Když se řekne levandule, každému se vybaví Provence s rozlehlými poli plnými purpurových květů, na které se usmívá azurově modrá obloha. Pomyslný symbol oblasti je nejen krásný, ale zároveň velmi užitečný. Po staletí je oblíbený pro svou vůni, ale užívá se také v lékařství, a dokonce má i uklidňující účinky. Výrobky z levandulových květů si tak našly cestu téměř do každé domácnosti na světě. 

Univerzální rostlina 

Věhlas levandule sahá do hluboké historie: První zmínky o ní jsou staré přes dva a půl tisíce let a pocházejí z Persie, kde ji zapalovali v místnosti s nemocným, aby „vyčistili“ vzduch. Staří Egypťané ji používali při mumifikaci a Arabové s ní ochucovali jídlo nebo z ní míchali parfémy. O antitoxických vlastnostech levandule věděl mimo jiné také pontský král Mithridates, který z této rostliny v 1. století př. n. l. připravoval lék proti hmyzímu štípnutí jménem thériaque.

Znali ji také staří Řekové, kteří její olej používali v medicíně. První písemná zmínka o léčení levandulí pochází z roku 77 n. l. a zapsal ji řecký lékař a botanik Pedanius Dioscorides. Zmiňuje mimo jiné úlevy při poruchách trávení, bolestech hlavy a krku a aplikaci při čištění ran, popálenin či kožních nemocí. Staří Římané používali levandulové květy k provonění svých oděvů a také se v nich rádi koupali. Právě tato kratochvíle přinesla rostlině její jméno. Slovo „levandule“ je totiž odvozeno z latinského „lavare“, což znamená „umývat“ nebo „mýt se“. S římskými vojáky se levandule dostala až do Provence, která se stala první římskou provincií mimo Itálii; ostatně jméno Provence je odvozeno právě z latinského slova pro označení provincie – „provinciae“.

Květy proti moru

Ve středověku mnozí lidé věřili, že se mor šíří výpary, a levandulové květy rozhazovali po zemi a pálili je na ulicích nebo v nakažených domácnostech. Dnes už víme, že hmyz nesnáší vůni levandule, a protože mor přenášely krysí blechy, levandule nakonec opravdu pomáhala.

Nejstarší zmínka o pěstování levandule ve Francii pochází z roku 1371 – v Burgundsku byla součástí bylinkových zahrad apatykářů. Jedna z prvních vědeckých prací o léčivých účincích této rostliny byla sepsána na slavné univerzitě v Montpellieru. Do moderní doby uvedl levanduli francouzský zakladatel aromaterapie René-Maurice Gattefossé, který po náhodném ošetření spáleniny pomocí levandulové silice zjistil, že se rána rychle hojí a nezůstávají po ní jizvy.

Ruku v ruce s chudobou

Přestože divoká levandule roste po celé Provenci, pro další zpracování se začala pěstovat výhradně na plantážích a ta nejkvalitnější pochází z Horní Provence. Pravá levandule totiž prospívá v nadmořské výšce 600–1 600 metrů a tuto podmínku splňuje právě malebná kopcovitá krajina s hlubokými kaňony, kterými se táhne pohoří Lure. 

Provence byla původně chudý kraj – dokonce i ony téměř nekonečné levandulové porosty, které dnes pokrývají náhorní planinu v předhůří Alp (Plateau de Valensole), jsou výsledkem dvou trendů doznívajícího 19. století, pod nimiž se podepsala nouze. V první řadě šlo o stěhování do měst, od nichž si původní obyvatelé Horní Provence slibovali lepší život. Jejich opuštěná pole pak pustla a nakonec je porostla nenáročná levandule. Paralelně s odlivem obyvatelstva do měst narůstala poptávka po parfémech a kosmetických prostředcích, jejichž součástí byla právě tato purpurová rostlina.

Objeveno v poli zmaru

Ve 20. letech 20. století proto vznikly první velké plantáže a levanduli lékařskou začal pozvolna nahrazovat kříženec lavandin, který má výraznější barvu i vůni a obsahuje větší procento éterických olejů: Obecně se udává, že zatímco na litr esenciálního oleje je třeba 130 kilogramů květů pravé levandule, lavandinu stačí jen 40 kilo.

Tuto hybridní rostlinu produkovalo několik pěstitelů, z nichž nejúspěšnější byl jistý pan Grosso z Goultu v Luberonu. Ten v 60. letech během tzv. velkého úhynu levandulí objevil na svém docela mrtvém poli jedinou kvetoucí rostlinu, kterou pojmenoval po sobě a začal ji množit. Díky své produktivitě a odolnosti vůči škůdcům dnes roste na Plateau de Valensole téměř výhradně „Grosso“. Pravá levandule lékařská, kterou poznáte podle mnohem méně pravidelného porostu, se stala výsadou jen několika nevelkých, většinou těžce přístupných horských lokalit. 

