Vulkány soptí, ale také si při tom vytvářejí svoje vlastní počasí, které je stejně zajímavé, jako i nebezpečné. Během erupce se můžeme stát svědky vulkanických bouří a blesků, vulkanické mlhy, vulkanických oblaků zvaných pyrokumuly, a dalších jevů.

Přehlídkou podobných pozoruhodných událostí je i právě probíhající erupce sopky Kilauea na Havaji. Lidé, kteří erupci sledují, si tam nedávno všimli i vzácného jevu, kdy se kvůli sopečné erupci objevují silně rotující víry horkého vzduchu. Jsou to vulkanická tornáda nebo také lávanáda.

TIP: Ohnivá tornáda: Nebezpečné divadlo přírody

Lávonádo vzniká tak, že horká láva prudce ohřeje vzduch nad sebou, který pak rychle stoupá vzhůru. V některých případech přitom dochází k intenzivní rotaci vzduchu a vytvářejí se přízračně rudé a rychle rotující víry. A lávanádo je na světě. 

Odborníci se shodují, že objev je významným krokem v hledání minulého či současného života na Marsu, ačkoli ho zatím nedokazuje. Nález organických látek, které jsou považovány za stavební kameny života, je totiž možné vysvětlit geologickými procesy.

„Pravděpodobnost, že se během budoucích misí najdou známky dávného života, pokud tam život byl, se tím zvýšila,“ uvedl Ashwin Vasavada z JPL amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír.

Aktuální nález organických látek není první, který si rover Curiosity připsal, obdobný úspěch si připsal už v roce 2014. Oba objevy bohužel spojuje fakt, že ani v jednom případě vědci neznají zdroj nalezených látek. 

Curiosity také zjistil, že v průběhu času se zvyšoval a snižoval obsah metanu v atmosféře Marsu. Vědci nevylučují, že změny hodnot měly biologický zdroj, potvrdit to ale nemohou. Většina metanu v atmosféře Země pochází z rostlinného a živočišného života.

TIP: Astronomové objevili základní ingredienci života 400 světelných let od Země

V reakci na nadějný nález vědci hovoří o tom, že ke zjištění, zda organismy, například ve formě bakterií, na Marsu v minulosti skutečně žily, je nutné vyslat na planetu ještě lepší robotické zařízení. Jako nejlepší možnost pak zmiňují dopravení vzorků přímo na Zemi.

Datová centra jsou věčně hladoví konzumenti energie. Podstatnou část nákladů přitom spolkne jejich chlazení. Internetoví a počítačoví giganti se proto snaží nalézt řešení, která by jim ušetřila finance za chlazení těchto center. 

Jednou z možností je provozovat podmořská datacentra, v pokud možno co nejchladnější mořské vodě. S podmořskými datacentry experimentuje i společnost Microsoft, která nedávno po úspěšných testech u pobřeží Kalifornie zahájila 2. fázi Projektu Natick.

TIP: V Atlantiku dokončili podmořský datový kabel s rekordní kapacitou

Do ledových vln oceánu u skotských Orknejských ostrovů spustili podmořské datacentrum v podobě válce o délce 12 metrů, které obsahuje celkem 864 serverů. Datacentrum sedí na mořském dně v hloubce 36 metrů a skrz jeho chladicí systém protéká zdejší mořská voda. Datacentrum je spojené se světem optickým kabelem a energii, která je stoprocentně zelená, mu dodávají z Orknejských ostrovů.

Severní Karolínu na samém kraji amerického jihu omývají na jedné straně vody Atlantiku a na té druhé ji ohraničuje Apalačské pohoří. Pro neznalce je stát na východním pobřeží USA zapadákovem, pro zasvěcené jde o region, kde mohou neustále objevovat něco nového. 

Záhada v počátcích

Vůbec první anglické osídlení v Novém světě vyrostlo roku 1587 právě na území dnešní Severní Karolíny. Poměrně brzký konec kolonie na ostrově Roanoke však dodnes halí tajemství. Víc než sto původních osadníků záhadně zmizelo a dosud nevíme, zda se přesunuli jinam, nebo je zmasakrovali domorodí obyvatelé.  

