Určitě jste již někdy slyšeli o fototerapii. Nejčastější je laserová fototerapie, léčba polarizovaným světlem či monochromatickým světlem, ale také přirozeným slunečním zářením (helioterapie v lázeňství) či pomocí lamp s celospektrálním světlem (světlo blízké přirozenému slunečnímu záření). V porodnictví se používá fototerapie modrým světlem při léčbě novorozenecké žloutenky. Vědci z Flindersovy univerzity ale nyní přicházejí s něčím úplně novým.

Fototerapii, či v jejich případě přesněji optogenetiku (spojující genetické manipulace nervových buněk a jejich dráždění nebo naopak tlumení světlem), hodlají využít v léčbě střevních potíží a zácpy. 

Optogenetická léčba obnáší dvě části – pacient nejprve dostane neškodný medicínský virus, který cíleně vloží do nervových buněk channelrhodopsiny – proteinové iontové kanály citlivé na světlo. Tyto proteinové kanály si vědci vypůjčili od řas. Asi po měsíci pak lékaři pacientovi na vhodné místo implantují čip s LED diodou, který upravené neurony svým světlem buď aktivuje, nebo naopak utlumí. Samotný čip je menší než 2 milimetry a jeho napájení zajistí vnější zdroj mikrovln.

TIP: Trápí vás migréna? Možná pomůže zelené světlo!

Stimulace neuronů světlem má indukovat pohyb stolice střevem. Testy prováděné na myších ukázaly, že výsledný efekt je velmi citelný – během 15 minut došlo u kontrolního vzorku pokusných zvířat k navýšení množství produkovaného odpadu o 75 %. Podle Nicka Spencera z Flindersovy univerzity v australském Adelaide je problém v tom, že pětašedesátiletý člověk má ve svém střevě přibližně polovinu neuronů jako pětatřicátník. Optogenetická terapie by tak mohl pomoci zejména starším a chronicky nemocným lidem.

Zvlněnou krajinu severovýchodně od ruské metropole protkávají řeky Moskva a Volha. V průběhu staletí tam vyrostlo několik významných historických míst, jež od sebe dělily pouhé desítky kilometrů. Lokalita si tak vysloužila souhrnné pojmenování Zlatý kruh Ruska neboli „Zolotoje kolco Rosii“. 

Projíždět tudy je jako cestovat v čase: Některá města vznikla již ve 12. století, další dýchají architekturou 15. věku a jinde objevíte památky staré „pouhá“ dvě staletí. Region nabízí především osm hlavních historických sídel: Ivanovo, Jaroslavl, Kostromu, Pereslavl-Zalesskij, Rostov Velikij, Sergijev Posad, Suzdal a Vladimir. Všechna vynikají jedinečnou nádherou a je pouze na vás, které z nich obsadí ve vašem žebříčku nejhezčích míst pomyslné prvenství. 

Pozemský Jeruzalém 

Pokud Rostov nebo také Rostov Velikij neznáte, může vám tvrzení, že jde o nejkrásnější místo Ruska, připadat přinejmenším zarážející. Jakmile však pod jeho pohádkovými kupolemi pobudete, možná změníte názor. 

Z Moskvy tam pohodlně dojedete vlakem a z malé železniční stanice se pak rozbitými cestami dostanete až do centra, kde se už dávno zastavil čas. Rostov přitom nebyl ospalý vždy: Před staletími tudy čile proudil obchod, a dokonce šlo o hlavní centrum oblasti. Dokládá to i dnešní nejvýznamnější památka – kreml, který je na první pohled ještě kouzelnější než ten v Moskvě či Suzdalu. O „pevnost“ v pravém slova smyslu se však navzdory názvu nejedná. V minulosti totiž komplex nesloužil jako opevnění, nýbrž coby biskupské sídlo. Na sklonku 17. století jej nechal vybudovat biskup ruské pravoslavné církve Jonáš III. Sysojevič jako pozemský předobraz nebeského Jeruzaléma. 

Až k jezeru Něro

Na nádvoří rostovského kremlu vás náhle obklopí nekonečné množství kupolí a špičatých věžiček. Před vysokou bílou zdí a monumentální Svatou bránou se tyčí zvonice ozdobená patnácti zvony. Největší z nich váží třiatřicet tun a jeho pronikavý hlas plaší ptáky přilétající na kremelské střechy od nedalekého jezera Něro. 

