V hlubinách jezer a hlavně moří, kde panuje velký tlak, žijí roztodivné ryby a další stvoření, které lákají naši pozornost. Zkoumat tyto tajemné tvory ale není vůbec jednoduché. 

Mořští biologové z Kalifornie proto vyvinuli speciální nádobu zvanou SubCAS (Submersible Chamber for Ascending Specimens), které umožňuje snadno vynášet živé ryby z hloubky 61 až 152 metrů. V těchto hloubkách se rozkládají tajuplné útesy, kam proniknou jen špetky slunečního svitu. SubCAS je určený především pro potápěče vybavené rebreatherem, dýchacím přístrojem s uzavřeným okruhem.

TIP: Nový podvodní mikroskop zobrazuje detaily z intimního života korálů

Vynesení ryb z uvedené hloubky sice se zařízením SubCAS zabere dva až tři dny, v testech se ale ukazuje, že ryby přežívají téměř ve 100 procentech případů. Podle odborníků jde o významnou inovaci, která umožní získat řadu nových poznatků, popsat nové druhy, a také představit obyvatele tohoto pozoruhodného prostředí veřejnosti.

Podobnou situaci asi znáte: Váš časový plán se změnil a vy se okamžitě potřebujete někam dostat, jenže auto nemáte po ruce. Představte si tento scénář – místo úprku k vozidlu nebo hledání vhodného spoje MHD pouze vytáhnete smartphone a pomocí aplikace si vůz přivoláte na konkrétní místo. Jakmile se k němu přiblížíte, pozná vás a pozdraví jménem. Lehkým dotykem na vnější displej si jej otevřete a usednete na zadní sedadlo. Zvolíte cílový bod a během následující hodiny jízdy si vyřídíte důležité pracovní záležitosti, budete listovat knihou, pozorovat okolí nebo jednoduše spát. Z podřimování vás vyruší až oznámení vozu, že jste v cíli. Vystoupíte, pomocí vnějšího displeje auto opět zamknete a v klidu zamíříte na schůzku. Vozidlo se totiž odjede zaparkovat samo. 

Zdá se vám zmíněný scénář jako ze sci-fi filmu? Vůbec ne. Hned několik automobilek už počítá s uvedením aut bez řidiče do běžného provozu a do vývoje investuje nemalé částky. Autonomní vozy představují prioritu také pro společnost BMW, která letos v dubnu otevřela specializovaný jízdní kampus v Unterschleißheimu u Mnichova. 

Bavorské Silicon Valley 

„Vítejte v novém Silicon Valley tady v Bavorsku,“ uvítal první návštěvníky při otevření kampusu 11. března Elmar Frickenstein, senior viceprezident BMW pro mobilitu. Německý komplex skutečně v lecčems připomíná zmenšenou verzi americké líhně převratných technologií. Na ploše 23 000 m² vyrostl za rekordních patnáct měsíců a už dnes poskytuje prostor pro 1 800 zaměstnanců z různých oborů, od umělé inteligence přes strojové učení až po analýzu dat. 

Přelomový je zejména inovativní systém práce, který se tam BMW rozhodla uplatnit. Kampus tvoří otevřený prostor rozdělený na kanceláře, víceúčelová i kreativní místa tak, aby k sobě měli všichni blízko a mohli spolu snadno komunikovat. Například softwarový inženýr může vyzkoušet napsaný kód přímo v automobilu, který se nachází nedaleko jeho kanceláře. Lépe se tak propojí týmy a vývoj je nejen efektivnější, ale především rychlejší. 

A právě rychlost dnes představuje ve vývoji klíčový prvek: „Nepracujeme na nějakém IT projektu čtyři roky… Provádíme spoustu sprintů, díky nimž se dozvídáme, zda jsme na správné cestě, nebo ne,“ vysvětluje člen představenstva BMW Klaus Fröhlich a dodává: „Musíme přemýšlet jako start-up, ale jednat jako velká firma.“

Desítky čidel 

Zatímco člověk se jako řidič spoléhá pouze na pár svých smyslů, jeho robotický protějšek jich bude mít k dispozici rovnou desítky. Senzory využijí lidarové, radarové či ultrazvukové technologie a jejich výstupy by měly vytvořit naprosto přesnou představu o okolním světě. 

Aby se však robotický řidič vybavený umělou inteligencí mohl bezpečně vydat na vozovku, potřebuje mnoho zkušeností. A ty lze zprostředkovat pouze sběrem velkého množství dat ze zkušebních autonomních vozů. BMW má k dispozici 40 samořiditelných aut, jejichž senzory testuje, a do konce tohoto roku chce zmíněný počet zdvojnásobit. Jen pro představu: Za jediný pracovní den nasbírá testovací vozidlo přibližně 40 TB (terabytů) dat, jež by se vešla zhruba na 8 500 DVD. Následně se skladují a dál zpracovávají ve zvláštním datovém centru nedaleko kampusu. Do roku 2021 by tudy mělo projít neuvěřitelných 200 PB (petabytů) informací a k jejich vyhodnocování, které je nutné při strojovém učení, tam už nyní slouží 100 tisíc procesorových jader.

Významnou roli sehraje také umělá inteligence. Už nějakou dobu je jasné, že systém autonomní jízdy nemůže stát pouze na striktně daných pravidlech: Auto se musí naučit situaci vyhodnocovat inteligentně a podle toho zvolit nejlepší řešení. Přínos specialistů na umělou inteligenci i strojové učení je proto pro BMW klíčový. V rámci vývoje se ovšem firma spojuje i s externími odborníky, mezi nimiž nechybí společnost Intel, izraelský specialista na asistenční systémy MobilEye nebo systém digitálního mapování HERE. 

Dětské nemoci

Existuje celá řada oblastí, které si v budoucnosti vyžádají radikální změny, a zdaleka se nejedná jen o technologickou vyspělost automobilů. Bude například potřeba vybudovat inovovanou síť vozovek s jednotnými pravidly napříč státy i kontinenty. Důležitá bude též chytrá infrastruktura, jež umožní přímou komunikaci silnic s vozidly: Pokud někde zaprší nebo se vyskytne námraza, vozovka autu informaci okamžitě zprostředkuje. 

Otázka zní, zda je zavedení podobných změn v dohledné době reálné. „Půjde o běh na dlouhou trať, podobně jako v případě elektromobilů,“ vysvětluje David Haidinger, komunikační specialista z BMW. Podle něj sehraje významnou roli také pokrytí sítě službami mobilních operátorů. U autonomních vozů budou totiž zapotřebí velmi přesné mapy – podstatně preciznější, než máme dnes. Bude muset existovat minimálně síť 5G, jež nabídne výrazně lepší tok dat než nyní. 

Pomocník s otazníkem

Samostatnou kapitolou, která veřejnost zajímá asi nejvíc, zůstává bezpečnost. Když nedávno v Arizoně skončila pod koly autonomního vozu Uber chodkyně, zmíněná firma testování vozidel v oblasti pozastavila – navzdory faktu, že podle policie nešlo nehodě zabránit. Žena vedoucí kolo totiž vstoupila do vozovky v noci, mimo přechod a na neosvětleném místě. 

