Tenhle hotel v katalogu cestovních společností nenajdete. Zřídila ho americká Saint Louis University ve státě Missouri, jako novou součást svého Centra pro vývoj vakcín. Účelem hotelu Influenza (česky Chřipka) je, aby se tu 24 hodin denně cítili dobře dobrovolníci ve výzkumu léčby chřipky. A neprchali vědcům z experimentů, které tu na nich provádějí.

Hotel je to vskutku zvláštní. Oficiálně jde o Výzkumnou jednotku s prodlouženým pobytem, která může ubytovat až 24 dobrovolníků. Pro jejich pohodlí je k dispozici občerstvení, tělocvična a dobře vybavené hotelové pokoje s připojením na internet. Každý host si zde navíc přijde na zhruba 3 500 dolarů (přes 75 tisíc Kč). Bonusem je nepřetržitý lékařský dohled na slovo vzatých odborníků.

TIP: Očkování funguje: Austrálie se stane první zemí bez rakoviny děložního čípku

Výměnou za peníze a péči lékařů se dobrovolníci musejí na čas vzdát osobní svobody a nechat se nakazit jedním nebo i více kmeny chřipky. Vědci pak na nich testují experimentální vakcíny, pokud jde o jejich bezpečnost a účinnost. Intenzivní výzkum placených dobrovolníků není zase tak výjimečný. Na své si přijdou jak vědci, tak i jejich lidští pokusní králíci.

Koruna jako symbol panovnické moci má velmi dlouhou a zajímavou historii. Její původ bychom prý našli již v antickém Římě, kde při triumfu držel státní otrok nad vítězným vojevůdcem zlatý vavřínový věnec. Podle historické anekdoty si Gaius Julius Caesar později prosadil, že podobnou snítku bude nosit neustále, aby tak zamaskoval svou postupující pleš.

Údajný módní doplněk se pak změnil v klenot, který se stal symbolem moci a božského mandátu k vládě. V našich dějinách se měla koruna poprvé objevit roku 1085, kdy však připadla pouze Vratislavovi II. (kníže 1061–1085, král 1085–1092). Později ji však Vladislav II. (kníže 1140–1158, král 1158–1172) získal dědičně, a to na dvorském sjezdu v Řezně. Došlo k tomu 11. ledna a z českých knížat se tak jednou provždy stali čeští králové. Bylo to však opravdu tak snadné?

Podivné výsady

Stručně řečeno nebylo. Přesvědčí nás o tom text listiny z 18. ledna roku 1158, kterou vydal císař Friedrich Barbarossa (vládl 1152–1190). Formuloval ji kancléř a budoucí kolínský arcibiskup Rainald z Dasselu (žil 1120–1167). Právě tento dokument měl potvrdit povýšení knížete na krále. 

Vladislav II. zde však vůbec není označován tímto termínem. A aby toho nebylo málo, tak mu nemá příslušet ani žádná koruna (latinsky corona), ale pouze jakési okruží či obroučka (circulus). Tu si navíc smí nasadit jen tehdy, když si císař nasadí skutečnou korunu (corona et diadema glorie). Úhrnem tedy listina neznamenala nic víc, než že si český vládce ve vybraných dnech smí nasadit čelenku, kterou později může předat svým nástupcům. „Korunován“ kníže smí být jen rukou olomouckého nebo pražského biskupa. 

Důležitá listina byla později uložena na Pražském hradě, aby o jejím obsahu nevznikla žádná pochybnost. V tomto případě však rozhodně neplatilo, že co je psáno, to je dáno. V Sázavském klášteře totiž obratem vymysleli historku, že Barbarossa dlouho váhal, jak svého chrabrého spojence z říše oplývající zlatem a stříbrem odměnit. Nakonec se prý poradil se svými knížaty a vyznamenal Vladislava korunou i důstojenstvím královské moci a cti. V Opatovicích zase měli jasno v tom, že diskutovaným šperkem byl královský diadém a že císař rozkázal, aby byl kníže nazýván králem. Obě verze byly samozřejmě přitažlivější než strohá realita a jistě i více odpovídaly panovníkovým ambicím.

