě v témže roce se provdala za Jamese Hepburna, hrabě Bothwella. Ten byl přitom viněn z Darnleyovy vraždy! To už bylo na mocné protestanty příliš. Krásná královna byla uvězněna na zámku Lochleven a v červenci 1567 podepisala abdikaci ve prospěch svého syna Jakuba. Bothwell uprchl do Skandinávie a Marie do Anglie, kde doufala, že jí pomůže její královská tetička Alžběta.

Panovnice ale ani v nejmenším nezapomněla, že ji Marie nepovažovala za dost dobrou pro trůn. Navíc Mariin nárok na anglickou korunu uznávali i někteří šlechtici. Proto ji Alžběta raději nechala internovat.

Plešatá panovnice

Z vězení si Marie dopisuje se svým katolickým obdivovatelem Babingtonem, který plánuje její osvobození. Jeho plány ale odhalí Alžbětini přisluhovači a nasadí na zamilovaného šlechtice špeha. Ten mu vnukne myšlenku na atentát na královnu. Tak by Marie byla svobodná a navíc by mohla usilovat o korunu!  Babington to v dopisech navrhne Stuartovně a ta také písemně souhlasí.

TIP: Image na prvním místě: Proč se Alžběta I. neobešla bez okázalých šatů a doplňků?

Alžběta získává potřebný důkaz a Marie je odsouzena k smrti za podporu katolické opozice a usilování o život anglické královny. K popravě došlo 8. února 1587 a katovi k vykonání rozsudku nestačily ani dva údery. Stuartovninu hlavu od těla oddělil až ten třetí! Když ji poté chtěl mistr popravčí zvednout a ukázat lidu, jak bývalo zvykem, spadla mu uťatá hlava na zem. Marii totiž samým trápením v žaláři vypadaly vlasy a nosila paruku!

Předpokládejme optimistický scénář, tedy že zvládneme sladit technologický vývoj s tím sociálním. Společnost i ekonomika roku 2118 se budou v mnoha směrech radikálně lišit od toho, co dnes považujeme za neotřesitelně dané.

Předchozí část: Co bude s lidmi, až je nahradí stroje?

Práce se stane pouhým koníčkem a z života zmizí nouze či starosti o hmotné zajištění. Sociální rozdíly se jistě zcela vymýtit nepodaří, přinejmenším nadále přetrvá vrstva superbohatých majitelů firem. Materialistické myšlení ovšem do značné míry pomine, protože nebude komu co závidět. Co jiného budou ovšem lidé považovat za cenné, když ne nové auto ani dovolenou na Bali? 

Vytržené kořeny

Napoví nám pohled na tzv. Maslowovu pyramidu potřeb: Její nejnižší patro, tj. zaopatření v podobě jídla a střechy nad hlavou, se stane samozřejmostí, pro kterou nebude třeba vyvíjet žádné úsilí. Stejného naplnění se dočká potřeba bezpečnosti, a to nejen ekonomické – z ulic do jisté míry zmizí násilí, protože nebude mít smysl kohokoliv přepadat. Místo exekutora se však lidé budou obávat iracionálních hrozeb, nafouknutých třeba politickou či náboženskou propagandou. Má-li tedy být naše budoucnost zářivá, musíme i z mnoha dalších důvodů dbát na svobodný přístup k informacím a co nejkvalitnější vzdělání.

Co když jsme k ničemu?

Ve světě bez nedostatku budou mít nejvyšší hodnotu nehmotné statky – již zmíněné soukromí, samozřejmě láska a obecněji štěstí. Přetechnizovaný a komplexní svět bude totiž svazovat spousta banálních pravidel: V robotickém autě si těžko uděláte spontánní vyjížďku, zdravotní aplikace vašemu virtuálnímu lékaři nahlásí každou kocovinu a lednice vám pak možná za trest odmítne celý týden objednat pivo. Čas sice budete moct trávit podle svého, ale právě to se stane pro mnoho lidí největším problémem: „Co mám dělat, když nemusím nic a můžu všechno? K čemu vlastně jsem, když mě k ničemu není potřeba?“

Jenže znudění a otrávení lidé mohou být velmi nebezpeční. Veřejné instituce či korporace tak budou muset nalézt způsob, jak dát jednotlivcům pocit uplatnění a seberealizace. Nejspíš proto začnou pronikat do našeho soukromí a pobízet nás ke štěstí – podobně jako nám již dnes sociální sítě automaticky navrhují přátele nebo volnočasové vyžití. Problémem přitom nebude pouze zdraví dospělých, ale i dětí, které nikdy nezažily nepohodu ani nedostatek. Naše pravnoučata si tak přece jen budou muset své štěstí v určitém smyslu odpracovat nebo jej dosáhnou pomocí psychoaktivních substancí a implantátů. 

Sen – nebo noční můra

Všeobecný blahobyt bude do značné míry stavět na vysoce efektivním využívání a rozdělování zdrojů. Místo nakupování hromady domácích elektrospotřebičů vzniknou služby, díky nimž si bezplatně půjčíte to, co budete právě potřebovat. Pozice vlastnictví slábne již dnes: Půjčují se auta, nářadí i drahé počítačové programy pomocí sdílení přes cloudové služby. 

Materiální nasycenost však nepotrvá věčně. V historii se již mnohokrát ukázalo, že jakmile lidstvo objeví nové zdroje či technologické postupy a uspokojí určitý nedostatek, s růstem populace se omezenost dané komodity brzy vrátí. Nebo se stane vzácným něco jiného.

V případě technologicky vysoce rozvinuté civilizace může ovšem jedno období blahobytu trvat statisíce let. Pak ale lidstvo zamíří do dálav vesmíru a narazí kupříkladu na logistické problémy – třeba komunikaci a cestování omezované rychlostí světla. Každopádně není sporu, že automatizace ekonomických procesů dovolí našim potomkům žít jako ve snu. I když zatím nevíme, zda nepůjde spíš o noční můru.  

