Pokud víno, jako je například cabernet sauvignon, obsahuje velké množství chemických látek označovaných jako alkylmethoxypyraziny, přebíjí to jejich ovocný či květinový buket. Výsledkem je pak vyloženě odpudivá chuť a nelibý zápach.

Ve vínu se objevuje zvýšené množství alkylmethoxypyrazinů, jsou-li hrozny sklízeny časně anebo když réva roste v chladném podnebí. Výrobci vín se snaží tyto látky neutralizovat přidáváním aditiv, jako jsou parfémované dubové odštěpky nebo třeba aktivované dřevěné uhlí. Výsledky ale nejsou nijak oslnivé.

TIP: Se sklenicí roste chuť? Větší sklenice s vínem nutí lidi více pít

Australští vědci proto přišli s mnohem účinnější technologií. Vyvinuli magnetické nanočástice, které obsahují polymer schopný absorbovat alkylmethoxypyraziny. Když nanočástice dokončí svou práci, stačí je jednoduše vytáhnout z vína magnetem.

Experimenty a následná měření citlivými přístroji ukázaly, že tímto způsobem je možné odstranit až tři čtvrtiny obsažených alkylmethoxypyrazinů. Skupina degustátorů vín potvrdila, že tato metoda nemá negativní vliv na chuť vína.

Už před pár lety jsem si řekl, že z divokých orchidejí mě za hranice Česka přinutí vycestovat snad jedině tořiče. Z původně vlastně záporného postoje se vytvořilo drobné semínko, které za nějakou dobu vyklíčilo v myšlenku opravdu se za cizokrajnými tořiči vypravit.

Vzhůru na jih

Z barevných evropských orchidejí (Orchidaceae, vstavačovité) mám nejraději tořiče (Ophrys). Pestrost jejich květů je nepředstavitelná – žádný tvar a barva či kresba zrcátka téhož druhu není nikdy stejná, a to ani na téže lokalitě pár metrů od sebe. Unikátní je i jejich ochota křížit se, čímž vznikají opravdu neviděné kuriozity.

Centrum výskytu tořičů je ve Středozemí a asi nejlepší podmínky pro růst i poměrně hojné křížení jsou na jihu Itálie. Zřejmě nejvíce i z dalších druhů orchidejí je však na poloostrově Gargáno, kam jsme se vydali na konci dubna.

Vápence tořičům svědčí

Gargáno se nachází v jihovýchodní části Apeninského poloostrova – na jadranském pobřeží v regionu Apulie. V geologické minulosti bylo Gargáno ostrovem, pevninou se stalo až po poklesu mořské hladiny někdy v miocénu. Dnes je to každopádně velmi hornatý poloostrov a často jsme se proto pohybovali ve výškách okolo 700–800 metrů. V roce 1995 byl na většině území poloostrova zřízen národní park Parco Nazionale del Gargano s rozlohou větší než 120 000 hektarů.

Na pobřeží jsou útesy a mnoho pláží, ale ty nás vůbec nezajímaly, i když i tam orchideje určitě jsou. Zdržovali jsme se zejména na hornatých pastvinách s vápencovým podkladem a četnými výchozy vápenců s hojným krasovým doprovodem. Pouze v centrální části se můžete setkat s lesem, bohužel na typicky lesní druhy orchidejí nám už nezbyl čas.

Orchideje na pastvinách

V Itálii nám každý den pršelo a rozhodně nebylo teplo, což sice neprospělo našemu pohodlí, ale fotografie přece jen vypadaly lépe. Trvale deštivé počasí mělo ještě jednu výhodu. Když mi v 5:20 zazvonil budík a já se šel podívat na balkon, mohl jsem svým společníkům jen říct: „Hvězdy nejsou vidět a prší,“ a jít ještě dvě hodiny spát. Pořádně odpočati jsme pak na celý den vyjížděli do kopců.

To, že jsou na poloostrově Gargáno orchideje v obrovském množství, se potvrdilo. Bohužel ale nemohu souhlasit s informacemi uvádějícími, že jsou všude. Měl jsem vytipovaných hodně lokalit, ale na některých nebyla jediná kytka. Většina orchidejových „zahrádek“ je využívána jako pastvina pro dobytek a tu a tam je úplně vše spaseno. Měl jsem zakreslené lokality prakticky po celém poloostrově, ale v podstatě jsme uspěli jen na jihovýchodním pobřeží (Manfredonia, Mattinata, Monte Sant´Angelo). Navštívili jsme 14 lokalit, ale jen na šesti jsme intenzivně fotografovali. Část taxonomicky zajímavých kytek jsem pak zaměřil GPS navigací.

