Americká vesmírná solární observatoř SDO (Solar Dynamics Observatory) pečlivě pozoruje Slunce. Nedávno poslala krásné záběry aktivní oblasti na povrchu naší hvězdy, s řadou malých slunečních erupcí.

Sonda pořídila tyto snímky v oblasti nejtvrdšího ultrafialového záření před pár dny, 23. až 25. května (2018). Na záběrech jsou velmi pěkně patrné magnetické siločáry erupcí o délce mnohokrát přesahující velikost naší planety, podél kterých putují elektricky nabité částice.

Erupce o síle miliard megatun TNT 

Sluneční nebo obecně hvězdné erupce jsou vlastně exploze ve sluneční atmosféře, jejichž energie odpovídá miliardám megatun TNT. Dochází k nim při náhlém uvolnění energie magnetického pole v blízkosti povrchu hvězdy. Sluneční erupce vytvářejí záření podél celého elektromagnetického spektra, od nejdelších rádiových vln až po nejkratší vlny záření gama.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

Naše Slunce umí odpálit pořádné erupce. Kdyby nějaká z těch skutečně velkých a intenzivních zasáhla Zemi, mohla by napáchat nedozírné škody, především na satelitech a na rozvodech elektrické energie. Červení trpaslíci, jako je například nejbližší hvězda Proxima b, ale dovedou vystřelit ještě mnohem extrémnější erupce, než jaké zatím známe u Slunce. Doufejme jen, že taková zdrženlivost našemu Slunci vydrží i do budoucna.

Dánský pivovarnický gigant Carlsberg ve spolupráci s švédským Výzkumným ústavem pro životní prostředí připravili pro letošní letní sezónu zajímavou novinku – pivo vyrobené z recyklované odpadní vody. Jejich pivo PU:REST si klade za cíl změnit pohled veřejnosti na využití recyklované vody.

TIP: Pouze z druhé ruky: Ve Švédsku vzniklo secondhandové nákupní centrum

„Ve světě ohroženém nedostatkem vody chceme ukázat, že již máme technologie pro úplnou recyklaci odpadní vody. Takto upravená voda je stejně kvalitní, jako voda z kohoutku,“ okomentoval novinku Staffan Filipsson, projektový manažer z Výzkumného ústavu pro životní prostředí. Problém recyklace vody podle Filipssona není technologický, ale spíše psychologický. Pivo tak podle něj představuje skvělou možnost, jak téma recyklace vody představit veřejnosti.

Galaxii UGC 1382 vědci dlouho považovali za nepříliš významnou a v podstatě všední eliptickou galaxii jakých je ve vesmíru spousta. Druhý pohled na tento objekt ale odhalil fascinující skutečnost. Zatímco při pozorování ve viditelném spektru se UGC 1382 jevila jako malá eliptická galaxie, pozorování v ultrafialovém spektru odhalilo obří spirální ramena a ohromující velikost galaxie.

Frankenstein mezi galaxiemi

Galaxie UGC 1382, ležící asi 250 milionů světelných let od Země, je podle nových poznatků velká přibližně 718 tisíc světelných let – což je téměř osmkrát více než kolik činí průměr Mléčné dráhy (zhruba 91 tisíc světelných let). Jde tak o jednu ze tří největších izolovaných galaxií diskového tvaru, přičemž její masa je tvořena především rotujícím diskem řídkého plynu.

Velikost galaxie ale není jedinou její zajímavostí – podle vědců je složena z několika různě starých galaxií. Vnitřní část galaxie je výrazně mladší, než její vnější části. Obvykle tomu bývá přesně naopak - ve vnitřních částech galaxií se nacházejí nejstarší hvězdy. Kromě pozůstatků eliptické galaxie v ní vědci objevili části typické pro spirální a čočkové galaxie. Galaxii UGC 1382 tak lze bez nadsázky nazvat vesmírným Frankensteinem mezi galaxiemi.

Oproti našim nejbližším příbuzným máme až neslušně velký mozek. A jsme na něj náležitě pyšní. Není divu, že vědce velice zajímá, proč nám vlastně mozek v posledních milionech let naší evoluce tak nápadně narostl.

