Z plastového odpadu se stal ošklivý globální problém. Plast ohrožuje nejen životní prostředí na souši i v oceánu, ale také lidské zdraví. Jednotlivé země proto přistupují k tvrdým krokům, jejichž cílem je co nejvíce omezit spotřebu plastů.

Mezi tyto země nejnověji přistoupila Indie, která ústy svého ministerského předsedy Narendry Modiho vyhlásila mimořádně ambiciózní závazek. Do roku 2022 chtějí zakázat a zcela vymýtit veškeré jednorázové výrobky z plastů. Dalším závazkem Indie je, že 100 nejvýznamnějších památek v zemi, včetně legendárního Tádž Mahalu, chtějí kompletně zbavit odpadků.

TIP: Vězení a pokuta: Keňa zavedla nejpřísnější zákon proti igelitovým taškám na světě

Právě Indie má s plastovým odpadem neblahé zkušenosti. Lidnatou zemi lemuje dlouhé mořské pobřeží, které je na mnoha místech doslova zavalené plasty. Do značné míry tak dává smysl, že z celkem 60 zemí, které doposud přišly se zákazem jednorázových plastových výrobků, jde právě závazek Indie nejdál.

Řada lidí automaticky sáhne po šálku kávy, když se jim začnou klížit oči a padat hlava. Kolik šálků tohoto blahodárného nápoje bychom ale denně měli vypít, aby byl účinek kávy co nejlepší? To je vážná otázka, nad kterou bádají ty nejlepší kapacity amerického výzkumu.

Výzkumné centrum americké armády nedávno vyvinulo algoritmus, který dokáže každému určit ideální dávku kofeinu. Jejich cílem bylo dosáhnout co nejvyšší bdělosti při nedostatku spánku. A spánek je to, co se nejen vojákům často nedostává.

TIP: Ideální čas na kávu: Vědci radí, kdy je nejefektivnější dát si šálek kávy

Zmíněný algoritmus dokáže určit, jak mnoho kofeinu by měl člověk požít a kdy by to měl udělat. Podle výzkumníků je tímto způsobem možné zlepšit bdělost o více než 60 procent. Anebo je možné o podobný díl snížit příjem kofeinu, aby si člověk uchoval stávající míru bdělosti. US Army si teď zařizuje licenci pro software a připravuje komerční aplikaci pro chytré telefony.

První ruská vládnoucí dynastie Rurikovců měla kořeny u švédských Vikingů, Varjagů. Kolem roku 1518 ale vznikla legenda, že Rurik (+879), zakladatel rodu, byl příbuzným císaře Římské říše Oktaviána Augusta (+14), za jehož panování přišel na svět Ježíš. V římském vládci se tak spatřovalo pojítko nejen politické, ale i z hlediska křesťanských dějin.

Dědicem Byzance (z ruského pohledu pravého křesťanského státu) je Rusko z duchovního hlediska legitimně. Jiná legenda praví, že byzantský císař Konstantin IX. Monomach (+ 1055) poslal svému vnukovi Vladimíru (v letech 1113–1125 kyjevský velkokníže) korunovační klenoty, k nimž patřily barmy, řetěz z arabského zlata, čapka a relikviářový kříž, který Konstantin vlastnoručně sňal ze své hrudi. Ruský kníže dostal po byzantském panovníkovi i jméno: Vladimír Monomach.

Z celého souboru byla nejdůležitější čapka zvaná Monomachova a barmy, jejichž počátky legendisté našli u samotného babylonského krále Nabukadnesara a pak je spojili i s již řečeným císařem Augustem.

Tyto předměty se ve starých knihách nazývají „carská hodnost“, což souvisí zjevně s tím, že pojem „moc“ byl ve středověku spojen s konkrétní věcí, která se stávala jejím symbolem, a předání moci se odehrávalo předáním tohoto symbolu: z Babylonu do Říma, z Říma do Konstantinopole a odtud do Ruska. Předání moci se v Rusku nakonec soustředilo do nejvzácnějšího klenotu – Monomachovy zlaté čapky (někdy se jí říká koruna). Tu jako jediný klenot předával jeden panovník druhému, ostatní věci se zhotovovaly speciálně pro každého cara.

