První čínská vesmírná stanice řady Nebeský palác (Tchien-kung), tedy Nebeský palác 1, se na jaře 2016 stala neovladatelnou a začala klesat k Zemi. Nakonec v noci na 2. dubna do značné míry shořela v atmosféře a zbytky stanice bezpečně dopadly do jižního Pacifiku.

Podle amerických odborníků a Strategického velení USSTRATCOM je teď ale v potížích i Nebeský palác 2, který je prakticky stejné konstrukce. Ten hostil čínské astronauty během podzimu 2016 a od té doby obíhal Zemi nevyužitý.

Jaký bude osud Nebeského paláce 2?

Podle dostupných údajů Nebeský palác 2 neočekávaně klesl se svoji oběžnou dráhou o zhruba 90 kilometrů, takže teď obíhá planetu přibližně 290 kilometrů nad povrchem. Čínská agentura China Manned Space Engineering Office (CMSE) prozatím mlčí a nijak snížení oběžné dráhy Nebeského paláce 2 nekomentuje.

TIP: Žádné drama: Zbytky čínské stanice skončily bezpečně v Tichém oceánu

Odborníci jsou přesvědčeni, že se Čína snaží vyhnout ostudě a nepříznivé medializaci, která doprovázela zkázu Nebeského paláce 1. Je tedy možné, že sestup Nebeského paláce 2 plánovali a chystají se stanici nechat zaniknout v atmosféře kontrolovaným způsobem. Jak je to ve skutečnosti, to ukáží další týdny a měsíce.

Felix hrabě von Luckner pocházel ze staré vojenské rodiny – k jeho předkům patřil i francouzský maršál a velitel Rýnské armády Nikolaus von Luckner, popravený za revolučního teroru roku 1794. Felixův otec věřil, že syn dostojí rodinné tradici a vstoupí do vojenské služby u kavalerie, mladík však toužil stát se námořníkem. Ve třinácti letech proto utekl z domu a odplul jako stevard na ruské lodi Niobe z Hamburku do Austrálie. 

Bouřlivé mládí

Po příjezdu do Austrálie se protloukal všelijak: živil se jako pomocník strážce majáku, lovec klokanů, barman a díky velké fyzické síle i jako boxer v ringu. Dobrodružná povaha ho ale brzy znovu zavála na moře. Dostal se až na jihoamerický kontinent, kde strávil nějaký čas v chilském vězení. Později vstoupil do mexické armády a stal se členem gardy prezidenta Díaze. Roku 1903 se Felix vrátil do vlasti.

V Lübecku složil kormidelnické zkoušky a o pár let později získal ve škole námořní plavby v Hamburku kapitánský patent. Jako dobrovolník vstoupil do Kaiserliche Marine a na přímluvu prince Jindřicha, císařova bratra a generálního inspektora loďstva, byl zařazen mezi aktivní důstojníky. Dosáhl hodnosti Oberleutnant zur See a od roku 1911 sloužil postup ně na bitevních lodích Preussen, Braunschweig a Kaiser. V letech 1913–1914 se na dělovém člunu Panther plavil do Německé jihozápadní Afriky. Záhy po vypuknutí světové války se stihl ještě po dvouletém manželství rozvést se svou první ženou Petrou a v téže době následovalo jeho přeložení na loď Kronprinz.

První bojové zkušenosti

SMS Kronprinz, náležící k nejmodernější třídě bitevních lodí König, měl maximální výtlak 28 600 tun, dokázal vyvinout rychlost 21 uzlů a jeho hlavní výzbroj tvořilo 10 děl ráže 305 mm v pěti otočných věžích. Luckner se stal velitelem záďové věže „E“. Po skončení zkoušek v lednu 1915 se Kronprinz připojil k III. eskadře Hochseeflotte a zúčastnil se několika výpadů do Severního moře, jimiž se Němci bez většího úspěchu snažili vylákat část sil britské Grand Fleet k boji.

Skutečně velkou bitvu zažil Kronprinz a s ním i Felix von Luckner až u Jutska při největším námořním střetnutí války. Společně se sesterskými loděmi König, Grosser Kurfürst a Markgraf zde Kronprinz tvořil V. divizi III. eskadry hlavních sil admirála Scheera. Prvním cílem jeho palby se staly britské lehké křižníky a poté bitevní loď HMS Malaya. Dělostřelci se v bitvě osvědčili. Podle některých námořních historiků to byla právě jejich palba, která způsobila výbuch křižníku HMS Defence, ačkoliv je tato zásluha obvykle přičítána bitevnímu křižníku Lützow. Kronprinz vypálil u Jutska 144 granátů ráže 305 mm a jako jediná loď své třídy unikl poškození. 

Kapitánem Seeadleru

Německo se v té době všemožně snažilo obnovit činnost svých námořních korzárů, kteří by v odlehlých vodách narušovali dohodové námořní trasy, potápěli lodě a vázali tak síly nepřítele. V roce 1916 byla ale většina z nich již sama potopena, nebo pro nedostatek uhlí internována v neutrálních přístavech. Proto byl pro tento nesnadný úkol zvolen SMS Seeadler, starý trojstěžník s ocelovým trupem a pomocným dieselovým motorem.

A protože jen málokterý důstojník se mohl pochlubit takovými zkušenostmi s plavbou na velkých plachetnicích jako čerstvě povýšený Kapitänleutnant von Luckner, padla při hledání velitele volba právě na něj. Měl se stát posledním korzárem, který kdy na své plachetnici brázdil oceány. Otázkou bylo, zda vůbec prorazí skrz britskou blokádu.