Horké chvíle zažil ve vesmíru sovětský kosmonaut Valerij Kubasov: „Svůj premiérový let jsem absolvoval v říjnu 1969 na palubě Sojuzu 6 společně s Georgijem Šoninem. Jednalo se o první skupinovou misi, přičemž se na oběžné dráze Země nacházely současně tři Sojuzy. Den po našem startu byl vypuštěna ‚sedmička‘ s Anatolijem Filipčenkem, Vladislavem Volkovem a Viktorem Gorbatkem. O další den později se na orbitu dostal Sojuz 8 s Vladimirem Šatalovem a Alexejem Jelisejevem.“

Sojuzy 7 a 8 se měly na oběžné dráze spojit, což se však kvůli poruše systému sbližování nepodařilo. Posádka Kubasova měla ovšem jiný úkol: uskutečnit první svařování kovů v beztížném stavu. Experiment připravili v kyjevském Institutu elektrického svařování E. O. Patona, kde také vyrobili automatické zařízení Vulkan, které se dalo dálkově ovládat z návratové kabiny. Kubasov s Šoninem tedy zůstali v návratovém modulu, zatímco svařovací aparatura se nacházela v orbitálním úseku, kde bylo na dobu experimentu vytvořeno vakuum. Svařování se uskutečnilo pomocí elektronového paprsku zaostřovaného magnetickým polem. Zařízení Vulkan provedlo automaticky veškeré naplánované experimenty, při nichž se vyzkoušely všemožné postupy při svařování různých druhů materiálu.

Neočekávané následky

Poté posádka obnovila atmosféru v orbitálním úseku a přesunula se tam, aby zkontrolovala výsledky experimentu. Oba muži však okamžitě ucítili silný zápach. Kubasov se přemístil ke stolu se svařovacími vzorky a doslova strnul: stůl vypadal, jako by jej téměř přeřízl napůl nějaký mimořádně ostrý nůž, přičemž okraje řezu byly natavené, a naříznut byl i vnitřní potah trupu orbitálního úseku.

Kosmonauti se urychleně odebrali do návratového modulu, načež uvažovali o vzniklé situaci: Cenné vzorky svařovaných materiálů zůstaly v orbitálním úseku. Pokud je nedostanou do návratové kabiny, shoří v hustých vrstvách atmosféry. Museli něco vymyslet. Kvůli bezpečnosti snížili v orbitální sekci tlak a Kubasov se vydal pro vzorky – sám, aby omezili riziko. Vyzvedl je, rychle za sebou uzavřel průlez a do orbitálního úseku už poté nevstoupili. Po přistání odborníci zjistili, že experiment se svařováním v beztížném stavu ovlivnilo magnetické pole Země: jeho působením se změnilo magnetické zaostřování elektronového paprsku, který tak místo svařování řezal.

Australská společnost Titomic představila veřejnosti zařízení, o němž sebevědomě prohlašuje, že jde o největší 3D tiskárnu kovu světa. Obří 3D tiskárna se stala součástí plně automatizovaného zařízení společnosti Titomic v Melbourne. Podobné tiskárny by se v budoucnu mohly uplatnit v automatizovaných továrnách pro letecký, kosmický, vojenský, námořní, automobilový i jiný průmysl.

Rekordní 3D tiskárna kovu, na jejímž vývoji se podílela i australská federální výzkumná agentura CSIRO, má pracovní prostor o délce 9 metrů, šířce 3 metry a výšce 1,5 metru. Proces tisku ale ve skutečnosti není omezený jen na tuto oblast, takže nová tiskárna může vytisknout ještě větší kovové objekty.

TIP: Milovníci trojrozměrného tisku slaví průlom v technologii 3D tištěné keramiky

Tiskárna tiskne ve vrstvách, jako je to u 3D tiskáren obvyklé. Nespoléhá se ale na spékání kovového prášku za vysokých teplot. Používá proces Titomic Kinetic Fusion, který zahrnuje robotickou paži chrlící prášek z titanu nadzvukovou rychlostí. Při rychlostech kolem 1 kilometru za sekundu, což odpovídá zhruba rychlosti Mach 3, se částice titanového prachu při srážce mechanicky spojí. Zařízení může tisknout i s jinými druhy kovů, ale kvůli příznivým vlastnostem a ceně materiálu se orientuje právě na titan.

Na začátku listopadu 1942 se americké a japonské velení přibližně ve stejné době rozhodlo posílit pozemní vojska na Guadalcanalu. Američané rozdělili síly na dvě skupiny a Juneau se dvěma křižníky a čtyřmi torpédoborci doprovázel svaz tří velkých dopravních lodí pod velením admirála Normana Scotta. Dne 10. listopadu však hydroplán z japonské ponorky tento konvoj spatřil, dvě hodiny kroužil kolem a Američané věděli, že brzy přijdou potíže.

Předchozí část: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau (1)

Zpočátku se nic nedělo, ale jen co lodě přistály na Guadalcanalu a začaly vykládat materiál, na nebi se objevily japonské bombardéry. Lodním protiletadlovým dělostřelcům pomohli místní stíhači a japonští letci za cenu těžkých ztrát dosáhli jen poškození nákladní lodě Zeilin.

Drama pokračuje

Druhý den do přístavu dorazila další část posil a Juneau s křižníkem Atlanta a torpédoborci pro jistotu v okolí pátral po ponorkách. Místo nich se objevilo 24 bombardérů a tentokrát žádný zásah nezaznamenaly, zatímco Juneau si hrdě nárokoval šest z osmi sestřelených strojů. Pak přišla zpráva, že od severu se blíží silné seskupení japonských plavidel, v nichž nechybějí nejméně dvě bitevní lodě. Bylo zřejmé, že tentokrát nejde o běžnou zásobovací akci a americké námořní pěšáky čeká těžké námořní bombardování.

