Někteří lidé zoologické zahrady vnímají jako místa, která slouží k poznání cizokrajných zvířat, ale zvířatům samotným nic nepřinášejí, což určitě není pravdivý obraz. Můžete dnešní zoologické zahrady stručně charakterizovat?

Úplně první zoologické zahrady byly vlastně menažérie, kde byla předváděna cizokrajná zvířata. Prodělaly ovšem velký vývoj, a to nejen třeba v porovnání s dobou přes sto nebo dvě stě lety, ale také v posledních deseti dvaceti letech. Dávno už nejde jen o zařízení, kam by se lidi chodili dívat, jak vypadá lev nebo krokodýl. Stačí se podívat na internetové stránky českých zoo a zjistíte, že každá z nich je zapojena do nějakého programu ochrany zvířat. Cílem těchto programů je primárně vytvořit jakousi genetickou databanku druhu a také se aktivně zapojit do ochrany areálů výskytu ohrožených druhů. Bez zoologických zahrad by dnes ve volné přírodě nebyly například bernešky havajské nebo zubři a podobných příkladů, kdy byl určitý druh prostřednictvím zoo zachráněn, je možné uvést desítky. Pochopitelně každý nemůže dělat všechno, a tak má každá zoologická zahrada nějaké ohnisko svého zájmu. Třeba my jsme zaměřeni na ochranu dravých ptáků, především supů.

Při pohledu do volné přírody by člověk pomalu nevěděl, co zachraňovat dřív. Jak vlastně dojde k tomu, že je konkrétní zvířecí druh vybrán jako hodný ochrany a je vytvořen k tomu určený záchranný program?

Odpovím příkladem. Účastnil jsem se například konference odborníků specializovaných na ochranu ptáků, kde samozřejmě taky máme své místo. Na konferenci byly mimo jiné předneseny údaje o stavech pelikánů skvrnozobých, jejichž počty ve volné přírodě dramaticky klesají. Nejde ale o nahodilé akce. Existuje například seznam ptačích druhů, který kontinuálně zkoumá jejich počty. Z něj třeba víme, že celosvětově dramaticky poklesly stavy supů. To všechno jsou alarmující věci, z nichž se pak vychází při vytváření konkrétních programů.

Jestliže se tedy odborníci shodnou na tom, že by bylo potřeba věnovat se například supům, co se děje dál?

Koordinátor, který je určený pro danou skupinu zvířat, vyzve zoologické zahrady: ‚Tomuto druhu je potřeba věnovat zvýšenou pozornost, navrhněme Evropské asociaci zvířat, aby mu dala potřebný status.‘ Pak se může udělat jen monitoring druhu, nebo jeho plemenná kniha, případně Evropský záchranný program, z nějž vyplývá nejvyšší úroveň ochrany v rámci zapojených zoo. Získáme přehled o tom, jaké jsou stavy druhu v rámci evropských zoologických zahrad, jaké je jejich stáří, příbuznost a tak dále. Je určen koordinátor, který by měl být tím nejpovolanějším znalcem, a pak je možné postupovat dál.

Funguje taková spolupráce v praxi?

Někdy to trochu drhne zejména kvůli úředničině, která zasahuje i sem, ale důležité je, že vždy dojdeme ke konkrétním závěrům. V oblasti ptáků, kde jsme zapojeni my, to funguje velmi dobře. Sbírají se údaje z desítek zahrad a jde o tisíce záznamů. Z nich je pak možné získat poznatky důležité nejen pro odchov a vypouštění zpět do volné přírody, ale také pro ochranu druhu přímo v místě výskytu.

Vypouštění živočichů zpět do volné přírody (reintrodukce) je pro veřejnost asi nejviditelnějším důkazem, jak jsou zoologické zahrady potřebné. Dá se obecně říct, že se zvířata reintrodukovat daří?

U mnoha zvířat jde o velice složitý proces a dá se říct, že jsme u některých druhů dosud nepřišli na nejlepší postup, jak to provést. Třeba u velkých kočkovitých šelem. Naopak spousta druhů ptáků je do přírody uváděna velmi úspěšně.