TIP: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)

Seeadler se vydal na moře 21. prosince 1916 pod norskou vlajkou a s falešným jménem Irma. Loď proplula podél norského pobřeží a kolem severního Skotska zamířila do Atlantiku. Na Štědrý den ji sice zastavil pomocný křižník HMS Avenger, ale „norská“ identita slavila úspěch a korzár byl propuštěn. Krátce nato se však ocitl uprostřed jednoho z nejhorších hurikánů té zimy. Bouře se však stala pro posádku nakonec požehnáním. Donutila totiž blokádní flotilu k návratu do přístavů a Němci mohli nerušeně zamířit do klidnějších vod. 

Dokončení ve čtvrtek 28. června

Neustále se zvyšující výrobní tempo ve Freemontu, nově příchozí modely a stále rostoucí poptávka, to všechno jsou důvody, proč společnost Tesla hledá nejen v Evropě místa, kde by vybudovala novou Gigafactory.

Podle informací zveřejněných na portálu Teslafan.cz se Tesle v Evropě nejvíce zamlouvá Německo, přesněji příhraniční oblast s Francií, ale také zeměmi Beneluxu (Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem). Musk to naznačil tento týden na svém twitterovém účtu.

Německo, země zaslíbená

Tesla má v plánu vybudovat vlastní výrobu na území Evropy již delší dobu. Náznaky na tento projekt se u společnosti objevují již od roku 2016, poté co společnost oznámila akvizici společnosti Grohman Engineering. Tato společnost nyní působí pod jménem Tesla Grohman Automation a má své sídlo v německém Prümu, což je velice strategické místo pro jakékoliv aktivity Tesly, které leží právě u hranic s Francií.

Pro Teslu by navíc neměl být problém uspokojit celoevropskou poptávku jedinou Gigafactory na území starého kontinentu. Pomůže jí s tím hlavně robotizace, která se procesu výroby zmocňuje čím dál tím více, a která společnosti zajistí rychlost a efektivitu výroby.

Rozhodnutí Tesly založit svou výrobu právě v německé příhraniční oblasti s Beneluxem a Francií není vůbec zcestné. Jak víme, tak v této oblasti již funguje prosperující automobilový průmysl, jelikož Bádensko-Württembersko je domovem některých automobilových matadorů, jakými jsou Mercedes-Benz, AMG, Porsche či Audi. Kromě toho je Bádensko-Württembersko třetí největší spolkovou zemí Německa. Zároveň se jedná o region s nejvyšším počtem elektromobilů v celém Německu, s čímž také souvisí nejhustší síť dobíjecích stanic v Německu. Zároveň se zde nachází několik velmi dobrých akademických institucí, které by mohly do budoucna poskytovat Tesle kvalitní zaměstnance.

Vhodná pozice pro Teslu i pro evropského zákazníka

Postavení evropské Gigafactory by mělo také pozitivní přínos pro zákazníky automobilky v evropském regionu. Evropská Gigafactory by mohla přinést evropským zákazníkům atraktivnější ceny svých vozů a zvýšit hustotu sítě elektromobilů po celé Evropě. Navíc příchod nové ryby do Evropského rybníku by mohl rozpohybovat i konkurenci k lepším a především inovativnějším projektům se zajímavější cenovkou.

Evropská Gigafactory tak může být vstupenkou Tesly na evropský trh s konkurenceschopnými vozy, co se ceny týče. Podle odhadů by se v Evropě nejvíce líbily především Model 3 a Model Y. Jak ovšem Elon Musk prohlásil během zveřejňování výsledků prvního čtvrtletí tohoto roku, nová Gigafactory, ať už v Číně nebo v Evropě, bude vyrábět všechny modely z palety společnosti.

Na evropskou Gigafactory si však budeme muset ještě chvilku počkat. Tesla se v současné době zaměřuje na Gigafactory v Číně, která by díky změnám v čínské jurisdikci, týkajících se zahraničních výrobců, měla patřit samotné společnosti. Čínská Gigafactory se bude soustředit především na výrobu nadcházejícího menšího crossoveru Model Y, do kterého začne Tesla investovat v druhé polovině tohoto roku.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Miny jsou dost nebezpečné zbraně. Ale protipěchotní miny sovětského původu PFM-1, známé též jako „motýlí“ miny, jsou obzvláště odporné. Jsou to vlastně plastové váčky s výbušnou kapalinou, které je velmi obtížné odhalit minohledačkou nebo jinými klasickými postupy. Zvláštním tvarem a materiálem připomínají hračku, takže nejčastějšími oběťmi těchto min jsou malé děti, které přijdou o ruce, zrak a často i o život. Motýlí miny bývají shazovány do krajiny z letadel a vrtulníků, kde číhají ve vegetaci či na povrchu země.

Britští vědci vyvinuli technologii, která umožňuje motýlí miny vyhledávat a zneškodňovat pomocí dronů, bez přímého zapojení člověka. Namontovali infračervené kamery na levné komerční drony a pak s drony létali časně zrána nad místy s motýlími minami. Zjistili totiž, že vycházející Slunce v některých případech ohřívá motýlí miny rychleji, než okolní terén, a infračervená kamera je pak snadno odhalí. Experimenty potvrdily, že tímto způsobem je možné vystopovat motýlí miny s velkou přesností.

