Intel ISEF (Intel International Science and Engineering Fair) je největší soutěží středoškolských vědeckých projektů na světě. Letos soutěžilo téměř 1 800 účastníků z 81 zemí. Vítězem se ve tvrdé konkurenci stal Oliver Nicholls z australského Sydney, který postavil prototyp autonomního robotického čističe oken pro velké budovy. Vítěze prý inspiroval případ zaměstnance jejich školy, který spadl při čištění oken a zlomil si nohu.

TIP: Britská robotická farma dokončila první autonomní sklizeň na světě

Autonomní čistič v ceně přibližně 2 300 dolarů (51 tisíc korun) je vybavený celkem 8 rotory uspořádanými ve dvojicích. Okna čistí zavěšený na laně, přičemž může pracovat i ve větru o rychlosti až 45 kilometrů za hodinu. Podobní robotičtí čističi by mohli ušetřit hodně peněz i pracovních úrazů. 

Na oficiálních stránkách kalifornského národního parku Redwood se píše, že park znamená více než jen vysoké stromy. Velké lákadlo představuje i 54 km nedotčených pláží a chráněných zátok. Místní atrakcí číslo jedna jsou přesto především prastaří pamětníci: sekvoje vždyzelené. Parkem prochází dálnice č. 101, monumentální stromy si ale nejlépe vychutnáte při pěší procházce. Pouze si budete muset zvyknout na občasnou bolest v krční páteři, která vás „odmění“ za snahu dohlédnout až na samý konec kmenů. Vrcholky často halí mlha, přes kterou prosvítá slunce, což vzbuzuje pocit, že mají koruny stromů svatozář. Je to jako procházet se obří přírodní katedrálou. 

Vláha nad zlato

Před mnoha miliony let byly v Severní Americe sekvoje běžné – rostlo jich tu kolem čtyřiceti druhů. Do dnešních dob však přežily pouze dva – sekvoje vždyzelená a sekvojovec obrovský, jejž najdete ve střední Kalifornii. Oba druhy těchto sekvojí patří k monotypickému rodu, který roste jen na americkém kontinentě, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšířeni po celém světě. Klimatické změny na konci doby ledové způsobily, že sekvoje přežily jen na úzkém pruhu pobřeží, v šířce od osmi do padesáti kilometrů, mezi kalifornským městem Monterey a oblastí v jižním Oregonu. Vzhledem k tomu, že sekvoje potřebují pro svůj růst velké množství vláhy, vyhovují jim vlhkostí nasycené větry vanoucí od Tichého oceánu. Avšak jejich mimořádný vzrůst podporují i mírné zimy podmíněné blízkostí Pacifiku a ideální složení půdy v tomto kraji. 

Vliv nedalekého oceánu zajišťuje podél pobřeží vcelku stabilní celoroční teploty – v průměru mezi 6 a 16 °C. Od října do dubna se tlaková výše nad severním Pacifikem stará o časté bouře, během nichž spadne většina celoročního přídělu srážek v regionu. Ale na tomto tenkém pruhu pobřeží často prší i během roku a většinu času je tu dost mlhavo. Právě tyto pobřežní mlhy zajišťují sekvojím přísun jedné třetiny roční potřeby vody.

Poválečné drancování

Mamutí stromy objevili španělští dobyvatelé na pacifickém pobřeží Kalifornie v roce 1769. V 50. letech 19. století ale odborníci z dřevařských firem rozpoznali vynikající vlastnosti sekvojového dřeva – je lehké, má krásnou strukturu a obsahuje minimum pryskyřice, takže méně podléhá přirozenému rozpadu. A tak začalo drancování lesa. V roce 1965 už bylo vykáceno 85 % z 8 000 km². Pouhých sto let tedy stačilo dřevařům k téměř úplnému vymýcení sekvojí. Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se poptávka po dřevě opět zvedla a obchod s řezivem se rozjel naplno. Nařízení nikdo nerespektoval a během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších 44 000 ha sekvojového lesa. Bez náhrady.

Červený les zachráněn

Proti šílenému drancování lesů protestovali lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech. V roce 1908 vyhlásil prezident Franklin Roosevelt Muir National Monument nedaleko San Franciska národní přírodní památkou ve snaze zachránit alespoň část sekvojových lesů. I přesto ale vláda stále prodávala takřka za babku pobřežní kalifornská území soukromým majitelům a kácení sekvojí pokračovalo. V roce 1918 byla založena Liga pro záchranu sekvojí a zapojili se i členové klubu Sierra Nevada. Teprve v roce 1968, za pět minut dvanáct před definitivním vykácením, bylo lesní území se zbývajícím porostem prohlášeno za národní park, který dostal podle červeně zbarveného dřeva název Redwood – Červený les. 