Lehce zranitelné a ještě ne zcela vyložené nákladní lodě zvedly kotvy a v doprovodu tří torpédoborců urychleně opustily prostor. Zbytek amerických lodí v podobě pěti křižníků (avšak jen dvou těžkých) a osmi torpédoborců se měl naopak pokusit japonský útok v noční bitvě zadržet. Velení víceméně improvizovaně složené eskadry se ujal admirál Daniel Callaghan, seřadil své skromné síly a vyrazil vstříc silnějšímu nepříteli. Na druhé straně japonský admirál Hiroaki Abe věděl, že u Guadalcanalu se pohybují americké křižníky, nicméně předpokládal, že večer se jako obvykle stáhnou.

Rychlý ústup

Bitva začala oboustrannou sérií chyb, které bez jediného výstřelu způsobily kuriózní přiblížení flotil na vzdálenost pouhých několika kilometrů. Potom Japonci statečně rozsvítili pátrací světlomety na bitevní lodi Hiei, osvítili křižník Atlanta a plavidlo rychle zasáhlo asi 30 granátů různých ráží. Na druhou stranu právě Hiei za rozsvícení světlometů zaplatil vysokou cenu, protože Američané na prozrazený cíl stříleli vším, čím mohli, a podařilo se jim jej zapálit.

Pak do boje zasáhly japonské torpédoborce a s klidem vypouštěly svá smrtonosná torpéda. Vyznamenal se především Amacukaze, jehož první salva okamžitě zničila torpédoborec Barton. Druhou salvu své lodi v roce 1967 popsal tehdejší velitel Amacukazeho kapitán Tameiči Hara: „Byl to snadný cíl, stačila na něj čtyři torpéda, ne obvyklých osm. Po třech minutách a čtyřiceti vteřinách vyšlehly z našeho cíle plameny. Byl to křižník Juneau. Moje posádka řvala radostí.“

Zmrzačený křižník

Dá se říci, že Juneau byl z boje vyřazen dřív, než do něj zasáhl. Kapitán Swenson měl od počátku problémy s identifikací vlastních a nepřátelských lodí, a když se konečně rozhodl střílet, do levoboku v prostoru přední kotelny vrazilo torpédo z Amacukazeho. Na místě zahynulo 17 topičů, v přední části lodi zhaslo osvětlení a hlavně – bez proudu se octly dělostřelecké věže.

Navíc se do podpalubí začala hrnout voda a zůstat na místě bitvy postrádalo smysl. Zchromlý Juneau se otočil k jihu a k ránu se připojil ke čtyřem americkým lodím, které ještě byly schopné pohybu. Plavidla zaujala protiponorkovou sestavu vpředu s torpédoborci Fletcher a Sterett, za nimi plul nepoškozený křižník Helena, rozstřílený San Francisco a nakonec Juneau. Svaz se pohyboval rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h), což představovalo nejvyšší rychlost, jaké byl Juneau poháněný jen jednou lodní vrtulí schopen.

I-26 zasahuje 

Protiponorková sestava amerických lodí rozhodně měla své opodstatnění. Japonské ponorné čluny totiž kolem Guadalcanalu rády hledaly své cíle a v předchozích týdnech zaznamenaly poměrně solidní úspěchy. Ostražitost však neměla daleko k panice, když torpédoborce kolem deváté ráno zasypaly podezřelý kontakt hlubinnými náložemi. Ačkoli se jednalo o zbytečný útok – patrně na hejno ryb – jeho následky se ukázaly jako katastrofální.

Exploze hlubinných pum totiž v dálce zaslechla posádka ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota už věděl, kde hledat kořist. O hodinu později periskopem zahlédl ploužící se svaz. Protože mohl vypálit jen tři torpéda (tři torpédomety se mu poškodily při nedávném nárazu na útes), rozhodl se zaútočit jen na nejbližší křižník San Francisco. Jenže Jokota cíl minul a dá se říci, že pro něj šťastně.

Jedno torpédo proplulo poblíž křižníku Helena, druhé těsně minulo San Francisco a třetí se zabořilo přesně do středolodí Juneau. Nešťastný křižník neměl sebemenší šanci, během 20 vteřin se s většinou posádky potopil a jen málokdo měl šanci se zachránit. Nakonec se v moři ocitlo 110–140 námořníků (odhady se různí) z 697 na palubě, část v záchranných prámech, část jen v plovacích vestách.

Bohem zapomenutí námořníci

Jenže tím jejich trápení vlastně začalo. Velitel seskupení kapitán Gilbert Hoover z křižníku Helena (admirálové Callaghan a Scott v bitvě zahynuli) totiž po krátkém rozmýšlení nařídil nikoho nezachraňovat. Nebezpečí dalšího torpédového útoku se mu zdálo příliš vysoké a pochopitelně nemohl tušit, že I-26 se s prázdnými torpédomety a posádkou vyděšenou z náhodného cinknutí sonarového signálu o plášť ponorky právě snaží co nejrychleji dostat pryč.

Svaz ani nezpomalil a nikdo dokonce ani nehodil do moře další záchranné prámy. Hoover jen nechal odvysílat zprávu o zkáze Juneau a pozici trosečníků v naději, že ji zachytí a předá dál náhodně přelétávající bombardér. Jenže záležitost dopadla tak, že žádná loď pokyn k záchraně nešťastných námořníků nedostala, a to ani poté, co Hoover osobně předal hlášení ve štábu admirála Williama Halseyho.

