Mohutné hradby pevnosti v Ágře, ležící asi 200 km jižně od Dillí, ční v některých místech do výšky až 21 m a táhnou se v délce bezmála 2,5 km. Ukrývají přitom perlu středověké indické architektury: Komplex paláců, správních budov i mešit tvoří ve skutečnosti menší „město ve městě“. A v době největší slávy se právě za těmito rudými zdmi nacházelo císařské sídlo. 

Přepychový areál začal vyrůstat na popud císaře Bábura, zakladatele mughalské dynastie, která v Indii vládla v letech 1526–1858. Roku 1526 nechal panovník původně šlechtický palác přestavět na vojenskou základnu. Jeho následovník Akbar Veliký pak učinil Ágru hlavním městem říše a rozhodl se pevnost přebudovat. Rekonstrukce, při níž stavbu obklopily tlusté zdi z rádžasthánského pískovce, započala roku 1565 a podle historiků na ní pracovaly čtyři tisíce dělníků po osm následujících let. 

Tvář z bílého mramoru 

Současnou vnitřní podobu ovšem místu vtiskl až Akbarův vnuk Šáhdžahán, který mimo jiné proslul výstavbou legendárního Tádž Mahalu. Na rozdíl od svého děda tíhl spíš k bílému mramoru, a aby naplnil vlastní představu, neváhal některé stavby úplně zbourat a vybudovat znovu. Za jeho největší přínos se považuje palác Chás Mahal s mramorovou síní a vedle něj stojící paláce se zlatými kupolemi, určené pro císařské dcery. 

TIP: Zlatý chrám Amritsar: Nejposvátnější poklad Indie

Na sklonku života Šáhdžahána sesadil jeho syn Aurangzéb, který prý otce věznil v jedné z věží pevnosti, zvané Musamman Burdž. Starci se z ní otevíral výhled na zmíněný Tádž Mahal, jejž dal zbudovat jako památku na svou milovanou ženu.  

Mezi další skvosty pevnosti v Ágře patří Motí Masdžid neboli Perlová mešita. Celý vnitřní komplex pak představuje jedinečnou ukázku architektonického stylu pojmenovaného na počest císaře „šáhadžaháni“: Sloh klade důraz na dokonalost tvarů a využití prostoru tak, aby vznikal dojem lehkosti. V dnešní podobě pevnosti se mísí indické, perské, ale také evropské prvky, jež se do stavby promítly za britské koloniální éry. 

Už delší dobu víme, že ve stratosféře Země, vrstvě naší atmosféry, která se rozkládá do výšky 50 kilometrů nad mořem, žijí pozemské organismy. Není to ale jenom tak. Podmínky ve stratosféře jsou doslova brutální. Je tam velmi sucho, chladno, nízký tlak a stratosféru skrápí dost intenzivní ultrafialové záření.

Shiladitya DasSarma z Marylandské univerzity tvrdí, že podmínky ve stratosféře vlastně docela odpovídají prostředí na Marsu. Proto je podle něj a jeho kolegů důležité důkladně prostudovat mikroby, kteří tam žijí a zjistit, jak takové děsivé prostředí zvládají.

Mikrobi z extrémního prostředí

Život ve stratosféře je zatím překvapivě málo známý. Z výzkumu mikroorganismů, které žijí v extrémních prostředích dole na Zemi, víme, že mikrobi mají k dispozici celou škálu triků, které jim zajišťují přežití. Jsou to například různé opravné mechanismy, které umožnují napravit škody v DNA, napáchané UV zářením. Mikrobi z extrémně slaných míst zase dovedou přežívat s velice malým množstvím dostupné vody.

TIP: Experimenty ukazují, že pozemské bakterie opravdu přežijí na Marsu

Výzkum pozemských organismů v extrémních prostředích, jako je právě stratosféra, nás může nasměrovat při hledání obyvatelných planet, kde by eventuálně mohl být nějaký původní život. A když se ve vzdálenější budoucnosti dostaneme k takovým exoplanetám, tak nám je organismy z extrémních prostředí mohou pomoci terraformovat a připravit pro případné lidské kolonisty.

