Protoplanetární disky obklopující mladé hvězdy jsou plynem a prachem naplněné zásobárny hmoty pro tvorbu planet. Prstence a mezery v těchto discích pak představují působivé nepřímé důkazy přítomnosti zárodků planet – protoplanet. Existují však i jiné procesy, které mohou být za vznik těchto útvarů zodpovědné. 

Jak se rodí planety

Dvojici vědeckých týmů se nyní s použitím novátorské metody podařilo nezávisle potvrdit přítomnost charakteristických struktur, za které jsou zodpovědné nově zrozené planety obíhající kolem hvězdy. Postup je založen na identifikaci neobvyklých struktur vznikajících prouděním plynu v disku s rodícími se planetami.

Oba týmy učinily své objevy na základě zpracování a analýzy dat získaných pomocí teleskopu ALMA. Objektem zájmu byla mladá stálice s označením HD 163296 ležící asi 330 světelných let od Země, která se na obloze nachází v souhvězdí Střelce. Jedná se o hvězdu asi dvakrát hmotnější než Slunce, ale tisíckrát mladší (je pouze asi čtyři miliony let stará).

Místo prachové složky, která byla u tohoto disku podrobně zkoumána již v minulosti, se astronomové tentokrát zaměřili na rozptýlený oxid uhelnatý (CO). Molekuly CO emitují typické elektromagnetické záření milimetrových vlnových délek, přičemž drobné změny vlnové délky tohoto záření v důsledku Dopplerova jevu pak prozrazují pohyby plynu v nitru disku.

Tým pod vedením Richarda Teague tímto způsobem identifikoval dvě planety nacházející se 12 respektive 21 miliard kilometrů od své mateřské hvězdy. Členové druhého týmu pak nalezli stejným způsobem další planetu až ve vzdálenosti 39 miliard kilometrů od hvězdy.

Mít za sousedy lidi, to pro zvířata nejspíš není žádný med. Vědci zjistili, že se savci řady druhů po celém světě snaží uniknout lidem neobvyklým způsobem, namísto ve dne jsou aktivní během noci.

Zjistili to američtí vědci, kteří analyzovali rozmanité studie, zkoumající celkem 62 různých druhů savců ze šesti kontinentů, od lvů v Tanzanii až po kojoty v Kalifornii. Zabývali se přitom velkými savci a zvířata malých velikostí ponechali stranou.

TIP: Drony a umělé inteligence bojují proti pytlákům slonů v jižní Africe

Ukázalo se, že když se zvířata setkávají při různých příležitostech s lidmi, tak raději tráví více aktivního života v noci. Z dříve vyloženě denních savců se teď stávají druhy žijící v noci. Nezáleží přitom příliš na tom, o jaké savce jde. Podle badatelů to platí jak pro šelmy, tak i velké býložravce. Vlastně to je z jistého pohledu dobrá zpráva, protože když se velcí savci vyhýbají lidem, tak se tím zvyšují jejich šance přežít. Na planetě je veliké množství lidí a zvířata si snaží nalézt vhodný prostor a čas, v němž by mohla fungovat dál.

Nejmocnější muž v prastarém městě brázdí tamní ulice na vzácných plnokrevnících nebo v kabrioletech Rolls-Royce. Služebník mu drží nad hlavou slunečník, bez ohledu na počasí. Další ho neustále ovívá vějířem z exotického peří. Jakmile skupinu spatří muži v uniformách, vypálí do vzduchu slavnostní salvu z kanonů. 

Vybledlé dědictví

Mohamed Sanusi II. je emírem nigerijského státu Kano a sídlí ve stejnojmenném městě. Po tisíc let odtud jeho předci vládli jednomu z největších afrických impérií. Nyní zdědil rodinný palác, jenž je ztělesněním pompy a nostalgie po Nigérii, která už dávno neexistuje. 

Sanusi je svým způsobem nejdůležitějším tradičním kmenovým vůdcem v západní Africe. Jenže v zemi plné popových hvězd, ropných baronů a vypočítavých politiků funguje jeho vláda spíš jako pomyslný lakmusový papírek pro posouzení, zda mají kmenoví náčelníci a duchovní vůdci ještě nějaký vliv na budoucnost. Představuje muž sedící na sametovém trůnu Kana jen předražený anachronismus? 

Podobné otázky zaznívají napříč Afrikou. Starostové a ředitelé firem se přetahují o moc s kmenovými staršími a vrchními náčelníky, zatímco mladí lidé se setkávají na facebookových fórech stejně intenzivně, jako se věnují reálným komunitám svých rodných vesnic. Raketově rostoucí města mezitím přitahují další a další rodiny z venkova a mění jejich životy i tradice. 