TIP: SpectroDrone dokáže vypátrat výbušniny pomocí laserového paprsku na 3 kilometry

Badatelé doufají, že nakonec vyvinou plně autonomní systém s několika drony, který bude likvidovat motýlí miny automaticky, s jen minimálními lidskými zásahy. Drony s infračervenými kamerami lokalizuj motýlí miny a předají informaci o jejich poloze dronům specializovaným na ničení min, jako je SpectroDrone nebo Mine Kafon Drone.

Když se řekne „tajná služba“, představíme si agenty s ostře řezanými rysy a perfektně padnoucími obleky – členy organizace, jejíž moc je podle knih či filmů takřka neomezená, zdroje nekonečné a jež má spojence v každém koutě společnosti. Pravda je taková, že tajné služby mají sice zásadní moc i v reálném životě, zároveň však jejich členové – ať už šéfové, či technici instalující „štěnice“ – občas omylem způsobí katastrofy s fatálními následky. Například CIA se dokonce zrodila z úmyslu neopakovat chyby předešlých tajných služeb. 

Varování před válkou

Psal se rok 1941 a japonské stíhačky zaútočily na havajský přístav Pearl Harbor: Americké námořnictvo tehdy zastihly zcela nepřipravené a nálet nakonec donutil „nerozhodné“ Spojené státy, aby se zapojily do bitev druhé světové války. 

Útok si vyžádal přes dva tisíce amerických životů; přesto nemusel být zdaleka tak ničivý, kdyby nedošlo k rozkolu vládních agentur. Američané totiž dávno před náletem prolomili japonské šifrování, a diplomatický atašé na Jávě dokonce o blížícím se útoku informoval Washington. Ani varování týden předem však nezabránilo katastrofě, protože vládní oddělení, jež měla na starosti sběr informací o nepříteli a jejich předávání armádě, mezi sebou místo komunikace soupeřila. V důsledku tak selhala a jejich chyba byla vykoupena krví. 

CIA vznikla v roce 1947 v rámci budování státní bezpečnosti a posléze prohlásila, že tehdejší vládní organizace nedokázaly odfiltrovat „informační šum“. Podle jejího vedení bylo navíc potřeba založit centralizovanou zpravodajskou službu, v jejíchž odděleních by nevázla komunikace, a podobné katastrofy by se proto neopakovaly. Nicméně právě CIA si napříč 20. stoletím musela opakovaně sypat popel na hlavu. 

CIA a zátoka Sviní

Poprvé k tomu došlo již v roce 1961, kdy měla tajná služba prsty v tzv. invazi do zátoky Sviní: Kubánští exulanti tehdy pod vedením CIA napadli rodný ostrov ve snaze svrhnout diktátora Fidela Castra a nahradit komunistický režim demokracií. Měli k dispozici zkušenosti z praxe: V roce 1954 se například podařilo odstranit komunisty v Guatemale. 

Mise však byla od počátku problematická. Čerstvě zvolený prezident John F. Kennedy chtěl zapojení USA za každou cenu utajit a vše mělo vypadat jako interní kubánský konflikt. CIA proto vycvičila 1 400 mužů, kteří museli z Kuby uprchnout po Castrově revoluci. Tato exulantská brigáda ovšem nebyla dostatečně silná, aby režim svrhla sama – služba počítala s všelidovým povstáním. Nicméně naprosto neodhadla náladu v zemi ani diktátorovu popularitu: Jak se později ukázalo, propagandistická kampaň se zcela minula účinkem a k žádnému povstání nedošlo.  

CIA navíc musela na Kennedyho příkaz přesunout nástupní bod invaze z poměrně zalidněných oblastí do pusté a bažinaté zátoky Sviní. I kdyby se náhodou chtěl někdo k povstalcům připojit, neměl jak. Zato Castro na místo pravidelně jezdil rybařit a každý kousek pláže znal jako své boty. 

Mezinárodní ostuda 

Celý plán nakonec pohřbila neschopnost CIA udržet exilové bojovníky stranou vnějšího světa během jejich výcviku v Guatemale. Neopatrné povídání v hospodách zapříčinilo, že se informace o chystané invazi brzy dostaly ke Castrovým uším, takže se žádné překvapení nekonalo. 

Nic se nevyvíjelo dobře. Bombardování kubánských letišť se nezdařilo, a protože kvůli změně plánu nikdo místo vylodění pořádně neprozkoumal, několik výsadkových lodí narazilo na skalnaté dno a potopilo se. Zbylé jednotky sice dorazily a zabraly území na pobřeží, ale během tří dnů byly vytlačeny zpět k plážím. Plavidla, jež měla invazním silám doručit léky a vybavení, potopilo kubánské letectvo. Kennedy, tváří v tvář neúspěchům a mezinárodnímu tlaku, jakoukoliv podporu exulantům zastavil. 

Invaze nakonec Spojeným státům a konkrétně americkému prezidentovi vynesla celosvětovou ostudu. Castrova popularita ještě vzrostla a stal se národním hrdinou. Akce také posílila vztahy Kuby a Sovětského svazu – a odtud už zbýval jen krok ke karibské krizi. 

Prezidentovo zklamání

Nebylo to poprvé, ale bohužel ani naposledy, co CIA Kennedyho zklamala. V dalším skandálu však figurovala po boku Federálního úřadu pro vyšetřování neboli FBI a Tajné služby Spojených států amerických (USSS), která má na starosti bezpečí prezidenta. Řeč je samozřejmě o atentátu, jenž se odehrál 22. listopadu 1963 v texaském Dallasu. Útok se zapsal do historie řadou hluchých míst ve vyšetřování a podivných nehod – v čele se zavražděním atentátníka Leeho Harveyho Oswalda. 

