Rostoucí počet úrazů a nehod, způsobených chodci zahleděnými na displej mobilního telefonu, přinutil úřady v čínském Si-anu k neobvyklému kroku. Na jedné z nejrušnějších ulic města vybudovali na chodníku speciálně vyhrazený pruh určený tzv. „smombies“.

Novinku si úřady zatím pochvalují, pruh do značné míry funguje jako ochranná zóna, přesné statistiky ale zatím úřady nezveřejnily. Ohlasy veřejnosti jsou spíše smíšené, někteří si novinku pochvalují, jiní připodobňují závislost na svítícím displeji ke kouření opia v časech dynastie Čching.

Zkušenosti z dalších koutů Číny ale nahrávají spíše skeptikům. V roce 2014 přišly s podobným řešením také úřady v Čchung-čchingu, projekt se ale neosvědčil. Většina smombies byla natolik pohlcena telefonem, že si pruhu na chodníku jednoduše nevšimli.

Jiný přístup k lidem nevnímajícím přes mobilní telefon své okolí zvolili úředníci v Jižní Koreji. Tamní telekomunikační úřad spustil službu, která má mladé Jihokorejce s chytrým telefonem na ulici zastavit. Aplikace automaticky uzamkne displej ve chvíli, kdy detekuje chůzi. Pro aktivování režimu stačí udělat pět kroků. Aplikace zatím funguje v rámci bezpečnostního balíčku Cyber Safety Zone, který propojuje telefony dětí s přístroji rodičů a zajišťuje tak kontrolu nad tím, jak jejich potomci telefony využívají. Na dospělé se chce úřad zaměřit později.

V Honolulu na Havajských ostrovech od loňského podzimu hrozí lidem pokuta za sledování mobilu na přechodu. V německých městech Augsburku i Kolíně nad Rýnem zase nainstalovali výstražná světla přímo do chodníků, aby smombies před přechody odlákali od jejich telefonů.

Nejjižnější cíp afrického kontinentu nabízí ke zkoumání množství nejrůznějších pozoruhodných míst. Mě ovšem na Kapském poloostrově tentokrát zajímá jediná lokalita – kus skály, která se zvedá z vody uprostřed zátoky False Bay.

Právě tady je totiž dočasný domov a „jesle“ jihoafrických lachtanů (Arctocephalus pusillus). Každý rok se zde tísní tisíce těchto ploutvonožců, jejichž přítomnost neodolatelně láká jednoho z nejvýkonnějších lovců světových oceánů – žraloka bílého (Carcharodon carcharias). Až šestimetrový predátor každým rokem připlouvá, aby si zpestřil jídelníček, jenže ulovit mrštného lachtana není vůbec jednoduché…

Tmou k lachtanímu ostrovu

Naloďujeme se ještě před rozedněním. K lachtanímu ostrovu to máme více než půl hodiny plavby a na místě musíme být před svítáním. Právě tehdy jsou žraloci nejaktivnější a my máme největší šanci zachytit jejich specifický způsob lovu tzv. breachem (volně přeloženo „ve výskoku“). Vše je připraveno a pevně ukotveno na lodi. „All right Chris, we can go!“ zazní povel k našemu kapitánu. Pětimetrová loď se jen zachvěje, když naskočí oba silné motory. Odhazujeme jistící lana a odrážíme od mola na volné moře.

Plnými doušky nasávám vůni oceánu a monotónní zvuk pohybující se lodi nechává pulzovat mou fantazii. Možná už tady někde pod námi se v temné hlubině pohybuje tvor, který dokáže jedním kousnutím přepůlit i dvoumetrového lachtana. Jeho čelisti mají sílu skusu až tři tuny na centimetr čtvereční a k tomu plno zubů, ostrých jako kuchyňské nože. Z myšlenek mě vytrhne sprška slané vody.

S přibývajícím světlem vzrůstá napětí. Hlasy posádky utichají a všichni pozorně sledují okolí. Každý lachtan, který se tady ponoří do vody, může být potenciálním terčem útoku. Silueta skalisek Seals Island se před přídí začíná rýsovat stále zřetelněji. Ani se mi nechce věřit, že na tak malém prostoru mohou být desetitisíce lachtanů. Většina z nich se ještě líně povaluje na skalách, a když uslyší zvuk naší lodi, jen zvednou hlavu našim směrem. Zatím není, proč se vzrušovat.

