Před 4 miliardami let nebyl Mars pustý a prázdný, jak ho známe dnes. Zřejmě to byla vcelku pohostinná planeta, s povrchem protkaným tekoucí vodou a jezery. Možná tam byl i nějaký život. Planetární vědci v nové studii tvrdí, že ví, kde bychom ho nejlépe mohli najít.

Sean McMahon z Edinburské univerzity a jeho spolupracovníci se domnívají, že úplně nejlepší šance objevit nějaké stopy života z hlubin minulosti Marsu máme ve starobylých sedimentech bohatých na železo, které zůstaly v oblastech dávných jezer.

Zajímavá místa na Marsu

Výzkum McMahona a jeho kolegů sehraje významnou roli při výběru cílů budoucích misí průzkumných roverů na Marsu, jako je mise NASA Mars 2020 nebo ExoMars Evropské kosmické agentury ESA.

TIP: Co se stane se stopami života na Marsu v místě, kam dopadne meteorit?

McMahon připouští, že na Marsu je mnoho velmi zajímavých míst. Jsou tam pozoruhodné horniny, výchozy minerálů nebo geologické jevy, k nimž by jistě stálo za to vyslat robota. Na všechna tato místa ale rovery poslat nemůžeme. Proto je důležité vybrat ta nejslibnější místa a pak doufat, že tam najdeme něco zajímavého.

Nejmenovaný novomanžel uzavřel předmanželskou smlouvu se svým tchánem. Podle ní měl otci své nastávající vyplatit 100 000 dirhamů (zhruba 600 tisíc korun). První splátku uhradil dle dohody při podpisu smlouvy, druhou polovinu pak měl otci předat bezprostředně po svatebním obřadu.

Sotva skončil svatební ceremoniál, požadoval nevěstin otec vyplacení dojednané částky, zatímco ženich tvrdil, že má peníze v autě. Spor přerostl v ostrou hádku, která skončila návratem do svatební síně a bleskovým rozvodem.

Dubajský pár tak nejspíš překonal doposud nejkratší známé manželství Rudolpha Valentina a Jean Ackerové z roku 1919. Manželství těchto filmových hvězd trvalo pouhých 20 minut. Naopak nejdelším svazkem bylo manželství Herberta a Zelmyry Fisherových, které trvalo 86 let, 9 měsíců a 16 dnů, než jej ukončila Herbertova smrt.

V roce 1991 odhalily průmyslové kamery s nočním viděním německým pohraničníkům „čtyřnohého narušitele“ – ve vodách řeky Odry plaval pes. Na německé straně se vydrápal na břeh, vytřepal vodu z kožichu a zmizel ve tmě. S velkou pravděpodobností však nešlo o psa, ale vlka – prvního, který po více než sto padesáti letech stanul na německé půdě. Lužická Nisa a Odra tvoří přirozenou hranici mezi Polskem a Německem a právě tudy migrují vlci do Německa ze sousedního Polska, kde se populace největších psovitých šelem díky důsledné ochraně posledních let vzpamatovaly.

Návrat šedých stínů

O osudech „vlčího průzkumníka“, kterého v roce 1991 zachytily vojenské kamery, není víc známo. V polovině devadesátých let minulého století však začali vlci do německé Lužice ve východním Sasku (nedaleko česko-německé hranice) pronikat častěji. Očividně se jim zalíbilo v rozsáhlém vojenském újezdu s písčitou půdou a borovicovými lesy a v jezerní oblasti, která vznikla rekultivací bývalých hnědouhelných dolů. Zazvěřená oblast nabízí hojnou kořist a o dobrých životních podmínkách svědčí fakt, že vlčí páry se záhy začaly rozmnožovat a odchovávat první dorost.

Příchod vlků nadchl ochránce přírody a německé zoology. Založili agenturu LUPUS, která se věnuje monitoringu a ochraně lužické vlčí populace. Na druhé straně návrat velkých šelem roztrpčil myslivce a především chovatele ovcí a dobytka, kteří se znovu museli naučit žít se šelmami za vlastními humny.

