Když koncem března 1915 padla rakousko-uherská pevnost Přemyšl po téměř čtyřměsíčním obléhání, jednalo se o jednu z nejhorších porážek habsburského mocnářství ve Velké válce. Přestože pokořená pevnost prakticky pozbyla vojenský význam, protože ji posádka před kapitulací zdemolovala, hodlal Petrohrad svého vítězství náležitě využít. Také z toho důvodu ji navštívil sám ruský car Mikuláš II. a z jeho návštěvy vznikl krátký filmový snímek.

Záznam je bez zvuku a zachycuje ruského vladaře, jak si v doprovodu svých důstojníků prohlíží poničené forty. Následuje prohlídka města, kde si zajímavého hosta přišli prohlédnout také místní obyvatelé. Téměř komicky působí skutečnost, že se svému vladaři snaží každý voják i důstojník v každém momentu salutovat. Na videu vynikne mohutnost pevnosti i pancéřových prvků, které zůstaly po destrukci vyrvány a rozházeny po troskách.

Je to dobrá zpráva pro všechny fanoušky astronomie. Právě v těchto dnech je totiž jedna z největších planetek Sluneční soustavy na noční obloze viditelná pouhým okem. Řeč je o planetce Vesta, která obíhá Slunce v hlavním pásu planetek. 

Nejjasnější planetka

Vesta je druhým největším a nejhmotnějším tělesem hlavního pásu planetek, předčí ji pouze trpasličí planeta Ceres. Průměr Vesty dosahuje až 573 km a připadá na ni téměř 10 % hmotnosti všech objektů v hlavním pásu. Představuje také nejjasnější planetku pozemské oblohy – její hvězdná velikost může vystoupat až na 5,7 mag. Zároveň ji jako první planetku navštívila kosmická sonda: V roce 2011 na její oběžné dráze zakotvil satelit Down.

Na počátku června Vesta dosáhla jasnost 5,7 mag, takže aktuálně je na hranici viditelnosti očima. Pro pozemské pozorovatele se jeví jako velmi světlá - její odrazivost je asi 43 procent, zatímco Měsíc má jen asi 12 procent. Mnohem snáz a rychleji ji ovšem uvidíte s dalekohledem s velkým zorným polem. Začněte u Saturnu a vydejte se od něj 4° na severozápad ke hvězdě Polis ze souhvězdí Střelce. Jedná se o stálici čtvrté velikosti, takže ji určitě nepřehlédnete. Pak stačí přístroj přesunout zhruba 4° směrem na sever a v zorném poli se coby světlý bod objeví i Vesta.

Nic není za vitrínami, vše si návštěvníci mohou vyzkoušet a přicházet tak na věci z oblasti fyziky, chemie, matematiky, biologie i dalších přírodovědných oborů. TOP 5 exponátů: Humanoidní robot Thespian, Simulator vichřice, Ohnivé tornádo, Simulátor kosmického výcviku, Mars Rover. Od února 2018 je zpět oblíbená expozice Sexmisie.

iQLANDIA nabízí i bohatý doprovodný program, který je v ceně vstupenky. Jedná se o velmi populární science show, kdy lektor za pomoci dobrovolníků z řad publika předvádí pokusy z fyziky a chemie, dále pak o tematické hry, laboratorní workshopy (např. Forenzní workshop, Nanovlákna atd.), badatelské aktivity v expozicích (např. Život s bílou holí, Bublinomanie, Symfonie blesků, Ohnivé tornádo atd.) či přednášky. Součástí centra je i Planetárium Ultra HD, kde se promítají i filmy s přírodovědnou tematikou a máme také živě komentované pořady.

Centrum je určeno pro rodiny s dětmi od 8 let. Rodinám doporučujeme vyhradit si na návštěvu iQLANDIE minimálně 4 hodiny, klidně tu ale mohou strávit celý den. Návštěvníci často využívají i kombinaci návštěvy expozic a Planetária, to už opravdu doporučujeme vyhradit si na návštěvu celý den. V areálu je i restaurace s hotovými jídly a rychlé občerstvení.