Nejednalo se však o první podobný incident. Už v roce 2016 narazil autonomní vůz Tesla S do nákladního automobilu a řidič prvního zmíněného dopravního prostředku zahynul. Pozdější vyšetřování ukázalo, že na vině nebylo auto, ale lidé: Šofér kamionu jedoucího před sedanem prudce změnil směr a zatočil, zatímco řidič sportovního vozu sledoval na obrazovce Harryho Pottera. Auto však podle instrukcí výrobce vyžaduje, aby měl řidič stále ruce na volantu pro případ nenadálé události, s níž si ještě systém neumí poradit. Tesla svého pasažéra sedmkrát upozornila, aby vzal volant do ruky, což muž během 37minutové jízdy udělal jen jednou asi na 25 sekund. 

Společnost následně systém poloautomatického řidiče aktualizovala, aby podobným nehodám zabránila. Její zakladatel Elon Musk nicméně k incidentu dodal: „Dokonalá bezpečnost představuje opravdu nereálný cíl. Jde o zvýšení bezpečí. Nikdy nebude nulový počet smrtelných nehod. Nikdy nebude nulový počet zranění.“ 

Co na to pojišťovny?

Výrobci autonomních vozů zdůrazňují, že robotický řidič bude statisticky mnohem bezpečnější než lidský. „Asistenční systém bude vždycky pracovat se stejnou přesností. Nehrozí u něj únava nebo nepozornost. Bude zcela spolehlivý, samozřejmě za předpokladu, že jej odborníci dobře odzkoušejí – že se například nestane, aby na čočku senzoru zasvítilo slunce a laser ztratil kontakt s vozovkou, přehlédl traktor a podobně… Oproti řízení člověkem však pořád půjde o podstatně přesnější systém,“ vysvětluje David Haidinger. 

O neomylnost robotických řidičů a její důsledky se už dnes živě zajímají pojišťovny. Například Česká asociace pojišťoven (ČAP) loni vypočítala, že nasazení plně autonomních vozů by mohlo výrazně snížit počet dopravních nehod – ze současných 3,5 případu na pouhých 0,5 ze 100 přihlášených vozidel. Plnou automatizaci českých vozovek odhaduje ČAP v nejlepším případě na rok 2037. Uvedený termín se shoduje i s prognózou ředitele společnosti Uber Dary Khosrowshahiho, podle nějž začnou auta bez řidiče v běžném provozu jezdit nejdřív za 10–15 let. Reálně to však může být mnohem později. 

Potřebujeme nové zákony

Jednou ze stěžejních otázek totiž zůstává i právní zodpovědnost za potenciální incidenty: Bude za nehodu odpovídat výrobce, řidič, dodavatel technologie, nebo firma, jež vybudovala dopravní infrastrukturu? V Americe už se na řešení pracuje: První zákon týkající se autonomní jízdy schválila Kalifornie v roce 2012 a od té doby ji následovalo dalších 21 států federace. Británie odsouhlasila počátkem března tříletý projekt, který má zhodnotit dopad těchto vozů na dopravu, přičemž se očekává, že první vozidla legálně vyjedou na tamní silnice v roce 2021. Německá vláda schválila potřebný zákon loni v červnu. U všech zmíněných pravidel platí, že řidič musí být v autonomních vozech v dosahu volantu a v případě potřeby řízení převzít. 

TIP: Airbus a Audi vyvíjí systém s autonomním vozidlem a dronem

Zatím však není jasné, kdy podobné právní normy vstoupí v platnost i u nás. „Některá auta BMW nabízejí semiautonomní jízdu už dnes, ale legislativa prostě neumožňuje, aby mohla jezdit sama. Řidič vždycky musí minimálně jednou rukou řídit,“ dodává David Haidinger. Podle něj bude při zavedení roboticky řízených vozů zásadně záležet i na tom, jak se k němu postaví jednotlivé státy a zda politici umožní, aby automobilky navzájem všechny tyto systémy propojily do jednoho celku. 

Mezi časté problémy patřil ve válce nedostatek vyhovující výzbroje a výstroje, což se nejvíce projevilo v případě ruské armády. Tam někteří vojáci neměli na počátku války ani boty, takže mašírovali do pole v dřevácích nebo bosí. Navíc se na mnoho mužů nedostala ani puška, takže buď vyfasovali zastaralé exempláře, či pouze lakonickou radu: čekat, dokud nepadnou jejich druhové, a pak si vzít zbraň po padlém. 

Dobře viditelný nepřítel

S nevhodnou výstrojí se kromě carské potýkaly i další armády. Rakousko-uherští důstojníci se kvůli žlutým šerpám a nablýskaným pochvám stávali snadnými terči pro nepřátelské střelce. Podobný efekt měly také bílé rozlišovací rukávové pásky, které používali britští vojáci po vylodění na Gallipoli. A tak zatímco se jeden z důstojníků expedičního vojska kasal, že „Turek je nepřítel, který nikdy nedokázal, že je tak dobrý bojovník jak běloch“, Osmani rozsévali v řadách nepřítele zkázu.

Potíže s příliš výraznými uniformami řešila během Velké války většina mocností. Nakonec převládly stejnokroje nenápadných barev, i když například Francouzi se této změně bránili s odkazem na tradici červených kalhot. Zatímco se vojáci země galského kohouta posmívali nepraktickým „piklhaubnám“ svého nepřítele, umírali po stovkách a tisících, protože byli v otevřeném terénu výborně vidět.

Důstojníci carské armády měli – kromě nedostatků v oblasti výstroje a výzbroje – problémy také s mentalitou mužstva. Vojáci navzdory rozkazům stříleli na vlastní letadla, protože nevěřili, že by něco takového mohlo v jejich zemi vzniknout! Mezi jednotlivými armádami východní velmoci často docházelo k výpadkům ve spojení, nicméně se nejednalo o nepřátelskou sabotáž. Když carští vojáci sháněli dřevo na otop, neváhali porazit ani telegrafní sloupy. 

Neúmyslná lest

Velké štěstí měli Němci na začátku války při přepadení Belgie a obléhání nedobytné pevnosti Lutych. Oddíly určené k boji s obránci se totiž ztratily ve městě a k citadele v jeho středu tak dorazil jen velitel štábu 2. armády generálmajor Erich Ludendorff. Vojevůdce se domníval, že je již obsazena Němci, a proto v klidu zaklepal na bránu. Otevřeli mu ale Belgičané, kteří se mu po prvotním překvapení vzdali. Údajně se domnívali, že se za osamělým generálmajorem skrývají početné vilémovské oddíly.

Ze všech případů vojenských omylů je nejtragičtější první den britské ofenzivy na Sommě (1. července 1916). Důstojníci ujišťovali muže, že týdenní dělostřelecké bombardování nenechalo v německých zákopech nikoho živého: „Budete moci přejít přes vrchol s vycházkovou holí, pušky potřebovat nebudete. Až se dostanete k Thiepvalu, zjistíte, že všichni Němci jsou mrtví, ani jedna krysa to nepřežije.“ A Britové skutečně vyrazili vstříc nepříteli jako na procházku, s holemi, deštníky a někteří před sebou dokonce kopali míč! Jenže protivník přečkal útok v betonových bunkrech a rozpoutal v jednotkách Jeho Veličenstva masakr, který stál život na 20 000 mužů. 

