Hlubokomořští živočichové bývají tajuplní, krásní, a bohužel také velice křehcí, což do značné míry znesnadňuje jejich zkoumání. Změnit by to mohlo nové zařízení, které umí křehké tvory bezpečně polapit aniž by došlo k jejich úhoně.

Nový nástroj nese označení Rotary Actuated Dodecahedron. Jeho pozoruhodnou konstrukci inspirovaly japonské papírové skládačky origami. V klidové poloze je nástroj RAD plochý. Tvoří ho soustava 3D tištěných a průhledných polymerových plátků, které jsou propojené pohyblivými klouby, ovládanými jediným motorem.

TIP: Zařízení SubCAS umožňuje vynášet živé ryby z velkých hloubek

Když se nějaký křehký hlubokomořský živočich ocitne před RADem, plátky nástroje se pohotově složí do tvaru dvanáctistěnu, v němž živočicha polapí. Vědci pak mohou živočicha pečlivě prozkoumat podvodními kamerami. Když se dostatečně vynadívají, lapeného živočicha opět propustí do hlubin oceánu.

Zařízení prošlo úspěšně testy v hloubce 700 metrů, jeho konstrukce je ale dostatečně robustní, aby bylo schopné pracovat i v hloubce přes 10 kilometrů pod hladinou. Výhodou je také variabilita konstrukce, díky níž lze RAD snadno adaptovat na studium větších organismů.

Jedním z nejvážnějších společenských prohřešků ve staré Spartě bylo neoženit se a nemít děti. Bezdětní muži byli považováni za bezectné, i když jinak pro obec vykonali mnoho dobrého. Například výborného vojevůdce Derkyllida, který se během jedné ze spartských slavností dožadoval na přítomném mladíkovi, aby mu uvolnil své sedadlo, chlapec odmítl slovy: „Vždyť tys nezplodil toho, kdo by jednou podstoupil své místo mě!“

Třetí bratr

Leonidův otec, král Anaxandridés, ženatý byl, dlouho ale zůstával bezdětný. Nechtěl se rozvádět, proto přistoupil na to, že si vezme ještě druhou manželku - Prinetidiu. Ta mu porodila syna Kleomena. Hned na to ovšem otěhotněla i Anaxandridova první žena a někdy kolem roku 540 př. n. l. postupně porodila tři syny: Dóriea, Leónidu a Kleombrota. 

Novým králem se ovšem roku 520 př. n. l. stal nejstarší Kleomenés a dědická linie by byla přešla na jeho syny. Přestože Kleomenés vládl dlouhých třicet let, mužského potomka se mu zplodit nepodařilo. Po jeho smrti kolem roku 489 př. n. l. tak vláda přešla na Leónidu, protože jeho bratr Dorieos už byl v té době po smrti.

Vzhledem k tomu, že Leónidás, kterému tehdy mohlo být kolem padesáti let, ke spartskému trůnu přišel tak nečekaně, historikové nestačili zaznamenat takřka žádné podrobnosti o jeho životě. Předpokládá se však, že byl přímo zosobněním spartských ctností. Ještě před bitvou u Thermopyl proslul jako výborný velitel, zcela odevzdaný své obci a jejím zákonům. Když například viděl, že kdosi v boji panikaří a vykřikuje: „Nepřátelé jsou již blízko od nás!“, okřikl ho slovy: „Ale také my od nich!“ Nebo když ho vyzýval perský král, aby mu odevzdal své zbraně, Leónidás mu s klidem vzkázal, aby přišel a sám si je od něj zkusil vzít.

Dvojitá monarchie

Za manželku měl Leónidás o dvacet let mladší nevlastní neteř Gorgó. Vyprávělo se, že když se ho Gorgó před odchodem k Thermopylám ptala, co si přeje, aby dělala, on, protože tušil, že už se nikdy nevrátí, jí řekl: „Vdej se za silného muže a poroď mu zdravé děti.“ Jestli se jeho doporučením řídila, nevíme. Leónidás sám měl jediného syna, který se ještě jako dítě stal králem po něm. Mladík však zemřel bez potomků ve věku kolem třiceti let. I když Leónidův rod vymřel, jeho legendární odkaz žije dodnes.

