Nečekaně tragické vyvrcholení následníkovy návštěvy Sarajeva bylo pro všechny zúčastněné naprostým šokem. Mrtvé Žofiino tělo leželo v ložnici generála Potiorka, zatímco Františka Ferdinanda přenesli do jednoho z vedlejších pokojů guvernérovy rezidence. Pod rozepnutým límcem bylo dobře vidět smrtelnou ránu a zlatý řetízek se sedmi přívěsky pro štěstí – jako ochranu před zlem.

Když lékaři prohlíželi následníkovo tělo, objevili na levém předloktí vytetovaného barevného čínského draka. Řidič Loyka pak dostal příkaz odvézt na poštovní úřad tři telegramy o nenadálé katastrofě. První byl určen císaři Františku Josefovi, druhý německému císaři Vilémovi II. a třetí nešťastným dětem mrtvého páru na Konopišti. Události pozvolna směřující k vypuknutí světového konfliktu se tak daly nezadržitelně do pohybu.   

Máme vraha! 

Pro vyšetřování atentátu a jeho pozadí se stala klíčovou událostí skutečnost, že Gavrilo Princip byl ihned po střelbě zadržen živý právě tak, jako půlhodinu předtím Nedjelko Čabrinović. Došlo k tomu za velmi podobných okolností. Také Princip ihned po výstřelech spolkl kapsli s jedem, ale ani tentokrát se očekávaný účinek nedostavil. Obsah ampule pouze vyzvracel a poté se pokusil zastřelit svým revolverem. Ten mu však přihlížející policisté společně s civilními diváky vyrazili z ruky a šance na spáchání sebevraždy byla zmařena.

Přítomní důstojníci a policisté se pustili do atentátníka pěstmi, dostal i několik slabších ran šavlí a také mnoho kopanců. Na policejní komisařství pak dovlekli Principa sice zakrváceného a značně vyčerpaného neustálým nutkáním ke zvracení, ale živého. Hned mu nasadili pouta a zavřeli jej do cely. V té vedlejší již seděl zatčený Čabrinović a vyšetřování proto mohlo ihned začít.

Pověřen jím byl soudce sarajevského oblastního soudu Leo Pfeffer, který nařídil ošetřit Principovy rány a už v 11.15 hodin začal první výslech. Nebylo to příliš obtížné. Zkušený vyšetřovatel nedal oběma mladíkům šanci a brzy se dozvěděl podstatné informace, které jej dovedly na stopu dalších účastníků atentátu. Ti byli postupně během několika málo dnů zatčeni. Pouze Mehmedbašićovi se podařilo dostat na území nezávislého království Černá Hora. 

Reakce veřejnosti

Veřejnost v Rakousku-Uhersku reagovala na atentát většinou nesouhlasně. Výjimku tvořila především uherská aristokracie společně s některými rakouskými šlechtici a dvorními hodnostáři. Mezi lidovými vrstvami vyvolávala událost především obavy z budoucnosti, a přestože následník nepatřil zrovna k oblíbeným členům císařské rodiny, takový konec mu přál málokdo. Zavraždění Žofie bylo odsuzováno všeobecně a všichni litovali její tři děti, které rázem ztratily oba rodiče.

Chorvatské i muslimské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny se pak po atentátu otevřeně postavilo proti Srbům. V Sarajevu a dalších městech byly demolovány obchody patřící srbským majitelům a tento osud mimo jiné potkal i cukrárnu Čabrinovićova otce. Rozzuřený dav následně vnikl do mnoha obytných domů a zde se odehrávaly podobné scény. Rabování nakonec dosáhlo takové míry, že velitel sarajevské policie musel požádat o posily. Do ulic napochodovaly vojenské oddíly, aby zabránily hrozícímu masakru místních Srbů. Žádné akce na podporu atentátu tedy neproběhly.

Když pak byly 29. června veřejně vystaveny katafalky s oběma mrtvými, přišly se jim poklonit tisíce lidí. Dojetí většiny z nich určitě nebylo jen hrané. Také v ostatních částech říše lidé vzrušeně diskutovali o tragédii a shodovali se v jednom: tahle událost nepřinese nic dobrého.

Zničte Srbsko!

Události v Sarajevu přišly ve Vídni velmi vhod skupině generálů a politiků, kteří již dlouho toužili rozdrtit Srbsko. K těmto lidem patřili zejména šéf generálního štábu polní zbrojmistr Franz Conrad von Hötzendorf a ministr zahraničí Leopold hrabě Berchtold. František Ferdinand jim už nyní v plánech překážet nemohl, a tak válkychtivá klika znásobila své úsilí. 