Vice na www.iqlandia.cz

Hypersonické technologie jsou v dnešní době stále ještě v plenkách. Hypersonických rychlostí dosahují kosmické lodě, a také existuje pár experimentů ve vojenském i civilním výzkumu. Hypersonické stroje jsou ale velmi slibné, takže se o ně zajímají i zavedení výrobci letounů.

Například společnost Boeing vyvíjí základní technologie pro hypersonický letoun a zároveň zkoumá možnosti využití takového stroje. Hypersonické letouny by měly létat rychlostí minimálně Mach 5 a pasažéry by mohly vozit tak za 20 až 30 let.

TIP: Revoluční letoun: Stroje s motory SABRE budou pětkrát rychlejší než zvuk

Z nově představeného konceptu hypersonického letounu je patrné, že by měl vozit 32 pasažérů. Protáhlý tvar letounu s ostrým „nosem“ připomíná slavný nadzvukový letoun Concorde. Délka zadní části letounu ukazuje na to, že by mohl být poháněn kryogenním vodíkem. 

Letušky a stevardi, čili palubní průvodčí v letecké dopravě, mají náročné povolání. Jsou neustále pod velkým psychickým tlakem a musejí se vždy spolehlivě postarat o nejrůznější cestující v několika kilometrech nad zemí.

Kromě toho také často ohrožují svůj spánkový rytmus, dýchají nepříliš kvalitní vzduch a jsou vystavováni ionizujícímu záření, které proniká do vyšších vrstev atmosféry. To všechno jsou rizikové faktory, které souvisejí s výskytem rakoviny.

TIP: Zlovolné klima: Oteplování zdržuje leteckou dopravu

Potvrzují to i čerstvé závěry vědců, které ukazují, že palubní posádky dopravních letadel trpí mnoha různými typy rakoviny častěji, než průměrní lidé. Vyšší prevalenci všech zkoumaných typů rakoviny - zejména pak rakoviny prsu, zhoubné i nezhoubné rakoviny kůže zaznamenali výzkumníci hlavně u žen. Podle výzkumníků sice nelze jednoznačně hovořit o přímém prokázání příčiny a důsledku, souvislost ale podle výzkumníků vyloučit rozhodně nelze. Podle autorů jde o jeden z největších výzkumů, které se zabývají rakovinou stevardů a letušek.

Americká CIA selhala při pokusu o svržení kubánského komunistického režimu a máslo na hlavě mají její agenti také v případu atentátu na prezidenta Kennedyho. Skandály se ovšem netýkaly pouze amerických organizací. Neopatrností nechvalně proslula například britská MI6, která měla dlouhá léta ve svých řadách elitního špiona sovětské zpravodajské služby KGB.

Předchozí část: Průšvihy tajných služeb: Prvotní hřích americké CIA

Harold Adrian Russell Philby, přezdívaný Kim, vystudoval prestižní univerzitu v Cambridgi, kde ho také údajně v 30. letech naverbovaly sovětské síly. Po absolvování školy se chvíli živil jako novinář, ale jeho bystrá a vynalézavá povaha jej nakonec katapultovala až do MI6: Pracoval tam od roku 1939, a později dokonce vedl protisovětské výzvědné oddělení. Po druhé světové válce byl styčným důstojníkem pro americké tajné služby a v jednu chvíli se o něm mluvilo i jako o kandidátovi na řízení celé MI6. 

Philby byl přitom celou dobu dvojitým agentem a obzvlášť po druhé světové válce, kdy díky kontaktům v Americe pronikl pod pokličku přísného utajení, vynášel informace do Moskvy. Sověti se díky němu dozvěděli mimo jiné o chystaném protikomunistickém výsadku do Albánie, na který se tak mohli připravit a následně jej rozdrtili. Philby také odhaloval identity západních špionů a své souputníky naopak varoval, kdykoliv se ocitli v podezření. 

Právě snaha pomáhat kolegům na něj však upozornila a v roce 1955 byl nakonec z MI6 pouze propuštěn – v jeho případě tehdy ještě neexistovala jistota. Před podezřením ze špionáže nakonec utekl do Moskvy, kde se záhy vyšvihl na post plukovníka KGB, a o svém záškodnictví dokonce napsal knihu My Silent War („Moje tichá válka“). Zemřel v roce 1988 – údajně se upil. 