Každoročně zavítá do parku téměř půl milionu návštěvníků. Mezi největší turistické atrakce patří Komínový strom, který je uvnitř vykotlaný, nebo 50 km dlouhá Třída obrů. Na ní můžete dokonce projet tunelem přímo skrz kmen jednoho z velikánů. 

Anglický astronom Richard A. Proctor v roce 1870 napsal: „Je jasné, že vzhledem k menší vzdálenosti Venuše od Slunce stačí málo, aby byly velké části jejího povrchu neobyvatelné pro bytosti podobné těm pozemským. Kvůli této blízkosti budou v tropických oblastech teploty nesnesitelné. Ale v mírných a chladných pásmech mohou pravděpodobně existovat lokality s podnebím, které by nám dobře vyhovovalo. […] Nenacházím žádný důvod zamítnout, že Venuše může být plná stvoření tak vyspělých, jaká žijí na Zemi.“

Šlo ovšem o pouhé předpoklady. Dlouho se nedařilo ani určit rotační periodu Venuše. Při pohledu ze Země neviděli astronomové na jejím povrchu žádné útvary, které by pravidelně měnily polohu v závislosti na rotaci planety. Došli proto dokonce k závěru, že celé těleso může pokrývat souvislý oceán. Teprve později se zjistilo, že Venuši obklopuje velice hustá atmosféra a halí ji spojitá vrstva oblačnosti. Úspěšná tak byla až pozorování pomocí radaru: odhalila skutečnou tvář planety a umožnila určit její rotační periodu.

Názor na existenci života na Venuši se změnil v okamžiku, kdy další pozorování naznačila velmi nepříznivé podmínky. Sovětské a americké sondy potvrdily, že teplota povrchu tělesa přesahuje 400 °C a tamní atmosférický tlak je 93× vyšší než na Zemi.

Sestra modré planety

Dnešní Venuše představuje doslova pekelné místo kvůli vysoké teplotě a obrovskému atmosférickému tlaku na povrchu. Evropská sonda Venus Express však zjistila, že tomu tak nebylo vždy. Ve vzdálené minulosti se druhá planeta Sluneční soustavy pravděpodobně velmi podobala Zemi a možná obsahovala i značné množství vody.

„Venuši postihla klimatická katastrofa, zatím ovšem nevíme, o jakou událost se jednalo ani kdy k ní došlo,“ vysvětluje David Grinspoon z Denver Museum of Nature and Science. Planeta tak přišla téměř o veškeré zásoby vody. V minulosti mohla Venuše disponovat podobným množstvím životodárné tekutiny jako Země, nicméně při vyšších teplotách se kapalina postupně vypařovala. Ultrafialové sluneční záření pak rozložilo vodní páru na kyslík a vodík: Těžší kyslík zůstal v atmosféře a nejspíš reagoval s atomy v kůře planety, načež z ovzduší postupně vymizel. Lehčí vodík mohl naopak snadno uniknout do kosmického prostoru. Poměr vodíku a deuteria (těžkého vodíku) v plynném obalu Venuše uvedenou teorii podporuje. K dovršení všeho pak před 500–800 miliony let celý povrch planety doslova zaplavila žhavá láva.

Ozónová vrstva 

Podařilo se však zjistit, že se vysoko v atmosféře Venuše nachází vrstva ozónu. Porovnání jejích vlastností s odpovídajícími vrstvami u Země a Marsu přitom pomůže astronomům zdokonalit metody hledání života na jiných planetách.

Podle počítačových modelů vzniká ozón v plynném obalu Venuše v případě, že sluneční záření rozbíjí molekuly oxidu uhličitého, čímž se uvolňují atomy kyslíku. Atmosférické proudy je následně „vymetou“ na noční polokouli planety, kde mohou kyslíkové atomy vytvářet dvouatomové molekuly kyslíku, přičemž občas vznikne i tříatomová molekula ozónu.

Doposud vědci detekovali ozón pouze v atmosférách Země a Marsu. Na naší planetě je pak jeho přítomnost velmi důležitá pro existenci života, protože zmíněná látka absorbuje velké množství ultrafialového záření, které živé organismy ohrožuje.