Americký řezník

Za vysoké ztráty v bitvě často mohli vysocí důstojníci, kteří neváhali v honbě za slávou obětovat životy svých mužů. To je bezpochyby případ také amerického generálmajora Roberta Lee Bullarda (1861–1947), jenž na podzim 1918 velel 4. pěší divizi. Během dohodového útoku na Montfaucon měl zaútočit na silně opevněnou vesnici, odkud němečtí pozorovatelé řídili dělostřeleckou palbu. Bullarda ale zaslepila ctižádost a odmítl uposlechnout přímého rozkazu. Jeho splnění by totiž usnadnilo postup vojákům jeho rivala generálmajora George Camerona. Místo aby připravil německé dělostřelectvo o významnou pozorovatelnu, hnal Bullard svou divizi co nejdále na nepřátelské území, zatímco protivníkova artilerie rozsévala zkázu mezi Cameronovými muži.

Slávychtivý generál tak způsobil smrt stovek svých krajanů, přesto jej po válce nikdo nepotrestal. Major Harry Parkin, jehož muži krváceli nedaleko Montfauconu, později prohlásil, že rozkaz o odložení útoku vydal Bullard přímo s úmyslem zastavit svého rivala: „Generál Bullard prohlásil, že nepomůže Cameronovi získat válečné vavříny, takže kvůli této odporné žárlivosti mezi vysokými důstojníky nám nebyla poslána pomoc. 4. divize lehce postupovala vpřed a nechala nás zmasakrovat.“ Svého bývalého spolužáka se ale zastal velitel amerických sil v Evropě John Pershing s tím, že šlo o „špatné předání rozkazu“. Navzdory tak závažnému pochybení dostal Bullard po válce nejvyšší americká, francouzská či britská vyznamenání! Podle Parkina by si však zasloužil něco jiného: „Měl sedět pěkně dlouho v americkém žaláři za to, že nechal vědomě pozabíjet spoustu amerických vojáků.“

Marně na Marně

Německá armáda v létě 1914 oplývala sebevědomím a prvotní úspěchy dávaly naději na rychlé vítězství. Počátkem září se střetla s nepřítelem na řece Marně a zdálo se, že vše hraje do karet císařským zbraním. Jeden císařský pěšák vzpomínal: „Širá rovina je doslova poseta mrtvolami. Jsou to Francouzi. Kam až oko dohlédne, leží tu sta a sta, ba tisíce lidských těl. Tvoří dlouhou, stáčející se linii, která se táhne k obzoru, stává se tenčí a tenčí, až nakonec mizí kdesi v dálce. Leží všichni jedním směrem – jako posečená tráva. Běsnící smrt je zaskočila svým atakem. Padli rozvinuti do rojnice, všichni tváří dopředu. Téměř všichni mrtví tu leží s otevřenými ústy, zsinalým obličejem k zemi, zasaženi do čela nebo do prsou.“

Tou dobou však trápilo Velký generální štáb v čele s Helmuthem von Moltke váznoucí spojení s armádami na frontě. Von Moltke proto vyslal podplukovníka Richarda Hentsche, aby prozkoumal situaci. Náčelník jej navíc pověřil, že v krajním případě může jednat v jeho jménu a případně i nařídit ústup. Důstojník nejprve navštívil štáby armád na levém křídle a ve středu, kde jej informovali, že je vše v nejlepším pořádku. Stařičký velitel 2. armády generál Karl von Bülow však působil dojmem, že situace je vážná, a po poradě nařídil podplukovník Hentsche(!) ústup celého svazu. Údajně se měl vyjádřit, že „2. armáda je už jen pouhá sračka“.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem (1)

Když dorazil na štáb 1. armády překvapila jej dobrá nálada a optimistický výhled do budoucna. Přestože jej velitel generál pěchoty Alexander von Kluck ujistil, že vítězství je na dosah, zavelel podplukovník i zde k ústupu. Obával se totiž vzniklé mezery po stažení 2. armády. Vyvíjela by se bitva na Marně jinak, kdyby se zkušení polní důstojníci neřídili rozkazem jednoho nepříliš zkušeného podplukovníka Richarda Hentsche? Mohlo Německo zvítězit už v září 1914? Tato otázka trápí mnohé historiky dodnes.

Během staletí bouřlivého rozvoje fyziky postupně vykrystalizovaly dvě velice známé teorie, popisující uspořádání celého kosmu: obecná relativita a kvantová mechanika. A fyzici je postupně dovedli takřka k dokonalosti. Z toho, co kdy lidé vymysleli, se uvedené dva koncepty spojené dohromady nejvíc blíží představám o teorii všeho. Háček spočívá v tom, že obecná relativita a kvantová mechanika jsou jako voda a oheň. Jejich popisy světa se navzájem nesnesou a zatím se zdá takřka nemožné je nějak sloučit dohromady.

Nepřátelství až za hrob

V okolním světě zaznamenáváme čtyři základní síly či interakce, tedy čtyři možné druhy vzájemného působení částic a pole: elektromagnetickou sílu, slabou a silnou jadernou sílu a gravitaci. Obecná relativita se soustředí na gravitaci a její roli ve vesmíru. Funguje proto především pro opravdu velké rozměry a hmotnosti, například pro kupy galaxií, galaxie, hvězdy či planety. Kvantová mechanika se zabývá zejména třemi zbývajícími silami, tedy elektromagnetickou a slabou i silnou jadernou. Její hájemství tak představují naopak extrémně malé rozměry a hmotnosti, tj. svět elementárních částic, atomů či molekul.

Obecná relativita a kvantová mechanika se očividně zaměřují na dost rozdílné záležitosti, takže se ve většině situací hodí jen jedna členka z této na smrt znepřátelené dvojice. Komplikace se objeví ve chvíli, kdy fyzika řeší naprosto extrémní problémy, jako třeba singularitu černých děr nebo samotný Velký třesk. Ve chřtánu černé díry či při zrození našeho kosmu totiž kalkulujeme s gigantickým množstvím hmoty vměstnaným do nesmírně malého prostoru – a se současnými přístroji i vědomostmi jsme v koncích. Najednou si neví rady ani obecná relativita, ani kvantová mechanika. 

Jak je usmířit?

Řada fyziků věří, že nepříjemné singularity Velkého třesku a černých děr by měla vyřešit právě teorie všeho, která usmíří obecnou relativitu s kvantovou mechanikou, prováže standardní kosmologický model se standardním modelem částicové fyziky a sjednotí gravitaci se zbývajícími třemi základními silami do teorie kvantové gravitace. Stejně tak by měla teorie všeho vysvětlit povahu dvou pozoruhodných sil, s jejichž působením počítá soudobá kosmologie: inflační síly, která zřejmě na samotném počátku věků neuvěřitelným způsobem „rozfoukla“ vesmír, a temné energie, jež nejspíš stojí za překvapivě se zrychlujícím rozpínáním pozorovaného kosmu. 

Fyzika už má za sebou několik úrovní sjednocení základních sil. Teorie elektromagnetismu sloučila elektřinu a magnetismus, teorie elektroslabé interakce zase sjednotila elektromagnetickou a slabou interakci. Vědci nyní usilovně pracují na tzv. teorii velkého sjednocení (anglicky Grand Unification Theory, GUT), která by spojila silnou a elektroslabou interakci. K takovému sjednocení by přitom mělo docházet za extrémních energií, jaké vesmír zažil jen pár okamžiků po Velkém třesku.

Čistě teoretická teorie

Teorie velkého sjednocení sice není v očích fyziků pravou teorií všeho, ovšem bez ní se prý nejspíš dál nedostaneme. Potíž tkví v tom, že velké sjednocení by se mělo odehrávat za energií kolem 10¹⁶ GeV (gigaelektronvoltů), tedy mimo dosah veškerých myslitelných pozemských urychlovačů. Nemluvě o energii potřebné ke sjednocení všech čtyř základních sil, která se podle odhadů pohybuje dokonce okolo 10¹⁹ GeV.