V chrámu sv. Jana Evangelisty hlídá „bábuška“ s šátkem přes vlasy a ochotně vám ukáže nejkrásnější fresky zdobící tamní stěny. Jejich barvy zůstávají stále živé a pronikavé, což téměř popírá skutečnost, že malby vznikly téměř před čtyřmi staletími: Znázorňují létající anděly, tiše stojící světce i Krista trpícího na kříži.

Jen pár desítek metrů za kremlem se ocitnete na břehu zmíněného jezera. I podle místních byste tuto zastávku rozhodně neměli minout. Něro sice není velké – na šířku měří osm kilometrů –, ale pamatuje doby, kdy Rostov v 13. a 14. století opakovaně napadali Mongolové a později v roce 1608 i Poláci. V provizorním přístavu postává několik pokuřujících mužů, kteří nabízejí vyjížďku v rybářském člunu. Po pár minutách se loďkou dostanete k malým ostrůvkům skýtajícím útočiště pro ptáky, odkud se otevírá také úchvatný pohled na dominanty města. 

V bílém městě 

Další ze zastávek ve Zlatém kruhu představuje Suzdal. Většina tamních kostelů a klášterů září bílou barvou, jež dala vzniknout přezdívce „bílé město“. Pouhé tři hodiny vlakem z Moskvy vás čeká zcela jiný svět – bez shonu, šedivých socialistických zákoutí, obchodních center i davů. Suzdal má méně než deset tisíc obyvatel, přesto se pyšní mnoha kláštery a kostelními věžemi. Zatímco jeho „kamennou“ tvář reprezentuje hlavní ulice vedoucí k náměstí s obří sochou Lenina, „venkovskou“ podobu tvoří okolí nedaleké říčky Kamenka. V její hladině se zrcadlí kupole chrámů, z nichž některé spočívají pod ochranou UNESCO. 

Nejstarší částí města je ovšem suzdalský kreml s charakteristickými modrými věžemi. Na konci 11. století jej nechal zbudovat Vladimir Monomach a také díky němu dnes patří Suzdal k architektonicky nejvýznamnějším sídlům země. Modré kupole zdobené zlatými hvězdami zastřešují interiéry s množstvím ikon a obrazů. Venku vede přes říčku dřevěná lávka, nedaleko několik babiček prodává angrešt, jahody, maliny, kvašené okurky a další dary přírody. Nechybí ani místní nápoj medovucha, s pronikavou chutí medu a troškou alkoholu.

Oblíbené dítě Volhy 

Severně od Rostova, přibližně 270 kilometrů od Moskvy, leží Jaroslavl – snad nejznámější město Zlatého kruhu, s více než půl milionem obyvatel. Podle legendy jej založil kníže Jaroslav I. Moudrý už v 11. století, což z něj činí nejstarší trvale obydlenou oblast na Volze. Ještě předtím stálo v místě jedno ze sídel ruského chanátu a v 8. a 9. století tam fungovaly vikingské obchodní osady. Město si v dějinách vytrpělo mnohé: V roce 1257 ho napadli Mongolové a o pár desetiletí později přišla černá smrt. Přes všechna příkoří však nakonec Jaroslavl povstal z popela a v 17. století představoval dokonce druhé největší město Ruska po Moskvě. 

Na Volhu nedají Rusové dopustit a dodnes jí přezdívají „matka“. Řeka se klikatí krajinou v délce přes tři a půl tisíce kilometrů, a přestože dala vzniknout řadě měst, Jaroslavl je podle mnohých jejím „nejoblíbenějším dítětem“. Tamní nábřeží se za slunečných dní mění v mimořádně příjemné místo. Lemují jej stánky se suvenýry, které nabízejí nejen dřevěné modely kostelů, ale i bizarnosti spojené s prezidentem Putinem – od panáčků s jeho podobou až po trička s obrázky, na nichž hlava Ruska jezdí na medvědovi. 

