Každým rokem se australské hlavním město Canberra stává cílem mohutné invaze. Nejsou to ale lidští vetřelci, nýbrž miliony velkých můr osenic druhu Agrotis infusa, které se vydávají na svou pravidelnou migraci.

Canberra není jejich cílem, jenom leží na jejich migrační trase. Ta měří více než tisíc kilometrů a vede z plání, kde se osenice rozmnožují, do jeskyní vysoko v Australských Alpách, kde v horkém australském létě pro můry příjemně chladno. Doposud ale bylo záhadou, jak se můry vlastně orientují.

TIP: Šestý smysl? Divoká prasata mají vnitřní kompas na vnímání magnetického pole

Denní migrující motýli, jako jsou například slavní monarchové, se navigují především podle Slunce. Vědci byli přesvědčeni, že můry hledají cestu výhradně podle hvězd a Měsíce. Nedávno ale překvapeně zjistili, že tyto můry vnímají magnetické pole Země, podobně jako ptáci, kteří také migrují v noci. Experimenty ukázaly, že můry k navigaci používají magnetické pole v kombinaci s výraznými prvky v krajině například pohoří.

Následující scénu zajisté známe z mnoha akčních a válečných filmů. Hrdina pevně svírá ruční granát, vytrhuje z něj kroužkovou pojistku, napřahuje se a dlouhým obloukem vrhá tuto zbraň na skupinu nepřátel. Následuje mohutný ohnivý výbuch, protivníci jsou vymrštěni do vzduchu nebo sraženi k zemi a hrdina se vrhá do dalšího útoku.

Granát mívá většinou podobu zeleného „citronu“ s nápadným žebrováním pláště, což napovídá, že se jedná o granát obranný, jenž má zabíjet a zraňovat na velkou vzdálenost pomocí těžkých střepin. Právě proto však většina scén ve filmech neodpovídá realitě, jelikož obranné granáty zpravidla neprodukují obrovské ohnivé výbuchy a jejich střepiny jsou vysoce nebezpečné na dálku mnohem větší, než jaká bývá obvykle k vidění na stříbrném plátně nebo televizní obrazovce. Klasickým příkladem takové zbraně je granát F-1, který dlouhá léta používala sovětská armáda. 

Zrod ve Francii

Historie sovětského ručního granátu F-1 sahá až do roku 1915, ale nezačíná v Rusku, nýbrž ve Francii. Právě tam totiž vznikla první zbraň jménem F-1 (psáno i ve formách F1 nebo F.1), jež představovala první obranný granát v moderním smyslu. Jak známo, ruční granáty lze dělit na útočné a obranné s tím, že první jmenované mají svůj střepinový účinek omezený na poměrně malou vzdálenost, aby střepiny neublížily útočícímu vojákovi, který tento granát většinou hází v běhu směrem k nepříteli.

Obranné ruční granáty se zpravidla házejí z úkrytu a mívají silnější pláště, díky čemuž se vytvářejí těžší střepiny, jejichž smrtící účinek se měří v desítkách metrů. Právě takový byl i francouzský granát F-1, jenž ihned získal popularitu mezi vojáky Dohody a začal vyvolávat strach u sil Centrálních mocností. Sériově byl vyráběn do roku 1940 a armáda Francie ho vyřadila ze služby až v roce 1946.

Cesta k sovětským ručním granátům

V řadě států však stále narážíme na jeho různé deriváty, jako je známý americký Mk 2, a zejména ruský, respektive sovětský F-1. Už carské Rusko totiž získalo od svého francouzského spojence zmíněné granáty, které se potom nacházely i ve výzbroji Rudé armády. Původní francouzské zapalovače však rychle degradovaly a ukázalo se, že značná část granátů ve skladech je nefunkční, a proto bylo rozhodnuto nahradit původní zapalovače novými sovětského původu.

V této verzi byl francouzský granát F-1 roku 1928 oficiálně přijat do služby, ale zásoby pochopitelně nebyly nekonečné. Ve 30. letech bylo navíc nařízeno vyvinout nový útočný granát. V té době byl standardním typem v Rudé armádě útočný RGD-33, který se dal za pomoci „návleku“ změnit na obranný, jednalo se však o velmi náročnou a drahou zbraň. Nepovedl se ani jeho nástupce RG-41. Sovětští inženýři mohli slavit úspěch až s dvojicí nových ručních granátů, jež se dostaly do výzbroje právě včas, aby se daly použít v zoufalém boji proti útočícím německým vojskům.