Genetici nedávno zjistili, že se na velikosti lidského mozku a mohutnému rozvoji naší mozkové kůry významnou měrou podílejí geny rodiny, kterou označují jako NOTCH2NL. Tyto geny jsou aktivní pouze u nás a fungují během zárodečného vývoje v nervových kmenových buňkách, které mají na starost vytvoření mozkové kůry.

TIP: Myším embryím s lidskou sekvencí DNA narostl větší mozek

Když si vědci s těmito lidskými nervovými kmenovými buňkami pohráli v laboratoři a vypnuli jim geny NOTCH2NL, buňky se chovaly úplně jinak. Zpočátku sice rostly rychleji, než původní buňky tohoto typu, nakonec ale vytvořily menší kousky mozkové kůry. A když genetici naopak vložili gen NOTCH2NL do myších embryí, narostlo jim mnohem více neuronů v mozkové kůře. Komu to připomíná slavný sci-fi příběh Růže pro Algernon ze šedesátých let, není daleko od pravdy. 

Probudí vás třeba ve dvě hodiny v noci. Venku mrzne, sněží a fouká ledový vítr. Musíte okamžitě do práce, kde vás v žádném případě nečeká kancelářská židle. Půjdete totiž pod vodu, odkud budete vytahovat mrtvá těla. Tak nějak vypadá život policejních potápěčů. 

Zločiny i nehody 

Když se zmíněných specialistů zeptáte, na čem naposledy pracovali, odpovědi nebývají veselé: utonulá paní ve studni, auto pod ledem… Většinu jejich práce však tvoří vyprošťování těl, jež často ani nesouvisí s kriminálním případem. Jde například o opilé jedince, kteří spadli do vody, nebo o utonulého, jemuž selhalo srdce. Potápěči ovšem musejí vyloučit spáchání trestného činu. „Hledáme v podstatně dva typy věcí: za prvé ty, s nimiž někdo něco mohl spáchat, a pak předměty pocházející z trestné činnosti,“ vysvětluje Jiří Šejba, potápěč instruktor Policie ČR. 

„Policejní potápěč hledá tělo většinou po hmatu v nulové viditelnosti a fyzickému styku s mrtvým se prostě nevyhne. Když jsem začínal, musel jsem na sobě zapracovat, aby mě podobné zážitky netraumatizovaly,“ popisuje Roman Kudela. „Vždy je hrozné, když jde o utonulé dítě,“ dodává Šejba. Další jejich kolega Filip Lipovský zase zmiňuje autonehody se špatným koncem, kdy někdo zapadne pod led, nedokáže otevřít dveře a dostat se ven, ačkoliv má nad sebou třeba jen půl metru vody. 

Práce po hmatu

Lipovský také vyjmenovává, v jakých oblastech se policejní specialisté pohybují nejčastěji: „Většinou jsou to stoky, různé říčky, slepá ramena, rybníky, kde nebývá viditelnost příliš dobrá.“ Podvodní pátrači mají sice k dispozici sonar, detektory kovu i roboty, ale v první řadě se vždy jedná o jejich ruce. Převážná část práce se odehrává po hmatu a utonulého často objeví tak, že do něj narazí. Lze si na něco podobného vůbec zvyknout? 

„Musím říct, že jsem nikdy utonulého nenašel, když jsem se potápěl rekreačně. Neumím si proto představit, jak by to na mě v danou chvíli zapůsobilo. Ale když jdu pod vodu s tím, že mrtvého hledám, je to úplně jiné,“ vysvětluje Šejba. S kolegy se shodují, že i z jejich práce se časem stává do jisté míry rutina. 

Mrazivá setkání 

Některá policejní cvičení probíhají v zatopeném lomu Šifry na Hornobenešovsku, ale policisté tam už několikrát vyráželi i na ostrou akci. Naposledy hledali pod ledem polské kolegy. Taková událost se jim zaryje pod kůži: Když dole narazí na profesionála, oblečeného stejně jako oni, zamrazí je víc než obvykle. Nehody profipotápěčů jim připomenou, že pracují v místech, kam člověk v podstatě nepatří. A i když každé hodině ponoru předchází mnohahodinové plánování, vždycky se může něco pokazit. 