Levandulové měsíce

Nejvíce levandule roste v oblasti Alpes-de-Haute-Provence, tedy v Provensálských Alpách. Například Plateau de Valensole je jedním z krajů, jehož jediným bohatstvím je právě levandule, která na počátku 20. století dokázala zabránit jeho naprostému vylidnění. Valensole je „hlavním městem“ náhorní roviny a během levandulových měsíců se z vesničky stává živé a rušné místo. V okolí obce se navíc nachází osm továren na destilaci rostliny, jejichž osazenstvo je většinou velmi ochotné a zasvětí turisty do tajů své práce.

Dalšími zajímavými oblastmi jsou Les Baronnies, údolí řeky Rhôny a Plateau de Vaucluse. Nedaleko od poslední jmenované se dokonce nachází muzeum levandule Musée De La Lavande, jež bylo otevřeno v roce 1991 a jehož útroby zdobí mimo jiné nejrozsáhlejší sbírka měděných destilačních přístrojů na světě.

V doprovodu mechu a kumarinu

Vedle léčivých a uklidňujících účinků je levandule vyhledávána jakožto jedna z nejdůležitějších složek pro výrobu téměř všech francouzských parfémů. Ten nejstarší se jmenuje „Jicky“ a stvořil jej Aimé Guerlain v roce 1889. Jde o nejletitější dosud vyráběnou vůni značky Guerlain. Zároveň se o něm mluví jakožto o prvním parfému v historii, v němž se pojí přírodní s uměle vyrobenými přísadami. Jicky se stal jednou z přelomových vůní nového trendu zvaného „fougérová kompozice“, jíž dominují tóny levandule, mechu a kumarinu (rostlinný toxin).

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

V roce 1932 parfémář Caron vytvořil novou vůni pro muže nazvanou Pour Un Homme („pro muže“), v níž zkombinoval levanduli s velmi sladkými tóny vanilky a pižma. Také tento parfém se vyrábí dodnes… Levandule, jak psal Jean Giono, je zkrátka duší Provence a na její olej Francie dokonce v 80. letech 20. století aplikovala zvláštní ochrannou značku AOC (appellation d’origine contrôlée – „kontrolované označení původu“), která se do té doby užívala jen pro víno. 

Poblíž australského Rockhamptonu má vzniknout obří jezero s generátorem surfařských vln. O jejich produkci se postará hydraulická věž stojící ve středu jezera. Unikátní zařízení má za hodinu vyprodukovat až 2 400 vln různých tvarů a velikostí. Ty největší mají dosahovat výšky okolo 2,4 metru.

TIP: Surfování na divoké vlně v centru Mnichova

Surf Lakes, jak se nově vznikající projekt jmenuje, bude zároveň sloužit jako technologický demonstrátor pro případné zájemce a investory z dalších koutů světa. A zájem je prý velký – na předváděcí akci se chystají zástupci z USA, Asie, Evropy, Blízkého východu nebo třeba Brazílie. První jízdu na umělých vlnách by si zde měli již během září vyzkoušet mistři světa a australské legendy surfařského sportu Mark Occhilupo a Barton Lynch.

Když astronauté NASA Neil Armstrong a Buzz Aldrin v červenci 1969 přistáli na Měsíci, vztyčili tam mimo jiné i americkou vlajku. Takový akt je přitom v bouřlivé historii planety Země tradičně považován za prohlášení nároku a zabrání nové plochy ve jménu země, které vlajka přináleží.

K dobytí Měsíce došlo v politicky horké době, kdy spolu tehdejší velmoci soupeřily ve velkolepém vesmírném závodě. A přistání na Měsíci je považováno za americké vítězství v tomto prestižním klání. Pokud by si USA tehdy vehementně nárokovaly území Měsíce, mohlo to mít velké politické a mezinárodní důsledky, které se snadno mohly obrátit proti americkým zájmům. 

Měsíc a Kosmická smlouva 

Právník specializovaný na vesmírné právo Frans von der Dunk z Univerzity v Nebrasce potvrzuje, že se ceremoniálem vztyčení americké vlajky Měsíc zcela určitě nestal územím USA. Nezamýšlela to ostatně ani NASA, ani americká vláda.

Odpověď na otázku po vlastníkovi Měsíce je ve skutečnosti zahrnuta v takzvané Kosmické smlouvě (anglicky Outer Space Treaty), která upravuje základní právní rámec pro činnost států ve vesmíru. Spojené státy, Sovětský svaz a další země se v této smlouvě shodly, že Měsíc stává neutrálním a nemilitarizovaným územím, které patří všem pozemským států a není možné ho okupovat nebo si ho přivlastnit. Podobná pravidla platí například pro mezinárodní vody na Zemi. Měsíc tak má výjimečnou právní povahu – nesmí se na něm testovat žádné zbraně, nikdy se tu nebudou provádět vojenské manévry ani se na něm nebudou stavět vojenské základny.

Smlouva upravující práva k Měsíci vznikla před 51 lety - 27. ledna 1967 a podepsali ji zástupci tehdejšího Sovětského svazu, USA a Velké Británie. V platnost Kosmická smlouva vstoupila 10. října 1967, v průběhu dalších let ale byla několikrát upravována - ukázalo se například, že dodržování striktních pravidel by de facto znemožňovalo dopravu vzorků hornin z Měsíce na Zemi.