Nejsi-li patriarcha, nemluv

Korunovační obřad v Rusku vznikl někdy na konci 15. století, za knížete Ivana III. a vycházel z byzantských zvyklostí. Atributy moci velikého knížete na Rusi tehdy tvořily barmy a Monomachova čapka. Ivan Hrozný v polovině 15. století už měl také náprsní kříž, žezlo a řetěz. Zlaté jablko se do souboru klenotů dostalo koncem 16. století, v době vlády Borise Godunova. 

Obřad korunovace se tradičně konal v majestátní Uspenské katedrále moskevského Kremlu, starobylé rezidenci ruských panovníků. Slavnostní průvod začínal od nedalekého paláce. Cesta byla pokryta suknem a rudým sametem a po celou dobu ji pečlivě chránili střelci, aby na ni nikdo nevstoupil. Hlasitě a najednou se rozezněly zvony mnoha kremelských chrámů a předměty „carské hodnosti“, přikryté drahými látkami zdobenými zlatem a drahokamy, se jeden po druhém přenášely na velkých zlatých tácech do chrámu. Nosiče klenotů doprovázeli dvořané z nejbližšího okolí nastupujícího cara. Kromě panovníka a patriarchy se nikdo nesměl relikvií dotknout, znamenalo by to ponížení carské důstojnosti. Na rozdíl od předmětů „carské hodnosti“ nemělo jablko a žezlo takový význam, car je mohl na malou chvíli předat k držení bojarům.

Obřad se konal za přítomnosti mnoha lidí, kterým bylo přísně zakázáno mluvit. Slyšet měl být jen car a patriarchové. V ohromném chrámovém prostoru se tak rozhostilo „veliké mlčení a ticho“. Car měl na sobě vrstvené slavnostní roucho z brokátu, sametu a atlasu, bohatě vyšité perlami a drahokamy. Bylo mimořádně těžké a panovníka museli přidržovat k tomu zvlášť vyčlenění dvořané. Samotná korunovace začala navléknutím náprsního kříže. Za čtení modliteb pak carovi oblékali barmy, Monomachovu čapku a řetěz. Do pravé ruky mu vložili žezlo a do levé jablko. Ceremonii uzavíral obřad pomazání. 

Carovo mystické tělo

Obřad pomazání se do Ruska dostal ze Západu. Přesto se od západní zvyklosti odlišoval: jednak se pomazání konalo až po obřadu korunovace, a také se místo svěceného oleje používalo křižmo (jako u kněží). Pomazání vlastně zdvojilo tělesnost panovníka přidáním mystického těla, v němž přebýval Duch svatý. Znamenalo to, že car se od té chvíle nachází pod božskou ochranou a jeho moc získává sakrální charakter.

Car při obřadu odložil Monomachovou čapku na zlatý tác. Žezlo a jablko předal dvořanům a vstoupil na pozlacený koberec. Patriarcha pomazal panovníkovi čelo, bradu, ústa, šíji, hruď, ramena a zápěstí. Poté musel jeden z vysoce postavených kněží utřít cara ručníkem, aby ani kapka svatého křižma nespadla na zem. Ručník byl posléze spálen. 

Po obřadech kráčel nový car „tiše a pokorně“, zasypáván zlatými a stříbrnými mincemi, z Uspenského chrámu k Archangelské katedrále, kde se poklonil u hrobů knížat a carů z dynastií Rurikovců a Romanovců. Vyjádřil tak, že hodlá dodržovat starobylé zvyky. Po dobu sedmi dnů se pomazaný car nemohl umýt ani převléknout.

TIP: Zkrocení zlé Sibiře: Krvavá historie země za Uralem

Z četných předmětů tohoto celodenního ceremoniálu, vyvinutého, vypracovaného a podrobně sepsaného ve spisech s návody pro všechny účastníky, zůstaly v době Petra Velikého, po roce 1721, pouze žezlo a jablko. Monomachovu čapku nahradila imperiální koruna. Také složitá korunovační procedura se proměnila v jednodušší evropský ceremoniál, v němž samozřejmě zůstalo zachováno místo – Moskva a slavná Uspenská katedrála. 