V první světové válce používali němečtí ponorkáři torpédo typu G6 poháněné stlačeným vzduchem, vodou a kerosinem či dekalinem, které se smísily, ve spalovací komoře zažehly a výsledná přehřátá pára rozběhla čtyřválcový motor pohánějící dvě protiběžné lodní vrtule.

Nálož aktivovala jednoduchá nárazová roznětka, nicméně v roce 1915 fyzik Adolf Bestelmeyer začal pracovat na takzvané distanční spoušti, která by výbušninu neaktivovala nárazem, nýbrž pomocí magnetického pole cíle. Bestelmeyerův vynález měl mít tu výhodu, že k potopení kterékoli lodi by stačilo jen jedno torpédo, protože v případě exploze přímo pod kýlem se i ten největší obrněnec prostě rozlomí. Do hry však vstupovaly těžko řešitelné potíže, a tak němečtí vědci do konce války nepokročili ze stadia pokusů. 

Problémy s roznětkami

Na jejich experimenty po válce navázal inženýr Paul Schneider a zdálo se, že po deseti letech dospěl ke zdárnému konci. Jeho torpéda G7 nesla takřka dvojnásobnou nálož oproti starému modelu G6 a vyráběla se ve dvou modifikacích. Typ G7a spoléhal na starý paroplynový pohon, který byl rychlý, ale na hladině zanechával zrádnou bublinovou stopu. Pomalejší G7e poháněl elektrický proud a jeho pohyb zůstal naprosto nenápadný.

Oba typy se daly opatřit magnetickou či nárazovou roznětkou. Ukázalo se však, že nárazový zapalovač funguje jen v případě kolmého úderu na bok lodi, zatímco magnetický je příliš komplikovaný a nevzbuzoval proto velkou důvěru. Největší problém však představovala přezíravost byrokratů. Například účastník testů z let 1917–1918, ponorkové eso Max Valentiner, se v roce 1937 Námořního zbrojního úřadu tázal, zda se technikům podařilo vyřešit problém s kolísáním hloubky, se kterým si on sám kdysi nevěděl rady. Nepochodil však.

Varovný signál

Byrokraté jej pouze informovali, že „od roku 1917 se mnohé změnilo“, a záležitost uzavřeli. S úředníky nepohnuly ani rozpačité výsledky ostrých testů torpédového člunu Albatros z léta 1938, po nichž Torpédová zkušební komise konstatovala vážné závady v pohonu a právě v dodržování nastavené hloubky. Vedoucí Výzkumného ústavu torpéd kapitán Oskar Wehr však výsledky odsoudil jako zmanipulované a stejně později reagoval na neuspokojivé testy torpédoborce Richard Beitzen.

Kriegsmarine proto vstoupila do války se zbraní, na kterou se nedalo spolehnout. První zprávy o nespolehlivosti torpéd začaly chodit už od 6. září 1939, ale teprve když Prienova U-47 o měsíc později provedla svůj slavný útok na bitevní loď Royal Oak, bylo zřejmé, že s torpédy je něco špatně. První čtyři torpéda z U-47 totiž prokazatelně selhala, a to se rozhodně nedalo brát na lehkou váhu.

Varovný signál

Torpédový instruktor viceadmirál Friedrich Götting svolal poradu, nicméně s čerstvě povýšeným admirálem Wehrem nepohnul. Otázku nespolehlivých torpéd nikdo neřešil a někteří frontoví kapitáni selhání raději ani nehlásili, aby nebyli obviněni z neschopnosti. Jiní se však ozvali, například velitel U-46 Herbert Sohler 7. listopadu 1939 hlásil:

„Třikrát jsme byli v konvoji. Vypálil jsem sedm torpéd do stěny překrývajících se lodí, a ani jeden zásah! A potom nám zastavil před přídí křižník, obě torpéda vybuchla předčasně a křižník odplul.“ Protože se podobné informace množily, velitel ponorkového loďstva Karl Dönitz se obrátil na doktora Cornelia z Technické univerzity v Berlíně se žádostí o důkladné testy torpéd. Jenže Baltské moře coby hlavní německý výcvikový prostor krátce nato zamrzlo a zkoušky musely počkat.