Podle tvrzení bývalého člena USSS Abrahama Boldena se agentuře doneslo, že prezidenta hodlá zabít čtyřčlenný tým útočníků již během návštěvy Chicaga. Tehdy ještě byla reakce bezpečnostních složek adekvátní a z cesty do města sešlo. Posléze však vázla komunikace mezi různými odděleními Tajné služby, a informace o akutní hrozbě se tak do Dallasu nedostala. 

Ulice ohňostrojů

FBI byla přitom údajně ohledně blížícího se atentátu „varována“: Majitel dallaského nočního klubu Jack Ruby prý jednomu z jejích informátorů zavolal a zeptal se jej, jestli se chce jít podívat na ohňostroj. Když pak spolu stáli na rohu ulice nedaleko projíždějícího prezidenta, ozvaly se výstřely. Ruby se v tentýž okamžik sebral a beze slova zmizel. O dva dny později se objevil v garážích dallaské policejní stanice, kudy vedli k transportu Oswalda, a střelil jej do břicha. Atentátník zemřel, aniž by vyjevil pozadí útoku, zatímco Ruby později ve vězení podlehl rakovině plic. 

TIP: Bizarní projekt americké CIA: Panenka bin Ládina měnící se v démona

V případu je však daleko víc pomyslných děr: Pověsti tajných služeb jistě neprospělo ani tvrzení, že agenti určení k doprovodu prezidenta flámovali až do rána a o to laxnější pak byli při výkonu služby. 

Přestože George Orwell ve svých textech hlasitě brojil proti totalitarismu ve všech jeho podobách, sám rozhodně nepatřil mezi pacifisty – dokonce se mu tento směr myšlení příčil. Jako přesvědčený socialista se netajil odporem k Rusku s jeho stalinistickými metodami, které považoval za obdobu fašismu. 

Jeho život byl plný paradoxů: Miloval zvířata, ale zároveň patřil k náruživým lovcům. V útlém dětství pevně věřil v Boha, stal se však zapřisáhlým ateistou – a nakonec jej pochovali podle obřadů anglikánské církve. Ačkoliv byl potomkem kolonialistů, britský imperialismus se mu hnusil. Celosvětově proslul díky románům Farma zvířat a 1984, ale často se vyzdvihují především jeho eseje. Orwellovský pojem „doublethink“ z druhé zmiňované knihy, tedy schopnost udržet v mysli dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit, zřejmě vycházel z povahy samotného autora…  

Anglická idyla

George Orwell, vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil roku 1903 ve městě Motihari v Britské Indii. Jeho otec tam coby koloniální úředník dohlížel na pěstování opia určeného pro čínský trh. Epidemie moru však donutila paní Blairovou krátce po Ericově narození opustit manžela a odjet i s dětmi do Anglie. Chlapec tak otce do svých osmi let téměř neviděl. Anglie jeho dětství, s Eduardem VII. na trůně, si v jeho vzpomínkách uchovala idylický ráz. 

Eduardovská epocha však zdaleka nebyla jen obdobím technického pokroku, který svými podzemními dráhami, automobily a kinematografy zvyšoval životní standard ostrovního národa. Zároveň formovala i společnost s neproniknutelnou třídní hierarchií. Města se v důsledku industrializace rozrůstala závratným tempem, přičemž se v nich jako houby po dešti objevovaly rozsáhlé dělnické čtvrti a periferie chudých, kde začínal kvasit socialismus. Tento svět však tehdy ještě zůstával Ericovi skryt. Studia na elitní přípravce St. Cyprian a na Eatonu jej naopak od „nižších“ tříd vzdalovala. Na škole projevil nadání pro literaturu a očekávalo se, že postoupí na jednu z prestižních univerzit. Mladík se však rozhodl jinak: 27. října 1922 odplul z liverpoolského přístavu do Britské Indie (Barmy), kde měl strávit pět let ve službách imperiální policie.

Úděl bílého muže

Už brzy po příjezdu do Asie však svého rozhodnutí hořce litoval. Rutinní život policisty spočíval především ve vysedávání v klubech s dalšími úředníky a obchodníky, v popíjení whisky a v neustále se opakujícím opileckém tlachání o „údělu bílého muže“. Běloši přece měli ze své pozice nadřazené rasy povinnost domorodce kultivovat a vládnout jim pevnou rukou… Hodiny otupující zahálky v parných dnech si Eric stejně jako většina jiných zpestřoval častými návštěvami vykřičených domů v zapadlých uličkách, kde si za rozumnou cenu všichni přišli na své. 

Ve zmíněném „údělu bílého muže“ tak bystrý mladík záhy rozpoznal především ekonomické a mocenské pohnutky, které barmský lid odsuzovaly k otroctví. I když se mu povýšený způsob života Evropanů protivil, přece jen se podřizoval jeho pravidlům a občas pozoroval, že se i u něj jako následek „dobré výchovy“ projevují hluboko zakořeněné třídní a rasové předsudky. Mnohdy sám s Barmánci jednal jako s podřadnou rasou, čehož později litoval.

