Asi před 66 miliony let dopadl na Zemi obří meteorit, který po sobě zanechal kráter Chicxulub a postaral se o masové vymírání na konci křídy. Vyhynuly tehdy asi tři čtvrtiny druhů rostlin i živočichů, včetně velkých dinosaurů. Jak je ale možné, že katastrofu přežili ptáci?

Podle nových analýz rostlinných fosilií z konce křídy pád meteoritu rozpoutal běsnící požáry, které sežehly většinu Země a spálily lesy. Při tom zahynuli nejen velcí dinosauři, ale i mnozí ptáci, především ti, kteří žili na stromech.

Stromových ptáků byla tehdy většina. Zdá se ale, že apokalypsu, která ukončila celé období druhohor, nejlépe přežili malí ptáci obývající zemi. Při povrchu země se některým z nich povedlo vyhnout se těm nejhorším hrůzám masového vymírání. Když se pak na Zemi opět objevily stromy a nové ekosystémy, z pozemních ptáků se opět vyvinuly stromové druhy, které osídlily volný prostor.

K čemu je dobré testovat mořské škeble na opiáty? Slávky žijí celý život na jediném místě pobřeží a nedělají tam prakticky nic jiného, než že filtrují vodu. Američtí vědci toho využili a použili slávky jako šikovné živé senzory znečištění oceánu.

Živé senzory

Slávky filtrují vodu kvůli bakteriím nebo mikroskopickým řasám, jimiž se živí. Při filtrování se ale do slávek dostává nejen potrava, ale i všechny rozpuštěné látky, které obsahuje okolní mořská voda. A některé z těchto látek, mezi nimiž je řada škodlivin, se ukládají do těl slávek.

TIP: Výzvědné robomušle sledují globální oteplování v oceánu

Vědci mohou nasadit „čisté“ slávky na místa, kde chtějí prozkoumat znečištění oceánu, a po dvou či třech měsících je zase vyloví a analyzují jejich tkáně. Při posledním měření slávek z pobřeží americké metropole Seattlu poprvé, a hned na 3 lokalitách z 18, zachytili stopy nebezpečného opiátu oxykodonu, který bývá užíván pro účinky podobné heroinu. Oxykodon se do moře dostal nejspíše z čistíren odpadních vod. Naměřené hodnoty jsou naštěstí příliš malé na to, aby opiáty slávkám uškodily. Ve vyšších koncentracích by ale mohly ohrozit například ryby.

Jaká byla vaše motivace přihlásit se mezi budoucí astronauty? Cítil jste, že máte šanci stát se jedním z nich?

Už jako malý chlapec jsem snil o tom, že budu pilotem. Asi to způsobily filmy, na které jsem se v té době díval – létat vypadalo jako zábava. Takže jsem svůj život směroval k tomu stát se pilotem. A taky jsem se jím stal. Po čase jsem zjistil, že mě baví létat na různých typech strojů, a tak jsem se stal testovacím pilotem. Pak se rozjel vesmírný program, a když jsem viděl, co všechno se tam děje, řekl jsem si, že by to byla ještě větší zábava. Do té doby jsem si přitom myslel, že mám nejlepší práci na světě. Podal jsem si proto žádost do druhého výběru (v roce 1962 – pozn. autora). Tenkrát mě ale nevybrali. 

Dozvěděl jste se, proč jste tehdy neuspěl?

Samozřejmě vám nesdělí důvod, pro který vás nevybrali. Neřeknou: „Ještě se chvilku cvičte jako pilot, a příště to třeba vyjde.“ Nebo naopak, že jste se jejich ideálu ani nepřiblížili a před vámi skončilo mnoho jiných. Takže jsem na sobě začal pracovat ještě víc a doufal jsem, že se objeví další šance. Ani ne za rok a půl pak NASA vyhlásila nábor do třetí skupiny a já jsem si opět podal žádost. A tentokrát mě vybrali. Vždycky jsem byl optimistický v tom, že bych mohl být dobrým astronautem, protože jsem byl dobrým pilotem. Být astronautem bylo pouze rozšířením toho, co jsem už dělal. Byl jsem tehdy připravený, ale také jsem měl štěstí a potřebné předpoklady, jako je správný věk nebo zdraví. 