Pojďme od obecného ke konkrétnímu. Jak se daří vašim supům, které jste vypouštěli v bulharských horách?

V roce 2009 jsme do přírody vypustili našeho prvního supa a já jsem měl to štěstí, že jsem jej jednou viděl kroužit nad bulharským pohořím Stara Planina. Pak sedl a já jej jednoznačně identifikoval podle křídelní značky. To samozřejmě potěší každého. Třeba se dočkáme i chvíle, kdy se námi vypuštěná zvířata budou v přírodě rozmnožovat v těch místech, kde byla skoro vyhubena.

Vypuštěním ale práce určitě nekončí, že?

Ano, pak je potřeba přímo na místě nesmírné úsilí místních nadšenců, bez nichž by reintrodukce vůbec nebyla představitelná. Ti kluci tam pracují skvěle s naprosto minimálním rozpočtem a mají neskutečný přehled. Supi na Balkáně ubyli kvůli poklesu pastevectví, který znamenal menší počet uhynulé zvěře a tím pádem i míň potravy pro supy. No a mnozí pastýři, kteří zůstali, předhazovali mrchožravým ptákům otrávenou potravu. Pastevci se pomalu vracejí, ale potravy je stále málo, takže je nutné zajišťovat takzvaná krmiště. Kluci měli třeba i velmi složitou akci, když dopravovali zraněného supa z Turecka zpět do Bulharska. Ve vzduchu hranice nejsou, ale když jej měli převézt přes hranice po zemi, bylo s tím obrovské množství papírování.

Je mi jasné, že u každého zvířete je reintrodukce úplně jiná, a proto se zeptám opět konkrétně na ptáky. Neztrácejí odchovem v zajetí schopnosti potřebné pro přežití ve volné přírodě? Například by mohlo být překážkou, že už nemají strach z lidí…

Už rodiče ptáků, které jsme odchovali a vypustili, byli odchováni v zajetí. Jakmile se ale takový sup dostane ven, jeho chování se změní. Budete mít třeba pět let korelu, která na vás bude navyklá tak, že vám bude sedat na ruku. Uvidíte ale, co bude dělat, když se náhodou dostane ven. Zaručuju vám, že budete mít velké problémy se k ní vůbec přiblížit. Ta plachost v nich prostě je.

Máte tedy pocit, že se o sebe dokážou postarat?

Svou roli hraje i souhra okolností. Jeden sup se třeba zatoulal do Turecka a tam jej někdo postřelil. Nějaký Turek si zřejmě myslel, že je to orel, který mu bude napadat dobytek. Každopádně si myslím, že je program na dobré cestě.

Bez lidí, kteří zvířatům věnují čas přímo v místě, je reintrodukce asi předem ztracený podnik, že?

Dát dohromady místní nadšence se zoologickými zahradami je úplně zásadní. My si třeba můžeme zamanout, že vypustíme nějaké zvíře v Africe, ale pokud lidem tam nevysvětlíme, že je to k něčemu dobré a pro tu věc je nezískáme, pak je to zbytečná práce. Můžeme je například přesvědčit, že zvířata znamenají více turistů, kteří chtějí vidět kus přírody, a pak je možné prodávat jim třeba suvenýry. My nemůžeme dělat nic na vlastní pěst, ale musíme se spojit s místními lidmi. Čerpáme od nich a oni čerpají od nás.

Těžká práce je ovšem i s ochranou našich zvířat a třeba velké šelmy v Česku určitě nemají na růžích ustláno. Angažují se zoologické zahrady i v ochraně evropských druhů?

Jak jsem říkal na začátku, nemůžeme všichni dělat všechno. Každopádně jsou zahrady, které se třeba věnují ochraně rysů, my jsme zase vypustili desítky sov pálených. Existují programy reintrodukce sýčků a podobně. Zoologické zahrady spolupracují i se záchrannými stanicemi. Dnes může každá česká zahrada hrdě prohlásit, že se na něčem podílí.