Smrt v hlubinách

Ty tak čekaly těžké chvíle, které v drtivé většině skončily strašnou smrtí. První zahynuli zranění. Po nich následovali námořníci v kapokových záchranných vestách, které po dvou dnech v moři nasákly tolik vody, že ztratily vztlak, další vojáci podlehli žralokům. Jenže ani šťastlivcům na vorech a plovoucích troskách nebylo o moc lépe. Vystaveni slunci, únavě, vlnobití, žízni, hladu a beznaději začali pít mořskou vodu. Tím si ovšem způsobili hypernatrémii (příliš mnoho sodíku v krvi), jenž má postupně za následek smrštění mozkových buněk, šílenství, svalové křeče a smrt.

Tragédii Juneau nakonec přežilo jen deset mužů. Tři na záchranném voru dosáhli malého ostrova, kde se jich ujali přátelští Melanésané. Dalších šest námořníků zahlédla a zachránila posádka náhodně letícího hydroplánu a ještě dlouhých devět dní po zkáze objevil torpédoborec Ballard záchranný vor s jediným živým trosečníkem – protiletadlovým dělostřelcem Allenem Heynem.

Příběh otřásl i admirálem Halseym, který kapitána Hoovera okamžitě zbavil velení. Když vyšlo najevo, že za smrt trosečníků může spíš nefunkční administrativní moloch, Halsey své rozhodnutí změnil, nicméně dobrou pověst Hooverovi vrátit nedokázal. Smutné také je, že z tragédie Juneau se nikdo nepoučil a o dva a půl roku později čekal podezřele podobný osud trosečníky z křižníku Indianapolis. 

Navzdory předpisům

V moderní historii námořního vojenství se asi nikdy nestalo, aby během jedné bitvy na jedné lodi zahynulo pět sourozenců. Smutná výjimka patří právě křižníku Juneau, konkrétně rodině Sullivanových z města s příznačným jménem Waterloo ve státě Iowa. Dva nejstarší bratři Frank a George sloužili u námořnictva už před válkou a do civilu odešli v květnu 1941. Po Pearl Harboru se ke své zbrani vrátili a tentokrát je doprovodili také mladší bratři Joseph, Madison a Albert.

Přestože už v té době námořnictvo přísnými, leč ne vždy dodržovanými předpisy službu sourozenců ve stejné jednotce zakazovalo, Sullivanové si v duchu hesla „voják se stará – voják má“ nějakým způsobem zařídili společné zařazení na křižník Juneau. Bitvu u Guadalcanalu sourozenci přežili bez úhony, ale po finálním zásahu torpédem z ponorky I-26 zůstali na živu jen George a Albert. Oba se přidali ke skupině trosečníků kolem přeživšího námořníka Heyna a díky jeho pozdější výpovědi víme, co se s ním i Sullivany dělo v příštích dnech.

Rodinná tragédie

Oba bratři se účastnili marných pokusů o spřažení kruhových záchranných člunů za sebe a pádlování k nějaké pevnině. Albert však zemřel již druhého dne, a když nebožtíci ve člunech začali přibývat, navrhl kdosi pohřbít jejich těla do moře. George Sullivan, v té době už patrně z pití mořské vody pološílený, leč ostatními stále ještě respektovaný, však tvrdil, že nic takového udělat nemohou, protože pohřby do moře může nařídit jen kapitán nebo oblastní velitelství. Trosečníci George ještě poslechli, ale když jednomu nebožtíkovi utrhl žralok nohu, posledního Sullivana už nikdo neposlouchal a pohřby do moře doprovázené krátkou modlitbou se staly denním chlebem. Stejný osud nakonec čekal i samotného George.

TIP: Noční můra admirála Dönitze: Nespolehlivá německá torpéda G7

Rodina se o osudu svých synů dozvěděla až za dva měsíce. O tragédii nicméně bryskně informoval tisk, takže soustrast rodičům a sestře vyjadřoval kdekdo – od obyčejných lidí až po prezidenta Roosevelta, a dokonce i papeže. S veřejným míněním muselo námořnictvo něco dělat, a tak konečně začalo důrazně uplatňovat předpisy zamezující službě sourozenců ve stejné jednotce.

Ty byly navíc ještě doplněny a rozšířeny na všechny složky ozbrojených sil, když později během šesti měsíců v různých jednotkách padli čtyři bratři Borgstromové. Pozůstalým to samozřejmě nijak nepomohlo, ale námořnictvo se snažilo alespoň zmírnit jejich zármutek tím, že jeden z nových torpédoborců pojmenovalo The Sullivans.

Zkusme domyslet současné trendy a popustit uzdu fantazii: Koncem století budou téměř všechny ekonomické procesy automatizované a pod taktovkou umělé inteligence. Na mnoha tělesech Sluneční soustavy se budou těžit suroviny a vznikne tam další infrastruktura. Také na Zemi bude pro lidi místa dost – ať už se usadí v kilometry vysokých mrakodrapech, pod hladinou moří či uprostřed dnes neobydlených pouští. Pojem „nedostatek“ bude známý jen z učebnic dějepisu. Co se však stane s ekonomikou, až pomine nouze, z níž vyrostly zákony hospodaření? A jak bude vypadat cesta do zdánlivé utopie? Pokud lidé nebudou muset ani moct pracovat, jak se promění celá společnost? 

S rychlostí roste závrať

Technologický vývoj se neodehrává lineárně, ale spíš ve skocích, které přepisují všechna stávající pravidla: oheň, domestikace zvířat, zpracovávání kovů, střelný prach, parní stroje, automobily, štěpení jádra, počítače, internet… Čím víc toho víme, tím kratší odstup jednotlivé revoluce dělí – a prohlubují se také jejich důsledky. Trvalo tisíce let, než se rozšířila výroba zbraní a dalších předmětů z bronzu. Sociální sítě na druhé straně od základů proměnily způsob naší komunikace během jediné dekády.