Našli se však i jedinci, kteří uvažovali odlišným způsobem. Bojovat nechtěl zejména uherský ministerský předseda István hrabě Tisza a také císař nejevil pro válečné dobrodružství žádné nadšení. Vždyť říše se těšila z dlouhých desetiletí míru (poslední válku s Pruskem a Itálií vedlo Rakousko v roce 1866) a čtyřiaosmdesátiletý panovník neměl chuť hnát své poddané do konfliktu, jehož výsledek mohl být více než nejistý. Hodně ovšem záleželo na tom, jak dopadne vyšetřování pozadí atentátu.

Důležitou úlohu hrál také postoj hlavního rakouského spojence – Německa. Císař Vilém II. napsal už 30. června na okraj telegramu zaslaného do Berlína německým vyslancem ve Vídni: „Se Srby je třeba zatočit, a to okamžitě!“ O pár dní později jednal Vilém s rakouskými diplomaty a dal jasně najevo, že případnou vojenskou operaci c. a k. armády proti Srbsku podpoří. Své rakouské spojence přitom nabádal „…neváhat s vystoupením. Stanovisko Ruska bude v každém případě nepřátelské, a pokud dojde k válce mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem, Německo se svou obvyklou spojeneckou věrností splní své závazky.“ 

Cesta k válce

Vyšetřování atentátu pokračovalo rychle kupředu a z výpovědí zatčených atentátníků i jejich spolupracovníků vycházelo najevo, že v pozadí stála srbská tajná služba. Na zasedání ministerské rady ve Vídni 7. července nadhodil Berchtold přítomným otázku, jestli už není čas na Srby zaútočit, když má Rakousko záda krytá Německem. S výjimkou hraběte Tiszy nalezl u ministrů podporu a závěr schůze tedy zněl: „Všichni přítomní, s výjimkou uherského předsedy vlády, se shodují na tom, že čistě diplomatický úspěch, a to i v tom případě, že by měl za následek úplné ponížení Srbska, by neměl cenu. Proto je nutno předložit Srbsku tak dalekosáhle formulované požadavky, aby bylo možno předem očekávat jejich odmítnutí, a následně se tak mohlo přistoupit k radikálnímu řešení otázky vojenskou intervencí.“

Negativní postoj uherského ministerského předsedy byl dán především tím, že si nepřál případné anexe dalších území se slovanským obyvatelstvem, protože by to mohlo oslabit nynější silnou pozici Uher v rámci říše. Také on však nakonec rezignoval a souhlasil s tvrdým postupem. Rakousko-uherský vyslanec v Bělehradu baron Giesl pak 23. července předal srbské vládě ultimátum, jehož text uváděl, že „zbraně a výbušniny, kterými byli vrazi vyzbrojeni, obdrželi od srbských důstojníků a úředníků.“

Už se to nedalo zastavit…

Na odpověď dostala srbská vláda lhůtu 48 hodin. To byl skutečně šibeniční termín a navíc je třeba si uvědomit, že v Srbsku zrovna probíhala předvolební kampaň. Premiéru Pašićovi i dalším politikům v Bělehradě bylo jasné, že splnění všech deseti bodů by výrazným způsobem narušilo suverenitu Srbského království a dostalo by jej do vleku Rakouska-Uherska. Proto se princ regent Alexandr obrátil s prosbou o radu na Rusko a ve svém pateticky znějícím přípisu apeloval na „vznešené slovanské srdce“ cara Mikuláše II. Carská vláda v odpovědi radila, aby se v případě útoku Srbsko samo nebránilo a „vložilo svůj osud do rukou velmocí.“

Odpověď Bělehradu na rakouskou nótu přišla ve stanovené lhůtě a Pašíć se v ní snažil projevit vstřícnost. Srbsko bylo ochotno přijmout všechny body ultimáta s výjimkou požadavku přítomnosti rakouských úředníků na srbském území při vyšetřování atentátu. To však baronu Gieslovi nestačilo, protože ultimátum jako celek tím pádem přijato nebylo. Proto ihned požádal o diplomatický pas a 25. července opustil se svými podřízenými Bělehrad.

TIP: Osudný atentát v Sarajevu: Rozbuška světové katastrofy

V této chvíli do věci zasáhla Velká Británie, která navrhla zprostředkování ze strany evropských mocností a navíc Německu důrazně doporučila, aby přimělo Vídeň spokojit se s odpovědí Bělehradu. Britský ministr zahraničí Sir Edward Grey připojil osobní varování, že by se jeho země mohla ocitnout ve válce s Německem. Zřejmě až nyní si Vilém II. uvědomil rozsah hrozící katastrofy, ale už bylo pozdě.