Pekelné podmínky

Sonda Venus Express přidala k novým poznatkům také první svědectví, že atmosféra Venuše generuje bleskové výboje snad ještě ve větší aktivitě, než je tomu v případě Země. Vědci pak vědí pouze o dvou dalších planetách, kde lze blesky pozorovat – o Jupiteru a Saturnu.

Objev blesků na druhém členovi Sluneční soustavy je mimořádně významný, protože elektrické proudy působí jako hnací síla pro různé chemické pochody a pro rozpad molekul na fragmenty, které se následně mohou neočekávaným způsobem spojovat s dalšími fragmenty. Blesky na Venuši jsou přitom v porovnání s obdobnými jevy na Zemi, Jupiteru či Saturnu unikátní: tamní výboje totiž nesouvisejí s vodními oblaky, nýbrž s mračny obsahujícími kapičky kyseliny sírové.

Sonda Venus Express rovněž nahlížela pod hustý závoj planetární oblačnosti a poskytla nám nové údaje o povrchu Venuše: jeho teplota dosahuje 462 °C, zatímco vyvýšená místa a pohoří vystupující 5 km nad okolní terén jsou přibližně o 40 °C chladnější.

TIP: Pekelné dvojče Země: Venuše je možná Zemi podobnější, než se zdálo

Nečekané informace přinesla družice také o teplotě atmosféry a jejím proudění. Hustá oblačnost, tvořená kapičkami kyseliny sírové, se nachází 40–60 km nad povrchem. Tzv. mezosféra ve výšce 60–100 km pak představuje přechodovou oblast plynného obalu, kde silný vítr unáší ovzduší takovou rychlostí, že oblétne celou planetu jednou za čtyři dny (tzv. superrotace). Horká atmosféra se šíří na noční stranu tělesa, kde se poté ochlazuje a klesá k vrcholkům oblaků.

Pokračování příště

Dnešní standard je pět jídel denně: snídaně, oběd, večeře a mezitím dvě svačiny. K snídani bývá teplý nápoj (čaj či káva) a cereálie s jogurtem nebo pečivo s nějakou oblohou. Oběd je obvykle teplý a složený ze dvou chodů, polévky a hlavního jídla. Večeře může být teplá, nebo si můžeme vzít nějakou formu obloženého chleba. Jak to bylo v takovém 15. století?

Dvě jídla denně

V pozdním středověku se podle badatelky Magdaleny Beranové jedlo pouze dvakrát denně: první jídlo před polednem a druhé v podvečer kolem klekání (mezi pátou a půl sedmou, dle krajových zvyklostí).

Složení stravy samozřejmě záleželo na sociální vrstvě a bohatství strávníka, ale není pravda, že naši předkové žili o suchém chlebu, jak si spousta lidí myslí. Pro střední vrstvu obyvatel (měšťany, řemeslníky, hospodáře) bylo maso na jídelníčku běžné denně, omezovalo se v pátek a v obdobích půstu, naopak v neděli a o křesťanských svátcích chystaly hospodyně honosnější a složitější chody.

První jídlo se skládalo zpravidla ze studené kuchyně – mléko, chléb, sezónní ovoce a zelenina, sýry, máslo nebo tvaroh, kousek uzeného, klobásy nebo studené maso z předchozího dne. V té době zřejmě vznikla pochoutka v podobě plátku vařeného hovězího masa položeného na krajíc chleba a zasypaného takzvanou vejmrdou. Vejmrda byl strouhaný křen a jablka v poměru jedna ku jedné. V panské kuchyni se jídlo mohlo doplnit hořčicí. 

Až šest chodů

Druhé jídlo v podvečer se vařilo a obvykle obsahovalo tři až šest chodů. Nejčastější chody byly:polévka, vařené hovězí maso, kaše, pečeně, zvěřina, ryby, pernatá zvěř a různé druhy nákypů. Polévka v té době znamenala vývar (z masa, zeleniny nebo luštěnin), který se nalil například na opečený chléb přelitý rozpuštěným máslem.

Jako druhý chod se skoro vždy podávalo vařené hovězí maso, nakrájené na plátky a někdy přelité omáčkou (pověstný britský mátový sauce je pozůstatkem z té doby). Kaše se mohla skládat z luštěnin nebo hrubě mletých obilovin a podávala se buď zalitá máslem nebo oslazená medem či povidly. Oproti dnešnímu stravování neměli středověcí lidé ve zvyku jíst maso s přílohou, takže kaše se servírovala zvlášť jako jiný chod.