Úspěšný zapalovač UZRG

Oněmi novými granáty byly útočný RG-42 a obranný F-1, jenž si z nějakého důvodu zachoval své původní francouzské jméno. Nejednalo se však o čistou kopii francouzského vzoru, neboť sovětský konstruktér Fjodor Josifovič Chramejev jej zdokonalil a zjednodušil tak, aby se hodil pro masovou produkci v provizorních válečných podmínkách. Velice důležitý byl však rovněž společný prvek obou nových granátů, a to UZRG – unifikovaný zapalovač ručního granátu (unifi cirovannyj zapal ručnoj granaty), který vytvořili konstruktéři Věncini a Bědňakov.

Jedná se o skutečně vysoce efektivní součást, dosud pokládanou za jednu z nejlepších, jaké kdy byly v tomto oboru vyrobeny. Zapalovač má tvar válce, jenž se lehce zašroubuje do těla samotného granátu. Na horní straně UZRG se nachází typická kroužková závlačka, která udržuje na místě dopravní pojistku, kdežto plochá „páka“ na boku představuje vrhovou pojistku. Granát se tedy správně používá tak, že pravá ruka drží tělo granátu s přitisknutou „pákou“, zatímco levá ruka vytrhne závlačku dopravní pojistky.

Smrtící mechanismus

Poté je granát hozen, uvolněná „páka“ se vyklopí nahoru, což uvnitř UZRG způsobí uvolnění pružiny, k níž je připojený napichovací úderník. Uvolněná pružina jej vymrští proti roznětce, jejíž exploze zažehuje zpožďovací náplň, která posléze hoří přibližně 3,5 až 4,5 sekundy. Na opačném konci zpožďovací náplně se nachází rozbuška, jejíž exploze způsobí i výbuch hlavní náplně granátu, tvořené trinitrotoluenem.

Až potud je způsob fungování granátů RG-42 a F-1 fakticky stejný, avšak obranný granát F-1 se vyznačuje daleko silnějším pláštěm z ocelové litiny s typickým žebrováním, které plní roli takzvané pre-fragmentace. Rozpad ocelového pláště proto po explozi hlavní náplně probíhá podle linií žebrování a vede k vytvoření zhruba stejně velkých a těžkých střepin, takže se dá poměrně přesně stanovit smrtící i maximální dosah takto zhotoveného granátu. 

Poválečná standardizovaná varianta

Na tomto místě je ale třeba upozornit, že existuje několik výrobních variant granátu F-1, které vznikaly ve válečných podmínkách v různých sovětských továrnách. Přestože koncepce všech je shodná, odlišují se například přesnými tvary žebrování či provedeními horní a dolní části těla granátu. Jisté však je, že právě díky typickému tvaru získal granát přezdívku „limonka“ (citrónek), ačkoliv je zajímavé, že obdobně tvarované granáty dostávaly od západních vojáků spíše přezdívku „pineapple“ (ananas).

Různé verze granátu F-1 se navíc poněkud odlišovaly z hlediska hmotnosti trhaviny a tloušťky pláště, takže zmíněná přesnost stanovení dosahu střepin se musí přece jen brát s jistou variabilitou. Skutečně jednotná a standardizovaná varianta granátu F-1 se objevila až po druhé světové válce, kdy vznikl rovněž modernizovaný zapalovač UZRGM, na jehož místo později nastoupil UZRGM-2.

Ze SSSR do celého světa

Pro obyčejného vojáka se ovšem nic podstatného nezměnilo, neboť pořád platilo, že se granáty a zapalovače skladovaly v bedničkách odděleně, a to po dvaceti kusech. Příslušné otvory v tělech granátů byly uzavřené šroubovacími zátkami, místo nichž se před bojem našroubovaly zapalovače. Vedle „ostré“ podoby F-1, která má zelenou khaki barvu, vznikla i cvičná modifikace F-1-A, vyznačující se černou nebo červenou barvou a neobsahující náplň.

TIP: Stielhandgranate 24: Německé šťouchadlo na brambory

Granáty F-1 byly pochopitelně zavedeny také do výzbroje armád dalších členů Varšavské smlouvy včetně ČSLA, kde příslušné varianty obdržely názvy RG-F1 a RG-Cv-F1. Navíc tyto granáty směřovaly takřka ke všem spojencům a satelitům SSSR, a to včetně nestátních partyzánských a teroristických skupin. V řadě zemí se pak rozběhla licenční i bezlicenční sériová výroba tohoto skutečně velmi podařeného ručního granátu, takže se stále můžeme setkávat například s jeho čínskými kopiemi. Během dnešních konfliktů v arabském světě se však pořád vyskytují také původní sovětské „citrónky“. 