Bez vědomí předáků

S trochou nadsázky však můžeme říci, že situace byla přesně opačná. Podle skvěle informovaného kronikáře Vincentia se totiž ještě o Letnicích (pohyblivý svátek vázaný na Velikonoce) roku 1156 kníže zavázal vojensky pomoci císaři. Rozhodl se však sám a bez vědomí Čechů. V lednu roku 1158 se pak ukázalo, že vládce nebyl podivným privilegiem odměněn za věrné služby v minulosti, ale za příslib budoucí pomoci a že celý postup poněkud zapomněl konzultovat se svým „národem“, tedy českými velmoži. To mu předáci nedarovali. Panovník jim proto musel nabídnout, že je zajistí úctou i penězi a že si mohou vybrat, zda se podniku zúčastní či ne. 

TIP: Od knížectví ke království: Jak rostla prestiž českého státu

Češi nakonec při trestání odbojného Milána nechyběli a i díky jejich pomoci císař nakonec uspěl. Vladislavovy sliby však z celého italského dobrodružství dělaly výlučně soukromou záležitost. Z oné čelenky se tak stalo jen o něco více než ona Caesarova snítka na zakrytí pleši. Ozdoba dělala z knížete jen povýšence, který slouží slávě císaře a nikoli vlastní zemi.

Když tedy vládce v roce 1176 zemřel, zůstaly po něm denáry, na kterých seděl jako král v majestátu. Jeho následník Soběslav II. (podruhé vládl 1173–1178) se však tradice zřekl a významněji se jí nedomáhal ani Vladislavův vlastní syn Bedřich (1178–1189). Královská hodnost zůstala skoro na tři desetiletí zapomenuta. Císařova listina ostatně vypovídá o tom, že byla méně významná, než by si Vladislav a čeští předáci přáli.

Binární, tedy dvojhvězdné systémy jsou ve vesmíru velmi běžné. Vědci odhadují, že až 70 % stálic tvoří dvojhvězdné a vícenásobné systémy. Binární systém objevený v roce 2006 je přesto výjimečný – jedná se totiž o nejrychlejší rentgenový pulzarový binární systém, jaký byl kdy pozorován. Zmíněný binární systém tvoří pulzar – rychle se otáčející neutronová hvězda, a bílý trpaslík chudý na vodík.

Pro pulzary je typická velmi rychlá rotace a pulzy v oblasti rádiového či rentgenového záření. Platí to i pro pulzar s označením J17062, který se kolem své osy otáčí rychlostí 9 800 otáček za minutu. Rychlost otáčení vědci odvodili z rychlosti rentgenových záblesků – přístroj NICER (Neutron star Interior Composition Explorer), instalovaný vloni v létě na Mezinárodní vesmírnou stanici odhalil, že pulzar vyprodukuje 163 záblesků za sekundu.

TIP: Jaké druhy pulzarů známe? Jaká je jejich podstata?

Rychlost pulzaru ale není jedinou zajímavostí tohoto hvězdného systému. Mnohem zajímavější je orbitální perioda obou těles binárního systému. Pozorování přístroje NICER odhalila, že jeden rok na obou objektech trvá pouhých 38 minut. 

Přestože charakteristika tohoto hvězdného systému představuje z pozemského hlediska opravdový extrém, na vesmírné poměry jde ještě o relativně přijatelné tempo. Například oběžná doba dvojice bílých trpaslíků systému HM Cancri v souhvězdí Raka činí pouhých 5,4 minut. Hvězda VFTS 102, nacházející se v centru mlhoviny Tarantule, zase rotuje rychlostí okolo 600 kilometrů za sekundu.

Obří kmeny jsou bezpochyby nejvýraznější dominantou kraje nivních luk a lužních lesů při soutoku řek Dyje a Moravy, v pomyslném „véčku“ od Lednice po Lanžhot. I díky nim můžeme toto území, součást soustavy NATURA 2000, hrdě nazývat ohniskem biodiverzity na mapě Evropy. Unikátem je ale bohužel i z jiného důvodu – přes nesporný biologický význam postrádá účinnou zákonnou ochranu.