Dějiny státu se začaly psát roku 1663, kdy anglický král Karel II. Stuart udělil osmi věrným šlechticům právo k založení nové kolonie. Zrodila se tak provincie pojmenovaná na počest panovníkova otce Karla I. Ohromný kus země zahrnoval navíc území dnešní Jižní Karolíny, Georgie, Alabamy, Tennessee, Mississippi i části Floridy a Louisiany. Již roku 1669 se ovšem kolonie rozdělila na severní a jižní, a v roce 1712 vznikly dvě samostatné Karolíny. 

Severní oblast mimořádně prosperovala, především díky těžbě borového dřeva, dehtu, pryskyřice a terpentýnu. Za nejstarší město se považuje Bath s kořeny sahajícími do roku 1705, víc však proslul přístav New Bern při ústí řeky Neuse, založený o pět let později. Právě tam směřovaly lodě se zásobami i s kolonisty, kteří pak osídlovali široké okolí. 

Stát mnoha „nej“

Dnešní stát má téměř dvakrát větší rozlohu než Česká republika a o pozoruhodnosti tam rozhodně není nouze. Například ve městě Asheboro se nachází jedna z největších zoologických zahrad světa. Rozkládá se na ploše 810 hektarů a vyjmenování všech 1 600 tamních zvířat by vydalo na samostatný časopis i s přílohou. Zoo se pyšní také dalším světovým rekordem: Loni 15. dubna prošlo jejími branami za jediný den 15 250 návštěvníků. 

Asi 300 kilometrů vzdálené Asheville drží poněkud jiný primát – a sice největší počet hospod a pivovarů na hlavu. Kdo neholduje alkoholu, může si návštěvu zpestřit prohlídkou unikátní stavby zvané Biltmore Estate. Budovu připomínající francouzské zámečky nechal na sklonku 19. století postavit magnát George Washington Vanderbilt II. S 255 pokoji a obytnou plochou přes 12 000 m² jde o největší panství v USA. 

Rodiště Pepsi-Coly 

V již zmíněném New Bernu kdysi jistý přičinlivý lékárník Caleb Brandham tak dlouho experimentoval s recepturami, až roku 1893 vynalezl sladký načernalý nápoj. O pět let později jej nechal úředně zaregistrovat pod názvem Pepsi-Cola. Dnes rodiště slavné limonády připomíná nárožní krámek proměněný v muzeum, u nějž se tlačí zástupy milovníků nápoje z kofeinu a cukru. 

Ani o jiné rekordy ovšem není v zemi nouze: Severní Karolínu například protkává nejhustší dálniční síť v USA a v roce 1994 spustilo místní rádio WXYC vůbec první vysílání po internetu. Dellview na západě představuje s pouhými deseti obyvateli nejmenší obec Spojených států, zatímco na východě v Kitty Hawk se začala psát éra létání. 

Ráj kempování i aligátorů 

Severní Karolína láká do svých 39 národních parků a přírodních rezervací. Nejnavštěvovanější je Great Smoky Mountains, zasahující i do sousedního Tennessee. Šest desítek tamních jezer představuje oblíbenou destinaci pro rybaření a kempování, v místě se však zabydleli také hadi a aligátoři. 

Na proslulé vinařské kraje v údolích Yadkin a Haw River vás upozorní každý průvodce. Fajnšmekři si mohou navíc udělat exkurzi po bavlníkových polích a zavzpomínat na neslavnou otrokářskou historii. Přírodní perlu tvoří kaskádovité Whitewater Falls – nejvyšší vodopády na východním pobřeží. 

Budete-li křižovat jih USA autem, rozhodně byste neměli minout Blue Ridge Parkway. Dvouproudová silnice vede v délce 400 km napříč Virginií a Severní Karolínou a odhaluje úchvatná panoramata panenské přírody. Zejména na viaduktu Linn Cove u Linnville stojí za to přinejmenším přibrzdit.

Pod dozorem CIA 

Bariérový pás ostrůvků Outer Banks nabízí řadu malebných pláží. Okolní vody však zároveň budí respekt u zkušených mořských vlků: Kvůli silným proudům a zrádným mělčinám tam totiž kleslo ke dnu na tisíc lodí. 