Klidné břehy zdobí břízy táhnoucí se do nekonečné dálky, zatímco nedaleko se tyčí katedrála Panny Marie se zlatými kupolemi. V okolním parku odpočívají cyklisté, mladí lidé si čtou nebo si povídají. Opačná část zelené oázy patří válečným obětem. Kamenné tváře v helmách shlížejí na čerstvé květiny a „věčný“ oheň dokládá, že jsou vzpomínky na válku v Rusku dosud živé.

Mezi kopulemi a kříži

Na hlavním tržišti v Jaroslavli je živo. Čerstvé ovoce, zelenina, bylinky, smetana i sýry – to vše tam dostanete v lepší kvalitě než v kterémkoliv supermarketu. Na konci centra se před vámi náhle vynoří hradby místního kremlu a za nimi zelený park. V tomto případě sloužil komplex jako obrovský klášter, a pokud byste v něm měli čas na návštěvu jediného místa, zvolte zvonici, která zůstává spolu s medvědem symbolem města. 

Jakmile zdoláte pár desítek schodů a vystoupáte na věž, odmění vás krásný výhled. Pod nohama spatříte omšelé kupole, zlaté kříže i hvězdy a za nimi Jaroslavl rozlévající se do dálky. Teprve nahoře si uvědomíte, kolik kostelů a klášterů město vlastně ukrývá. Otočíte-li se pak na druhou stranu, můžete obdivovat klid hustého lesa a majestátní Volhy. 

Kdo ví, zda si tehdejší pisatel uvědomoval, že snoubenci bylo v roce 1515 již padesát šest let, zatímco jeho nastávající pouze dvanáct. Patrně také příliš nevadilo, že uvedená věta není tak docela přesná. Posléze již byl analista poněkud sdílnější, když uvedl, že „Pražané s jinými posly z měst vyjeli k králi do Prešpurku a potom do Vídně, neb císař pojímal kněžnu Annu, dceru krále Vladislava, a král Ludvík pojímal císařovu vnukyni kněžnu Marii […] sestru knížete Ferdinanda Rakouského“. Co se to tehdy vlastně ve Vídni odehrávalo? 

Rozsáhlá habsburská ofenzíva

Na sklonku 15. století se nejstabilnějším rodem stali Habsburkové, kteří dokonce zahájili vpravdě evropskou ofenzivu, která jim vynesla nejednu císařskou či královskou korunu. Anjouovci, stejně jako Lucemburkové ve střední Evropě, dávno opustili dějinné jeviště a toto vakuum vyplnili polští Jagellonci. Ti získali nejen piastovské dědictví, ale i svatováclavskou či posléze svatoštěpánskou korunu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy k sobě obě zmíněné dynastie konečně naleznou cestu. 

V zájmu obou stran bylo, aby došlo k určitému sblížení a nejvhodnějším prostředkem byl sňatek. V podstatě se jednalo o politický akt, což si jistě uvědomovaly obě strany, které disponovaly řadou potomků. Ti ovšem byli v dětském věku.

Nejstarší z habsburských „mužů“, Karel, se narodil v roce 1500 a jeho mladší bratr Ferdinand, pozdější český, uherský i římský král, byl o tři roky mladší. Král Vladislav II. musel velice dlouho čekat na dědice, kterým se nakonec stal Ludvík Jagellonský, narozený v roce 1506. Na druhé straně tu byly ovšem i dvě klíčové princezny, totiž Anna Jagellonská, narozená v roce 1503, a Marie Habsburská, jež spatřila světlo světa v roce 1505. 

Labyrintem příbuzenských vztahů 

Na druhé straně nepřehlédneme, že mocenský vzestup Habsburků se ve střední Evropě mohl opírat toliko o rakouské vévodství. To při vší úctě představovalo spíše lehce druhořadý celek, což potvrzuje i okolnost, že vídeňské biskupství bylo založeno až roku 1469 a řádný biskup tady seděl až v roce 1513.

Stárnoucí Vladislav Jagellonský hledal i jiné spojence proti převaze svých polských příbuzných, kteří měli velice bohatý rozrod. Tento panovník měl čtyři mužské sourozence, kteří se všichni stali korunovanými hlavami. A po uherské královské svatoštěpánské koruně nepokrytě a docela dlouhodobě pošilhával římský císař Maxmilián I. 