Auta – nejhorší pytláci

Pracovníkům z agentury LUPUS se podařilo připnout několika vlkům radioobojky, které umožňují jejich sledování. Monitoring kromě dobré vlčí reprodukce odhalil i smutnější fakta. V lednu 2011 skončil pod koly automobilu život Rolfa (jak jej pojmenovali zoologové) – samčí poloviny plemenného páru smečky, která obývá biosférickou rezervaci hornolužických rybníků a vřesovišť. Rolf byl sražen asi třicet kilometrů západně od teritoria smečky a němečtí zoologové řešili záhadu: „Proč vlk opustil smečku a sám putoval daleko od domova?“ Snímky z fotopastí používaných k monitoringu napověděly, že Rolf byl zřejmě vypuzen neznámým vlčím samcem, silnějším a mohutnějším než on sám. Bohužel nejde zdaleka o jediného vlka, který byl zabit koly automobilu.

Neuvěřitelně přizpůsobiví

Monitoring vlků v Lužici časem odhalil další překvapivá fakta. Jedna vlčí smečka si za své teritorium zvolila bezprostřední okolí hnědouhelné elektrárny Boxberg s obrovskými chladicími věžemi. Hned vedle je navíc další energetický gigant – elektrárna Schwarze Pumpe. Ukázalo se, že vlci loví i na území ohromného povrchového dolu.

„Vlci nepotřebují divočinu,“ tvrdí Catriona Blumová z agentury LUPUS, a bioložka Ilka Reinhardtová jí přizvukuje: „Vlci potřebují dostatek potravy a krytá místa, kde se mohou přes den schovat a odpočinout si.“

Neuvěřitelnou vlčí přizpůsobivost mohu potvrdit díky zkušenostem z nesčetných evropských vlčích stezek. Například v rumunském Brašově žije skrytě jeden vlčí pár přímo na městské skládce a úspěšně vychovává mláďata. 

„Vlci žijí v Lužici i v normální zemědělské krajině, jedna smečka dokonce v místech, kam lidé chodí běžně venčit psy,“ zdůrazňuje Catriona Blumová. „A v Itálii si našli útočiště i v polích s kukuřicí. Jsem přesvědčena, že v budoucnu bude v Německu žít mnohem více vlků než je tomu dnes.“

Gesa Kluthová, která se vlky zabývá od jejich příchodu do Německa, shrnuje: „Počet vlků od roku 1996 postupně narůstal. V roce 2011 žilo v Lužici zřejmě jedenáct smeček. Většina z nich měla mezi pěti až deseti jedinci, takže počet vlků v oblasti se pohyboval mezi padesáti až stem jedinců. Každá smečka má vlastní teritorium, jeho hranice jsou ovšem proměnlivé – podle toho, jak se smečky posunují do dalších oblastí.“ Dnes podle dostupných informací žije v Německu asi 150 až 160 vlků.

Sledovaní tuláci

Radioobojky na vlcích lužických krků prozradily ještě další zajímavé skutečnosti v souvislosti s jejich akčním rádiem. Například vlk, kterému zoologové říkají Karl, vyrazil v březnu 2009 k Berlínu. Během šestnáctidenního výletu nachodil asi 390 kilometrů a dvakrát se mu úspěšně podařilo překonat dálnici. Když se dostal na území další vlčí smečky, obrátil a stejnou cestou putoval zpět. Poslední úsek dlouhý 75 kilometrů zvládl na jediný zátah.

Ještě mnohem větším tulákem je však Karlův bratr Alan. Ten se v roce 2009 dostal z Lužice až k polskému Gdaňsku, pak se přiblížil k Varšavě a vytrvale klusal dále na severovýchod. Jeho slábnoucí signál se navždy ztratil až na hranicích Litvy a Běloruska.

