Jehly nemá nikdo rád. Ať už ale chceme nebo ne, občas musíme nepříjemnou zkušenost s nimi podstoupit. Američtí vědci se proto pokusili vyvinout jehly, které by pro pacienty byly co nejméně bolestivé.

Inspiraci nakonec našli u komárů. Ti mají za sebou dlouhé miliony let evoluce, během které se stali mistry ve vpichu. Komáři musí sát krev. A je v jejich zájmu, aby to dělali s co nejmenší bolestí pro hostitele.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Aby jejich vpichy bolely co nejméně, používají komáři různé triky. Například nejběžnější americký komár má sosák, jehož tvrdost není všude stejná. Špička sosáku je měkčí. Badatelé vyvinuli mikrojehly, které napodobují hned několik různých triků komárů pro bezbolesné vpichy najednou. Takové jehly by sice byly dražší, mohly by ale najít uplatnění v ordinacích pediatrů.

Člověk je tvor všežravý a maso do lidského jídelníčku patří již od samotného zrodu jeho druhu. Samozřejmě mezi lidmi existují jedinci, kteří maso principiálně odmítají, například vegetariáni či vegani, a také ti, kteří maso netolerují ze zdravotních důvodů. Obecně však platí, že konstituce lidského zažívacího ústrojí umožňuje maso strávit a získat z něj řadu prospěšných živin pro organismus.

Pojem „maso“ však není významově zcela jednoznačný, neboť zahrnuje mnoho různých živočišných zdrojů a nespočet rozličných kulinárních úprav. Z medicínského hlediska pak může být maso pro organismus vynikajícím zdrojem potřebných látek, ale také rizikem rozvoje některých onemocnění.

Co máme na talíři?

Jako maso je obvykle vnímána kosterní svalovina obratlovců. Z anatomického hlediska se jedná o svalová vlákna uspořádaná do snopců a jednotlivých svalů, která jsou protkána bohatou sítí nervů a cév. Sval je určen primárně k pohybu a obvykle je napjat mezi dvěma kostmi spojenými kloubem.

Při bourání (porcování) zvířete řezník či kuchař nerozděluje jednotlivé svaly od sebe, nýbrž je často krájí napříč, a v jedné porci masa (například krkovičce či kýtě) se nachází několik svalů říznutých vedle sebe, jež jsou spojeny vazivem. Výjimkou je pak svíčková či panenka, jež je opravdu tvořena jedním jediným svalem.

Maso pod drobnohledem

Složení masa odpovídá primární funkci kosterního svalu, tedy stahování a povolování se za účelem pohybu v daném kloubu. Tyto funkce zajišťují bílkoviny, především aktin a myosin. Proteiny obecně tedy tvoří druhou nejvýznamnější součást masa, okolo 15 až 20 %. Samozřejmě se nejedná pouze o proteiny svalových buněk, ale také okolního vaziva.

Důležitým proteinem je také myoglobin. Podobnost názvu s proteinem červených krvinek hemoglobinem není náhodná, neboť jejich funkce i struktura jsou obdobné – myoglobin je schopen na sebe vázat kyslík a využívat jej pro svalovou buňku. Podobně jako hemoglobin obsahuje ve své struktuře železo, které může organismus ze stravy využít.

Všichni jsme z vody

Pokud jsou bílkoviny na druhém místě, co je tedy tou hlavní součástí? Jako ve všech ostatních tkáních je to voda, která tvoří až 70 % hmoty nejen svalů, ale celého organismu. Za vodou a proteiny pak následuje tuk, jehož obsah se liší v závislosti na typu masa jak mezi jednotlivými živočišnými druhy, tak mezi jednotlivými svalovými skupinami. Ostatní skupiny látek pak zaujímají procentuálně méně významné podíly.

Jedná se o nebílkovinné dusíkaté látky, například kreatin, dále pak o sacharidy, které slouží ve svalech jako zdroj energie. Obvykle se jedná o množství okolo jednoho procenta, hovězí maso však může obsahovat až 5 % sacharidů, ponejvíce ve formě živočišného škrobu glykogenu. Ve svalové tkáni se také vyskytují volné anorganické látky, soli a podobně.