Únik o vlásek

Šestapadesátiletý Sanusi se do zodpovězení otázky, zda má modernímu světu co říct, pustil s vervou a ukazuje, že nové může v Nigérii existovat bok po boku s tím starým. Pro daný úkol se jeví jako muž na správném místě: Bývalý šéf Nigerijské centrální banky, tvrdý kritik dětských sňatků, jehož knihovnu plní rovným dílem svazky o islámském právu a finanční politice a jehož iPhone o sobě neustále dává vědět. „Lidé mají představu, jak by měl správný emír vypadat – jako tichý postarší pán, který žije v odloučení od ostatních,“ vysvětluje Sanusi. „Jenže já jsem z jiné generace.“

V roce 2014 se ho dokonce pokusilo zavraždit Boko Haram, asi nejvíce zpátečnické islamistické hnutí na světě. Teroristé zaútočili na mešitu, kde se měl ten den emír nacházet – ale shodou okolností cestoval jinam. Víc než sto jiných podobné štěstí nemělo a doplatilo na útok životem. Pokus o atentát ještě zdůraznil Sanusiho prominentní postavení a upozornil na risk, který s sebou volání po reformách přináší. On však nepolevuje. 

Pompézní audience

Několikrát do týdne pořádá Sanusi ve svém paláci audience a veřejná slyšení. Sedí na ornamentálním trůnu v čele sálu připomínajícího katedrálu, usazený na poduškách s jeho vyšitým jménem. Návštěvníci se před ním uklánějí a obličejem se dotýkají rudého koberce. 

Na jednu stranu představují tato slyšení čiré divadlo. Emírovi poskoci jej obklopí, kdykoliv si potřebuje upravit oděv nebo posunout čapku, aby tak zakryli „nedůstojné“ pohyby. Jiní služebníci dují na třímetrové trubky, aby oznámili jeho usednutí na trůn. Dokud někoho nenapadne vyndat z kapsy chytrý telefon, vypadá to, že by se mohl celý dvůr nacházet klidně i v 10. století. 

Na druhou stranu je podle řad namačkaných lidí přicházejících pro radu jasné, že je emírova role mnohem víc než jen ceremoniální. Řeší se rozvody, spory o majetek a přijímání vládních úředníků. Během jedné z nedávných audiencí se u trůnu postavil do pozoru šéf nigerijské policie se svými zástupci. Sanusi jim dal krátkou přednášku o důležitosti reformy soudnictví – muž bez formálních pravomocí tak poučoval představitele zákona nejbohatší africké země. „Mnozí lidé mu věří víc než oficiálnímu systému,“ myslí si nejvyšší státní zástupce v Kanu Ibrahim Mukhtar, který přišel Sanusiho navštívit. „To musíme všichni vzít na vědomí.“ 

Vyžaduje to oběti

Tato dualita moci existuje napříč celým kontinentem. V Malawi například neuděluje tresty za krádež stát, nýbrž hlava vesnice – a pokuta obvykle činí dvě slepice. Během epidemie eboly v Sieře Leone to byli kmenoví náčelníci, nikoliv vládní úředníci, kdo dokázal přesvědčit lidi, aby se vzdali tradičních pohřebních rituálů včetně líbání mrtvých, a pomohli tak ukončit vlnu ničivé nemoci. Jenže Sanusiho hřiště je mnohem větší, než o jakém mohou ostatní kmenoví vůdci byť jen snít. Stát Kano má jedenáct milionů obyvatel a emírovy akce či slova rezonují celou západní Afrikou. 

Propagovat modernost a zůstat u kormidla nicméně vyžaduje oběti. Sanusi veřejně kritizuje muže, kteří se ožení víckrát, ačkoliv si další ženu a rodinu nemohou dovolit. Vyzdvihuje antikoncepci a plánované rodičovství, zastává se žen, jež chtějí vystudovat, než se vdají. V konzervativní islámské společnosti se ovšem podobné názory nesetkávají s pochopením. „Spousta lidí si myslí, že emír vychyluje rovnováhu směrem k prozápadní agendě, a to vytváří problémy,“ vysvětluje Tijani Nanyia, profesor historie na Univerzitě Maitamy Suleho. 

Vysněné místo

Království Kano vzniklo v 10. století a vyrostlo v jedno z největších obchodních center na kontinentu díky poloze na subsaharské stezce, která spojovala jih a sever Afriky. Během staletí mnohokrát změnilo vládce, až se v roce 1805 nakonec stalo islámským emirátem. Na důležitosti mu neubrala ani koloniální britská správa: Například v roce 1961 přijela emíra navštívit samotná královna Alžběta. Město vyváželo bavlnu a kůži pro nejlepší návrhářská studia v Evropě. Emír dostával od centrální vlády apanáž. Prezidenti se sjížděli do Kana, aby byli vidět v přítomnosti toho, kdo v severní Nigérii tahá za nitky. 