Místo plné života

Jak jsme se však sami přesvědčili, milovníkům flóry se na Gargánu nenabízejí k vidění jen orchideje. Těch je tady sice asi 60 druhů, ale na své si přijde i botanik se širším záběrem. Odhaduje se, že v Itálii roste přes 5 000 původních druhů rostlin, z toho na samotné ploše Gargánského národního parku lze najít více než 2 000 druhů. To je číslo srovnatelné s počtem všech rostlinných druhů, které se vyskytují na mnohem větším území České republiky. Řada z místních zelených krasavic je také chráněna italskými zákony nebo mezinárodními ochranářskými úmluvami.

Přestože jsme se na pozorování zvířat nijak nesoustředili, jejich rozmanitost za květenou nijak nezaostává. Na poloostrově hnízdí asi tři čtvrtiny italské avifauny, tedy kolem 180 druhů. Na seznamu vyniká třeba sýkořice vousatá, pisila čáponohá, volavka červená, drop malý nebo mandelík hajní. Výjimečné bohatě jsou zastoupeni datlovití ptáci, včetně strakapouda bělohřbetého. Ze savců určitě stojí za zmínku alespoň daněk evropský, kočka divoká, jezevec lesní nebo dokonce dikobraz obecný. Všude v bezlesé krajině lze zahlédnout ještěrku italskou a různé druhy hadů, zejména užovek.

Od pobřeží do lesů

Kromě Gargánského pohoří (Promontorio del Gargano) s nejvyšším vrcholem Monte Calvo (1 056 m n. m.) dává poloostrovu atraktivní podobu i členité pobřeží s četnými ostrůvky a zátokami. Na hranici moře a pevniny můžete obdivovat bizarní skalní útvary vymodelované mořským příbojem nebo vysoké útesy, pod nimiž jsou ukryté malé písčité pláže. Dalšími unikáty Gargána jsou pak dvě jezera s mokřady – Lago di Lesina a Lago di Varano, obě ležící na severním okraji poloostrova.

TIP: Drákuly bez touhy po krvi: Orchideje Jižní a Střední Ameriky

V minulosti téměř celý poloostrov pokrývaly lesy. I dnes, kdy už zaujímají jen asi 15 % plochy národního parku, ovšem představují velké přírodní bohatství. Na největší ploše lesa ve Forestra Umbra v centrální části Národního parku Gargáno se podle nadmořské výšky střídají borovice, jedle duby, lípy, buky javory jilmy a tisy. Některé porosty jsou přitom staré až 500 let. Pobřeží pak na některých místech lemují porosty pinií nebo během léta pořád svěže zelené borovice halepské. Ve vnitrozemí jsou pak časté i olivové háje. Dá se říct, že vše tu má své neopakovatelné kouzlo.

Tycho Brahe (1546–1601) pocházel ze starého dánského aristokratického rodu a v souladu s tehdejší tradicí jako syn šlechtice studoval – nejprve filozofii a rétoriku, poté práva. Když roku 1565 zdědil velký majetek, mohl si dovolit věnovat se pouze svým koníčkům, tedy alchymii a astronomii. A aby měl v dané oblasti lepší možnosti práce, vystudoval ještě chemii.

V roce 1571 se vrátil do Dánska, kde založil vlastní observatoř. Poté cestoval po Evropě, načež se ovšem talentovaného vědce rozhodl podpořit dánský král Frederik II. a nechal mu na ostrově Hven postavit hned dvě observatoře – Uranienborg a Stjerneborg. Tam pak Brahe strávil většinu svého profesního života. 

Roku 1597 však nastoupil na trůn nový dánský král Christian IV., s nímž vedl učenec rozepře. Opustil proto rodnou zemi a opět cestoval po starém kontinentě. Ke konci života obdržel pozvání na dvůr císaře Rudolfa II. a později postavil novou observatoř v Benátkách na Jizerou. Není bez zajímavosti, že v posledních měsících astronomova života byl jeho asistentem neméně známý Johannes Kepler.

Především systematik

Brahe byl zejména vynikající pozorovatel a poslední z velikánů, kteří oblohu sledovali pouze očima, bez možnosti využít dalekohled. Přesto se jeho výsledky staly základem práce mnoha dalších, přičemž se je nepodařilo překonat ještě mnoho desítek let po objevu dalekohledu. Ani zmíněný přístroj totiž nemohl nahradit učencovy znalosti, ale především vytrvalost a důslednost, s jakou svá pozorování a následné výpočty prováděl. 