Nedaleko, při ústí řeky Perquimans, se ukrývá nenápadná vojenská základna Harvey Point z druhé světové války. Později ji převzala CIA a postavila v místě přesnou maketu jistého domu v pákistánském Abbotábádu. Speciální protiteroristická jednotka tam pak v přísném utajení trénovala likvidaci kdysi nejhledanějšího muže světa, Usámy bin Ládina. Jak známo, 2. května 2011 absolvovali Američané úspěšnou akci naostro.   

Jižanská líheň mozků 

Hlavní město Raleigh a nejlidnatější sídlo Charlotte nevybočují z řady amerických metropolí. V prvním zmíněném se o zábavu stará hokejový tým NHL Carolina Hurricanes. Jeho název odráží skutečnost, že Severní Karolínu v průměru jednou za 3,5 roku zasáhne ničivý hurikán. 

Raleigh je také domovem Shaw University – historicky první vysoké školy pro černošské studenty. O pár kilometrů dál na severovýchod se nachází tzv. Research Triangle Park, trojice kampusů předních univerzit Duke, UNC Chapel Hill a NC State. Vedle kalifornského Silicon Valley jde o nejznámější americkou líheň mozků a odborníků v technických oborech. 

Poslední dva, tři roky mají mnozí Češi za to, že lidé přicházející odjinud jsou nebezpeční asociálové, kteří přišli vysávat sociální systém a brát práci zároveň. Nejspíš jsme jako národ zapomněli, že jsme sami po dlouhou dobu utíkali před pronásledováním či odcházeli za lepším životem do zahraničí. Mylný je přitom pocit, že emigranti z českých zemí byli jen samý Komenský, Kundera a Navrátilová, které všude vítali s otevřenou náručí. 

Vídeň Čechům zaslíbená?

Z Čech a hlavně z Moravy však lidé vyráželi především do hlavního města, rozuměj Vídně. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se o městu na Dunaji říkalo, že je vůbec největším českým městem. Při sčítání lidu v roce 1910 udalo 23 % obyvatel tehdy dvoumilionové metropole za místo narození Čechy nebo Moravu. Podle odhadů se ve Vídni do první světové války trvale usadilo celkem šest set tisíc Čechů a Moravanů, dvě třetiny z nich českého a třetina německého mateřského jazyka, nejvíce z jižní a střední Moravy a jižních Čech. Z Libavé u Olomouce do města přišel například Ignaz Czapka, v letech 1838 až 1848 starosta Vídně. Mezi moravské rodáky patří také Sigmund Freud nebo Leo Slezak, ve své době v Evropě i zámoří oslavovaný tenor. Od něj se traduje výrok, že každý Vídeňák, který je co k čemu, pochází z Brna. 

Obyčejný člověk z Moravy se ovšem v metropoli habsburské říše živil hlavně jako dělník nebo řemeslník, respektive jako služebná či kuchařka. Často šlo o náctileté, které jejich chudí rodiče nedokázali zajistit. V nablýskaném hlavním městě pak živořili v otřesných podmínkách, dřeli od rána do večera a mnohdy ani nechodili do školy. Z českých zemí kupříkladu pocházeli tři z pěti stolařských učňů ve Vídni v roce 1860. Nejznámějším byl jistý Klement Gottwald, který do učení nastoupil jako dvanáctiletý v roce 1908. „Jednou, když jsem byl vyvolán a odpovídal se svou špatnou němčinou, vysmáli se mi všichni spolužáci a učitel s nimi,“ vzpomínal už jako prezident. „Zařekl jsem se, že do konce roku nepromluvím německy (…) a také jsem to vydržel.“ 

„Cihločeši“ a služtičky

Také každá druhá ve Vídni zaměstnaná služebná v roce 1880 přišla z Českého království. Mladé dívky si toto povolání vybíraly proto, že v překotně rostoucím městě panoval nedostatek bydlení. Kamrlík pro služku byl sice stísněný a neútulný, ale dívka nemusela s bůhvíkým sdílet přeplněnou místnost v činžáku – běžně se pronajímaly jen postele na osm hodin denně, kdy se v jedné střídali tři lidé s různými směnami ve fabrice. Zato však byla více či méně vystavena libovůli pána domu. „Chvíli jsem sloužila u velice pobožné rodiny v devátém okrsku. Paní domácnosti byla milá, ale on byl naprostý prasák,“ vzpomínala na sklonku života Barbara Spirik, ročník 1882. „Co a jak bylo, to vám ani nemůžu vypovědět.“ 