O tom, že se stane emírem, snil Sanusi už jako dítě – jeho prastrýc tuto pozici zastával mezi léty 1963 a 2014. „Když jsme si hráli na hřišti, vždycky dělal emíra,“ vzpomínal na někdejšího spolužáka Ahmed Umar, bývalý nigerisjký ambasador v Saúdské Arábii. Před splněním svého snu ovšem Sanusi zahájil kariéru investičního bankéře a v mezičase v Súdánu studoval islámské právo. Roku 2009 stanul v čele nigerijské Centrální banky, nosil motýlka, vystupoval na stanici CNBC a diskutoval o inflaci i zahraničních rezervách. V roce 2011 zavedl reformy zvané „Sanusiho tsunami“, načež jej odborný časopis Banker vyhlásil Centrálním bankéřem roku. 

Kde se rodí autorita

Když Sanusiho strýc v roce 2014 zemřel, zvolila rada starších jeho synovce novým emírem. A odehrála se téměř šokující proměna: Motýlka vystřídaly ornamentální róby, vyšívané klobouky a hůlky. Sanusi se stal středobodem celého představení – kanony teď pálí na jeho počest a dávní přátelé se mu klanějí. Jenže on ví lépe než kdo jiný v Nigérii, že časy se mění. Čte o tom v novinách, vidí to v televizi. 

„Padesát sedm let po získání samostatnosti stále nevíme, co dělat s našimi tradičními politickými institucemi,“ myslí si Morenike Taireová, sloupkařka v nigerijských novinách Vanguard. „Jsou takové milé, jenže v moderní mašinerii moci nehrají žádnou roli. Představují relikty mrtvé minulosti v novém světě.“

Sanusiho předchůdci kdysi v severní Nigérii zajišťovali veřejné vzdělávání, kontrolovali rozpočet, stanovovali ekonomické priority. Technicky vzato je dnešní emír méně mocný než oficiálně zvolený guvernér státu Kano, který jej může propustit. Jenže Sanusiho autorita je skutečná. V poslední době věnoval spoustu energie reformám, jež si nelze u jeho předchůdců představit. Za svůj liberalismus sklidil spoustu obdivu – i když především v zámoří. Ještě než poskytl interview deníku The Washington Post, četl z ručně psaného dopisu, který dostal od nizozemské královny. 

Nejistá budoucnost

Ovšem způsob, jakým Sanusi komunikuje s poddanými, vyvolal v Kano pozdvižení. Na počátku své vlády se často účastnil poměrně vyhrocených diskusí na internetových fórech, jež se týkaly sladění islámu a moderního života. Některé tradicionalisty to šokovalo. Emír nakonec od svých příspěvků upustil. 

„Lidé říkali: Tohle není emírova role. Nemá se účastnit diskusí na WhatsApp. Takto si nelze získat respekt,“ vysvětluje Tijani Garba, profesor na Severozápadní univerzitě v Kano. Sanusi souhlasí: „Byl to obtížný přerod.“ Dál se snaží dokázat, že neexistuje rozpor mezi funkcí emíra a moderním světem. Občas má však pocit, že se tentýž moderní svět pokouší jeho úsilí zhatit. 

Minulý měsíc přinesly nigerijské noviny zprávu, že policie konečně dopadla muže, který se za Sanusiho vydával a spravoval na Instagramu jeho falešný účet – měl 260 tisíc následovníků. 

Dron MQ-9 Reaper v civilní verzi jménem Ikhana americké kosmické agentury NASA se stal prvním velkým a dálkově řízeným dronem, který letěl veřejným leteckým prostorem, aniž ho doprovázel pilotovaný letoun. Je to velký úspěch v náročném procesu začleňování dronů do běžné letecké dopravy.

Ikhana vzlétla 12. června 2018 z Armstrongova leteckého výzkumného střediska NASA, které se nachází v areálu kalifornské Edwardsovy letecké základny. Dron pak letěl v letové hladině 6 tisíc metrů, kterou využívá komerční letecká doprava, k Fresnu a zase zpět. Během letu dron sdílel letový prostor s komerčními i soukromými piloty.

TIP: Letadlo od kosmické agentury: NASA vyvíjí elektrický stroj X-57

Dron má k dispozici pokročilá zařízení, díky nimž mohl takový let bez problémů zvládnout. Má na palubě radar od General Atomics Aeronautical Systems, zařízení pro vyhýbání se kolizím v dopravě Honeywell Traffic Alert and Collision Avoidance System, a také Automatic Dependent Surveillance-Broadcast System, který určuje pozici drony pomocí satelitů a automaticky ji vysílá okolním letounům.

Podle NASA šlo o první let s dálkově řízeným dronem, který vyhověl přísným pravidlům americké letecké agentury FAA (Federal Aviation Administration) pro tento typ leteckého provozu. 

První světová válka nezískala důležité místo v dějinách pouze proto, že znamenala konflikt dosud nevídaných rozměrů. Společně s ním se totiž ruku v ruce měnila společnost, která vybočila ze staletí zajetých kolejí. Práci mužů nasazených na frontách musely vykonávat ženy, jež se tak staly nepostradatelnou pracovní a ekonomickou silou. Přesto se však našly i takové, co tuto úlohu odmítly a za svou vlast se rozhodly bojovat přímo v zákopech po boku mužů. 