Jedním z vašich úkolů na Měsíci bylo zapojit televizní kameru. Namířil jste ji však do Slunce, takže se čočka přístroje spálila. Vyčetl vám to někdy někdo? 

Mám za to, že každý věděl, že to byla moje chyba. Já jsem věděl, že to byla moje chyba. Lituji toho dodnes, jenže vrátit se to nedá. NASA ale naštěstí není místem, kde by na vás svalovali vinu. Nikdo mi nikdy neřekl: „To byla tvoje chyba, když jsi namířil kameru do Slunce.“ Oni věděli, že já si to uvědomuji. Kdybych si nevedl dobře, tak bych už znovu letovou nominaci nezískal. Byl bych „marginalizován“, jak jsme tomu říkali. Já jsem ale poté získal velitelskou funkci na Skylabu. Ano, udělal jsem chybu, ale NASA odpouští. Naštěstí – protože to byla veliká chyba.

Vím, že během vašich výstupů jste neměli téměř čas přemýšlet, kde jste a co to znamená. Zamyslel jste se nad tím při odpočinku v lunárním modulu mezi měsíčními vycházkami?

Moc ne. S Petem (Charles „Pete“ Conrad – pozn. autora) jsme si povídali o tom, s čím jsme se na Měsíci potýkali, a snažili jsme se vysvětlit lidem na Zemi to, co jsme považovali za důležité. Kdyby se něco stalo a my bychom se nevrátili zpět, měli by spoustu informací, s nimiž by mohli pracovat. No a po tom všem jsme si šli lehnout. Měli jsme mnoho práce i po návratu do lunárního modulu, takže jsme o těchto věcech moc nepřemýšleli. Teprve když jsme vzlétli z Měsíce a zamířili zpět k Zemi, jsme si spolu začali povídat. Samozřejmě jsme pak na to měli ještě spoustu roků po návratu. Během letu se však musíte plně koncentrovat na úkoly, až poté můžete přemýšlet nad podobnými otázkami.

Litoval jste, že jste nezažil jízdu v lunárním roveru?

Rozhodně ne. Byli jsme jedni z prvních. Věděli jsme, že na Měsíci uděláme méně než ti po nás – a na druhou stranu jsme udělali víc než první posádka. Všechny posádky od Apolla 15 měly rover i vylepšené skafandry, které umožňovaly být na povrchu déle, provést víc výzkumu. Posádka „jedenáctky“ si také přála být na Měsíci stejně dlouho, jako jsme tam byli my, ale nebylo to možné. Jejich mise byla jiná než naše a na povrchu mohli pobýt jen chvilku. My jsme byli rádi, že se nám vše podařilo a že jsme vůbec dostali šanci přistát, protože našim kolegům z „třináctky“ se to nepovedlo. 

Jste jediný malíř, který se procházel po jiném nebeském tělese. Kdy jste začal malovat – před vaším letem k Měsíci, nebo až po něm? 

Malovat jsem začal už jako testovací pilot. Ačkoliv jsem se snažil ve své práci stále zlepšovat, uvnitř jsem zůstal tím umělecky založeným člověkem, který ve volném čase chodí do muzeí. A tak jsem začal docházet do večerní umělecké školy. Nikdy by mě nenapadlo, že se ze mě stane umělec, jakým jsem dnes, ale bavilo mě to a dělal jsem to rád. Mnoho mých kolegů pilotů říkalo, že bych místo umělecké školy měl o víkendu jezdit hrát golf s důstojníky. To by mi totiž pomohlo v kariéře mnohem víc. A já jsem jim vždycky odpovídal, že nejsem tak veliký fanoušek golfu, ale zato mám rád malování. Sice jsem v tom nikdy nebyl tak dobrý, jak bych si přál, ale vydržel jsem u toho. Když jsem přišel do NASA, času na malování bylo ještě méně, ale při každé příležitosti, která se naskytla, jsem chodil do muzeí a po čase jsem začal znovu navštěvovat kurzy na umělecké škole v Houstonu. A během osmnácti let v NASA jsem absolvoval spoustu kurzů u výjimečných malířů.