Útěk přes horké území

„Seals, nine o'clock!“ protne náhle napjatou atmosféru výkřik. Otáčím se daným směrem a v dálce asi sto padesáti metrů vidím skupinu lachtanů vracejících se k ostrovu. Kolik jich může být… tři, čtyři? Zběsile vyskakují z vody a rychlé manévry do stran prozrazují, že ve vodě nejsou sami. Jeden za druhým vylétávají nad hladinu, a co nejrychleji se snaží dostat ke břehu. Každý výskok je provázen hlasitým lachtaním zabučením, při němž tuhne krev v žilách.

Ani jsem se nenadál a lachtani už jsou v „zóně smrti“. V tomto úseku okolo ostrova nejčastěji dochází ke žraločím útokům. Hloubka nějakých 20 až 25 metrů je ideální, aby se žralok v temné hlubině schoval a měl dostatek prostoru k vertikálnímu útoku. Hlavní zóna se nachází mezi ostrovem a ústím zálivu, kam musí ploutvonožci každý den za potravou. To žraloci dobře vědí. Jistě i predátor, který právě pronásleduje prchající skupinku, počítá s možností útoku z hlubiny. Lachtani se přibližují a zatím pořád přesně nevíme, jaký je jejich stav. Možná je některý už poraněný? Neobvyklého rozruchu si všimlo i hejno racků, kteří se slétají nad prchající savce.

Nejslabší ze skupinky

„Be careful!“ zakřičí Chris k opatrnosti. Pokusí se k lachtanům dostat blíž. Chytám se zábradlí, abych alespoň trochu zpevnil svou pozici na palubě. Snažím se držet a zároveň chránit fototechniku před slanou vodou. Jen co zastavíme, vše musí být připravené k okamžitému použití. Tento okamžik se nebude opakovat, ani se nedá předem naplánovat. Aréna pro predátora a jeho kořist je otevřená.

Pár metrů od skupinky stáčí kapitán loď na pravobok podobně, jako se zastavuje auto smykem na zledovatělé vozovce. Lachtani míří přímo na nás. Zdá se, že tři z nich jsou zkušené samice, vracející se k mláďatům. Čtvrtý člen je o dost menší, možná loňské nebo letošní dříve narozené mládě. Starší holky moc dobře vědí, že nejlepší obrana je držet se pohromadě. Tak mohou predátora zmást. Jenže čtvrtý člen skupinky si zřejmě moc věří a najednou vyskakuje jiným směrem. Místo, aby plaval přímo k ostrovu, zahýbá souběžně s ním. Od bezpečného pobřeží jej dělí nějakých sto metrů, z nichž teď neukrajuje ani po centimetru. Další výskok. „Co děláš? Vždyť plaveš od ostrova!“ chce se mi zakřičet. Lidská mysl má vždy tendenci nadržovat pronásledovanému.

Únik z otevřené tlamy

Pevně držím fotoaparát, a jakmile lachtan vyskočí nad hladinu, mačkám spoušť. Rychlosnímání na kartu ukládá šest snímků za vteřinu a já se jen modlím, aby se vše v pořádku uložilo a fotky byly ostré. Není čas nic kontrolovat, žralok tady někde na sto procent je. Voda se rozstřikuje na všechny strany a lachtan vyskakuje opět jiným směrem. Zoufale kličkuje a snaží se zmást nepřítele. Při každém výskoku zařve, jako by volal o pomoc. Jako by křičel o radu, co si teď počít. V jednom vypjatém skoku se celé lachtaní tělo dostává nad hladinu a pod ním se objevuje obrovský stín.