TIP: Překvapivý objev: Badatelé vystopovali neznámou bitvu u Thermopyl

Zajímavostí je, že Leónidás nebyl jediným králem. Na spartské monarchii bylo zvláštní to, že měla krále dva. Konkrétní Leónidův spolukrál Leotychidas panoval mezi lety 491–476 př. n. l. a bitvy u Thermopyl se nezúčastnil. Podle spisovatele Hérodota vzniklo dvojvládí tím, že žena jednoho ze spartských králů porodila dvojčata a odmítala říct, který z jejích synů se narodil jako první. Sparťané proto ustanovili za vládce pro jistotu oba dva. Bratři potom založili dva spartské královské rody, jejichž potomci vládli ve Spartě až do konce 3. století př. n. l. 

Hlavním úkolem spartských králů byla péče o státní kult (pořádání veřejných obětí a náboženských slavností) a velení vojenským výpravám. V nejstarších dobách táhli králové do bitvy vždy společně, v Leónidově době se už na tomto pravidle příliš nelpělo. 

Čínský biolog Pcheng Ťija-mu vedl v roce 1980 vedl expedici k západočínskému jezeru Lobnor, kde se dlouhodobě zabýval měřením hladiny draslíku. Sedmnáctého června ovšem kolegy opustil, a od té doby o něm nikdo neslyšel. V táboře po něm zůstal jen vzkaz, že jde hledat vodu, s jejímž nedostatkem se výprava potýkala.

Přestože čínská vláda zorganizovala rozsáhlou pátrací akci a událostí se široce zabývala média, po Pchengovi jako by se slehla zem. V letech 2005–2007 se podařilo nalézt šestery různé lidské ostatky, zatím se však neprokázalo, že by některé z nich skutečně patřily pohřešovanému vědci.

Čínští vyšetřovatelé, kteří se do pátrání po zmizelém biologovi zapojili, pracovali s teorií, že se Pcheng stal obětí písečné bouře, která 16. a 17. června v oblasti zuřila. Druhou možností je, že jej pohřbil písečný převis, často využívaný jako ochrana před větrem. Existuje pochopitelně i šance, že by ztracený biolog mohl být stále naživu. I kdyby ale v nehostinné poušti kolem jezera přežil, bylo by mu letos už 93 let. Šance na jeho nalezení je tak velmi malá.

Soustava dalekohledů Very Large Telescope, kterou provozuje Evropská jižní observatoř na chilské hoře Cerro Paranal, získala první snímky s novou adaptivní optikou, která využívá laserovou tomografii.

Zařízení MUSE (Multi Unit Spectroscopic Explorer) soustavy Very Large Telescope pracuje s jednotkou adaptivní optiky GALACSI. Doposud na MUSE fungoval mód Wide Field Mode, který je schopný opravovat vliv atmosférických turbulencí na kvalitu snímků vesmíru, až do výšky 1 kilometru nad teleskopem.

Korekce atmosféry laserovou tomografií

Díky nové adaptivní optice má teď MUSE k dispozici ještě druhý mód pro pozorování, Narrow Field Mode. Ten využívá laserovou tomografii k opravování prakticky všech atmosférických poruch nad teleskopem. V tomto módu lze sice pozorovat jen malou oblast oblohy, nabízí ale mnohem ostřejší snímky.

TIP: Novinka na observatoři Paranal: Ještě lepší a ostřejší obrazy galaxií a mlhovin

První testovací snímky s novou adaptivní optikou dopadly fantasticky. Zahrnují například snímek planety Neptun, který je ostřejší, než srovnatelný snímek Neptunu pořízený Hubbleovým vesmírným teleskopem. Astronomové teď budou se soustavou VLT hledět do hlubokého vesmíru skrz pozemskou atmosféru s doposud neviděnou přesností.