Noční návštěva u královny

Ležérností a nevalnou ostražitostí se v roce 1982 „proslavila“ také speciální policejní jednotka Royalty Protection Command (SO14), která se stará o bezpečnost britské královské rodiny. Alespoň to tvrdí Michael Fagan, jenž údajně hned dvakrát v rozmezí jednoho měsíce pronikl do Buckinghamského paláce: Během první, červnové návštěvy – která nebyla zaznamenána, a tudíž ji nelze ověřit – překonal betonovou zeď ohraničující pozemek, pronikl až k budově a začal šplhat po okapu. Zahlédla jej při tom prý služka a zavolala policistu, ale v době jeho příchodu byl už Fagan pryč. 

Dva průniky

Muž se posléze dostal do paláce otevřeným střešním oknem, uvnitř se údajně půl hodiny procházel, a dokonce spustil několik alarmů – všechny poplachy však byly zřejmě označeny jako falešné. Nakonec se začal nudit a ze sídla odešel. Devátého července se vrátil podobnou cestou, tentokrát ovšem ráno: Opět uvedl do pohotovosti několik alarmů a příslušníci policie znovu zhodnotili poplach jako planý. Fagan tak pronikl až do ložnice královny Alžběty II., která okolo sedmé ranní ještě spala. 

Před dveřmi obvykle stojí stráž, ale muž tam dorazil v okamžiku, kdy odešla venčit psy. Nic mu tedy nebránilo vstoupit do pokoje, probudit panovnici a dát se s ní do řeči. Zjevně nebyl nebezpečný a královna zachovala chladnou hlavu, z jejích komnat však vetřelce vyvedl až policista. Faganova nevyžádaná návštěva se tak stala jedním z nejzásadnějších pochybení královské ochranky ve 20. století. 

Až lidé poletí na Mars, budou muset řešit spoustu problémů. Kosmické záření během cesty i na povrchu Marsu, zásoby vody, mezilidské vztahy a řadu dalších věcí. Vědci Univerzity v Pittsburghu a londýnské King's College Hospital tvrdí, že lidské astronauty a kolonisty ohrozí ještě jedna věc – vznášející se chuchvalce infekčních tělesných tekutin.

Půjde o uniklé kapky krve, moči, hlenu nebo třeba stolice, které kolem sebe lidé nevyhnutelně občas šíří. Tyto tekutiny se stanou vážnou hrozbou v případě, když lidé ve vesmíru budou muset provést chirurgický zákrok. A k tomu podle pittsburghských vědců určitě dojde. Během vesmírných cest a pobytů na stanicích nebo základnách bude spousta příležitostí se zranit nebo onemocnět.

Operace v lékařském modulu

Při operaci ve vesmíru se mohou uvolňovat tělesné tekutiny pacienta anebo takové tekutiny naopak mohou infikovat pacienta. Možným řešením by mohlo být hermetické uzavření prostoru operace od zbytku lodi nebo základny. Vesmírní chirurgové budou operovat ve speciálních lékařských modulech.

TIP: Čínský automatický zubař poprvé voperoval implantát bez lidské asistence

Další problémy s vesmírnými operacemi by mohly řešit nové technologie. Jakékoliv potřebné nástroje chirurgům ve vesmíru zajistí 3D tiskárny, biomedicínské laboratoře zase vyvíjejí léky založené na kmenových buňkách, které budou astronautům automaticky regenerovat potřebné tkáně v prostředí mikrogravitace. Je jenom otázkou času, kdy dojde na první operaci slepého střeva ve vesmíru.

Americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) učinil průlomové rozhodnutí, když schválil nové léčivo s kanabidiolem (CBD). Lék je určený pro dvě vzácné formy dětské epilepsie.

CBD je látka ze skupiny kanabinoidů, které jsou obsaženy v rostlinách konopí. Na rozdíl od nejslavnějšího tetrahydrokanabinolu (THC) není CBD stejným způsobem psychoaktivní. Spíše působí proti účinkům THC. V poslední době ale se ukazuje, že CBD má zajímavé farmakologické účinky, například proti zánětům nebo řadě psychických poruch a obtíží.