Vteřinu trvající výjev se mi později jako ve zpomaleném filmu znovu přehrává v hlavě. Řvoucí lachtan letí vzduchem ve smrtelné hře o vlastní život. Pod ním proráží hladinu obrovské stvoření – žralok vyskakující z hloubky rychlostí až 60 km/h s tlamou otevřenou dokořán. Síla útoku přes čtyři metry dlouhé samice, která váží okolo tuny, je tak velká, že i ona celá vylétá nad hladinu. Lachtan dostává prudký zásah horní čelistí, ale než zuby sklapnou, stačí sebou mrsknout a uhne zavírající se smrtelné pasti. Obě zvířata dopadají zpět do vody, ale zraněný lachtan ještě zdaleka nemá vyhráno.

Žraloci proti lachtanům

Predátor si nenechá kořist jen tak uniknout. Prudce se otáčí za samečkem, který opět vyskakuje s řevem z vody. Teď už i s viditelnou hlubokou tržnou ranou v boku, z níž crčí krev. Samice znovu zabírá mohutnou ocasní ploutví a vyráží kupředu. Čelisti ve vzduchu sklapnou naprázdno a obě těla dopadají s ohlušující ranou do vody. Pak už si jen můžeme domýšlet, co se děje, protože zbytek dramatu se odehrává pod hladinou. Vlny na místě zápasu prozrazují, že boj ještě neskončil a po chvíli je jasné, že lachtan svůj zápas o život prohrál. K hladině se slétají racci a tahají se o to, co z nebožáka zůstalo.

Žraločí útok ovšem nekončí vždy úspěšně. Podle pozorování místních vědců se dá tvrdit, že ve zhruba polovině případů odplouvá predátor s nepořízenou. Lachtani jsou mrštná stvoření. Navíc k tomu dokážou přítomnost žraloka vytušit a podle toho se zachovat. Častokrát jsem byl svědkem bezstarostného lachtaního dovádění v nejnebezpečnější zóně. Věděli, že zrovna v tomto okamžiku si hru mohou dovolit. Pozoroval jsem je dlouho a k žádnému útoku skutečně nedošlo.

Někdy dokážou lachtani žraloka odradit tak, že plavou těsně za ním. Hned za jeho ocasní ploutví je jediné místo, kde potenciálním obětem nehrozí nebezpečí, a tak predátor častokrát znechuceně odplouvá pryč. Takto jsem u naší lodě pozoroval dva žraloky bílé, dlouhé asi tři a tři a půl metru. Proplouvali kolem nás, když tu se za ně jako stíny pověsilo asi pět lachtanů. Ať žraloci manévrovali, jak chtěli, lachtani jejich pohyb bez zaváhání kopírovali. Nakonec obě paryby raději odpluly pryč.

Odvěká rovnováha

Odsuzovat žraloky za to, že se snaží nezahynout hlady, by bylo přinejmenším krátkozraké. Obávaní lovci se v moři starají o rovnováhu. Lachtani se tak nepřemnoží a nevyhubí si vlastní zdroje obživy, což by znamenalo jejich zánik. Vše je v harmonii, kterou může narušit jen člověk. Pak dojde k posunu vah na jednu stranu a křehká rovnováha, která se tvořila po miliony let, se zhroutí jako domek z karet.

TIP: Fotograf a potápěč Richard Jaroněk říká: Miluju nenáviděná zvířata

Snad se nám „podaří“ nevyhubit zvíře, od nějž se mimo jiné můžeme mnohé naučit. Žraloci žijí v mořích přes 400 milionů let. Lidé v době nesrovnatelně kratší zavinili globální problémy, které mohou vyústit v zánik naší civilizace. Neodsuzujme druh jen pro iracionální mrazení, které někteří z nás zažívají při pouhém vyslovení jeho jména. Jen pokud bude žít predátor, přežije i jeho kořist. A když nevyhynou žraloci, zachová se také oceán a snad i my.

Jak ví každý milovník kovbojek, v Texasu není problém potkat chřestýše. Jistý pan Sutcliffe nedávno narazil na jednoho přes metr dlouhého a duchapřítomně mu usekl hlavu. Pak ale udělal chybu, když useknutou hlavu sebral, aby ji vyhodil...

K jeho překvapení ho totiž oddělená hlava chřestýše vší silou uštknula potenciálně smrtelnou dávkou jedu. Sutcliffe byl nějaký čas na pokraji smrti, ale letecký převoz do nemocnice a 26 dávek protijedu mu nakonec zachránilo život.