Když lidé „odpoutali“ vodu

Lužní lesy jižní Moravy nejsou v žádném případě pralesem, rukou člověka nedotčeným. Naopak, lidské hospodaření tuto krajinu dlouhá staletí formovalo. Vždyť i samotný vznik lužních lesů s hojným zastoupením typických vlhkomilných druhů, jako je olše nebo vrba, nepřímo souvisí s člověkem. Středověké osidlování horských oblastí, spjaté s jejich masivním odlesněním, zapůsobilo po celé délce vodních toků. Začaly vznikat povodně, které byly několikanásobně mohutnější než ty, jež přicházely dříve. Jejich rozsah dobře dokumentují nivní sedimenty, tedy materiál, který zde řeka uložila – převážně tzv. povodňové hlíny. Na některých místech jsou jejich vrstvy až čtyři metry mocné!

Jiným důkazem výrazně změněných vodních poměrů jsou pylové analýzy – určení podílu jednotlivých dřevin, které vychází z pylu, uloženého ve vrstvách z období před přelomem letopočtu. Právě dřevin měkkého luhu, tedy těch, které snášejí dlouhodobé zaplavení, zde bylo výrazně méně než dnes; naopak se tady vyskytoval i buk, který zamokření snáší výrazně hůř.

Jak se rodil les

Na změnu vodního režimu reagoval les přirozeně: nástupem druhů, kterým nové podmínky vyhovovaly – především dubu letního, olší, vrb, habru. Voda se rozlévala i několikrát do roka soustavou spletitých ramen, pomalu vysychala v periodických tůních. Vznikl lužní les, království komárů. Z důvodu častých záplav bylo lidské hospodaření v oblasti omezené, vznikaly zde především louky a pastviny, kterým zaplavování nevadilo. Ba naopak – díky vodě bohaté na živiny bylo možné kosit trávu i několikrát do roka. Lidé zde pásli užitková zvířata, o čemž hovoří jak kroniky, tak sama příroda – mohutné duby na loukách byly vysazovány právě jako zdroj žaludů pro prasata. V dnešní době ovšem seno není žádaným artiklem a živočišná výroba se přesunula z krajiny do zemědělských družstev. Travní plochy začaly zarůstat křovinami a následně lesem. Od roku 1938 les pohltil desetinu zdejších travních porostů.

Lidé dříve hospodařili i v lesích, které ovšem na mnoha místech vypadaly úplně jinak, než dnes. Někdejší obyvatelé sem chodili pro topivo, stavební materiál i píci pro dobytek. Podstatné je, že dřevo na otop bylo získáváno osekáváním jednotlivých haluzí, ne porážením celých stromů. Ty zmlazovaly z pařezů, proto se takový les nazýval pařezina, odborně les nízký. Oproti dnešnímu klasickému (vysokému) lesu byl mnohem prosluněnější a řidší, což právě dubu vyhovovalo – stejně jako zmlazování z pařezů. Kombinací obou výše zmíněných typů je les střední: některé ze stromů v pařezině (tzv. výstavky) byly ponechány a dosáhly velkého vzrůstu a věku. S těmi se můžeme v lesních porostech mnohde setkat dodnes.

Vysoký les místo mozaiky

Pastva v lesích byla oficiálně zakázána tereziánským lesním patentem v polovině 18. století, ale ve zdejší oblasti se běžně se praktikovala ještě více jak sto let. Dokonce i na leteckých snímcích z roku 1938 jsou dobře patrné velké oblasti řídkého, rozvolněného lesa, který zabíral necelou pětinu z lesních porostů.

Ve 20. století ale nastal radikální obrat v hospodaření. Prakticky jedinou formou je les vysoký, kácený po hektarových holých sečích, které mnohdy tvoří výraznou šachovnici. Z hlediska biodiverzity to znamená, že místo mozaiky různě starých stromů s různým stupněm zapojení a tedy i zastínění máme hustý homogenní les, kde jsou všechny stromy stejně staré. K tomu připočtěme některé kontroverzní praktiky, jako je tzv. frézování pasek. Během tohoto procesu se rozmělní půda a v ní vše živé včetně zbytků pařezů a kořenů až do několika desítek centimetrů hloubky. Cílem je, aby relativně náročný dub vyrostl ze semenáčků. Asi není překvapivé, že za těchto okolností to jde s mnohými organismy s kopce.