A malování nakonec nad létáním v raketoplánu zvítězilo?

Když jsem trénoval létání v raketoplánu, uvědomil jsem si, že je tu spousta mladých mužů a žen, kteří jsou schopni létat stejně dobře jako já i lépe. Nicméně jsem byl jediným, kdo měl tu čest procházet se po Měsíci a zároveň mohl oslavovat úspěchy Apolla skrz malování. Nekladl jsem si za cíl nahradit fotky, televizi, videa z Měsíce. Jde ale o jiný způsob, jak oslavovat toto dobrodružství. A tak jsem si řekl, že tohle je možná to, co bych měl dělat. Bylo mi dáno procházet se po Měsíci a chtěl jsem ten dar nějak předat dál. Líbilo se mi být astronautem a líbilo by se mi létat s raketoplánem. Navrhovali mě jako jednoho z jeho prvních velitelů. Ale chtěl jsem se stát lepším umělcem a nevěděl jsem, jak to skloubit. Proto jsem z NASA odešel, abych se mohl plně věnovat malování. Což dělám každý den. 

Strávil jste téměř šedesát dní na stanici Skylab. Byla tato mise náročnější než let k Měsíci?

To je dobrá otázka. Let k Měsíci je jako cesta do New Yorku nebo do Los Angeles, kde strávíte deset dní. Let na vesmírnou stanici je jiný. Letíte tam a věnujete se práci – zajímavé, nicméně náročné. Je to také dobrodružství, jako při cestě do New Yorku, ale je to mnohem víc spojeno s prací. Proto je podstatně náročnější být astronautem, který se připravuje k letu na vesmírnou stanici, než se připravovat na let k Měsíci. Ještě víc je to umocněno u dnešních astronautů, kteří letí na stanici na půl roku, či dokonce na rok. Je to velice těžké, velice náročné a není to ani z poloviny tak zábavné jako cesta na Měsíc. Přesto jde o skvělé dobrodružství. Kdybych byl mladý, chtěl bych se stát astronautem, ale dnes by to bylo mnohem obtížnější než dřív. Je snadné vydat ze sebe to nejlepší po dobu deseti dnů – mnohem obtížnější je vydat ze sebe to nejlepší dennodenně celý rok. Takže abych odpověděl na vaši otázku: Let na vesmírnou stanici byl náročnější. 

A co bylo pro vás větším zážitkem – procházka po Měsíci, nebo vycházka ve volném prostoru při pobytu na Skylabu? 

Musím říct, že chodit po Měsíci bylo úžasnější už jen proto, že jste na jiném místě, než na které jste zvyklý. Pocit, že jste tak daleko od naší planety a vidíte ji ve vzdálenosti tří set osmdesáti tisíc kilometrů. To je prostě úžasné. Zato Skylab byl spíš science-fiction: Když vyjdete mimo stanici do vesmíru a pod sebou vidíte ubíhat Zemi rychlostí téměř třiceti kilometrů za hodinu, a přitom jste na prahu svého příbytku. Připodobňuji to k dopravnímu letadlu, ze kterého za letu vystoupíte a projdete se až na konec křídla. Vidíte všechny ty cestující a piloty uvnitř a pod sebou ubíhající Zemi. Být astronautem mi chybí ve chvílích, kdy vidím, jak na oběžné dráze opravují Hubbleův teleskop nebo něco podobného. Kdybych se nerozhodl věnovat se umění, určitě bych zůstal v NASA a létal bych s raketoplánem tak často, jak by to jen bylo možné, a to až do penze. 