Po původu druhů

Z nutričního hlediska lze maso rozlišit na červené a bílé. Toto rozdělení je značně zjednodušující, z hlediska životosprávných doporučení nicméně obvykle plně dostačuje. Červená masa si svůj název vysloužila výraznou barvou, která v této skupině převažuje.

Patří sem maso velkých hospodářských zvířat – hovězí, vepřové nebo skopové, většina zvěřiny – například srnčí, kančí, daňčí, a také vodní drůbež – husy a kachny. Obecně je červené maso tučnější s vyšším obsahem cholesterolu. Na druhou stranu obsahuje vyšší podíl kvalitních bílkovin a také více železa i vitamínů, především skupiny B (thiamin, riboflavin, cyanocobalamin).

Vepřo – knedlo – zelo

Vepřové maso je v Česku jedním z nejčastěji konzumovaných, často je však také jedno z nejzatracovanějších kvůli vysokému obsahu tuku (až 40 %) a také cholesterolu. Démonizace vepřového však není na místě a v jídelníčku má jistě své místo.

Samozřejmě že nejtučnějším částem (například bůčku) byste se měli spíše vyhýbat a dopřávat si je jen příležitostně. Přiměřená konzumace méně tučných částí (například vepřové panenky) však nemusí být nic zapovězeného. Ba naopak, vepřové maso je pro organismus cenným zdrojem vitamínů a minerálů, navíc obsahuje mnoho kvalitních bílkovin. 

Červené maso

Totéž platí i pro maso hovězí, které je oproti vepřovému méně tučné a obsahuje více železa i proteinů. Je však dražší a náročnější na úpravu. Opět platí, že jeho přiměřená konzumace je vynikajícím zdrojem živin, jeho zastoupení v jídelníčku byste však neměli přehánět. Tím spíše, že většina jeho nejoblíbenějších úprav (steak, tatarák či svíčková na smetaně) jsou samy o sobě kalorickými bombami (a hovězí maso samo na tom nese ten nejmenší podíl).

Maso kachní a husí patří mezi červená z důvodu vysokého obsahu tuku – kdo někdy pekl kachnu či husu jistě si všiml množství vypečeného sádla. Zvěřina obecně, jedná-li se o divoce žijící zvěř, obsahuje tuku méně než hospodářsky chovaná zvířata. Na stůl se však dostává sporadicky a pravidelnou součást jídelníčku tvoří snad jen v případě vášnivých nimrodů.

Zdravá dieta

Masa bílá si oproti červeným masům stojí o něco lépe v obsahu tuku i cholesterolu. Podobně jako předcházející skupina vděčí za svůj název své barvě. Patří sem zejména maso kuřecí a krůtí, dále pak králík a sladkovodní i mořské ryby. Oproti červeným masům však obsahují také méně vitamínů, stopových prvků a železa, zato mají vyšší procentuální obsah vody.

I mezi laickou veřejností jsou bílá masa vnímána jako méně škodlivá a odborníci na výživu doporučují jejich vyšší zastoupení v jídelníčku než ostatních druhů masa. Neznamená to však absolutní zákaz konzumace červeného masa, ani možnost neomezené „beztrestné“ konzumace například kuřecího. Bílá masa by však ve vašem jídelníčku měla převažovat.

Opeření oblíbenci

Kuřecí maso se v Česku pohybuje dlouhodobě na vedoucích příčkách spotřebitelských preferencí. Maso z velkochovů je levné a dostupné pro kohokoli, veterinární kontrola je u nás dnes na velmi vysoké úrovni, takže maso plné antibiotik či steroidů patří již minulosti nebo poplašným, klamavým zprávám.

Samozřejmě však platí, že maso drůbeže z malochovu či volného venkovského výběhu bude mít o něco lepší nutriční parametry, o kulinární hodnotě nemluvě. Velmi oblíbené je také maso krůtí, které má o něco vyšší obsah proteinů a ze vší drůbeže také nejnižší procento tuku. Je však dražší, a proto jeho spotřeba není příliš vysoká. 