Vlci a veřejnost

Farmáři v Lužici si po příchodu vlků pořídili na ochranu svých stád pastevecké psy a elektrické ohradníky. Je samozřejmé, že pokud mají vlci příležitost, občas domácí skot skutečně zabíjejí. Největší škody napáchali v roce 2007, kdy zadávili 72 kusů domácích zvířat. „Z analýz vyplývá, že hospodářská zvířata tvoří méně než jedno procento vlčí potravy,“ upozorňuje Catriona Blumová. Přítomnost vlků se nelíbí ani některým myslivcům. „Je třeba najít střední cestu,“ vysvětluje Catriona Blumová, „nevidět vlky jen jako jakýsi nádherný a neškodný romantický symbol, ale ani jako vraždící bestie.“

V současnosti již spolkové země vypracovávají plány, jak případným konfliktům předcházet. „Návrat vlků je velkým úspěchem ochrany přírody a zároveň výzva,“ tvrdí Janosch Arnold z WWF (Světový fond na ochranu zvířat). „Spolkové země, zejména Sasko, by měly zahájit osvětové kampaně mezi „domorodci“ i turisty. Nedávné zkušenosti z lužické přírody transparentně dokazují, že když se v lokalitách objeví vlčí smečka, není turismus na ústupu; právě naopak. Spolkové země již mají akční plány pro myslivce a zejména pro majitele dobytka na kompenzační mechanismy. Postižení budou dostávat (podobně jako v České republice, pozn. aut.) za případné ztráty náhradu. Majitele ovcí, koz a daňků v tom nemůžeme nechat. Když navzdory bezpečnostním opatřením vlk vnikne do ohrady a roztrhá tam nějaká zvířata, hospodářské škody je nutno odškodnit.“

Post scriptum

Farley Mowat výstižně napsal: „Vlk je predátor a bez predátorů se celý systém přírody hroutí.“ Vědecké výzkumy jasně prokázaly, že vlci mají nesmírně kladný vliv na kvalitu spárkaté zvěře i na kvalitu krajiny samotné. Považuji za své životní štěstí, že můžeme v 21. století – po čase nemilosrdné a iracionální genocidy, které se člověk na vlcích od nepaměti dopouštěl – sledovat návrat těchto inteligentních a vzácných šelem do jejich odvěkých lovišť.

TIP: Vlčí ráj v Gévaudanu: Tam, kde dřív byli vlci postrachem

Vlci zasluhují naše pochopení a naši ochranu. Budeme se muset naučit s nimi žít, což by nemělo být tak těžké. Nebude od věci si čas od času zopakovat slova Rogera Carase: „Když nedokážeme porozumět vlkům, stěží budeme rozumět něčemu jinému.“

Když přijde na páření, ptáci to nemají úplně jednoduché. Žádné randící mobilní aplikace, žádná rychlá rande. Samci ptáků proto musí předvést všechno, co v nich je, aby se mohli seznámit se svojí vyvolenou.

Samci alkounků chocholatých, mořských ptáků ze severního Pacifiku, mají k dispozici nápadné hřebínky z per, díky nimž jsou nepochybně pro své samice atraktivní. Pro účely svádění mají ale ještě něco lepšího. Svůj vlastní a pořádně silný parfém, který voní po citrusech. Je to zřejmě jedna z nejsilnějších vůní u ptáků. Hřebínek v kombinaci s parfémem, tomu se téměř nedá odolat.

TIP: Miluj svého souseda: Ptáci rádi hnízdí s přáteli, kteří jim jsou podobní

Donedávna si odborníci nebyli jistí, zda ptáci vůbec mají rozvinutý smysl čichu. Ukázalo se, že mají. A nejen to. Jak je vidět, alkounci a nejspíš i další ptáci mohou svým pachem lákat partnerky. Intenzita vůně parfému alkounků podle všeho informuje samice o tom, jak dobrý ten který samec je.

Když Kelli Rowletteová obdržela výsledky DNA testů ze vzorku, který zaslala na populární genealogickou webovou stránku, předpokládala, že došlo k omylu. Test totiž ukázal, že její DNA se shoduje se vzorkem od lékaře žijícího více než 500 mil daleko – a přestože o něm nikdy neslyšela, podle stránky Ancestry.com mezi sebou mají vztah rodič-dítě.