Stejně jako teorie všeho zůstává i teorie velkého sjednocení prozatím ve zcela teoretické rovině. Částice, jejichž existenci předpovídá, nelze na urychlovačích pozorovat přímo. Jejich působení by však mohla odhalit nepřímá pozorování: například rozpad protonu, elektrické dipólové momenty elementárních částic nebo vlastnosti neutrin.

Konečný krok k ustavení teorie všeho by měl spočívat ve vyřešení rozporů mezi kvantovou mechanikou a obecnou relativitou a v jejich sjednocení do kvantové gravitace. Právě na to se nyní soustředí mnoho skvělých mozků, přesto zatím nemáme žádnou obecně přijímanou teorii kvantové gravitace, a tudíž ani teorii všeho. Fyzici přitom předpokládají, že kdyby se jim náhodou podařilo přijít na teorii všeho dřív než na teorii velkého sjednocení (elektromagnetická + slabá + silná síla), určitě by to vyřešilo zbývající problémy s druhým zmíněným konceptem.

Revoluce superstrun

V důsledku usilovné snahy smířit kvantovou mechaniku a obecnou relativitu se už v období druhé světové války začaly ve fyzikálních teoriích objevovat podivuhodné struny. Je to vlastně docela jednoduché: místo bodů v prostoru si fyzici začali představovat jednorozměrné struny, které od té doby střídavě zažívají nesmírnou popularitu nebo naopak hluboký útlum. Velké oživení strunové teorie nastalo na přelomu 70. a 80. let, kdy po přidání supersymetrie vznikly supersymetrické strunové teorie, známější jako teorie superstrun.

V letech 1984–1989 se odehrála první superstrunová revoluce, kdy žil superstrunami doslova celý svobodný svět. Ještě bouřlivější pak byla druhá superstrunová revoluce mezi lety 1994 a 2000. Rozpoutala se po zjištění, že všechny do té doby známé konkurenční teorie strun představují pouhé jednotlivé varianty tzv. M-teorie, která je všechny sjednocuje se supergravitací. Supergravitační teorie je teorie pole, jež kombinuje prvky supersymetrie a obecné relativity v jedenáctirozměrném prostoru.

Magický kandidát

M-teorie má ambice stát se teorií všeho, není však kompletní. Její neúplnost a záhadnost připomíná i písmeno „M“, které prý může znamenat „magic“ („magická“), „mystery“ („záhadná“) nebo třeba „membrane“ („bránová“) – jak se komu líbí. Název se vyjasní až v případě, že by se koncept podařilo definitivně formulovat jako teorii všeho. 

V M-teorii se to hemží prostorovými dimenzemi a bránami, což jsou útvary představující bod pro vyšší dimenzi. Například superstruny jsou brány jednorozměrné dimenze, přičemž M-teorie popisuje i brány ve dvourozměrném a pětirozměrném prostoru. Existuje rovněž bránová kosmologie, která působí dojmem extravagantní science-fiction (viz Žijeme v bránovém světě?). Bylo by úžasné, kdyby barvitá M-teorie nakonec zvítězila v klání o teorii všeho, zatím má ovšem docela silnou konkurenci.

Prostor utkaný ze smyček

Zdatným konkurentem M-teorie s jejími superstrunami se stala smyčková kvantová gravitace (Loop Quantum Gravity – LQG), jež představuje teorii kvantového prostoru a kvantového času. Snaží se spojit standardní kvantovou mechaniku a standardní obecnou relativitu a její klíčový trik spočívá právě v kvantování prostoru. Podle představ smyčkové kvantové gravitace je prostor nespojitý čili zrnitý, tudíž existuje minimální možná vzdálenost, přes kterou lze uskutečnit pohyb, a žádná menší už prostě není. Atomární strukturu by pak neměla jen hmota, ale také samotný prostor – zmíněná teorie jej vnímá jako nesmírně jemné předivo, utkané z myriád zcela nepatrných a dále nedělitelných smyček. Jejich velikost by se měla pohybovat okolo tzv. Planckovy délky, jež činí přibližně 10⁻³⁵ m. 

Ani smyčková kvantová gravitace není formulována kompletně, přesto dnes představuje nesmírně bouřlivou oblast výzkumu, rozvíjenou desítkami vědeckých týmů po celém světě. Část z nich míří k ustavení teorie všeho z tradiční smyčkové kvantové gravitace, jiní se zabývají novější variantou, známou jako teorie spinové pěny.

I smyčková kvantová gravitace má pak vlastní kosmologii čili pojetí uspořádání celého vesmíru. Podle jejích zastánců by kosmos mohl být cyklický a mohl by procházet tzv. Velkými odrazy, tedy cykly zhroucení původního vesmíru a explozí nových. V takovém případě by Velký třesk odpovídal nejmladšímu z Velkých odrazů.

A co když neexistuje?

Zatímco mnozí vědci hledají teorii všeho, jiní zpochybňují samotnou možnost ji objevit. Řada kritiků vychází ze slavných Gödelových vět o neúplnosti, podle nichž v žádné rozumné teorii hovořící o přirozených číslech není dokazatelné vše. Pokud tedy neexistuje ideální, bezesporná a úplná teorie aritmetiky přirozených čísel, jak by mohla existovat kompletní teorie všeho? I Stephena Hawkinga Gödelovy věty přesvědčily, že všeobjímající teorie, kterou by bylo možné rozumným způsobem vymyslet, nejspíš není. Uvedený názor se ovšem momentálně nachází v menšině. 

Lee Smolin si zase myslí, že základní fyzikální zákony jsou vrstevnaté podobně jako cibule. Podle tohoto amerického fyzika by přitom v jejich případě mohlo jít o nekonečný počet vrstev, což by znamenalo, že by měl být nekonečný i počet fyzikálních teorií, jež tyto zákony popisují. Ani uvedenému argumentu se však nedostává větší podpory – zejména proto, že nekonečna nemají fyzici příliš v oblibě a snaží se jich ve svých konceptech za každou cenu zbavit.

Hlavně to nevzdávat!

Zatím tedy neexistuje žádný důvěryhodný kandidát na teorii všeho, který by zahrnoval standardní model částicové fyziky a obecnou relativitu. Většina fyziků očekává, že by průlom v hledání mohly přinést nové objevy na velkých urychlovačích částic či v experimentech pátrajících po podstatě temné hmoty. Teorie všeho je možná na dosah, jen musíme vytrvat. A „superstrunaři“ ani „kvantoví smyčkaři“ ve svém heroickém úsilí podle všeho rozhodně nepolevují.

Image

Čtěte také

Bizarní teorie o kosmu: Vzniká a zaniká vesmír v cyklech? Žijeme v holografickém vesmíru?

V atmosféře je nadbytek oxidu uhličitého, což vede k zesilování skleníkového efektu. Ideálním řešením by bylo v rozumné míře zase oxid uhličitý z atmosféry odčerpávat a zpracovávat.

O systémech pro přímé zachycování z atmosféry DAC (Direct Air Capture) se mluví už dlouho, doposud ale byly považovány za příliš finančně nákladné na to, aby byly praktické. Kanadská společnost Carbon Engineering teď po třech letech zkušebního provozu malé továrny srazila náklady na tento proces, který se bude mnohem více vyplácet.