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a v příštích dnech došlo k řetězové reakci. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a o dva dny později Francii, 4. srpna pak Britové vyhlásili válku Německu. Tím začal konflikt dosud nevídaného rozsahu, na jehož konci se zhroutí čtyři monarchie a „staré zlaté časy“ budou již definitivně minulostí.

Hrabě Jean-François de La Pérouse měl 44 let, když se mu přímo od francouzského krále Ludvíka XVI. dostalo mimořádné pocty: Byl pověřen vedením průzkumné výpravy do Tichomoří. Vláda doufala, že se zkušenému námořnímu důstojníkovi podaří najít strategické spojení mezi Atlantským a Tichým oceánem, čímž by země galského kohouta získala náskok na poli mezinárodního vlivu. Panovník i ministr námořnictví Charles de Castries brali expedici velmi vážně – jen samotné přípravy zabraly tři roky. 

Po stopách Jamese Cooka 

La Pérouse, jehož idolem byl James Cook, osobně dohlédl, aby vedoucí lodní inženýr Paul Monneron dovezl z Londýna původní kompasy a sextanty slavného mořeplavce a informoval se o jeho opatřeních proti kurdějím. Během cest hodlal hrabě přesně kopírovat Cookovy vědecké metody. Pro účast v expedici nakonec vybral 114 osob, přičemž deset z nich náleželo k vědeckým kruhům: astronom, geolog, fyzik, botanik, tři přírodovědci a trojice kreslířů. Prvního srpnového dne roku 1785 vypluly z Brestu na severozápadě Francie fregaty Astrolabe a Boussole, každá s 500 tunami nákladu na palubě.

Jejich cesta vedla nejprve do Jižní Ameriky, v únoru 1786 obepluly mys Horn a zamířily na severozápad k Havaji. Po krátké návštěvě Aljašky a Kamčatky se La Pérouseova družina konečně vydala k cíli, do srdce Tichomoří. Na cestě už byla tou dobou přes dva roky, čekal ji však ještě jeden úkol: prozkoumat pobřeží Austrálie, kam také úspěšně dorazila na počátku roku 1788. Nedlouho předtím ovšem na souostroví Samoa padlo dvanáct členů výpravy za oběť domorodcům. Zpráva o neštěstí odeslaná z australského Botanického zálivu se dostala do Evropy jako poslední informace o osudu expedice. Od března 1788 o ní už nikdo neslyšel.

Záchrana na dosah

V posledním dopise počítal La Pérouse s tím, že se vrátí v červnu 1789. Když se tak nestalo, začala si vláda pochopitelně dělat starosti. Ve víru francouzské revoluce měl však král jiné starosti, takže trvalo ještě téměř dva roky, než se o expedici začal někdo zajímat hlouběji. 

Záchrannou misi zorganizoval kontradmirál Joseph d’Entrecasteaux a nakonec poblíž tichomořského ostrova Vanikoro zahlédl kouřové signály pravděpodobných trosečníků – nemohl ovšem přistát kvůli nebezpečným útesům. O dva měsíce později podlehl kurdějím a výprava se vrátila bez úspěchu. Vanikoro se však stalo výchozím bodem pro pozdější pátrače a právě tam také irský kapitán Peter Dillon nalezl v roce 1826 vraky obou La Pérouseových fregat.

Že se skutečně jedná o Astrolabe a Boussole, se podařilo s jistotou určit teprve nedávno. Podle expedice francouzských odborníků z roku 2008 narazila zřejmě loď Boussole během ničivé vichřice na útes a potopila se, zatímco Astrolabe dosáhla nedalekého korálového útesu. Někteří členové posádky tak možná ještě několik let žili na přilehlých ostrovech, poslední z nich však nejspíš zemřel už tři roky před připlutím Dillona.

Chráněné území Central Kalahari Game Reserve v jihoafrické Botswaně se stalo místem nálezu prvního úlomku meteoritu, který 2. července 2018 explodoval nad jižní Botswanou. Explozi přitom zaregistrovali lidé v Botswaně i v okolních zemích.

Exploze meteoritu byla posledním dějstvím krátkého příběhu asteroidu 2018 LA z Apollonovy skupiny. Tento několikametrový asteroid o hmotnosti 25 až 35 tun byl objeven při pozorování programu Catalina Sky Survey Arizonské univerzity, pouhých osm hodin předtím, než vletěl do atmosféry Země. Pár sekund po vstupu do atmosféry tento meteorit explodoval.