TIP: Jako magie: Jedy ještěrů a hadů by mohly poskytnout léky na infarkt a mrtvici

Podle oslovených expertů jde o klasickou chybu, kterou lidé v kontaktu s hady dělají. Tělo hadů totiž funguje jinak, než tělo savců, s nímž máme mnohem větší zkušenosti.

Pokud totiž dojde k oddělení hlavy hada od těla, často se stává, že se hlava i tělo dál pohybují. Podle některých zpráv to může trvat až 12 hodin. Ve Spojených státech chřestýši každým rokem uštknou asi 7 tisíc lidí. Nebývá to legrace a uštknutý člověk by měl okamžitě vyhledat pomoc. Každý rok v průměru 5 až 12 uštknutých zemře.

Galileo Galilei (1564–1642) nepatřil bohužel k nejbohatším, a tak musel studií na univerzitě v rodné Pise zanechat právě z finančních důvodů. Přesto jej roku 1589 jeho alma mater vyzvala, aby její posluchače vyučoval matematiku. Později se Galilei přesunul na univerzitu v Padově, kde mu nabídli lepší podmínky, načež tam až do roku 1610 přednášel geometrii či astronomii. 

Poté se ovšem dostal do křížku s mocnou katolickou církví: nakonec byl podroben inkvizičnímu soudu a 24. února 1616 si vyslechl příkaz přestat přednášet a nepodporovat ani neobhajovat učení o geocentrickém uspořádání vesmíru. Následně došlo k jistému krátkému uvolnění, když byl roku 1623 Galileův blízký přítel Maffeo Barberini zvolen papežem jako Urban VIII. a neoficiálně astronomovi jeho práci povolil. 

V domácím vězení

Nicméně roku 1633 opět zasedl inkviziční tribunál a někteří jeho členové Galileiho přesvědčovali, aby svá tvrzení odvolal a tím se zachránil. Učenec s podlomeným zdravím nakonec kajícně uznal chyby a zavázal se své myšlenky zatratit. Stejný názor zopakoval při závěrečném slyšení 22. června 1633, kdy padl i rozsudek – doživotní vězení. 

Oproti obecnému mínění však astronoma nevěznili v cele, ale ubytovali ho v rezidenci toskánského velvyslance a poté v budově inkvizičního úřadu. Podle všech známých skutečností jej ani nemučili, ačkoliv mu tím inkvizice pochopitelně vyhrožovala, aby ho přiměla k přiznání. Samotný rozsudek se pak změnil na domácí vězení, které se navíc nekontrolovalo zcela striktně: zčásti vhledem ke stáří a chatrnému zdraví učence, zčásti kvůli snaze inkvizice působit poněkud mírněji. Galilei směl dokonce pokračovat v těch výzkumech, které nebyly „kontroverzní“. Koncem 30. let 17. století však oslepl a roku 1642 zemřel ve své vile v Arcetri. 

Prvotní náznaky, že církev uznává pochybení, se objevily na Druhém vatikánském koncilu konaném v letech 1962–1965: ten zjednodušeně konstatoval, že metodické vědecké bádání nemůže být v rozporu s církevním učením. V roce 1992 pak papež Jan Pavel II. zrušil výnos inkvizice a nad procesem s Galileim vyjádřil lítost. Často se uvádí, že při odchodu od soudu učenec pronesl: „A přece se točí…“ Ve světle známých faktů je však téměř jisté, že jde o pouhý mýtus. Galilei byl v té době zlomený a nemocný stařec, který jistě s úlevou unikl osudu Giordana Bruna, jenž v roce 1600 skončil na hranici.

Čtyři měsíce Jupitera

Galileo byl renesanční vědec a myslitel, ale už samotné jeho astronomické dílo je více než úctyhodné. Především jako první použil pro lepší pozorování hvězdné oblohy dalekohled, i když jej nevynalezl. Roku 1610 objevil čtyři velké měsíce Jupitera, které nakonec dostaly jména Io, Europa, Ganymed a Kallisto. Rovněž pozoroval Venuši a zjistil, že vykazuje tytéž fáze jako Měsíc. Právě uvedené objevy jej vedly k tomu, že propagoval a učil heliocentrickou teorii Sluneční soustavy – ta totiž naprosto jednoduše a elegantně pozorované skutečnosti vysvětlila. Odhalení souputníků Jupitera pak jednou provždy vyvrátilo názor, že všechna nebeská tělesa krouží kolem Země. 