TIP: V USA řádí opiátová krize: Mohla by ji vyřešit rekreační marihuana?

Nový lék s CBD se jmenuje Epidiolex a byl vyvinut jako prostředek proti Lennox-Gastautově syndromu a syndromu Dravetové, dvěma těžkým formám epilepsie, která postihuje velmi malé děti. Pacientům ulevuje od nekontrolovaných křečí. Zmíněné syndromy velmi úporně vzdorují pokusům o léčbu, takže lék s CBD by mohl přinést velký užitek. Rozhodnutí FDA by mohlo vést k dalšímu výzkumu kanabinoidů i rozšíření podpory legalizace marihuany 

Londýn byl v loňském roce vyhodnocen jako v pořadí 18. nejbezpečnější metropole světa. V širších historických souvislostech je to skutečně výrazný skok vzhůru!

Londýn po vpádu Normanů 

V roce 1066 je Londýn velmi neklidné místo, zvlášť když vás ulicemi nedoprovází partička zbrojnošů. A až do první poloviny 15. století to nebude jiné. V srdci města se staví pevnost zvaná Tower, budoucí nechvalně proslulé vězení. Neklidnou hranici při říčním břehu zajišťují tvrze Baynard a Montfichet. Vilém II. Ryšavý zahájí v roce 1097 stavbu Westminsterské síně, která se později stane uceleným palácovým komplexem a místem zasedání Parlamentu. V roce 1176 se také započne se stavbou prvního kamenného londýnského mostu, který bude svému účelu sloužit dalších šest století.

Navzdory tomuto čilému stavebnímu ruchu počet obyvatel vzrůstá jen pozvolna. Kolem roku 1100 jich není více než 15 tisíc, a o dvě století později pak necelých 80 tisíc. A když padne noc a místní nálevny se naplní hlučnými opilci? Je možná lepší sedět doma, protože za chvilku začnou padat první rány.

Když lebky promlouvají…

Názorně to dokládá aktuální práce Kathryn Krakowské, archeoložky oxfordské univerzity. Ta provedla analýzu 399 lebek, sesbíraných při odkryvech na šesti starých londýnských farních hřbitovech. Na nich odpočívali nebožtíci pohřbení v rozmezí let 1050 až 1550.

„O tom, jaký život skutečně vedli, se dnes můžeme jen dohadovat,“ říká Krakowská. Pravděpodobně ale nepatřili mezi majetné Londýňany. Ti si totiž mohli dovolit zaplatit za uložení svých ostatků na reprezentativnější „svaté půdě“ klášterních hřbitovů. Farní hřbitovy pojímaly především lidi z nižší společenské třídy a chudších poměrů. Zdaleka ne každý z nich přitom skonal sešlostí věkem.

„Analýza prokázala, že téměř sedm procent všech lebek na sobě neslo stopy nějakého fyzického traumatu, násilného poškození,“ říká Krakowská. Typické pozůstatky násilí nesly především lebky mužů ve věkovém rozmezí od šestadvaceti do pětatřiceti let, ale výjimkou nebyly ani smrtelné rány u žen a dětí.

Neklidný Londýn

„Přibližně 25 % těchto lebečních poranění se odehrálo krátce před smrtí, a můžeme je tedy považovat za příčinu úmrtí,“ popisuje Krakowská. „Řada lidí v Londýně umřela prostě proto, že je někdo pořádně praštil do hlavy.“

Když se Krakowská pokoušela srovnat Londýn s jinými anglickými městy, opět dospěla ke zneklidňujícímu závěru. Lebky ze dvou hřbitovů neméně významného středověkého Yorku nesly fyzická traumata jen v necelých čtyřech procentech případů. 

TIP: Nástrahy nočního města: Rvačky, přepadení a násilí v rudolfinské Praze

„Můžeme tedy říct, že pobyt ve středověkém Londýně byl přinejmenším dvakrát tak nebezpečný, než pobyt v Yorku, a vlastně v kterémkoliv jiném městě na ostrovech,“ říká Krakowská. Domnívá se, že příčina tkví v tom, že chudina neměla žádné jiné možnosti, jak se domáhat svých práv.