Přípravy ke sblížení obou dynastií zabraly delší dobu. Již v roce 1506 se podařilo Maxmiliánovi I. uzavřít tajnou dohodu o tom, že Anna Jagellonská by si měla v budoucnosti vzít jeho vnuka Ferdinanda. A dále, pokud by se Vladislavově manželce Anně z Foix narodil syn, měl se stát manželem Ferdinandovy sestry Marie. Na tuto dohodu posléze navazovala další jednání, z nichž vyplynuly další závazky. V roce 1511 se obě strany mimo jiné dohodly, že v případě Ludvíkovy smrti bude Anna uznána za Vladislavovu dědičku. Takto postupně si Maxmilián I. připravoval půdu k budoucí dvojnásobné svatbě. 

Tajná a důvěrná jednání vyústila ve známé svatební smlouvy mezi Habsburky a Jagellonci, které získaly konečný tvar roku 1515. Představovaly ale jen určité principy, jež nebyly dovedeny tak daleko, aby spojovaly tu kterou princeznu s určitým princem. Ne snad proto, že by šlo o podružný detail, ale zdá se, že už tehdy nebylo vhodné svěřovat takovou informaci papíru. Mohlo to být ovšem ještě poněkud jinak: konečné slovo měla možná mít hlava habsburského domu, tedy Karel V.

Jestliže v otázce římské a španělské koruny bylo dávno jasno, docela jinak tomu bylo na teritoriu střední Evropy. Maxmilián připravil svým vnukům dosti složitý problém: v poslední vůli z roku 1518 jim odkázal rakouské země nerozdělené. A aby to opravdu nebylo jasné a jednoduché, podle svatebních smluv mezi Jagellonci a Habsburky z roku 1515 se měl stát vládcem rakouských zemí budoucí manžel české a uherské princezny Anny (smlouvy neříkaly výslovně, který z bratří to bude). 

Svatba bez ženicha?

Ale nemysleme si, že habsbursko-jagellonské svatební smlouvy představovaly jen předivo dohod a budoucích příslibů. Hovoříme-li stále o svatebních smlouvách, pak nemůžeme přehlédnout, že na pořadu dne byla i skutečná svatba. Skutečná? Vlastně skoro skutečná. Dne 22. července 1515 se totiž v proslulém chrámu svatého Štěpána ve Vídni odehrávala poněkud neobvyklá podívaná. Opravdu slyšíme zřídka, aby nevěsta blížící se k oltáři nevěděla, kdo se stane jejím manželem. Úvodem jsme si řekli, že ženich do chrámu přišel, a jednalo se dokonce o říšského císaře Maxmiliána Habsburského: ten tu však jen zastupoval svého vnuka. 

TIP: Se středověkem v zádech: Každodenní život za vlády Jagellonců

Jak je možné, že se nevědělo, kdo bude ženichem? Ani to není nic záhadného. V době sňatku ještě nebylo rozhodnuto, zda se stane Anniným manželem Karel, či mladší Ferdinand. To se vyřešilo až poté, co Karel usedl na španělský královský trůn, a bylo jasné, že partnerem Anny se stane Ferdinand. (K dohodě mezi oběma bratřími, týkající se rozdělení rakouských zemí, došlo až roku 1521 na říšském sněmu ve Wormsu a dopadla v neprospěch Ferdinanda, neboť Karel si ponechal Tyroly, přední Rakousy, tedy nejbohatší část rakouského vévodství.)

V chrámu svatého Štěpána byl ale toho dne oddáván ještě jeden pár, totiž Ludvík Jagellonský, tehdy devítiletý, s o rok starší Maxmiliánovou vnučkou Marií Habsburskou. V tomto případě byli snoubenci přítomni osobně. 

Tento dvojnásobný, poněkud atypický sňatek bývá v historické literatuře označován za počátek mnohonárodnostní habsburské monarchie. Podle tohoto výkladu zajistil (přesněji: měl zajistit) Habsburkům nástupnická práva po Jagelloncích jak v Čechách, tak v Uhrách a vytvořit tak první krok k jejich pozdějšímu spojení s rakouskými zeměmi. 