Pátrání v africké divočině

Podle Petera Jenniskense, experta SETI Institute v Kalifornii bylo obtížné určit, kde přesně vlastně k explozi meteoritu došlo. Vědci museli analyzovat videozáznamy a další údaje z různých míst v Africe. Pak museli vzít v úvahu působení větru, který ovlivnil dopad malých úlomků meteoritu. Podle výpočtů se úlomky o celkové váze několika kilogramů rozptýlily na ploše asi 200 kilometrů čtverečních, v divočině se lvy, slony a hady.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Jenniskens a místní odborníci objevili první úlomek meteoritu po pěti dnech usilovného pátrání v náročném terénu, plném písku, mohutných trav a pichlavých keřů. Meteority jsou v Botswaně chráněné zákonem a podle všeho zůstanou majetkem této africké země. 

Krajinu mezi městy Nagasaki a Hirošima v jihozápadním Japonsku zasáhly minulý týden neobvykle intenzivní srážky. Jejich důsledkem jsou divoce rozvodněné řeky, dramatické sesuvy půdy, a také nejméně 155 mrtvých, desítky pohřešovaných a stovky zraněných.

Podle japonských úřadů bylo evakuováno asi 2 miliony lidí, přičemž není jasné, kolik z nich se bude moci vrátit do svých domovů. V pondělí 9. července přestalo pršet, ale mnoho míst zůstane dlouho zatopených, takže se záchranáři společně s hasiči, policisty, vojáky a dalšími lidmi pustili do rozsáhlých záchranných operací. Při nich se snaží především zachránit přeživší, kteří uvízli v ruinách, na střechách nebo na neprůjezdných cestách. Stojí řada dálnic a železnic, mnoho domácností je bez elektřiny a pitné vody.

TIP: Japonsko se chce obehnat gigantickou zdí proti tsunami. Pomůže to?

Podle meteorologů šlo o rekordní srážky, v nichž na některých místech napršelo během tří hodin kolem 30 centimetrů vody, což se blíží průměru za celý měsíc červenec. Ten je navíc v jihozápadním Japonsku po červnu druhým nejdeštivějším měsícem roku.

Extrémní srážky nejsou pro odborníky překvapením, neboť klimatické modely takovou situaci předpovídaly. Odborníci navíc varují, že se podobné lijáky stávají v Japonsku pravidlem. V příštích letech by měly být deště celkově častější, a také intenzivnější.

Letce Gunthera Plüschowa zastihl začátek první světové války v německé kolonii Čching-tao. Tento přístav ležící na Šantungském poloostrově oblehla v září 1914 japonská armáda a snažila se pevnost dobýt. Plüschow se svým jednoplošníkem Rumpler Taube podnikal průzkumné lety nad nepřátelskými jednotkami, a dokonce je bombardoval improvizovanými bombami.

Strastiplná cesta

Ještě než Japonci pevnost dobyli, podařilo se mu se svým letounem uletět do Číny. V Šanghaji nastoupil na parník plující do USA, odtud pokračoval do Evropy, přičemž se vydával za občana Švýcarska. Na palubě však měli Britové svého špiona, skutečného Švýcara, který odhalil pilotovu identitu. Když loď plující do Itálie musela kvůli špatnému počasí zakotvit v Gibraltaru, Angličané Plüschowa zatkli a počátkem roku 1915 převezli do Británie.

Předchozí část: Zajetím boj pro někoho nekončí: Útěky ze zajateckých táborů (1)

V zajateckém táboře Donington Hall v Leicestershire ale dlouho nepobyl – 4. července se mu podařilo během bouřky uprchnout a dostat se do Londýna. Scottland Yard ihned vyhlásil pátrání po muži s vytetovaným drakem na paži, ale letec převlečený za dělníka se cítil natolik bezpečně, že se nechal na památku vyfotografovat v londýnských docích a po večerech si chodil do Britského muzea číst knihy o Patagonii.

Z bezpečnostních důvodů se nezveřejňovaly odjezdy lodí, ale po několika týdnech se uprchlíkovi přesto podařilo dostat na loď Princezna Juliana plující do neutrálního Nizozemska. Odtud už nebyl problém dostat se do Německa. Tam jej ihned zatkli jako špiona, ale brzy vyšlo najevo, že je německým důstojníkem, a až do konce války sloužil u námořního letectva. Dodnes je považován za jediného německého vojáka, kterému se podařilo za Velké války uprchnout z Anglie.