Určitě velice důležitou část vaší práce tvoří osvěta. Myslíte, že akce a osvětové činnosti v zoologických zahradách mají na návštěvníky nějaký dopad?

Berte to tak, že zoologické zahrady České a Slovenské republiky navštíví každý rok šest nebo sedm milionů lidí. Vzděláváme stovky škol, mluvíme s dětmi a například je učíme chovat se ekologicky a poznat mloka, který je dnes v lesích vidět jen výjimečně. Máme v oblasti osvěty všeobecný záběr. Lidi se k nám jezdí v prvé řadě pobavit a odpočinout si, ale máme možnost na ně působit a snažíme se o to. Nejsme tady proto, abychom drželi v kleci medvěda a lidi se na něj jezdili dívat.

Co tedy pro ochranu živočišných druhů mohou udělat obyčejní lidi, kteří se do zahraničí třeba vůbec nikdy nepodívají?

Mohou jednak přispět přímou finanční podporou, někdy třeba i nákupem určitých výrobků. Část výnosu pak putuje na konkrétní podporu, například hnízdišť v Barmě. No a pak jde hlavně o to, aby měli zájem něco dělat a vyhledávali si informace.

Má Česká republika ve vztahu k zoologickým zahradám a zvířatům nějaké specifikum, které podle vás jinde není?

Češi byli vždycky špičkoví chovatelé na velmi vysoké úrovni v rámci všech evropských zemí a možná i v porovnání se zámořím. Možná to bylo dané tím, že jsme nikam nemohli, nic nebylo k sehnání a všeho jsme si proto ohromně považovali. Máme opravdu velmi šikovné lidi, kteří si i v oblasti chovu dokázali poradit, často téměř bez jazykových znalostí. V českých domácnostech došlo ke spoustě světových prvoodchovů, které se nepodařily ani v zoologických zahradách. Teď se to ale bohužel vytrácí a je to škoda.

TIP: Život rysa ostrovida – Návrat evropského tygra se zatím nekoná

Co byste řekl lidem, kteří mají stále pocit, že zoo je vlastně zvířecí vězení?

Slyšel jsem i hlasy proti zoologickým zahradám. Jenže zoologické zahrady se snaží aktivně přispívat k ochraně přírody a přístup „nechejme to tak, lepší je nedělat nic a zvířata pustit na svobodu“ sotva vede k lepšímu stavu zvířecích populací.

Přístroj Sarco vzešel z hlavy zastánce eutanazie Philipa Nitschkeho: Součást sarkofágu s průhlednými stěnami tvoří vyjímatelná rakev, do níž člověk ulehne, načež stiskne tlačítko a truhla se naplní dusíkem. Jedinec uvnitř nejprve zmalátní, posléze upadne do bezvědomí a nakonec zemře. Jde tedy o bezbolestný a důstojný odchod z tohoto světa – přesně takový, na jaký má podle Nitschkeho každý z nás právo.

Přístroj řeší nezákonnost asistence druhé osoby při sebevraždě. A jak podotýká Nitschke, stisknout knoflík je lepší než skočit pod vlak. „Věřím, že vybrat si, kdy zemřeme, je základním lidským právem, není to jen výsada těžce nemocných,“ řekl vynálezce. Celé zařízení lze navíc vytisknout na 3D tiskárně a návod bude ke stažení na internetu.

Krev v lidském těle rozvádějí cévy, tedy trubicovité útvary, které se dále člení na tepny rozvádějící krev směrem od srdce a žíly, jež přivádějí krev směrem k srdci. Kdybychom za sebe poskládali každou žílu, tepnu a vlásečnici (céva propojující tepny a žíly) v těle normálního dospělého jedince, dostali bychom neuvěřitelné číslo 100 000 km. Je to mimochodem více než dvojnásobek obvodu naší planety a necelá čtvrtina vzdálenosti ze Země na Měsíc. 

