Když Garmin před třemi a půl lety uvedl hodinky Fénix 3, fakt se mi moc líbily. Jenže byly velké a těžké, a tak jsem dal přednost modelu Vívoactive. Sice funkčně ořezanému, ale podporujícím jak běh, tak kolo i plavání v bazénu. Také nevydržely tolik jako Fénix 3, ale stále to bylo celkem slušné oproti konkurenci s GPS. 

Po roce jsem tento model nahradil za Vívoactive HR, které přinesly řadu nových funkcí, snímač tepu, menu bylo uživatelsky příjemnější a prodloužila se výdrž. S příchodem Fénix 5 jsem začal váhat, zda nepřesedlat na tento model. Ale byly stále velmi velké a těžké. Pak se na jaře loňského roku (2017) objevily hodinky Forerunner 935, které měly tu samou výdrž a funkce jako Fénix 5, jen byly tenčí a výrazně lehčí. A bylo jasno…

Jenže ani lehké hodinky s velkou výdrží a maximem funkcí nedokázaly přehrávat hudbu. Ani stylový model Vívoactive 3 uvedený na podzim – ten sice přišel s podporou nové funkce Garmin Pay, ale ta v našim podmínkách nefunguje a hudbu si na ni nepustíte. Až model Forerunner 645, novinka roku letošního, konečně hudbu svým potenciálním uživatelům nabídl. A na první pokus to nedopadlo špatně.

Celý článek najdete na webu Život s Garminem.cz.

Sokol stěhovaný je dravec, který svým zrakem vpravdě sokolsky ostrým loví většinou za letu jiné ptáky až do velikosti kachny. Sokolice je přitom dvakrát větší než její samčí partner. Ani tento argument však tělovýchovné emancipaci žen nepomohl. Na čím dál naléhavější prosby žen, aby se také mohly zapojit, hleděli sokolové dlouho svrchu. 

Tyrš sokolky odmítal

Pánové ze Sokola si dávno začali mezi sebou tykat a říkat „bratře!“, jenže tykat si i se ženami, a dokonce je označovat za „sestry“? Po léta to bylo vyloučeno. Dr. Miroslav Tyrš byl sice vzdělanec, estetik a člověk tolerantní, ale s ženskou tělovýchovou měl problém. V počátcích hnutí souhlasu s cvičením žen dlouho vzdoroval. Zdvořile sice, leč neústupně. A to se přitom na něj obracely dámy, jejichž jména měla v české společnosti nějaký zvuk. Kupříkladu spisovatelky a sestry Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Když za Tyršem asi rok po vzniku Sokola přišla delegace paní a dívek, odbyl je argumentem: „Cvičení žen je proti sokolským stanovám!“

Musel to být dialog jako rozprávka. On to byl vlastně sokolský mužský monolog. Je pravda, že v konzervativním názorovém prostředí 19. století se představa, že by ženy svlékly šněrovačky i krinolíny, aby hopsaly po tělocvičně, hrubě vymykala zavedeným zvykům. V lidech pořád přežívaly nejrůznější předsudky. A většina žen si to myslela rovněž.

„A kromě toho cvičení ubírá ženám na kráse. Mateřství pak přímo ohrožuje. A pak – trénované ženské tělo, dokonce snad svalnaté – ach, Pán Bůh chraň! – něco takového musí nutně snižovat dívčí a ženskou přitažlivost v očích mužů.“

V době škrtidel a dusidel, jakými byly korzety a šněrovačky, to byly argumenty navýsost komické, jakož pochybné. Odmítavá stanoviska lékařských kapacit podporovala s chutí i církev. Ta považovala pěstění těla za povrchní samoúčel a úradek ďáblův. 

Tělocvik v pronájmu

Předsedkyní prvního českého tělocvičného spolku se stala paní Kateřina Fügnerová, vdova po někdejším starostovi Sokola, do funkce tajemnice byla zvolena Věnceslava Lužická, do pokladny usedla paní Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany, hlavní cvičitelkou se pak ve svých čtyřiadvaceti letech stala Kleméňa Hanušová, která ze svých nejzkušenějších kamarádek sestavila cvičitelský sbor. Dlouho jediný Tělocvičný spolek paní a dívek pražských existoval mimo platformu Sokola, vlastně do něj nepatřil, jenom využíval formou pronájmu vybavení sokolů včetně jejich tělocvičny. 