Bílá masa

Maso králičí je lehce stravitelné a oproti ostatním savčím masům má vysoké zastoupení nenasycených mastných kyselin. Dříve byl chov králíků nejčastějším zdrojem levného masa, dnes se zvyšující se urbanizací a poklesem zájmu o vlastní chov klesá i jeho produkce. Přitom se z nutričního hlediska jedná o výborný zdroj bílkovin i minerálů, strukturou a chutí se pak podobá spíše drůbeži než jiným savcům. 

Rybí maso pak vede, co se týká „zdravosti“, před ostatními druhy masa na plné čáře. Je totiž výborným zdrojem nejen proteinů, ale i vitamínů rozpustných v tucích (A a D) a také omega-3-nenasycených mastných kyselin. Proto je doporučeno zařazovat ryby do jídelníčku alespoň jedenkrát týdně, ale častější konzumace nám samozřejmě neuškodí.

Není přitom nutné vyvětrat peněženku nákupem lososa či tuňáka, velmi kvalitní a hodnotné maso má i klasický český kapr. Mořské ryby obsahují oproti sladkovodním více jódu, jeho nedostatek nám však díky jodování běžné kuchyňské soli nehrozí.

Nejen co, ale také jak

V příručkách zdravé výživy obvykle bývá akcentována prospěšnost či škodlivost jednotlivých druhů masa a doporučení, která byste měli konzumovat častěji a která si dopřávat jen občas. Nesmíte však zapomínat, že z nutričního hlediska neméně důležitým faktorem je i druh úpravy a případné přílohy. Krůtí plátek rázem pozbude veškeré své dietnosti, obalíte-li jej v trojobalu, usmažíte v řádné dávce másla a podáte s pěknou porcí hranolků a tatarky.

Mleté hovězí maso samo o sobě není žádným dietním prohřeškem, ve formě tatarského bifteku se také nejedná o zásadní provinění vůči našemu metabolismu. Pokud však jako přílohu spořádáte osm olejem nasáklých topinek, koledujete si o žlučníkový záchvat a v dlouhodobějším horizontu o výraznou nadváhu.

Svou roli ve výživě hraje také množství zkonzumovaného masa a v případě drůbeže i kůže, která obsahuje výrazné množství tuku. Přírodní vepřový plátek tak může být mnohem dietnějším jídlem než vydatná porce propečených kuřecích křidýlek s křupavou kůžičkou.

Jde to i bez?

Žít se dá dost dobře i bez masa. Vegetariánská dieta nemusí být nezdravá a při zachování dostatečného přísunu železa a vitaminů z jiných zdrojů může plnohodnotně pokrýt potřeby organismu. Živočišné bílkoviny obsahují i mléčné výrobky a vejce, vstřebatelné formy železa se nacházejí například v luštěninách – byť hemové železo (obsažené v mase) je z přírodních zdrojů železa pro člověka nejlépe využitelné.

Nadměrná konzumace masa samozřejmě organismu škodí. Jednak samotným kalorickým příjmem a z něj plynoucí nadváhou, dále nadměrným příjmem cholesterolu, který poškozuje cévy a zvyšuje riziko rozvoje aterosklerózy. Nelze ani pominout karcinogenní vliv (tedy riziko vzniku nádorového onemocnění), který byl jednoznačně prokázán u nadměrné konzumace uzenin, a podle některých nejnovějších výzkumů může být riziková i příliš častá konzumace červeného masa. Nejčastěji se jedná o zhoubné nádory v oblasti trávicího traktu, například kolorektální karcinom.   

Dobře spočítaná rizika

Maso je, jako každá potravina, dobrý sluha, ale zlý pán. V přiměřeném množství dodává tělu železo, vitamíny zejména skupiny B, živiny a cenné aminokyseliny. Při zvýšené konzumaci se pak dostavují i méně příznivé účinky – příliš vysoký kalorický příjem, zvýšený cholesterol, obezita, … I mezi odborníky na výživu se dnes vyskytuje celá řada názorových proudů, z nichž některé maso zcela zatracují a zakazují, jiné pak na něm nevidí nic špatného. A konečně existují i důvody etické, kdy někteří lidé odmítají maso jíst z toho důvodu, že jsou k jeho výrobě zabíjena zvířata, nemluvě o spotřebě pícnin, pitné vody a pohonných hmot v živočišné výrobě. 