Česky se mluvilo i na stavbách, na sezónní práce ve stavebnictví z jižní Moravy přicházely často celé rodiny. Především v cihelnách běžně dřely deseti či dvanáctileté děti po boku svých rodičů. Byla to vyčerpávající práce s vážnými následky na zdraví a takzvaní Ziegelböhm, tedy „cihločeši“, tvořili skutečné dno společnosti. Tak či onak lze jen s malou nadsázkou říct, že to byly hlavně moravské ruce, které postavily majestátní Ringstrasse, a způsobily, že je rakouská kuchyně tak podobná té české. A podunajská němčina plná slov jako „Pawlatsche“ nebo „Buchteln mit Powidl“.

Nepouštět na radnici

Našince Vídeňáci vnímali jako noční můru starousedlíků nasupeně přihlížejících, jak se jim „jejich“ město mění před očima. Navíc se příliš neasimilovali, spíše pěstovali svoji paralelní společnost. „Hodně se mluvilo česky. Vždyť já německy neuměla,“ vzpomínala Spirik. „Když jsem s paní chtěla něco vyřídit, zašla jsem za jednou českou ženou, aby jí to převykládala. Ale práci jsem rozuměla, to mi nikdo nic říkat nemusel.“ Češi se brzy začali organizovat, už v roce 1868 byl v dělnické čtvrti Favoriten založen Česko-slovanská Dělnická jednota a v roce 1883 otevřel vzdělávací spolek Komenský první ze svých škol a školek. Jeho snahy i agenda organizací jako byl sociálnědemokratický kulturní spolek Občanská Beseda, Spolek střadatelů Žižka či různých tělocvičných jednot byla především sociální.

Jenže vysvětlete to křesťanským sociálům vládnoucím městu. Starosta Karl Lueger, za jehož třináctileté vlády v letech 1897–1910 Vídeň vyrostla do dnešní krásy, je považován za prvního moderního populistu, který obratně hrál na strunu nenávisti proti Židům a také Čechům. Ti nejenže neměli zastoupení mezi konšely města, Luegerův magistrát navíc vytvářel silný tlak na jejich asimilaci. Kupříkladu musel každý žadatel o domovské právo z českých zemí odpřísáhnout, že bude „udržovat německý charakter Vídně“, a do služeb města Češi ani nebyli zaměstnáváni. Úřady vcelku běžně konfiskovaly české noviny ve městě vycházející, a jeden čas dokonce zavíraly jejich čtenáře posbírané po kavárnách přes noc do šatlavy.

Rudým hadrem bylo národovcům především české školství. Od roku 1896 se dolnorakouský zemský sněm každoročně snažil přijmout zákon, který by z němčiny udělal jediný povolený vyučovací jazyk také ve Vídni, která tehdy s Dolními Rakousy tvořila jednu zemi. Císař jej pokaždé smetl ze stolu, ale Lex Kolisko, pojmenovaný po svém předkladateli, pravidelně zavdával důvod k tomu, aby se politici mohli předvádět ve výpadech vůči Čechům. Institucím spolku Komenský alespoň nikdy nedovolili získat statut veřejných škol, takže závěrečnou zkoušku v českém jazyce museli jejich žáci skládat v Břeclavi. Magistrát zmařil otevření několika českých škol, a když jednu čerstvě zřízenou na podzim 1911 ze zástupných důvodů zavřel, v ulicích se konaly mnohatisícové demonstrace na podporu tohoto kroku.