Tichomořská odysea

Ani podporučík armádního letectva Damon Gause, ani armádní kapitán William Osborne neměli žádné námořní zkušenosti, přesto dokázali v roce 1942 uprchnout z Filipín a doplout za 52 dnů do pět tisíc kilometrů vzdálené Austrálie. Jejich plavidlem byl šestimetrový děravý rybářský člun s malým naftovým motorem, který museli většinou krmit kokosovým olejem. A navigace? Kapesní kompas a potrhaná mapa Dálného východu z časopisu National Geographic. Potraviny a voda? Cokoliv, co mohli najít či vyžebrat cestou od ostrova k ostrovu. Přistáli totiž během plavby na Sulu a Celebesu.

Když japonská armáda dobyla poloostrov Bataan, musel Gause spolu s tisíci zajatců nastoupit takzvaný bataanský pochod smrti, ale podařilo se mu z něj uprchnout. Nožem zabil japonského strážného a přeplaval mořskou úžinu na pět kilometrů vzdálený ostrov Corregidor. Když padla i zdejší pevnost, odplul na moře s kanoí. Ta se však potopila a Gause vyplavilo moře na pláž, kde právě procházela japonská hlídka.

Ve dvou se to lépe táhne

Naštěstí jej Japonci považovali za mrtvého, když do jeho těla kopli a nepohnul se. Letec se nakonec dostal na ostrov Mindoro, kde se setkal s dalším uprchlíkem z pochodu smrti – Osbornem. Poté, co našli člun, vztyčili uprchlíci stěžeň a z pytlů od mouky vyrobili plachtu. Během plavby jedné noci narazili na japonskou loď, která jim světelnou Morseovou abecedou vysílala nesrozumitelný vzkaz. Gause odpověděl jedinou japonskou větou, kterou znal: „Ať žije Japonsko!“ a rychle zamířili pryč. Pro jistotu pak vytáhli na stěžeň japonskou vlajku.

Když už si mysleli, že se blíží k australským břehům, vyvěsili americkou vlajku, ale byla to chyba – jejich člun zahlédl japonský pilot, který je ostřeloval z palubních zbraní, a jen zázrakem se jim nic nestalo. Když připluli do Austrálie, ohlásili se u generála McArthura, poté následoval návrat do Států, kde se podíleli na vládní kampani vybízející k nákupu válečných dluhopisů. Gause nakonec opět usedl za knipl letounu, ale v březnu 1944 zahynul v Anglii při zkušebním letu s P-47 Thunderbolt. Osborne se připojil k Merrilovým marauderům v Barmě, válku přežil a do výslužby odešel v hodnosti plukovníka.

Dokončení v pátek 13. července

Posedlost zdravým životním stylem není jen výsadou moderní doby. Vaření bez tuku a škodlivin bylo v módě už v Římské říši − a to díky speciálním břidlicovým hrncům. Tradice nejlépe přežila v severoitalské Valtellině. A není se čemu divit. Speciální kámen na výrobu hrnců tu těží za rohem.

Za své výjimečné vlastnosti vděčí toto nádobí speciální mastkové břidlici zvané pietra ollare. Ve světě se nachází jen na několika málo místech a jedním z nich jsou právě skály svírající malebné valtellinské údolí.

Kamenné vzpomínky z dětství

„Tyhle břidlicové hrnce se v našem údolí vyrábějí už téměř čtyři tisíce let,“ ukazuje na své výtvory místní řemeslník Roberto Lucchinetti. „V roce 1866 se ale s jejich výrobou přestalo, s rozvojem průmyslu je totiž vytlačily lehčí a levnější nádoby z hliníku a slitiny,“ vysvětluje Lucchinetti, proč výroba doslova zázračného nádobí upadla v zapomnění. 

Spolu s šedavým kamenem rychle upadla v zapomnění i znalost jeho náročného opracovávání. Tisíciletá valtellinská tradice, která si dokázala podmanit hospodyňky v celé Římské říši, by zřejmě nadobro zmizela, nebýt zvědavosti a tvrdohlavosti Roberta Lucchinettiho. „Příběhy o tomhle kameni a skrytých lomech, ve kterých se těžil, jsem slýchával celé dětství. Nikdo už ale nevěděl, kde přesně jsou. A tak jsem začal trávit víkendy tím, že jsem se vydával do kopců a skal tyto lomy hledat,“ vzpomíná na začátky svého podnikání Roberto. „Postupně jsem jich objevil celé stovky a tím rostla i moje touha s tímhle kamenem pracovat.“

Grál z Valchiavenny

Jak ale tvrdý kámen opracovat? Žádné učebnice ani pamětníci už však neexistovaly, proto si Roberto musel vystačit jen se starými artefakty nalezenými při vykopávkách a vydat se náročnou a dlouhou cestou pokusů i omylů. Nakonec to ale přineslo své kamenné ovoce.