Bea Johnsonová pro své internetové stránky pózuje s půllitrovou sklenicí, která je plná kousků plastu a různých útržků či přebytků, jež obvykle nalezneme v odpadkovém koši. Nesnaží se přitom prodat dózu ani předvést její obsah: Uvnitř nádoby se ukrývá veškerý nerecyklovatelný odpad, který za rok vyprodukovala její čtyřčlenná rodina. 

Bea je zakladatelkou hnutí „zero waste“ neboli „život bez odpadu“, jež vzniklo v duchu hesla „odmítej, co nepotřebuješ; redukuj, co potřebuješ, ale nemusíš mít; zužitkuj; recykluj a kompostuj“. Životní filozofie se stala také sloganem její knihy Zero Waste Home, tedy „dům bez odpadu“, která slouží coby bible šetrného životního stylu, k němuž se dnes hlásí stále víc lidí. 

Zahlceni odpadem

Podle údajů Eurostatu vyprodukovala v roce 2016 Evropská unie 246 milionů tun komunálního odpadu, přičemž „pouhých“ 10,2 % skončilo na skládkách – zbytek se recykloval, ať už opětovným využitím, nebo spálením na výrobu elektřiny. Občané USA na druhé straně vyhodili v roce 2013 celkem 254 milionů tun a recyklovalo se jen 34 %. Největší americké skládky se rozrůstají až o 8 000 tun odpadků denně, ale ne všichni jsou vůči tomuto trendu lhostejní. 

Již v roce 2008 založila Bea Johnsonová svůj blog Zero Waste Home, kde zahájila osvětu o ohleduplnějším vedení života a nakládání s odpadky: Zatímco zbytku planety vládla standardní recyklace, Bea se rozhodla jít mnohem dál a přebytky nejen třídit, ale rovnou nevytvářet. Postupně získala řadu skalních fanoušků, které inspirovala k ohleduplnosti, a nakonec vydala zevrubný knižní návod na šetrný život – načež se zrodilo hnutí.  

Noste si nádobí

Aby dokázala veškeré rodinné přebytky za rok vměstnat do půllitrové skleněné dózy, nemusí se Bea překvapivě nijak zásadně omezovat – stačí dodržovat několik chytrých a jednoduchých pravidel. V desateru „jak být zero waste“ figuruje na prvních příčkách doporučení nosit s sebou kovovou či skleněnou nádobu, během dne ji doplňovat, a nahradit tak balené nápoje. V podobném duchu je rada vyrážet na cesty s vlastním hrnkem na kávu, do nějž mohou posléze černý nápoj servírovat například prodejci na ulici. Proti produkci plastů směřuje rovněž nakupování s plátěnými taškami, které jsou na rozdíl od igelitek pevné a opětovně použitelné. 

Radikální ekologové nesmrkají do papírových kapesníků – nosí textilní. Dámy řeší „své dny“ místo tamponů či vložek silikonovými kalíšky. K čištění zubů slouží organické a recyklovatelné kartáčky a v neposlední řadě se dostává ke slovu kompostování: Američané například vyhodí 40 % nakoupených potravin, protože s nimi nezacházejí dostatečně efektivně. Nakládání s biologickým odpadem je však velmi komplikované a na skládkách se z něj uvolňuje obrovské množství oxidu uhličitého. Řešení představují standardní zahradní komposty nebo domácí bytové kompostovače. 

Bez obalu

Pokud v okolí najdete obchody, které prodávají potraviny na váhu, můžete tam vyrazit s vlastními skleněnými či kovovými dózami, takže domů neponesete hromadu kartonových nebo plastových obalů. Podobné prodejny zatím bohužel fungují pouze ve větších městech – u nás například v Praze, Brně, Olomouci či Zlíně. Na váhu tam můžete položit nejen luštěniny, kakao nebo těstoviny, ale také třeba mycí a prací prostředky. 

Ne každého ovšem potěší, že nebalené a organické zboží stojí obvykle víc než to, které lze běžně koupit v supermarketu. Vyšší cenovku má také řada jiných zero waste produktů, kvůli nimž se veřejnost na hnutí často dívá jako na další rozmar „zhýčkané generace“ mileniálů. Nicméně podle Kathryn Kelloggové není podstatné, aby se roční produkce smetí vešla do skleničky – stačí žít alespoň částečně ohleduplně. 