Jeho existence měla tou dobou dvě stránky: vnější, která mu umožňovala mezi povrchními krajany pohodlně vegetovat, a vnitřní, spojenou s pocity osamělého a citově strádajícího člověka. A právě ona niterná existence se o více než dvacet let později stala jedním z hlavních motivů jeho nejslavnější knihy 1984. Když po pěti letech v roce 1927 odjížděl na dovolenou do Evropy, jeho vytáhlá hubená postava s vrásčitým obličejem prozrazovala předčasně zestárlého muže. Do Indie už se nevrátil…

V kůži vandráka 

Jen pár měsíců po příjezdu do Evropy vyměnil uniformu policisty dobrovolně za otrhané šaty tuláka a vyděděnce. Gordon Bowker v biografické knize nazvané prostě George Orwell spatřuje v jeho rozhodnutí pro asketický způsob života touhu po odpykání si hříchů z indického období. Blair chtěl sám sebe potrestat tím, že se ponoří mezi nejchudší a stane se jedním z nich. Pro svoji novou existenci si dokonce zvolil i jiné jméno a vymyslel si falešný příběh, jak se dostal na ulici. 

„Asi za hodinu jsem v Lambethu viděl člověka, který vypadal jako zpráskaný pes, určitě to byl tulák. Blížil se ke mně, a když jsem na něho pohlédl, zjistil jsem, že jsem to já, jak se odrážím ve skle výlohy. Na můj obličej se už nalepila špína. Špína si umí lidi moc dobře rozdělit: když jste dobře oblečení, nechá vás na pokoji, ale jakmile se na vás začne rozpadat košile, hrne se ze všech stran,“ napsal později. Úplné proměny však přece jen nedosáhl – mezi tuláky ho prozrazoval přízvuk „dobře vychovaného chlapce“ a také nikdy nepřivykl pachům a špíně levných nocleháren a brlohů. 

Lidské tváře poznamenané strádáním a neutěšené příbytky chudých pozoroval bystrým, leč někdy nemilosrdným okem vědce, který proniká pod povrch věcí. Když se pak pokoušel o podobný způsob existence v levném pařížském hotelu, okradla jej prostitutka o všechny úspory a ze sociologického experimentu se rázem stala skutečnost. Několikadenní hladovění jej donutilo přijmout těžkou práci umývače nádobí v podzemních útrobách velkého hotelu. Zážitky ze zmíněného období mu poskytly látku pro jeho první knihu Na dně v Paříži a Londýně, u níž poprvé zvolil pseudonym George Orwell. Život mezi chudými mu však nepřinesl pouze nové jméno: změnilo se i jeho politické smýšlení a po návratu do Anglie se z něj stal přesvědčený socialista.

Dlouhé okamžiky války

Roku 1935 se Orwell oženil s pohlednou studentkou psychologie Eileen O’Shaughnessy a etabloval se jako jeden z nejnadějnějších spisovatelů své doby. Kromě románu Na dně v Paříži a Londýně mu vyšla v Americe kniha Barmské dny. Psal také recenze a pozoruhodné eseje. Například v textu nazvaném V břiše velryby se jako jeden z prvních zastal „pornografické“ knihy Obratník Raka svého literárního současníka Henryho Millera. I přes obdiv k jeho literárnímu talentu však Američanovi vyčítal jeho politickou pasivitu hraničící až s apatií – v tom představoval jeho pravý opak. 

Když v roce 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka mezi levicovými republikány a frankistickými fašisty, Orwell se dlouho nerozmýšlel a i s manželkou odjel do země zmítané nepokoji. Místo původního úmyslu psát válečné reportáže však záhy vstoupil do anarchistické jednotky POUM (Dělnická strana marxistického sjednocení), první levicové formace, na kterou narazil. Jak měl ovšem později zjistit, nevládla mezi frakcemi levice taková shoda, jakou si představoval.  

Ostatně celá španělská občanská válka znamenala pro Orwella velké překvapení. Udivovali ho špatně vyzbrojení a téměř neorganizovaní muži, mnohdy ještě děti, kteří se často zranili výstřelem z vlastní pušky. Nepřehledné boje se přelévaly z krvavých střetů do dlouhých období nečinnosti, nudy, permanentní zimy a hladu. Orwell sám utrpěl střelné zranění krku, a jakmile se zotavil a byl propuštěn z armády, plánoval návrat do Anglie. Jako bývalý člen anarchistické POUM však musel s Eileen ze Španělska doslova utéct. Vlastní prožitek tamního konfliktu mu umožnil srovnat osobní zkušenost s tím, co později tak odlišně prezentovaly noviny.   

Temná vize budoucnosti

Zážitky ze španělské války a praktiky totalitního Sovětského svazu se staly námětem alegorické knihy Farma zvířat. Její první náčrtky přitom Orwell vytvořil už v roce 1937 na statku ve Wallingtonu, kde si otevřel malý obchůdek s vlastnoručně pěstovanou zeleninou. Příběh o vykořisťovaných zvířatech, která vyhnala svého pána, v něm pak zrál několik dalších let. 

TIP: Oči, které nikdy nespí: Čínský státní dohled připomíná děsivé Orwellovy vize

Špatný zdravotní stav (Orwell byl už od dětství slabý na plíce a potýkal se s častými bronchitidami) mu nedovolil zapojit se do bojů druhé světové války. Přijal tedy práci redaktora v rozhlasové stanici BBC, kde mimo jiné uváděl literární pořady pro indické studenty. Atmosféra bombardovaného Londýna a praktiky v propagačním oddělení rozhlasu, smrt manželky, zhoršující se zdravotní stav – to vše se změnilo v temnou vizi budoucnosti v románu 1984, v němž se Orwell rozešel se svým literárním vzorem z mládí H. G. Wellsem. Svět budoucnosti ovládá na stránkách jeho knihy nemilosrdný totalitní systém: technika se v něm stává nástrojem propagandy, jež probouzí v člověku ten nejprimitivnější strach. 