TIP: Těžba na asteroidech: Najdeme ve vesmíru zlato?

Kosmická smlouva ale neupravuje pravidla pouze pro Měsíc. Vyplývá z ní, že kosmický prostor patří celému lidstvu a jednotlivé státy si ho nemohou žádným způsobem přivlastnit. Odborným právnickým termínem pro tento stav je výraz rei communis omnium. Podle právnického slovníku to znamená „věc, která nepatří nikomu a jejíž užívání je společné všem“. Smluvní stát je také odpovědný za škody, které způsobí jeho kosmické objekty. Dohodu dosud ratifikovalo 107 zemí a dalších 23 ji zatím podepsalo.

Předloňské letní zkouškové období se v Alžírsku neslo v duchu extrémního podvádění. Počet studentů hledajících odpovědi na tabletech či chytrých telefonech bylo tak obrovské, že v následujícím roce instalovaly školy u vchodů detektory kovů, aby mohly nepovolené pomůcky zabavovat. Došlo i k nasazení speciálních rušiček signálu. Letos však omezení postoupila ještě dál – a ke slovu se dostalo úplné vypnutí internetu. Každý den maturitního období přestalo během až tříhodinové odstávky v celé zemi fungovat připojení k síti, aby si žáci nemohli dohledat odpovědi on-line. Účinné, i když drastické opatření iniciovala ministerstva telekomunikací a školství.

Historie amerických tanků Sherman v izraelských službách se začala psát krátce po vzniku Izraele. Země vstupovala v roce 1948 do války s koalicí arabských států prakticky bez obrněné techniky. Až teprve během bojů se podařilo dopravit první shermany.

Obrněnce z vrakoviště 

Jako zdroj zpočátku posloužila vrakoviště, na kterých po druhé světové válce končily tisíce obrněných vozidel. Takto byly získány první čtyři shermany (dle některých zdrojů ale mohlo jít až o šest strojů). Jejich stav odpovídal původu – šlo o nepojízdné vraky, často bez pásů, určené k sešrotování. Všechny navíc měly znehodnocené kanony, právě proto, aby se zabránilo jejich užití jinými ozbrojenými silami. Izraelci proto museli čtveřici tanků přezbrojit stařičkými polními děly Krupp model 1903.

Podobným způsobem se na přelomu let 1948 až 1949 podařilo dovézt z italských vrakovišť i přibližně 30 houfnicových tanků M4A3(105). Naprostá většina z nich ale měla neopravitelně znehodnocenou výzbroj. Tento problém se podařilo vyřešit nákupem zmíněných kanonů Krupp ze Švýcarska, kvůli zdlouhavé konverzi ale „Krupp shermany“ nestačily do války za nezávislost zasáhnout a po ní byly přezbrojeny původními kanony M3 ráže 75 mm.

Ty dorazily společně s další zásilkou shermanů z Filipín, kde byly rovněž zachráněny z vrakovišť. V první polovině 50. let tak Izrael disponoval pestrou směsicí shermanů různých verzí. V tom samém období také nakoupil pojízdné tanky z USA a Francie variant M4A2(76)W a M4A3(76)W s dlouhým 76mm kanonem. Vzhledem k velkému množství různých verzí je pochopitelné, že Izraelci vytvořili vlastní značení – jako M-1 označovali shermany s kanonem M1 ráže 76 mm s dlouhou hlavní, zatímco označení M-3 se užívalo pro stroje s původním 75mm kanonem. Houfnicové shermany nesly označení M-4. 

Francouzská pomoc 

V roce 1954 uzavřel Egypt dohodu se Sovětským svazem o dodávkách obrněné techniky. Do země měly být prodány střední tanky T-34/85, především však těžké IS-3. Oba stroje svou výzbrojí shermany překonávaly, a když se izraelská rozvědka o této dohodě dozvěděla, vyvstala nutnost přezbrojit shermany výkonnějšími zbraněmi. Jelikož židovský stát v té době ještě nedisponoval vlastními vývojovými kapacitami, obrátil se s žádostí o pomoc na Francii.

Země galského kohouta byla v důsledku egyptské podpory povstalců v Alžírsku Izraeli přátelsky nakloněna. V roce 1954 do Francie dorazila delegace vedená Šimonem Peresem a Moše Dajanem, které se podařilo vyjednat zásilky vojenského materiálu do Izraele včetně obrněné techniky – jednalo se o 140 shermanů a o více než dvě stě moderních lehkých tanků AMX-13 s výkyvnou věží a systémem automatického nabíjení. Izraelci tyto stroje vzhledem k nedostatku jiné obrněné techniky nakoupili, velení ale považovalo jejich pancéřování za příliš slabé pro frontové využití.