Od února roku 1948 drželi v Československu veškerou moc komunisté. Počáteční nadšení z nových poměrů v mnoha případech postupně vystřídala sklíčenost, zklamání či otevřený odpor. KSČ postupně přicházela o své některé členy, na druhou stranu ale získávala i nové. Ne každý si nechal vystavit rudou knížkou z přesvědčení a z touhy budovat komunismus – mnoho lidí si chtělo tímto způsobem zajistit klidný život, kariérní postup či jiné výhody. U řady členů KSČ se ale dá v souvislosti s padesátými lety mluvit i o fanatismu až neuvěřitelných rozměrů, spojeným s bezmeznou láskou k SSSR.

Procesy a perzekuce

Padesátá léta v mnoha z nás, a to jsme je ani nemuseli zažít, zpětně vyvolávají neurčitý pocit odporu a odsouzení. Kvůli čemu? V této době, ač na ni může mnoho pamětníků vzpomínat jako na šťastné období svého dětství či dospívání obalené prostou nevědomostí, totiž docházelo k největším zvěrstvům páchaných Čechy na Češích a k nesmyslným perzekucím lidí, kteří se většinou vůbec ničím neprovinili. KSČ preventivně postihovala všechny ty, kdo by jí mohli někdy v budoucnu náhodou vyhlásit otevřené nepřátelství – třeba příslušníky jiných stran, církevní hodnostáře, samostatné zemědělce, některé novináře či umělce.

Politické procesy patřily v první polovině padesátých let k běžným kulisám všedních dnů. Většina rozsudků zničila obviněným i jejich rodinám život – tribunály v tomto typu řízení trestaly většinou mnohaletým odnětím svobody či trestem smrti. A běžní lidé, naprosto zmanipulování místním komunistickým vedením a sdělovacími prostředky tyto „nepřátele státu“ veřejně pranýřovali, podepisovali se pod jejich rozsudky a tím je masově schvalovali či stranou zaplaceným autobusem přijížděli do Prahy podívat se na takový proces osobně.

Nákupy – problém každého dne

V té době lidé permanentně trpěli nedostatkem zcela základních věcí. Nejen potravin, ale i oblečení nebo hygienických potřeb. Přídělový či lístkový systém, který si podvědomě spojíme hlavně s druhou světovou válkou, totiž pokračoval ještě dlouho po jejím konci – až do května roku 1953. K určité obnově přídělového systému však došlo na krátký čas hned během následujícího roku, kdy se opět vztahovaly na koupi masa přesně stanové kvóty. Lístky museli lidé předkládat během existence tohoto systému například i v restauracích, které měly mimochodem právě od roku 1954 všechny stejnou otevírací dobu a v pondělí jednotně zavřeno.

K tomu, co lidé potřebovali, bylo možné dostat se i jinou cestou, než nákupem za lístky – od roku 1949 šlo legálně obchodovat i na volném trhu, ovšem za dosti jiných a pro spotřebitele mnohdy neúnosných podmínek a cen.

A nabízela se ještě jedna možnost, která však byla nelegální a hrozilo za ni tvrdé vězení. Řeč je o černém trhu a falzifikaci. Možná si i vy vzpomenete na jeden z dílů propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Mědirytina, který se odehrává právě v této době a pracuje se zápletkou padělání potravinových lístků.

Od roku 1957 se začaly otevírat zcela speciální obchody, takzvané Tuzexy. V nich si šlo vybírat z dovozového zboží všeho druhu. S českými korunami ale v tomto druhu obchodů neuspěli, museli mít buď valuty či speciální tuzexové poukázky zvané bony.

Do průvodu s transparentem

Koloritem doby se staly i různé průvody s transparenty v duchu komunistických hesel, portréty komunistických vůdců nebo alegorickými vozy a státními vlajkami. Napomohla tomu i řada nových svátků a výročí, které se oslavovaly – samozřejmě, že většinou souvisely s dějinami KSČ či SSSR. Velice důležitým dnem se stal květnový Svátek práce (poprvé se v českých zemích slavil v roce 1890), který přetrval až do dnešních dnů. V roce 1951, bylo také rozhodnuto o tom, že do budoucna již nebude slaven Den matek, ale na své si přijdou všechny ženy, a sice během březnového Mezinárodního dne žen (MDŽ, u nás slaven poprvé v roce 1911). 