Cvičení je dobré pro zdraví. Ale nejen pro to fyzické. Vědci v poslední době zjišťují, že tělesní cvičení pomáhá i tam, kde bychom to dříve nečekali, například u různých duševních poruch a onemocnění.

Podle nového výzkumu, který proběhl na 62 pacientech s diagnostikovanou schizofrenií, dokáže aerobní cvičení zmírňovat negativní projevy tohoto komplikovaného onemocnění. Polovina pacientů cvičila nejméně 30 minut pětkrát týdně po dobu 12 týdnů, zatímco druhá polovina se po stejnou dobu jen tak lehce protahovala. Aerobní cvičení, tedy takové, při němž svaly pracují s dostatečnou zásobou kyslíku, zcela jasně zlepšovalo stav schizofreniků.

TIP: Vědci radí: Chytejte lelky, pomůže to lepší kondici vašeho mozku

Výsledky zapadají do nových poznatků o schizofrenii, podle nichž nejde jen o záležitost psychiky, ale mnohem komplikovanější stav, který má možná těsnou souvislost se záněty v celém těle. Vědci ještě přesně nevědí, jakým způsobem cvičení ovlivňuje schizofrenii. Zdá se, že tělesné cvičení ovlivňuje hladiny některých významných látek v těle, které úzce souvisejí s naším duševním stavem i fyzickou kondicí. 

Hvězdná obloha se rozhodnutím Mezinárodní astronomické unie z roku 1930 dělí na 88 souhvězdí. Jednotlivé části ohraničují uměle stanovené čáry, jež nakreslil belgický astronom Eugène Delporte. Pevná kartografie umožňuje stanovit plochu jednotlivých oblastí, například podle prostorového úhlu, který na nebeské sféře vytínají. Na základě toho pak již souhvězdí snadno seřadíme podle velikosti. 

Ze sestaveného žebříčku vyplývá, že největší je Hydra: Její převážná část sice leží na jižní obloze, ale díky sklonu zemské osy ji můžeme z České republiky pozorovat na jaře. Souhvězdí vytíná prostorový úhel téměř 400 steradiánů, což odpovídá 1 303 čtverečním stupňům neboli 3,16 % plochy oblohy. Naproti tomu nejmenší je souhvězdí (jižního) Kříže: Zaujímá pouhých 21 steradiánů, tedy necelých 69 čtverečních stupňů čili 0,17 % plochy oblohy. Z našeho území ovšem není pozorovatelné.

TIP: Proti proudu času: Kdy a kde vznikla nejstarší mapa hvězdného nebe? 

Na severní hvězdné obloze je pak nejmenší Koníček se 71,6 čtverečního stupně, viditelný v létě vysoko nad horizontem. Největším výhradně severním souhvězdím je známá Velká medvědice s 1 280 stupni čtverečními.

Smutná bilance obětí dobývání vesmíru zahrnuje 18 osob – počítáme-li všechna úmrtí v době mezi startem a přistáním. Shodně dvě havárie postihly ruské lodě Sojuz a americké raketoplány.

Nejprve se při návratu z kosmu nerozevřel špatně zkonstruovaný padák Sojuzu 1: V dubnu 1967 tak zahynul Vladimir Komarov. Sojuzu 11 se pak ještě při pohybu ve vakuu otevřel vyrovnávací ventil, jehož úkolem je srovnat tlak uvnitř a vně kabiny v závěrečné fázi přistání. V červnu 1971 to stálo život další tři sovětské kosmonauty.

TIP: Jaké největší nebezpečí číhá na kosmonauty ve vesmíru?

V lednu 1986 podlehl raketoplán Challenger při startu aerodynamickým silám a následné explozi. Na vině byla špatná konstrukce spoje na jednom z pomocných motorů. Zahynula tehdy celá sedmičlenná posádka. V únoru 2003 se při návratu na Zemi rozpadl a shořel raketoplán Columbia. Katastrofu zavinil odtržený kus pěnové izolace. I tentokrát zemřelo všech sedm lidí na palubě.

Někdy bývá jako příčina označována už biblická kniha Genesis a prvotní sexuální hřích. Banálně řečeno prý Eva svedla Adama a lidstvu tak uzavřela brány ráje. To je ale velká chyba. Prvotním hříchem byly totiž zvědavost a pýcha a to, že byl tento delikt později ztotožněn se sexuálním proviněním je až druhotná interpretace. Bohaté a mnohovýznamové biblické texty lze totiž vykládat nejrůznějšími způsoby.