Poté co své životní dílo dokončil, propukla u vysíleného autora naplno tuberkulóza, kterou se nakazil zřejmě již v dobách svého tuláckého života. V roce 1949 se pak už jako vážně nemocný oženil s mladou nakladatelkou Soniou Brownellovou, ze společného štěstí se však netěšili dlouho. O pár měsíců později, ve věku pouhých 46 let, Orwell zákeřné nemoci podlehl. 

Jak zaručit, že naše dovolená nebude rušena viry, opary nebo alergií? Nyní je to jednoduché: prostě si přibalíme s sebou do zavazadla Sambucol. 100% přírodní doplněk stravy, který je navíc opravdu efektivní. 

Co je to Sambucol? Speciální přírodní přípravek z černého bezu, který se mimo EU prodává jako přírodní lék na mnoho potíží. Nejčastěji je používán na chřipku a nachlazení, ale i na alergii, přivede a udrží vaši imunitu do optimální kondice a v neposlední řadě, (díky svému unikátnímu zpracování které uchová v černém bezu složku nazvanou vědci „AniVirin“), si poradí i s mnoha virovými infekcemi. AntiVirin, patentovaný Australskou firmou PharmaCare, prakticky zneschopní viry v jejich proniknutí do zdravé buňky a množení se uvnitř. Viry, neschopny se replikovat, v krátké době odumírají.

Sambucol je ve světě více než 25 let klinicky testován na dobrovolnících. Že je vysoce účinný na různé typy chřipek, se vědělo již od jeho počátku roku 1991. O téměř deset let později, v roce 2001 se zjistilo, že Sambucol je navíc i bezkonkurenční ve své schopnosti stimulovat imunitní systém. Díky neustále probíhajícím testům se odhalují stále nové schopnosti tohoto přípravku. 

Je možné jej užívat 2 způsoby: jednou denně jako podporu imunity a prevenci, nebo v době onemocnění, alergií, oparů, atd. 3× – 4× denně, i mnohem častěji. Sambucol můžete koupit nebo objednat ve vaší lékarně a je také dostupný v mnoha e-shopech, nebo na www.sambucol-shop.cz 

Obzvláště v dodě dovolených, je téměř nezbytné Sambucol přidat do zavazadla a předejít tak cestovnímu a klimatickému šoku, který dokáže dovolenou dokonale pokazit.

Více informací na www.sambucol.cz 

Nenasytnou historii Mléčné dráhy studovali Diederik Kruijssen z německé Heidelbergské univerzity a jeho spolupracovníci, s využitím 61 velkých kulových hvězdokup v naší Galaxii. Vlastnosti hvězd hvězdokup totiž vypovídají o jejich původu. Díky tomu mohli zmapovat 13,5 miliardy let existence Mléčné dráhy a své závěry porovnat s 25 simulovanými verzemi naší domovské Galaxie.

Jídelníček Mléčné dráhy

Z jejich výsledků vyplývá, že naše Galaxie během svého vývoje pozřela asi 15 galaxií, plus mínus tři. To je v souladu s podobnými odhady z poslední doby. Zdá se, že během prvních pár milionů let Mléčná dráha pohltila několik ne úplně malých galaxií.

TIP: Galaktický lup: Nejvzdálenější hvězdy Mléčné dráhy pocházejí z krádeže

V jídelníčku Mléčné dráhy jsou ale samozřejmě i trpasličí galaxie, které se zdržují poblíž. Jednu z těchto malých galaxií Mléčná dráha právě teď konzumuje, přímo před našima očima. Pro pozemského pozorovatele ale nejde o nikterak akční podívanou - jde totiž o velmi pomalý proces.

Do Thajska jsme odjížděli bez iluzí, ale s cílem dostat se od turisticky přeplněných míst co nejdále. Své předsevzetí jsme si jen potvrdili v okamžiku, kdy jsme se probíjeli davy naháněčů z cestovek a taxislužeb na přístaviště v Phuketu, jednom z největších letovisek thajského pobřeží Andamanského moře. Naším prvním cílem byl ostrov Ko Yao Noi, ležící zhruba na půli cesty mezi Phuketem a pevninskou šíjí.

Zrod pohádkové krajiny

Podle průvodců mají být ostrovy – větší, ale méně obydlený Ko Yao Yai i menší Ko Yao Noi – oázou klidu v této části Thajska, která patří vůbec k nejoblíbenějším. Ostrovy mají opravdu poněkud ospalou atmosféru a o nepříliš velké návštěvnosti svědčí i chabá angličtina lodníků, s nimiž si domlouváme celodenní výlet do národního parku Ao Phang Nga, zátoky poseté snad tisíci skalních útvarů. Nakonec se ale povedlo a ráno naskakujeme do tradiční lodi, nazývané long-tail neboli „dlouhoocasá“. Jméno je inspirované lodním šroubem na dlouhé tyči, což umožňuje snadné manévrování. Za typického rachotu motoru, který spíš než loď připomíná letadlo, vyplouváme.