Norská katastrofa

K podpoře invaze do Norska v dubnu 1940 vyplouvaly německé ponorky se zbraní, které už nikdo nevěřil. Potíže nastaly hned v prvních hodinách, když tři čluny hlásily, že vystřelily dvanáct torpéd, a osm z nich explodovalo předčasně. Dönitz se poradil s techniky a posádkám doporučil, aby používaly kombinaci nárazových a magnetických roznětek. Jenže to nepomohlo. Na Dönitzovu radu daly a těžce na ni doplatily Stockhausenova U-65, Schützeho U-25 a Knorrova U-51.

Nejhůř dopadl Günther Prien, který ve fjordu Bygden s nulovým výsledkem vypálil osm torpéd na osm zakotvených lodí. Jeho zpráva Dönitze rozzuřila natolik, že po poradě s velitelem Kriegsmarine velkoadmirálem Erichem Raederem porušil Hitlerův rozkaz bojovat do posledního muže a své čluny z norských vod odvolal. V příštích týdnech si ponorkové posádky užívaly dovolených, zatímco jejich šéf Dönitz analyzoval fakta. Kapitáni v norských vodách podnikli celkem 38 neúspěšných torpédových útoků.

Kořist, která unikla

Po vyloučení ataků za špatné viditelnosti či na příliš rychlé cíle Dönitz usoudil, že pokud by torpéda neselhala, zasáhla by nejméně jednu bitevní loď, sedm křižníků, sedm torpédoborců a pět dopravních lodí. Tato vysoká čísla ho přiměla, aby problém předložil k řešení Vrchnímu velení námořnictva. Mezitím konečně zahájil zkoušky torpéd doktor Cornelius a 1. května podal otřesnou zprávu.

Podle něj mají obě používané roznětky nevhodnou konstrukci a bude nutné vymyslet jiné technické řešení. Čtyři dny nato se Němcům podařilo zajmout poškozenou britskou ponorku Seal a její torpéda je pochopitelně zajímala nejvíc. Cornelius kořistní kontaktní roznětky prozkoumal, prohlásil, že jsou velmi dobré, a doporučil jejich okopírování. Dále hlásil pokrok ve zlepšení konstrukce roznětek magnetických, a tak admirál Raeder mohl 11. června ponorkové důstojníky uklidnit prohlášením, že všechno už je v pořádku. Netušil, že se mýlí.

Zrádný ventil

Přes všechny torpédové vady potopily německé ponorky do konce května 1940 241 lodí (853 000 t), což byl s ohledem na jejich malý počet a zrádnou výzbroj velmi slušný výsledek. V létě 1940 se jejich účinnost díky spolehlivějším torpédům zvýšila, nicméně lesk nových vítězství starý problém sice zastínil, leč nevyřešil. Roznětky už byly v pořádku, ale nikdo se nevěnoval hydrostatickému ventilu, který kontroloval nastavenou hloubku. Když byla ponorka příliš dlouho ponořená, atmosférický tlak v ní vzrostl, a pokud se torpédo rozebralo (a to se kvůli údržbě dělalo běžně), tlak stoupl i v jeho vyrovnávací komoře.

To „zmátlo“ ventil natolik, že torpédo po vypuštění plulo mnohem hlouběji, než mělo. Protože se testy dosud prováděly pouze z hladinových plavidel nebo z ponorek, které byly ponořené jen krátce, závada se neprojevila. Proto se Dönitz stížností na torpéda nezbavil a nikdo nevěděl, zda problémy má na svědomí neschopnost posádek, nebo další nezjištěná vada.

Teprve v lednu 1942 velící U-94, kapitánporučík Otto Ites hlásil, že si při údržbě torpéd všiml nárůstu tlaku v komoře pro kontrolu dráhy torpéda. Podle něj by to mohlo znamenat, že torpédo pak pluje v jiné hloubce, než na jakou je nastavené. Dönitz okamžitě zakázal ponorkám na hlídce údržbu a rozebírání torpéd, zatímco přístavní technici problém do tří týdnů vyřešili. Od té doby se ponorkoví námořníci mohli na své zbraně konečně spolehnout, nicméně příští rok Spojenci dokázali zahnat německé ponorky do defenzivy, a k útokům se nedostávaly zdaleka tak často jako dřív. 