Mládí plné utrpení

Takový je i životní příběh Jašky neboli Marije Leonťjevny Bočkarjovové (1889–1920), pro kterou globální konflikt paradoxně znamenal nejslavnější a do jisté míry i nejšťastnější období v životě. Získala si respekt, uznání a slávu přesahující hranice kontinentu.

Pocházela z velice chudé rodiny, už v deseti letech byla zvyklá pracovat a v patnácti se provdala. Manžel Afanasij Bočkarjov však mladou ženu fyzicky týral a zoufalá Marija se v té době poprvé pokusila o sebevraždu. Její zoufalství vzrostlo do takové míry, že se rozhodla svého chotě zabít, v tom jí však v poslední chvíli zabránil její otec. Následující roky se živila podřadnými pracemi a před volbou mezi prostitucí či smrtí ji zachránil až jistý Žid Buk, se kterým uzavřela civilní sňatek.

Zoufalý krok

Kvůli opakovaným krádežím však se svým druhým mužem trávila život převážně ve vyhnanství, a aby ho zachránila před dalším trestem, svolila k prostituci. Nevěru si ale natolik vyčítala, že se opět pokusila o sebevraždu – tentokrát se chtěla otrávit. Svého druhého manžela opustila poté, co se ji rozhodl oběsit kvůli podezření z nevěry. Dosavadní život plný utrpení změnilo až vypuknutí první světové války, v níž Marija viděla svou šanci na únik z dosavadního mizerného života.

V oblasti armády se žena mohla dosud angažovat pouze jako zdravotní sestra, a to ještě zpravidla jen coby řádová sestra. Odvážná Marija se však hodlala uplatnit přímo v poli, což oznámila i během náboru na podzim 1914. Od překvapených důstojníků se však dočkala pouze posměšků. Vojáci pak na závěr dali troufalé a z jejich pohledu bláznivé ženě ještě vtipné doporučení, aby se se svou absurdní žádostí obrátila přímo na cara.

Utrpení z předchozích let pravděpodobně dodalo Bočkarjovové odvahu a vtip úředníků vzala vážně. Car Mikuláš II. k překvapení všech potvrdil, že se Marija skutečně může stát řádnou členkou armády. Přes prvotní posměch a nepochopení se jí podařilo získat respekt svého okolí. Z té doby rovněž pochází i Marijina přezdívka Jaška, odkazující na jejího druhého muže. 

Rodí se legenda 

Od jara 1915 Jaška nastoupila službu u 28. pluku v Polock a záhy se stala hrdinkou a symbolem ruské armády. I přes jistou míru glorifikace a zveličování nelze Mariji upřít skutečné zásluhy a nevídanou odvahu. Strach neznala, bojovala na život a na smrt. Při německém útoku údajně odtáhla z bitevní vřavy několik vojáků a sama utrpěla mnohokrát zranění. Během jednoho z útoků jí střepina z granátů uvízla přímo v páteři a Jaška nemohla několik měsíců učinit sebemenší pohyb.

Odvážná žena se však nevzdala a sama se opět naučila chodit. Za své statečné činy získala celou řadu vyznamenání a ke konci své kariéry sloužila v hodnosti poručice. Dosáhla tak armádních úspěchů jako málokterá žena na světě. Novou ruskou „celebritu“ chtěl každý poznat, všichni znali její jméno; Marija se zkrátka stala legendou. Jaška prožívala nejúspěšnější období svého života. Hodnoty, pro něž bojovala a které se staly jejím životním smyslem, však rozprášila únorová revoluce a pád samoděržaví (březen 1917). 

Ženský batalion smrti 

Jaška v následujících měsících přežívala v Petrohradě, kde se snažila prosadit myšlenku vzniku první ryze ženské armádní jednotky, které by sama velela. Představovala si, že vycvičí dívky plně připravené na válku, jež se v kázni a síle budou zcela rovnat mužům. Zpočátku narážela na konzervativní důstojníky, ti se k jejímu požadavku stavěli zdrženlivě. Myšlenky se však chytil ministr války a námořnictva Alexander Fjodorovič Kerenskij, jenž usoudil, že vznik takové jednotky by se dal využít jako skvělý nástroj k propagandě a posílení morálky, která čím dál více upadala.

V květnu 1917 tak vznikl 1. ženský batalion smrti. Jaška dokázala velmi přesvědčivě apelovat na ženy, vyzývala je, aby v těžké době pomohly zachránit vlast. Do jednotky se přihlásilo na 2 000 dívek snad ze všech společenských vrstev; negramotné, studované i z řad vysoké ruské šlechty. Bočkarjovová požadovala respekt a k původu svých podřízených nepřihlížela, dbala na kázeň i velice tvrdou disciplínu. Stejně tak neváhala nevhodné kandidátky okamžitě vyloučit.