„Zapojit se může každý,“ vysvětluje blogerka. „Například já pocházím z Arkansasu, kde nekoupíte zboží bez obalů a kde neexistují pokročilé recyklační programy ani obecní komposty. I když vám ovšem stát nepomáhá, neznamená to, že byste na recyklaci měli zanevřít. Prostě se jen zapojíte podle svých možností.“

Kilogram čokolády

Ashley Katchadourianová nicméně dodává, že „nestačí pouze vést vlastní domácnost v duchu zero waste, ale je také potřeba na základě této ideologie nakupovat a podporovat nejrůznější společnosti“. Ačkoliv totiž třeba maliny dostanete v obchodě volně a můžete si je nabrat do skleničky, za jejich pěstováním možná stojí firma, která při zpracování vytváří obrovské množství odpadu. 

Například průmyslová výroba 1 kg čokolády vyžaduje 17 000 litrů vody a na 1 kg hovězího padne 15 000 litrů. Většina tohoto objemu směřuje na zalévání plantáží a pěstování krmiva, část se však vyplýtvá při zpracování v závodech a obvykle skončí místo čištění a recyklace v moři. Řada blogerů v čele s Beou Johnsonovou proto vytváří databáze obchodů, jež prodávají potraviny a zboží vyprodukované s ohledem na životní prostředí. 

Hořké smetí

Kupní síla hnutí je přitom velmi silná, jak dokazují i společnosti, které se chlubí svým přechodem na zero waste produkci. Americké Nestlé již v roce 2015 oznámilo, že žádná z jeho 23 továren neprodukuje odpad, který by se musel odvážet na skládky. Nábytkový gigant IKEA prý bude do roku 2020 celých 90 % odpadu – ať už z prodejen, či továren – recyklovat nebo spalovat na energii. 

Ovšem stejně jako každé hnutí se ani „život bez odpadu“ neubránil extremistům a radikálům, toužícím být papežštější než papež. V on-line diskusích tak hlasitě kritizují „malověrné“, kteří ve své snaze nezašli dostatečně daleko. „Můj blog se ještě ani pořádně nerozjel, a už dostávám neuvěřitelné množství nenávistných e-mailů,“ postěžovala si Kelloggová, která od založení stránky v roce 2015 sklidila kritiku mimo jiné za ježdění autem či létání. Čtenáři jí také vyčetli, že nemá doma čističku „šedé vody“ (znečištěná voda bez fekálií a moče), a vadí jim i používání toaletního papíru. Vegani ji kritizují za konzumaci vajec a kdosi ze vzdálenější rodiny prý na návštěvě obcházel celý její byt a upozorňoval ji na každou věc z plastu… 

Po vzoru královny

„Bezodpadová“ komunita se tak často setkává s nelibým přijetím. Ani pohled skrz prsty však jejím členům nebrání žít pouze s minimální produkcí smetí. Lepší vyhlídka do budoucnosti jde navíc ruku v ruce s aktuální snahou Organizace spojených národů bojovat proti jednorázovým plastům. OSN inspirovala dokonce i britskou královnu Alžbětu II., jež nařídila odstranit z Buckinghamského paláce například kelímky a brčka. 

Skupiny zaměřené na zero waste mají jen na Facebooku statisíce členů. Česko-slovenská komunita přitom přilákala bezmála 14 tisíc lidí a na sociální síti ji najdete pod názvem „Bez odpadu (zero waste) CZ/SK“. 

Je to zhruba tři roky, co meziplanetární sonda New Horizons prolétla kolem trpasličí planety Pluto. Zjistila toho tolik, že stále jenom začínáme zjišťovat, co tam sonda vlastně viděla. Teď se vědci dobrali k vysvětlení, co asi tvoří duny na povrchu Pluta, které důvěrně připomínají duny na Sahaře.

Na pláni Sputnik, která se rozprostírá na povrchu Pluta, se nachází světle zbarvená oblast o velikosti asi 75 kilometrů. Tuto oblast pokrývají stovky útvarů, které velmi připomínají písečné duny tvarované větrem, jak je známe ze Země. Potíž je v tom, že na Plutu je atmosférický tlak asi stotisíckrát nižší než na Zemi, takže vítr tam bude asi jen velice slaboučký.