Metodou projekce pozoroval Galilei Slunce a jeho skvrny. Ačkoliv dnes víme, že je sledovali již staří Číňané, evropský učenec tak zcela jistě jako první činil systematicky. Sluneční skvrny přitom znamenaly další ránu zasazenou tehdejším představám o naší dokonalé hvězdě. Když pak Galilei namířil dalekohled na pás Mléčné dráhy, zjistil, že se ve skutečnosti skládá z ohromného množství stálic, které nedokážeme rozeznat pouhým okem. Přemýšlel rovněž o teoretických aspektech „fungování přírody“, zejména o zákonech pohybu. Věřil, že přírodu lze popsat pomocí jazyka matematiky, přestože v jeho době nebyla ještě matematika na odpovídající úrovni, aby mohl sám takovou deskripci světa předložit.

Už od počátků pozorování planet v infračervené oblasti astronomové vědí, že plynní obři jsou zdrojem vlastního záření, nesvítí tedy výhradně odraženým slunečním světlem. Výrazný přebytek vykazují právě v oblasti infračerveného, tedy tepelného záření. Konkrétně Jupiter vysílá do okolí asi dvojnásobek energie, než obdrží od Slunce.

TIP: Proč některé planety vyzařují víc energie, než kolik jí dostávají od Slunce?

Přebytek vzniká v důsledku velmi pomalého gravitačního smršťování, při němž se uvolňuje potenciální energie plynu. Tzv. Kelvinova-Helmholtzova kontrakce představuje významný zdroj ohřevu niter protohvězd a po celou životní dobu se uplatňuje také u hnědých trpaslíků nebo právě u obřích plynných planet. 

Většina příslušníků pokrevní linie Báthoryů vykazovala sklony k tyranství, byli samolibí, pyšní a podle dobových svědectví prý i sexuálně zvrácení. Hrůzná legenda o tyrance-upírce Erzebet Báthory (1560–1614) měla tedy pro svůj vznik ideální živnou půdu.

Manžel postrachem Turků

Nespoutanost, tvrdost a snad i krutost však byly na místě. A rozhodně nešlo o výsady pouze Báthoryů. Uhry šestnáctého století se zmítaly ve válce s Osmanskou říší a šlechta musela udržet na uzdě nejen loupežné bandy tureckých vojáků, ale také vlastní poddané. Ferenc Nádasdy, který si patnáctiletou Erzebet (čili Alžbětu) vzal, proslul jako Černý Bej – postrach Turků. Lid na jeho panstvích se jej však děsil možná ještě víc než protivníci na bitevním poli. Přesto měl rád svoji ženu, která mu dala pět dětí. Když umíral, zapřísahal v dopise velké muže Uher, aby se o ni postarali.

Jedním z nich byl i Ferencův spolubojovník Juraj Thurzo, budoucí palatin, což je uherský titul pro správce království. Ten se však prosbě umírajícího zpronevěřil – se svými muži vtrhnul o Vánocích roku 1610 do Erzebetiny domácnosti na hradě Čachtice, aby ji obvinil z týrání a vražd nevinných dívek. Dal uvěznit čtyři z jejích služebníků, z nichž krutým mučením získal doznání hříchů, kterých se dopustili, ale především také těch, kterých se dopustila jejich paní.

Obviněna z týrání

A tak Helena Jó, Dorota Szentesová, Katarína Benecká a Ján Ujváry vypověděli, že se jejich paní sadisticky vyžívala v týrání mladých dívek. Označili i místa, kde měla ležet pochovaná těla. A Ujváry doznal, že se jeho paní chystala k vraždě palatina Thurza, a dokonce samotného krále Matyáše. Poslední obvinění mohlo váženou a mocnou šlechtičnu Erzebet stát hlavu. Muselo by jej však potvrdit sedm šlechticů, hlas pokřiveného sluhy byl tedy příliš málo. Naštěstí pro Čachtickou paní.