Když v roce 79 našeho letopočtu vybuchl Vesuv, z vulkánu vyvřely děsivé pyroklastické proudy žhavých plynů a popela, které zničily blízké Pompeje a další okolní města, s mnoha jejich obyvateli. Sopka ale toho dne zabíjela i jinak.

Antropologové nedávno prováděli vykopávky v doposud neprozkoumané části Pompejí, známé jako Regio V a objevili tam kostru asi třicetiletého muže, který zahynul velmi podivným způsobem.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Dotyčný nešťastník podle všeho na rozdíl od mnoha spoluobčanů přežil prvotní úder sopky a snažil se uprchnout do bezpečí. Ve městě ho ale zastihl další pyroklastický proud, který na něj svrhl velký kamenný blok, pravděpodobně zárubeň dveří jednoho z domů v Pompejích. Kámen rozdrtil muži hruď a hlavu, takže jeho smrt byla okamžitá. Z kostry je patrné, že muž před smrtí trpěl bolestmi při pohybu a nejspíše i kulhal. To mu při úprku z Pompejí pochopitelně příliš nepomohlo.

Výzkumy sondy Venus Express ukázaly, že počasí, které na Venuši panuje, je stejně extrémní jako teplota na povrchu. Hustá oblačnost, tvořená kapičkami kyseliny sírové, se nachází 40–60 km nad povrchem. Tzv. mezosféra ve výšce 60–100 km pak představuje přechodovou oblast plynného obalu, kde silný vítr unáší ovzduší takovou rychlostí, že oblétne celou planetu jednou za čtyři dny (tzv. superrotace). Horká atmosféra se šíří na noční stranu tělesa, kde se poté ochlazuje a klesá k vrcholkům oblaků.

TIP: Nepřehlédněte předchozí část článku!

Oceány a vulkány?

Venus Express pořídila i první mapu jižní polokoule Venuše v oboru infračerveného záření, jež odhalila, že naše „sousedka“ se mohla v minulosti podobat Zemi – s deskovou tektonikou a s oceány vody. Ačkoliv radarový systém již dříve posloužil ke zmapování povrchu planety s vysokým rozlišením, Venus Express jako první sonda prozkoumala jeho chemické složení. Nová data pak odpovídají předpokladu, že náhorní plošiny jsou ve skutečnosti pradávnými kontinenty s někdejší vulkanickou aktivitou, které kdysi obklopovaly oceány. „Zatím nejde o důkaz, ale je to v souladu s našimi představami. Můžeme opravdu říct, že horniny plošin vypadají odlišně,“ objasňuje vedoucí mapovacího týmu Nils Müller.

V 70. a 80. letech minulého století dopadlo na náhorní plošiny Venuše celkem osm sovětských modulů, jež posléze objevily v místě přistání pouze horniny podobné bazaltům. Podle nové mapy je materiál v těchto oblastech světlejší a v porovnání s většinou povrchu vypadá starší. Na Zemi představují takto zbarvené horniny obvykle žuly neboli granity, jež vytvářejí kontinenty. Dávné bazalty se dostaly do nitra naší planety v důsledku pohybu kontinentů při procesu známém jako desková tektonika. V kombinaci s vodou pak vytvořily granit a tato směs pronikla na povrch při vulkanické činnosti. „Pokud se na Venuši vyskytuje granit, potom tam musely v minulosti existovat oceány i desková tektonika,“ vysvětluje Müller. Dodává ovšem, že jediný známý způsob, jak detekovat náhorní plošiny coby dávné kontinenty, je vyslat na místo přistávací modul s patřičným vědeckým vybavením.

Kontinenty objevené v laboratoři

Mapy vytvořené pomocí radaru na oběžné dráze Venuše ukazují, že povrch naší sousedky tvoří převážně vulkanické planiny, kde kdysi tekla láva, jež následně utuhla. Ve vzorcích odebraných moduly sovětských sond Veněra v místě přistání se podařilo detekovat bazalty. Nelze však říct, jaké horniny se vykytují v jiných oblastech planety.