I když branný zákon původně nezakazoval ženám působit v bojových jednotkách, v roce 1951 jej zákonodárci rozšířili o dodatek, jenž dívkám tuto službu zapovídal. Důvod pro toto rozhodnutí představovala reálná hrozba nejen úmrtí, ale též upadnutí do zajetí. Panovaly zde oprávněné obavy, že zajatým ženám hrozí ze strany nepřátel sexuální násilí a týrání. Tuto hrozbu ještě umocnil fakt, že Izraelské obranné síly bojovaly téměř výhradně s muslimskými státy, kde je společenská pozice ženy objektivně horší než v západních zemích. 

Předchozí část: Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (1)

Letkyně i soudkyně

V průběhu dalších desetiletí se postupně ženám otevíraly další armádní specializace, mimo jiné i ty bojové. Například v roce 1951 se rodačka z Tel Avivu Yael Rom stala vůbec první izraelskou vojenskou letkyní. Další průkopnici představovala právnička Hava Inbar, která se v roce 1969 stala soudkyní u vojenského soudu v Haifě a zároveň první vojenskou soudkyní na světě. „Nevím, jestli chci celý svůj život pracovat jako armádní soudkyně,“ řekla v rozhovoru, „ale jsem ráda, že jsem se jí stala. Dokazuje to, že IOS otevírají dveře do téměř všech specializací pro voj áky-ženy.“

Za jomkipurské války a později v 70. a 80. letech pronikaly ženy do armádních struktur stále více. V roce 1986 první izraelská vojákyně z povolání (Amira Dotan) získala hodnost brigádního generála. Zrovnoprávňování postupovalo i v následujících letech – od roku 1994 mohou být ženy oficiálně cvičeny i jako pilotky a navigátorky u vojenského letectva.

Přelom znamenal dodatek k zákonu o vojenské službě z roku 2000, který ustavuje, že ženy mají právo sloužit v jakékoli specializaci jako muži, pokud jsou tedy k tomu fyzicky i psychicky způsobilí. Vojákyně se tak začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek. Zvláště proslulým je pěší prapor Caracal, v jehož řadách slouží vedle sebe jak muži, tak ženy. 

Ne ženám v uniformě!

I přes oficiální linii velení IOS, která bezvýhradně podporuje stále větší zapojení žen do armádních struktur, se objevují i opačné názory, a to i v samotném Izraeli. Již v roce 1950 vznesli vysocí církevní představitelé první oficiální námitky proti službě žen v armádě. V červnu 2014 vyšla studie plukovníka pěchoty Razy Sagiho založená na třináctiletém výzkumu přítomnosti žen v armádě.

Hlavním poselstvím knihy je autorovo přesvědčení, že pokus o rovnoprávnost žen a mužů v ozbrojených silách skončil velkým neúspěchem. Studie nese název Lochamot Betzahal, což je hebrejská slovní hříčka – Ženy-vojáci v IOS nebo Ženy bojující s IOS.

Více zraněných?

Raza Sagi poukazuje na fakt, že vysoký počet žen, které sloužily v bojových jednotkách, utrpěl v průběhu služby vážná tělesná zranění, jako například stresové zlomeniny či pokles dělohy. Přestože se různé nehody stávají i mužům, případy zraněných žen jsou podle Sagiho mnohem častější a stejně tak je větší i závažnost zranění. S tím jde pak ruku v ruce skutečnost, že některé jednotky jsou tím pádem vážně ohroženy na své bojeschopnosti.

Zranění, o kterých se v knize píše, se udála na cvičišti, a ne ve skutečné bitvě, kde autor předpokládá ještě větší procento zranění žen. „Idea, že neexistují rozdíly mezi ženami a muži v armádě, je naprosto směšná. Toto už bylo vyvráceno ve všech vojscích světa.“ Sagi ve své knize rovněž vyslovuje názor, že snaha o co největší zapojení žen do armádních struktur je velký omyl.