Překvapení po letech

V té době ještě Rowletteová netušila, že před 36 lety měli její rodiče problém s otěhotněním. Nevěděla tedy, že její matka podstoupila umělé oplodnění, a Rowletteová – ani její rodiče – netušili, že lékař na reprodukční klinice údajně použil k oplodnění matky Rowletteové své vlastní sperma.

Na základě svého zjištění podala Rowletteová žalobu u amerického okresního soudu ve státě Idaho. V ní obviňuje Geralda E. Mortimera, porodníka-gynekologa z Idaho Falls, který je nyní už v důchodu, mimo jiné z podvodu a nedbalosti.

Ideální dárce

Na počátku osmdesátých let žili rodiče Rowletteové, manželé Howard Fowler a Sally Ashbyová, ve městě Idaho Falls, nedaleko hranice se státem Wyoming. Jejich manželství bylo spokojené, měli však problémy s otěhotněním. Podle obžaloby Mortimer diagnostikoval u Fowlera nízký počet spermií a u Ashbyové zakřivení dělohy. Při této vadě děloha míří směrem k páteři a už tak komplikovaný proces otěhotnění dále znesnadňuje.

Lékař tedy doporučil, aby Ashbyová podstoupila proceduru, při níž by byla oplodněna jak spermatem svého manžela, tak spermatem anonymního dárce, který by odpovídal požadavkům páru. Manželé si vyžádali dárce s vysokoškolským vzděláním, vzrůstem více než 182 cm, s hnědými vlasy a modrýma očima – a podle obžaloby jim Mortimer sdělil, že dárce odpovídajícího popisu našel.

Porodníkovo tajemství

Žaloba však tvrdí, že když Mortimer zákrok v létě 1980 provedl, použil své vlastní sperma. Přitom však vůbec neodpovídal požadavkům, které Fowler a Ashbyová uvedli. Ashbyová otěhotněla, a dítě, které jí Mortimer v květnu 1981 pomohl porodit, bylo tedy jeho vlastní. Toto tajemství si však nechal pro sebe.

Mortimer byl lékařem Ashbyové ještě několik dalších let, než se Ashbyová s manželem odstěhovali do státu Washington. Obžaloba dále uvádí, že „Dr. Mortimer se rozplakal, když mu Ashbyová oznámila, že se chystají odstěhovat. Věděl, že Kelli Rowletteová je jeho biologická dcera, ale nesdělil to ani paní Ashbyové, ani panu Fowlerovi.“

Hrátky s DNA

Toto desítky let staré tajemství se začalo rozpřádat teprve loni, kdy Rowletteová poslala svůj DNA vzorek na prozkoumání odborníkům služby AncestryDNA. Ukázalo se, že tu něco nesedí. V červenci Rowletteová z okresu Benton ve státě Washington dostala z webové stránky Ancestry.com zprávu o shodě. Řekla o tom své matce a vyjádřila své „zklamání nad tím, jak je ta služba nespolehlivá“ – a podle obžaloby tehdy její matka poznala jméno lékaře.

„Paní Ashbyová kontaktovala pana Fowlera, nyní již bývalého manžela, a sdělila mu informace, které obdržela od služby Ancestry.com. Pana Fowlera ta zpráva také nesmírně zarmoutila,“ uvádí obžaloba a dále vysvětluje, že oba rodiče „bolestně diskutovali“ o tom, zda mají celou historii své dceři svěřit. O několik měsíců později však Rowletteová šokující pravdu odhalila sama.

Nezvratitelné důkazy

V srpnu totiž pomáhala rodičům třídit nějaké staré dokumenty a narazila na svůj rodný list. Obžaloba uvádí, že byl podepsán porodníkem, který ji rodil – Geraldem Mortimerem. Podle obžaloby byla Rowletteová zděšená a kontaktovala své rodiče, aby jim v panice sdělila, co zjistila.