Dokud je čas

Poměrně hodně našich brouků vyžaduje pro některou fázi svého života staré stromy, mrtvé nebo osluněné dřevo. Patří mezi ne například naši největší brouci tesařík obrovský a roháč obecný nebo pestrobarevní krasci. Jenže vhodných dřevin ubývá – v roce 1938 bylo solitérních stromů dvojnásobek, z těch dnešních je více jak polovina mrtvých, další jsou proschlé, jen necelá šestina je v dobrém stavu. Rovnice je jednoduchá – i kdybychom okamžitě začali s jejich obnovou, nová generace vyroste až za dlouhá desetiletí. Při současném lesním hospodaření sice vlivem historických okolností mýtního věku dorůstá velké množství porostů, ty jsou však všechny pokáceny. Zatímco v roce 1990 zde staré porosty (nad 90 let) zabíraly téměř polovinu plochy, dnes zabírají pouze necelou třetinu a naopak těch nejmladších, vysázených v uplynulém dvacetiletí, je celá čtvrtina.

TIP: Čekání na Nový prales – Jako dárek můžete někomu věnovat kus pralesa

Snahy o vyhlášení chráněné krajinné oblasti, která by mohla znamenat účinnější ochranu, byly i při posledním pokusu (oblast měla být původně chráněna již od roku 1976, kdy byla vyhlášena CHKO Pálava) marné a kompromisní jednání mezi lesníky a ochranou přírody nedávají vždy nejlepší výsledky. Podařilo se například dohodnout dosáhnout ponechávání výstavků na pasekách, avšak obnovení řídkého lesa aspoň na některých územích nebo výraznější omezení ryze komerční těžby je v nedohlednu.

Pokud budete mít čas, na soutok Moravy a Dyje si – třeba na kole – rozhodně výlet udělejte. Pokochejte se zdejšími velikány, které za nějaký čas dalších minimálně pár set let shlížet na okolní krajinu nebudou. Další informace o krajině soutoku Dyje a Moravy najdete na webu www.mordyje.cz

Vulkány samozřejmě jsou nebezpečné. Erupce havajské sopky Kilauea ale ukazuje, že sopky dovedou i tvořit. Vytéká z ní láva, která před našima očima sice ničí stávající krajinu, zároveň ale vytváří nové pobřeží v oblasti zálivu Kapoho.

V souboji ohně a vody, kdy do moře vtéká žhavá láva, obvykle vítězí voda. Jedině když je proud lávy dost rychlý, a zároveň je lávy velké množství, může vzniknout nová pevnina, na kterou je časem možné si i stoupnout. Jinak lávu rychle spolykají věčně pohyblivé vlny oceánu.

TIP: Aljašský ostrov Bogoslof za poslední měsíc zdvojnásobil svoji rozlohu

Na Havaji teď vítězí oheň a právě vzniká nejmladší země na planetě. Podle odborníků americké agentury United States Geological Survey (USGS) se ale teprve časem ukáže, nakolik je nově vytvořená pevnina v zálivu Kapoho stabilní.

Magnetická pole známe především ze Země. Poslední dobou je ale objevujeme i ve vesmíru, kde mohou být extrémně silná a extrémně velká, a mohou hrát významnou roli v mnoha procesech.

Kate Pattle z Univerzity centrálního Lancashire a její kolegové z týmu známého jako BISTRO, jako první pozorovali extrémně slabá magnetická pole, která prostupují slavné Pilíře stvoření, elegantní struktury z kosmického prachu a plynu v Orlí mlhovině.

Magnetická pole stvoření

V Pilířích stvoření se před našima očima rodí nové hvězdy. Pattleová a tým BISTRO zjistili, že právě slabá magnetická pole, která protínají Pilíře, významně přispívají k formování a udržování jejich tvarů.