Na oběžné dráze létají autonomní satelity, dole při Zemi zase drony. A někde mezi nimi se pohybují autonomní atmosaty nebo též pseudosatelity. Bývají to ultralehké drony na solární pohon, které se po dlouhou dobu pohybují na pomezí vesmíru. Mohou sloužit jako telekomunikační stanice nebo třeba monitorovat životní prostředí.

Společnost UAVOS nedávno úspěšně otestovala prototyp svého atmosatu, autonomní dron ApusDuo. Jde o ultralehký stroj na solární pohon, vyrobený z uhlíkových vláken a vybavený dvěma páry ohebných křídel. Palubní počítač ovládá dron zcela autonomně, včetně startu a přistání.

TIP: Britská armáda zakoupila drony Zephyr. Mohou brázdit oblohu celé měsíce

Aktuální prototyp dronu ApusDuo má křídla o rozpětí 14 metrů a váží 15 kilogramů. UAVOS s tímto prototypem nalétali přes tisíc hodin, zatím ve výškách do 20 metrů. ApusDuo by se měl sice vznášet ve výškách kolem 15 kilometrů, ale řadu věcí lze vyzkoušet i při zemi. Testy dopadly úspěšně, takže se drony ApusDuo možná za nějaký čas objeví i ve velkých výškách.

Umělé inteligence pronikají i do medicíny. Zvládnou ohromné množství mravenčí práce a udělají to mnohem rychleji než lidé. Záleží jenom na tom, jak si odborníci umělé inteligence vycvičí. Když se to povede, umělé inteligence by v budoucnu mohly zachraňovat životy.

Němečtí lékaři aktuálně vyvíjejí umělou inteligenci, která je výtečná v hledání melanomů, čili rakoviny kůže. V nejnovějších testech poráží ve schopnosti poznat tento nádor zkušené odborníky, kteří se celý život věnují studiu a léčbě melanomů.

TIP: Nový pomocník: Umělá inteligence detekuje 97% případů rakoviny prsu

Aby umělá inteligence dokázala co nejspolehlivěji rozpoznat maligní melanom od neškodné pihy či znaménka, odborníci ji „nakrmili“ více než 100 tisíci fotografiemi. Na těchto snímcích byly jak melanomy, tak i běžné skvrny na kůži.

Inteligence byla nakonec tak dobrá, že v rozpoznávání rakoviny kůže porazila 58 excelentních specialistů ze 17 zemí. Lidé správě diagnostikovali 86,6 procent nebezpečných melanomů, kdežto umělá inteligence to zvládla v 95 procentech případů.

Jasná mlhovina Tarantule patří k nejpůsobivějším objektům Velkého Magellanova oblaku – malé satelitní galaxie vzdálené asi 160 000 světelných let od naší Galaxie. Astronomům se nyní podařilo získat záběry této rozsáhlé mlhoviny a jejího širokého okolí v mimořádných detailech. Snímek odhaluje kosmickou scenérii s mnoha hvězdokupami, zářícími oblaky plynu a rozptýlenými pozůstatky po explozích supernov. Uvedená fotografie představuje dosud nejdetailnější pohled na celé takto rozsáhlé hvězdné pole.

V zajetí jižního Mečouna

Mlhovina Tarantule má průměr přes 1000 světelných let a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Mečouna. Tento úchvatný objekt je součástí Velkého Magellanova oblaku, trpasličí galaxie o průměru asi 14 tisíc světelných let, která je jednou z našich nejbližších sousedních galaxií.

V srdci mlhoviny Tarantule leží mladá obří hvězdokupa s katalogovým označením NGC 2070. Oblast s intenzivní tvorbou hvězd označovaná R136 obsahuje některé z nejmohutnějších a nejzářivějších známých stálic. Jasnou záři mlhoviny Tarantule jako první zaznamenal francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.