Duny z metanových zrn

Eric Parteli z Univerzity v Kolíně nad Rýnem a jeho tým ale tvrdí, že i výjimečně slabé vánky atmosféry Pluta mohou vytvarovat duny z drobných zrnek metanového ledu. Na Plutu je sice nejběžnější led z dusíku, ten je ale zřejmě příliš měkký na to, aby mohl vytvořit duny, které pozorovala sonda New Horizons.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Duny jsou ve Sluneční soustavě docela běžné. Zatím jsme je pozorovali na Zemi, Venuši, Marsu nebo na Titanu. Všechna tato tělesa ale mají atmosféru, která je mnohokrát hustší, než nepatrná atmosféra Pluta. Teď se zdá, že ke vzniku dun postačuje mnohem menší síla větru, než jsme si mysleli.

Malá Skála je posazena v hlubokém a převážně lesnatém údolí Jizery. Kromě malebných přírodních scenérií zde člověka zaujme i řada historických pamětihodností a skvostů lidového stavitelství. Rázovité roubené chalupy a usedlosti lze přehlédnout jen těžko.

Skály v pozoru

Na Maloskalsku se dravý proud někdejšího toku Jizery hluboko zařízl do vrstev pískovců a odděluje tady ještědskou a kozákovskou část táhlého hřbetu, jenž dominuje pojizerské a podkrkonošské krajině. Ještědsko-kozákovský hřbet byl v dávné geologické minulosti vyzdvižen nad okolí podél výrazného zlomu (odborně zvaného lužická porucha) a v důsledku těchto tektonických tlaků došlo také ve vzpříčení původně vodorovných vrstev pískovců do téměř svislé polohy. A tak i zdejší pískovcové skály jakoby navěky stály „v pozoru“ a nad oběma břehy Jizery tvoří romantické, místy velice bizarní krajinné scenérie, které jinde u nás nemají obdoby.

Hrady jako orlí hnízda

O neobyčejné podobě zdejších skalních kulis se můžete přesvědčit přímo uprostřed Malé Skály, kde se nad silnicí zvedá přes padesát metrů vysoká pískovcová „kra“ – skalní útes s přístupnou vyhlídkou, zvanou Belveder či Zahrádka. Směřuje k ní odbočka z červeně značené cesty a nabízí krásný pohled přes řečiště Jizery na protější stráně s členitým hřebenem Suchých skal a zalesněným návrším Sokol.

Turistická trasa se pak přiblíží k tzv. Pantheonu s kaplí a řadou pomníčků, plastik i dalších památek, zachovalých na zbytcích zdiva někdejšího skalního hradu Vranov. Ten je veřejnosti přístupný, ovšem až na hradní kapli, částečně narušenou při nedávném sesuvu skalního masívu. Také v dalším pokračování úzkého Maloskalského neboli Vranovského hřebenu se cesta vine členitým terénem k jedné z nejvýraznějších dominant tohoto kraje – hradu Frýdštejn. Z kdysi hrdého orlího hnízda se však dochovala už jen zřícenina s válcovou hradní věží. Během turistické sezóny je tento působivý svědek dávných časů přístupný veřejnosti.

Kvočny i důstojný Biskup

Naopak k poněkud odlehlým a proto i neprávem opomíjeným přírodním partiím na severozápadních výběžcích Maloskalska patří skupina pískovcových skal poblíž Hodkovic nad Mohelkou, tedy v dosahu od rychlostní silnice z Turnova do Liberce. Rozeklané vrcholky zdejších skalních věží vykukují nad lesní poroty a už dávno se pro ně vžil název Kvočny. Té nejvyšší – Velké kvočně – se říká také Biskup, nepochybně proto, že její vrcholová partie připomíná sice rozčepýřený slepičí hřebínek, ale z druhé strany je věrnou kopií biskupského čepce. Samozřejmě i v tomto případě jde o náhodné hříčky přírody, vzniklé zvětrávání vztyčených a nestejně odolných vrstev pískovců.

Vraťme se však k Malé Skále, kde se vysoko nad opačným, tedy levým břehem Jizery, zvedá jedna z nejúchvatnějších pískovcových skalních partií na území naší vlasti – národní přírodní památka Suché skály. Dotýkají se jí zákruty silnice a také modře značená cesta, stoupající z Malé Skály do obce Koberovy.