Tycho Brahe například velmi přesně změřil paralaxy komet, a dokázal tak, že stálice nepředstavují atmosférické úkazy, ale tělesa pohybující se daleko za oběžnou dráhou Měsíce. Slavný astronom rovněž exaktně proměřil a popsal polohy a trajektorie planet.

Nedosahoval však pouze úspěchů: Jeho teorie o fungování Sluneční soustavy se ukázala jako mylná. Chtěl vytvořit koncept, který by překonal starou Ptolemaiovu představu, ale zároveň by nedráždil církev. Proto umístil do středu vesmíru Zemi, kolem níž obíhal pouze Měsíc se Sluncem, zatímco ostatní planety kroužily kolem naší hvězdy. Mimo jiné se věnoval také astrologii, kterou dnes ovšem nevnímáme jako vědu.

Kontroverzní švýcarský badatel Erich von Däniken v jedné ze svých knih uvádí, že narazil téměř na třicet více či méně věrohodných hypotéz o původu a smyslu ruin chrámového komplexu Chavín de Huántar. Sám autor, věrný své tradici, přitom vidí v některých dochovaných chavínských kresbách stroje mimozemského původu. A tvrdí, že Chavín de Huántar odpovídá biblickému popisu Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, což prý představuje možný důkaz dávné existence leteckého spojení mezi oběma místy. 

Patříte-li k těm, kdo si při čtení teorií zmíněného záhadologa klepou na čelo, můžete si vybrat z mnoha dalších hypotéz o tajemném chrámu. Mezi nejaktuálnější patří třeba teze, že jedna z kreseb na nalezené a posléze ztracené chavínské kamenné desce zobrazuje předvěký parní stroj – sloužící k pohonu horkovzdušných balonů. Nebo že byl podzemní labyrint chrámového komplexu vybudován jako jakési obří varhany. S teorií, že jde o zařízení schopné vyloudit celou škálu zvuků a akustických efektů, přišli v polovině 90. let minulého století vědci ze Stanfordovy univerzity v USA. Podle nich mohli chavínští vládci takové zařízení využívat, aby si podmanili a ovlivnili tisíce věřících, kteří přicházeli do komplexu Chavín de Huántar pokleknout před dnes neznámými božstvy. 

Odkud a proč?

Archeologické naleziště na místě zvaném Chavín de Huántar se nachází v Peru. Leží v jednom z údolí na východních svazích And severně od Limy, ve výšce přes 3 000 m n. m. Po letech dosud neukončeného výzkumu došli archeologové k závěru, že se jedná o centrum a posvátné místo tajemné civilizace Chavín, které existovalo mezi lety 1500 a 300 př. n. l. Jiné zdroje datují vznik areálu už do roku 3000 př. n. l. a další do období let 900–200 př. n. l. 

Na první pohled je to odlehlé místo, ale při bližším zkoumání odhalíte poměrně snadný přístup k peruánskému pobřeží Tichého oceánu i do oblasti Amazonie. Před stovkami let se tak mohlo jednat o logickou křižovatku severojižních a západovýchodních obchodních cest a Chavín de Huántar mohl mít kromě duchovního i značný strategický význam. Z dosud známých faktů vyplývá, že šlo o velmi vyspělou kulturu, kterou lze považovat za první mimořádně rozvinutou civilizaci nejen v oblasti, ale i na celém americkém kontinentě. Nikdo však přesně neví, kde se chavínská kultura vzala, ani proč zanikla.

Samotné město či chrámový komplex Chavín de Huántar se podle odhadů archeologů rozprostíraly na ploše kolem třinácti hektarů. O ruinách ztraceného města v horách věděli už středověcí kolonizátoři jihoamerického kontinentu. „Byla to nejznámější svatyně, uctívaná jako u nás Řím či Jeruzalém, kam chodili indiáni z celého království přinášet své oběti,“ poznamenal si již v roce 1620 španělský kronikář Antonio Vásquez de Espinoza. 

Odplavené poklady 

Souvislý výzkum místa se však datuje až od 30. let minulého století. Peruánský archeolog Julio César Tello, kterého lze považovat za „otce“ novodobé proslulosti Chavínu de Huántar, začal na místě odkrývat první fantastické objevy: kamenné desky a stély s vyobrazeními tajemných postav s lidskými i zvířecími rysy, kamenné hlavy, množství keramiky a také zbytky východního i západního průčelí chrámového labyrintu. Pořídil první mapy a náčrty a teprve z nich začalo být patrné, jak nesmírně vzrušující archeologická výzva se na východním úbočí And po tisíce let skrývá. Tello také jako první vyslovil důležitou hypotézu o původu chavínské civilizace v amazonské oblasti. 