Tuhá kázeň

Vojačky musely počítat s brzkým vstáváním, celodenním cvičením a rovněž se musely naučit číst a psát. Další podmínkou setrvání u batalionu se stalo oholení hlavy, dále Jaška nestrpěla zatahování politiky do výcviku, což však byl vzhledem ke změnám, kterými v té době Rusko procházelo, stále větší problém.

Dívky se podle ní měly učit bojovat, nikoli politikařit, takže se záhy objevily první odpadlice. Vyloučené ženy následně vytvořily První petrohradský ženský batalion. S Marijou nakonec zůstaly pouhé tři stovky věrných, jednotka dosáhla také řady úspěchů na frontě, především během takzvané Kerenského ofenzivy (1.–19. července 1917).

Sláva i hořký konec

Zánik ženského batalionu je spojený s razantními politickými změnami, které v Rusku začaly na podzim 1917 a vedly k nástupu bolševiků k moci. Sama Marija dokonce na nějakou dobu skončila ve vězení. Znesvářené strany se pak všemožně snažily využít její popularitu, kterou měly v plánu uplatnit v občanské válce. Marija se však odmítala přiklonit k jakékoliv straně a v následujících měsících se opakovaně ocitala za mřížemi. Do bezpečí se dostala až v květnu 1918 s pomocí amerického konzulátu.

Statečná bojovnice se stala populární i za velkou louží a v USA, kam odcestovala ve druhé půlce roku 1918, dokonce sepsala své paměti. Navíc se zde setkala s některými významnými osobnostmi, jmenujme například prezidenta Woodrowa Wilsona či Franklina D. Roosevelta. Po třech měsících se vrátila do Evropy, navštívila Anglii a přijala i pozvání na osobní audienci u krále Jiřího V. Panovník ocenil Marijinu statečnost a poděkoval jí za vše, čím Rusku pomohla. Právě on ji nazval ruskou Johankou z Arku.

Tím však Jaščiny dosavadní úspěchy skončily a popularita prakticky utichla. Marija nadále žila pouze ze své předchozí, nyní již doznívající slávy. V srpnu 1918 se v tichosti vrátila do Ruska. Neměla z čeho žít, útočiště našla u jedné ze svých sester v Tomsku. Marijin život se tak scvrkl do cigaret, litrů vodky a líčení svých válečných zásluh. V prosinci 1919 dobyli bolševici Tomsk a koncem měsíce byla přímo během mše Marija zatčena. Po nějaké době se dostala do rukou nechvalně proslulé tajné sovětské policie ČEKA. Po sérii brutálních výslechů stanula 16. května 1920 první ruská vojačka Marija Bočkarjovová za vlastizradu před popravčí četou. 

Image

Čtěte také

Vojáci v sukních? Ženy v Izraelských obranných silách (1)

Vědci dnes nedokážou jednoznačně určit, co způsobilo vznik prstenců okolo velkých planet. Téměř jistě to však přímo souvisí s bohatostí rodiny přirozených satelitů. Velké planety přitom obklopují desítky měsíců, od těles s rozměry srovnatelnými s planetami zemského typu po kilometrové skály. 

TIP: Bizarní megasaturn: Ohromné prstence kolem planety J1407b rotují v protisměru

Obě charakteristiky – existence prstenců i množství satelitů – mají zřejmě společného původce: jednak výskyt planety v oblasti, kde se těkavé prvky nesnadno vypařují (za tzv. sněžnou čárou), a dále dostatek volného materiálu v její bezprostřední blízkosti, který na sebe planeta nabalila svým výrazným gravitačním působením. Prstence pak představují buď zbytek po kondenzaci měsíců v prachoplynném disku v okolí protoplanety, nebo spíš důsledek vzájemných kolizí či rozpadů přirozených satelitů v rozsáhlé rodině. 

S ohledem na nejasnost původu není ani zcela zřejmé, zda jsou prstence pouze přechodným jevem, s životností například několika milionů let, nebo trvalou ozdobou. Změny v prstencích Neptunu pozorované během éry družicové astronomie však hovoří spíš pro první možnost. 

Jednou z nejdéle prodávaných knih ve Velké Británii je společenská ročenka Who's Who (Kdo je kdo?), která je k dostání nepřetržitě od roku 1849 a každý rok v nové edici. Dodnes slouží tyto biografické ročenky jako nástroj historiků, pro které představují cenný archiv nabitý informacemi. To ve Spojených státech je situace jiná.

Hodně peněz za málo práce

Na britský úspěch ročenky Who's Who se v Americe pokusil navázat jednadvacetiletý Albert Nelson Marquis. Díky péči svých rodičů měl sice solidní vzdělání, ale ne zrovna kladný vztah k fyzické práci. Od dětství totiž pomáhal jako příručí ve skladě, a jeho životním krédem se tak stala snaha už nikdy nemuset pracovat rukama.