Člověk je však v jádru konzervativní a jen obtížně se přizpůsobuje novinkám. Čím rychleji se převratná technologie rozvine, tím bolestivější je proces adaptace. Nástup parních strojů a průmyslového věku trval mnoho desetiletí, během nichž se muselo změnit úplně všechno – především způsob myšlení a nahlížení na práci. Mimo jiné zmizela celá odvětví, jako například tkalcovství, a tyto proměny vedly i ke krvavým povstáním. Přizpůsobování se znamenalo také odchod do měst, kde se životní standard po odeznění prvotních šoků průmyslové revoluce výrazně zvýšil. 

Sliby populistů

Zda se přes zimu bude jíst, nebo hladovět, určovalo v zemědělských společnostech rozesetých po venkově především počasí, za jehož rozmary mohl Bůh. Jenže fabrika patří továrníkovi, tedy člověku jako každému jinému. Ve městě navíc platí světská pravidla, která je možné na rozdíl od těch nebeských měnit. Kola ekonomiky poprvé v historii nepoháněli vlastníci rozsáhlých území – osudy celých ekonomik se najednou ocitly v pevném sevření dělnických rukou, které udržovaly továrny v chodu. A proletariát si záhy uvědomil, že by se s ním mělo zacházet lépe. Dělníci se začali organizovat, žádali demokracii, podíl na zisku, a když se nedočkali, rozpoutali revoluci. Sto let hledání nového místa v době strojů nakonec vyvrcholilo dvěma světovými válkami.

Podobný práh překračujeme i dnes: Na přelomu průmyslového a digitálního věku se politické systémy zrozené v tom prvním stále víc otřásají. Veřejné instituce i národní státy navíc působí směšně tváří v tvář ekonomické moci korporací ze Silicon Valley. Zanikají tradiční průmyslová odvětví a rodí se nová. Lidé často tápou a nejsou ochotní se přizpůsobovat nové době. Populisté slibují, že vrátí včerejšek, zatímco na dveře už klepe divoký zítřek. 

Zaplatíme za mozek

Technologií, která v horizontu deseti až patnácti let od základu promění společnost i ekonomiku, je umělá inteligence. Urychlí totiž automatizaci v průmyslu, takže továrna, která měla před padesáti lety pět tisíc zaměstnanců a po nástupu prvních robotů pět set, jich brzy bude mít padesát a nakonec jen pět. Ulice mnoha metropolí již křižují autonomní automobily a autobusy, i když zatím jen v experimentálním provozu, a stroje už píšou jednoduché sportovní články či obracejí maso do hamburgerů. I jemnou manipulaci při šití šatů zvládají roboti stejně dobře jako lidé, jenže desetkrát rychleji. Nemluvě o tom, že umějí podobně rychle a kvalitně operovat lidský mozek. Negramotná švadlena z bangladéšské Dháky, nebo vzdělaný neurochirurg z pražského Motola – o práci se tak musí bát každý. 

Umělá inteligence zásadně změní pracovní trh už v průběhu příští dekády. Možná se prosadí i v oblastech, které si žádají intimitu, kupříkladu v péči o nemocné a přestárlé anebo na poli sexuálních služeb. V pracovním procesu se člověk stane skutečně nepotřebným – a právě proto v některých případech poroste jeho hodnota. Trafika či stánek s rychlým občerstvením se bez lidských zásahů obejdou. Mnozí spotřebitelé si však rádi připlatí za autenticitu: za luxus rukodělné výroby či lidského intelektu.

Ztraceni v programu

Již dnes platí, že jedinci s nižší nebo méně poptávanou kvalifikací těžko shánějí práci a často se musejí spokojit s nepříliš vyhovujícími podmínkami. V podobné situaci se ocitají také absolventi univerzit, navzdory praxi či studijním pobytům. Život je těžší než před několika dekádami. Lidé hůř nacházejí zaměstnání na plný úvazek a brigáda či „volná noha“ jsou stále běžnější; bez jistého příjmu je ovšem obtížnější dosáhnout na hypotéku či leasing. Střední třída vyspělých ekonomik stagnuje nebo se zmenšuje. Pokud dnešní situaci přeneseme do budoucna a zohledníme postupný, ale radikální úbytek pracovních míst, je současná podoba ekonomiky a sociálních systémů zjevně neudržitelná. 

Dřív či později bude nejspíš nutné zavést nějakou formu nepodmíněného příjmu. Stát bude občanům vyplácet určitou částku či alespoň zajišťovat jejich základní potřeby bez ohledu na to, jak se svým životem nakládají. Zájemci budou moct i nadále pracovat: Někdo se bude výdělečné činnosti věnovat pro přilepšení, jiný bude trávit čas jen tím, co ho baví. Podobná představa nám může být proti srsti, ale experimenty probíhají už teď jak v rozvinutých zemích – například v Norsku, Finsku a Kanadě –, tak v chudých oblastech, třeba v Namibii. 

Dokončení: Pohled do budoucnosti: Jak bude vypadat náš svět za 100 let?

Podle prvních výsledků by systém mohl fungovat, ovšem pouze za předpokladu, že se peníze „nevyčarují“ ze vzduchu, ale vezmou se byrokracii, která tradičně rozhoduje, kdo na sociální dávky má a nemá nárok. Jednoduše řečeno: Stát se zbaví úředníků a ušetřené finance rozdá rovným dílem občanům. Na trvalé udržitelnosti popsaného řešení se však zatím neshodnou ani ekonomové.

Cherches la femme! Ano, hlavní důvodem dobyvačných tažení Mongolů byly jejich ženy. Mít co nejvíce manželek bylo otázkou společenské reprezentace: další žena je příslibem pracovitých rukou, růstu rodu i majetku. Jenže taková kratochvíle něco stojí. Je třeba vyplatit věno a zařídit každé vlastní stan. Jejich „rovnoprávnost“ pak rostla z těchto kořenů: žena sice nemohla zasedat ve sněmu mužů, ale byla schopna zastat tu samou práci jako muž. A protože ten trávil dlouhé měsíce na dobyvačných výpravách, správa movitého i rohatého majetku byla čistě v její režii. Když se z válečníka stal opět pastevec, mohl jen doufat, že bude moci brzy vyrazit na další výpravu, aby své hospodařící manželky zajistil. 