Oprávněnost této obavy se později potvrdila během šestidenní války, kdy AMX-13 utrpěly vážné ztráty. Izraelské obranné síly naopak zaujala výzbroj tanku AMX-13. Jeho 75mm kanon CN 75-50 s hlavní dlouhou 62 ráží dokázal protipancéřovou municí na vzdálenost 500 m probít až 140 mm silný pancíř. Tato zbraň byla inspirována německým 7,5cm KwK 42 L/70 užívaným na tanku Panther, který děla shermanů jednoznačně překonával. Izraelské velení proto rozhodlo spojit francouzský výkonný kanon s osvědčeným podvozkem shermanu, který byl navíc pancéřován výrazně lépe než AMX-13.

Zrod Super Shermanu

V roce 1955 proto byla do Francie zadána objednávka na přezbrojení shermanu kanonem CN 75-50. Francouzští technici jako základ pro ověřovací prototyp použili věž z tanku M4A1(76)W, do které umístili CN 75-50. Věž pro instalaci rozměrnější zbraně prodloužili a přidali nový štít děla velmi podobný štítu zmíněného pantheru. Aby vykompenzovali změnu těžiště danou delší hlavní zbraně, na záď věže umístili protizávaží.

Věž s novým kanonem následně putovala do Izraele, kde ji důkladně prozkoumali technici. Od března 1956 začaly být shermany přezbrojovány novým dělem. Vozidlo dostalo označení M50 a zároveň byl položen základ izraelskému tankovému průmyslu. V zahraničí se pro tyto tanky vžil název „Super Sherman“, tento název ale Izraelci používali pouze pro shermany se 76mm kanony.

Nové tanky ve službě 

Prvních padesát kusů M50 bylo postaveno na základě shermanů verze M4A4. Tuto poměrně málo početnou verzi původně poháněl nezvyklý benzinový třicetiválec Chrysler A57 Multibank s válci uspořádanými v šesti řadách okolo hnací hřídele. V izraelských službách však tento složitý a na údržbu náročný agregát nahradil osvědčený hvězdicový motor Continental R-975. Tanky M50 s tímto motorem se označovaly jako M50 Continental (lze se setkat i s označením M50 Mk.I) a disponovaly starším odpružením typu VVSS s vertikálními pružinami.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

První M50 byl přidělen k rotě B 82. tankového praporu, který jej měl důkladně vyzkoušet v poli. V okamžiku vypuknutí sinajské války na podzim 1956 tvořily M50 výzbroj dvou rot 27. záložní tankové brigády. S ní se účastnily operace Kadeš, izraelského úderu majícího za cíl otevření Tiranského průlivu a zprůchodnění přístavu Ejlat. Přesné údaje o bojovém výkonu M50 se nedochovaly, podle všeho se ale tanky osvědčily. 

Pokračování v pátek 27. července

Na velké problémy často platí malá řešení, myslí si to alespoň zbrojní vývojáři z americké DARPA. Jedním z jejich posledních projektů je program SHRIMP (SHort-Range Independent Microrobotic Platforms), který se zaměřuje na vývoj a konstrukci robotů milimetrových a centimetrových velikostí.

Cílem programu je vývoj nových zdrojů energie pro miniaturní robotky, navigační systémy a řídicí systémy. Vývojáři se přitom mohou opřít o již existující technologie 3D tisku, piezoelektrické prvky a senzory s velmi nízkou spotřebou energie.

TIP: Podzemní výzva: Američtí vojenští vývojáři DARPA míří pod povrch

Proč zrovna miniaturní roboti? DARPA počítá s tím, že by se v řadě různých riskantních situací mohli lépe uplatnit roboti velmi malých velikostí. Malí roboti mohou operovat ve velkých hejnech, která budou pronikat na místa nebezpečná pro lidi a obtížně dostupná i pro velké roboty. V budoucnu by mohly být k vidění třeba na bojištích, ve vesmíru, v místech průmyslových nehod a přírodních katastrof nebo na technicky náročných stavbách.

Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte. To je mé tělo.“ Také vzal pohár, a když vzdal díky, dal jim jej a řekl: „Pijte z něho všichni; neboť to znamená mou krev smlouvy, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.“ Právě takto zachycuje ve svém evangeliu poslední večeři Ježíše Krista apoštol Matouš. 

Přestože obsah těchto řádků má evidentně vyšší duchovní poslání, pozornost lidstva v nich už 2 000 let poutá pohár, o němž za tuto úctyhodnou dobu vznikly doslova stohy legend a pověstí. Svému majiteli prý zajistí blahobyt, štěstí, dost možná i nesmrtelnost. Tajemný pohár posvěcený Kristovou krví se poté objevuje na kulatém stole bájných rytířů krále Artuše i v domnělém pokladě templářských rytířů. Podle některých výkladů ho prý na Zemi přinesla mimozemská civilizace. Mýtus, pohádka anebo snad pravda? 

Stopy vedou do Anglie

Soustřeďme se nejprve na nejčastěji přijímaný původ Svatého grálu – tedy coby pohár pozdvižený Ježíšem Kristem k příležitosti večeře Páně. Podle Bible získal Kristovo mrtvé tělo Josef z Arimatie, vážený člen židovské velerady a Kristův tajný učedník. Tento muž měl tělo připravit do hrobu a podle legendy odvézt Ježíšovu krev v kýženém poháru do Velké Británie. Tuto domněnku podporuje množství faktů, anglickou legendu o králi Artuši a Svatém grálu nevyjímaje. 