Národní park Ao Phang Nga leží v mělké zátoce mezi Phuketem a Krabi a z jihu je ohraničen právě dvojicí ostrovů Ko Yao. Zhruba 80 % z jeho celkové plochy 400 km² zabírá moře, zbytek připadá na ostrovy, ostrůvky a skaliska obrostlé mangrovovými porosty. Spolu s vietnamskou zátokou Halong Bay jde zřejmě o světově nejznámější lokalitu tzv. kuželového krasu – mořské krajiny plné skalních věží. Tyto oblasti se vyskytují převážně v tropických krajích, kde mohly vzniknout díky dlouhodobému teplu a vlhku, které umožňují intenzivní krasovění. Vápenec vzniká ukládáním vápnitých schránek živočichů, které za mnoho milionů let vytvoří až několik kilometrů mocné vrstvy, jež mohou být později rozlámány a posunuty. Podstatný je pak charakteristický proces rozpouštění vápence za vniku jeskyní, krápníků, škrapů či závrtů, jaké známe i z naší krajiny. Původně rovná plocha vápencové desky je postupně rozčleněna závrty, zřícenými jeskyněmi i propastmi. Nakonec zůstanou jen nejodolnější části, odborně nazývané mogoty, laicky homole či kužely.

James Bond a zelený ostrovní porost

Vápenec thajské zátoky vznikl před zhruba 300 miliony let, během nichž hladina moře několikrát stoupla a klesla. Před deseti tisíci let se z Phuketu do Krabi dalo přejít suchou nohou, o čemž svědčí malby na stěnách mnohých jeskyní, dnes zatopených vodou. Naopak mořským příbojem vymodelované útvary vysunuté několik desítek metrů nad současnou hladinu dokazují i posuny hladiny opačným směrem.

Typické kužely a skaliska, která často připomínají různá zvířata, lemují obzor během celé plavby k naší první zastávce – ostrůvku Ko Du. Tady si vychutnáváme první plavání v moři, které je téměř 30 °C teplé. Malá zátoka s písčitou pláží je uzavřena skálou, jež připomíná známou scénu z jednoho filmu o Jamesi Bondovi. Přestože je zde takových útesů nepočítaně, největší davy míří právě na ostrov Ko Phing Kan, kde se film natáčel. Pochopitelně, že dnes vápencové krásy prakticky zastiňují stánky se suvenýry.

Z Ko Du míříme na o něco větší ostrov, kde se i na chvíli vydáváme do džungle. Na ostrovech máme možnost rozlišit dva základní typy lesa – na menších ostrůvcích s mělčími půdami rostou spíše křoviny, zatímco velké ostrovy pokrývá stálezelený les. V něm nás nejvíc přitahují stromy s obrovskými deskovými kořeny, které z kmene vyrůstají i několik metrů nad zemí. Pravděpodobně vznikly jako adaptace na velký obsah vody v půdě. Z jiných druhů se zase jako provazce spouštějí vzdušné kořeny, které umožňují zachytávat vlhkost z ovzduší.

Mangrove a dům z vápníku

Na třetím ostrově poznáváme mangrovy – poslední z důležitých ekosystémů parku. Tato společenstva se přizpůsobila těžkým podmínkám na rozhraní moře a pevniny. Mangrovníky, jimž se také říká kořenovníky, umí například dýchat kořeny a dokáží vylučovat sůl.

V celosvětovém měřítku jde o jeden z nepestřejších ekosystémů a bohužel také jeden z nejohroženějších. Za to mohou jak tuny odpadků, zejména PET lahví, tak chov krevet právě v těchto oblastech. Při brodění podél kořenů se snažíme zahlédnout až dvoumetrového varana skvrnitého (Varanus salvator), který se zde vyskytuje. Obří ještěr se nám však vyhýbá. Zato nad námi na obloze krouží bělohlavý luňák brahmínský (Haliastur indus), jeden z mnoha dravců, který ve zdejším moři loví ryby.

Nedílnou součástí krasu jsou jeskyně. Na každém ostrovu je aspoň jedna, takže při procházení mezi mohutnými krápníky se nemusíme prodírat davem turistů. Charakteristickým útvarem zátoky jsou někdejší jeskyně s propadlým stropem, které dnes tvoří jakési propasti nazývané hong, což thajsky znamená „dům“. Do jedné z jeskyň se jdeme podívat zhruba stovku metrů dlouhou jeskynní chodbou, která je přístupná pouze za odlivu. Po několika minutách chůze za svitu čelovek se před námi objevuje světlo a za chvíli již stojíme na dně velké propasti, plné mohutných mangrovníků. Jejich kmeny začínají asi dva metry nad bahnitým povrchem propasti. Vysoko dosahující kořeny naznačují, kam až sahá voda za přílivu. Krásné přírody si užíváme jen chvíli, dokud na místo nedorazí velká skupina dalších turistů a my dáváme nádherným scenériím zátoky Ao Phang Nga sbohem.

Z ptačí perspektivy

Našim dalším cílem je poloostrov Railay nedaleko města Krabi. Jeho západní okraj je díky okolním scenériím se skalními věžemi považován za jednu z vůbec nejkrásnějších thajských pláží. Celou oblast mají v mimořádné oblibě lezci, na které zde čeká několik stovek vertikálních cest různé obtížnosti. V dnešní době je ale poloostrov zaplněn množstvím resortů a jeho pláž je přelidněná. Přitom je region dostupný pouze po moři.