Generál Douglas MacArthur, velitel vojsk OSN, nechtěl vést protiútok z Pusanu a zatlačovat nepřítele postupně na sever, ale rozhodl se pro odvážné vylodění v Inčchonu, aby sevřel severokorejské jednotky do kleští. Severokorejci navíc nedisponovali leteckými ani námořními silami, kterými by ohrozili dopravní lodě na moři.

Předchozí část: Válka na 38. rovnoběžce: Američané v Koreji 1950–1953 (1)

Obojživelný útok patří k nejsložitějším válečným operacím. Američané se v nich stali skutečnými mistry během bojů druhé světové války v Tichomoří. Námořnictvo sice do 50. let ztratilo na své původní mohutnosti, ale námořní pěchota si stále udržovala kvalitu, neboť představovala elitní druh vojska a neměla o rekruty takovou nouzi jako pozemní armáda.

Obojživelný útok

Operace se příliš nelišila od desítek vylodění během bojů v Tichomoří. Na vzdálenost několika kilometrů k pevnině připluly výsadkové lodě s vyloďovacími čluny LCVP a obojživelnými vozidly Alligator, které dopravily námořní pěšáky ke břehu. Nečekala však na ně pláž, ale přístavní molo, na něž museli i v době vrcholícího přílivu vylézt po lanech nebo žebřících.

Letouny F4U Corsair, startující z letadlových lodí, se pustily do ostřelování a náletů na město jen slabě obsazené nepřítelem. Vojáci se vylodili na třech místech na pobřeží, aby obránci museli rozdělit své síly, které pak Američané rychlým obchvatem obklíčili a pak zničili. Tento postup slavil úspěch a Severokorejci se brzy začali dávat na útěk.

Lodě dovezly i tanky a střední dělostřelectvo, takže již odpoledne v den invaze 13 000 plně vyzbrojených Američanů vyrazilo na Soul. Šlo o poslední klasické vylodění v dějinách, které díky výcviku a agresivitě praporů námořní pěchoty proběhlo úspěšně a jen s malými ztrátami. Od té doby dává námořní pěchota přednost vylodění pomocí vrtulníků nesených speciálními plavidly, i když vylodění ze člunů se i nadále nacvičuje. 

Postup na sever

Po úspěchu u Inčchonu a obsazení Soulu začaly jednotky OSN postupovat rychle na sever hornatou krajinou s mnoha úzkými údolími nebo rýžovými poli, zatopenými vodou. Jelikož takový terén bránil manévrovému boji, stal se nejpoužívanějším způsobem čelní útok. Každá pěší divize dostala tankový pluk, jehož obrněnce se pak přidělovaly útočným rotám. Pěchota jela za tanky na obrněných transportérech či nákladních autech a udržovala s tanky spojení vysílačkami a polními telefony, namontovanými na zádích obrněnců.

Obránci však měli vždy výhodu postavení, protože se zakopali na výšinách, odkud postřelovali přístupové směry. V tom případě američtí velitelé neváhali povolat leteckou podporu nebo dělostřelecký přepad, někdy poskytovaný i válečnými loděmi plujícími v pobřežních vodách. Pěchota jen neochotně opouštěla vozidla a vyrážela do kopců, protože v nepříznivém počasí byl přesun velice náročný, ale většinou nezbylo než nepřátelská postavení vyčistit bojem zblízka.

Čelní útok

Velitelé čet brzy zjistili, že jejich jednotky nemají dostatečnou palebnou sílu proti dobře zakopanému nepříteli. V předchozí válce postupovala jednotlivá družstva určeným směrem a podporovalo je družstvo těžkých zbraní, které velitel čety buď přidělil družstvu v těžišti útoku, nebo si je ponechal pod vlastním velením a střídavě je nasazoval na různých úsecích.

Dokončení: Válka na 38. rovnoběžce (3): Američané v Koreji 1950–1953

Po prvních útočných bojích družstva dostala ze zálohy vyšších svazků další kulomety a pušky BAR a v této sestavě pak vojáci bojovali jako organická jednotka. Posily se ukázaly být správnou cestou k účinnější taktice a postupně se tyto změny odrazily i v oficiálních dokumentech stanovujících množství výzbroje jednotek.