TIP: Od úšklebků k radosti: Proč budily moderní sporty před sto padesáti lety posměch?

Spolek vzbudil u značné části české veřejnosti nevoli. Novináři nelenili, vyšli náladám veřejnosti vstříc a hbitě se vytasili s růžencem starých obehraných písniček: Cvičení škodí organismu, ženy jdou za zkázonosnou hvězdou, však se to ukáže, brzy z nich budou ošklivé mužatky. Mediální masáž byla tak peprná, že citlivá paní Betty Smetanová nevydržela a na svou účast ve spolku raději rezignovala. 

Konečně uznání

Ženský odbor Sokola byl veřejností vzat na milost vlastně až 1902. Tehdy, na čtvrtém Všesokolském sletu, vystoupilo s prostnými na 700 žen. Díky své perfektní secvičenosti sklidily takový úspěch, že musely vystoupení druhý den opakovat. Přesto však – podle tyršovského hesla „Sokol má být vytrvalý“ pokračovala dál mezi sokoly-muži debata o přípustnosti či nepřístojnosti ženské tělovýchovy – byť tlumeněji a stále tišeji. Despekt přetrvával i poté, co byl konečně roku 1912 umožněn ženám přístup do vrcholových orgánů, do předsednictva Sokola.  

Bolševníky velkolepé důvěrně znají obyvatelé západních Čech i jiných částí republiky. Jsou to pompézní rostliny, které dorůstají výšek přes 4 metry. Na první pohled nevypadají nijak nebezpečně a zpočátku se pěstovaly jako okrasné rostliny. Pak se ale ukázalo, že obsahují látky zvané furanokumariny, které mohou lidem po dotyku a ozáření světlem způsobit těžká a dlouhodobá poškození kůže. V nejhorších případech vznikají rozsáhlé popáleniny a puchýře, jejichž jizvy se hojí celé roky.

Bolševníci pocházejí z Asie, mají ale sklony se roztahovat všude po světě. Postupně se šíří i ve Spojených státech, kde vyvolávají stále větší poprask. Nedávno se první rostliny bolševníku velkolepého objevily ve Virginii. V okrese Clarke tam našli 30 rostlin, tedy již docela velkou populaci.

TIP: Celá světová populace invazního raka mramorového je jeden klon

Místní odborníci varují veřejnost, aby se lidé k rostlinám raději ani nepřibližovali. A hlavně, aby je nešířili dál. Ukázalo se totiž, že populaci objevenou ve Virginii lidé vysadili zcela záměrně, kvůli okrasným účelům. Bolševník velkolepý je bohužel nejen nebezpečným invazním a toxickým druhem, ale také nápadnou a zajímavou rostlinou.

Grónsko je nejen zemí chladu a ledu, ale také pozoruhodných technologií. Od teď se Grónsko může chlubit i tím, že hostí velký radioteleskop, vybavený anténou ve tvaru talíře o průměru 12 metrů.

Grónský teleskop byl sestaven v roce 2017 a nyní byl zapojen do plného provozu, jako součást globální sítě radioteleskopů, která zahrnuje i soustavu radioteleskopů ALMA v Chile. Jde o projekt Event Horizon Telescope (EHT), který je určen ke studiu dvou supermasivních černých děr. Jednou z nich je černá díra v jádru Mléčné dráhy, druhou je její mohutnější protějšek v jádru blízké galaxie M87.

Radioteleskop za polárním kruhem

Nový radioteleskop vyrostl na severozápadním pobřeží Grónska, v areálu proslulé americké letecké základny Thule. Je to nejsevernější základna amerického letectva, která se nachází 1 207 kilometrů severně od polárního kruhu.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

Síť radioteleskopů Event Horizon Telescope vlastně vytváří jeden gigantický radioteleskop z celé planety Země. Podle odborníků hraje Grónský teleskop v této síti významnou roli. Bez zapojení tohoto teleskopu by prý například vůbec nebyli schopni pořídit vytoužený snímek supermasivní černé díry v centru galaxie M87. 