Sokolí výhledy

Už při pohledu z dálky zaujme „zubatina“ Suchých skal neobvyklou modelací. V podstatě jde o velice úzký, ale přes kilometr dlouhý a místy až osmdesát metrů vysoký skalnatý hřeben. Tvoří jej svisle postavené pískovcové vrstvy, mnohde zpevněné křemitými a železitými žilami. Rozeklané partie zdejších útesů a strmých věží jsou v omezené míře dostupné jen horolezcům, jinak je pohyb v chráněném území možný pouze po vyznačených cestách. Pro značnou členitost a takřka velehorský ráz se tomuto ojedinělému skalnímu seskupení říká též České Dolomity, lidská obrazotvornost zase viděla ve štíhlých pískovcových věžích zkamenělé píšťaly, což bylo inspirací k dalšímu místnímu pojmenování Kantorovy varhany.

TIP: Slovenské Strážovské vrchy – Malé pohoří mnoha výstupů

Celé panorama Suchých skal si můžete vychutnat z vyhlídky na temeni protilehlého vrchu Sokol (563 m), přes nějž prochází červeně značená cesta z Malé Skály do obce Besedice. Z této trasy vybíhá na svazích Sokola žlutě značený okruh, směřující nejen na vršek kopce a k úchvatnému výhledu na Suché skály, ale také do přilehlého bludiště Besedických skal s pověstmi opředeným skalním zákoutím Kalicha s řadou vyhlídek do Pojizeří a maloskalské části Českého ráje.

Život se paní Yang příliš nemazlí - nezaměstnaná třicetiletá žena ze singapurského města Bukit Batok žije se svým rovněž nezaměstnaným manželem, sestrou a otcem v malém bytě. Děti paní Yang jsou umístěné v pěstounských rodinách a jediným příjmem rodiny je sestřin malý plat. Když proto ženu oslovil obchodník s nabídkou zázračné „svaté vody“, která vyřeší všechny její problémy, dlouho neváhala.

S půjčkou od sestry koupila od obchodníka a „duchovního konzultanta“ devět lahví zázračné vody, která měla vyřešit všechny problémy a přivát štěstí pro celou rodinu. Zázračná voda pochopitelně nemůže být nic levného – ženy za devět lahví zaplatily v přepočtu 23 tisíc korun.

Vodu měly ženy užívat po lžičkách každý den. Když ale ani po několika týdnech „svaté kůry“ nedoznal život rodiny Yangových žádných pozitivních změn, pokusily se u obchodníka „svatou vodu“ vyreklamovat.

Jak už to v podobných případech bývá, obchodník nechtěl o vracení peněz ani slyšet a ženám naopak nabídl nákup dalších lahví, které jim přízeň štěstěny nepochybně přivábí. Podvedené ženy se ale místo dalšího nákupu obrátili na policii a se svým příběhem se svěřili médiím.

Suché a pusté pouště Spojených arabských emirátů (SAE) by se měly zazelenat plantážemi rýže. Zní to bláznivě, ale v Emirátech to myslí smrtelně vážně. Spojili se totiž s čínskými vědci, kteří vytvořili velmi speciální odrůdu rýže, bez které by to nefungovalo.

Čínané po velmi dlouhém úsilí vytvořili rýži, která dovede růst ve slané vodě. Značně jim v tom pomohl nález plané rýže, která roste poblíž mangrove, čili v oblastech s poměrně slanou vodou. I tak ale trvalo dlouho, než vypěstovali slanomilnou rýži, která zároveň poskytuje slušnou úrodu.

TIP: Zemědělství v poušti: V Abú Zabí vzniká farma na potraviny a biopalivo zároveň

V Emirátech chtějí zůrodnit velké plochy Arabské pouště a pak tam pěstovat rýži, kterou budou zavlažovat mořskou vodou. Tím by měli dramaticky zvýšit domácí produkci potravin a zároveň budou šetřit velmi cenné zdroje sladké vody. V budoucnu by v SAE rádi pěstovali rýži na 10 procentech rozlohy celé země, tedy na více než 8 tisících kilometrech čtverečních. 