Další hvězdokupou v mlhovině Tarantule je mnohem starší Hodge 301. Odhaduje se, že v jejím středu explodovalo jako supernova na 40 hvězd, které tak rozptýlily materiál po celé oblasti. Jedním z příkladů pozůstatků po explozi supernovy je superbublina SNR N157B, která obepíná otevřenou hvězdokupu NGC 2060. Tuto hvězdokupu poprvé pozoroval britský astronom John Herschel v roce 1836. Na vnějším okraji mlhoviny Tarantule (na snímku vpravo dole) je možné identifikovat také slavnou supernovu SN 1987A.

Vlevo od mlhoviny Tarantule se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2100, která je nápadná uskupením jasných modrých hvězd obklopených hvězdami červenými. Tuto hvězdokupu objevil skotský astronom James Dunlop v roce 1826.

Uprostřed záběru se nachází hvězdokupa s emisní mlhovinou NGC 2074, další z mohutných oblastí s probíhajícími procesy formování hvězd, kterou objevil John Herschel.

Při bližším pohledu je možné si povšimnout tmavé struktury ve tvaru mořského koníka, která je známá jako Mořský koník Velkého Magellanova oblaku. Jedná se o gigantický pilířovitý útvar dlouhý přibližně 20 světelných let (je tedy téměř čtyřikrát delší než vzdálenost, která dělí Slunce a nejbližší hvězdný systém alfa Centauri). Útvar je však předurčen k zániku během několika následujících milionů let – jak v kupě budou vznikat další hvězdy, jejich záření a hvězdný vítr tento prachový pilíř pomalu rozfoukají.

Když nějaká politická strana prohraje ve volbách, její příznivci ztrácejí dobrou náladu, optimismus a podle nového výzkumu také velkorysost. Zjistil to mezinárodní tým vědců z Itálie, Austrálie a Singapuru, který se zaměřil na nedávno prezidentské volby v USA.

Badatelé zahájili výzkum v květnu před volbami roku 2016. Vybrali si 200 Američanů podle jejich stranické příslušnosti a požádali je, aby rozdělili určitý finanční obnos mezi trojčlennou skupinu lidí. Tyto lidi osobně neznali, ale bylo jim řečeno, jaké je kdo příznivcem strany. Buď jeden, dva nebo všichni tři byli stejné stranické příslušnosti jako ten, kdo rozděloval peníze. Stejný experiment s dobrovolníky pak zopakovali v listopadu, dva týdny po volbách. Účastníků se přitom dotazovali, jaké mají z voleb pocity.

TIP: Pravěké instinkty: Ve volbách vítězí kandidáti s hlubším hlasem

Demokraté byli před volbami mnohem velkorysejší vůči republikánům než naopak. Po vítězství republikána Trumpa se to ale podstatně změnilo. Demokraté se stali vůči svým politickým konkurentům mnohem méně velkorysými.

Podle vědců jde o důsledek poklesu sebevědomí demokratů po šokující porážce jejich kandidátky. Závěry výzkumu by mohly být cenné při překonávání hlubokých a dlouhodobých konfliktů ve společnosti.

Bohatí cestující se ve středověku jen málokdy odvážili na cestu bez zbrojného doprovodu. Kupci spojovali síly a vydávali se na cesty nejčastěji v karavaně střežené ozbrojenci. Ale ani to mnohdy nestačilo. Lapků bylo stále víc a organizovali se do ozbrojených družin, které se stávaly postrachem širokého kraje.

Záleží na vládci

Když se stal Lucemburk Karel českým králem, v zemi prý nastal větší pořádek než za vlády jeho otce Jana. Moravu svěřil svému bratru Janu Jindřichovi jako markraběti moravskému. Lapkové byli potíráni důsledněji než dřív a na zemských cestách zavládl poměrný klid. Všechno se změnilo po Karlově smrti. Jeho syn Václav IV. byl vrtkavý a prchlivý slaboch, a k těmto nectnostem se později přidal alkoholismus. Poměry v Českém království se zase začaly obracet k horšímu.