Je pravda, že určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. Co svatý Pavel začal, svatý Augustin završil. Jinak inteligentní, chápavý a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho milující a oddaná družka překážela na cestě ke spasení. Na této ose pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutno hledat ženu. 

Všichni jsme příbuzní

S rozvojem šlechtictví se začala výběru vhodné životní partnerky věnovat větší pozornost. Nesměla již například patřit k nižším vrstvám, což bylo dříve běžné. Především však neměla být příbuzná. V klasickém římském právu se tento zákaz vztahuje jen na nejbližší rodinu, ale již biblická kniha Leviticus doplňuje řadu i o sešvagřené příbuzné. V 8. století už byli vyloučeni všichni jakkoli pokrevně spříznění včetně kmotrů. Vzhledem k mimořádně obšírné definici incestu a skutečnosti, že rozvod nebyl možný, bylo toto ustanovení značně zneužíváno. Máloco totiž bylo tak snadné jako zvolat „Jsme příbuzní!“ a odhalit jakoukoliv, byť nejvzdálenější rodinnou vazbu. Manželství pak právně nikdy neexistovalo a problém byl vyřešen. 

Podobně bylo rozděleno i nešťastné manželství francouzského krále Ludvíka VII. a Eleonory Akvitánské, ale nejznámějším případem je asi Kateřina Aragonská. Učebnice dějepisu tvrdí, že se s ní Jindřich VIII. rozvedl, což udělalo z Marie I. Tudorovny nemanželskou dceru. Kdo však kdy slyšel o tom, aby rozvod z někoho udělal levobočka? Jindřich dal prokázat příbuzenství, a manželství tudíž vůbec neexistovalo. Z Kateřiny se tak stala cizoložnice a z jejího dítěte levoboček. 

Pokorná světice

Další z povinných rolí královny plyne z těch předchozích. Nepostačovalo být ženou a manželkou, královna především musela zajistit dědice. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník zbavil své choti kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném manželství. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách a lidové slovesnosti. I Bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou ženu potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti sužoval všechny, ale u královen byl téměř extrémní.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však neznamenal nějakou idylu. Mnohé královny trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla svěřena třeboňským cisterciačkám v pouhých třech letech, zatímco kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně. Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnávala ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlila, což obzvláště sugestivně zaznamenal Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice. Popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha Lucemburského, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského: „Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu / sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt, / že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy / nespatří oko mé! Ach, smrt to znamená pro mne!“ 

Matky z dobrého kovu

Markéta prý po synově odchodu přímo zemřela žalem. Tomu se však dá uvěřit jen stěží. Předchozí řádky nám jasně ukázaly, že odloučení od dítěte bylo u urozených žen téměř pravidlem. Navíc naše prabáby byly ulity ze zatraceně dobrého kovu, a tak by sotva na odchod milovaného potomka reagovaly skonem. Ze žalu může umřít Poeova Lenora, která beztak šustí papírem, ale sotva žena z masa a krve.

Ve své době však Markéta skutečně byla nevšedním zjevem. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. Správná královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova nebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah. 

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji, a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti, že byla prosta vší lsti a byla ozdobou a zrcadlem všech paní, prezentuje svůj názor. Předestírá nám, jak by podle něho královna měla vypadat, a nikoliv jak vypadala ve skutečnosti.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak by tedy měla královna vypadat? Měla být především krásná a dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnice a světice. I v tom jasně vidíme protikladnost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Hříšná pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie není předmětem obdivu tělo, ale tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie. Pramáti hřích spáchala a bohorodička ho vykoupila.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochoval širokou škálu středověkých nadávek a je nesmírně zajímavé, že muži se navzájem uráželi tím, že napadaly ctnost žen (matek nebo manželek). Zcela překvapivě je však správná panovnice i vzdělaná. To nenápadně naznačují i obrazy Zvěstování, kde anděl Marii vyruší v četbě. Mnohé také naznačí i samozřejmost, se kterou je Eleonora na svém náhrobku spodobněna s knihou v ruce.

Krále Jana Lucemburského potkala smrt krátce po padesátých narozeninách v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie. Zrovna tam se odehrávala bitva mezi Angličany a Francouzy. Český král, jenž stál na straně Francouzů, byl slepý, ale trval na tom, že do bitvy pojede. Dva rytíři z královy družiny si ho proto vzali mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým a český panovník, máchaje naslepo mečem kolem sebe, vyjel do boje. Až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy.