TIP: Je libo šneka, bobra, či žábu? Aneb Jak se postili naši předci

Následovaly pak další chody: různě upravené ptactvo (včetně zpěvných ptáků), zvěřina připravovaná na mnoho způsobů a sladké nákypy. Nákypy se často skládaly z rýže nebo těstovin, zalité vejcem a smetanou a oslazené medem, se skořicí, mandlemi nebo rozinkami. K jídlu se připravovala i méně obvyklá zvířena – raci, žáby, šneci, říční škeble a podobně. Ke každému chodu se podával chléb, k pití pivo, víno nebo medovina.

S označením „Number 16“, tedy „číslo 16“, žila samička sklepouše chlupatého na západě Austrálie od roku 1974, kdy si jí během zkoumání regionální pavoučí populace všimla doktorka Barbara York Mainová. Sourozencům „šestnáctky“ se smrt nevyhýbala, zatímco ona sama téměř zázračně odolávala zubu času i nástrahám přírody.

Předešlého rekordmana překonala, když jí bylo 29 let. Ani o 14 roků později se nezdálo, že by přicházela její osudná hodina – bohužel se však stala obětí parazitické vosičky, jejíž mláďata čtyřicátnici zabila.

Nejrušněji je na rybím trhu Tsukidži v Tokiu ráno. Už v pět hodin totiž začíná aukce tuňáků. O nejlepší kousky se skoro pokaždé strhne boj a není se čemu divit – prodávají tady ty nejlepší tuňáky v Japonsku a možná i v celé Asii a na světě. Zákazníci zmrzlé ryby prohlížejí a nakukují do řezů, protože při výběru je nutná opatrnost. Kvalitní tuňák tu může vyjít až na desetitisíce korun – jenže nabízené kusy váží okolo pěti set kilogramů. Překvapující, že? Kdo by to do masové drti, kterou u nás koupíte v konzervě, řekl.  

Pět set druhů ryb

Křik a přihazování stovek jenů trvá hodinu až dvě. Záleží na množství ryb a licitování. A rozhodně nejde o zanedbatelné částky - například v roce 2011 se zde modroploutvý tuňák vydražil za více než čtrnáct miliónů korun. Nejvyšší cena zde padla v roce 2013, kdy byl 222kilogramový tuňák prodán za 155,4 milionu jenů (v přepočtu asi 29 milionů korun).

Jeden plátek této syrové ryby v japonském sushi baru pak může vyjít až na dva tisíce jenů, tedy asi pět set korun. Není to málo, vzhledem k tomu, že sashimi o-toro, jak se v japonštině prorostlému plátku syrového tuňáka říká, není delší než pět centimetrů. 

Na pultech se dá najít opravdu vše: od levných mořských řas přes drahý kaviár a miniaturní sardinky až po zatracované velrybí maso. Čerstvé, mražené, uzené, sušené, ale i nakládané ryby a mořští živočichové jsou všude okolo.

Jak známe ptačí hejna, tak je obvykle tvoří ptáci jediného druhu. Jenomže v Amazonii to bývá jinak. Odborníci si všimli, že tam často hejna ptáků tvoří jedinci mnoha různých druhů. Ještě více je překvapilo, že tato hejna jsou velmi stálá.

Američtí výzkumníci se původně domnívali, že se ptáci v Amazonii jen tak příležitostně sdružují. Když ale navštívili stejná místa v džungli po 20 letech, tak se nestačili divit. Nalezli tam v podstatě stejná hejna, jak obývají ty stejné části džungle jako tehdy.

TIP: Ptáci jako lidé: Městští opeřenci jsou odolnější vůči stresu než ptáci z venkova

Když tato pozoruhodná mnohodruhová ptačí hejna důkladně prostudovali, tak zjistili, že mají společnou jednu věc. Vždy jsou mezi nimi ptačí „strážci“, kteří v případě nebezpečí svým křikem varují ostatní. Příkladem takového druhu je mravenčík tmavohrdlý. Takto strážená hejna ptáků si troufnou i do nebezpečných oblastí pralesa, kam by se mnozí z ptáků v hejnu sami neodvážili.

Kdybychom se mohli přenést proti proudu času do dubna roku 1716 a trochu se porozhlédnout po Českém království, byli bychom asi překvapeni slavnostní výzdobou mnoha domů ve městech, městečkách, ba i na některých vesnicích. Jsou okrášleny praporci, obrazy a nápisy. 