Přestože se tento čin může zdát vzhledem ke vzdálenosti a nebezpečnosti cesty nepravděpodobným, vysvětlení pro něj existuje. O Josefovi se soudí, že byl obchodníkem s cínem a Anglii, stejně jako cestu do ní, dobře znal. Drahocenný pohár měl dovézt až do Glastonbury, kde následně založil první křesťanskou obec na britském území. Jestliže přijmeme tuto verzi, musíme se nadále spokojit s tím, že s tímto okamžikem veškeré zmínky o grálu na dlouhou dobu končí.  Nikoli však legendy – na ty je totiž toto malé městečko v Somersetu zatraceně bohaté. 

Avalon jménem Glastonbury

Městečko Glastonbury je spojeno i s pověstí nejslavnější – právě té o králi Artuši a jeho rytířích. Existenci tohoto bájného panovníka zde, na domnělém ostrově Avalon, dokládá nález z roku 1191. Tehdy zdejší mniši ohlásili objevení neznámých ostatků, kamenné desky a kříže deklarujícího, že právě zde byl Artuš pohřben. 

Není to však jediný důkaz podivných událostí, které se tu před mnoha lety odehrály. Podle jedné z legend právě zde po vylodění Josef zabodl do země svoji hůl, ta následně obrostla a změnila se v trnitý keř, hloh. Přes úctu, kterou Angličané vzdávají podobným záležitostem, původní hloh, k němuž ve středověku vedly kroky procesí poutníků, byl zničen během anglické občanské války. Zvláštní hybrid hlohu, nacházející se jen několik kilometrů od Glastonbury, zde byl opětovně vysazen až ve 20. století. Lidé si však Josefův památný čin s úctou připomínají dodnes a z tohoto dvakrát ročně vykvétajícího keře se tradičně odřezává na Vánoce snítka, která následně zdobí štědrovečerní stůl anglické královny. Co se však stalo s pohárem, či lépe řečeno se Svatým grálem?

Od Keltů do Francie

Přestože první písemná zmínka o grálu pochází až z 12. století, pro vysvětlení jeho pozdějšího věhlasu musíme sáhnout ještě do hlubší historie – do doby Keltů. Široké nádoby určené na vaření představovaly pro Kelty jedny z nejposvátnějších předmětů. Rozžhavený kov kotle vyzařoval životadárné teplo, nádoba sama byla spojena s obživou, a tak snad právě odtud mohl grál, pomineme-li jeho možnou spojitost s Kristem, získat pověst životadárného artefaktu. 

Francouzský básník Chrétien de Troyes ve své nedokončené romanci Perceval ovšem grálu nic takového nepřisuzuje. Dokonce o něm ještě nehovoří ani jako o svatém. V jeho podání grál slouží k uchování jediné hostie určené pro zmrzačeného Krále Rybáře, posledního z panovníků artušovské legendy, jemuž příslušelo opatrování tohoto pokladu. Jakkoliv neuceleně tato báseň vyznívá, inspirovala mnohé další – mimo jiné i Francouze Roberta de Borona. Je to právě Boron, který ve své veršované básni Josef z Arimatie dodává grálu přízvisko „svatý“ a popisuje Josefovu cestu do Anglie. 

Galahad a rytíři kulatého stolu

Legenda o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu patří jednoznačně k nejzajímavějším zdrojům informací ohledně Svatého grálu. Proč ale zrovna oni? Období 12. století totiž proslulo křižáckými výpravami, které inspirovaly také autory artušovské legendy. Šlo o ty nejlepší a nejušlechtilejší muže – tedy nejpovolanější ochranitele Svatého grálu. 

Legenda hovoří o prázdném místě u kulatého stolu, které patřilo rytíři Galahadovi. Nemanželský syn Lancelota a Elaine je popisován jako ctnostný panic. Kdokoliv by snad chtěl obsadit jeho místo, bez milosti ukončí svůj život v plamenech. Poté, co Galahad dorazil na Artušův dvůr, měla neviditelná ruka vyrýt jména rytířů včetně Galahadova do jejich židlí. Jakmile se všichni usadili, objevil se nad stolem kouzelný pohár, skrývající posvátnou ambrozii – zdroj zdraví a věčného života. 

Pohár však stejně nečekaně zmizel, a král Artuš proto vyslal své rytíře do všech koutů Evropy, aby jej přivezli zpět. Většina z nich neuspěla – kromě tří, vedených chrabrým Galahadem. Tito rytíři našli grál na tajném místě a Galahadovi, který se z něj napil, se měl následně zjevit sám Ježíš Kristus. Toto však není zdaleka jediné svědectví o tajemném grálu.

Kalich, nebo kámen?