TIP: Krvelačná hraběnka: Byla Alžběta Báthoryová štvancem svých genů?

Erzebet byla z rozkazu palatina uvězněna na svém hradě v Čachticích, kde o čtyři roky později zemřela. Krvavý odkaz hraběnky a podivné události během jejího zadržení a následného uvěznění však dodnes vzbuzují celou řadu otázek.

Vesmír sice vypadá jako prázdný prostor, ve skutečnosti je ale plný částic a záření, které jsou často nebezpečné. Naše planeta má naštěstí výbornou ochranu - přírodní planetární štít, který nám poskytuje magnetické pole planety. V našem vlastním zájmu i zájmu budoucích vesmírných kolonistů je, abychom o tomto planetárním štítu zjistili pokud možno co nejvíce.

Země obíhá kolem Slunce nadzvukovou rychlostí. Přitom se prodírá slunečním větrem, tedy proudem částic, který neustále tryská ze Slunce. Působením magnetického pole Země vzniká rázová vlna, která se podílí na naší ochraně před nepříjemným zářením.

Jak se zahřívají elektrony slunečního větru?

Klíčovým prvkem této ochrany je přeměna energie slunečního větru na tepelnou energii „uskladněnou“ v elektronech a iontech. Li-Jen Chen z Marylandské univerzity a jeho spolupracovníci nedávno poprvé pozorovali proces zahřívání elektronů v rázové vlně magnetického pole Země. Použili k tomu čtveřici satelitů NASA mise Magnetospheric Multiscale (MMS).

TIP: Překvapení v geofyzice. Magnetické pole Země zestárlo o stovky milionů let

Vědci zjistili, že když elektrony slunečního větru narazí na zmíněnou rázovou vlnu, na krátkou dobu se urychlí na vysokou rychlost. Doposud souvislý proud elektronů se přitom stane nestabilním a rozpadne se. Při tomto rozpadu elektrony opět ztratí rychlost a jejich energie se přemění na teplo.

Když si k fyzickým charakteristikám baobabů přičtete jejich vysoký věk, který podle odhadu odborníků může u některých jedinců dosahovat až 2 000 let, není divu, že v některých regionech lidé dodnes stromy vnímají jako božstvo a chodí k nim s dárky a prosbami o splnění svých přání.

Dnes lze sotva uvěřit, že tyto stromy po velmi dlouhou dobu unikaly pozornosti vědců. Poprvé se o baobabech ve svém cestopisu zmínil arabský cestovatel Ibn Batúka ve 14. století, ale podrobnější seriózní botanické informace o nich se do Evropy dostaly až na přelomu 19. a 20. století.

TIP: Sekvoje a sekvojovce: Mrakodrapy mezi rostlinami

Dnes víme, že v suchých oblastech subsaharské Afriky, v severozápadní Austrálii a na Madagaskaru se vyskytuje celkem osm druhů baobabů. V těchto místech se střídají období srážek a i deset měsíců dlouhého sucha. Baobaby tyto změny skvěle zvládají. Měkké pórovité dřevo dokáže nasát a zadržet vodu a udává se, že nejmohutnějších kmeny absorbují až 2 000 litrů tekutiny. V suchém období pak baobab vodu spotřebovává a „hubne“ až o několik desítek centimetrů.

Ve čtvrtek 26. července 1973 vzlétl motorový větroň JOB vídeňského aeroklubu ke kondičnímu letu. V jeho kabině seděli Johan Weiser a Alfred Winter. Vinou navigační chyby se dostali až nad naše území. Proti narušiteli vzlétl major Miroslav Říčka, pilot 8. stíhacího pluku v Brně v kabině letounu Aero L-29 Delfín.