Mongolská společnost také adoptovala striktní pravidla zakazující předmanželský sex a pošilhávání po ženě souseda vás mohlo stát krk nebo aspoň uřezané rty. Mladí muži si nemohli dovolit „pořízení“ manželky, a proto nejprve museli získat patřičný majetek na válečném tažení. Tam také mohli loupit cizí ženy, které byly zdarma! Manželky, respektive povinnost pečovat o ně, se také dědily. Pokud zemřela hlava rodu, jeho bohatství bylo rozděleno mezi mužské potomky.  Nejmladší, u kterého se předpokládalo, že bude žít nejdéle, sice dostal největší díl, ale také přejal povinnost zajistit většinu manželek svého otce. A těch mohlo být i třicet! Proto mu nezbývalo, než rychle osedlat koně a vyrazit do boje!

Strašliví, obávaní, a hlavně zapáchající

Pro bojovníky hordy nebývalo zvykem, aby se převlékali nebo umývali. Ve vodě, ostatně jako téměř ve všem okolo, totiž číhali duchové. A ty není dobré dráždit zbytečnou hygienou! Znečištěním vody byste na sebe totiž mohli přivolat jejich pomstu. Ta, například ve formě nenadálé smůly, mohla dopadnout i na kolegy. Proto v každé skupině vždy platila přísná Yasa čili válečnický kodex, který mytí plošně zakazoval. Na druhé straně, výrazný osobní zápach měl schopnost nejrůznější démony a zástupce zlých sil odpuzovat, takže nemýt se bylo vlastně výhodné. I proto si většina mongolských válečníků ponechávala stále tentýž oděv, dokud se na nich doslova nerozložil. Maximálně bylo přípustné občas vyprášit a protřepat svršky, aby se zbavily nenechavých vší.

Vydatný tělesný zápach, na který dnes pohlížíme jako na negativní jev, byl u Mongolů velkou předností. Po čichu je totiž poznal i vlastní kůň. A zdědit nebo být obdarován propocenou kazajkou nebo plesnivějícím pláštěm se považovalo za velkou čest, zvlášť když byl dárcem nějaký velmož nebo udatný válečník. Získali jste část jeho pachu, a tím i osobního kouzla! S otázkou osobní hygieny úzce souvisí i nepříliš estetická problematika vyměšování. Přeci jen, celý den v sedle… Mongolové opravdu nedělali přestávky. I mimo koňský hřbet si ale nemohli odskočit, kam se jim zachtělo: vynechat museli vodu, popel z ohniště, velké shluky kamenů a také vrcholky či úpatí velkých hor.

Strava? K obědu bude to co včera…

Jídelníček mongolských jezdců na válečném tažení byl pravým opakem vegetariánské diety. Postaven byl prakticky výhradně na živočišných bílkovinách z nejrůznějších zdrojů: ovčí lůj, zkvašené kozí nebo koňské mléko, kusy dušených vnitřností zabalených do dalších vnitřností, a hlavně spousta polosyrového masa. Nebyla to ale otázka dobrovolné volby. Nikde se totiž nezdrželi tak dlouho, aby si mohli vypěstovat nějakou zeleninu. Převážení zásob pak znamenalo nadbytečnou zátěž. V zimních táborech už byl jídelníček o něco pestřejší. 

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Při stravování ve stanovém táboře jste si ale mohli být jisti, že váš aktuální pokrm bude chutí silně připomínat ten včerejší. To proto, že Mongolové své kotle a hrnce nikdy neumývali. Zbytky zaschlého jídla se nechali buď opršet, shnít, ale mnohem častěji se jednoduše „spojily“ s novým jídlem. Možná proto dávali přednost přípravě jídla bez nádobí. Postačila jim jen podříznutá a vyvrhnutá ovce, jejíž tělní dutinu zaplnili nasekanými vnitřnostmi, krví a žhavými kameny. Zvířecí papiňák pak nechali dusit ve vlastní šťávě, a po hostině už nebylo co mýt.

Původ názvu ostrova není zdaleka jistý. Podle jednoho z nejrozšířenějších vysvětlení je odvozen od starořeckého kapros, tedy výrazu pro divoká prasata. Antičtí Řekové totiž považovali místní skály za podezřelé místo, které je dobré právě jen pro tyto nečisté sudokopytníky. O moc lepší není ani druhá varianta, podle níž pochází jméno ostrova z latinského výrazu pro kozu. Dnes však stačí krátká projížďka, abyste zjistili, že o „zvířecí“ ostrov se určitě nejedná. 

Milovníci historie mohou prozkoumat zbytky několika starověkých římských vil, z nichž nejvíce proslula Villa Jovis. Na strmých skalách si ji nechal postavit císař Tiberius a kousek odtud se nachází místo, jemuž se říká Tiberiův skok. Z něj prý shazovali z útesů do vln nešťastníky, kteří císaři špatně sloužili. Dnes tvoří srdce ostrova náměstí Piazzetta. Malé prostranství zdobí radnice a kostel, ale především se tu nachází příjemné kavárny s restauracemi a lehce zde natrefíte na nějakou slavnou hollywoodskou hvězdu.  

Osmý div světa

Největším lákadlem Capri, které na rozdíl od okolních ostrůvků nevzniklo sopečnou činností, ale odtržením od Sorentského poloostrova, je Modrá jeskyně neboli Grotta Azzurra. Neoslní sice velikostí ani bohatou krápníkovou výzdobou, přesto jde podle místních o osmý div světa. Dostat se do ní lze jen na loďce, přičemž moře musí být klidné.