Zatímco Kniha o Grálu a v 15. století také slavný rytířský román Artušova smrt od Thomase Maloryho hovoří ve spojitosti s grálem o Galahadovi, na odkaz Chrétiena de Troyes a jeho Percevala přímo navazuje další ze slavných autorů − německý rytíř a básník Wolfram von Eschenbach. Mezi lety 1127 až 1210 vytváří největší epos německého středověku, Parcivala. Jeho ústřední hrdina prochází mnoha zkouškami s mravním podtextem a odměnou je mu opět – co jiného než Svatý grál. 

Esenbachovo pojetí však zaujímá především originální představou o tomto předmětu. Podle něj se totiž jedná o zářící kouzelný drahokam, který na Zemi seslali andělé. Jediným pohledem na tento klenot se člověk stává nesmrtelným. Jeho neutuchající sílu pak zajišťuje holubice, která slétá na Velký pátek z nebe, aby na Svatý grál položila životadárnou hostii. Naznačuje snad Eschenbach mimozemský původ grálu, tedy něco, o čem hovoří některé další teorie?

Pátrání zatím marná

Jakkoliv fascinující se nám mohou legendy a díla věnovaná Svatému grálu zdát, tu nejpodstatnější informaci v  nich nenajdete − co se se Svatým grálem stalo. O něco hmatatelnější teorie upírají nadějný zrak ke gotické Rosslynské kapli na území dnešního Skotska. Kromě artušovských rytířů je Svatý grál po staletí spojován s templáři. Přestože se mnozí domnívají, že tato relikvie je dodnes součástí templářského ztraceného pokladu, jedno z možných míst jeho nálezu má být právě ve zdech, respektive pilířích kaple v Rosslynu.

TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?

Spekuluje se o tom, že právě templáři zde pohár zazdili, aby nemohl být znesvěcen či ukraden možnými nepřáteli. Pokud by byl Svatý grál naopak součástí templářského pokladu, nejpravděpodobnějším z míst jeho spočinutí se pak jeví Oak Island (Ostrov dubů) v Novém Skotsku s doposud neprozkoumanou jámou s pokladem. 

Naděje všech hledačů Svatého grálu se v 19. století upínaly ke Glastonbury. Právě tehdy zde byl z místní fontány vyzdvižen modrý pohár. Přestože odborníci jeho spojitost se Svatým grálem odmítají, někteří stále věří v jeho pravost. Další z možných míst nálezu grálu se přičítá ruinám francouzské citadely Montségur. V jejích zdech našli útočiště a později také smrt příslušníci náboženské sekty katarů. I oni jsou podezříváni z držení Svatého grálu, ale navzdory nadějné jeskyni na úpatí pevnosti žádné skutečné důkazy, kromě množství pověstí, neexistují. 

Od dob Jurského parku se dávné fosilie v jantaru těší velké popularitě. V jantaru objevujeme spoustu velice unikátních a zajímavých pozůstatků dávného života. Potvrdil to i nedávný nález v jantaru z Myanmaru.

Jde o krásné hadí mládě druhu pojmenovaného Xiaophis myanmarensi, které uvízlo v pryskyřici v období křídy, před 99 miliony let. Vzhledem k uvedenému stáří je to nejstarší mládě hada, které jsme kdy našli. Datování nalezeného háděte umožnily nepatrné krystaly zirkonu, které byly uzavřeny v jantaru společně s hádětem.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Objevené mládě je v perfektním stavu. Vědci si od nálezu slibují, že ho pečlivě prozkoumají moderními zobrazovacími technikami a dozvědí se leccos zajímavého o zárodečném vývoji druhohorních hadů i o evoluci hadů jako takové. První výsledky napovídají, že se tehdejší hadi vyvíjeli velice podobně jako dnešní druhy hadů. Zárodečný vývoj hadů podle všeho od období křídy neprošel zásadními změnami.

„Vzdávejme nyní všichni díky Pánu Bohu, který nás svou dobrotou vysvobodil z moci korutanské… Půvabný tento král a nad jiné vznešený rodem, má též andělskou tvář, z čehož celé Čechy se velmi těší a jásají nad tím a hlučí velikou chválou, v radosti tonou teď, když mír jim zase byl vrácen.“ 

Korunovace

Po příjezdu do Prahy sice nového panovníka a jeho ženu všichni vítali, ale pár neměl ani kam hlavu složit. Pražský hrad byl pravděpodobně už od požáru roku 1303 neobyvatelný a v dezolátním stavu. A chystaná korunovace byla ohrožena. Přípravy na tento slavnostní akt trvaly celý týden a pro tuto příležitost byla upravena svatovítská románská basilika. Samotná hostina poté proběhla na Starém Městě v refektáři minoritského kostela u svatého Jakuba. 

Jak už to většinou bývá, celá sláva byla sice ohromující, ale na dluh. Náklady na korunovaci a hostinu byly uhrazeny z peněžních darů a zápůjček, které poskytla šlechta i Staré Město pražské. Samotní Pražané dali 120 hřiven stříbra a biskup Jan z Dražic poskytl vzácná roucha pro korunovační obřad, ale i koně a zásoby potravin pro hostinu. 