O to hůř bylo na Moravě. Ještě před skonem císaře Karla zemřel roku 1375 jeho bratr Jan Jindřich. Moravské dědictví zanechal svým synům Joštovi, Janu Soběslavovi a Prokopovi. Zemi rozdělil na tři úděly a těmi je podaroval. Všichni tři si ponechali na základě otcovy závěti a se souhlasem strýce Karla titul markraběte moravského. Záhy se však ukázalo, že se nejednalo o rozumné řešení. Mezi bratry nevládla nikdy shoda a jejich šarvátky, vzájemné osočování a intriky přerostly v drobnou domácí válku.

Zpočátku šlo snad jen o majetkové spory, ale postupně do nich pronikala touha uchvátit v markrabství co nejvíce moci. Roku 1380 vypadl ze hry Jan Soběslav, který zřejmě nastoupil duchovní dráhu, nebo zemřel. Od té chvíle mezi sebou zápasili Jošt a Prokop. Na jaře 1381 se mezi oběma bratry rozhořela krvavým plamenem první válka. Skončila o rok později, ovšem pouze dočasným smírem.

Rozhádaní Lucemburkové

Hned následujícího roku propukl spor mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna, který rozdělil celé království na dva tábory. Do urputného konfliktu byla stržena většina české šlechty a také oba moravští Lucemburkové. Prokop na straně Václavově, Jošt na straně jeho protivníků. A k tomu později vystoupil proti Václavovi jeho mladší sourozenec Zikmund, král uherský. Vzešla z toho nová občanská válka, za které obě strany plenily zboží svých rivalů, krajem táhly roty zbrojnošů, oblohu barvila záře požárů a všude tekla krev. Uprostřed bojů všech proti všem došlo dokonce k dvojímu zajetí krále Václava. Ze situace nejvíce těžily vlivné panské rody, které s pomocí zbrojných houfů rozšiřovaly svou moc a bohatství. 

Na okraji těchto bouřlivých událostí, jež po tři desetiletí zmítala královstvím, se přiživovali lapkové, jichž přibylo jako nikdy předtím. Tvořili ozbrojená tovaryšstva a nabízeli své služby dravým velmožům, avšak podnikali i na vlastní pěst. Také drobná šlechta si při této příležitosti vyřizovala účty s církví i mocnými panskými rody. Kde pak vedla hranice mezi válečným řemeslem a sprostým loupením? Morava utrpěla v těch dobách nejvíce. Dlouholeté boje Jošta s Prokopem, přerušované jen nepevným příměřím, se střídaly s loupeživými nájezdy proti statkům olomouckého biskupství, které podnikaly obě znepřátelené strany. Jednalo se o raubířskou válku bez front a bitev, jen přepady a šarvátky.

Konec „zlatých časů“

Nikdo nespočítá, kolik loupežnických družin v těch dobách na Moravě řádilo. Víme jen, že jejich složení bývalo velmi proměnlivé. V pramenech často nacházíme stejná jména v rotách různých tovaryšstev. Vypovídají o tom smolné knihy, protokoly o výslechu útrpným právem. Lapkové většinou neunikli popravě, jejich šlechtické protektory však stihl trest jen velmi zřídka.

TIP: Oběšencův provaz nebo těhotná žena: Jakým pověrám věřili nejkrutější zločinci?

Po smrti markraběte Prokopa roku 1405 došlo na Moravě k částečnému uklidnění. Jošta už nikdo neohrožoval a mohl vyhlásit všeobecný mír. Nechal rozpustit a rozehnat družiny, jež dosud sloužily Prokopovi, a život se začal pomalu vracet do normálních kolejí. Loupeživým rytířům nastaly hubené časy. Kdo se nehodlal podřídit, zle pochodil.