Přístroj VIRTIS na palubě evropské družice Venus Express sestavil mapu jižní polokoule tělesa. Žhavá hornina září v oboru infračerveného světla, přičemž emituje spektrum podle svého složení. Jörn Helbert z berlínského institutu DLR pro výzkum planet hledal využití těchto dat, aby zjistil, jaké minerály tedy vytvářejí povrch Venuše. To však byl problém. Vědci znají spektra hornin za pozemských teplot – jenže na naší sousedce panuje spalující žár 460 °C. Výzkumníci proto postavili v laboratoři speciální elektricky vytápěnou komoru, v níž poté „pekli“ různé druhy hornin včetně bazaltů, anortozitů a hematitů a porovnávali získaná spektra s údaji z přístroje VIRTIS.

Výsledky napovídají, že nejstarší oblasti povrchu Venuše může tvořit granit, který na Zemi vznikal v důsledku tektonické aktivity. Z toho vyplývá, že na druhé planetě Sluneční soustavy mohly kdysi dávno existovat kontinenty. Podle některých geologů vyžaduje tektonická aktivita přítomnost vody, což možná znamená, že se na Venuši v minulosti rozprostíraly oceány, jež snad hostily i život. Laboratorní výzkumy tak potvrzují závěry uvedené výše.

Teoreticky obyvatelná planeta

Povrch Venuše je dnes mimořádně suchý a dosahuje teploty, při níž se taví olovo. Astronomové však získali důkazy, že v minulosti byla planeta mnohem chladnější a obsahovala velké množství vody, která nakonec zmizela v důsledku skleníkového efektu. Již dřívější výzkumy naznačovaly, že vznik oblačnosti mohl uvedený proces zpomalit, což oceánům teoreticky umožnilo přetrvat až dvě miliardy let.

„Polovinu své existence mohla být Venuše obyvatelným světem s povrchovými oceány kapalné vody,“ uvádí planetolog David Grinspoon. A pokud se oceány na planetě rozprostíraly dostatečně dlouho, mohly se v nich objevit i složitější formy života. Grinspoon dodává: „Dostaneme-li se v časové škále do rozpětí dvou miliard let, můžeme si představit, jak složitý vývoj zde nastal: nejde jen o vznik života – otevíral se i čas pro zajímavou evoluci.“

Vzhledem k tomu, že Venuši kryje z velké části láva, není snadné zjistit, jak dlouho tamní oceány existovaly a zda se v nich vůbec mohl život objevit. David Grinspoon ovšem tvrdí, že stopu teoreticky představuje odolný minerál tremolit obsahující vodu. Víme totiž, za jak dlouho se v extrémních podmínkách planety mohl rozložit na jiné minerály. Jeho množství by nám pak napovědělo, kdy vznikl, a tudíž jak dlouho se životodárná tekutina na povrchu Venuše nacházela. Výzkum tremolitu však mohou uskutečnit pouze budoucí automatické sondy.

Život v atmosféře?

Podle některých astronomů by pak mohl život v podobě jednoduchých mikroorganismů existovat na Venuši i dnes, a to ve větších výškách atmosféry, kde panují příznivější teplota a tlak. S teorií o možném životě nikoliv na povrchu planety, ale v jejích oblacích, přišli v roce 2002 i Dirk Schulze-Makuch a Louis Irwin z University of Texas. Na základě údajů ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na určité zvláštnosti v tamních mračnech, přičemž podle názoru obou vědců lze uvedené anomálie vysvětlit přítomností mikroorganismů vznášejících se v atmosféře, jejichž metabolismus se podobá některým raným pozemským organismům. 

Zhruba 50–65 km nad povrchem druhé planety Sluneční soustavy skutečně panují velice příznivé podmínky: teplota a tlak dosahují podobných hodnot jako na Zemi, vyskytuje se tam i vodní pára a zřejmě také nepatrné množství volného kyslíku. Přesto všechny úvahy o životě na Venuši představují zatím pouhé spekulace, byť částečně podepřené nepřímými důkazy. Na další závěry si musíme počkat, až na naší sousedce přistanou další moduly (viz Chystá se nová sonda).