Archeolog shromažďoval většinu svých cenných objevů v improvizovaném depozitáři přímo na místě, což se mu málem stalo osudným, protože v lednu roku 1945 se protrhlo jedno ze sousedních jezer a následná povodňová vlna všechny artefakty zničila. Tello stačil naštěstí alespoň část nálezů přepravit do Limy, případně tam postupně odeslal jejich odlitky či nákresy. Samotné stavby voda naštěstí nepoškodila. 

Poselství posvátného jaguára 

Další ránu zasadily nalezišti přírodní živly v roce 1970, kdy už byl Chavín de Huántar známou lokalitou a předmětem zájmu mnoha slavných archeologů. Ničivé zemětřesení, které zabilo tisíce lidí včetně české horolezecké expedice pod Huascaránem, poškodilo i chavínský areál a na nějakou dobu zastavilo veškeré práce. 

O to větší energii pak archeologové věnovali odkrývání dalších tajemství andské svatyně. V roce 1972 objevil peruánský badatel Luis Guillermo Lumbreras obrysy nejstarší chavínské stavby, nazývané Templo Viejo (Starý chrám), vybudované pravděpodobně kolem roku 850 př. n. l. V prostorách chrámu byl objeven také tajemný monolit, pojmenovaný El Lanzón. Kamenná socha zobrazuje lidskou postavu s rysy jaguára, který byl pro chavínskou kulturu posvátným zvířetem. Španělský výraz pro monolit vychází z tvaru plastiky, jež připomíná oštěp. Existuje mnoho domněnek, co El Lanzón přesně symbolizuje, ale podle všeho jde o zpodobnění chavínského boha s tesáky, vystouplými nozdrami a obočím ve tvaru hada. 

Uvnitř Velké pyramidy

Chrámový komplex představoval mimořádně propracovanou a složitou stavbu s mnoha schodišti, výklenky, galeriemi a prostranstvími. Zahrnoval prostory s kamennými stropy i otevřená nádvoří a také spletitý systém průduchů, sloužících pravděpodobně jako jakási předvěká klimatizace. Vše pak obepínal násep ve tvaru písmene U. 

Součást areálu tvoří velké náměstí, které badatelé považují za pravděpodobné shromaždiště pro obřady či bohoslužby. A právě v jeho středu byl nalezen jeden ze slavných a tajemných chavínských artefaktů, tzv. Tellův obelisk nebo též obelisk Tello. Pokrývá ho spleť velmi jemných kreseb, jejichž smysl je už léta předmětem dohadů – dosud se však pro ně nepodařilo nalézt uspokojivé vysvětlení. Někteří archeologové považují kresby na obelisku za jakýsi atlas zeměpisných i faktografických informací, které mohly zahrnovat například popisy cest související s pohybem na nepřátelských územích. 

Areálu pak dominuje tzv. Velká pyramida, někdy také nazývaná Castillo. Dosahuje výšky přes deset metrů a zaujme především schodištěm se zbytky sloupů a kamenů s motivy jaguárů. Poutavý je rovněž portál, jemuž dávní stavitelé vtiskli překvapivý černobílý efekt použitím černého lávového kamene a bílého vápence. 

Uvnitř pyramidy se nachází spletitý systém chodeb a průlezů a také labyrint kanálů, které pravděpodobně přiváděly vodu k rituálním účelům. Voda byla vedena ze severu z ledovcové řeky Wacheqsy tekoucí přibližně od východu k západu a třemi hlavními kanály z řeky Mosny obtékající východní stranu města. Úzké kanálky směřovaly podél stěn hlavního náměstí a sbíhaly se do jihovýchodního rohu, odkud voda tekla do hlavního podzemního kanálu. Právě na základě výsledků průzkumu podzemních vodních labyrintů vznikla poměrně nedávno hypotéza, že celý systém sloužil pro vytváření zvukových efektů, jež tvořily součást chavínských rituálů.

Raimondiho stéla

Už celá léta nedává seriózním vědcům i zastáncům nejrůznějších obskurních záhadologických teorií spát snad nejznámější chavínský nález, tzv. Raimondiho stéla. Necelé dva metry vysoký kamenný monolit zpopularizoval především už zmíněný Erich von Däniken. Spisovatel tvrdí, že do detailů vypracované rytiny v kameni zobrazují stroj či technologii mimozemského původu. 