František Josef I. stál v čele podunajské monarchie úctyhodných 68 let. Přesto jeho vláda budí dodnes kontroverze. Nacionální animozity už vyčpěly, ale přesto mají středoevropští historikové ve zvyku stavět do popředí hlavně císařův faktický státnický neúspěch a jeho vinu na rozpadu říše. Rádi přeslechnou smířlivější hlasy, zaznívající často z prostředí mimo střední Evropu, které nabádají k větší shovívavosti. František Josef byl sice nepochybně neúspěšný jako státník, ale svojí vládou dopřál středoevropským národům mnoho let k blahodárnému ekonomickému a kulturnímu rozvoji. Sám však zastával konzervativní stanovisko a na veškeré změny pohlížel s obavou.

Porážkou k reformě

František Josef svůj stát nikdy nepřestal vnímat jako impérium. Celé jeho myšlení bylo imperiální, včetně vzývání moci armády a povýšeného chování ke státům, které nepatřily do okruhu velmocí. Vlastní říše pro něj měla smysl jen tehdy, pokud si zachovávala respekt velmocí, slovo Vídně muselo být v Londýně nebo Paříži slyšet, i když reálná síla monarchie již statutu velmoci neodpovídala. Tato imperiální vize však byla konfrontována s poklesem moci a prestiže habsburské monarchie. V očích císaře byla indikátorem vlastní moci a celého stavu říše zvláště zahraniční politika, a nebylo tedy náhodou, že k zásadním ústavním změnám svolil teprve pod dojmem neúspěchů ve válce v Itálii v roce 1859 a na českých bojištích v roce 1866.

Staré pořádky

I když se císař do jisté míry smířil s postupnou modernizací monarchie, nedokázal se věrohodně transformovat z pozice neoabsolutisty do role otcovského panovníka demokratické éry, respektované autority vyvažující nejrůznější spory a stmelující obyvatelstvo říše, jak se to podařilo například některým severským monarchům té doby. Pokud přijmeme předpoklad, že tato transformace vůbec byla možná, která esa vlastně v této složité hře zůstávala v císařském rukávě? Patrně dvě, částečně spolu související. Ani jeden z obou trumfů ale František Josef nedokázal politicky využít, přinejmenším ne efektivně a dlouhodobě. 

První z nich měl v habsburské politice dlouhou tradici. Šlo o využívání religiozity a zvláště vlivu římskokatolické církve jako hlavního sjednocujícího prvku rozlehlé a pestré říše. Bigotní katolicismus a konzervatizmus měli Habsburkové hluboko pod kůží. Jenže pro liberální měšťanstvo, se kterým uzavřel císař pomyslnou dohodu o vzájemném neútočení na přelomu padesátých a šedesátých let, byla katolická církev stejně nebezpečným protivníkem jako absolutistické spády části vídeňského establishmentu.

A ještě nesmiřitelnější postoj zaujímalo vůči katolické církvi dělnictvo. Císař sice svolil ke zrovnoprávnění různých náboženských konfesí své říše, byl však současně přesvědčen o souladu vlastní politiky se zájmy římské církve a rozhodně nevítal postupující tlak ze strany veřejnosti na omezení nadpráví římsko-katolického kléru ve veřejných záležitostech. Namísto stmelení se tak od „katolické karty“ dočkal spíše další eskalace napětí.

Nevyužitý potenciál

Druhé eso se týkalo potenciálu monarchie jako prostředníka při předávání sociálních a kulturních vymožeností ze Západu na Východ, mezi národy a společenskými vrstvami. Vídeň se stále řadila mezi nejvýznačnější světové kulturní metropole, ale na druhou stranu k říši patřila zoufale zaostalá území na jihu a východě. Šlo tedy potenciálně o jedinečný inkubátor přenosu civilizačních vymožeností, jen bylo nutné odstranit uměle postavené bariéry, které by zmíněnému přenosu mohly bránit, ať už v geografickém, národnostním nebo sociálním slova smyslu. 

