Saturnův Titan je ve Sluneční soustavě výjimečným měsícem. Je velký, má atmosféru a organické látky. Právě Titan je jedním z favoritů na objevení nějaké formy života. Kde bychom ale na tomto zvláštním světě měli život hledat?

Titan je z našeho pohledu extrémní světem. Na jeho povrchu panuje teplota kolem mínus 179 stupňů Celsia, díky čemuž se tam vyskytují rozlehlá jezera kapalného metanu. Mohou v takovém světě vůbec existovat místa, kde by fungovala biochemie, jak ji známe ze Země? Kde by mohly vznikat biologické molekuly, jako jsou aminokyseliny?

Pátrání na Titanu

Catherine Neish z kanadské University of Western Ontario a její spolupracovníci analyzovali snímky a data misí sondy Cassini a přistávacího modulu Huygens, z nichž se snažili vytipovat nejlepší místa pro hledání organismů na Titanu.

TIP: Existuje život na měsících planet? Co skrývá Titan, jediný měsíc s atmosférou

Vědci nakonec dospěli k závěru, že na Titanu jsou pro hledání případných organismů jednoznačně nejlepší klasické krátery, i když jich na Titanu není tolik, jako třeba na našem Měsíci. Důvodů je prý hned několik. Jednak na Titanu krátery spolehlivě jsou, na rozdíl od jiných geologických prvků. Krátery jsou na Titanu rovněž nejspolehlivější zárukou výskytu kapalné vody, která navíc po dlouhou dobu zůstává kapalnou. Podle některých odhadů zůstává voda v kráterech Titanu kapalná tisíce let, možná i déle. Až poletí průzkumní roboti na Titan, měly by to být právě tyto krátery, kam by mělo směřovat jejich pátrání.

Spartakus se narodil kolem roku 109 př. n. l. v Thrákii, v dnešním jihozápadním Bulharsku. Podle římského historika Flora byl Spartakus námezdný voják, Římany zařazený do pomocných vojenských sborů. Nakonec se stal řadovým vojákem římských legií, ale z neznámých důvodů z armády dezertoval a živil se jako bandita. 

Do otroctví

Spartakus se však dlouho z dobrodružného života netěšil. Byl chycen a podle římského vojenského zákona o dezerci prodán do otroctví. Řecký historik Plútarchos vypravuje, že když Spartaka přivedli spolu s jeho ženou do Říma na trh, ovinul se mu ve spánku kolem hlavy had. Jeho žena mu v extázi dionýsovských mysterií toto znamení vyložila jako předpověď, že získá velikou moc, která ho nakonec přivede k nešťastnému konci. 

Pro svou fyzickou zdatnost a bojové zkušenosti byl kolem roku 75 př. n. l. prodán do gladiátorské školy v Capui. Capua (dnešní Santa Maria Capua Vetere ležící blízko Neapole) byla hlavním městem úrodné Kampánie a po Římu druhým největším italským městem. Město mokřadů, jak by se dal přeložit její název, založili v 7. století př. n. l. Etruskové, ve druhé polovině 5. století město ovládli Samnité a ve 4. století se ho zmocnili Římané. Půvab města a snadno obdělavatelná země lákaly ke kolonizaci římské bezzemky. Capua byla známá i svými gladiátorskými školami, které patřily k těm nejstarším v Itálii, jako například škola Aurelia Scaura z konce 2 století př. n. l. 

Krutý Batiatus

Když byl Spartakus prodán do gladiátorské školy, dalo se z jeho povahy vytušit, že tam nezůstane příliš dlouho. Řecký historik Plútarchos popsal Spartaka jako muže s velkou odvahou, silou, rozumností a ušlechtilostí. Pro Spartaka nebylo otázkou, zda uprchnout, ale kdy. 

Majitelem gladiátorské školy v Capui byl Lentulus Batiatus. Batiatus proslul svou ukrutností, protože do arény neposílal umírat těžké zločince odsouzené ke gladiátorským hrám, ale zcela běžné otroky koupené na trhu. Nelidské podmínky, v nichž Batiatus držel své gladiátory, vedly k tomu, že se Spartakus společně s dalšími dvěma sty otroky rozhodl k útěku. Spartakova anabáze začala v roce 73 př. n. l. 

Počáteční štěstí

Plán dvouset otroků-gladiátorů byl však vyzrazen. Ale sedmdesát z nich se o zradě včas dozvědělo, sebralo narychlo z jakési kuchyně velké nože a rožně a stačilo prchnout. S kuchyňským náčiním by se asi daleko nedostali. Štěstí jim však přálo a krátce po útěku náhodou narazili na vozy převážející zbraně do jiného města a úspěšně se jich zmocnili. 