Poslední po meči

Kupříkladu v Kouřimi je na jednom domě vymalovaný císař, jak hraje s císařovnou kuželky a pod tím veršovaný nápis: „Trefná rána v placu pěkném, s kterou vyletěl z prostředka král ven. Osum kuželek, devátý král, císař na císařovně syna vyhrál.“ Jinde vidíme půvabnou, takřka komiksovou scénku, představující císařovnu s děťátkem, vedle níž stojí dva sedláci. Oba mají u úst přimalovány namísto komiksových bublin pásky s nápisy, z nichž je patrné, že první na druhého radostně volá: „Hleď, vole, na pole, Alžběta má pachole!“ Na toto zdvořilé oslovení jeho druh rozšafně odpovídá: „Kdo dobře vorá a dobře seje, nezmejlí ho nikdá naděje.“

Takto mile jsme vešli do dnešního vyprávění díky knize Muži a milenci českých královen, jejímž autorem je Jiří Mikulec. Je však již na čase, abychom identifikovali výše zmíněné protagonisty. Císařem, který tak „dobře voral“, je míněn Karel VI., císařovou pak Alžběta Kristina. A to pachole? To byl syn Leopold, který se jim zrovna narodil. Není divu, že poddaní oslavovali. Karel byl totiž posledním mužským příslušníkem habsburského rodu, a hrozilo náramné riziko, že tato kdysi tak rozvětvená dynastie vymře po meči. A obavy a strachování se byly věru namístě. Obava z neplodnosti provázela oba manžele už dlouhých osm let. Celou tu dobu to pilně zkoušeli, až císařovna konečně otěhotněla.

„Velká radost a větší naděj, čím jich víc, tím budem raděj.“ Tímto poetickým skvostem byl následník trůnu vítán na fasádě jednoho pražského domu. Byla radost veliká, jenže dlouho netrvala. Záhy ji vystřídal ještě větší smutek, protože malinký Leopold se dožil sotva sedmi měsíců. Karel VI. se dočká ještě tří dcer, syna však už nezplodí. Naopak. Bude mu souzeno, aby zůstal posledním Habsburkem. 

Rozvážný mladík

Muž, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové již náleží dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburgu prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Vládu měl jednou převzít jeho starší bratr Josef, a tak druhorozený Karel nebyl od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně osvojení jazyka a humanitních disciplín. Zvládl důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty.   

„Starosti s mužským potomstvem měl již Karlův otec Leopold I.,“ dozvídáme se od Jiřího Mikulce. Arcivévoda Karel však na tom byl přece jenom lépe než kdysi jeho otec. Nebyl apriorně odsunut na vedlejší kolej s vyhlídkou na církevní dráhu, nýbrž se mu dostalo stejně důkladné vladařské přípravy a vzdělání jako Josefovi. Navíc se tu vyskytovala naděje na španělský trůn. Na ten však nakonec Karel fakticky neusedl, i když přistál s anglo-nizozemským výsadkem v Katalánsku a obsadil Barcelonu, kde si zřídil sídlo vzdorokrále. Dvakrát dobyl Madrid a jednou se v něm nechal dokonce provolat španělským králem. Leč velmoci se zalekly přílišného růstu habsburské moci, nepřály si, aby Vídeň napříště diktovala prakticky celé Evropě, a Karel zažil svoje první, a bohužel nikoliv poslední těžké zklamání. 

Do toho přišla zpráva o nečekaném úmrtí bratra, pouze třiatřicetiletého císaře Josefa I. Přes počáteční zlobné rozhodnutí pokračovat v zápase na vlastní pěst musel vzít Karel na vědomí, že jeho osamocení je neperspektivní, a tak před realitou kapituloval. Začalo se porcovat. Habsburkové se vzdali Španělska jako celku, aby za něj dostali některé jeho periferní državy: Belgii plus pár italských provincií. Pelyněk porážky byl díky územním ziskům přece jenom o trochu míň hořký.