Monarchie byla, jako konečně i ostatní průmyslové země, záhy zasažena nárůstem sociálního napětí, vnášeného do společnosti novou sociální vrstvou, dělnictvem. To se stalo vzhledem ke své relativní početnosti a hlavně díky své nátlakové síle mluvčím širokého hnutí za sociální a demokratizační požadavky. Opomíjení oprávněných požadavků nahrávalo silám, které hodlaly využít bídy a existenční nejistoty velké části dělnictva k dosažení revoluční přeměny celé společnosti.

TIP: Pád monarchie a exil: Smutný konec Karla I. Habsburského

Po nemilosrdném pronásledování i umírněných dělnických organizací přišel konečně v letech 1884–1888 sled sociálních zákonů. Jejich cílem ovšem nebylo podpořit image spravedlivého císaře v očích nižších vrstev obyvatelstva, ale odvrátit dělnictvo od chiméry revoluce. Císař se neodvážil svojí autoritou podpořit další vlnu sociálních zákonů a získat si tak přízeň diskriminovaných sociálních vrstev. Sociální a ekonomická témata, společná celé monarchii, se mohla stát novým tmelem churavějící říše a eliminovat tak stále hrozivější národnostní spory. František Josef si toho byl patrně vědom, ale opět nedokázal téma energicky uchopit a politicky využít.

Američtí vědci nedávno uspořádali experiment, v rámci kterého se snažili zjistit, zda a jak je možné z fotografie tváře poznat, zda někdo lže, nebo mluví pravdu. K experimentu si sehnali 151 dvojic dobrovolníků, z nichž se vždy jeden ptal podle připravených otázek a druhý odpovídal. Někteří lidé měli mluvit pravdu a jiní zase lhát. Snímky odpovídacích dobrovolníků, kterých bylo 1,3 milionu, poté analyzovala umělá inteligence se strojovým učením, kterou si badatelé vycvičili na rozeznávání rysů v obličeji.

TIP: Cestování bez pasu: Aerolinky experimentují s rozeznáváním tváří

Vědci s umělou inteligencí vytipovali několik obstojných ukazatelů, které napovědí, zda dotyčný lže, nebo mluví pravdu. Nejužitečnějším z nich je prý takzvaný Duchenneův úsměv, při němž se stahují svaly kolem očí a zvedají tváře. Tento úsměv prozrazuje jako lháře mladého muže uprostřed dolní řady tváří na přiložené obrázku. Duchenneův úsměv je spojovaný s pozitivními emocemi a zřejmě podvědomě vyjadřuje pocit uspokojení lháře nad vlastním výkonem. Dalším vodítkem je to, že při lhaní se méně zužují zorničky, než když někdo mluví pravdu.

Roháč obecný (Lucanus cervus) z čeledi roháčovitých (Lucanidae) je největším evropským broukem, kterého pouze na délku předčí díky dlouhým tykadlům někteří tesaříci. Tento mimořádný brouk osídlil prakticky celou Evropu a jeho výskyt zasahuje až do Sýrie. Vlivem lidské činnosti však populace dramaticky prořídla a roháč se stal ohroženým druhem.

Dlouhý vývoj k mohutnosti

Roháči obecní žijí v lesích a hájích v dutinách starých stromů a odumřelých pařezech. Samečci dorůstají velikosti 35–75 mm, velmi výjimečně až kolem 90 mm, a jejich hlavu zdobí impozantní, až 25 mm dlouhá kusadla. Samičky jsou jen zhruba poloviční a jejich kusadla jsou mnohem menší a nenápadnější. Na rozdíl od nebezpečně vypadajících samců ovšem dokáží svou výzbrojí opravdu bolestivě kousnout.

Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího dřeva, kterým se slepé larvy živí. Budoucí obři broučí říše mají v larválním stádiu měkké, krémově zbarvené průsvitné tělo, šest oranžových nohou a oranžovou hlavu, na níž jsou už v této fázi dominantní ostrá hnědá kusadla. Na nohách mají larvy kartáčky, kterými komunikují s ostatními larvami stejného druhu.