V září a říjnu 1942 se italská vojska rozmístila na pravém břehu řeky Don, severozápadně od Stalingradu. Stála mezi 2. maďarskou a 3. rumunskou armádou, přičemž plnila mimo jiné roli nárazníku mezi těmito dvěma ještě nedávno znepřátelenými národy. Všechny tři formace pak měly za úkol krýt levé křídlo skupiny armád B, jež mezitím zápolila právě o Stalingrad.

Hněv Rudé armády

Italové drželi asi 250 km dlouhý úsek fronty, k jehož pokrytí sice měli relativně dost mužů, ale nedostávalo se jim protitankových zbraní a dalšího vybavení. Řeka Don navíc zamrzla, a tak netvořila příliš velkou překážku. Rudá armáda poprvé zaútočila 11. prosince 1942, ale 3. divize Ravenna vydržela.

Předchozí část: Když zamrzne horká krev: Italský sbor na východní frontě (1)

O pět dní později Sověti spustili s 425 000 vojáky, 5 000 děly a 1 000 tanky hlavní nápor. Hlavně obrněnce působily velké potíže, protože italské protitankové kanony neměly dostatečnou průraznost, aby si poradily s pancíři středních T-34 a těžkých KV-1. Gariboldiho muži se i přes těžké ztráty drželi a pomalu ustupovali.

Krvavý účet

Dne 19. prosince se rudoarmějci přehnali přes rumunské pozice a ohrožovali italský týl. Tři divize byly rychle obklíčeny a musely se vzdát. Na konci roku už z celé Italské armády v Rusku zůstával bojeschopný jen Sbor alpínů. V lednu 1943 došlo i na tuto formaci, když Sověti spustili další ofenzivu a horská pěchota se zanedlouho ocitla v obklíčení. Za této situace Italové ještě jednou ukázali, že na východní frontě dokáží bojovat dobře, když alpíni prorazili z uzavřené kapsy k německým jednotkám. I tak ale utrpěli těžké ztráty a ze tří divizí horské pěchoty zůstala jedné třetina mužstva, druhé desetina a třetí byla zničena kompletně. Podobně skončila i celá Italská armáda v Rusku, která utrpěla zdrcující ztráty.

Celkově nechali Italové v Sovětském svazu asi 30 000 padlých a 65 000 zajatých, z nichž většina zemřela v pracovních či zajateckých táborech. Dalších 30 000 mužů utrpělo různě těžká zranění či omrzliny, takže bez úhony vyvázlo z frontového pekla jen něco přes 100 000 vojáků. Zbytek zničené armády, která navíc přišla o téměř všechnu výzbroj a výstroj, stáhl Mussolini na jaře 1943 do Itálie k opětovnému vybavení. Horkokrevní jižané sice v Sovětském svazu bojovali dobře, ale nakonec nad nimi zvítězil houževnatý nepřítel a ruská zima. 

Hlad a zima

Na ústup žalostných zbytků kdysi hrdé armády později vzpomínal jeden z alpínů Tulio Lissignoli: „Všichni jsme šli pěšky, protože všem vozidlům došel benzin, nebo uvázla v hlubokém sněhu. (…) Velký problém představovala zima a nedostatek jídla. Člověk se o sebe musel postarat sám, ulovit něco a sníst to syrové. Asi 80 procent našich vojáků mělo omrzlé nohy, ruce nebo uši. Často se někdo zastavil, sedl si do sněhu. Když pak byl čas jít dál, jiný muž přišel a zatřepal s odpočívajícím, aby vstal. Ten se jen svezl na zem, protože ve spánku zemřel. Nechali jsme je, kde padli. Brzy je zakryl sníh.“

Floridští vědci nedávno v hlubinách Mexického zálivu objevili nový druh žraloka. Náleží do rodu ostrounů a na první pohled připomíná mimozemšťana zkříženého s postavou japonského anime komiksu.

TIP: Vědci objevili extrémně vzácného říčního žraloka: Na rybím trhu v Bombaji

Ostrounů dnes známe přes 20 druhů. Jejich život je ale pro nás do značné míry záhadou. Obvykle žijí ve velkých hloubkách a jsou jen obtížně přístupní pro pozorování. Hlubokomořské prostředí je ale bohužel nechrání před ohrožením rybolovem, který dosahuje i do velkých hloubek. Stejně tak nechrání žraloky před znečištěním.