V malém ohijském městečku Hamersville si za vypůjčené peníze otevírá vydavatelství, které mu má pomoci tento sen naplnit. Jenže jeho ambiciózní A. N. Marquis & Company se brzy topí v dluzích. O průvodce, kalendáře, mapy a atlasy mají Američané, jak se zdá, jen pramalý zájem. „Knihy je nebaví proto, že nejsou o nich!“, vyhodnotí mladý vydavatel příčinu neúspěchu. Proto se rozhodne okopírovat fungující britský model. Sestaví první americkou edici Who's Who. Knihu, která bude věnována zasloužilým občanům. A na té knize díky chytrému marketingu vydělá pořádný balík, aniž by se skutečně nadřel. Jak?

Jste tak dobří jako kongresman?

Nejprve je zapotřebí dobrý základ. V knize tedy rozhodně nesmí chybět americký prezident a členové Kongresu. Informace o nich jsou ostatně snadno dostupné, takže problém se sháněním údajů rozhodně nemá. Ale kde sehnat další „velikány doby“?

Marquis rozhodně nemá zájem zabývat se psaním biografických knih. Chce je jen vydávat a bohatnout. A tak napíše chytlavý dopis, který rozešle na všechny strany. Každý adresát má nyní možnost sám se rozhodnout, zda se ve vznikající knize Who's Who zařadí po bok prezidenta a členů Kongresu. Patří mezi ně? A to už je jiná: zájemci se jen hrnou! Marquis nejprve obešle soudce, guvernéry a jejich tajemníky, pak zkusí ješitnost bankéřů a přidá i slavné průmyslníky. Na vějičku „slávy“ se chytí prakticky každý. Někomu lichotí, že jeho jméno bude zvěčněno v knize, jiní si přejí být zařazeni jen proto, aby se ukázali před svými obchodními rivaly.

Napište si a kupte

Marquis má pod čepicí. Nespisuje knihu, ale nechá, ať mu ji zmínění velikáni napíší sami. Každý z oslovených má možnost popsat v jednadvaceti řádcích své zásluhy a dosavadní životní úspěchy. Jistě, součástí tohoto odstavečku je jisté „informační minimum“ – rok a místo narození, původ rodičů, vzdělání a stávající pozice, ale jinak mohou napsat, co jen chtějí.

Mladý vydavatel si je vědom, že jeho naivní spolutvůrci v sebechvále šíleně přehání. Ale vůbec mu to nevadí. Nesnaží se údaje jakkoliv faktograficky ověřovat. I v tom spočívá síla jeho „triku“. Čím větší slávu o sobě velikáni pějí, tím silnější je touha jiných velikánů přidat se do Who's Who také. V horizontu týdnů dokáže nabít obsah ročenky 8 602 jmény. A dál? Teď přijde zlatý hřeb jeho plánu. Knihu vytiskne, ale rozhodně se nebude starat o její prodej. Lidé, kteří jsou nyní zvěčněni na stránkách americké ročenky si ji totiž koupí sami. Rádi si pro ni zajedou až do Ohia!

S odbytem problémy nemá

Pravidla obchodu se časem ustálí. Nejprve vás vydavatel Marquis osloví s nabídkou, a je jen na vás, jestli mu zaplatíte rovných sto dolarů. V roce 1899 to opravdu není malá suma. Pokud ale souhlasíte, můžete si sami napsat „výklad“ svého jména. A co za to? Dostanete 25 výtisků ročenky poštou. Můžete je pak třeba rozdávat svým známým - aby každý viděl, že se o vás píše a jste tedy „někdo“. Cena bude postupně narůstat, ale funguje to dokonale. Například umístění ve 44. vydání už stojí 243 dolarů! Polovinu nákladu si rozeberou místní knihovny, a s druhou se „velikáni“ chlubí na všechny strany.

Mechanismus funguje dokonale i u „oborových“ edicí. Who's Who nejlepších soukromých lékařů a nemocnic? Největší sportovci, podnikatelé, farmáři? Kniha jde prostě na dračku. Z Marquise je milionář, jeho sen se naplnil. Pravda, ani on není zbaven jisté ješitnosti. Uvědomuje si totiž význam své publikace, a chutě jí využívá k prosazování vlastních záměrů.

O svobodných matkách se tu nepíše

Například filtruje významné reprezentanty odlišných názorů. Protěžuje představitele své víry na úkor těch jiných. „Pán je mormonského vyznání? Hm, tak to o něm psát nebudeme, leda že by s penězi pořádně přitlačil na pilu.“ O zasloužilých republikánech píše velmi rád, ale stranou jeho zájmu stojí „celebrity“. Jen zřídka je uveřejněno jméno nějakého sportovce nebo slavné herečky. A zcela mimo záběr knihy stojí ti, kdo nežijí v souladu s vírou. Pokud jste například nesezdaní nebo rozvedení, Marquis pro vás volné místo skutečně nemá. O obsah se ale nebojí.