Larvy procházejí několika fázemi vývoje a po čtyřech až šesti letech (někdy podle podmínek až po osmi!) se zakukluje. Entomolog Charlie Morgan v 70. letech 20. století zjistil, že kukla roháče pak žije asi tři měsíce v půdě a v létě se nakonec líhne dospělý brouk, který se vyhrabe na světlo a odlétá se pářit s jedincem opačného pohlaví. Dospělci žijí pouze několik měsíců a živí se mízou vytékající z poraněných stromů a šťávou ze stromů a rostlin. Po páření a nakladení vajíček hynou.

Okřídlené helikoptéry

Imaga (dospělci) roháčů obecných se objevují většinou od konce května do počátku srpna. Nejvhodnějším měsícem k jejich pozorování je však jednoznačně teplý červen. Přes den je možné nalézt je na kmenech a v korunách stromů. Přes jejich velikost to ale není nic snadného, protože disponují velmi kvalitním maskováním. Zato v podvečerních a večerních hodinách, kdy za teplého počasí létají v korunách stromů, často uslyšíte jejich hlučný let.

Létají za teplého soumraku a jejich celkem pomalý pohyb vzduchem je doprovázen dobře slyšitelným hlubokým bzučivým zvukem. Samci létají mnohem častěji než samičky. Kdo měl možnost sledovat roháčův let, byl jistě překvapen, že brouk létá vzpřímeně a jeho „vzduchoplavba“ připomíná helikoptéru. Křidélky mává v osmičkách a tím vytváří vztlak mezi nimi a krovkami. Během letu pracuje celé tělo – tykadla slouží k orientaci a k vyhodnocování proudění vzduchu a nožky používá jako kormidel. Přes svou velikost jsou roháči dobří letci a jednorázově jsou schopni uletět více než jeden a půl kilometru!

Tipy pro netrpělivé

Ten, kdo nemá čas nebo trpělivost pátrat po roháčích, může se v květnu a červnu pokochat svatebními lety otakárků fenyklových (Papilio machaon). Za slunných dní se motýli na vrcholech travnatých kopců vzájemně pronásledují při divokých vzdušných tancích a usedají i na zem a rostliny.

TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist

Pokud je roháč obecný stále vzácnější, opak platí o kuně skalní (Martes foina), která s vítězným tažením obsadila naše vesnice i města a neváhala proniknout na půdy našich rodinných domků, chalup a chat. Tyto hbité inteligentní šelmičky pozoruji velmi často večer na chodnících městských sídlišť. Lidé, ke kterým se kuna „přistěhovala“ na půdu, si toho povšimnou zejména v červnu a červenci, kdy probíhá velmi hlučná a divoká doba kuní lásky. Kuny skalní žijí samotářským způsobem života a snesou partnera na svém území jen v období páření. I tak jde ovšem o dosti „italský“ vztah. Noční zběsilé honičky doprovázené hlasitým vřeštěním neberou konce. Není divu (jak mi před časem se smíchem sdělil jeden mluvčí policie), že někteří lidé zděšeně volali policii v domnění, že jim na půdu vnikli zloději.

Rekord v této oblasti oficiálně drží tehdy sedmnáctiletý Randy Gardner, který v roce 1965 probděl 264 hodin, tedy 11 dní. V roce 2007 nicméně dvaačtyřicetiletý Angličan Tony Wright prohlásil, že tento rekord o několik hodin překonal – v baru Studio ve městě Penzance hrál kulečník a přijímal při tom po celou dobu návštěvy. Wright tvrdí, že dlouhodobé bdění mu umožnila schopnost přepínat z jedné mozkové hemisféry na druhou, kterou získal díky speciálnímu jídelníčku sestávajícímu ze syrové stravy.

Guinnessova kniha rekordů však tyto experimenty neregistruje, jelikož jsou z hlediska lidského zdraví považovány za hazardní. Změny ve fungování organismu nastávají již po 24 hodinách soustavného bdění – zvýší se hladina stresových hormonů a krevní tlak, tělo postupně ztrácí schopnost zpracovávat glukózu, imunitní systém přestane pracovat a tělesná teplota klesá.