TIP: Biftek vs. brokolice: O vegetariánství bez předsudků s odbornicí na výživu

Produkce masa pomocí pěstování svaloviny na tkáňových kulturách je zatím hudbou budoucnosti, byť současné výzkumy v této oblasti naznačují slibné výsledky. Momentálně však bohužel neumí nikdo vyrobit maso lépe než zvířata samotná a neexistuje jiný způsob, jak jej získat, než jejich usmrcením. Ať už však jste milovníky masa či vegetariány, zůstává zde jeden nepopiratelný fakt – masa, zejména červeného, konzumuje naše populace v průměru stále mnohem více, než je zdrávo. 

Astronomové provedli dosud nejpřesnější test Einsteinovy obecné teorie relativity za hranicemi naší Galaxie. Ke svému testu si „vypůjčili“ blízkou galaxii s označením ESO 325-G004, která funguje jako silná gravitační čočka a svým působením zakřivuje paprsky přicházející ze vzdálenějších galaxií ležících v pozadí. Porovnáním hmotnosti galaxie ESO 325-G004 se zakřivením prostoru v jejím okolí se astronomům podařilo ukázat, že se gravitace v těchto astronomických měřítcích chová tak, jak předpovídá obecná teorie relativity. Díky tomu je možné vyloučit z vědeckých úvah některé z alternativních teorií gravitace.

Thomas Collet vysvětluje: „Využili jsme data získaná pomocí dalekohledu VLT v Chile k měření rychlostí pohybu hvězd v galaxii ESO 325-G004 a to nám umožnilo odvodit, jak velké množství hmoty galaxie musí obsahovat, aby byla schopná tyto hvězdy udržet na jejich oběžných drahách.“

Einsteinův prsten

Členové týmů však byli schopni prověřit ještě další aspekt gravitačního pole této galaxie. S pomocí Hubbleova kosmického teleskopu pozorovali takzvaný Einsteinův prsten, útvar, který vzniká ohybem paprsků světla vzdálených galaxií ležících z našeho pohledu v pozadí za ESO 325-G004. Pozorování prstenu astronomům umožnilo změřit, jak výrazně je narušen chod paprsků, a tedy jakým způsobem galaxie ESO 325-G004 díky velké koncentraci hmoty zakřivuje okolní prostoročas.

Einsteinova obecná teorie relativity říká, že hmota svojí přítomností deformuje prostoročas kolem sebe. V takto zakřiveném prostoru se pak chod paprsků světla odchyluje od přímého směru. Dochází k jevu, který je znám jako gravitační čočka. Čím je mezilehlý objekt hmotnější, tím více je jev patrný. V současnosti je známo několik set silných gravitačních čoček, ale většina z nich je příliš vzdálená na to, aby bylo možné přesně změřit hmotnost objektu, který čočku způsobuje. Galaxie ESO 325-G004 je ale jednou z nejbližších známých gravitačních čoček – je jen asi 450 milionů světelných let daleko.

K čemu slouží testování teorií?

V roce 1998 vědci objevili, že se vesmír rozpíná zrychlenou expanzí (tedy, že jeho rozpínání v současnosti probíhá rychleji než v minulosti). Toto nečekané zjištění není možné v současnosti vysvětlit jinak, než že většinu vesmíru tvoří exotická složka nazývaná temná energie, která zrychlenou expanzi způsobuje. Tato interpretace však závisí na předpokladu, že obecná teorie relativity je teorií gravitace platnou i na kosmologických škálách. 

Obecná teorie relativity byla mnohokrát testována s mimořádnou mírou přesnosti v měřítcích Sluneční soustavy, některé práce se zaměřily také na její platnost pro hvězdy ve středu naší Galaxie. Dosud však nebyl proveden žádný přesný test na ještě větších astronomických vzdálenostech. A právě testování vlastností gravitace na velkých škálách je velmi důležité k ověření platnosti současného kosmologického modelu.

TIP: Proč se rozpínání vesmíru zrychluje?