„Lidé z vyšší vrstvy využívali právní systém a měli legální prostředky, jak se soudit o své záležitosti. Byli také obklopeni „strážci pořádku“, ať už vojáky či žoldnéři. Vzájemné spory tedy řešili vyjednáváním přes advokáty a právní zástupce, nebo formou soubojů. Při těch však používali meče a kopí a utržená zranění byla jiného typu. Prostí lidé neměli k právnímu systému přístup, a tak vzájemné spory mezi sebou řešili násilím.“

Ostatně, podle slov koronera bylo ve středověkém Londýně nejvíce mrtvých „s hlavou na kaši” pohřbíváno v pondělí. Tedy den poté, kdy nejspíš popíjeli v taverně.

První obětí korzára se stal 9. ledna 1917 nedaleko Azorských ostrovů britský uhelný parník Gladys Royal a o den později loď Lundy Island. Seeadler se poté přesunul jižněji, do oblasti mezi Brazílií a Afrikou. Francouzskému trojstěžníku Charles Gounoud se 21. ledna pokus uniknout nezdařil, ale před potopením ještě odeslal radiodepeši o přítomnosti německého korzára. Kanadský škuner Perce, dostižený 24. ledna, tak již o působení Seeadleru věděl.

Předchozí část: Poslední plachetní korzár německého císaře Viléma (1)

Korzárova tučná kořist

Ale skóre nadále narůstalo: 3. února šel ke dnu čtyřstěžník Antonin a 9. února italský trojstěžník Buenos Aires s nákladem chilského ledku. Západně od Kapverdských ostrovů pak Němci 19. února dostihli a potopili čtyřstěžník Pinmore. Ironií osudu bylo, že se právě na této lodi Felix von Luckner plavil v roce 1902.

Ráno 26. února Němci zastavili loď British Yeoman, vezoucí vítaný náklad kuřat a prasat. Téhož dne se kořistí Seeadleru stal i francouzský trojstěžník La Rochefoucauld. Zajatí Francouzi von Lucknerovi také prozradili, že je nedávno zastavil britský křižník, který po korzárovi pátral. Ani vědomí, že jsou mu pronásledovatelé na stopě, však německému veliteli nebránilo, aby 5. března nepotopil francouzský křižník Dupleix.

Dlužno dodat, že po celou dobu plavby dbal von Luckner o to, aby nikdo z posádek a cestujících zničených lodí nedošel úhony. Výjimkou se stala smrt námořníka Douglase Pageho 10. března 1917. Seeadler k sobě tehdy přilákal britskou loď Horngarth fingovaným požárem na palubě a následně zahájil palbu z děl. Page, který zahynul na palubě Horngarthu při zásahu parovodního potrubí, se stal jedinou známou obětí Lucknerových útoků.

Nechtění hosté

Jelikož téměř 250 zajatců na palubě Seeadleru představovalo stále větší přítěž, rozhodl se kapitán vysadit je na pevninu. Využil k tomu francouzský trojstěžník Cambronne, zajatý 20. března, který zajatce dopravil do Ria de Janeira.

I s Royal Navy v patách se Lucknerovi podařilo proniknout kolem Hornova mysu do Tichého oceánu, kde v průběhu června a července 1917 potopil své poslední oběti: americké obchodní škunery A. B. Johnson, R. C. Slade a Manila. Protože Seeadler potřeboval údržbu, vydal se ji kapitán provést k atolu Mopelia, asi 450 km od Tahiti.

Seeadler však byl příliš velký, než aby mohl vplout do chráněné laguny, a musel zakotvit mimo ni. Nevhodné kotviště a zřejmě i nedbalost strážního důstojníka způsobily, že 2. srpna 1917 loď na skaliscích u Mopelie ztroskotala. Posádka i 46 zajatých námořníků tak uvízli na ostrůvku. Podařilo se však zachránit zásoby, zbraně i dva čluny. 