V úterý 22. května odstartovala z kalifornského kosmodromu u Vandenbergovy letecké základny nosná raketa Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. První stupeň nosné rakety byl přitom tentýž, který vynesl vojenský satelit mise Zuma. Tentokrát ale SpaceX s prvním stupněm nepřistávali.

Naopak se pokusili chytit dvojici krytů nákladu ze špice nosné rakety. Jejich speciální lapací loď Mr. Steven, která je vybavená velkou sítí, ale nakonec neuspěla. Podle vedení SpaceX to ale bylo velmi těsné. Rozhodně to nevzdávají a věří, že příště již kryty nákladu zachytí před pádem do oceánu.

Mise GRACE-FO a satelity Iridium Next 

Raketa Falcon 9 úspěšně vynesla dvojici satelitů NASA a německého výzkumného centra GFZ mise GRACE-FO (Gravity Recovery and Climate Experiment Follow-On) na oběžnou dráhu blízkou polární dráze. NASA již potvrdila kontakt se satelity krátce po startu, kdy je zachytila stanice McMurdo v Antarktidě. Satelity navazují na předchozí misi GRACE a budou sledovat pohyby hladiny oceánu, ledovce a změny rozložení vody na planetě.

TIP: Úspěch, nebo krach? Kolem supertajné mise Zuma se rojí divoké spekulace

Raketa rovněž vynesla pět komunikačních satelitů Iridium Next, které se úspěšně dostaly na oběžnou dráhu. Připojí se k flotile 50 satelitů společnosti Iridium Communications, která jich plánuje zprovoznit celkem 75.

Elon Musk patří mezi nejbohatší osoby této planety, a není proto divu, že své peníze nechce investovat výhradně do svých veřejných projektů, ale rád si dopřeje i trochu toho luxusu ve svém soukromí. Příkladem mohou být nemovitosti, které vlastní.

Oblíbená lokalita

Ano, pokud byste pátrali po tom, jak vlastně vypadá dům Elona Muska, naleznete hned několik budov. Jak uvádí porál TeslaFan.cz, Musk začal skupovat nemovitosti v oblasti Bel Air v Los Angeles. V současné době zde vlastní již pět nemovitostí, které jsou navíc velice blízko u sebe, a tak je má všechny pěkně pod dohledem.

Posledním přírůstkem do jeho rodiny luxusních nemovitostí v této lokalitě je dům za 24 milionů dolarů, který koupil v roce 2016. Jedná se o ultra moderní sídlo situované na hřebenu kopce, takže je z domu nádherný výhled do celého okolí. Objekt sice nedisponuje velkou zahradou, ale Musk zde prý vidí prostor pro další expanzi. Navíc dům nabízí vše, co si pod takovou stavbou představíte. Nechybí bazén, ani několik ložnic a koupelen. Muska byste zde však nenašli.

Dům pro sebe a pět svých dětí

Velký vizionář totiž obývá dům, který je od nově zakoupené nemovitosti, co by kamenem dohodil. Musk dům v podhůří Santa Monicy zakoupil v roce 2013 za 17 milionů dolarů. Jedná se o luxusní sídlo v italském stylu, které je prý tak vysoké, aby z něj bylo vidět na Bel Air Country Club, tedy místní golfový klub.

Dům disponuje sedmi ložnicemi, sedmi koupelnami a obrovským domácím kinem, ve kterém Musk rád hraje videohry. Najdeme zde také posilovnu, kterou se pan majitel snaží navštívit alespoň dvakrát do týdne.

K objektu navíc náleží i malý ranč situovaný hned naproti tomuto domu. Ten Musk zakoupil ve stejném roce a propojil ho se svým stávajícím domem. Díky tomu jeho sídlo disponuje obrovskou zahradou, vlastními tenisovými kurty a samozřejmostí je i bazén.

Londýnský zámeček

Celková hodnota nemovitostí, které Elon Musk v této oblasti vlastní, je odhadována na 72 milionů dolarů. To však nejsou zdaleka všechny nemovitosti šéfa SpaceX a Tesla Motors. Za zmínku stojí například londýnské luxusní sídlo ve Westminsteru, které má momentálně Elon Musk v pronájmu za jeden milion liber na rok s tím, že po uplynutí jednoho roku si bude moci tuto nemovitost zakoupit za dalších 2,9 milionu liber. V současné době se jedná o jednu z nejvyšších částek, která je za nemovitost na dohodu „try before buy“ vyplácena.