Za pokus o nejdelší dobu v bdělém stavu zaplatil životem šestadvacetiletý Číňan Ťiang Siao-šan. Fotbalový fanoušek zemřel v roce 2012 po jedenácti dnech bdění, kdy nepřetržitě sledoval mistrovství Evropy ve fotbale. Ačkoliv byl jinak zdravý, popíjení alkoholu a kouření při pokusu o rekord bylo na jeho organismus příliš.

Zhoršující se finanční možnosti obyvatel Turkmenistánu i problémy izolovaného trhu přinášejí situace, jaké známe i z dob socialistického plánování v Československu. Nedostatek toaletního papíru lidé nahrazují rozstříhanými kousky novin. Zdánlivě banální problém má ale v zemi, označované za jednu z nejtvrdších diktatur na světě, nečekané souvislosti – drtivou většinu novin „zdobí“ tvář prezidenta Berdimuhamedova.

Na problém s neuctivým zacházením s obrazem hlavního představitele země se přišlo náhodou, když policie vyšetřovala incident z města Daşoguz na severu země. Partička dětí se zde bavila tím, že na podobiznu prezidenta kreslily vousy. Následné vyšetřování ve škole poté odhalilo používání novin místo toaletního papíru. Ředitel školy byl propuštěn a rozjelo se rozsáhlé vyšetřování této praxe v celé zemi. 

Policisté tak mají nyní za úkol kontrolovat veřejné toalety, zda se na nich nepoužívá papír s podobiznou prezidenta. Nové instrukce dostali i pracovníci na skládkách odpadu, kteří mají za povinnost okamžitě hlásit každé odhalené neuctivé zacházení se symbolem země.

Nesmlouvavý režim prezidenta Gurbanguli Berdimuhamedova je známý svými bizarními zákazy. V uplynulých měsících vláda zavedla například zákaz dovozu aut černé barvy – podle některých zdrojů proto, že má prezident raději bílou. V Turkmenistánu nesmějí státní zaměstnanci nosit zlaté šperky, zakázaný je rovněž lak na nehty a barva na vlasy. Na seznam zakázaného zboží letos přibyly i bikiny a kraťasy.

NASA plánuje, že v roce 2025 ukončí financování Mezinárodní vesmírné stanice na oběžné dráze Země z amerických federálních prostředků. Bude to znamenat definitivní konec vesmírné stanice? A co soukromí investoři? Je reálné, aby byl provoz ISS financován ze soukromých zdrojů? 

Podle nedávno zveřejněné studie to tak bohužel nevypadá. Studie pracovala se čtyřmi různými scénáři provozu pro komerční stanici. Závěry ukazují, že není příliš pravděpodobné, že by se kolem roku 2025 komerční stanice na oběžné dráze ekonomicky vyplácely.

Komerce na oběžné dráze

Před výborem dolní komory Kongresu nedávno vystoupila Bhavya Lal z institutů Institute for Defense Analysis' Science a Technology Policy Institute, která představila výsledky studie na toto téma. Její závěry nejsou pro komerční stanice na oběžné dráze příliš příznivé. Podle Lalové by nefungovalo ani výrazné  (o 50 až 75 procent) snížení cen za přepravu lidí a materiálu na oběžnou dráhu.

TIP: Komerční stanice? Trumpova administrativa chce privatizovat ISS

S kolegy vytipovali tři nejslibnější trhy pro komerční vesmírné stanice. Jde o produkci „exotických“ optických vláken, sestavování satelitů v kosmu a komerční zázemí pro astronauty. Problém je v tom, že výdělky v těchto odvětvích jsou považovány za velmi nejisté, což odrazuje investory. Otázkou tak zůstává, co dál s ISS.

Bhavya Lal nabídla několik možností, jak provoz stanice prodloužit. Samotná ISS by podle ní mohla pokračovat nejméně do roku 2028 za cenu 3 až 4 miliard dolarů ročně z rozpočtu NASA. Další z možností je privatizace vybraných částí stanice. Celou ISS, nebo její části, by také mohla NASA pronajímat soukromým subjektům.