Milovník pompy

Ještě jedna věc ztrpčovala Karlovi život stále víc. Otázka dědice. Karel se ženil ve třiadvaceti letech. Jeho nevěstou byla Alžběta Kristina, princezna brunšvicko-wolfenbüttelská z hannoverské dynastie. Sňatek se konal v Barceloně, kam princeznu přivezla flotila z Janova. V záři ohňostrojů a za zvuku neapolské opery nikdo nepochyboval o radostné budoucnosti staronové španělské dynastie. Ale všechno mělo být jinak. „Jako kdysi z Rudolfa II., který byl v Madridu vychováván, i z Karla VI. se stal zpola Španěl. Ostatně někdy bývá označován jako ‚nejšpanělštější Habsburk‘. Zvláště Katalánce si zamiloval a hodně si jich přivedl do vlasti. Oblíbil si nejenom španělské umění, ale i španělskou zálibu v honosných ceremoniálech.“

To všecko se naučil ve Španělích? Něco z toho musel mít v sobě předtím. Už jako malý chlapec se na dvoře svého otce podřizoval španělské dvorní etiketě mnohem ochotněji než jeho starší bratr Josef. Zdálo se, že to, co u císařského tatínka Leopolda I. bylo nutnou ceremoniální škrobeností, stalo se pro jeho mladšího syna vnitřní potřebou. Jako čtrnáctiletý trval arcivévoda důrazně na tom, že se bavorský vyslanec nesmí v jeho přítomnosti objevit se zakrytou hlavou. Karel důsledně okopíroval byrokratický těžkopádný španělský systém a zavedl jej pak doma. 

Státní rozpočet zatížil zbytečnými částkami na pompézní reprezentaci. Pro ekonomickou problematiku neměl porozumění a hospodářství za jeho panování stagnovalo. Zkrátka, po návratu do střední Evropy začal Karel VI. jednat v příkrém rozporu s reformním úsilím i úsporností zemřelého sourozence Josefa I. Co bylo v předchozích letech vykonáno pozitivního, přišlo vniveč. Což se stávalo a stává docela zhusta, když se střídají mocenské garnitury. 

Těleso vyrobené lidskou rukou dosud přistálo jen na několika objektech Sluneční soustavy, každý z nich je ovšem něčím zajímavý. Mezi ty nejpřekvapivější bezpochyby patří Saturnův měsíc Titan, který v roce 2005 navštívilo výsadkové pouzdro Hyugens. Souputník však dlouhá léta zůstává i pod bedlivým dohledem sondy Cassini, jež se složitě proplétá kolem planety a jejích oběžnic. 

Ukazuje se totiž, že se Titan v mnohém podobá Zemi, i když ve srovnání s ní získává od Slunce asi jen 1 % energie. Na měsíci totiž probíhá podobný cyklus, jakým prochází na naší planetě voda – pouze s tím rozdílem, že tamní pracovní látku představuje směs uhlovodíků, zejména metan. Pozorování jednoznačně ukazují, že se na povrchu Titanu nacházejí uhlovodíková jezera a řeky, a dokonce i známky uhlovodíkových zátop. 

TIP: Průtrže mračen na Saturnově měsíci Titanu: Mnohem větší, než bychom čekali

Na vzdáleném přirozeném satelitu panují takové podmínky, že se metan může snadno odpařovat a stoupat do atmosféry. Tam poté vytváří oblačnost, neproniknutelnou pro vnější pozorovatele v oblasti viditelného záření. A z ní vypadávají metanové kapky, jinými slovy prší metanový déšť: Nepodařilo se jej sice přímo pozorovat, ale nepřímé důkazy hovoří přesvědčivě.

Je dokonce možné, že bychom na Titanu mohli sledovat duhu – ovšem v infračervené oblasti spektra. Atmosféra měsíce vykazuje globální cirkulaci, podobně jako ta zemská. Zdá se, že nejčastěji prší v oblastech tamních pólů, zatímco rovníkové zóny jsou spíš sušší.

Je to asi rok a půl, co izraelský dron Cormorant s kolmým startem a přistáním uskutečnil svůj první volný autonomní let. Před pár dny zaznamenal další významný úspěch a předvedl malou ukázkovou misi pro případné zákazníky.

Bezpilotní dron Cormorant vyvíjí společnost Tactical Robotics. Cormorant bude létat zcela autonomně anebo na dálkové ovládání. Je určený k přepravě bojových jednotek, civilních pasažérů nebo nákladu, především v městských ulicích a podobných úzkých místech, kam se nemohou dostat tradiční helikoptéry.

TIP: Nákladní dron Cormorant má za sebou první autonomní let

Ukázková mise Cormorantu zahrnovala vzlétnutí s naloženým nákladem, let po předem zadané trase, shození nákladu, naložení figuríny a návrat dronu na místo startu. Cormorant absolvoval celou misi v autonomním módu a uspěl na jedničku.