Na Muskovo sídlo se můžete podívat v následujícím videu:

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Ve Francii se už od přelomu tisíciletí objevují zprávy o velikých červech s plochou hlavou, kteří se plazí ve sklenících, v zahradách i ve volné přírodě. Odborníci si doposud nebyli jistí, o jaký živočišný druh přesně jde.

S pomocí občanských vědců, kteří se zabývají výzkumem ve svém volném čase, se nyní francouzským badatelům konečně podařilo spolehlivě identifikovat několik druhů velikých dravých ploštěnek, které se šíří Evropou, pravděpodobně díky transportu rostlin.

TIP: Celá světová populace invazního raka mramorového je jeden klon

Je mezi nimi i ploštěnka skleníková (Bipalium kewense), která zřejmě pochází z jihovýchodní Asie. Poprvé ale byla objevená pro vědu roku 1878 v Londýně a dnes žije jako invazní druh na mnoha místech v teplejších oblastech planety. Dorůstá délky snad až 40 centimetrů. Jde o nelítostného lovce žížal, které ochromuje obávaným nervovým jedem tetrodotoxinem, známým například u ryb fugu. Ve Francii tuto obří ploštěnku objevili již na řadě míst u jižního pobřeží, ale také v Paříži a v dalších částech země. Všechny objevené ploštěnky jsou geneticky shodné, takže se nepochybně množí klonálně.

K nakažení člověka klíšťovou encefalitidou dochází nejčastěji po přisátí infikovaného klíštěte. „Přisáté klíště uvolní do těla spektrum látek a s nimi i virus způsobující onemocnění. Virus se nejprve rozšíří do buněk v bezprostředním okolí místa přisátí, během krátké doby začne pronikat do mízních uzlin, kde se pomnoží a poté putuje dál do organismu. Nejnebezpečnější je postižení mozku a dalších částí centrálního nervového systému. K proniknutí virů do těla člověka stačí přisátí trvající dvě hodiny,“ popisuje docent MUDr. Rastislav Maďar, Ph.D., člen Evropské pracovní skupiny pro klíšťovou encefalitidu a předseda Koalice pro podporu očkování. 

Nebezpečná mohou být všechna stadia klíšťat

Přenos nemusí být ale jen přes dospělého parazita. Nakazit se člověk může i od infikované klíštěcí larvy či nymfy. I zde stačí dvě hodiny přisátí k nákaze hostitele. „Klíštěcí larvy a nymfy jsou malé, lehce přehlédnutelné. Po nasátí krve samy odpadnou a nakažený nezřídka ani neví, že byl parazitem napaden,“ dodává docent Maďar. 

K přenosu infekce může dojít i během manipulace s infikovaným klíštětem. Nejčastěji při odstraňování přisátého klíštěte ze zvířecího mazlíčka. Psi i kočky, které mají přístup ven, jsou častým zdrojem klíšťat. V době sezóny jich majitelé ze zvířat odstraňují desítky. Pokud během manipulace dojde k narušení klíštěte v ruce, nákaza je možná. „Zdravou neporušenou pokožkou virus neprojde, stačí však i drobná oděrka, které člověk ani nevěnuje pozornost, a nákaza se do organismu může dostat. Z toho důvodu je vhodné odstranění klíšťat provádět speciálním nástrojem – např. pinzetou a v ochranných rukavicích,“ dodává lékař.

Z nepasterizovaného mléka ano, od komárů nikoli

Dalším faktorem přenosu nákazy může být tepelně neupravené mléko. „Riziko představuje zejména nepasterizované kozí mléko a výrobky z něj. Tento způsob nákazy byl popsán dokonce i ve formě větších epidemií, například na Slovensku. Pokud dojde k tepelnému zpracování mléka, infekce potravinovou cestou nehrozí,“ komentuje lékař.