A na to všechno mělo dohlížet zvláštní ministerstvo informací a osvěty. Za své naopak braly po léta pěstované tradice. Komunistům třeba nedopřávaly příliš klidného spánku křesťanské Vánoční svátky. Zvláště, když v SSSR dárky nosil Děda Mráz. A tak se českoslovenští straničtí představitelé rozhodli, že ani u nás tomu nebude jinak a o vánoční nadílku se začne starat Děda Mráz. Aby nikdo neměl pochyby, jak tomu vlastně je, s oficiálním stanoviskem, podaným trochu v pohádkovém duchu, vystoupil během Vánoc roku 1952 Antonín Zápotocký. Pozdějšímu prezidentovi, k jehož vášním patřilo psaní, nedělala trocha fabulace vůbec žádný problém.

Televize otevírá nové obzory

Cílem komunistické cenzury a perzekuce se staly také knihovny a kina, z nichž mizela „nevhodná“ díla především západních či protikomunisticky smýšlejících autorů. Nahrazovala je díla sovětská či „ideově správná“ československá. Podobně se zachovala i nakladatelství, v té době totiž jen málokomu záleželo na tom, zda se bude kniha prodávat – její autor byl oddaným komunistou, a tak automaticky vyšla v obřím nákladu. Zapomenut měl být třeba i T. G. Masaryk – vše, co by ho mohlo připomínat, bylo odklizeno do skladů či rovnou zničeno.

K tradičním sdělovacím prostředkům, novinám a rozhlasu, přibyl v roce 1953 další poprvé se u nás rozsvítily televizní obrazovky. Prvního živého televizního výstupu se zhostil populární herec František Filipovský, který stejně jako jeho kolegové vstupoval do neprobádaných míst. Zdání, že by se televize stala od tohoto roku zcela běžnou součástí života, by však bylo klamné. Přijímač si v té době mohl dovolit je málokdo, navíc televize začala zařazovat program pravidelně až během následující roku. A to pouze na pár dnů v týdnu, každý den si diváci mohli zapnout televizní vysílání až od roku 1958. V té době už se dva roky vysílal velmi populární sportovní zpravodajský pořad Branky, body, vteřiny.

Image

Čtěte také

(Ne)obnovená demokracie v Čechách: Byla vláda Národní fronty vládou komunistů?

Díky meziplanetární sondě New Horizons teď víme o trpasličí planetě Pluto mnohem více věcí. Když vědci prozkoumali detailní snímky povrchu Pluta, na němž se vyskytují rozlehlé ledovce ze zmrzlého dusíku, přišli s novou zajímavou teorií. 

Chris Glein z výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) v San Antoniu a jeho spolupracovníci zjistili, že množství dusíku v ledovcích na Plutu odpovídá tomu, že trpasličí planeta vznikla slepením z asi jedné miliardy komet nebo dalších těles Kuiperova pásu, která by byla podobného chemického složení, jako kometa 67P/Čurjumov-Gerasimenko, prozkoumaná evropskou sondou Rosetta.

Historie Pluta

Glein a jeho tým analyzovali data získaná sondou New Horizons a rovněž data, která nasbírala právě sonda Rosetta u komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Nakonec dospěli ke klíčovým poznatkům o evoluci Pluta.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Podle výsledků jejich téměř detektivní práce je Pluto slepenec ohromného počtu komet. Během času byl materiál uvnitř Pluta ještě chemicky pozměněn kapalnou vodou, která možná tvořila celý podpovrchový oceán trpasličí planety.

Šest paviánů se po dobu šesti týdnů učilo poznávat čtyřpísmenná anglická slova na obrazovce počítače. Testované zvíře se vždy muselo rozhodnout, zda jde o skutečné, nebo neexistující slovo. V případě, že byl jeho odhad správný, bylo zvíře odměněno. Všechna slova měla čtyři písmena a obsahovala tři souhlásky a jednu samohlásku. Během výcviku prošlo každé zvíře zhruba 50 000 pokusy a každé z nich se naučilo rozpoznat nejméně 81 slov s přesností 75 %. Jeden z paviánů dokázal správně určit více než 300 slov.