Legendární smrt bojovníka

Na sklonku 14. století př. n. l. projížděl oblastí dnešní Gízy jistý egyptský princ. Znaven spalujícím žárem ulehl ve stínu obří kamenné hlavy, nedaleko trojice velkých pyramid. Zdál se mu živý sen, v němž ho nejvyšší bůh slunce Aton nabádal, aby z písku vysvobodil celou sochu. Výměnou mu prý přislíbil královskou vládu. 

Princ přání splnil a obrovská kamenná skulptura se zanedlouho hřála ve slunečních paprscích v celé své kráse. Tehdy ovšem ještě nenesla svůj dnešní název „sfinga“ a nikdo jí neřekl jinak než „Hor-em-Akhet“, tedy „Hór na obzoru“ (viz Egyptský král slunce). Slovo dodržel i bůh: Princ později usedl na trůn jako Thutmose IV. a vládl zemi v letech 1401–1391 př. n. l. Mezi tlapami monumentální lvice nechal přitom z vděčnosti zbudovat 3,6 m vysokou stélu, jež ji popsala jako vtělení „veliké magické síly, která v místě existovala od počátku věků“.

Pod vrstvami písku

Největší monolit, jaký kdy člověk vytesal do kamene, zavál pouštní písek od dob Thutmoseho ještě mnohokrát. Slavný antický historik Herodotos jej například ve svém díle vůbec nezmiňuje, což napovídá, že se o něm tehdy nevědělo. Pro moderní éru sochu znovuobjevil až roku 1818 italský pionýr egyptologie Giovanni Battista Caviglia a kompletně odkryta byla teprve v letech 1925–1936, kdy vydala i další tajemství: V její bezprostřední blízkosti se našly zbytky dvou svatostánků – chrámu Sfingy a Údolního chrámu. Přímo pod mohutným tělem lvice se navíc podařilo odhalit síť chodeb, jež kdysi zřejmě vedly přímo k pyramidám. 

Zmíněné nálezy znovu rozvířily hladinu tajemství okolo kamenného obra: Kdo, kdy a proč jej nechal zbudovat? Proč má šelma lidskou tvář a koho znázorňuje? A především – jak dokázali dávní stavitelé víc než 70 metrů dlouhou, 19 metrů širokou a přes 20 metrů vysokou strážkyni pyramid vytvořit? 

Rachef, nebo někdo jiný? 

Uplynula další desetiletí a většina egyptologů se shodla, že sfingu nechal v polovině 3. tisíciletí př. n. l. vybudovat Rachef, syn faraona Chufua, stavitele Velkých pyramid v Gíze. Podle této hypotézy navíc staří Egypťané vytesali do vápence právě Rachefovu tvář – socha se koneckonců nachází před jeho pyramidou. Jenže zmíněná představa měla od počátku i v odborných kruzích nejednoho odpůrce. 

Například francouzský egyptolog Gaston Maspero už kolem roku 1900 tvrdil, že „sfingu zasypal písek již za vlády Rachefova otce Chufua a jeho předchůdců“. Také jeho kolega Selim Hassan ve své studii z roku 1949 napsal, že „až na poškozenou řádku na granitové stéle Thutmoseho IV., která nic nedokazuje, neexistuje jediná starověká inskripce, jež by sfingu spojovala s Rachefem“. Faktem zůstává, že z doby před 4 500 lety se dochovalo množství egyptských písemných záznamů. Proč tedy žádný z nich stavbu tak významného monumentu nezmiňuje? 

Pravda v nedohlednu

Hypotéz existuje mnoho a podle nejodvážnější z nich vznikl monument celá tisíciletí před Rachefovou érou: Na kameni jsou prý viditelné známky eroze, kterou nezpůsobil vítr ani písek, nýbrž voda. Déšť přitom oblast naposledy skrápěl zhruba kolem roku 7000 př. n. l. Zmíněnou teorii razí zejména americký profesor geologie a paleontologie Robert Schoch, ale egyptologové ji neuznávají. V roce 1992 na sjezdu Americké geologické společnosti však jeho závěry podpořily tři stovky geologů. 

O technologii stavby víme jen málo. S jistotou můžeme pouze říct, že sfinga představuje monolit vytesaný do skalního podloží, jež zřejmě sloužilo i jako lom pro okolní pyramidy. Tamní vápenec sestával z několika vrstev, tudíž socha v různých částech podléhá erozi s odlišnou intenzitou: Zatímco tělo vzniklo z měkčího materiálu, který trpí značným rozpadem, hlava byla vytesána z mnohem pevnějšího základu. Jednou z největších záhad architektury i historie však nadále zůstává, jaké nástroje sfingu stvořily a kolik lidské síly i času si monumentální počin vyžádal.