„Tohle je dva tisíce let starý kalich,“ vysvětluje Lucchinetti a ukazuje nám kamenný pohár. „Vidíte na něm, jak museli být tehdejší řemeslníci neuvěřitelně zruční, protože soustruh, jaký používám já, samozřejmě neměli.“ Kalich se dochoval v úžasném stavu. Při dolování ze země ho ale bohužel kus ulomili. Dnes se mu říká Grál z Valchiavenny podle údolí, kde byl nalezen. Právě díky zručnosti Roberta Lucchinettiho si stejný model můžete pořídit také vy. 

Na obchod i do závěti

Nádoby z pietra ollare, jak se mastková břidlice v italštině nazývá, oblast údolí Valtelliny i Valchiavenny ve starověku proslavily po celé Římské říši a staly se velice žádaným obchodním artiklem. Zlom přišel v prvním století po Kristu. Při výrobě hrnců řemeslníkům vždy zbyl poměrně velký kus kamene ze středu hrnce. A právě tehdy přišli řemeslnící na techniku, jak zužitkovat i tento odpad. Začali z něj vyrábět další nádoby – šlo v podstatě o princip podobný matrjoškám. Díky tomu se hrnců začalo vyrábět mnohem více a mohlo se s nimi obchodovat.

Předměty vyrobené z pietra ollare se našly ve vzdálenosti až tisíce kilometrů od místa, kde byly vyrobeny! O jejich důležitosti svědčí i to, že v závětech se běžně objevovaly pokyny, jak s nádobami vyrobenými z tohoto materiálu naložit po smrti majitele. Kromě toho, kteří pozůstalí dostanou domy a kteří pozemky, jste se tak dozvěděli i to, kdo dostane hrnce. Sice to může znít překvapivě, ale není se čemu divit – ve své době totiž měly tyto nádoby ohromnou hodnotu, protože jejich výroba byla časově velmi náročná.

A to se nezměnilo ani dnes v době soustruhů a diamantových vrtáků. Vždyť na jednom hrnci stráví Roberto Lucchinetti i dva dny práce! Hrnec se vyrábí celý z jednoho kusu kamene, který se opracovává na soustruhu a poté částečně i ručně. Roberto se přitom musí maximálně soustředit. Pietra ollare neodpustí ani sebemenší chybičku. Tento materiál je totiž tvrdý, ale zároveň také velice křehký. Kvůli sebemenší chybě tak můžete ve vteřině přijít o celodenní práci.

Práce na celý den

Nádoby z tohoto materiálu se však nehodí pouze k vaření. V době bez elektrické energie, a tudíž i ledniček a mrazáků, se dokonale hodily pro dlouhodobé uchovávání potravin. Nádoby určené k tomuto účelu poznáte podle kamenné obruby, níž které se pak celá nádoba mnohem snáze zvedá. Jejich výroba je i dnes hodně náročná. Vnější část se sice opracuje na soustruhu, ale ta vnitřní, kamenné jádro, se vyjímá pomocí speciálních háků. A to se dělá i dnes ručně. Podle velikosti hrnce to může trvat jen hodinu, anebo i celý den!

I dnes se tak cena těchto hrnců pohybuje kolem 500 eur (najdete však i dražší), v minulosti ale stály doslova celé jmění. Přesto si je bohaté římské hospodyňky zamilovaly − vařené maso totiž v uzavřených kamenných nádobách vydrželo až dva roky. Sádlo dokonce padesát let! V době bez elektrické energie šlo o absolutní luxus, který se zatím nepodařilo překonat ani moderním vědcům.

TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky

Ke znovuobjeveným kamenným hrncům se i přes jejich vysokou cenu valtellinské restaurace s chutí znovu vracejí. „Na tomhle hrnci vaříme už téměř třicet let každý den. Patřili jsme k Robertovým prvním zákazníkům. Pokud s nimi dobře zacházíte, jsou prakticky nezničitelné,“ chlubí se valtellinský kuchař Marco. Podle něj se nejlépe hodí pro přípravu masa, které zbaví všech toxinů a nemusíte k němu přidávat ani olej nebo vývar. K povrchu se totiž nepřichytí. Kámen do sebe navíc za roky vaření nasál vůni masa. Chuť pokrmů, které v nich vaříte, tak ještě umocní.