Vchod měří na výšku pouze metr, takže je nutné se sklonit. Pak vás ale uvítá zářivě modré světlo, jakoby prostupující z vody i skrze vás, a při zpěvu kapitánů si tak budete připadat jako v úplně jiném světě. „Efekt modré barvy vzniká díky světlu, které do jeskyně vniká druhým otvorem, pod hladinou. Je asi desetkrát větší než používaný vchod. Podloží je navíc vápencové, takže se od něj světlo v průzračné vodě krásně odráží,“ vypráví průvodce Guiseppe Ruggiero a doplňuje, že pro turisty je jeskyně otevřena už 150 let.

„Justine, takže domluveno,“ dloubnu černého štíhlého řidiče spíše evropských rysů. „Hledáme jen kočky, žádné impaly. Ty snesu jedině, když budou mít za zády levharta!“ usmívám se. Naši profesionální průvodci jsou muži činu a velkých zkušeností. Téměř ani nemusím upozorňovat, že zvíře musím mít po slunci, protože s mohutným džípem neidentifikovatelné značky se vždy precizně postaví k světlu zády. Podmínky vzájemných pracovních vztahů jsme si vyjasnili hned na začátku a k tomu mezi námi vzniklo příjemné přátelství. Ukázalo se, že pronajmout si na týden osobní rangery bylo sice drahé, ale rozhodně prozřetelné.

Z pozorovatelny do „úkrytu“

Justin a jeho stopař Bait křižují velkou, i přes období sucha stále zelenou planinu. Pod rozložitými ebeny se tady občas schovávají zebry či stádečko pakoňů. Vyplašili jsem pár zoborožců kaferských, kteří masivními zobáky přikrmovali svého nenasytného dorostence žábami. Slony už úplně přehlížíme.

Míjíme jedno z mnoha jezírek zarostlých rákosem a papyrem. Zdá se, že je příliš malé, než abychom u něj něco podstatného přehlédli, a tak Justin pomalu stáčí auto vysokým porostem jinam. Vtom nad ostrou trávou švihne vzduchem ocas.

„Lev!“ houkne Bait téměř ve stejném okamžiku, kdy jsem lví oháňku zaznamenal i já. Justin zastavuje a nechává stopaře přesednout z miniaturního sedátka na levé straně předního blatníku na místo spolujezdce – z pozorovatelny do relativního bezpečí otevřeného auta.

Temná hostina

V bažině za vysokým rákosem se rýsuje mohutné tělo uhynulého hrocha, nad nímž znovu zavlaje lví ohon. Obrovské tělo hrošího samce leží napůl ponořené ve vodě zřejmě teprve krátkou dobu, možná od dnešního rána. Justin hledá cestu močálem a nakonec se mu podaří dostat na deset metrů k mrtvole. Majestátní tělo mrtvého tlustokožce je tak obrovské, že predátora ležícího ve vodě téměř úplně zakrývá. Nad nafouklým břichem se objevuje hlava mladé lvice. Prohlíží nezvané účastníky hostiny, nedůvěřivě si měří náš vůz a zároveň kontroluje okolí. Vždyť o agresivní lví samce, smečku vždy nenažraných hyen či drzou tlupu divokých psů tady není nikdy nouze.

Kroužíme okolo mršiny, ale auto se propadá do močálu a slunce je až příliš hnědě rudé – to je známka finálního západu. Do pár minut někdo nahoře otočí imaginárním vypínačem a nad savanou se snese šero, ihned následované temnou nocí. Když se konečně dostáváme do vhodné pozice a můžeme pořídit pár snímků, slunce nám již nedává šanci. Věčná škoda. Lvice se zrovna ostrými zuby pokouší roztrhnout hrochův penis a dostat se tak přes silnou kůži k vnitřnostem – vyhledávané lví pochoutce. Zatímco ona je v nejlepším, my to pro dnešek musíme vzdát.

Žádné hračky s hroší tlamou

Je něco po páté hodině ranní. Zima. Oblečeni do bund a mikin opět míříme k „hrošímu“ jezeru. Nechceme propásnout šanci. Lvice se možná k mrtvole hrocha vrátila nebo od ní vůbec neodešla.

„Justine, tu včerejší lvici už si ji tady viděl?“ vyzvídám. „Jo, známe ji. Pohybuje se v tomhle teritoriu a teď má tři mláďata. Žije mimo smečku,“ vysvětluje mi vždy ochotný řidič. „Dnes ráno budeme mít slunce za zády,“ říkám spíš sám sobě a pevně doufám, že zodpovědná matka se bude zdržovat poblíž. Musí přece zajišťovat dostatek masa pro své potomky nebo jen pro své tělo, které teď musí vyrábět dost mléka pro tři kočičí hladovce.

„Mohla ho skolit?!“ navozuji řeč s průvodci. „Vždyť sama nemá proti takovému obrovi šanci. To je práce možná tak pro silnou smečku,“ přemýšlím nahlas a nevybavuji si, že by hroší tělo bylo nějak výrazně zjizvené a potrhané od lvích drápů a zubů.

„Spíš to vypadá to, že se pobili dva hroší samci,“ uvažuje nahlas Bait. „Taky si myslím, že ho nezabili lvi.“ V hlavě se mi honí obrazy neuvěřitelného souboje býložravých kolosů. Neohrabané telátko, které se dokáže rázem proměnit ve smrtící stroj a svými až půlmetrovými zuby zasazovat smrtící rány. Jak krutý a nekompromisní musí být duel několikatunových obrů…

Dva za jednu

Sluneční kotouč, nejvytíženější zaměstnanec vyprahlé savany v období sucha, vystrkuje první rudé prsty a ohmatává jimi vzdálené akácie. Buš pohltila nachová záře a žlutý křehký porost jakoby vzplál obrovským požárem. Ve světle slunce líně propluje silueta žirafy. Jindy bych se od ní celý den nehnul, ale dnes ženu řidiče i stopaře k atraktivnějšímu cíli.