Uvedená zjištění mohou mít zásadní následky pro alternativní teorie gravitace, které se rovněž pokoušejí vysvětlit zrychlenou expanzi vesmíru. Tyto teorie předpokládají, že vliv gravitace na zakřivení prostoročasu závisí na měřítku. To znamená, že gravitace se podle nich chová jinak na velkých astronomických škálách než v menších měřítcích Sluneční soustavy. Thomas Collet a jeho tým ale zjistili, že je to nepravděpodobné, alespoň pokud tyto rozdíly nenastávají pouze v měřítcích větších než asi 6 000 světelných let.

„Vesmír je úžasné místo a nabízí nám tyto čočky, které můžeme využít jako laboratoře,“ dodává člen týmu Bob Nichol z Univerzity v Portsmouthu. „Je ohromující, že používáme ty nejlepší dalekohledy světa k ověření Einsteinových předpovědí, abychom zjistili, jak hlubokou pravdu měl.“

Kočky jsou přítulné společnice s tajuplnou osobností. Zároveň to ale jsou výjimečně dobří zabijáci, kteří pobijí všechno, co se hýbe. Obzvláště napjatá je situace v Austrálii, kde místní fauna čelí ohromné invazi zdivočelých koček domácích.

Kočky v Austrálii ohrožují savce, ptáky, plazy, obojživelníky a dokonce i hmyz. Podle nedávné vědecké studie zabijí kočky v Austrálii každým rokem asi 650 milionů různých plazů. 53 milionů plazů uloví domácí kočky, 130 milionů plazů sežerou zdivočelé kočky v městech a vesnicích, a zbývajících asi 467 milionů plazů padne za oběť zdivočelým kočkám ve volné přírodě.

TIP: Kočka domácí: Jeden z nejvýkonnějších zabijáků

Podle vědců zabije jedna divoce žijící kočka v průměru 225 plazů ročně. Některé kočky přitom plazy vyloženě milují a loví je bez přestání. V jednom případě měla kočka v žaludku pozůstatky 40 ještěrek.

Kočky se v Austrálii živí celkem 258 různými plazy, z nichž 11 patří mezi ohrožené druhy. Vědci se obávají hlavně o velké, pozemní a pomalu se pohybující plazy, kterým kočky jen málokdy odolají.

Oáza Dakhla je jednou ze sedmi oáz Západní pouště v Egyptě. Lidé tuto oázu obývají již od období pleistocénu, kdy na Zemi panovala nejmladší doba ledová. Archeologové nedávno zkoumali kosterní pozůstatky obyvatel Egypta, kteří byli v oáze Dakhla pohřbeni před 3 až 1,5 tisíci lety.

Rukama jim prošly kosti celkem 1087 dávných Egypťanů. U šesti z nich odhalili stopy, které ukazují na nádorové onemocnění. Jedním bylo batole s leukémií, dalším padesátiletý muž s rakovinou konečníku, a pak tam také byli lidé s nádory, které pravděpodobně vyvolal lidský papillomavirus (HPV).

TIP: Neblahý rekord: Nejstarší lidský nádor narostl před 1,7 miliony let

Na první pohled se zdá, že dávní Egypťané měli rakovinu mnohem méně často než lidé v dnešním světě. Antropologové ale varují, že lidé tehdy žili kratší dobu, a že zřejmě v řadě případů lidé s rakovinou zemřeli, aniž by se nemoc projevila na jejich pozůstatcích. Každopádně je jasné, že rakovinné bujení trápilo i naše předky ve starověku.

Kolibříci mají domovinu v Severní a Jižní Americe. V Evropě a samozřejmě ani v Česku se v přírodě nevyskytují. V červenci se vám ale může stát, že kolem vás prolétne tvoreček, který cizokrajného ptáčka nápadně připomíná. Záhadným létavcem je dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum).

Letní „kolibříci“

Dlouhozobka svízelová je motýl náležející k drobným lišajům. Jeho přední křídla měří 20 až 25 mm, základní zbarvení je šedavé nebo hnědošedé. Zadní křídla jsou okrově žlutá a spodní část těla je zbarvena světle. Na konci zadečku má motýlek patrný chvostek z prodloužených černých šupin s bílými okraji, které přispívají k jeho úžasným letovým schopnostem. Určitě nepřehlédnete ani mimořádně dlouhý sosák.