Leguán nosorohý (Cyclura cornuta), zástupce pravých leguánů podčeledi Iguanidae, patří spolu s leguánem kubánským (Cyclura nubila) a leguánem jamajským (Cyclura collei) k největším a nejmohutnějším leguánům světa. Výprava za těmito fascinujícími ještěry byla vyvrcholením naší cesty na karibský ostrov Hispaniola.

Jezero s ozubenými strážci

Cesta za leguány začíná ve tři hodiny ráno. Čeká nás totiž šest až sedm hodin jízdy autem z jihovýchodního pobřeží Dominikánské republiky na západ, téměř k hranici s republikou Haiti. Naším cílem je národní park Isla Cabritos (Ostrov Cabritos) na jezeře Enriquillo (Lago Enriquillo).

Jezero se nachází v příkopové propadlině vytvořené zlomem, který se táhne od přístavu Port-au-Prince na Haiti až po zátoku Neiba Bay v Dominikánské republice. Příkopová propadlina byla původně mořskou úžinou propojenou s mořem. Přibližně před milionem let voda poklesla a průliv byl uzavřen říčními sedimenty. Hladina takto vzniklého jezera se postupně snižovala a dnes leží přibližně 40 metrů pod hladinou moře. Je tak nejnižším bodem v celých Antilách. Voda v jezeře je přibližně třikrát slanější než oceán, její salinita pochopitelně kolísá v závislosti na odparu a množství srážek v povodí přítoků. Podle množství srážek se mění i velikost jezera, které je dlouhé přibližně 30 km a jeho šířka se pohybuje mezi patnácti až dvaceti kilometry.

Lago Enriquillo je významnou přírodovědeckou lokalitou zahrnutou mezi mokřady chráněné Ramsarskou úmluvou. Vedle množství ptáků vázaných na mokřady zde mimo jiné žije okolo 200 krokodýlů amerických (Crocodylus acutus), což je patrně nejpočetnější populace tohoto druhu na světě.

Divočina kolem parkoviště

Po šesti hodinách jízdy zastavujeme na malém parkovišti u severního pobřeží jezera, kde zažívám menší šok. S „Cyclurami“ jsem se dříve setkal pouze na Kubě. Tam jsem kvůli jejich nesmírné plachosti strávil celý den v rozpáleném krytu a pořídil jen dva snímky. Naproti tomu zdejší leguáni se zřejmě člověka vůbec nebojí. V buši okolo parkoviště se jich potuluje více než dvacet a neutečou, ani když se k nim přiblížíte na necelý metr. Místní lidé je zřejmě neloví, zvířata jsou naopak zvyklá, že je někdo občas nakrmí zbytkem svačiny.

Všichni leguáni, kteří obývají buš v okolí parkoviště a přístavu, patří k hojnějšímu ze dvou zdejších druhů, leguánu nosorohému. Samci dosahují hmotnosti až 6,8 kg a celkové délky až 120 cm a jsou výrazně větší než samice. Obě pohlaví mají na nose tři krátké, kuželovité výrůstky a po stranách zátylku boule. U samců jsou jak výrůstky, tak i boule výraznější a větší než u samic.

Potrava podle příležitosti

Stejně jako ostatní zástupci rodu Cyclura patří leguán nosorohý k ohroženým druhům, celková světová populace je odhadována na 10–16 tisíc jedinců. Ohrožuje je především likvidace biotopů a lov pro maso. Vedle ostrova Hispaniola a okolních ostrůvků, kde žije poddruh Cyclura c. cornuta, obývají další dva poddruhy neobydlený ostrov Mona mezi Portorikem a Hispaniolou (zde žije poddruh C. c. stejnegeri) a ostrůvek Navassa ležící západním směrem od Hispanioly (C. c. onchioppsis).