Po rozpadu Rakousko-Uherska

S koncem války a zrodem Rakouské republiky získali vídeňští Češi na základě Brněnské dohody s ČSR právo na veřejné školství v českém jazyce. A česká sociální demokracie měla za podpory sesterské SDAP od roku 1923 vyhrazeny dva mandáty v městském zastupitelstvu. Po zřízení austrofašistického režimu kancléřem Dollfußem v roce 1933 však pánové Machát a Vavroušek museli vyklidit svoje kanceláře. Zakázány ostatně byly všechny sociálnědemokratické strany a organizace, jejichž předáci utekli do Brna. Opět také začala úřední šikana českých škol, která se po anšlusu ještě zintenzivnila. Za Hitlera bylo nebezpečné už jen mluvit na ulici česky, a po válce pustila české Vídni žilou vlna masové reemigrace do ČSR.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Příliv Čechů do metropole na Dunaji se obnovil po okupaci v srpnu 1968, kdy se do Rakouska uchýlilo na 162 tisíc Čechoslováků, z nichž zhruba sto třicet tisíc se do ČSSR více či méně dobrovolně vrátilo, a další šli dále do Evropy. Uprchlíků z pod pásy tanků semletého Československa rakouské úřady totiž přijaly jen asi tři tisíce. Příliv českých žadatelů o azyl však v následujících dvou desítkách let nepolevoval, v osmdesátých letech šlo o téměř dva a půl tisíce běženců ročně. Exulanti ve Vídni pěstovali malou komunitu, čeština z ulic ovšem dávno vymizela. Český příběh města ale stále připomínají kupříkladu vývěsní štíty, ať už legendárního Café Hawelka, vyhlášeného krejčovství Knize nebo knihkupectví Morawa. 

Země a Měsíc spolu už miliardy let tančí jemně vyladěný gravitační balet. Měsíc obíhá kolem Země a společně putují na oběžné dráze kolem Slunce. Tyhle gravitační hrátky mají své důsledky. Měsíc je se Zemí ve vázané rotaci a nastavuje nám stále stejnou stranu. A Měsíc také pozvolna brzdí rotaci Země.

Podle nové studie Stephena Meyerse z Wisconsinské univerzity v Madisonu a jeho kolegy se před 1,4 miliardami let Země otočila zhruba jednou za 18 hodin. Dnes to je téměř 24 hodin. Vědci k tomu dospěli pomocí astrochronologie, která kombinuje astronomická pozorování s geologickým záznamem.

Měsíc je kosmická brzda

Měsíc se zrodil v ohromné srážce protozemě s protoplanetou velikosti Marsu před 4,5 miliardami let. Na počátku byl Měsíc mnohem blíže Zemi, než je dnes a za úplňku to musel být naprosto fantastický pohled. V dnešní době se Měsíc vzdaluje od Země rychlostí 3,82 centimetry za rok a při vzájemném působení gravitačních sil dochází k tomu, že Země zpomaluje svoji rotaci. Je to podobné, jako když krasobruslařka roztahuje paže při piruetě.

TIP: Planeta Země se ve srážce, během níž vznikl Měsíc, téměř vypařila

Budoucnost není nikdy úplně jistá, ale podle toho, co víme, se rotace Země bude působením Měsíce ještě dlouho zpomalovat. Pro kamennou planetu typu Země je takto velký měsíc výjimečný a zpomalování rotace je jednou z věcí, kterými za to platíme.

Ukřižování bezpochyby patří k těm nejhorším způsobům, jak odejít z tohoto světa. Soudě podle historických záznamů byly tímto způsobem popraveny desetitisíce, ne-li statisíce lidí. Je ovšem s podivem, že archeologové doposud nenašli prakticky žádné věrohodné doklady o ukřižování.

V severní Itálii nedávno při kladení potrubí odkryli izolovaný hrob s kostrou třicetiletého muže z doby Římské říše. A na jeho těle archeologové objevili stopy, které jsou podle nich neklamnou známkou ukřižování. Nejnápadnější z nich je díra velikosti mince, která prochází přímo patou pohřbeného muže. Zřejmě šlo o otroka, kterého nechal popravit jeho pán nebo místní společenství.

TIP: Děsivý nález. V Itálii vykopali hrob středověké čarodějnice teenagerky

Je to teprve druhý nález lidských pozůstatků v historii, které by mohly patřit ukřižovanému člověku. Jediným dalším nálezem, podle odborníků ale méně přesvědčivým, je kostra z hrobu v Jeruzalémě, pocházející z 1. století našeho letopočtu, která má poraněnou nohu. 