`Oumuamua – první mezihvězdné těleso objevené při průletu Sluneční soustavou – se stala krátce po svém objevu v říjnu 2017 cílem intenzivního výzkumu. Nyní se mezinárodnímu týmu astronomů podařilo na základě analýzy dat získaných řadou pozemních i kosmických dalekohledů ukázat, že objekt se od Slunce vzdaloval rychleji, než se očekávalo. Změřená odchylka aktuální rychlosti byla velmi malá — `Oumuamua při svém vzdalování stále zpomalovala díky přitažlivosti Slunce, ale ne tak rychle, jak předpovídá klasická nebeská mechanika.

Planetka, nebo kometa?

Tým pod vedením Marca Micheliho (ESA) prověřil několik možných scénářů, které by mohly tuto nesrovnalost v předpovězené rychlosti vzdalování podivného mezihvězdného poutníka ozřejmit. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je podle vědců uvolňování materiálu z povrchu tělesa v reakci na prohřátí Sluncem. Uvolňování hmoty po průchodu přísluním poskytovalo tělesu slabý trvalý tah, který způsobil, že se objekt vzdaloval pryč od Slunce rychleji, než se očekávalo – 1. června 2018 se `Oumuamua pohybovala vzhledem ke Slunci rychlostí 114 tisíc kilometrů za hodinu.

Takto se však chovají komety, což je ale v rozporu s předchozí klasifikací `Oumuamua – těleso bylo pokládáno za mezihvězdnou planetku. „Nyní se domníváme, že je to malá podivná kometa,“ říká Marco Micheli. „V datech jasně vidíme, že urychlování klesá se vzdáleností od Slunce, což je pro komety typické.“

Když kometární jádro ohřívají sluneční paprsky, uvolňují se z jeho povrchu plyn a prach, které kolem něj vytvoří oblak hmoty označovaný jako koma a eventuálně také ohon. V případě `Oumuamua se však žádné pozorovatelné známky uvolňování hmoty zaznamenat nepodařilo.

„Nenalezli jsme ani prach, ani komu, ani ohon, což je dost neobvyklé,“ vysvětluje spoluautorka studie Karen Meech (University of Hawaii), která rovněž vedla tým zkoumající charakteristiky objektu krátce po objevu v roce 2017. „Domníváme se ale, že z povrchu `Oumuamua by se mohly uvolňovat neobvykle velké a hrubé prachové částice.“

TIP: Nově objevená mezihvězdná planetka se nepodobá žádnému známému tělesu

Členové týmu si myslí, že malá prachová zrna pokrývající jádra komet, mohla být z povrchu `Oumuamua odstraněna během letu mezihvězdným prostorem a zůstaly na něm jen větší částice. Oblak větších prachových částic by ale nemusel být dostatečně jasný na to, aby bylo možné ho detekovat. Tím by se dala vysvětlit nepřítomnost typických kometárních znaků a také nečekaný vývoj rychlosti objektu při vzdalování od Slunce.

Tajemstvím zastřený rodokmen

Uvolňování hmoty z povrchu `Oumuamua však není jedinou nevyřešenou záhadou, otázkou zůstává také kosmický původ tělesa. Autoři původně získali nová pozorování `Oumuamua, aby přesněji určili dráhu tělesa, což by jim umožnilo zpětně vystopovat jeho pohyb možná až do mateřského systému. Získané výsledky však znamenají, že se bude jednat o mnohem složitější úkol.

„Skutečný původ tohoto mezihvězdného poutníka asi zůstane navždy záhadou,“ dodává člen týmu Olivier Hainaut, astronom ESO. „Díky zrychlování `Oumuamua po průchodu přísluním bude mnohem složitější vystopovat trajektorii, po které k nám mohl doputovat z místa svého původu.“

Mezi reálným a virtuálním světem již dnes funguje takřka neoddělitelné pouto - celosvětová síť se podílí na všem možném - od provozu nemocnic a zásobování měst, přes důležité bankovní systémy až po provoz státní správy. Vědci a inženýři teď ale tvrdí, že internet je ve vážném ohrožení. A nemohou za to kybernetické údery ani hackeři.