Po oznámení žaloby mluvčí služby Ancestry.com uvedla v úterý v tiskovém prohlášení, že testování DNA „pomáhá lidem činit nové a silné objevy v oblasti rodinné historie a identity“. „Naším závazkem je poskytovat co nejpřesnější výsledky, lidé se tak ale mohou dovědět o nečekaných souvislostech,“ uvádí prohlášení.

Kdo se moc ptá, moc se dozví

„U služby Ancestry mají zákazníci svá DNA data v plném vlastnictví a nakládají s nimi jen oni. Kdokoliv test podstoupí, může kdykoliv svá nastavení DNA shody změnit, což znamená, že když si to nebudou přát, ostatní zákazníci jejich profil a vztah neuvidí,“ sdělila mluvčí.

TIP: Kukaččí děti: Jeden z pětadvaceti mužů není otcem dítěte, jež považuje za své

Podle obžaloby Rowletteová i její rodiče od té doby, co celá situace vyšla najevo, nezměrně trpí. Rodina žaluje Mortimera a spolupracovníky z porodnické a gynekologické kliniky v Idaho Falls a viní je z nedbalosti, podvodu, ublížení na zdraví, nedbalého způsobení emočního utrpení a z porušení smlouvy. 

Ač nám to může znít zvláštně, smysl výše zmíněných veršů, které se v různých obměnách vyskytují ve středověké milostné lyrice, jsou jedním z hlavních aspektů tzv. dvorské lásky. Tento pojem poprvé použil v roce 1883 francouzský romanista Gaston Paris ve studii o Lancelotovi. Pojmenoval tak jev, který měl podle mnohých filosofů i historiků takřka revoluční dopad na středověkou společnost.

Manželka mého pána

Definovat dvorskou lásku, jež se podle francouzského slova courtois, nazývá též kurtoazní (někdy i rytířská), není zdaleka jednoduché. Historikové mluví až o třiceti druzích. Dvorská láska je jiná v lyrice a jiná v epice, může být čistě platonická a v podstatě nenaplněná, existují však i případy tělesné smyslnosti, někdy až oplzlosti. Je často směřovaná k ženě někoho jiného, obvykle k ženě vazalova pána, a tudíž je svou podstatou cizoložná. Objevují se ovšem i případy lásky manželské, byť nejsou až tak typické. Rozporuplnost výkladů byla ovšem středověkému člověku vlastní, nedělalo mu problém nahlížet na jednu věc z různých úhlů pohledu, aniž by jeden považoval za určující. 

Dvorská láska je však nejčastěji zobrazována jako touha po ideální, často nedostupné ženě, které rytíř slouží tak, jako leník slouží svému pánovi. Vyvolená se tedy stává jeho paní v původním smyslu slova. Pro ni podstupuje nejrůznější oběti, v jejím jménu se vrhá do roztodivných dobrodružství, účastní se turnajů, vyjíždí do bitev nebo i skládá básně. Jeho láska je tedy v podstatě službou. A je to právě láska, která rytíře morálně i mravně pozvedává, pro lásku žije a pro lásku by měl i umřít. Tento cit ho zdokonaluje a civilizuje.   

Kde se vzala? 

Je obtížné dvorskou lásku definovat, a neméně složité je určit její původ. V tehdejší křesťanské Evropě ji pozorujeme v jihofrancouzském prostředí Provence na konci 11. století. První pěvci čili trubadúři skládali milostné písně o ženách a lásce, které pak přednášeli za doprovodu strunných nástrojů na šlechtických dvorech. Kořeny dvorské lásky však nejspíš pocházejí z arabského prostředí, které od 8. století zasahovalo až na Pyrenejský poloostrov. Sousední křesťanská Evropa v mnohém zaostávala za rozvinutou islámskou kulturou a vysokou civilizační úrovní islámského středověkého světa. Islám totiž lehce vstřebával umění a vzdělanost podrobených národů (např. helénismus), a ty pak dál pěstoval a šířil.