TIP: Přísně tajné svatyně: Rudý domov tajemných duchů

Nedávno ovšem vzbudil pozornost i názor německého inženýra Wolfganga Volkrodta, který považuje kresby na stéle za zobrazení stroje na výrobu kondenzované vody, který využívá princip tlaku a ochlazování vodních par – tedy předvěkého parního stroje. Volkrodt je vědec a kromě jiného i autor mnoha patentů, a jeho pohled na význam Raimondiho stély tedy mezi nejrůznějšími obskurními teoriemi poměrně výrazně ční. Podle něj se na stéle nenachází žádná změť fantazií meskalinem omámeného sochaře, ale zcela jasná kresba kotle, který vyrábí páru. Ta pak uvádí do pohybu osm výkyvných pák a soustavu pístů, tedy něco jako motor, který by mohl pohánět další zařízení. Jaká? To je jedna z dosud neodhalených záhad místa jménem Chavín de Huántar. K populárním domněnkám patří například ta, že Chavíňané používali horkou páru k plnění balonů.

Badatelé ochotní brát Volkrodta vážně však upozorňují, že pokud by měl pravdu, bylo by nutné nahlížet zcela novým pohledem i na další artefakty z naleziště. Vzrušující převratné objevy z And nás tedy možná ještě čekají. 

V dnešním světě bojují stovky milionů lidí s diabetem 2. typu. Snaží se snížit hladinu cukru v krvi všemi možnými způsoby. Obvykle k tomu používají změny v životním stylu a rozličné léky. Někdy to ale nestačí a lékaři mohou přistoupit k bariatrické operaci, které spočívá v bypassu žaludku.

Smyslem této operace je zmenšení žaludku a obvykle dojde ke dramatickému ústupu cukrovky a výraznému zlepšení života pacienta. Problém je ale v tom, že jde o trvalý zásah do trávicí soustavy, který není bez rizika. Proto se k bypassu žaludku odhodlá jen málo nemocných.

TIP: Lékaři ve Finsku spouští klinické testy vakcíny proti cukrovce 1. typu

Američtí bioinženýři nedávno vyvinuli speciální přípravek, který s jistou nadsázkou funguje jako chirurgický zákrok, tedy bypass žaludku, v tabletce. Jejich lék LuCl totiž dočasně zevnitř zablokuje povrch tenkého střeva a zařídí, že člověk nemůže přijímat glukózu. Když pacient tuto tabletku užije asi hodinu před jídlem, zablokuje mu příjem podstatné části cukru, který bude jeho jídlo obsahovat. Experimenty s potkany dopadly velmi slibně, uvidíme, jak bude LuCl fungovat u lidí.

Vědci americké vesmírné agentury NASA se bezúspěšně snaží navázat spojení s roverem Opportunity, který na Marsu pracuje už téměř 15 let. Předpokládají, že se sám přepnul do úsporného režimu kvůli nedostatku energie způsobenému nynější velkou písečnou bouří na rudé planetě.

Písečná bouře, která je největší za několik posledních let, zasáhla okolo 35 milionů čtverečních kilometrů, tedy čtvrtinu povrchu Marsu. V důsledku písečné bouře nemají solární panely roveru dostatek sluneční energie. Z posledních údajů, které rover odeslal vyplývá, že výkon panelů je pouze okolo 4 % oproti běžnému stavu.

Kromě prachové bouře a nedostatku slunečního světla vědcům způsobuje vrásky i snižující se teplota. Na Marsu sice začíná letní sezóna a prach v atmosféře udržuje proti normálu mírně vyšší teplotu, z dat odeslaných 8. června ale vědci vyčetli, že teplota v okolí roveru padá k -36 °C. Opportunity je ale stavěný na minimální teploty do -55 °C. Výraznější propad teploty by ale mohl znamenat problém.

Přes všechny potíže ale v NASA zatím panuje mírný optimismus. Bouře z roku 2007, a která poškodila jeden přístrojů roveru, byla větší než ta současná. Na druhou stranu Opportunity byl v té době podstatně mladší a méně opotřebovaný. 

Paulus se obával zimy strávené v troskách, na nic nečekal a rychle přeskupoval síly ke konečnému úderu. Opět měla pomoci osvědčená taktika úderu na dvou křídlech – v oblasti Mamajovy mohyly a Stalingradského traktorového závodu. Severní rameno kleští by pak postupovalo podél řeky k jihu a odřízlo obránce od posil stále proudících přes Volhu. Čujkovovi přinášeli zvědové přesné informace o německých přípravách, a tak posílil své jednotky u traktorového závodu, aby zabránil obchvatu.