Kapusta, sýr a brambory

A to umějí valtellinští náležitě ocenit − svou kuchyní je totiž tenhle region proslaven, i když na rozdíl od jihu Itálie zde na lehké dietní recepty můžete rovnou zapomenout. To dokazuje i největší krajová specialita, zvaná pizzoccheri. Jde o pohankové těstoviny s brambory, máslem, sýrem a kapustou. Tohle jednoduché jídlo ze surovin, které byly dostupné i pro chudé horaly, přežilo i přeplněné supermarkety 21. století a na dodržování originální receptury ve všech místních restauracích dohlíží speciální akademie. Pro valtellinské totiž pohankové pizzoccheri symbolizuje jejich kořeny, na které rozhodně nehodlají zapomenout. A mlsné jazýčky turistů jsou jim za to náležitě vděčné.

Bez vesmírného teleskopu Kepler by naše poznání exoplanet bylo stále ještě v plenkách. Jen málokterý přístroj v poslední době tolik rozšířil vědomosti o vesmíru, jako právě tento teleskop americké NASA. A mise teleskopu Kepler bohužel zvolna končí.

V posledních měsících se objevovaly informace o tom, že teleskopu dochází palivo. Před pár dny se operátoři mise Kepler dozvěděli, že zásoby paliva v nádržích vesmírného teleskopu poklesly na velice nízkou úroveň. NASA proto uvedla teleskop Kepler do stavu hibernace, v němž se připravuje na přenos dat, získaných během nejnovější série pozorování.

Byla to v pořadí již 18. pozorovací kampaň, která probíhala od letošního 12. května. Kepler během této doby sledoval oblast oblohy v souhvězdí Raka, kde pátral po exoplanetách již v roce 2015. Opětovné pozorování umožní potvrzení objevených exoplanet v tomto prostoru.

Poslední akce teleskopu Kepler

Při vysílání dat musí být Kepler natočený anténou směrem k Zemi. Přenos dat má nejvyšší prioritu, takže teleskop je teď „zaparkovaný“ ve stavu, při němž nepotřebuje žádné palivo. Operátoři budou čekat do 2. srpna, až budou moci využít přidělený čas na síti Deep Space Network, pomocí které si data z teleskopu stáhnou. V ten den se Kepler natočí do správné polohy a všichni budou doufat, že mu na to vystačí palivo.

TIP: Šest let výzkumu sondy Kepler: Od úspěchu k úspěchu

Pokud Kepler přenos dat zvládne a stále ještě bude mít nějaké palivo, 6. srpna teleskop zahájí další, tedy 19. pozorovací kampaň. Ta pak bude zřejmě pokračovat až do vyčerpání zásob paliva. Navzdory očekávanému konci teleskopu budou odborníci zpracovávat unikátní soubor dat z Kepleru asi ještě hodně dlouho. O nové objevy exoplanet a dalších zajímavých vesmírných jevů tedy ještě rozhodně nepřijdeme.

Podle specialistů na umělé inteligence ze startupu Wayve jsou lidé úspěšní zejména díky schopnosti našeho mozku rychle se učit a zpracovávat vědomosti z mnoha různých zážitků. Domnívají se proto, že autonomní automobily nepotřebují výkonnější čipy, účinnější senzory nebo detailnější mapy. Podle nich jsou řešením lepší mozky.

Ve Wayve vyvinuli inteligentní algoritmus, který je schopný se rychle učit přímo v terénu. Algoritmus vložili do autonomní verze vozidla Renault Twizy, které vybavili kamerou s grafickou jednotkou pro inteligentní analýzu obrazu v reálném čase. Na sedadlo řidiče se posadil lidský operátor, ale řízení vozu měla v rukou umělá inteligence.

TIP: Náročná škola: Jak se roboti se učí správě pohybovat mezi lidmi?

Cílem bylo naučit umělou inteligenci jet s autem rovně a udržet se na vozovce. Inteligence začínala od nuly a mohla si experimentovat, jak „chtěla“. Lidský operátor inteligenci hlídal. Kdykoliv auto vyjelo z cesty, tak ho operátor zastavil a provedl opravu. Inteligence byla „postihována“ za chyby při jízdě a naopak „odměňována“ za správnou jízdu. A jaký byl výsledek tohoto netradičního řidičského výcviku? Autonomní vůz ovládaný umělou inteligencí zvládl jízdu po silnici během pouhých 20 minut.

Kosatka dravá (Orcinus orca) patří k nejrychlejším savcům, kteří brázdí světové oceány a dokáží dosáhnout rychlosti kolem 56 km/h. Velikost, robustní stavba těla, ostré zuby a rychlost z nich činí vrcholové predátory, kteří nemají přirozeného nepřítele.