Někdy se u přenosu klíšťové encefalitidy zmiňuje i komár. Tomu ale odborníci příliš nevěří. „Ze všech druhů členovců virus klíšťové encefalitidy prokazatelně přenáší jen klíšťata, a to všechna jejich stadia. Komár sice může krev s virem nasát, není však na těle přisátý dostatečně dlouhou dobu, aby infekci přenesl na dalšího člověka, uvnitř přenašeče navíc musí proběhnout speciální proces umožňující šíření viru dál. Nákaza přes štípnutí komára tedy pravděpodobná není,“ upřesňuje docent Maďar.

Co je klíšťová encefalitida a jak se před ní chránit

Klíšťová encefalitida je virová nákaza, která může zasáhnout nervovou soustavu. Má většinou dvoufázový průběh. Vstupem viru do lidského organizmu počíná inkubační doba, která obvykle trvá 7 – 14 dní, někdy se však může prodloužit až na měsíc. V první fázi toto onemocnění připomíná běžnou virózu. Druhá fáze může nastoupit vysokými horečkami a příznaky zánětu centrálního nervového systému, mezi které patří bolest hlavy, světloplachost, tuhost svalstva šíje, poruchy paměti, dezorientace, poruchy spánku, závratě či svalový třes. Onemocnění může mít celoživotní následky.

Jedinou specificky na původce cílenou ochranou je vakcinace. „Očkování je možné po celý rok a probíhá ve třech základních dávkách. Již po druhé dávce se očekává dostatečná ochrana. Přeočkování je doporučováno po třech či pěti letech podle použité vakcíny, věku očkovaného a počtu předchozích dávek.“ dodává lékař. 

Jak se nechat očkovat

V chladnějších měsících, kdy jsou klíšťata málo aktivní a pravděpodobnost nákazy je nižší, odborníci doporučují klasické očkovací schéma, kdy je doba mezi jednotlivými dávkami delší, než je tomu v měsících s vysokou aktivitou klíšťat. 

První dvě dávky vakcíny se standardně aplikují v rozmezí jednoho až tří měsíců, třetí dávka přichází pět až dvanáct měsíců po dávce druhé. První přeočkování se doporučuje po třech letech, další následně po třech až pěti letech v závislosti na věku. „V pozdějších jarních a letních měsících, kdy jsou klíšťata vysoce aktivní, doporučujeme zkrácené vakcinační schéma. To proto, aby ochranný účinek nastoupil co nejdříve. Čtrnáct dní po první dávce je podaná dávka druhá. Za další dva týdny již nastupuje ochranný účinek. Další očkování je následně stejné jako u klasického schématu,“ upřesňuje doc. Maďar.

Zájemci se mohou očkovat u svého praktického lékaře, děti u praktického lékaře pro děti a dorost nebo v očkovacím centru. Cena jedné dávky vakcíny je zhruba 800 korun, na očkování přispívají zdravotní pojišťovny. Výše příspěvku je až 1500 korun ročně.

Nejstarší a nejznámější je téměř 90 km dlouhá Dárdžilinská himálajská železnice, která vede z Nového Džalpajguri do Dárdžilingu. Úzkokolejku s rozchodem 610 mm postavili Britové kvůli obchodu s čajem už v roce 1881. Dieselové i parní lokomotivy si to stále šinou kolem čajových zahrad a hustých lesů do horských městeček, v nichž se doslova otírají o stánky všudypřítomných bazarů. Jedna zastávka – Ghoom – je také se svojí nadmořskou výškou 2 258 m druhou nejvýše položenou železniční stanicí na světě. 

TIP: Vlaky naděje i smrti: Znáte nejslavnější železniční tratě?

Svou chloubu má i Nilgirijská úzkokolejka dokončená v roce 1908. Na její 46 km dlouhé trati projede vlak nejenom 208 zatáček, 16 tunelů a přejede přes 250 mostů, ale překoná i 8,33% stoupání, což dělá z této železnice nejstrmějšího rekordmana v Asii. 

Poslední ze tří zmíněných památek představuje 96 km dlouhá železnice Kalka-Shimla: spojuje stejnojmenná města na severozápadě Indie a byla uvedena do provozu v roce 1903. K jejímu nejdelšímu tunelu o délce 1 144 m se váže smutný příběh. Místní inženýr, plukovník Barog, udělal chybu v propočtech a v důsledku toho se části tunelu prokopané z opačných stran kopce minuly. Barog nakonec spáchal z hanby sebevraždu.