Některé znaky dvorské lásky, jako touha po vzdálené ženě či naprosté podřízení své vyvolené, byly zpracovány v arabských traktátech i básních daleko dřív, než zapěli první trubadúři. Dokladem tohoto velkého vlivu je i používání rýmu, který patřil k oblíbeným básnickým prostředkům právě v arabském světě. Mimochodem – právě odtud a jen díky němu si rým našel cestu také do evropských jazyků.  

Z Provence se pak koncepce dvorské lásky začala šířit do zbytku Evropy. Ovlivnila jak epiku severní Francie, kde začínají vznikat první rytířské romány, v nichž čím dál tím větší úlohu hraje žena, tak i literaturu v dalších evropských zemích. Prostřednictvím bavorských a rakouských minnesängrů pronikla ve 13. století také do českého prostředí.

Služba: hlavní znak lásky  

Vztah mezi milencem a jeho milovanou zrcadlí vztah mezi vazalem a jeho pánem. Vyvolená žena, toť především paní, která udává tón a pravidla hry. Milující je její služebník, který často trpí, jelikož jeho láska nebývá vždy opětována. Pro svou vyvolenou je ochoten činit nejen činy hrdinské, ale také se doslova ztrapnit. Ulrich von Lichtenstein ve své autobiografii přiznává, že pil vodu, v níž si jeho vyvolená umyla ruce. Skvělý rytíř Lancelot zase za posměchu okolí bojuje na turnaji nejhůře, jak může, jen aby splnil přání své paní. 

Ve dvorské lásce se tedy odráží základní feudální aspekt středověké společnosti – vztah mezi šlechticem a králem, leníkem a lenním pánem, rytířem a jeho paní. Snad jen s tím rozdílem, že láska byla směřována výhradně k jediné ženě, zatímco šlechtic měl ve složité hierarchii středověké společnosti pánů více.

Civilizační role dvorské lásky

Jak mohlo předčítání básní a románů ovlivnit celou středověkou společnost? Skuteční rytíři, kteří je na panovnických dvorech poslouchali, sice měli daleko k bájným rytířům Kulatého stolu, ušlechtilým Lancelotům, Gawainům, Tristanům a Parsifalům, byli však okouzlení jejich příběhy a snažili se skutky svých oblíbených literárních hrdinů napodobovat. A tak se někteří z nich pozvolna proměňovali. Z otrlých a hrubých bojovníků se pomalu stávali ušlechtilí rytíři s hlavou plnou ideálů, kteří především ve vztahu k ženě vyměnili hrubou sílu za rafinované svádění.

TIP: V zajetí umění a kuriozit: Kunstkomora císaře Rudolfa II.

Pozůstatky této doby ostatně najdeme v současných zvycích i slovníku. A i dnes jaksi tušíme, že náklonnost ženy získáme spíše „dvořením” než násilím. Jak shrnul celý význam dvorské lásky významný francouzský medievalista Georges Duby: „na místo únosu nastoupilo svádění.” 

Když Izraelské obranné síly (IOS) v letech 1948–1949 bojovaly doslova o existenci nejen svou, ale i samotného státu, přistoupily k zavedení branné povinnosti pro ženy. Toto původně krizové opatření zůstalo v platnosti dodnes a je mimo jiné důkazem permanentního ohrožení existence Izraele. Branná povinnost je v této zemi nacházející se de facto stále na pokraji války se svými sousedy značně dlouhá – muži chodí na základní vojenskou službu v délce tří let, ženy pak na dva roky. Právě branná povinnost a možnost sloužit téměř ve všech armádních specializacích je jedněmi považována za vysoký stupeň emancipace žen, druhými pak odsuzována jako slepá ulička a záležitost zcela popírající ženskou přirozenost. 