TIP: Továrna v Indii řeší problém s oxidem uhličitým: Dělají z něj prášek do pečiva

Brzy by se mohly objevit továrny, které budou lapat oxid uhličitý a přeměňovat ho na palivo. Podle Carbon Engineering je takto vytvořené palivo bez problémů použitelné pro stávající motory. Mohl by se z toho stát dobrý byznys a časem bude spíše nutné hlídat, aby oxidu uhličitého nebylo v atmosféře Země příliš málo. V takovém případě by nám totiž hrozila doba ledová.

Necelý měsíc před dvanáctými narozeninami Františka Ferdinanda – 20. listopadu 1875 – zemřel ve Vídni jeho vzdálený příbuzný, arcivévoda František V. d´Este, vévoda z Modeny, Massy, Carrary a Guastally. Když Rakušané po prohrané válce v roce 1859 pozbyli velká území v Itálii, musel také on opustit svá vévodství a odejít do exilu. Až do smrti žil ve Vídni, ale přesto, že ztratil svá panství, zůstal velice bohatým člověkem. Malý František Ferdinand jej takřka neznal. Časem se však měl přesvědčit, že smrt vzdáleného strýce zasáhla do jeho života neobyčejně významně. 

František V. d´Este totiž neměl děti a rozhodl se odkázat svůj velký majetek Františku Ferdinandovi, pod podmínkou, že ke svému jménu připojí rodové jméno Este. Mladý pán pochopitelně zpočátku netušil, co to pro něj znamená, krom toho, že se jeho podpis rozšířil o další predikát. Docenil to až v dospělosti, kdy zjistil, že díky dědictví patří k nejbohatším příslušníkům rodu. Zdědil palác ve Vídni a v Benátkách, vilu v Římě, zámek a panství Chlumec u Třeboně, stal se majitelem skvělé sbírky palných a sečných zbraní nedozírné ceny, najednou mu náležela bohatá obrazárna děl italských mistrů i skvělá kolekce goblénů – a spousta peněz. 

V dubnu 1878 navlékl mladý muž vojenskou uniformu a stal se poručíkem uherského 32. pěšího pluku, v listopadu 1883 pak nastoupil v hodnosti nadporučíka k 4. dragounskému pluku do Enže (Enns). V posádkovém městečku nedaleko Vídně vydržel celých pět let; v říjnu 1888 jej císař povýšil do hodnosti majora a přeložil k 102. pěšímu pluku Freiherr von Catty, který ležel posádkou v Praze. 

Nový pán Konopiště

František Ferdinand panovníkovo rozhodnutí přijal s nadšením. K Chlumci v roce 1887 přikoupil od Františka knížete Lobkovice panství Konopiště se zámkem. Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo s historií sahající hluboko do středověku. Zamiloval si je na první pohled a stalo se mu skutečným domovem. Těžko říci, proč to čtyřiadvacetiletý arcivévoda udělal. K Čechám neměl žádný zvláštní vztah. Snad tu svou roli hrál romantický vzhled zámku, vyhovující jeho historizujícímu myšlení, vyloučit nelze ani to, že na něj zapůsobila skutečnost, že o více než tři století dříve Konopiště patřilo Albrechtu z Valdštejna. Důležité je, že se František Ferdinand pro koupi rozhodl a že měl dostatek prostředků na celkovou přestavbu a modernizaci Konopiště v reprezentativní a pohodlné sídlo. 

K úpravám zámku přistupoval velkoryse, bez ohledu na finanční náklady. Nechal jej zmodernizovat tak, aby se v něm pohodlně bydlelo: byla zavedena elektřina, vybudovány koupelny a moderní záchody, ústřední topení i výtah. Všechny komnaty a chodby dostaly parketové podlahy, stěny pokrylo dřevěné obložení a schodiště silné koberce. Výsledek je kompromisem mezi místnostmi obytnými a reprezentačními a také muzejními sály. Všude zavládla těžká, efektní výpravnost. Prostory byly vybaveny starožitným nábytkem a arcivévoda sem soustředil sbírky, které vytvářel po celý život. Chodby, obytné prostory i přijímací místnosti dokládaly loveckou vášeň.

Vlastním zahradníkem

Zásadní změny doznalo také okolí. Zámeckému parku věnoval František Ferdinand nemenší zájem. Hrabě Czernin uvádí, že následníkův „umělecký smysl pro parkovou úpravu vedl v posledních letech k dominující náruživosti; v Konopišti znal každý strom, a své květiny miloval nade vše. On byl svým vlastním zahradníkem. Každý záhon a každá skupina rostlin byly založeny podle jeho přesných pokynů. Znal životní podmínky každé jednotlivé rostliny, kvalitu půdy, ve které rostla (…) sumy, které park pohltil, musely být enormní.“ 

Miloval také staré stromy a vyvíjel mimořádné úsilí, aby při rekonstrukci starého zámeckého parku a jeho rozšiřování nebyl skácen či poškozen ani jediný. Stejně tak měl rád růže, šlechtěné i plané. Růžová zahrada, kterou založil, se stala jeho chloubou, ale nechal osázet i meze a stráně svého panství statisíci sazenic šípkových růží.

Život v Čechách se Františku Ferdinandovi líbil: Konopiště jej plnilo nadšením a rovněž služba v Praze se mu zamlouvala. Většinu jeho mužstva tvořili samozřejmě Češi a to mezi nimi a arcivévodou vytvářelo jistou bariéru, protože česky přece jen nehovořil tak plynně jako německy; tento nedostatek však vyrovnalo vřelé a přátelské přijetí, jehož se mu v hlavním městě Čech dostalo. Pražská společnost, která k němu začala hledat cestu, mu dávala najevo, že má zájem, aby byl v hlavním městě Království českého spokojen. V Praze jej také dostihla zpráva o sebevraždě korunního prince Rudolfa. František Ferdinand si okamžitě uvědomil závažnost této skutečnosti; bratrancova smrt se stala nejvýraznějším mezníkem jeho života. 

V české společnosti

Jakkoli arcivévoda vždy vystupoval jako Rakušan, nestranící žádné z národností, žijících v monarchii, jeho působení na Benešovsku, v srdci ryze české krajiny, mělo germanizační důsledky. Nezakazoval svým zaměstnancům hovořit česky, jen jim dával najevo, že to nerad slyší. Kdo tomu neporozuměl, mohl jít. Agenda jeho kanceláře se vedla čistě německy, benešovští obchodníci a řemeslníci museli předkládat účty za práci a zboží jen německé, české arcivévoda nepřijímal. Také smlouvy, které byly sepsány jménem konopišťského pána, byly v němčině, stejně jako žádosti o zápisy v pozemkové knize. 

Tento arcivévodův přístup vyvolával stálou nevoli mezi místními obyvateli, tím spíše, že v Benešově bydlel významný činitel Národní strany svobodomyslné dr. Emanuel Engel, který tu měl svoji advokátní kancelář, a že místní obyvatelé byli většinou česky národně uvědomělí. Neměli však dost sil, aby dosáhli změny nebo nějakým způsobem dali arcivévodovi najevo, co cítí. Vždyť navíc se vůči němu dostali i do hospodářské závislosti. Ve velkostatku měly obživu desítky lidí z okolí, při stále probíhajících stavebních pracech nacházeli uplatnění benešovští podnikatelé, ekonomické vazby k arcivévodově rodině stále sílily. 