Společnost Tesla dodává své solární systémy a zařízení pro ukládání solární energie nejen své vlastní síti Superchargerů, ale jejich výrobky využívají i provozovatelé ostatních nabíjecích stanic, kteří tak umožňují využívat technologie společnosti Tesla vozům, které nejsou z dílny této automobilky.

Jak informuje portál TeslaFan.cz, jeden takový systém byl nedávno nainstalován i v Nizozemsku, kde byl na dobíjecí stanici připojen Tesla Powerpack a zároveň byly přidány solární panely. Díky této inovaci mohou místní majitelé elektromobilu využívat sluneční energie pro své vozy jak ve dne, tak i v noci.

Nová nabíjecí stanice je součástí projektu Smart Solar Charging společnosti LomXnet a několika dalších partnerů, kteří poskytli své finance pro výstavbu této supermoderní dobíjecí stanice v Utrechtu. Ta je vybavena dvaceti nabíjecími místy, solárním systémem tvořeným 200 panely a Tesla Powerpackem 400 kW/800 kWh.

Ve dne v noci

Stanice je schopna poskytovat vozům energii jak ve dne, tak i během noci a to právě díky Powerpacku, do kterého je ukládána přebytečná energie získaná během dne. Aby stanice co nejlépe demonstrovala svůj potenciál, pozvala 20 elektrických vozů společnosti Renault, které všechny najednou nabíjela ve večerních hodinách z uložené energie.

Na video z celé instalace solárních panelů a akumulátorových zařízení se můžete podívat v tomto videu:

Projekt přinášející pohodu řidičům i životnímu prostředí

Stanice je součástí již deset let probíhajícího projektu jménem Smart Solar Charging, který prozatím vedl k výstavbě celé řady dobíjecích stanic a také instalaci více jak 6 tisíc solárních panelů na dvaceti různých střechách.

Podle výzkumů mají tyto projekty velmi pozitivní dopad a to nejen z ekonomického hlediska, ale zároveň je balzámem na psychiku řidičů. Těm se prý řídí mnohem lépe, když ví, že je jejich vůz poháněn elektrickou energií získanou z obnovitelných zdrojů, jako je právě sluneční, větrná či vodní energie. Zároveň tento způsob získávání elektrické energii výrazně přispívá k ochraně životního prostředí.

Sama Tesla počítá s tím, že do budoucna bude solárními panely osazovat stále větší počet jejích vlastních dobíjecích stanic, k čemuž přispěje i nová technologie Superchargeru V3, jejíž instalace by měla být zahájena během tohoto léta.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

O tom, zda nově poznaný protějšek zařadíme do kategorie „chytrý, milý, extravagantní, úspěšný či důvěryhodný“, nebo právě naopak, se rozhodujeme během velice krátké doby – řádově několika minut, či dokonce sekund. 

Bleskový názor z podvědomí

Psychologové tento fenomén označují jako „thin slicing“ neboli „krájení na tenké plátky“. Zmíněný termín vyjadřuje naši schopnost nacházet vzory již v „tenkých plátcích“, tedy činit velmi rychlé závěry o stavu, vlastnostech či charakteristikách lidí pouze s minimálním množstvím informací. Podle popsané teorie vznikají úsudky maximálně do pěti minut po prvním kontaktu. Přesto často bývají stejné, nebo i přesnější než názory učiněné po mnohem delší úvaze.

TIP: Jsou muži z Marsu a ženy z Venuše? Odpověď hledali vědci z Cambridge

Společný rys bleskových závěrů tkví i v tom, že je dotyčný obvykle nedokáže racionálně vysvětlit. Vědci se domnívají, že za tím stojí nonverbální mikroprvky jako úsměv, oční kontakt, otevřené ruce či postoj těla, které si neuvědomujeme. Zřejmě jde tedy o mimoslovní dekódování jedince, jež se navíc odehrává automaticky a podvědomě. Nejčastěji čteme z tváří, přičemž některé psychologické testy ukázaly, že podle obličeje si dokážeme na protějšek udělat první názor už po desetině sekundy.