Internet v dnešní podobě závisí na ohromné síti fyzických zařízení, která kombinuje kolosální datacentra a myriádami kilometrů optických kabelů. Narušení těchto sítí by mělo dalekosáhlé důsledky.

TIP: New Orleans má velký problém: Město se rychle potápí

Podle amerických vědců je infrastruktura internetu vybudována tak, že nedokáže odolat většímu vzestupu hladiny moře. Vědci odhadují, že závažné důsledky této skutečnosti pocítíme už kolem roku 2033. Problém je v tom, že podstatné části této infrastruktury vznikly před čtvrtstoletím, kdy se globálním oteplováním a vzestupem hladin oceánů nikdo moc nezabýval. Komponenty sítě jsou většinou v zemi a kopírují silnice a dálnice, které často běží paralelně s mořským pobřežím. 

Tajemství dlouhověkosti medu tkví především v jeho chemickém složení. Obsažené cukry jsou hygroskopické, což znamená, že absorbují vzdušnou vlhkost. Pokud se však nový med před skladováním dobře utěsní, vlhkost se vstřebávat nemůže a výrobek vydrží v nezměněné podobě prakticky navždy. Přírodní produkt má navíc pH okolo 3–4,5 a taková kyselina zlikviduje vše, co by v jiných látkách mohlo přežít.

TIP: Jak se rodí med: Tajemství sladké pochoutky

Další složku dodávají do zázračného mixu včely: V jejich žaludku se nachází enzym glukózooxidáza a v nasbíraném nektaru z květů, který hmyz ukládá do plástů, díky němu vznikají dva vedlejší produkty – kyselina glukonová a peroxid vodíku. Druhá zmíněná látka pak rovněž slouží coby ochrana proti potenciálním škodlivým organismům.

Lidé znají podivuhodné vlastnosti zlatavého produktu již dlouho. Archeologové často nacházejí dokonale zachovalý a stále jedlý med starý tisíce let například v egyptských hrobkách. Nejstarší sladká pochutina se ovšem našla ve šlechtické hrobce nedaleko gruzínské metropole Tbilisi a pyšnila se stářím přibližně 5 500 let.

V průběhu léta 1918 se misky válečných vah přiklonily definitivně na stranu Dohody. S blížící se porážkou jednoho nepřítele se však začalo rýsovat nové nebezpečí v Rusku zmítaném občanskou válkou mezi rudými a bílými. Velmoci, dosud zaneprázdněné boji v západní a jižní Evropě, dosud nepomýšlely na svržení bolševiků vojenskou cestou, musely však chránit své mocenské a ekonomické zájmy.

Vladivostocký Babylon

Jejich centrum leželo ve Vladivostoku, kde se nacházelo přes 600 000 tun nashromážděného válečného materiálu. Strategický přístav navíc mohl posloužit jako východiště pro případnou budoucí rozsáhlou intervenci proti rudým, kterou Dohoda reálně zvažovala. Po Japoncích, Britech a Francouzích vyslali své vojáky na Dálný východ i Američané, jejichž síly se však neměly zapojovat do bojů s bolševiky, ale pouze provádět strážní službu ve Vladivostoku.

Rozhodnutím prezidenta Woodrowa Wilsona vznikl Americký expediční sbor Sibiř (American Expeditionary Force Siberia – AEF) v čele s brigádním generálem Williamem S. Gravesem. Součástí AEF se stal také 27. pěší pluk, který byl založen teprve v roce 1901 a měl za sebou pouze krátké bojové angažmá na Filipínách. 