Ještě než se vydáme dál na jih, míříme k jedné z vyhlídek, kam se turisté mohou dostat i bez lezeckého vybavení. Prudkou odbočku k přírodní rozhledně napoprvé míjíme. Na druhý pokus se již červeně zbarvenou půdou šplháme za pomoci fixních lan a kořenů prudce vzhůru. Námaha spojená s výstupem v tropickém klimatu se vyplácí. Nahoře je mezi stromy malé okýnko, z nějž máme úzkou šíji poloostrova, okolní skály i obě pláže jako na dlani.

Konečně klid?

Opět se snažíme uniknout davům, a proto nasedáme do autobusu, jehož cílem je provincie Satun na úplném jihu Thajska. Z malého přístaviště Pak Bara, které ožívá pouze v dopoledních hodinách, vyplouváme na cestu do národního parku Tarutao. Ten byl založen v roce 1974 a je tvořen sedmi relativně velkými a více než čtyřmi desítkami menších ostrovů na celkové ploše 1 490 km². Největším a zároveň pevnině nejbližším ostrovem je Ko Tarutao, jenž se rozkládá pouhých pět kilometrů od malajského Langkawi. Hornatý povrch ostrova (nejvyšší bod dosahuje 713 m n. m.) je prakticky všude pokryt džunglí, v níž žijí například makaci jávští (Macaca fascicularis) či hulmani tmaví, jejichž latinské jméno Presbytis obscura vystihuje jejich zvláštní obličej. Kromě zvířat a přírody jsou velkou zdejší atrakcí také pozůstatky věznice z 2. světové války.

Míříme ještě dál, směrem k ostrovům Ko Adang a Rawi. Na cestě nás čeká ještě jedna zastávka, a to skalní brána na ostrůvku Ko Khai, který patří k souostroví Muu Ko Klang. Má sice na výšku jen asi dva metry, ale díky neuvěřitelně čistému moři okolo ostrova je oblíbeným turistickým cílem a dokonce se dostal na jednu z thajských poštovních známek. Po asi dvou hodinách plavby nás loď vysazuje na Ko Lipe, nejznámějším z ostrovů národního parku. Malý ostrov (jen 4 km²), byl svým způsobem obětován turismu a podle toho také vypadá. Na plážích je hlava na hlavě a jeden bungalov střídá druhý. Přestupujeme proto na další long-tail a plujeme ještě ke kilometr vzdálenému Ko Adang. Na tomto ostrově, stejně jako na Ko Tarutao, funguje pouze ubytování a služby provozované správou národního parku. Na jednom místě je tak zhruba dvacítka bungalovů, pár ubytovacích domů, kemp a jedna restaurace, které – mimo rančerské stanice v několika dalších zátokách – tvoří jedinou infrastrukturu ostrova. Tím je počet návštěvníků omezen, a i když se zde občas zastavují lodní výlety z Lipe, po většinu dne jsou zdejší pláže příjemně prázdné.

Ráj s ručením omezeným

Ko Adang má sice rozlohu plných 30 km², ale bez lodi se dostanete jen na pár míst. Skrze džungli plnou zajímavých zvuků i rostlin se dá dojít k Pirátským vodopádům (v období sucha poněkud vyschlým) nebo na vyhlídku na útes Chado cliff, odkud je vidět i Ko Tarutao. Na odlehlejších plážích, přístupných jen lodí, je možné potkat i mořské želvy a pozorovat, jak kladou svá vejce do písku. Ostrov obklopuje pás korálových útesů, kde jsme při šnorchlování pozorovali klauny, růžové i modré hvězdice a v písku několikrát zahlédli i rejnokovitou trnuchu vanicorskou (Dasyatis kuhlii).

TIP: Ostrov nezapomenutelných vůní: Drsná romantika středomořské Korsiky

Jsou tedy ostrovy národního parku Tarutao oním hledaným rájem? Zatím asi ano, ale nikdo neví, jak dlouho vydrží. I na Ko Adang jsme viděli novou turistickou vesničku s už postavenými chatkami, těsně před otevřením. Nezbývá než doufat, že ostrovy alespoň někde odolají tlaku turistů a zůstanou na nich čisté pláže a původní džungle namísto kaučukovníkových plantáží a rekreačních center.

Umělé inteligence už pronikly do stolních či karetních her a v řadě z nich nás poráží. Podobná situace je i v počítačových hrách, kde si inteligence troufají na stále složitější výzvy. Uhájíme si alespoň nadvládu v soutěžních debatách, kde záleží na pohotové výřečnosti a pronikavé inteligenci?

Všechno nasvědčuje tomu, že nikoliv. Nová umělá inteligence ze stáje IBM, která se jmenuje Project Debater, se již v debatování vyrovná lidským šampionům. Sice ještě není dotažená a občas dělá chyby, ale převládnutí inteligencí v debatách je podle všeho na spadnutí.

TIP: Historické vítězství: Umělá inteligence Google porazila velmistra Go

Před pár dny se inteligence Project Debater utkala v duelech s izraelskými šampiony debaty, Noaou Ovadiovou a Danem Zafrirem. Byl to veřejný zápas, v němž každý z účastníků nejprve během čtyř minutu představil své teze, pak čtyři minuty vyvracel argumenty protivníka, a nakonec vedl dvouminutovou závěrečnou řeč. Project Debater nebyl připojený k internetu, ale získával informace ze stovek milionů článků z novin a časopisů, které měl uložené v paměti. Výsledky nebyly jednoznačné a jsou hodnocené jako remíza mezi umělou inteligencí a lidmi. Jak to asi dopadne příště?