Dlouhozobka nepřipomíná ptáky jen vzezřením, ale také chováním. Patří totiž mezi tažné druhy a k nám přilétá především ze Středomoří. První vlna se v Česku objevuje během května, ale nejvíce je tohoto zajímavého motýla možné pozorovat koncem června a v červenci. Další generace se líhne v srpnu a poslední motýly lze zastihnout ještě během teplého září. Dlouhozobky ovšem z jihu nezalétají jen do střední Evropy, ale i do severních oblastí. Tah ze severu zpět na jih však prozatím nebyl doložen.

Rychlé jako blesk

Dlouhozobky létají především ve dne – zejména kolem poledne a v časných odpoledních hodinách. S oblibou vyhledávají lokality stepního charakteru, ale často je zastihnete i v parcích, zahradách, na hřbitovech nebo v městských zahradních čtvrtích.

Jejich bzučivý let až neuvěřitelně připomíná kolibříky. Ve vzduchu dokážou „stát“, kmitavě přelétávají od jednoho květu ke druhému a zvládají dokonce létat pozpátku. Mimořádné letové schopnosti jim umožňuje bleskurychlá frekvence úderů křídel, která se pohybuje v rozmezí 70–90 kmitů za sekundu. Díky tomu mohou dosáhnout nejvyšší rychlosti až 80 km/h! Během pouhých pěti minut dokáže dlouhozobka prozkoumat i sto květů.

Mezi sáním kladou samičky zelená, hladká a kulovitá vajíčka na svízel, na ptačinec atd. Po čtyřech až šesti dnech se z vajíček líhnou zelené housenky. Ty před kuklením zhnědnou a v pozemním kokonu se přemění v okrově zbarvenou kuklu s tmavším žilkováním. Motýli se líhnou uprostřed nejteplejší části dne v „pravé poledne“ a záhy po ztuhnutí křídel odlétají.

Kovový milovník exkrementů

Červenec je pohanskou slavností lesních motýlů, a to zejména v listnatých a smíšených lesích a na jejich mýtinách. Obecně je známo, že motýli sají nektar z květů rostlin nebo mízu vytékající z poraněných kmenů stromů. Méně už se ví o tom, že některé druhy milují odporně páchnoucí látky – exkrementy a mršiny, z nichž sají tekutiny.

Na exkrementech s oblibou mlsá například stále vzácnější, plachý a nádherný batolec duhový (Apatura iris), který patří mezi evropské motýlí klenoty. Dokonce je možné přivábit jej v místech jeho výskytu silně aromatickými druhy sýrů. Překrásný černohnědý motýl s intenzivním modrým kovovým leskem, který se na křídlech pyšní i bílými skvrnami, nemá rád krajiny s civilizačními vlivy a při vyrušení prchá vysoko do korun stromů.

Noční bludičky a žabí déšť

V červenci si ještě můžete naposledy vychutnat rej nočních bludiček – světlušek, respektive svítilek třpytivých (Lamprohiza splendidula). Nelze to již srovnat s jejich červnovým „ohňostrojem“, ale přesto ještě i v červenci protančí mnohá světýlka samečků na okrajích lesů a mýtin teplé noci.

Při potulkách letní přírodou je konec července nejvhodnějším obdobím k pozorování zázračné přeměny obojživelníků. V tůních a rybníčcích se v průběhu metamorfózy vytvářejí pulcům nejprve zadní a posléze přední nohy a nakonec jim odpadne ocásek, který na souši nebudou potřebovat. Současně se mění jejich dýchání z žábrového na plicní.

Koncem července můžete v okolí žabích biotopů pozorovat jev, který kdysi naši předkové nazývali „deštěm žab“ – spoustu maličkých žabiček o velikosti 1–2 cm. Dříve si lidé skutečně mysleli, že drobní obojživelníci napadali z nebe. Mladé žabky zůstávají ještě asi po dva další měsíce v blízkosti svých mateřských vod a koncem září i ony zamíří do zimovišť.