„Český“ šok

České království bylo v té době svým způsobem zdivočelé. Ocitnout se v českém prostředí musel být pro Jana hotový šok. Doposud totiž vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě ani neměli. Obklopovala ho vzdělaná babička a matka, které mu věnovaly mimořádnou péči. Poznal vybranou dvorskou etiketu pařížského královského dvora a byl vychován v přesvědčení, že panovnická moc je něco velice vznešeného. Toto vychování ho pak provázelo celý život. Vždycky se snažil žít a chovat noblesně, vznešeně a na nejvyšší možné společenské úrovni.

Už jako malé dítě měl Jan všechno, nač si vzpomněl. Když se dostal k nám, byl na zdejší mnohem drsnější život nepřipraven. Od samého počátku ho v Českém království doslova ohromovala neúcta a přímo neurvalost bojovných a pyšných pánů vůči královskému majestátu. Čeští předáci jednali se svým králem jako se sobě rovným a tak neomaleně, že to na Jana působilo přímo odpudivě. Od úplného začátku proto neměl k domácí šlechtě důvěru. Nikdy se tohoto komplexu nezbavil a léty jeho odpor k českému prostředí ještě vzrostl. 

Rozčarování

Když přišel Jan Lucemburský roku 1310 do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi. Jenomže první z Lucemburků na českém trůně připravil všem, kdo věřili, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid, trpké zklamání. Také on se ve svých očekáváních zklamal. Netušil na jak horkou půdu vstupuje. Ti, kdo celou akci připravili a uskutečnili, vybojovali nástup lucemburské dynastie s představou, že bude obnovena autoritativní panovnická moc z dob posledních Přemyslovců. 

„Když se pod rukama krále Jana vše dařilo a celé Čechy poslouchaly jeho nařízení, vtáhl král Jan s velikým vojskem na Moravu, aby ji uspořádal.“ Nevlastního strýčka Elišky Přemyslovny, levobočka Mikuláše Opavského, totiž urození pánové vyhostili z Opavska a zvolili si vévodu Boleslava, což byl manžel Eliščiny mladší sestry Markéty.

Při Janově cestě na východ ale nešlo jenom o Opavsko, šlo především o to ujmout se na Moravě svrchované moci. „Na Moravě povstali ničemní mužové, kteří si předtím zvykli páchat četné loupeže, neboť kdo na co si zvykl, v tom později neumí ustat.“ A když obyvatelé Moravy prosili o královskou ochranu, král Jan začal konat: „Vytáhl na pomoc Moravanům. Ctihodný otec Jan, biskup pražský, s ním poslal vybrané množství ozbrojenců. A tak udeřivše na nepřátelské hrady, odvážně na ně zaútočili.“

Vzpurná šlechta

Něco jiného je ovšem dobýt pár hradů a hrádků loupeživých rytířů na straně jedné, a poradit si s českou šlechtou na straně druhé. Na základě svého inauguračního dekretu udělil král většinu dvorských úřadů českým pánům. Jenomže tato spolupráce přestala brzy fungovat. Janovi poručníci dali najevo, že jeho hlavním úkolem v nejbližší budoucnosti bude dostat zpět rozchvácené královské statky. Nikdo z českých pánů ale nemínil vrátit vůbec nic z toho, co si předtím pochybnými cestami přisvojili. Zápas „král versus páni“ pak trval několik let.

Vše začalo roku 1315. „V té době král Jan na domluvy a rady svých pánů a urozených propustil z království všechny cizí knížata… Ustanovil pak za správce království Jindřicha z Lipé, muže urozeného a mocného, na Moravě učinil správcem Jana z Vartemberka.“

Zdálo by se, že všechno bylo na nejlepší cestě. Jenomže věc se brzy zhatila. „Správci se starali o své věci, zakrátko zbohatli z urbury a královských důchodů, ale stát neprospíval… Když byl pak Jindřich z Lipé, obklopený všude převelikým množstvím svých přátel, velice vynášen, hle, někteří namluvili králi Janovi, že tento Jindřich chce řečeného krále odstranit.“ Ve skutečnosti šlo nejspíš o Jindřichovy svévolné machinace s královským výsostným zbožím, jenomže na to, aby padl, musel být obviněn z něčeho mnohem horšího – z osnování úkladů proti králi. 

Eliška proti Elišce

„Zmíněný Jindřich z Lipé se velmi důvěrně přátelil s paní Eliškou, zvanou z Hradce (Eliškou Rejčkou). Byla vdovou po dvou králích, to jest po králi Václavovi starším a po králi Rudolfovi. Proto se mnozí domnívali, že Jindřich s ní strojí úklady králi Janovi.“ A byl tu i další důvod: „Mezi královnou Eliškou, manželkou krále Jana, a Eliškou, královnou zvanou z Hradce, bylo velké nepřátelství… Protože královna Hradecká na radu Jindřicha z Lipé provdala svoji dceru Anežku, kterou měla s králem Václavem, bez svolení královny Elišky, sestry jmenované dívky, za slezského vévodu Boleslava.“ Toto měl být hlavní důvod nevraživého vztahu obou Elišek.

Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší. České království bylo prostě příliš malé pro dvě královny. Eliška Přemyslovna nemohla svoji nevlastní, o pouhé čtyři roky starší matku Elišku Rejčku ani vystát. Ty dvě se naprosto nesnášely. Obě neústupné, obě přesvědčené o své pravdě a svých nárocích.

Stejně na tom byl vztah Elišky Přemyslovny k Jindřichu z Lipé. Neodpustila mu milostný vztah k maceše, která byla její sokyní, neodpustila mu ani, že měl svou rozhodností a všeobecnou autoritou přímo podmanivý vliv na jejího dospívajícího manžela. Jindřich Eliščinu zlobu oplácel přezíravostí, což hrdá Přemyslovna nesnesla. A nakonec dosáhla svého. A sice pádu po králi nejmocnějšího muže v zemi. „Proto král Jan, vyčkav vhodného času, přikázal, aby byl Jindřich z Lipé na Pražském hradě Vilémem Zajícem z Valdeka zajat a v poutech uvězněn na hradě Týřově.“ 

Za Jindřicha

Pučem se prý chtěl Jindřich z Lipé zbavit krále a opětovanou lásku k Elišce Rejčce chtěl údajně zneužít k tomu, aby se po boku královské vdovy vyšvihl. Zásah proti Jindřichovi a taky další královy kroky byly přímočaré, funkci, kterou doposud zastával pán z Lipé, okamžitě svěřil Vilému Zajícovi, a řadu dalších úřadů rozdal těm, které považoval za své zachránce. Po Jindřichově internaci na Týřově ale následovala odveta.

„Následkem toho násilného skutku vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Ronovců, čili, jak se tehdáž říkalo, celá Ostrev … i jiní, a s nimi všichni přátelé vzácného vězně, mezi nimi ti nejslavnější pánové z Vartemberka a Landštejna, nadto pak zástupy vojenské ze Slezska, ti všichni se pozdvihnuli se zbraní proti králi a u Českého Brodu se co pravidelné vojsko utkali s královými věrnými, Vilémem Zajícem z Valdeka, Petrem z Rožmberka, Bavorem ze Strakonic několika bitvami, z nichž Ronovci vítězili větším dílem.“ 

TIP: Družina krále dobrodruha: Kdo stál Janu Lucemburskému věrně po boku?

V nové občanské válce začal být král Jan poněkud bezradný. Zatímco Eliška a její stoupenci naléhali, aby s panským odbojem tvrdě zúčtoval, on sám cítil, že mečem své vztahy se šlechtou nemůže vyřešit natrvalo. Na jaře 1316 přispěchala mladému králi na pomoc delegace z Lucemburka. Byli v ní Janův strýček Balduin, arcibiskup trevírský, a jeho kolega Petr z Aspeltu. Nakonec byl Jindřich z Lipé, když dal v zástavu devět hradů a postavil králi šest rukojmí ze zemských šlechticů, propuštěn. 

Jako nejkrásnější vrchol Šumavy bývá často označována hora Ostrý, která dominuje severozápadní části pohoří a přímo na německé státní hranici vystupuje do nadmořské výšky 1 293 metrů. Zdaleka nápadný rozdvojený vrch Ostrého uzavírá majestátní partii Královského hvozdu a už dávno byl obdařen několika dalšími názvy.

Pomník vystavený notami

Asi nejznámější je tradiční chodské pojmenování Prsa Matky Boží, inspirované právě dvojicí hrotovitých vrcholků Velkého a Malého Ostrého. Dříve se mu říkalo také Jezerní či Kravařská hora, německý název hory je Osser (Grosser a Kleiner Osser), případně Ossa nebo Ossaberg.

K působivé hoře se váže několik pověstí, z nichž nejznámější vypráví o skrýších „zázračného“ myslivce, jehož neobyčejné střelecké schopnosti prý pramenily ze spojenectví s ďáblem... Prastará pověst světově proslula díky slavné a na světových scénách stále uváděné opeře Čarostřelec, kterou zkomponoval německý hudební skladatel Carl Maria von Weber.

Až do Čarostřelcovy skrýše

Na skalnatý a „jako břitva“ ostrý vrcholek Ostrého se proplétají turistické trasy z obou stran státní hranice. Z českého podhůří je tam nejblíže po modře značené cestě od lesní křižovatky Stateček, kam přijdete buď z osady Hamry, nebo delší trasou od známých šumavských jezer – Čertova a Černého – a kolem romantického vodopádu Bílá strž.

TIP: Česká flóra: Hořká krása horských luk

Oba vrcholy – Velký a Malý Ostrý – jsou zvýrazněny křížem a patří k místům úchvatných výhledů. Na německé straně se v závětří pod vrcholkem Velkého Ostrého skrývá stylový horský hostinec s možností občerstvení a díky otevřené státní hranici se bez problému můžete vydat i na sousední, necelý kilometr vzdálený a rovněž vyhlídkový vrchol Malého Ostrého (Kleiner Osser). Cesta se vine lesním a skalnatým terénem přes úzké mezihorské sedlo, zvané Vlčí propast. A právě v tomto temném zákoutí měl – alespoň podle pověsti – svoje skrýše i tajemný Čarostřelec.