TIP: Zabijáci s pověstí neviňátek – Mírní vlci, krvelačné akvarijní rybky

„Zvířata zapojená do výzkumu ve skutečnosti nečetla, ani nechápala symbolický význam slov,“ vysvětluje Michael Platt, neurobiolog z Duke University v Durhamu. „Jejich schopnost rozeznávat vzory obsažené v písmenech ale ukazuje, že když lidé začínali psát a číst, zřejmě vycházeli z existujících obrazů zakódovaných v mozku, z nichž se vyvinula schopnost poznávat vizuální vzory.“

Přestože na písmena pohlížíme jako na zástupné symboly zvuků, z nichž se skládají slova, nový výzkum ukazuje, že mozek na ně může pohlížet jako na samostatné objekty, které buď tvoří, nebo netvoří smysluplný celek.

Pokud právě čtete tento článek v práci, nejspíš se věnuje mimopracovnímu brouzdání po internetu, takzvanému cyberloafingu. Podle nového výzkumu izraelských a amerických vědců ale zřejmě neděláte nic zásadně špatného.

Internet v práci bývá démonizován jako hlavní hrozba pro výkonnost zaměstnanců, kteří na něm jenom ztrácejí drahocenný čas. Zmínění vědci ale uspořádali experiment se 463 zaměstnanci jedné americké univerzity. Dávali jim různé úkoly, zjišťovali jejich nálady a pocity dotazníky a sledovali jejich aktivitu v práci.

TIP: Proč jsou teenageři tak hrozní? Jejich mozek nepozná, co je důležité

Badatelé nakonec došli k závěru, že brouzdání po internetu v práci je nejspíš jen přirozenou reakcí na nudu na pracovišti. Zároveň tvrdí, že se brouzdání internetem svými důsledky významně liší od jiných a více škodlivých forem mimopracovních aktivit v práci. Zaměstnanci se k internetu uchylují, když mají méně náročné úkoly. Vše prý nasvědčuje tomu, že internet v rozumné míře neškodí, ale naopak zbavuje zaměstnance určitých typů stresů v zaměstnání.

Velemlok čínský je největším mlokem na světě. Dosahuje délky až 1,8 metru a obývá potoky a jezera v Číně. Nebo spíše obýval. Odborníci tvrdí, že se tento kriticky ohrožený druh dostává na samotnou hranici vymření ve volné přírodě.

Místní obyvatelé velemloky loví kvůli jídlu a zároveň ničí jejich přirozené prostředí. To je smrtící kombinace a počty velemloků strmě klesají. Potvrzuje to i nedávný výzkum, při němž vědci v průběhu čtyř let prozkoumali celkem 97 lokalit, na nichž se tito velemloci vyskytovali.

TIP: Překvapení v jeskyni: Ohromný velemlok šokoval nálezce v JZ Číně

Navzdory velkému úsilí neobjevili ani jediného velemloka. Namísto kriticky ohrožených velkých obojživelníků našli ilegální pasti, lovecké nářadí a stopy po používání elektrického proudu i trávení vody jedem. O to větší je teď význam zoologických zahrad, v nichž velemloci žijí. Není jich mnoho a jednou z nich je i ZOO Praha, kde mají velemloci vlastní Velemlokárium.

Říká se mu pravidlo „plus tří a minus osmi“: Nejrizikovější jsou totiž první tři a posledních osm minut letu. Přistání vrtulníku na newyorské řece East River letos 11. března vypadalo sice relativně nadějně, přesto nepřežilo pět lidí, kteří se pod vodou nezvládli vyprostit ze sedaček. 