TIP: Nejslavnější rodina Evropy: Seznamte se s Rothshildovými

Jak se jeho práce profesionalizuje, stává se 75 % textu automatickou formou. Vždy tu je prezident a viceprezident, členové Kabinetu a Kongresu, federální soudci, guvernéři, velvyslanci, vojenští důstojníci, starostové, profesoři a rektorové univerzit a na chvostu seznamu pak lékaři a právníci. Většina z nich si předplácí místo v knize na dlouhá léta dopředu.

Poklad historie? Jen harampádí

Když v roce 1943 Albert Nelson Marquis umírá na zástavu srdce, je to velmi zámožný a spokojený muž. Jeho americká edice Who's Who dokázala podchytit přes 75 000 originálních záznamů. Obchodní model, který mu vydělal miliony, ale rozhodně netěší americké historiky. Ti doufali, že v ročence naleznou stejně podnětné informace, jako jejich britští kolegové. Jak ale záhy zjistili, skutečných velikánů doby obsahuje jeho dílo stěží desítky…

S teorií o duté Zemi přišel v roce 1692 slavný anglický astronom, matematik a fyzik Edmond Halley. Byl to právě on, kdo mimo jiné na rok 1758 úspěšně předpověděl návrat komety, jež dnes nese jeho jméno. Podle Halleyho má Země 800 km silnou skořápku, přičemž uvnitř se nacházejí další dvě skořápky a vnitřní jádro. Každá z těchto vnitřních vrstev má své vlastní magnetické póly a rotuje různou rychlostí. Mezery mezi vrstvami vyplňují atmosféry, které svítí a způsobují polární záři. Halley předpokládal, že by tyto vnitřní vrstvy mohly být osídleny neznámými civilizacemi. 

Předchozí část: Země jako šest tisíc let stará placka

V dubnu 1818 poslal armádní důstojník John Cleves Symmes, Jr. americkému Kongresu dopis, v němž navrhoval vyslání amerických posádek k zemským pólům, kde by se měly nacházet otvory vedoucí do středu Země. Odpověď zákonodárců neznáme, ale tehdejší americký prezident John Quincy Adams údajně o této expedici skutečně vážně uvažoval – než ji však stačil realizovat, byl zbaven své funkce.

Dutina obydlená nacisty

Existují dokonce zprávy, podle kterých této teorii věřil také Adolf Hitler a okruh jeho nejbližších spolupracovníků. Samozřejmě jde o zhruba stejně věrohodné informace jako ty o létajících talířích, které prý třetí říše zkonstruovala. Naproti tomu je ovšem záliba v okultismu u předních nacistů historicky dobře zdokumentována, a pokud šéf SS Heinrich Himmler věřil v sílu magie krve a v přímou rasovou příbuznost mezi Tibeťany a Němci, proč by nevěřil v dutou Zemi? Podle moderních milovníků spikleneckých teorií se dokonce měla část čelných nacistů uvnitř planety schovat a vybudovat tam novou, rasově čistou civilizaci. Idea balancuje na hraně mezi fraškou a pohádkou, ale jako námět dobrého sci-fi trháku by rozhodně posloužila.  

Existuje však ještě jeden pohled na věc, podle nějž nežijeme na povrchu, ale uvnitř Země, kde na nás nepůsobí gravitace, nýbrž odstředivá síla. Slunce se pak jako obrovitá koule otáčí v centru dutiny, přičemž jedna jeho polokoule září, zatímco druhá je chladná. A hvězdy tvoří pouze kousky ledu, jež levitují ve vzduchu. S touto šílenou myšlenkou přišel v roce 1870 americký fyzik, alchymista a samozvaný mesiáš Cyrus Reed Teed. 

Expanze díky éteru

Myslíte si, že se kontinenty od sebe vzdalují a opět se přibližují v důsledku pohybu litosférických desek, jak to vysvětluje obecně přijímaná teorie deskové tektoniky? Podle zastánců konceptu expandující Země jde o kapitální omyl: za pohyby a polohu kontinentů prý může zvětšování objemu naší planety. A existuje hned několik teorií, co tento růst způsobuje. S první z nich přišel v roce 1888 ruský stavební inženýr Ivan Osipovič Jarkovskij, který tvrdil, že se Země pohybuje v éteru, který následně absorbuje. Uvnitř planety se éter sráží a vytváří novou hmotu, jež Zemi rozpíná. Druhá myšlenka, kterou v letech 1889–1909 publikoval italský geolog Roberto Mantovani, vysvětlovala rozpínání planety tepelnou roztažností hornin. 

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Rozpínající se Země a další překonané teorie

Teorie expandující Země sice byla jako příčina pohybu kontinentů vyvrácena, přesto však znovu získala šanci dostat se do hlavního vědeckého proudu. Zasloužil se o to britský teoretický fyzik a nositel Nobelovy ceny Paul Dirac, který přišel v roce 1938 s hypotézou, že s časem klesá gravitační konstanta – tedy veličina související s gravitační silou, hmotností předmětů, jež na sebe působí, a jejich vzdáleností.