Tito leguáni preferují kamenitá, vyprahlá stanoviště. Jako úkryty si vyhrabávají nory dlouhé až přes tři metry, s rozšířenou odpočinkovou komorou na konci. Své domovy opouštějí a jsou nejaktivnější především ráno a odpoledne. Většinu času v té době věnují vedle krmení odpočinku spojenému se sluněním. Cyclury jsou převážně býložraví tvorové a jejich potravu tvoří různé rostliny, květy a plody včetně plodů kaktusů. Živočišná potrava, například různý hmyz, je zastoupena v menším množství. U parkoviště, kde jsou ještěři přikrmováni, ovšem toto neplatí, jednoznačně totiž dávají přednost pohozeným bagetám.

Polopoušť uprostřed jezera

V přístavu tvořeném třímetrovým prkenným molem najímáme loďku s průvodcem. Máme trochu smůlu, protože kvůli vydatným srážkám v posledních letech je hladina jezera vyšší o několik metrů. Z toho důvodu jsou zaplaveny pobřežní porosty i mělčiny, kde je možné za normální situace pozorovat slunící se krokodýly, hejna plameňáků, volavky či další obyvatele jezera.

Po krátké době opouštíme severní břeh a míříme na druhou stranu jezera, k ostrovu Isla Cabritos, chráněném jako národní park. Ostrov je asi třináct kilometrů dlouhý a jeden a půl až dva kilometry široký. Díky polopouštnímu klimatu s úhrnem ročních srážek do 240 mm je porostlý vyprahlou buší s množstvím kaktusů, kterých je zde deset druhů.

Pod dohledem červených očí

Prvními živočichy, s kterými se po vylodění v hojném počtu setkáváme, jsou komáři. Na repelenty moc nereagují a tak raději rychle opouštíme pobřeží a rychle stoupáme výše do svahu, kde je jich výrazně méně. Asi po sto metrech potkáváme první exemplář nejvzácnějšího obyvatele ostrova, druhý druh zde žijícího velkého zemního leguána, Cyclura ricordi. Nehnutě nás pozoruje schován mezi kaktusy, v šedozeleném stínu ho prozradí výrazně červené oči. Protože netušíme, že během příštích hodin jich uvidíme víc a v daleko vhodnějších pozicích, každý intenzivně fotí nedbaje trnů kaktusu zabodávajících se do nohou při hledání vhodné pozice pro ideální záběr.
Cyclura ricordi patří mezi nejohroženější plazy světa a je daleko vzácnější než C. cornuta. Ve třech izolovaných populacích obývá pouze tuto aridní část ostrova Hispaniola, celkový počet je odhadován na dva až čtyři tisíce exemplářů.

Od leguána nosorohého se liší menší velikosti, absencí tří rohů na přední části hlavy, výrazně červeným okem a trochu pestřejším, šedozeleným zbarvením. Na ostrově obývají oba druhy stejná stanoviště. C. ricordii má i podobný jídelníček jako dříve popsaný druh. V dospělosti požírá převážně listy, květy a plody různých rostlin. U mláďat je v potravě více zastoupena živočišná složka.

Rozloučení s plnou parádou

Oba leguání druhy mají kromě téměř stejného apetýtu i podobný způsob rozmnožování. Sexuální cyklus je jednoletý. V období námluv samec samici imponuje, podobně jako u mnoha dalších leguánů, kýváním hlavy a předváděním. Samička před ním z počátku prchá, teprve po delší době, někdy až několika dnech, dojde ke krátké kopulaci. Uvádí se, že samice leguánů nosorohých je schopna uchovávat sperma všech samců, se kterými se během sezóny spáří a může tak u ní dojít k oplodnění vajec různými samci.
Asi 30–50 dnů po páření vyhrabe samice asi metr dlouhou noru zakončenou rozšířenou komorou. Do ní naklade 5–20 vajec obalených tenkou kožovitou skořápkou a dlouhých až 10 cm. Snůšku několik dnů hlídá, pravidelně se k ní vrací a odhání jiné leguány. Inkubace trvá přibližně tři měsíce.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Při procházení vyprahlého ostrova postupně nacházíme další leguány obou druhů. Nejsou příliš plaší, pustí si nás k tělu až na několik málo metrů. Dva samci nám dokonce předvádějí boj o teritorium. Ve snaze zakousnout se do protivníkovy hlavy se kolem nás přeřítí dolů ze svahu jako lavina.
Náš pobyt na ostrově je, bohužel, časově omezen. Po několika hodinách intenzivního pozorování a fotografování se naloďujeme do člunu a míříme zpět k severnímu břehu. Jezero se s námi loučí předvedením třetího z místních plazích velikánů, krokodýla amerického, který se krátce vynoří přímo před přídí člunu.