Na druhém konci města se však v lednu 2009 odehrál příběh se šťastnějším koncem. Možná vůbec nejslavnějšímu dosednutí letadla na vodu v historii letectví se přezdívá „zázrak na Hudsonu“. Letoun se krátce po startu střetl s hejnem hus, načež mu velmi nízko nad zemí vysadily oba motory. Kapitán Chesley Sullenberger se rozhodl pro nesmírně riskantní manévr – přistání na vodě. Nakonec díky němu přežilo všech 155 osob na palubě. 

Rozhoduje intuice

Dá se však určit, jestli je bezpečnější dosednout na vodu, nebo na souš? Dopravní pilot Petr Bezděk vysvětluje: „Roli hraje mnoho okolností – zda máte supertěžké letadlo, jestli je plné paliva, jak vypadá terén… V danou chvíli rozhoduje kromě výcviku také pilotova zkušenost a intuice.“ Letecký publicista a pilot Ladislav Keller dodává: „U větších strojů je podle mě bezpečnější přistávat na vodu, protože letadlo zůstane celé a plave.“ 

Právě zkušenost kapitána letadlo na řece Hudson zachránila. Ještě nikdy v dějinách totiž nevysadily oba motory tak nízko a v tak hustě zalidněné oblasti. Husarský kousek proslul natolik, že se dnes trénuje na leteckých simulátorech po celém světě. 

Kapitán Sullenberger přezdívaný Sully nepostupoval v cenných vteřinách podle manuálu, nýbrž intuitivně. Téměř čtyřicet roků létal na všemožných strojích, od větroňů po stíhačky. A právě zkušenost s malými letadly dělá podle odborníků z pilotů dopravních gigantů opravdové mistry. Výhoda tkvěla i v tom, že na Hudsonu nebyly velké vlny jako na moři. „Na vodě musíte přistávat rovnoběžně s vlnami. Při dosedání proti nim by hrozila destrukce trupu,“ vysvětluje Keller. 

Tragédie etiopského letu 

Opravdu děsivě naopak působilo přistání na moři, které absolvoval Boeing 767 společnosti Ethiopan Airlines v listopadu 1996. Letoun unesli tři Etiopané a dožadovali se, aby pilot změnil kurz na Austrálii. Posádka se jim marně snažila vysvětlit, že na takovou cestu nemají dostatek paliva – únosci pod vlivem drog trvali na svém. U Komorských ostrovů palivo skutečně došlo.

Riskantní přistávací manévr na hladině se sice zdařil a většina lidí na palubě přežila, jenže trup se nárazem rozlomil a začal se rychle potápět. Mnoha pasažérům se tak nafoukly plovací vesty a nedokázali se z klesajícího stroje vyprostit. Havárii nakonec nepřežilo 125 ze 175 cestujících.

Nejbezpečnější v dějinách 

Po dosednutí na vodu je samozřejmě nutná rychlá evakuace, při níž hrají zásadní roli letušky. Piloti dopravních letadel nouzová přistání pravidelně nacvičují, obvykle jednou za půl roku. „Při současné technické kvalitě strojů považujeme přistání mimo letiště skutečně za poslední, krajní možnost. V případě závady jako požár nebo vysazení motoru je cílem letadlo zabezpečit, udržet v letuschopném stavu a dostat jej na nejbližší vhodné letiště,“ dodává Bezděk. 

TIP: Přistání trochu jinak: Pět extrémních letišť

A zdá se, že se daří: Podle BBC dosáhla loni pravděpodobnost, že s vámi spadne letadlo, poměru jedna ku šestnácti milionům. Minulý rok se tak zapsal do statistik jako vůbec nejbezpečnější v historii komerční dopravy. 

Námořní pěchota bojovala vedle armádních pěšáků i po vylodění u Inčchonu a několikrát se úspěšně prosadila s novou taktikou využívající dopravní vrtulníky. I když rozhodně nešlo o rozsah nasazení „letecké kavalerie“ známé z Vietnamu, vrtulníky dokázaly dopravit vojáky na klíčové kopce, odkud vedli palbu z týlu na nepřátelská postavení a bránili tak protivníkovi ve spořádaném ústupu.