Proti nacismu 

Již v letech druhé světové války se řada židovských žen zapojila do boje proti nacismu a fašismu. Jednalo se jak o Židovky, jež uprchly do Palestiny, tak o děvčata v domácím i zahraničním odboji okupovaných zemí. Jistě se sluší připomenout, že i Židovky z Československa aktivně vystoupily proti Hitlerovi. Byly to jak příslušnice britských pomocných sborů ATS (Auxiliary Territorial Service) a WAAF (Women´s Auxiliary Air Force), tak například i vojákyně od čs. vojenské jednotky v SSSR.

Za zmínku stojí Chaviva Reiková, zapálená sionistka původem ze Slovenska, kterou v zahraničí oslovila britská SOE a vycvičila ji jako výsadkářku. Spolu s dalšími židovskými vojáky byla v roce 1944 vysazena na Slovensku, ale nacisté ji zajali a popravili. Celá řada přeživších veteránek po válce odešla do Palestiny, kde tyto zkušené ženy často vstupovaly do Hagany jako instruktorky, a pomáhaly tak vytvářet důstojnické kádry.

Nový nepřítel

To byl případ i Malvíny Fantové-Friedmannové, která coby sanitářka Rudé armády a čs. jednotky v SSSR odešla v roce 1948 do Izraele a stala se zdravotní důstojnicí. Ještě před vznikem židovského státu muži i ženy vstupovali do domobraneckých organizací. Hagana i její speciální jednotka Palmach ženám přiznávaly stejný status jako mužům a teoreticky měly stejná práva a povinnosti.

Některé ženy – i když jich byla opravdu hrstka – se dokonce zapojily i do válečných operací. Mnoho děvčat sloužilo jako zdravotní sestry, ale také jako zbrojířky a rovněž jako cvičitelky poštovních holubů. Ženy tvořily plných 30 % početních stavů Palmachu.

Branná povinnost

Necelé dva týdny poté, co byla 14. května 1948 vyhlášena nezávislost Izraele, premiér David Ben Gurion oficiálně ustavil IOS jako obranné síly země. Dne 18. srpna 1948 začala branná povinnost pro svobodné a vdané ženy bez dětí. „Armáda je nejvyšším symbolem povinnosti, a pokud ženy nebudou rovny mužům v umožnění plnění této povinnosti, pak nebudou mít ještě úplnou rovnoprávnost,“ nechal se tehdy slyšet ministerský předseda.

TIP: Izraelští výsadkáři: Skutečná elita s okřídleným hadem ve znaku

Krátce po ustavení IOS došlo k založení tzv. Chen (zkratka cheil nashim – v hebrejštině znamená ladnost), což byly jakési ženské armádní pomocné sbory. Děvčata zde ještě absolvovala pětitýdenní kurs a pak vykonávala pomocné úkony – sloužila jako řidičky, úřednice, kuchařky, pracovnice leteckého provozu, zdravotní sestry apod. Ženské sbory také měly na starost péči o specifické potřeby ženských vojáků a jejich integraci do různých jednotek IOS. Vedle toho ženy takřka zcela ovládly jednu specializaci, se kterou se seznámily již před vznikem armády – výcvik poštovních holubů. Dívky cvičily holuby zhruba tři měsíce a poté mohli ptáci plnit úkoly doručovatelů zpráv.

Dokončení ve čtvrtek 31. května

Jak to tak vypadá, spolupráce a provázanost mezi jednotlivými projekty Elona Muska bude do budoucna mnohem intenzivnější. Již nyní se například baterie od Tesly hojně využívají v raketách Falcon 9, ale také v projektu Dragon a využívají je i vrtáky společnosti Boring Company. A Boring Company zase naopak již brzy začne pomáhat společnosti SpaceX.

Jak uvádí portál TeslaFan.cz, ředitelka SpaceX v rozhovoru pro stanici CNBC totiž potvrdila to, co již dříve předeslal Elon Musk. Dle jejích slov umožní vývoj technologií společnosti Boring Company hloubení tunelů na Marsu, díky tomu může připravit i bezpečné zázemí pro osadníky.