Na první pohled sice nevypadá zrovna nejlépe, hodnota letounu Lockheed Jetstar z roku 1962 ale tkví především v jeho příběhu – jde o soukromý tryskáč samotného krále rokenrolu Elvise Presleyho. V aukci jej aktuálně nabízí společnost IronPlanet, která se zabývá prodejem použitých strojů.

TIP: Podvodní vůz Jamese Bonda je na prodej. Za 22 milionů na eBayi

Cena letounu není pevně stanovena, lze však předpokládat, že zájemce si bude muset připravit několik set tisíc dolarů. Stejný stroj se totiž dražil relativně nedávno – neznámý kupec za něj před rokem zaplatil 430 tisíc dolarů (asi 9 milionů korun).

Tryskáč má původní interiér, navržený údajně samotným Elvisem. Sedačky jsou potažené červeným sametem a na zemi je červený koberec. Sametová je dokonce i opěrka na toaletě. Umyvadlo je z mramoru a nad ním jsou pozlacená světla. Celkově je ale stroj v nepříliš dobrém stavu, 30 let pouze stál na ranveji v Novém Mexiku, nemá motor a vyžaduje celkovou rekonstrukci. V každém případě jde o jediný Elvisův letoun, který je k mání. Další dva stroje tohoto legendárního zpěváka jsou vystavené v Memphisu v Elvisově muzeu v Gracelandu.

Německá společnost Festo má zálibu v robotech, kteří připomínají zvířata. Letos v březnu představili například robotického pavouka a kaloně. Teď se zase inspirovali v oceánu a jejich nejnovější robot jako by z oka vypadl sépii.

BionicFinWave se pohybuje pomocí vlnění ploutví, které se táhnou podél těla. Z větší části 3D tištěný robot měří 37 centimetrů a váží 430 gramů. Je vybavený například senzory tlaku i ultrazvukovými senzory, které slouží k orientaci.

TIP: Nový robotický červ ze Stanfordu bude zachraňovat přeživší při katastrofách

Robotické sépie je primárně určená k životu v potrubí. Může autonomně proplouvat tam a zpět, sbírat data a posílat je bezdrátovým přenosem na tablet operátora. Využití podobných autonomních robotů je podle jejich vývojářů velmi široké - mohou sloužit ke kontrolám, sběru dat nebo měření ve vodovodním a kanalizačním potrubí. 

Vědci odhadují, že v Antarktidě za posledních 25 let roztály asi 3 biliony tun ledového příkrovu. Pokud jsou jejich propočty správné, znamená to vzestup hladiny oceánů o téměř 8 milimetrů.

Alarmující je, že v posledních letech taje přes 200 miliard tun antarktického ledu ročně. Oproti roku 2012 je teď rychlost tání v Antarktidě trojnásobná. Led sice taje i na jiných místech světa, ale Antarktida hraje klíčovou roli, kvůli ohromnému množství ledu, který tu pokrývá celý kontinent.

TIP: V Antarktidě se objevila obří díra: Je větší než celé Nizozemsko

Pozorované tání probíhá především v oblasti Západní Antarktidy. Ve Východní Antarktidě sice přibývá asi 5 miliard tun ledu ročně, to ale nestačí na vyrovnání celkové ztráty ledu tohoto kontinentu. Pokud by roztál všechen led Antarktidy, stoupla by hladina oceánu o zhruba 58 metrů. To by samozřejmě proměnilo podobu pobřeží celého světa.