Předchozí část: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (1)

Konečně zastaveni

Jako první zaútočili 27. září Sověti, ale Luftwaffe bleskurychle zareagovala a přinutila rudoarmějce zastavit. Další na tahu bylo 11 německých divizí včetně tří tankových, jež se z několika stran tlačily na stále se zmenšující sovětské území. Rudoarmějce zachránil zmíněný přesun části jednotek na sever, které zastavily nebezpečný postup Němců podél řeky od severu. Čujkov přisunoval přes Volhu posily – jen od 25. září do 5. října šlo asi o 160 000 mužů. Luftwaffe se snažila životně důležitou zásobovací trasu přes Volhu přerušit, ale když se na tento úkol soustředila, postrádala síly potřebné k přímé podpoře bojujících jednotek.

Paulus se na konci září zaměřil na likvidaci výběžku fronty, který vedl od předměstí Rynok na severozápad. To se postupně dařilo a Němci pak mohli na stalingradské průmyslové podniky útočit z více stran. Sověti krok za krokem ustupovali, i když v centru města stále drželi pozice poblíž Mamajovy mohyly. Paulus vystupňoval úsilí a na zbrojovku Barikády a traktorový závod útočilo naráz několik divizí natěsnaných na úzké frontě. Dne 7. října museli Němci zastavit útok kvůli všeobecnému vyčerpání svých jednotek. V druhém kole stalingradské bitvy zvítězil Čujkov a Paulus žádal o posily v podobě tří pěších divizí. Dostal ale jen čtyři prapory pionýrů a tíha bitvy nadále ležela na jeho oslabených formacích. 

Do třetice všeho zlého 

Dne 14. října začala třetí fáze bitvy o město. Němci soustředili na několik kilometrů dlouhém úseku asi 90 000 mužů, jež podporovalo asi 300 tanků. Po silném leteckém bombardování a dělostřelecké přípravě přešly úderné jednotky do akce, přičemž v čele postupovaly čtyři zmíněné pionýrské prapory.

Paulus koncentroval nápor na střed nepřátelské linie a tamější nejsilnější opěrný bod – traktorový závod. Němci, věrni své taktické doktríně, útočili na místa, kde se stýkaly sektory bráněné jednotlivými sovětskými formacemi. Díky přesile a velké palebné síle je pak od sebe oddělovali a tlačili se do vzniklých průlomů.

Vítězství na dosah 

Wehrmacht utrpěl těžké ztráty, ale zdálo se, že konečně uspěje. Prvního dne útoku se 14. tanková divize prodrala mezi dvěma střeleckými divizemi a mezi Rynkem a Stalingradem dorazila k Volze, čímž rozdělila již tak malé území bráněné Čujkovovými vojáky. Ti cítili, že se blíží rozhodující okamžik bitvy, a byli vysoce namotivováni. Mezi mužstvem se rozšířilo heslo Za Volhou už pro nás není země.

Šedesáté druhé armádě hrozilo úplné zničení. Sovětské jednotky tály jako jarní sníh. Jen 15. října Němci zničili tři střelecké pluky a čtvrtý izolovali. Během dvou dnů padlo 75 % sovětských vojáků držících Stalingradský traktorový závod. Němci se navzdory vlastním těžkým ztrátám (například jeden prapor 305. divize přišel o šest z osmi důstojníků) ocitli pouhých 300 m od Čujkovova bunkru, a aby ho obsadili, posílili útočníky o 94. pěší a 14. tankovou divizi, která si mezitím krátce odpočinula v záloze.

Sovětský generál se musel 17. října přesunout. Téhož dne německé tankové jednotky rozdrtily několik nepřátelských formací a vytlačily obránce z většiny předměstí Rynok. Tou dobou se již úsilí celé východní fronty točilo téměř výhradně kolem Stalingradu. Oficiálně sice ještě probíhala ofenziva na Kavkaz, ale protože valná většina posil směřovala k Volze, postupně se zastavila i ta. 

Oboustranné vyčerpání 

Po 20. říjnu už Čujkov držel jen necelý kilometr dlouhý úsek pravého břehu Volhy. Wehrmacht 11. listopadu obsadil většinu továrny Rudý říjen a odřízl závod Barikády. Nedlouho poté již zůstávaly Sovětům ve Stalingradu jen tři malé a oddělené kousky země. V polovině listopadu 1942 vypadala situace obránců bezvýchodně. Sovětské útvary se smrskly jen asi na desetinu tabulkových počtů a Čujkov stručně varoval hlavní stan: „Jednotkám chybí munice i zásoby.“

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Ve stavu totálního vyčerpání se však nacházelo i mnoho německých oddílů, část z nich přišla v boji o 40 % mužů. Šestá armáda ztratila celkem asi 70 000 mrtvých, raněných, zajatých či nezvěstných a nutně potřebovala odpočinek. Útoky u továrny Barikády se zastavily a o tři dny později situační zpráva vrchního velení pozemních sil hlásila: „Na většině fronty armádní skupiny žádná zvláštní bojová aktivita.“ Ve skutečnosti již Paulus neměl sílu na finální úder, kterým by konečně splnil zadaný úkol. Na řadě byli Sověti, kteří již po dva měsíce v největším utajení chystali svou protiofenzivu.