Do tajů sýrařství se můžete ve zhruba čtyřtisícovém Schrunsu, hned u hranic se Švýcarskem v lyžařské oblasti Montafon, nechat zasvětit každý den. Werner Fritz, majitel podniku Käsehaus Montafon, který za rok prodá kolem sedmdesáti tisíc kilogramů sýra, vysvětluje původ svého úspěchu: „Sami sýr nevyrábíme, ale spolupracujeme zhruba se dvěma stovkami farmářů. Během sezóny tak nabízíme až padesát různých druhů sýrů.“ 

Největší oblibě se těší Bergkäse, tedy horský sýr. „Je to tvrdý druh sýra, který se prodává v různých stadiích zrání. Skladuje se dva až tři roky, ale někteří výrobci ve Švýcarsku jej uchovávají dokonce sedm let. Čím je starší, tím je sušší, a pak chutná podobně jako parmazán. Vyrábí se z bezsilážového mléka, které pochází od krav, jež se pasou jen na čerstvé trávě. U horského sýra rozlišujeme ještě takzvaný sýr alpský. Ten pochází pouze z mléka krav, které se pásly jen v Alpách,“ prozrazuje Fritz a upřesňuje, že mladé krávy se vydávají až do výšky nad dva tisíce metrů: „Krávy snesou teploty od minus patnácti do pětadvaceti stupňů, takže jsou u nás k vidění i na sněhu.“ 

Léta tradice

Dřevěná budova společnosti Käsehaus Montafon byla otevřena na konci roku 2011 a k jejím největším lákadlům patří školicí centrum neboli „sýrařská škola“. „Vlastní sýr si zde od té doby vyrobilo na čtyři tisíce lidí, přičemž nejčastěji k nám jezdí studenti z Ameriky. Na výuku se zájemci mohou hlásit přes naše webové stránky nebo se stačí objednat den předem přímo u nás v budově,“ říká Fritz. Zajímavá zkušenost přijde na 39 eur, tedy asi tisíc korun. „V ceně je výuka, malá ochutnávka sýrů a oběd nebo večeře formou bufetu, kde si můžete dát, cokoliv si vyberete – vyhlášené jsou především naše sýrové špecle. A samozřejmě si domů odnesete svůj ručně vyrobený sýr, návod k výrobě a také zástěru,“ uzavírá majitel podniku. 

Zázrak z telecích žaludků

Jak si během necelých dvou hodin vyrobit vlastní měkký Frischkäse, tedy čerstvý sýr, mi během mé návštěvy ukázal školitel Christian Tschofen. „Na stole před sebou máte v míse dva litry čerstvě nadojeného plnotučného mléka, které za stálého míchání postupně ohřejeme na teplotu od 32 do 35 stupňů. Pak přidáme takzvanou LAB kulturu, což jsou bakterie mléčného kvašení,“ popisuje Tschofen, zatímco mi podává štamprličku téměř čiré tekutiny. „Pozor, nepijte to, měla byste žaludeční problémy. Toto jsou právě bakterie, které potřebujeme ke zrání sýra. Aby ale došlo k jejich působení, musíme mléko několikrát pořádně promíchat a pak nechat půl hodiny v klidu stát,“ vysvětluje postarší Rakušan a během pauzy prozrazuje, co je vlastně LAB kultura: „Vyrábí se z žaludků mladých telat, která pila jen mléko a nežrala ještě trávu. Poté co se žaludky vypláchnou a usuší, se společně se syrovátkou zahřejí na 38 stupňů. Tehdy se vytvoří bakterie, které se následně sledují pod mikroskopem. Do mléka se pak přidávají buď rovnou v tekuté formě, nebo tak, jak je tady máme my – v sušeném granulátu, který se rozpustí ve studené vodě. Tuto suchou směs lze koupit ve specializovaných prodejnách nebo i v lékárnách. Malá krabička přijde na osmnáct eur, tedy zhruba 460 korun, a vystačí na sedm set litrů mléka.“  

Syrovátková kosmetika

Po půlhodinovém „odpočinku“ mléko s bakteriemi zhoustlo a získalo konzistenci podobnou pudingu. „Nyní hmotu rozkrájíme dlouhým nožem na malé kostičky. Protože děláme měkký sýr, měly by mít jednotlivé kousky velikost malých nehtů,“ radí Tschofen a doplňuje, že čím jsou kostičky menší, tím bude sýr tvrdší. Tradiční vorarlberský horský sýr se tedy řeže úplně nadrobno. 

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Rozsekaná hmota se následně zahřeje až na 40 °C, přičemž se s rostoucí teplotou objevuje žlutá voda – syrovátka. „Vyrábí se z ní kosmetika nebo ji lze i pít – říká se jí alpská polévka,“ vysvětluje Tschofen. V teple se každá kostička obalí „slizem“ a díky tomu se sýr spojí dohromady. „Když pak odlijeme syrovátku, je sýr hotový – formička se ale nesmí zavírat, aby mohl zrát. Také je potřeba každý den vylévat syrovátku a sýr obracet, jinak by byl nahoře šedivý a dole zelený. Skladovat by se měl mezi osmi a čtyřiadvaceti stupni, takže jej nedáváme do lednice, kde by se vysušil. Sníst by se měl do deseti dnů, přičemž nejlepší je zhruba po týdnu,“ uzavírá Christian Tschofen. 

Pokud se Karlova duchovního života týče, připomeňme, že se jednalo o katolického panovníka v době vrcholné barokní zbožnosti. Důraz na vnější formu víry, na obřadnost, byl pro vídeňský dvůr a tuto dobu charakteristický a pro cizince často nepochopitelný. Kupříkladu francouzský vyslanec si jednou postěžoval: „Kdybych byl znal život, jaký zde vede vyslanec, nic na světě by mne nebylo přimělo k přijetí tohoto úřadu. Jenom kapucín s nejpevnějším zdravím může obstát. Byl jsem všeho všudy od Květné neděle až do středy po velikonocích – celkem 11 dní – sto hodin v kostele s císařem!“ 

Léčivá voda a modlitba

Zbožný císař i císařovna strávili spoustu času na modlitbách a prosili za mužského potomka. Obraceli se na kdejaký zázračný obraz, navštěvovali vyhlášená poutní místa a jezdili do lázní. Když roku 1721 Alžběta po jednom takovém lázeňském pobytu zavítala do pražské Lorety, dlouho a vroucně odříkávala loretánské litanie a na odchodu prosila místní řeholníky, aby se modlili za její přání. Řekla jim jaké? To nahlas nevyslovila, ale každý věděl, že má na mysli šťastné zrození syna.  

V západočeských lázních (zvláště v Karlových Varech) hledal císařský pár lék, který by toužebně očekávanému dědici pomohl na svět. Kde nepomáhala příroda, tam měly zasáhnout nadpřirozené síly. Alžběta Kristina, ačkoliv přijala katolickou víru teprve těsně před svatbou, upřímně prosila o pomoc světce, mezi nimi i českého mučedníka Jana Nepomuckého, považovaného za poslední naději neplodných žen. „Z dlouhého seznamu votivních darů, které císařští manželé věnovali k Janovu pražskému hrobu, lze dodnes vyčíst mnohé o nenaplněné touze, která se jako stín vznášela nad Karlovým manželstvím. Jsou to řídké okamžiky, v nichž za maskou dvorní etikety můžeme na chvíli zahlédnout tváře živých lidí.“   

O té nenaplněné touze císaře a císařovny po dědici v českých zemích každý věděl. A tak není divu, že lidová fantazie spojila otázku dědice s českou korunovací. Skutečnost, že bezdětný Karel VI. neustále odkládá korunovační obřad, o který Češi velmi stáli, dala vzniknout pověstem, že pouze korunovaný a pomazaný český král může zplodit dědice. Věděl císař o těch řečech? Zda k němu dolehly, není známo, ale nakonec se skutečně rozhoupal a Čechům na jejich vroucí prosby kývl.