Kelley se mohl sice pohybovat volně po celém hradu, přesto pro něj hněvínské zdi zůstávaly žalářem. Do vězení ho přivedl značně bouřlivý život, ve kterém nejednou nasazoval život a často se střetal se zákonem, ať už světským nebo božím. Přestože velice rád užíval univerzitního titulu (ostatně je všeobecně znám jako magistr Kelley), studia na oxfordské univerzitě nedokončil. Vyučil se lékárníkem a velmi záhy se zapletl s magickými naukami. Stal se učedníkem věhlasného mága Johna Dee, osobního mystika královny Alžběty I.

Císařovo odmítnutí

Kelley s Deem odjeli roku 1584 na kontinent a dostali se až do Prahy, kde na přímluvu Tadeáše z Hájku získali audienci u samotného císaře Rudolfa II. Ten je však proti očekávání přijal dosti chladně. Legenda praví, že Dee a Kelley měli ve skutečnosti za úkol vetřít se do císařovy přízně coby špioni Alžběty I. a Rudolf tento jejich záměr odhalil. Krátce nato byli Dee s Kelleym obviněni papežským nunciem z čarodějnictví (není divu, když se skutečně zabývali nekromancií) a museli z Prahy prchnout.

Oba mágové našli útočiště u Viléma z Rožmberka, který v jejich přijetí viděl mimo jiné dobrou příležitost, jak císaři provést něco na truc. V Třeboni pokračovali ve svých kejklích a také prohlubovali vzájemný vztah. Deemu prý andělé sdělili, že mají s Kelleym sdílet vše, včetně svých žen. Když se devět měsíců nato narodil Deemu syn, nebylo tak zcela jisté, kdo přesně je jeho otcem...

Zatímco Dee opustil pevninu a dožil v chudobě v Anglii, hvězda jeho kolegy stoupala. Kelleymu se dařilo: získal řadu statků, žil na Dobytčím trhu ve Faustově domě a nakonec se dostal do přízně císaře Rudolfa díky zázraku. Předvedl před ním tinkturu, kterou nazýval rtutí a přisoudil jí vlastnost transmutace kovů ve zlato. Návod prý získal od jakési prazvláštní duchovní bytosti vyvolané z jiného světa.

Z výsluní do vězení

Přesto byl Kelley roku 1591 uvězněn, oficiálně za zabití dvorního úředníka Jiřího Hunklera. Možná za tím stálo i to, že nebyl schopen císaři vyrobit další zlato. Nejprve byl uvězněn na Křivoklátě, odkud se pokusil utéct. Ale lano, po kterém se spouštěl ze skály, se mu přetrhlo a Kelley si při pádu rozdrtil nohu. Lékařům nezbylo, než mu ji amputovat. Krátce na to byl slovutný alchymista převezen stále jako vězeň na mostecký Hněvín.

TIP: Pražská alchymistická akademie aneb Jak podvést císaře

Tento kriminál však byl značně fešácký, dokonce se za ním přestěhovala i jeho manželka. Ta mágovi jedné noci propašovala do vězení nový provaz a Kelley, nepoučen z předchozího nezdaru, zkusil znovu utéct. Ani napodruhé ho však andělé nepodrželi, a když pod jeho váhou prasklo i toto lano, spadl do příkopu a zlámal si druhou nohu. Ačkoliv jej císař omilostnil, Kelley zůstal na Hněvíně a pokoušel se zotavit ze zranění. Týrali ho však úporné bolesti a také vědomí, že do konce života zůstane mrzákem. A tak 1. listopadu 1597 požil jed, čímž ukončil svůj život.

Před dvěma lety přinesla Su Jün domů štěňátko tibetského mastifa, což je plemeno, které může vážit přes 70 kg a dorůstá výšky 70 cm. I s přihlédnutím k jeho rozměrům však mazlíkova spotřeba žrádla postupem času překročila všechny meze: Když denně spořádal bednu ovoce a dva kbelíky nudlí, vytušila rodina zradu.

Posléze se pes začal stavět na zadní a Číňanům konečně došlo, že mají ve skutečnosti doma medvěda. Přivolaní ochránci přírody jim sdělili, že jde o ohroženého medvěda ušatého, chlupáče uspali a převezli do rezervace Yunnan Wildlife Rescue Centre.