Současné stavy kosatek nejsou známé, což je jen jedna z mnoha věcí, které lidé o těchto mohutných dravcích neví. Zatím se nám podařilo jen poodhalit podstatu vysoce společenského života kosatek, který se odvíjí po mateřské linii. Víme, že tato zvířata mají nesmírně propracované lovecké techniky a že mezi hlasovými projevy jednotlivých menších populací jsou velké rozdíly – což je možné popsat jako projev určité „místní kultury“.

TIP: Savec z obřího rodu: Pronásledovaní giganti keporkaci

V angličtině se kosatkám říká „Killer whale“, což znamená velryba-zabiják. Toto pojmenování odráží negativní obraz, jenž kosatky v západní kultuře mají už od dob Plinia staršího, který o nich v roce 70 napsal: „Kosatky lze popsat jedině jako obrovské barbarské hory masa vyzbrojené zuby. Jsou to nepřátelé jiných velryb, které napadají stejně jako útočící válečná loď.“

Lidé byli dlouho přesvědčeni, že kosatky jsou lidem smrtelně nebezpečné. Ve volné přírodě se ovšem odehrálo jen málo útoků na lidi. Navíc je pravděpodobné, že kosatky si je v těchto případech spletly se svou přirozenou kořistí. V okamžiku, kdy zjistily svůj omyl, už v útoku nepokračovaly. Kosatky držené v zajetí naopak mnohokrát zaútočily na své ošetřovatele a některé z těchto případů byly pro člověka osudné. 

Roku 1784 byl v habsburské monarchii uzákoněn státní tabákový monopol, jehož součástí byla i pravidla pro prodej tabákových výrobků. Pojmenování trafika se však objevilo oficiálně až o sedmdesát let později. Provozovatelem byl trafikant, častěji však trafikantka. 

Koncesované a konkurenční

V roce 1895 bylo v Čechách provozováno téměř devatenáct a půl tisíce trafik, z nichž více než sedmnáct tisíc bylo koncesovaných a jenom zbytek konkurenčních. A přesně tolik bylo i trafikantek a trafikantů. Rakouská tabáková režie se chovala velmi moderně a pohlaví nerozlišovala, podstatný pro ni byl provoz prodejního místa. Těch bylo v Čechách tolik, že úřady stanovily nejmenší možnou vzdálenost mezi nimi na 200 kroků.

Konkurenční trafiky byly státním monopolem osazovány podle nabídky a poptávky trhu. Získat koncesovanou trafiku však mohla jenom v zákoně vyjmenovaná osoba. Byla to v podstatě sociální výpomoc potřebným. Stát neměl zájem na zvyšování počtu žebráků, ale penzemi z vlastních prostředků neplýtval. Úspěšnost trafikanta nezávisela na fyzické síle, ale na obchodní obratnosti. Proto mohli koncesi na trafiku získat vojenští invalidé či stárnoucí vysloužilci, právě tak jako vdovy nejenom po vojácích, ale i po státních úřednících, četnících nebo finanční stráži. A stejný nárok mohli vznést i sirotci po služebnících státu.

Mohly zbohatnout 

Navzdory tomu, že provoz trafiky byl státem regulován, byl o získání oprávnění velký zájem. A ženy byly velmi kreativní jak při dokladování nároku na koncesi, tak i v konkurenčních řízeních. Rozdíly v úspěšnosti trafikantek byly obrovské. Na jedné straně usoužené, často nemocné ženušky, kterým trafika vydělala dvě tři stovky zlatých ročně a od žebraček se lišily snad jenom tím, že seděly pod střechou. Na straně druhé zhýčkané dámy, které trávily dlouhé týdny v alpských letoviscích a s tabákovou režií se dohadovaly o své prodavačky a každý zlatý provize. 

TIP: Je libo cigaretu? Příběh tabákové vášně

Jedna úspěšná žena vlastnila v devadesátých letech 19. století trafiku v Praze v Celetné ulici. Její obrat ve státem sledovaném zboží (tedy tabákových výrobcích a kolcích) ročně převýšil sto tisíc zlatých, odvody do státní kasy se pohybovaly v řádech tisíců zlatých a roční čistý příjem dosahoval téměř dvou tisíc zlatých. Měla povoleno prodávat od časného rána až do půlnoci (a pokud byl zájem, patrně přetáhla do dvou hodin ráno), sama pilně pracovala a zaměstnávala též dvě prodavačky. Stálé odběratele rozmazlovala „novoročními renumeracemi“ – dárky v podobě jejich oblíbeného tabákového zboží. Měla příjem vyšší než úředníci finanční správy, kteří jí trafiku povolili a následně i kontrolovali, byť míra zisku zůstávala na úředně předpokládaných 7 až 9 %. Ovšem sociální status navzdory obchodní zdatnosti a bohatství neměla příliš vysoký.