Taranující delfín

Tyto původně cvičné stroje se tou dobou začaly užívat k záchytu pomalých cílů, k čemuž byly vhodnější než nadzvukové migy. K tomuto účelu dostaly dodatečnou výzbroj dvou německých kořistních kulometů MG-17 ráže 7,92 mm. Poté, co se čs. stíhači podařilo rakouský větroň nalézt, pokoušel se ho přinutit k následování. Rakouský pilot se však snažil uniknout směrem domů. Major Říčka se přiblížil ke sportovnímu letounu, když vtom Rakušan provedl náhlý úhybný manévr a oba letouny se srazily. Sportovní letoun se zřítil nedaleko obce Šatov a nikdo z osádky nepřežil.

Nevyvázl ale ani delfín. Prudký úder mu odtrhl pravé křídlo a Miroslav Říčka se v poslední chvíli katapultoval. Na událost později vzpomínal: „Byl jsem v hotovosti a čekal, že opět nebude co dělat, ale před obědem mě zvedli. Prý nějaký pomalý cíl. Byla krásná dohlednost. Když mě lokátor navedl, viděl jsem již z dálky, že je to nějaký sportovní letoun. Dal jsem mu najevo, že je narušitel a že mě má následovat. Dál ale letěl jakoby nic. Při druhém náletu jsem mu před čumákem vypálil rakety, on však na moje pokyny nereagoval a začal se vracet do Rakouska.

To mě ovšem dopálilo, a tak jsem mu chtěl zkřížit cestu a na to přistání jej dotlačit. V posledním okamžiku však naklonil svůj letoun na mne a já měl co dělat, abych se vyhnul. Z jeho manévrů bylo vidět, že se jedná o zkušeného pilota. Předlétávám jej, otáčím a malým okruhem, abych jej neztratil, jdu do nového útoku se sníženou rychlostí. On to však opakoval. Minuli jsme se o chlup a mně se zdálo, že se dokonce směje. Řekl jsem si, tak to, hochu, ne, když bude někdo uhýbat, budeš to ty, já jsem tady doma a nálet jsem již prováděl s úmyslem neuhnout. Prda to byla pěkná, zdálo se mi, že jsem jim přežehlil kabinu. Točím se jak čamrda a padám dolů. Zkouším reflexivně vyrovnat, ale vidím, že nemám čím, protože mi schází kus křídla. ‚Jdu z toho ven,‘ říkám si a odepínám spojení přilby s letounem. Nechce se mi ani věřit co se najednou stalo. Katapultuji se.“ 

Poslední české eso

V neděli 2. září 1973 narušil čs. vzdušný prostor rakouský sportovní stroj Scheibe SF-25B Falke, v jehož kabině seděla dvojčlenná osádka Friedrich Hammer a Ludwig Illeschko. Proti narušiteli se postupně zvedly z českobudějovického letiště dva letouny L-29 Delfín pilotované majorem Jiřím Nelibou a nadporučíkem Václavem Preslem. Sportovní letoun nereagoval na výzvy našich hotovostních letounů a snažil se o únik. Presl na něj i vystřelil z kulometů, šlo však jen o výstražnou palbu mimo cíl. Při jednom z úhybných manévrů došlo ke srážce s delfínem Václava Presla a rakouský letoun při neřízeném pádu dopadl do vedení vysokého napětí a vzplanul. Lehce poškozený letoun nadporučíka Presla doletěl na domovskou základnu v Českých Budějovicích, Rakušané bohužel neměli šanci přežít.

K další události se smutným koncem došlo 16. července 1975, kdy se pokusil přes Československo o úlet do Rakouska polský pilot s dvouplošníkem Antonov An-2. Stíhačka Aero L-29 Delfín pilotovaná kapitánem Vlastimilem Navrátilem jej po udělení souhlasu z polské strany poslala k zemi. K incidentům na západní hranici nadále docházelo velmi často, a to až do listopadu 1989.

TIP: Nevinné oběti vojenských letounů: Sestřely civilních letadel během studené války

K žádné podobné tragédii však již naštěstí nedošlo. Piloti, kteří na naše území omylem vlétli, vždy uposlechli povelů stíhačů a následovali je na některé naše letiště. I těchto případů se do konce studené války událo několik desítek a pilot MiGu-15 Václav Havner od 1. stíhacího pluku na přelomu 70. a 80. let donutil k přistání pět narušitelů. Někteří autoři jej proto považují za poslední české stíhací eso.