Nové tanky M26 Pershing a M46 Patton ovládly bojiště a severokorejské T-34, které přežily počáteční ofenzivu, se proti nim jen obtížně prosazovaly. Vojáci Severní Koreje se snažili ničit nepřátelské obrněnce zblízka náložemi a ručními granáty, ale šlo prakticky o sebevražednou taktiku, neboť americká pěchota tanky dobře chránila. Útok Američanů také podporovala samohybná děla M7 Priest se 105mm houfnicí, ale v horském terénu byly jejich osádky v otevřené korbě vystaveny palbě z vyšších postavení. Proti bunkrům se používaly také ruční nebo tankové plamenomety, které opět prokázaly svou efektivitu. 

Ústup k 38. rovnoběžce

Američané si rychle znovu osvojili koordinaci různých druhů vojsk a během postupu na sever již zvládli navádět útočící letouny a dělostřeleckou palbu těsně před vlastní vojáky. Tato náročná metoda si vyžádala přidělení návodčích a pozorovatelů přímo k prvosledovým jednotkám a správné nastavení systému bezdrátového spojení. V něm figurovaly i protiletadlové baterie, které se často nasazovaly ke střelbě na pozemní cíle; s nepřátelským letectvem si většinou poradily vlastní stíhačky.

Na krátkou vzdálenost se do boje zapojovala i kulometná čtyřčata ráže 12,7 mm, namontovaná na obrněných transportérech. Velký problém představovalo zásobování postupujících vojsk, které zajišťovaly autokolony. Infrastruktura v zemi byla zcela nedostatečná a v nouzi se musela munice a barely s benzinem shazovat na padácích. Další potíže vznikly při ústupu zpět ke 38. rovnoběžce poté, co se do konfliktu zapojili Číňané. Množství nahromaděných zásob se nedalo rychle převézt, a tak nezbylo než je naházet do moře nebo zapálit. 

Statická obrana

Po příchodu Číňanů na válčiště se dostala vojska OSN do defenzivy a začala pomalu ustupovat. Jediná možnost, jak udržet pozice, bylo zakopat se ve výhodných postaveních a odrážet útoky pomocí křížové palby automatických zbraní s mohutnou dělostřeleckou podporou.

Pro zjišťování nepřátelských dělostřeleckých postavení byly nasazeny polní dělostřelecké pozorovací prapory schopné zaměřit postavení nepřátelského dělostřelectva pomocí dat získaných z mobilních radarů, naslouchacích aparatur a od pozorovatelů, pátrajících po demaskujících příznacích, především záblescích při výstřelech.

Na tyto pozice pak mířila rušivá dělostřelba vlastních zbraní, mnohdy s výborným účinkem v cíli. Po nepřátelském dělostřelectvu pátraly i lehké pozorovací letouny kroužící nad frontou. Číňané rádi využívali k útokům noci a snížené viditelnosti, proto byly za přední linie přisunuty velké světlomety, jež ozařovaly předpolí a minomety vystřelující světlice na padáčcích.

Smrtící miny

Tam, kde byly na dostřel válečně lodě, zapojovaly se do osvětlovací střelby i jejich baterie střední ráže. Náhlý přepad měla také znemožnit rozsáhlá minová pole, často položená ve spěchu a bez řádných záznamů. Na odminování většinou nebyl čas, a tak místní rolníci umírali při náhlém výbuchu miny ještě desítky let po válce.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka

Po vyhlášení příměří armády na obou stranách fronty ustoupily o dva kilometry, čímž vzniklo demilitarizované nárazníkové pásmo. Obě strany začaly okamžitě budovat systém zákopů a palebných postavení, ale do vytyčené zóny již nevstupovaly. Postupně se začaly jednotky přeskupovat podle domluveného průběhu hranice nových států. Na definitivní hranici byla opět vytyčena demilitarizovaná zóna s minovými poli, ostnatými ploty a osvětlovací technikou. Vojska pomalu přecházela na strážní a hlídkovou službu, zatímco ženijní a stavební jednotky začaly s budováním stálých opevnění a úkrytů.