TIP: Pilíře stvoření ve 3D: Nový pohled na Orlí mlhovinu odhaluje nové detaily

Zároveň se tato magnetická pole podílejí na vzniku nových hvězd ve hvězdných porodnicích Pilířů. Badatelé pozorovali magnetická pole Pilířů stvoření s pomocí submilimetrového radioteleskopu James Clerk Maxwell Telescope (JCMT) havajské observatoře na Mauna Kea.

Proč prarodiče stále poslouchají Elvise a rodiče nedají dopustit na Abbu? Zajímavý výzkum nedávno odhalil fenomén, který je za toto všechno zodpovědný. Pokud vám ještě nebylo třicet, připravte se na hudební paralýzu!

Britská služba pro streamování hudby Deezer nedávno uskutečnila průzkum mezi svými uživateli ve Velké Británii. U tisícovky z nich zjišťovali jejich hudební preference a zvyky při streamování hudby.

TIP: Hudba ovlivňuje naše utrácení v restauracích a obchodech

Když pak dali všechny výsledky dohromady, zjistili, že průměrně ve věku 30,5 u posluchačů dochází k něčemu, co nazvali „hudební paralýzou“. Lidé přestávají poslouchat nové hudebníky anebo hudební žánry a „zamrznou“ v tom, co poslouchali doposud.

Vědci říkají, že novým věcem v hudbě jsou nejvíce otevření teenageři, zejména ve věku od 11 do 14 let. Pak zájem lidí o novou hudbu pozvolna slábne a u většiny na sklonku dvacátých let života prakticky úplně vymizí.

V případě klasického pluhu se při práci odděluje zemina asymetrickou radlicí, na niž navazuje odvalová deska, která zeminu obrací na jednu stranu. Místo toho ruchadlo spojuje radlici a odvalovou desku do jednoho, mírně válcovitě prohnutého tělesa. To ornici nejen krájí a obrací, ale také drolí a kypří.

Jak zjednodušit orbu

Autoři nápadu byli dva a vešli do historie jako bratranci Veverkové, mladší František (1799–1849) byl sedlák, který neustále něco vylepšoval, zatímco Václav (1796–1849) se živil jako kovář. Oba hnala touha proces orby co nejvíce usnadnit. 

Po řadě zkoušek dospěli v roce 1827 k finální podobě ruchadla. Jejich nadšení nad výsledkem bylo obrovské. Obsluha vyžadovala méně námahy než jiná, tehdy běžně využívaná oradla, a hlavně se snížily požadavky na tažnou sílu. A jako bonus navíc docházelo i ke zjednodušení kultivace ornice. Jejich ruchadlo se později stalo jedním ze základních typů takzvaných plužních těles většiny konstruovaných pluhů.

A proč právě ruchadlo? Název ruchadlo (někdy se uvádí také rucháč) prý vznikl podle tradice naprosto spontánně, a to právě po prvním předvedení vynálezu, který „ruchal“, tedy drobil a rozrušoval půdu.

Přelomový vynález?

Ano i ne… Ruchadlo na jednu stranu vyhovovalo navyklým způsobům orby i ekonomickým možnostem zemědělců, kteří si orební nářadí dovedli vyrobit sami nebo tak činili za pomoci místních řemeslníků. Přesto historikové nadšení interpretů ruchadla coby vynálezu zlomového významu mírní, protože nemá univerzální využití. Orba s tímto typem plužního tělesa se osvědčila hlavně na lehkých a středně těžkých půdách. 

TIP: Od bláznivého nápadu k hitu: Kde se vzaly kolečkové brusle?

Podle doktorky Hany Vincenciové z Východočeského muzea v Pardubicích je mnohem zajímavější jiná věc, a to společenské a životní podmínky, postavení a vzdělání tvůrců ruchadla. K nápadu totiž dospěli bez odborného školení a vycházeli přitom pouze z vlastních zkušeností a postřehů. To také nejspíše bylo důvodem, proč jim bylo autorství vynálezu přiznáno teprve až mnoho let po jejich smrti. Výraznou měrou se na tom podílely české vlastenecké kruhy.