Z Diracových závěrů později vyšel německý teoretický fyzik Pascual Jordan, který pozměnil Einsteinovu teorii relativity a v roce 1964 publikoval myšlenku, že pozvolna expandují všechny planety. Následné měření změn gravitační konstanty nicméně ukázalo, že tento planetární růst by byl minimálně o řád nižší, než naznačovala teorie expandující Země – jež tudíž nemůže být platná.

Jako parní bojler

Zcela opačný pohled nabízí myšlenka geofyzikálního globálního ochlazování, kterou koncem 19. století proklamoval americký geolog, mineralog a přírodovědec James Dwight Dana. Při studiu geologické stavby pohoří, vulkanické aktivity a vzniku kontinentů dospěl k názoru, že naše planeta je vlastně něco jako chladnoucí železná koule nebo parní bojler s posunujícími se železnými pláty.

Tvrdil, že v minulosti, kdy byla vulkanická činnost mnohem vyšší a Země mnohem žhavější, také planeta dosahovala mnohem větších rozměrů. S tím, jak vulkanická činnost postupně ustávala, Země chladla a začínala se smršťovat. Zemská kůra se proto lámala nebo došlo k jejímu vyzvednutí. Příčiny zemětřesení pak netradičně smýšlející geolog spatřoval v přehřáté páře, jež vzniká při zahřátí podzemních vod žhavými tajícími horninami.

Ještě počátkem 20. století použil Danovu teorii geolog Eduard Suess, aby vysvětlil Messinské zemětřesení, jež v roce 1908 postihlo Sicílii a Kalábrii a spolu s následnými vlnami tsunami si vyžádalo 100–200 tisíc obětí. Na počátku 20. století vyvrátil teorii geofyzikálního globálního ochlazování německý geolog Alfred Wegener svou teorií deskové tektoniky. Přesto však zmíněný vědecký výklad zůstává hlavním možným vysvětlením například pro vznik útesů na Merkuru.

Ženy a móda patří a vždy patřily k sobě. Ačkoli se garderoba v průběhu dějin proměnila, některé kousky si udržely svou oblibu po celá staletí. 

Pantoflíček

Botu s podpatkem a volnou patou datujeme až do starého Říma, kde „calseus mulleus“ z červené kůže nosili patricijové při speciálních příležitostech. Chodit už se v tom dalo hůř: spíš pomalu a elegantně, dovolit si je tedy mohli jen ti, kteří měli botník plný normálních sandálů. Během 17. století se pantoflíčky začaly šít z hedvábí a brokátu a přesunuly se do budoárů. Nosily je ženy i muži a jejich obliba i zdobnost s každým stoletím vzrůstala!

Něco na drobnosti

Kabelka na nezbytné drobnosti, jak ji známe dnes, existuje vlastně až od poloviny 19. století. Do té doby se k úschově a přenášení cenností a peněz samozřejmě používaly nejrůznější vaky a brašny. I tady platí přímá úměra – čím bohatší dáma, tím dražší a nepraktičtější byla její kabelka. A že se na zdobnosti nešetřilo! 

Předvést své bohatství

Kapuce, čepce a plachetky se ve středověku lišily podle společenské úrovně svých nositelek. Často šlo o přehlídku módních výstřelků a bohatství. V každém případě dámy tolik neriskovaly, když si na kapuci našily cenné kožešiny či drahé kameny – zlodějíčkové si sáhnout na hlavu přece jen tolik netroufli. A paráda byla chráněná i před nešetrnými kolemjdoucími, splašky a blátem z ulice. Tedy vyjma nočníků vylévaných z oken...

TIP: Pražská Coco Chanel: Kde šily největší prvorepublikové hvězdy?

Luxusní špendlík

Princip spínacího špendlíku se objevuje už v době bronzové! Upočátku měly spony funkci ryze praktickou a tedy spojit k sobě dvě části oděvu. Už tehdy šlo o drahou záležitost - bronz, z něhož byly vyráběné, si nemohl dovolit každý. A co teprve zlato! Z doby halštatské nacházíme spony vykládané jantarem, v době laténské se používaly na zkrášlení korály nebo email. „Čistokrevné“ brože se objevují až v 18. a 19. století. Jak poznáte rozdíl? Nemají totiž žádný praktický účel - nespínají šaty, pouze zdobí svou majitelku!

Osamělé japonské ženy bydlící v domech společnosti Leopalace21 Corporation mohou od zmíněné firmy získat prototyp speciálního ochranného prostředku, díky němuž se zvenčí zdá, že mají společnost. Jednoduchý projektor se spojí s chytrým telefonem a posléze na závěsy promítá mužskou siluetu, která může boxovat, cvičit, vysávat a podobně. Vypadá zkrátka živě, a případný lupič si proto dobře rozmyslí, zda se pokusí byt vykrást. Až se paleta pánských činností rozšíří, uvolní firma zařízení k běžnému prodeji.