Americká sonda Dawn krouží již déle než tři roky okolo planetky Ceres. Většinu z této doby strávila ve vzdálenosti 375 kilometrů nad jejím povrchem. Nyní sondu čeká podstatně nižší trajektorie – v průběhu června sonda přejde na novou vysoce výstřednou oběžnou dráhu. V nejzazším bodě bude sondu dělit od povrchu planetky okolo 4 tisíc kilometrů, v nejbližším se jí přiblíží na pouhých 50 kilometrů.

Vědecký tým, který má misi Dawn na starosti si od nové trajektorie slibuje nejen ještě detailnější snímky povrchu Ceres, ale zejména nová vědecká data. Jedním ze cílů sondy nadále zůstává kráter Occator, kde Dawn již dříve objevila koncentrovaná ložiska minerálních solí.

Mezi smysly chuť zaujímá zvláštní postavení, ačkoli spolu s čichem patří mezi ty nejvíce postradatelné. Zatímco ztrátu zraku či sluchu byste jistě vnímali jako zásadní újmu, ztráta chuti by se na vašem běžném životě zdánlivě nijak neprojevila.

Přesto člověk vnímá chuť jako velmi podstatnou součást života a vzdával by se jí jen nerad. Žijeme v kulturním prostředí zaměřeném na prožitky a kvalitní gastronomie patří mezi jedny z nejvyhledávanějších a nejdostupnějších zážitků. Receptury na pokrmy jsou součástí rodinného, ba často i národního dědictví. Proč je chuť důležitá a jak funguje její vnímání?

Mám to na jazyku

Chuť je evolučně velmi starým smyslem, kterým disponují nejen téměř všichni obratlovci, ale také celá řada bezobratlých živočichů. Funguje na principu smyslového zachycení a rozeznání chemických látek, které jsou rozpuštěny v kapalinách. U člověka jsou receptory chuti umístěny převážně v oblasti dutiny ústní a hltanu a nazývají se chuťové pohárky. U jiných živočichů však nemusejí být přítomny vůbec v dutině ústní (zvláště když pokud žádnou nemají, například hmyz) a mohou se se nacházet na rozličných částech těla, třeba i na končetinách.

V době supermarketů, kdy si složení přečtete na obalu a zboží vložíte do košíku, se nezdá, že by chuť byla klíčovým smyslem pro přežití. V prehistorických dobách to však bylo jinak. Předkové člověka byli odkázaní na jídlo, které sami našli nebo ulovili. Kromě masa tvořily jejich jídelníček také kořínky, semena, bobule a oddenky či listy rostlin. V přírodě se jich však nalézá celá řada, a ne všechny jsou vhodné jako součást oběda.

Zápas smyslů

Mnoho rostlin si vyvinulo sofistikované obranné mechanismy proti býložravcům a kromě trnů či ostnů dovedou produkovat také nestravitelné látky nebo jedy, které mají odradit případného konzumenta. Pro pravěkého sběrače bylo tedy klíčové naučit se rychle rozeznat, které rostliny budou asi jedlé a které způsobí zažívací potíže či otravu. Kromě vzhledu k tomu posloužila velmi dobře i chuť a ochutnáním a případně vyplivnutím malého kousku rostliny bylo možno zabránit těžkým komplikacím v případě, že by se jedovatou potravou otrávila celá tlupa.

Funkce chuti jsou primárně nastaveny tak, že důležité živiny vnímáme jako dobré a příjemné, nejedlé či jedovaté pak vnímáme jako nedobré či odporné. Pro jedovatou rostlinu je totiž praktické varovat svou odpornou chutí konzumenta včas, tedy předtím, než bude pozřena. Pokud by na svou jedovatost neupozornila nepříjemnou chutí, byla by snědena celá a zemřela by jak ona, tak její konzument, který by pak o její nejedlosti ani nemohl informovat ostatní.

Plný pohár chuti

Vnímání chuti je velmi komplexní proces a zahrnuje velmi starobylé nervové dráhy, které úzce souvisí i s vnímáním čichu. Chuťové pohárky (kterých je nejvíce na sliznici jazyka, ale i jinde v dutině ústní a hltanu) jsou tvarovány jako jakési soudečky s drobným vstupním otvorem, kudy vtéká tekutina s rozpuštěnou chuťovou látkou. V chuťovém pohárku jsou pak specializované buňky pro každou chuť, které po stimulaci vydají impuls a prostřednictvím nervových vláken pošlou informaci do mozku, kde si člověk chuť uvědomí a rozezná.