Milovaná plavovláska

Soudobá svědectví se sice hemží referencemi o manželských a rodičovských problémech císaře Karla VI. a císařovny Alžběty, jejich rozporuplnost nás však dodnes dezorientuje. Někteří autoři tvrdí, že Karel byl člověk založením flegmatický, studený a těžkopádný. Jiní chladnost, strohost a odtažitost připisují naopak jeho manželce Alžbětě Kristině, dceři vévody wolfenbüttelského. Pro odpůrce sňatku to byla nevěsta bezvýznamná, pod úroveň, neznámá bledá kráska ze severního Německa s popelavě plavými vlasy a fialkovýma očima, žena neschopná početí dítěte, která lásku ke Karlovi jen předstírala a vzala si ho účelově, z vypočítavosti. Podle příznivců císařovny byla naopak poloviční světicí, ochotnou (mimo jiné) snášet milostný poměr Karlův k manželce českého šlechtice hraběnce Althanové.

Karel se oženil ve třiadvaceti letech, kdežto Alžběta Kristina měla ve stejné době sedmnáct. Svatba se konala v Barceloně. Kvůli manželovi změnila nevěsta víru, opustila luteránství ve prospěch katolictví a ve Španělsku pak sdílela s manželem dobré i zlé. V prvních letech manželství Karel Alžbětu miloval přímo vášnivě. Pro její krásnou pleť jí říkal Bílá Líza. Manželské ložnice nechal vymalovat odvážnými milostnými výjevy. A když se ukázalo, že počít potomka bude obtížné, dělal možné i nemožné, aby se Alžběta vyléčila.

Vinná kúra

Přiměřeně situaci se chovala i císařovna. Podstoupila řadu zázračných kúr, navštěvovala jasnovidce, mastičkáře a jiné šarlatány, jezdila na posvátná místa a (jak už víme) opakovaně podstupovala léčebné kúry v Karlových Varech. Když kdosi doporučil vinnou kúru, zahořel prý pro ni císař nadšením a organizoval terapii na nejvyšší úrovni. Co se početí dítěte týče, s efektem nevalným. Zato Alžběta přivykla nadměrné konzumaci alkoholu.

TIP: Vrácená nevěsta Markéta: Proč se Francie zbavila habsburské dědičky?

Manželé však opravdu nezanedbali jedinou cestu, která by je dovedla k vytouženému děcku. I tragédii maličkého arcivévody Leopolda nesli společně. Když se pak konečně narodila Marie Terezie, věnoval císařský pár kostelu v Maria Zellu sošku děťátka z ryzího zlata a Karel pro křtiny dcerky poručil dodat vodu až z Jordánu.

Rostoucí počet úrazů a nehod, způsobených chodci zahleděnými na displej mobilního telefonu, přinutil úřady v čínském Si-anu k neobvyklému kroku. Na jedné z nejrušnějších ulic města vybudovali na chodníku speciálně vyhrazený pruh určený tzv. „smombies“.

Novinku si úřady zatím pochvalují, pruh do značné míry funguje jako ochranná zóna, přesné statistiky ale zatím úřady nezveřejnily. Ohlasy veřejnosti jsou spíše smíšené, někteří si novinku pochvalují, jiní připodobňují závislost na svítícím displeji ke kouření opia v časech dynastie Čching.

Zkušenosti z dalších koutů Číny ale nahrávají spíše skeptikům. V roce 2014 přišly s podobným řešením také úřady v Čchung-čchingu, projekt se ale neosvědčil. Většina smombies byla natolik pohlcena telefonem, že si pruhu na chodníku jednoduše nevšimli.

Jiný přístup k lidem nevnímajícím přes mobilní telefon své okolí zvolili úředníci v Jižní Koreji. Tamní telekomunikační úřad spustil službu, která má mladé Jihokorejce s chytrým telefonem na ulici zastavit. Aplikace automaticky uzamkne displej ve chvíli, kdy detekuje chůzi. Pro aktivování režimu stačí udělat pět kroků. Aplikace zatím funguje v rámci bezpečnostního balíčku Cyber Safety Zone, který propojuje telefony dětí s přístroji rodičů a zajišťuje tak kontrolu nad tím, jak jejich potomci telefony využívají. Na dospělé se chce úřad zaměřit později.

V Honolulu na Havajských ostrovech od loňského podzimu hrozí lidem pokuta za sledování mobilu na přechodu. V německých městech Augsburku i Kolíně nad Rýnem zase nainstalovali výstražná světla přímo do chodníků, aby smombies před přechody odlákali od jejich telefonů.

Nejjižnější cíp afrického kontinentu nabízí ke zkoumání množství nejrůznějších pozoruhodných míst. Mě ovšem na Kapském poloostrově tentokrát zajímá jediná lokalita – kus skály, která se zvedá z vody uprostřed zátoky False Bay.

Právě tady je totiž dočasný domov a „jesle“ jihoafrických lachtanů (Arctocephalus pusillus). Každý rok se zde tísní tisíce těchto ploutvonožců, jejichž přítomnost neodolatelně láká jednoho z nejvýkonnějších lovců světových oceánů – žraloka bílého (Carcharodon carcharias). Až šestimetrový predátor každým rokem připlouvá, aby si zpestřil jídelníček, jenže ulovit mrštného lachtana není vůbec jednoduché…

Tmou k lachtanímu ostrovu

Naloďujeme se ještě před rozedněním. K lachtanímu ostrovu to máme více než půl hodiny plavby a na místě musíme být před svítáním. Právě tehdy jsou žraloci nejaktivnější a my máme největší šanci zachytit jejich specifický způsob lovu tzv. breachem (volně přeloženo „ve výskoku“). Vše je připraveno a pevně ukotveno na lodi. „All right Chris, we can go!“ zazní povel k našemu kapitánu. Pětimetrová loď se jen zachvěje, když naskočí oba silné motory. Odhazujeme jistící lana a odrážíme od mola na volné moře.

Plnými doušky nasávám vůni oceánu a monotónní zvuk pohybující se lodi nechává pulzovat mou fantazii. Možná už tady někde pod námi se v temné hlubině pohybuje tvor, který dokáže jedním kousnutím přepůlit i dvoumetrového lachtana. Jeho čelisti mají sílu skusu až tři tuny na centimetr čtvereční a k tomu plno zubů, ostrých jako kuchyňské nože. Z myšlenek mě vytrhne sprška slané vody.

S přibývajícím světlem vzrůstá napětí. Hlasy posádky utichají a všichni pozorně sledují okolí. Každý lachtan, který se tady ponoří do vody, může být potenciálním terčem útoku. Silueta skalisek Seals Island se před přídí začíná rýsovat stále zřetelněji. Ani se mi nechce věřit, že na tak malém prostoru mohou být desetitisíce lachtanů. Většina z nich se ještě líně povaluje na skalách, a když uslyší zvuk naší lodi, jen zvednou hlavu našim směrem. Zatím není, proč se vzrušovat.