Ve 14. století sousedilo Polské království s podstatně větším Litevským velkoknížectvím, a oba byli obklopeni mocnými nepřáteli. Řešení se nabízelo. Na polském trůně pro mladičkou královnu Hedviku z Anjou hledali vhodného ženicha. Už ji sice zasnoubili s Vilémem Habsburským, ale pro polské a litevské stavy to nebyl přijatelný kandidát. Volba padla na litevského velkoknížete Jagella z rodu Gediminovců, který po přijetí křtu a jména Vladislav II. převzal dne 4. března 1386 polský trůn.

Vstupní dohoda o budoucí unii byla uzavřena téměř o rok dříve a velkokníže Jagello se v ní společně s bratry a dalšími pokrevními příbuznými zavázal k přijetí křtu, dále ke znovuzískání ztracených polských území, k propuštění polských zajatců z předcházejících bojů, k zaplacení 200 tisíc florénů za zrušení zásnub s Vilémem a k připojení Litevského velkoknížectví k Polskému království. 

Král, který se nelíbil

Královně Hedvice se volba ženicha nezamlouvala, i když s ní formálně souhlasila. Velkou roli hrál věkový rozdíl. Zatímco jí bylo teprve jedenáct, manželovi 34, a ještě k tomu to byl pohan. Její snoubenec Vilém Habsburský byl jen o čtyři roky starší a podobně jako ona obdivoval rytířské souboje, minstrely s jejich básněmi a písněmi a vůbec život na dvoře. Navíc Habsburk se jí nemínil vzdát a ubytoval se v krakovském domě Gněvoše z Dalevic. Jak napsal nejvýznamnější polský historik středověku Jan Dlugoš: „Královna Hedvika odcházela z Wawelu ve společnosti rytířů a dvorních dam do kláštera svatého Františka, kde se v refektáři kláštera bavila tancem a vzpomínkami se svým rakouským nápadníkem”. 

Ve středověku panoval názor, že dvanáctiletá dívka je již zralá pro naplnění manželství. A ačkoli královně Hedvice k plným dvanácti letům chybělo ještě půl roku, řekla si, že nebude čekat, až se vdá za Jagellonce a pozvala si bývalého snoubence na královský hrad. Jak napsal historik: „Vilém měl poznat tajemství postele s královnou Hedvikou, ale díky prozíravosti strážců se do ložnice nedostal“. Jiní svědkové však tvrdí, že Habsburk opustil Wawel až poté, co se s královnou tělesně sblížil. Strážcové byli na Habsburka tak rozezleni, že ho chtěli zavraždit, avšak jemu se podařilo utéci z okna paláce v koši na prádlo. Královna se rozhodla ho následovat, ale brána Wawelu byla již zamčená.

Později Vilém prohlásil, že manželství s Hedvikou naplnil. Na to Řád německých rytířů, který tehdy ovládal část současného Polska u Baltu, tvrdil, že manželský slib královny s litevským Jagellem je ve světle těchto událostí neplatný. Horlivě to potvrzoval i Habsburk, který se až do Hedvičiny smrti neoženil, považujíc se za jejího legálního manžela. Říká se, že Vilém se v převlečení za kupce zúčastnil svatby své milenky s Jagellem, ba dokonce se s ní scházel ještě celé tři roky po svatbě. Tvrdil to Gněvoš z Dalevic, a až poté, co královna přísahala na Bibli, že je nevinná, prohlásil, že „lhal jako pes”. 

Odsouzeni k nenávisti

Jaké tedy bylo soužití královského páru? Od začátku neúspěšné. Král Vladislav nemluvil polsky, hovořil pouze rusky a litevsky. Na rozdíl od manželky neovládal ani latinu a němčinu. Dokonce neuměl ani číst a psát! Byl nižšího vzrůstu než jeho žena, a začal plešatět. Zcela abstinoval, neboť kvůli obavám z otravy pil pouze vodu. Rád dobře jedl, a často si užíval koupele, čemuž se velmi divili jeho poddaní. Až do konce života zachovával typické pohanské zásady, což velmi hněvalo jeho královskou manželku. Třikrát se obracel předtím, než vyšel z domu, házel za sebe dřívka a chlupy, které si vytrhl z brady pečlivě omýval, aby si je následně vložil mezi prsty.