Studie Mette Lillieové z australské University of Sydney odhalila, jaké přesně nebezpečí ohrožuje populace ptakopysků (Ornithorhynchus anatinus). Důvodem je nízká genetická diverzita genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC), který hraje klíčovou úlohu v obraně organismu proti patogenům a nemocem.

Stav, ve kterém se ostrovní populace nacházejí, je způsoben příbuzenským křížením v rámci dlouhodobě izolované skupiny jedinců. Například na King Islandu je populace ptakopysků izolována od okolí od poslední doby ledové, která tu panovala před 14 000 lety. Na Kangaroo Island se ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století dostalo asi 20 ptakopysků, kteří tu vytvořili malou populaci, jež mohla jen stěží zajistit potřebnou diverzitu.

TIP: Rakovinou stíhaný tasmánský čert: Ďábel u brány pekelné

„Když je v genech MHC velké množství variací, populace lépe prospívá a dokáže odolávat nemocem,“ říká Lillieová. „Malé populace by měly být pečlivě sledovány, aby se zavčas odhalilo případné propuknutí závažného onemocnění. To by totiž mohlo mít na početní stavy katastrofální dopad.“

Podle Lillieové není řešením doplnění populací o jedince z pevniny. Genetická diverzita by sice stoupla, ale současně by izolované populace byly vystaveny riziku zavlečení nemocí, proti kterým se nedokážou bránit. Studie by měla pomoci k lepšímu managementu dalších populací s nízkou genetickou diverzitou, jako je například koala. Zároveň vysvětluje jeden z důvodů decimace ďábla medvědovitého (Sarcophilus harrisii, tasmánský čert), který již od roku 1995 bojuje s nakažlivou formou rakoviny tváře.

Za svého dlouhého dvaašedesátiletého života se Karel IV. několikrát ocitl ve smrtelném ohrožení, z něhož pokaždé úspěšně vyvázl, dokud neutrpěl fatální úraz v pokročilém věku. Zbožný panovník to přisuzoval Boží ochraně a přímluvám svatých. 

Téměř osudná snídaně

Poprvé se Karel ocitl ve smrtelném nebezpečí, když mu ještě nebylo ani patnáct let. V roce 1331 ho otec Jan poslal do Itálie upevňovat lucemburské panství. To se na neklidné italské půdě ovládané množstvím místních rodů a zmítané sílícími ambicemi měst povážlivě drolilo. Při velikonočním pobytu v Pavii došlo k události, na kterou Karel s rozechvěním vzpomínal do konce života.

Mladičkému kralevici a jeho družině byla o velikonoční neděli podána snídaně, načež stihly mnohé z členů jeho doprovodu kruté bolesti. Ani přivolaný lékař nešťastníkům nedokázal pomoci a mohl pouze konstatovat smrt. Z Karlova nejbližšího okruhu zahynuli například jeho hofmistr Jan z Bergu či stolník Šimon z Kailu. Ukázalo se, že šlo o nastraženou past, protože k snídani podané jídlo obsahovalo jed.

Samotnému Karlovi se ovšem jakékoliv potíže vyhnuly, protože si z předložených pokrmů nic nevzal, aby mohl jít následně při mši k svatému přijímání. Přistoupení k eucharistii totiž od věřícího vyžaduje předchozí půst, Karla tak doslova zachránila jeho zbožnost. Na místě byl dopaden neznámý podezřelý muž, který na mučidlech vypověděl, že do jídla přimíchal jed z rozkazu Azza Viscontiho, vládce Milána. Ať už se rozhodneme takto vynucenému doznání věřit, nebo ne, Karlovi někdo o život usiloval. Snad jen opravdové řízení shůry jeho smrti zabránilo.

Nebezpečí číhá v boji

Horká italská půda se Karlovi málem stala znovu osudnou již následujícího roku, když se 25. listopadu 1332 účastnil bitvy u hradu San Felice. Šestnáctiletý kralevic tehdy poprvé stanul v bitevní vřavě. V tomto střetu se svými spojenci bojoval s ligou protilucembursky zaměřených italských měst. Že reálně riskuje svůj život, si dobře uvědomoval, pohyboval se totiž v prvních řadách. V tříhodinové bitvě pod Karlem padl jeho kůň a on sám utržil zranění na rameni. Nakonec však vyvázl a lucemburská strana si u San Felice přes neúspěšný začátek připsala vítězství. Karel všechen zdar přisuzoval svaté Kateřině Alexandrijské, neboť vítězná bitva se odehrála v den, kdy církev slaví její svátek. Po celý svůj život pak zůstal ctitelem této světice.