V chaosu občanské války

Téměř 1 600 příslušníků 27. pluku se – jako první americká jednotka – vylodilo ve Vladivostoku 15. srpna 1918. Vojákům se tu dostalo bouřlivého uvítání od místních bělogvardějců. Washington však chtěl mít své muže co nejdříve na transsibiřské magistrále, kterou dostali za úkol chránit. Japonská vojenská správa však jejich odjezd blokovala kvůli marginální byrokratické zámince – formace totiž dorazila do Vladivostoku s jednodenním zpožděním a Japonci odmítali přepracovat plán železničních transportů.

Američané proto nejprve vystřídali čs. legionáře při ostraze železnic v bezprostředním okolí přístavu a současně se pustili do výstavby ubikací a oprav poškozených částí trati. K prvnímu bojovému nasazení došlo již 19. srpna, kdy se jedna z rot střetla s bandity plenícími vesnice podél magistrály. O pár dní později se objevily zprávy o bolševické koloně posílené propuštěnými rakousko-uherskými válečnými zajatci, která měla postupovat ussurijským údolím na Vladivostok. Do oblasti proto zamířil 27. pluk společně s japonskou divizí, aby nepříteli přehradily cestu.

Zrození legendy

Průzkum však brzy ukázal, že původní hlášení značně přehánělo, protože rudých byla jen hrstka. Tomu odpovídal i výsledek takzvané ussurijské kampaně, v jejímž průběhu dohodové jednotky donutily bolševiky k ústupu a při jejich pronásledování překonaly vzdálenost téměř 1 600 km. Přesuny probíhaly z velké části pěšky, protože ustupující nepřítel za sebou poškozoval trati a železniční tunely. Ve dnech 5. a 6. září společné americko-československo-japonské síly porazily rudé u Chabarovska a celé tažení skončilo dobytím Blagověščenska v závěru měsíce.

Z Američanů dosud nepadl jediný, zatímco Japonci ztratili 77 mrtvých. Rychlý postup 27. pluku vysloužil jeho příslušníkům přezdívku „vlkodavové“ (Wolfhounds), kterou měl údajně vymyslet admirál Alexandr Kolčak. Mezitím do Vladivostoku dorazily další americké jednotky včetně 8. pěší divize spolu s generálem Gravesem, celkově šlo o zhruba 5 000 mužů. Velitel AEF okamžitě po příjezdu stáhl všechny své síly z fronty ke strážní službě a nařídil přísnou neutralitu.

Vojáci USA měli nadále jednat stejně se zástupci všech politických proudů v Rusku, a to včetně bolševiků. Další Gravesův rozkaz přísně zakazoval jakékoliv vměšování do záležitostí japonské armády, a dokonce i komentování politiky země vycházejícího slunce. Nový kurs amerického působení vyvolal rozčarování u spojeneckých jednotek. Pozdější československý generál Radola Gajda v roce 1924 vzpomínal: „Pokud se týče intervence Spojených států v Rusku, omezovala se na ochranu určitých menších úseků na železnici, na technickou pomoc v dopravnictví, na práci Červeného kříže a na činnost Spolku křesťanských mladíků (YMCA). Skutečný výsledek americké pomoci byl velmi malý.“

Nuda na magistrále

Během podzimu 1918 se ukázalo, že oficiální důvody dohodové intervence na Sibiři pomíjejí. S ukončením války v Evropě mocnosti opustily záměr na urychlenou evakuaci čs. legií a jejich nasazení na západní frontě, zatímco se objevovaly i hlasy volající po jejich využití proti bolševikům. Navíc přítomnost 60 000 dohodových vojáků skýtalo záruku, že Rudá armáda Vladivostok vážně neohrozí.

Nejednotnost ruské protibolševické fronty utvrzovala generála Gravese v rozhodnutí nenechat se zatáhnout do místních konfliktů. Za těchto podmínek klesala morálka vojáků, jejichž spolubojovníci se tou dobou již vraceli domů z Francie. I sdružení manželek příslušníků 27. pluku sepsalo petici za stažení AEF zpět do vlasti, a tak v zájmu zachování klidu velení začalo postupně nahrazovat část mužstva novými rekruty.

Image

Čtěte také

Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (2)