Útěk přes horké území

„Seals, nine o'clock!“ protne náhle napjatou atmosféru výkřik. Otáčím se daným směrem a v dálce asi sto padesáti metrů vidím skupinu lachtanů vracejících se k ostrovu. Kolik jich může být… tři, čtyři? Zběsile vyskakují z vody a rychlé manévry do stran prozrazují, že ve vodě nejsou sami. Jeden za druhým vylétávají nad hladinu, a co nejrychleji se snaží dostat ke břehu. Každý výskok je provázen hlasitým lachtaním zabučením, při němž tuhne krev v žilách.

Ani jsem se nenadál a lachtani už jsou v „zóně smrti“. V tomto úseku okolo ostrova nejčastěji dochází ke žraločím útokům. Hloubka nějakých 20 až 25 metrů je ideální, aby se žralok v temné hlubině schoval a měl dostatek prostoru k vertikálnímu útoku. Hlavní zóna se nachází mezi ostrovem a ústím zálivu, kam musí ploutvonožci každý den za potravou. To žraloci dobře vědí. Jistě i predátor, který právě pronásleduje prchající skupinku, počítá s možností útoku z hlubiny. Lachtani se přibližují a zatím pořád přesně nevíme, jaký je jejich stav. Možná je některý už poraněný? Neobvyklého rozruchu si všimlo i hejno racků, kteří se slétají nad prchající savce.

Nejslabší ze skupinky

„Be careful!“ zakřičí Chris k opatrnosti. Pokusí se k lachtanům dostat blíž. Chytám se zábradlí, abych alespoň trochu zpevnil svou pozici na palubě. Snažím se držet a zároveň chránit fototechniku před slanou vodou. Jen co zastavíme, vše musí být připravené k okamžitému použití. Tento okamžik se nebude opakovat, ani se nedá předem naplánovat. Aréna pro predátora a jeho kořist je otevřená.

Pár metrů od skupinky stáčí kapitán loď na pravobok podobně, jako se zastavuje auto smykem na zledovatělé vozovce. Lachtani míří přímo na nás. Zdá se, že tři z nich jsou zkušené samice, vracející se k mláďatům. Čtvrtý člen je o dost menší, možná loňské nebo letošní dříve narozené mládě. Starší holky moc dobře vědí, že nejlepší obrana je držet se pohromadě. Tak mohou predátora zmást. Jenže čtvrtý člen skupinky si zřejmě moc věří a najednou vyskakuje jiným směrem. Místo, aby plaval přímo k ostrovu, zahýbá souběžně s ním. Od bezpečného pobřeží jej dělí nějakých sto metrů, z nichž teď neukrajuje ani po centimetru. Další výskok. „Co děláš? Vždyť plaveš od ostrova!“ chce se mi zakřičet. Lidská mysl má vždy tendenci nadržovat pronásledovanému.

Únik z otevřené tlamy

Pevně držím fotoaparát, a jakmile lachtan vyskočí nad hladinu, mačkám spoušť. Rychlosnímání na kartu ukládá šest snímků za vteřinu a já se jen modlím, aby se vše v pořádku uložilo a fotky byly ostré. Není čas nic kontrolovat, žralok tady někde na sto procent je. Voda se rozstřikuje na všechny strany a lachtan vyskakuje opět jiným směrem. Zoufale kličkuje a snaží se zmást nepřítele. Při každém výskoku zařve, jako by volal o pomoc. Jako by křičel o radu, co si teď počít. V jednom vypjatém skoku se celé lachtaní tělo dostává nad hladinu a pod ním se objevuje obrovský stín.

Vteřinu trvající výjev se mi později jako ve zpomaleném filmu znovu přehrává v hlavě. Řvoucí lachtan letí vzduchem ve smrtelné hře o vlastní život. Pod ním proráží hladinu obrovské stvoření – žralok vyskakující z hloubky rychlostí až 60 km/h s tlamou otevřenou dokořán. Síla útoku přes čtyři metry dlouhé samice, která váží okolo tuny, je tak velká, že i ona celá vylétá nad hladinu. Lachtan dostává prudký zásah horní čelistí, ale než zuby sklapnou, stačí sebou mrsknout a uhne zavírající se smrtelné pasti. Obě zvířata dopadají zpět do vody, ale zraněný lachtan ještě zdaleka nemá vyhráno.

Žraloci proti lachtanům

Predátor si nenechá kořist jen tak uniknout. Prudce se otáčí za samečkem, který opět vyskakuje s řevem z vody. Teď už i s viditelnou hlubokou tržnou ranou v boku, z níž crčí krev. Samice znovu zabírá mohutnou ocasní ploutví a vyráží kupředu. Čelisti ve vzduchu sklapnou naprázdno a obě těla dopadají s ohlušující ranou do vody. Pak už si jen můžeme domýšlet, co se děje, protože zbytek dramatu se odehrává pod hladinou. Vlny na místě zápasu prozrazují, že boj ještě neskončil a po chvíli je jasné, že lachtan svůj zápas o život prohrál. K hladině se slétají racci a tahají se o to, co z nebožáka zůstalo.

Žraločí útok ovšem nekončí vždy úspěšně. Podle pozorování místních vědců se dá tvrdit, že ve zhruba polovině případů odplouvá predátor s nepořízenou. Lachtani jsou mrštná stvoření. Navíc k tomu dokážou přítomnost žraloka vytušit a podle toho se zachovat. Častokrát jsem byl svědkem bezstarostného lachtaního dovádění v nejnebezpečnější zóně. Věděli, že zrovna v tomto okamžiku si hru mohou dovolit. Pozoroval jsem je dlouho a k žádnému útoku skutečně nedošlo.

Někdy dokážou lachtani žraloka odradit tak, že plavou těsně za ním. Hned za jeho ocasní ploutví je jediné místo, kde potenciálním obětem nehrozí nebezpečí, a tak predátor častokrát znechuceně odplouvá pryč. Takto jsem u naší lodě pozoroval dva žraloky bílé, dlouhé asi tři a tři a půl metru. Proplouvali kolem nás, když tu se za ně jako stíny pověsilo asi pět lachtanů. Ať žraloci manévrovali, jak chtěli, lachtani jejich pohyb bez zaváhání kopírovali. Nakonec obě paryby raději odpluly pryč.

Odvěká rovnováha

Odsuzovat žraloky za to, že se snaží nezahynout hlady, by bylo přinejmenším krátkozraké. Obávaní lovci se v moři starají o rovnováhu. Lachtani se tak nepřemnoží a nevyhubí si vlastní zdroje obživy, což by znamenalo jejich zánik. Vše je v harmonii, kterou může narušit jen člověk. Pak dojde k posunu vah na jednu stranu a křehká rovnováha, která se tvořila po miliony let, se zhroutí jako domek z karet.

TIP: Fotograf a potápěč Richard Jaroněk říká: Miluju nenáviděná zvířata

Snad se nám „podaří“ nevyhubit zvíře, od nějž se mimo jiné můžeme mnohé naučit. Žraloci žijí v mořích přes 400 milionů let. Lidé v době nesrovnatelně kratší zavinili globální problémy, které mohou vyústit v zánik naší civilizace. Neodsuzujme druh jen pro iracionální mrazení, které někteří z nás zažívají při pouhém vyslovení jeho jména. Jen pokud bude žít predátor, přežije i jeho kořist. A když nevyhynou žraloci, zachová se také oceán a snad i my.