Do nedávna byly známé pouze čtyři – sladká, slaná, kyselá a hořká. Na přelomu tisíciletí pak vědci popsali pátou chuť s exotickým názvem „umami“, včetně konkrétního receptoru a nervové dráhy, která se podílí na jejím přenosu. Gastronomie zná také chuť pálivou nebo trpkou či svíravou, které však nejsou chutěmi v pravém slova smyslu.

Jako med

Převážně na špičce jazyka jsou lokalizovány receptory pro sladkou chuť. Člověk ji vnímá jako velmi příjemnou a prostřednictvím receptorů detekuje zejména jednoduché cukry v potravě – glukózu, fruktózu, sacharózu, maltózu a podobně. Tyto sacharidy jsou rychlým a dobrým zdrojem energie, proto bylo pro předky člověka klíčové je v potravě rozeznat.

Sladká chuť je zdrojem uspokojení pro mozek a podle některých studií se zdá, že na sladkostech může vzniknout závislost, podobná například závislosti na nikotinu. Zatímco pro pračlověka – sběrače byla touha po sladkém motivací ke shánění potravy a přežití, pro moderního člověka s prakticky neomezenými zdroji sladkostí může být zhoubná.

Pro milovníky sladké chuti existují náhrady, které také stimulují receptory sladké chuti – ať už přírodní, jako jsou steviol či glycirrhizin z lékořice, nebo syntetická sladidla. Ani ta však nejsou ideální. Pokud totiž tělo nedostane přísun energie, který po zaznamenání sladké chuti očekává, začne si vytvářet tukové zásoby.

Sůl nad zlato

Slaná chuť může být jak příjemná, tak i nepříjemná, záleží obecně na koncentraci soli. Receptory slané chuti jsou přítomny ponejvíce na svrchní straně jazyka a detekují přítomnost chloridu sodného či draselného.

To jsou životně důležité látky přispívající ke správnému složení krevní plazmy. Zatímco v přírodě je minerálů často nedostatek, dnes je pro člověka problémem spíše nadbytečný příjem soli, která neprospívá ani ledvinám, ani kardiovaskulárnímu systému.

Co je kyselé, nemusí být slané

Kyselou chuť vnímá člověk prostřednictvím specifických receptorů, které jsou zejména po stranách jazyka. Působí ji především kyseliny všeho druhu odštěpením (neboli disociací) vodíkového kationtu ve vodném prostředí. Kyseliny mohou být jak anorganické, například zředěná kyselina chlorovodíková, tak i organické. Mezi ně patří třeba kyselina jablečná, citronová, vinná, mravenčí či octová.

Kyseliny jsou přítomny v mnoha potravinách, zejména ovoci, a člověk je v nižší koncentraci vnímá jako příjemné a osvěžující. Ve vyšší koncentraci jsou však nepříjemné, dráždivé a stimulují slinné žlázy k produkci slin, které naředí kyselinu a ochrání sliznici.

Hořkost života

Hořká chuť je vnímána na kořeni jazyka a v oblasti měkkého patra. Z anorganických látek ji působí nejrůznější minerální soli, především hořečnaté. Z organických jde především o alkaloidy, flavonoidy, terpeny či fenoly.

Samotná hořká chuť je odporná a vyznačují se jí zejména nepoživatelné plodiny, v malém množství však stimuluje trávicí trakt a povzbuzuje chuť. Potraviny s atributem mírné hořkosti, například čokoláda, káva či pivo jsou vnímány především jako pochutiny.

Delikátní a tajemná

Pátá chuť, umami, je velmi příjemná a její receptory jsou rozprostřeny po celé ústní dutině. Způsobuje ji glutamát sodný, který je přirozeně obsažen v potravinách s vysokým obsahem proteinů, například v mase či sójové omáčce. Díky svým vlastnostem je využíván jako zvýrazňovač chuti v instantních pokrmech a nad jeho použitím v potravinářství se vznáší celá řada otazníků. V malém množství je však neškodný.

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Vědci vytvářejí hypotézy o existenci dalších, dosud neobjevených chuťových receptorů. Zatím jsou ve fázi zkoumání buňky detekující například škrob nebo vápník, ale možná člověk dokáže chutí vnímat ještě mnohem více.