Pomalu, ale jistě

Pro toho, kdo se umí dívat, nejsou bez zajímavosti ani naši hlemýždi zahradní (Helix pomatia), naši největší plži. Pohybují se rychlostí pouhých 5 m/h, ale dožívají se (pro někoho asi překvapivě) pěti až sedmi let. Na přelomu července a srpna můžete pozorovat hlemýždí hry lásky šálivé. Hlemýždi jsou sice hermafrodité, přesto však k rozmnožování potřebují partnera.

TIP: Vzácný motýlí klenot: Návrat jasoně červenookého

Zamilovaná dvojice se k sobě přitiskne spodními ploskami a napřímí se do vztyčené polohy. Spojení trvá dlouhé hodiny, které by nezvládl ani legendární Casanova. Po páření kladou hlemýždi zahradní z pohlavního otvoru, který se nachází pod pravým tykadlem, až padesát vajíček do malé dutiny v zemi, kterou předtím sami vyhrabou. Po měsíci se líhnou malinkatí hlemýždi, kteří dosahují pohlavní zralosti teprve až po třech nebo čtyřech letech. Před zimou se hlemýždi zahrabávají do zeminy a svou ulitu uzavřou vápenitým víčkem. 

V posledních dvou týdnech se rudá planeta zahalila do globální písečné bouře. Vířící písek a prach přinutil starší robotický rover NASA Opportunity přerušit činnost. Využívá totiž solární pohon, který je závislý na dopadajícím sluneční záření.

Větší a novější rover Curiosity je na tom lépe. Pohání ho radioizotopový termoelektrický generátor, který spolehlivě pracuje ve dne i v noci. Měl by dodávat energii pro Curiosity nejméně 14 let. Rover Curiosity se tedy, na rozdíl od Opportunity, mohl stát aktivním účastníkem monumentální písečné bouře. Stále pracuje a pořizuje unikátní snímky.

Rovery v písečné bouři

NASA díky tomu dostala unikátní příležitost důkladně prozkoumat fenomén písečných bouří na rudé planetě. Máme v tomto směru řadu nezodpovězených otázek, například, proč některé písečné bouře na Marsu zůstávají jen malé a trvají sotva týden, zatímco jiné jsou gigantické a řádí dlouhé měsíce.

TIP: NASA ztratila spojení s roverem Opportunity: Ochromila ho písečná bouře?

Písečné bouře jsou na Marsu běžné, hlavně na jižní polokouli během jara a léta. Obvykle ale zůstávají jenom na malém území. Aktuální bouře je ovšem tak obrovská, že kdyby se odehrála na Zemi, pokryla by severní Ameriku a Rusko dohromady.

Když v roce 1925 stanuli archeolog Frans Blom a etnolog Oliver La Farge v bažinách dnešního severozápadního Tabasca v Mexiku u města La Venta, čekal je šokující nález: gigantické hlavy vytesané do čediče, dosahující velikosti až 2,5 metru. Představa o vývoji dějin i nadřazenosti evropské civilizace utrpěla další ránu – což ještě umocnilo pozdější zjištění, že obři v La Ventě zdaleka nebyli jediní: Starobylá civilizace ozdobila podobnými monumenty i další mexické oblasti a jednu guatemalskou. Ještě větší úžas ovšem vzbudilo jejich úctyhodné stáří: Sochy nalezené v Mexiku vznikly minimálně okolo roku 700 př. n. l., zatímco hlavy ze San Lorenza v Guatemale byly pohřbeny do země už kolem roku 900 př. n. l., a musely tak být podstatně starší. 

V kolébce lidstva

Vědci nakonec nalezený „poklad“ datovali do let 1500–400 př. n. l.: Tehdy v regionu vládli Olmékové, jež se považují za první kulturu ve Střední Americe a jednu z šesti kolébek lidstva (vedle civilizace Norte Chico v Peru, Er-li-tchou u čínské Žluté řeky, kultury v údolí Indu, starověkého Egypta a říše Sumerů). Olmékové jako první na americkém kontinentu ovládli matematiku i astronomii a budovali města s pyramidami. Mezi jejich nejvýraznější umělecká díla patřily právě kamenné sochy, jež později získaly přízvisko „olmécké hlavy“.