V zajetí

V jednom z nich se kapitán s pěti muži znovu vydal na moře. Chtěl doplout na Fidži, zmocnit se nějaké plachetnice a po návratu na Mopelii dál pokračovat ve své misi. U ostrova Wakaya však Němce zadrželi a poté uvěznili v Motuihe na Novém Zélandu. Ani zde se von Luckner a jeho muži nesmířili s myšlenkou, že pro ně válka skončila. Dne 13. prosince 1917 z Motuihe uprchli na motorovém člunu velitele zajateckého tábora a záhy se dokonce zmocnili škuneru Moa.

To už ale byla na odvážné uprchlíky uspořádána štvanice a 21. prosince 1917 je dostihla hlídková loď USS Iris. Felix von Luckner strávil zbytek války na Novém Zélandu, do vlasti ho repatriovali v roce 1919. Ostatní členové posádky také nezaháleli. Ukořistili francouzskou bárku Lutece, jež připlula prozkoumat vrak Seeadleru, a na ní se pokusili vrátit do vlasti. Poblíž Velikonočního ostrova však loď narazila na skálu a potopila se. Všichni námořníci se sice zachránili, skončili však až do ledna 1920 v chilské internaci. I tak je pozoruhodné, že von Lucknerova posádka za 225 dní plavby potopila 14 lodí o více než 28 000 BRT. 

Mořský ďábel

Von Luckner, jenž si díky svým válečným činům vysloužil přezdívku Seeteufel – Mořský ďábel, pokračoval v aktivní službě u Reichsmarine až do května 1922, kdy ji opustil v hodnosti korvetního kapitána. Své zážitky pak barvitě vylíčil v knize Mořský ďábel, dobrodružství mého života, která si, stejně jako jeho přednášková turné, získala značnou popularitu. Občas přitom nerozlišoval pravdu a fikci, a tak je třeba dílo brát s jistou rezervou.

V roce 1924 se světoběžník Luckner ve Švédsku znovu oženil s Ingeborg Engeströmovou a o dva roky později vyplul na čtyřstěžníku Vaterland na takzvanou misi dobré vůle. Ta měla světu po prohrané válce ukázat Německo zase v příznivém světle. Když jeho loď, později přejmenovaná na Mopelia, padla v roce 1935 za oběť požáru, pokračoval v plavbách na palubě jachty Seeteufel. Během těchto cest uskutečnil řadu přednášek a byl většinou vítán jako opravdová celebrita. Velký ohlas vzbudila jeho návštěva Nového Zélandu roku 1938, ale blížící se válka další plavby přerušila. Navíc se po návratu do Německa musel zodpovídat z vážných obvinění z incestu a pedofilie. 

Otazníky zůstávají 

Penzionovaný hrabě pak žil po celou druhou světovou válku v domě po své matce v Halle. Když se 16. dubna 1945 k městu přiblížily americké jednotky, nabídl se, že s nimi zprostředkuje vyjednávání. Spolu s penzionovaným majorem Huholdem překročil frontovou linii, kde narazil na Ala Newmana, válečného zpravodaje Newsweek, s nímž se znal již před válkou. V jeho doprovodu se dostavil do štábu 104. americké pěší divize, aby vyjednával s generálem Terry Allenem.

Výmluvný Luckner, který z přednáškových turné věděl, jak si získat Američany, dosáhl svého. Dne 17. dubna 1945 v 10.55 se německé jednotky stáhly směrem na jih a Halle mohlo být prohlášeno za otevřené město navzdory tomu, že Hitler rozkázal bránit je do posledního muže. Luckner se pak po příchodu sovětských okupačních vojsk přestěhoval do západní části Německa.

Mimo jiné i za podíl na záchraně města obdržel v roce 1953 od spolkové vlády Velký záslužný kříž. Hrabě Felix von Luckner zemřel 13. dubna 1966 v Malmö. Spory mezi jeho příznivci, kteří v něm vidí jednoho z posledních romantických mořeplavců či zachránce Halle, a odpůrci, poukazujícími na přílišné vychloubání, oportunní postoj k nacismu, nebo dokonce pedofilní sklony, však přetrvávají dodnes.