TIP: Nejzoufalejší manželky historie: Výjimečná krása předznamenala jejich pád

Rozpory mezi manželi se jen prohlubovaly. Královna celé roky nepustila krále do své ložnice. Chodila zahalená černým závojem, a jakmile se k ní přiblížil, s hněvem se od něj odvracela. Když jí zpovědník přikázal, aby plnila “manželské povinnosti”, demonstrativně opustila zpovědnici. Dá se říci, že žili odděleně a měli také svá vlastní královská panství.

Když ani po dvanácti letech královna neotěhotněla, budoucnost království byla ohrožena. Nakonec se však nejlepším lékařem stal čas. V roce 1396 se královský pár začal stále častěji ukazovat společně na veřejnosti. Po letech přišla Hedvika do jiného stavu, ale dcera, která se narodila v roce 1399, bohužel zemřela a po třech týdnech ji následovala i královna. 

Myslíte si, že UFO jsou návštěvníci z vesmíru? Omyl. Podle amerického profesora Michaela Persingera (*1945) musíme důkazy existence mimozemských obyvatel hledat nikoliv na nebi, ale pod nohama. V roce 1975 přišel tento uznávaný neurovědec s teorií tektonického napětí (Tectonic Strain Theory), která má vysvětlit nejen existenci UFO, ale například i mariánských zjevení nebo duchů.

Strašidla ze zemské kůry

Myšlenka se opírá o předpoklad, že v seismicky aktivních oblastech vzniká v zemské kůře obrovské napětí, čímž při vhodném složení hornin nastává piezoelektrický efekt (viz Piezoelektrický efekt) vytvářející silná lokální elektrická a elektromagnetická pole. Tyto úkazy pak vyvolávají u člověka halucinace, neboť ovlivňují činnost spánkových laloků v mozku; zároveň však také silně ionizují vzduch, což může vést ke skutečnému vzniku různých světélkujících útvarů. 

Podobnou myšlenku prosazuje i britský spisovatel Paul Devereux (*1945). Za pravděpodobnější příčinu podivných útvarů ale označuje nikoliv piezoelektrický jev, nýbrž tzv. triboluminiscenci – efekt světla vznikajícího při drcení některých krystalů. Devereux navíc tvrdí, že tato světla mohou mít vlastní inteligenci.

Země jako živý superorganismus

Teorie Gaia by zněla jako bláznivá fantazie nějakého hippie nadšence nebo ekologického romantika – kdyby ovšem jejím autorem nebyl špičkový biolog. Teorie pojmenovaná po řecké bohyni Země tvrdí, že naše planeta tvoří jediný superorganismus, je živá ve stejném fyziologickém smyslu jako lidé, a tudíž prý dokáže regulovat svůj globální metabolismus představovaný koloběhem vlastní hmoty a energie. 

Za zmíněnou myšlenkou stojí britský biolog James Lovelock (*1919), který ji poprvé představil v roce 1979. Podle něj se život na Zemi vyvinul před 3,6 miliardy let, a to nikoliv díky tomu, že by zde panovaly příhodné podmínky, ale proto, že tyto podmínky vytvořila právě Gaia. Jinými slovy – Země utváří samu sebe a život sám udržuje zeměkouli obyvatelnou. „Jako pozorujeme pulz, krevní tlak, elektrickou aktivitu srdce či jiné veličiny, aniž bychom narušili normální fyziologické procesy člověka, tak můžeme pozorovat i cirkulaci vzduchu, oceánů a hornin. Můžeme měřit sezónní pulzování oxidu uhličitého ve vzduchu v souvislosti s jeho příjmem rostlinami a výdejem všemi organismy. Můžeme sledovat dráhu základních živin do oceánů a odtud do vzduchu a zpátky do hornin a pozorovat chování těchto navzájem propojených systémů,“ popisuje Lovelock důkaz pro svá tvrzení. 

Vědec publikoval několik knih, v nichž velmi pečlivě shromáždil důkazy o schopnosti přírody se efektivně regulovat. Vyvolal tím reakci řady svých kolegů, kteří ho obvinili z vytváření jakéhosi vědeckého pohanského náboženství – debata nad jeho teorií však dodnes není zdaleka uzavřená.