Dochovalo se jich celkem sedmnáct, jejich výška sahá od 1,5 do 3,4 metru a jejich hmotnost se pohybuje od 6 do 50 tun. Zobrazují zralé muže s plochými nosy a masitými lícemi, jejichž tváře mají podle některých badatelů negroidní charakter. Senzační – a dnes překonanou – teorii o „etiopských rysech“ olméckých hlav razil už na sklonku 19. století José Melgar y Serrano a někteří badatelé ji propagovali ještě v 70. letech minulého století.

TIP: V mexickém údolí Oaxaca objevili archeologové dávný palácový komplex

Dodnes nevíme, jak záhadní Olmékové monolity vytvářeli. Jejich stavba se každopádně musela pečlivě naplánovat a vyžádala si početnou lidskou sílu. Celý projekt byl nepochybně velmi nákladný, a mohli si jej tak zřejmě dovolit pouze movitější vládci. 

Silnice obrům na míru 

Všechny hlavy byly vytesány do čediče pocházejícího z pohoří Sierra de los Tuxtlas. Na tamních jihovýchodních svazích rozdělily vulkanické sesuvy horninu do velkých bloků, a stavitelé je tak nemuseli ze skály dolovat. Z kulovitých balvanů zkrátka vybrali ty, jež se co nejvíc blížily tvaru lidské hlavy. Tajemstvím zůstává, jak poté obří kusy přepravili na místo určení. Sochy byly totiž vztyčeny až 150 km od zmíněného pohoří! 

Krajina navíc kladla řadu překážek, včetně bažin, záplavových oblastí a zvlněného terénu. Doprava po řekách nebyla pro uvedený účel vhodná, Olmékové neznali kolo a nepoužívali tažná zvířata. Badatelé tak dospěli k vysvětlení, že pro přepravu monumentů budovali tito lidé dočasné silnice – celá staletí před kulturou Mayů. 

Vládci, hráči, nebo horníci? 

Všechny hlavy se pyšní výraznými helmami, přičemž část z nich zdobí vzadu uzel a u jiných jsou naznačena ptačí pera. Někteří badatelé došli k závěru, že sochy znázorňovaly panovníky jedné dynastie, čemuž by odpovídal i zajímavý detail: Zadní strana většiny hlav je totiž plochá, a možná je tedy stavitelé později přepracovali do podoby trůnů pro olmécké vládce. 

Podle jiných hypotéz ovšem sochaři nezachytili do kamene tváře vladařů, nýbrž hráčů rituální míčové hry. Další teorie v hlavách spatřuje horníky těžící vzácné kovy. Podobné závěry každopádně nevysvětlují účel soch ani proč je Olmékové později zasypali hlínou a pohřbili pod zem. Snad je chtěli uchránit před nepřáteli nebo šlo o součást rituálního obřadu. 

Přechod v barvách duhy se v australském Sydney poprvé objevil v roce 2013 u příležitosti 35. výročí Mardi Gras – tradičního pochodu hrdosti gayů a leseb. Přestože šlo z počátku o dočasný projekt, duhový přechod pro chodce se rychle stal místní atrakcí přitahující turisty z celého světa a svého druhu i symbolem LGBT komunity. O to větším překvapením bylo, když jej tehdy nechaly úřady přes noc „z bezpečnostních důvodů“ přetřít.

Na podporu zrušené „sydneyské duhy“ následně vznikaly obdobné přechody po celém světě – v Paříži, Šanghaji, Pretorii, Thajsku nebo třeba v Kambodži.

Nyní se duha do australské metropole vrací a s velkou pravděpodobností natrvalo. Duhový přechod má vzniknout na rozhraní ulic Bourke a Campbell u Taylorského náměstí. Plány radnice počítají se šestiměsíční zkušební lhůtou, během které se mají vyhodnocovat dopravní bezpečnostní rizika. Pokud duhový přechod v této otázce obstojí, má se stát trvalou součástí města.