Rozhlížím se a snažím se identifikovat ulomené větve, zborcené stromy mopane, termitiště a malá jezírka ze včerejšího večera. „Tam za těmi stromy?“ ptám se nejistě Justina. „Hroší jezírko? Jo, tři minuty…,“ odvětí řidič a průvodce v jedné osobě. Včera večer u ohně jsme neřešili skoro nic jiného. Byl jsem překvapen, když mi rangeři prozradili, že ani oni takzvanou „žranici“ nevidí častěji než tak jednou za měsíc. Máme zkrátka kliku.

Přijíždíme k místu a nikdo ani nedutá. Všichni si přejí, aby u hrocha byla včerejší lvice, ale ta se zřejmě ještě věnuje mateřským povinnostem. Zklamáni ale rozhodně nejsme, naopak mezi námi propuká euforická šeptanda. Až po břicha ponoření v bažině ohryzávají mrtvolu hrocha dva lvi. Žádní dorostenci, ale dva dospělí, mohutní, silní a viditelně zdraví vládci Afriky.

Jako řeznickým nožem

Těžký objektiv, i když na stativu, mi neustále poskakoval a já nedokázal zaostřit. Málem bych už na Justina houknul, aby auto konečně zastavil. Najížděl džípem hluboko do bažiny, posunoval vůz metr po metru a kola postupně ohýbala a drtila pod sebou stonky papyru. Nášlapný rám mizel ve vodě a řidič pomalu zastavil. Vypnul motor, otočil se dozadu a omlouval se mi, že dál to už nepůjde. Musel si dělat legraci, i když z jeho tváře nešlo vyčíst vůbec nic. Postavil totiž otevřené auto jen asi pět metrů od lvů.

Samec na levé straně okusoval hroší kýtu a s vrzavým doprovodem, jak se zuby občas svezly po hladké kůži, odtrhával kousky podkožního tuku. Pravý samec s výrazně tmavší hřívou zase hodoval tam, kde včera lvice zkoušela „otevřít“ hroší břicho. Penis byl už pryč a lev vytrvale, pomalu a jistým pohybem pravé strany čelisti seřezával jako ostrým řeznickým nožem hroší kůži. Jen chvilku jsem si říkal, jak je kůže uhynulého hrocha silná, že ani tak obrovské tesáky ji nedokáží z lehkostí rozříznout, ale lvi mě brzy vyvedli z omylu. Po dvaceti minutách ohryzali celou kůži okolo břicha.

Zážitek z jiného světa

Oba lvi jen občas s mlaskáním zvedli hlavy a polykali kousky tuku. Hromadu mastnoty potřebovali zapít, což byl uprostřed jezírka ten nejmenší problém. Lev se světlou hřívou se otočil směrem k nám, přivřel oči proti rannímu světlu a mírně se prohnul. Pozoroval každý náš pohyb, i když jediné, co se v autě v tom okamžiku hýbalo, byly uzávěrky fotoaparátů. Nakonec naklonil vousatou bradu do vody, z jazyka udělal misku a s každým hltem rozstříkával vodu okolo tlamy.

Byl bych nadšen, kdyby se žranice odehrávala někde na písku či v trávě. S neuvěřitelnou vodní kulisou a vzhledem k tomu, že jsme u všeho úplně sami, se ale z výjevu stává neopakovatelný, až skoro nereálný zážitek.

Vzduch prořízne syčivý zvuk, jak se samcům podařilo prokousnout břicho a uvolnit tak vzduch nashromážděný za dva dny v útrobách mrtvoly. Zápach, který zavanul i k nám, s sebou přinesl tisíce muších příživníků, kteří se na hostině přikrmovali. Lví samci je ocasem neustále odháněli, a tak si hmyzáci občas přiletěli omrknout podivné tvory na ještě podivnějším dvoustopém vozidle. Díky jejich pozornosti jsem si alespoň vzdáleně dokázal představit, jaké pocity by měl pod ostrými lvími tesáky ještě živý hroch.

Po hostině odpočinek

Uplynuly dvě hodiny a přecpaní predátoři se s těžkým oddychováním brodí ven z bažiny. „Černá hříva“ si to zamířil rovnou k autu, a když přišel těsně k nám, důkladně si osádku prohlédl. V tom okamžiku přistál na otrhaném hroším těle první odvážný sup, což černohřívákovi neuniklo. Otočil hlavu, sklonil ji a prohnul se na kočičí způsob. Vrhl se na supa několika energickými skoky, ale ten nečekal a vzlétl do bezpečných výšin. Při lvím běhu voda stříkala na všechny strany a já drtil spoušť fotoaparátu.

TIP:  Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

„To jsou ti dva samci, o kterých jsi nám včera vyprávěl?“ vybavuji si část hovoru od včerejšího ohniště. Stopař Bait jen přikyvuje: „Ano, mají tak šest sedm roků. Jsou tady víc jak tři roky. Víme tady přibližně o dvaceti lvech v různých smečkách, ale tihle dva jsou samotáři. Jsou ale silní a v nejlepší kondici. Sundají cokoliv.“

Nenasytný a možná spíš lakotný lev se s chutí dal znovu do žraní. Možná mu po krátkém běhu vytrávilo, ale spíš se nechtěl dělit s mrchožrouty. Před desátou hodinou, kdy už slunce bylo téměř na obzoru, dali lvi odpočinout i nám. Znaveně se svalili pod mohutný strom, zívli, několikrát se přetočili, podrbali si záda o suchou trávu a usnuli s přecpanými břichy zdravým spánkem mocných šelem.