Tunely a klidně i celá města

Elon Musk mluvil o využití tunelovacích technologií již v minulém roce na konferenci věnované výzkumu a vývoji ISS. Šéf SpaceX prohlásil, že technologie Boring Company by mohly pomoci s obydlováním Marsu a také s instalací solárních systémů na planetě. Vyjádřil se tak v reakci na dotaz, zda není Boring Company jen prvotní výzkumný projekt technologií, které jsou primárně určeny na Mars. Na což Musk odpověděl:

„Myslím si, že zlepšování se v hloubení tunelů by se na Marsu mohlo hodit. Optimalizace důlních zařízení pro Mars a pro Zemi by však byla zcela odlišná. Je však jasné, že na Marsu bude potřeba hodně těžby pro získávání materiálů a ledu. Navíc bude potřeba stanovišť pro radiační stínění. Také by se dalo postavit celé město pod zemí, pokud bychom chtěli.“

Život na povrchu i pod ním

Studie založené na datech získaných sondou Curiosity ukázaly, že právě radiační záření na Marsu nepředstavuje zase takový problém, jak se původně předpokládalo a krátkodobé osidlování rudé planety by mohlo v poklidu proběhnout i na jejím povrchu. Hloubení tunelů na Marsu totiž nebude jen tak. Planeta je plná podzemních lávových řečišť a je zde také rozdílná gravitace, která by mohla hloubicím zařízením způsobovat potíže. Do budoucna však bude nutné najít si v podzemí úkryt, jelikož i slabé záření bude v dlouhodobém horizontu nebezpečné.

První mise by se tak mohly vyhnout nutnosti převážet těžká hloubící zařízení, díky čemuž by zbyl prostor pro více materiálu potřebného k osidlování Marsu na povrchu. Zároveň by získala SpaceX i Boring Company čas na co největší zdokonalení hloubících zařízení, materiálů a dalších technologií, které by následně byly využívány na Marsu.

V současné době stojíme na prahu prvních pokusů o dobytí Marsu. SpaceX plánuje projekt BFS poprvé otestovat někdy během příštího roku a projekt Dragon s lidskou posádkou by měl být otestován ještě tento rok. Tak se pěkně usaďte, protože tohle vesmírné dobrodružství již pomalu začíná!

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Nedávno zesnulý fyzik Stephen Hawking nebo třeba šéf SpaceX Elon Musk před časem varovali před umělou superinteligencí. Mohlo by se nám prý snadno stát, že si postavíme tak úspěšnou a schopnou inteligenci, že by nás mohla vyškrtnout ze svých plánů a převzít vládu nad planetou.

Podobné zlovolné inteligence jsou oblíbenou kulisou vědecko-fantastických filmů. Dnešní umělé inteligence ale zatím nejeví zájem o ovládnutí světa a staly se z nich velmi užiteční pomocníci v mnoha různých odvětvích. S úspěchem je už nějaký čas využívají i vědci a inženýři NASA, kterým umělé inteligence ušetří spoustu práce.

Inteligence hledají planety a řídí sondy

Jedna taková umělá inteligence, která funguje podobně jako síť neuronů v lidském mozku, pomáhá planetárním vědcům NASA pátrat po exoplanetách podobných Zemi. Z dostupných dat teleskopů dokáže rozpoznat, jaké má planeta chemické prvky v atmosféře. Může tím pádem napovědět, jak je asi taková planeta obyvatelná pro život našeho typu.

TIP: Kriminalistům pomáhá inteligence, která cvičila evropské astronauty

V NASA také cvičí umělé inteligence, aby jim pomáhaly rozpoznat a popsat galaxie v hlubokém vesmíru. Na snímcích Hubbleova vesmírného dalekohledu a dalších teleskopů je takových galaxií velké množství a umělé inteligence ušetří astronomům spoustu času. V NASA rovněž připravují umělé inteligence, které budou autonomně ovládat satelity a meziplanetární sondy. Nedávno například zahájili vývoj autonomního satelitu, který bude odstraňovat vesmírný odpad z oběžné dráhy.