Naši stíhači neměli za úkol jen bránit Československo před „imperialisty“, ale také zabránit tomu, aby kdokoli opustil svou socialistickou vlast. K jedné takové události došlo v pondělí 16. srpna 1954. Člen aeroklubu v Turnově Milan Novák využil letoun Piper L-4, dopustil se však osudové chyby, když na vratech hangáru nechal dopis na rozloučenou. Poté, co členové aeroklubu zjistili, co se stalo, zalarmovali vedení PVO.

Předchozí část: Žhavé výstřely studené války: Sestřely narušitelů nad Československem (1)

Stíhačky proti piperovi

Z letiště Líně vzlétli nadporučík František Lier a poručík Jiří Hejduk pilotující dvojici MiGů-15 od 5. stíhacího pluku. Na prchající letoun jako první narazil poručík Hejduk, který se jej pokusil přimět k přistání na nejbližším letišti. Mladík za řízením piperu nereagoval a snažil se uniknout. Oba stíhači ale v obavě z ohrožení lidí pracujících na poli letoun nesestřelili. Až nadporučík Milan Hlavica od 8. stíhacího pluku poslal jižně od Vlašimi malé letadlo k zemi palbou svých 23mm kanonů. Údajně úmyslně střílel do konce křídel, takže Milan Novák nakonec vyvázl z havárie jen s několika modřinami.

Čs. protivzdušná obrana procházela v té době bouřlivým rozvojem. V polovině 50. let již letectvo dokončilo přezbrojování na proudové stíhačky MiG-15, jež ale nedisponovaly radarem a nemohly proto létat v noci a za ztížených meteorologických podmínek. Proto velení projevilo zájem o dodávky přepadových MiGů-17PF vybavených radiolokátorem RP-1. Maximální rychlost letounu dosahovala 1 123 km/h a dokázal vystoupat až do 16 300 m.

Rozkazy velení byly tehdy jednoznačné a značně agresivně formulované: „Stíhači musí splnit bojový úkol ke zničení nepřátelského letounu za jakýchkoliv situací. Jsou povinni zahajovat palbu z 600 m a vést ji až do nejmenší možné vzdálenosti. Musí pronásledovat nepřítele až do jeho zničení a až do úplného spotřebování paliva nad vlastním územím. Pilot je povinen zničit nepřátelský letoun palbou nebo směle do něho vrazit a pak použít padáku.“ Koncem 50. let pak do výzbroje přišly i nadzvukové MiGy-19. 

MiGy proti sportovním cessnám 

Československý vzdušný prostor občas narušil i civilní letoun ze západu, který pouze zabloudil z důvodů ztráty orientace či nezkušenosti posádky. Ve čtvrtek 3. října 1963 vzlétl z letiště aeroklubu Bruck sportovní pilot Georg Nusser k cvičnému letu v kabině letounu Cessna L-19. Zřejmě vinou navigační chyby se dostal až nad naše území. Ze základny Dobřany se zvedl stíhací letoun MiG-19S, v jehož kabině seděl kapitán Jan Foks. Z letiště v Českých Budějovicích vzlétl MiG-15 s úkolem přehradit narušiteli cestu z jižního směru. A nakonec odstartoval ze žateckého letiště třetí hotovostní stroj MiG-19PM s úkolem přehradit severní směr na Karlovy Vary.

Nejdřív se k letounu narušitele dostal Foks, který na něj provedl celkem tři nálety. Jelikož německý pilot nereagoval ani na výstražnou střelbu a dál se snažil uniknout směrem ke státní hranici, čs. stíhač zaútočil. Vypálil kanonovou dávku přímo do trupu neozbrojené cessny, která se zřítila z výšky 800 m a dopadla nedaleko Boru u Tachova. Pilot bohužel nepřežil. Technické vybavení a výkony radiolokátorů už tou dobou dokázaly zachycovat i cíle poměrně malých rozměrů a nízko nad zemí. Do výzbroje také přicházely moderní nadzvukové MiGy-21, vyzbrojené řízenými střelami. Ty se však k ničení letounů narušitelů příliš nehodily.