Další obdobné riziko Karel podstoupil už jako římský král, když v roce 1346 následoval svého otce Jana Lucemburského do bitvy u Kresčaku. I zde utrpěl zranění, protože se nacházel v čele oddílu, který přímo zasáhl do bojů. Zatímco Karlovo zranění šípem bylo pouze lehké, Jan Lucemburský a s ním i mnoho přítomných šlechticů, francouzských i českých, našli v bitevní vřavě smrt.

Dobrodružství na moři

Pozoruhodnou událost s nádechem exotického dobrodružství zažil Karel coby moravský markrabě v roce 1337 při své cestě na jih. Se svou družinou se právě plavil lodí do severoitalské Akvileje, když je přepadli benátští piráti, přinutili je přistát v nejbližším přístavu a požadovali výkupné. Spolu s panem Janem z Lipé se ovšem Karlovi podařilo z lodi lstí uniknout v momentě, kdy posádka vyjednávala s Benátčany. Z druhé strany korábu nepozorovaně sestoupili na rybářskou bárku a skryli se pod pytle a sítě. Na tomto plavidle dokázali bez vzbuzení pozornosti uniknout z dosahu únosců a pokračovat dál do Akvileje po souši.

Riziko rytířského života

Zřejmě nejzávažnější zdravotní problém, alespoň co do délky trvání a následků, Karla potkal v jeho 34 letech. K tomuto ne zcela vysvětlenému incidentu, o němž dobové kroniky mlčí a po kterém král ochrnul na ruce i nohy, došlo na podzim roku 1350. Jeho následkem se panovník musel na dlouhé měsíce zcela stáhnout z veřejného života. Dřívější teorie spekulovaly o prudkém záchvatu dny či prodělaném pokusu o otrávení. Výzkumy profesora Emanuela Vlčka a jeho týmu však ukázaly, že český a římský král ve skutečnosti utrpěl těžké poranění páteře v oblasti krku a s ním spojený otřes míchy.

TIP: Šťastné úniky velkých státníků: Těmto mužům dýchala smrt za krk!

S velkou pravděpodobností šlo o následky úrazu při rytířském turnaji. Těch se mladý panovník s oblibou zúčastňoval – papež například Karlovi v jednom listu vyčetl, že až příliš holduje této světské radovánce.

Povaha vladařových zranění, dodnes patrných na jeho kosterních pozůstatcích, skutečně poukazuje na to, že šlo o náraz tupým předmětem, jenž by mohl odpovídat dřevci soupeře. Při něm došlo ke zlomenině dolní čelisti a prudkému zvratu hlavy dozadu, takže došlo k částečnému vykloubení krčních obratlů. Karlova páteř byla od té doby výrazně vychýlená vpřed a prohnutá doleva, což potvrdili i jeho současníci. Podle italského kronikáře Mattea Villaniho „jeho osoba byla střední postavy, poněkud shrbená, s krkem a hlavou stlačenými dopředu“.

Sluneční soustava se zrodila asi před 4,6 miliardami let smrštěním velké mlhoviny. Z materiálu v této dávné mlhovině vzniklo Slunce, planety i další tělesa našeho planetárního systému.

Astronomka Hope Ishii z Havajské univerzity a její spolupracovníci během pozoruhodného výzkumu zjistili, že atmosféra naší planety i po zmíněných miliardách let obsahuje zrnka prachu, která se vší pravděpodobností pocházejí z původní mlhoviny. Tento prach zřejmě přetrval na kometách a během času se s nimi dostal až do naší atmosféry.

Zrnka prachu z pradávné mlhoviny

Vědci těmto částicím přezdívají GEMS, podle anglického „Glass embedded with metal and sulfides“, čili „sklo uspořádané s kovy a sulfidy“. Zrnka GEMS vznikla slepením menších zrnek ještě předtím, než se ve vznikající Sluneční soustavě objevily komety. Ishiiová a spol. zkoumali GEMS s využitím urychlovače částic a speciálního elektronového mikroskopu v kalifornských laboratořích Lawrence Berkeley National Lab (LBNL).

TIP: Sonda Stardust přinesla prachové částice z časů raného vesmíru

Objev tak prastarého materiálu téměř na dosah je pro vědce velkým úspěchem a rovněž velkou příležitostí k dalšímu zajímavému výzkumu. Díky zrnkům GEMS bychom mohli lépe pochopit procesy, které doprovázejí formování planetárního systému.