Jakmile v Capui zjistili, že uprchli gladiátoři, poslali za nimi vojáky. Čerstvě vyzbrojeným gladiátorům se je podařilo odrazit. Získali tak velké množství dalších vojenských zbraní, a pokud u sebe měli nějaké gladiátorské, s radostí je odhazovali jako něco nečistého. Poté si zvolili tři velitele, z nichž první byl Spartakus, další pak galští otroci Crixus a Oenomaus. 

Bohatým bral a chudým dával

Spartakus začal pustošit okolí Kampánie a přidávalo se k němu mnoho uprchlých otroků. „Už jim bylo málo, že jenom utekli, už se chtěli i mstít,“ komentoval římský historik Florus pustošení Kampánie. V době, kdy sociální nestabilita otřásala římskou společností, přecházeli na Spartakovu stranu i někteří svobodní chudí rolníci, kteří na tom mnohdy byli hůř než otroci. Spartakus rozděloval kořist spravedlivě, a to mu získávalo stále více přívrženců.

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Spartakus dal podle římského historika Flora dohromady deset tisíc otroků. Začal je trénovat a organizovat, aby z nich vzniklo vojsko schopné bojovat proti vycvičené římské armádě. Za svou základnu si zvolil okolí hory Vesuv. To se už z Říma k Vesuvu rychlými pochody přesouval Gaius Claudius Glaber. Se třemi tisíci legionáři byl rozhodnut učinit revoltě rychlý konec a potrestat uprchlé otroky. 

Pokud jde o globální oteplování, věda stále ještě nezná všechny souvislosti. Proto není snadné rozumně předpovídat, co se bude dít dál. Nové zajímavé informace ale přinesl nedávný výzkum mikrobů a virů, které se objevují v roztáté arktické půdě.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

Dlouhodobě zmrzlá půda, čili permafrost, obsahuje spousty rozmanitých mikroorganismů. Když permafrost kvůli globálnímu oteplování taje a zůstane delší dobu nezamrzlý, jeho mikroorganismy ožijí. Problém je v tom, že se pak v mnoha případech na globálním oteplování aktivně podílejí.

Jak ukázal výzkum v tajícím permafrostu Švédska, řada mikroorganismů „osvobozených“ oteplením se pustí do produkce metanu. A metan je 33× účinnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý. Jak je vidět, mikroorganismům pod tajícím příkrovem permafrostu bychom rozhodně měli věnovat svou pozornost.

Po úspěšném vypuštění družice Sputnik v říjnu 1957 se v Sovětském svazu doslova „roztrhl pytel“ s raketovými a kosmickými projekty. Na popularitě vesmíru, otevřeném penězovodu a přízni tehdejších mocných se chtěl přiživit kdekdo. Mezi nově vzniklé koncepty patřila i série raket A z konstrukční kanceláře Vladimira Čelomeje. Mělo jít o stavebnicový model, přičemž by se vhodným skládáním shodných prvků dosáhlo nosnosti 4–96 tun nákladu.

Ovšem finance neproudily jen na základě zajímavého projektu: bylo třeba najít správné vazby a kontakty. Čelomej to věděl a chtěl si brány do vesmíru otevřít skrze kooperaci se zavedenými institucemi. Do prací na raketě A tak zapojil třeba konstruktéra Nikolaje Kuzněcova: měl dodat deset motorů NK-9 pro první stupeň modelu A-300 s nosností kolem 10 tun, na nějž by navázala verze A-600 zhruba s dvojnásobnou kapacitou. V červnu 1960 byl projekt schválen k realizaci.

Hledají se motory

Jenže už v květnu 1961 bylo všechno jinak. Sovětské ministerstvo obrany totiž ostře vystoupilo proti ambicióznímu kosmickému programu, který prosazoval Nikita Chruščov. Uspělo a mnoho projektů se muselo radikálně omezit – včetně rakety A-300, jež měla skončit ve fázi studie proveditelnosti.

Čelomej se ovšem nevzdal a obrátil se přímo na armádu s nabídkou nosiče pro obří atomovou bombu o síle 30 megatun. Nová UR-500 (Universalnaja raketa; číslo vyjadřovalo předpokládanou startovací hmotnost) měla vycházet z již vyvíjené balistické UR-200, jež by se použila ve druhém a třetím stupni. První stupeň UR-500 měl potom využít její motory z druhého stupně, kterých by však bylo potřeba asi šestnáct. Jako jednodušší se tedy ukázalo sáhnout po motorech, jež konstruktér Valentin Gluško vyvíjel pro superraketu N-1. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov ovšem v případě N-1 paradoxně upřednostnil motory vyvíjené Kuzněcovem pro předchůdkyni UR-500 – raketu A-300. Nosiče N-1 a UR-500 si tak motory de facto vyměnily…

V dubnu 1962 sovětská vláda vývoj UR-500 schválila. Volba padla na koncepci dvoustupňové rakety s poněkud zvláštním uspořádáním: první stupeň nesl okysličovadlo, zatímco šest válcovitých bloků kolem něj obsahovalo palivo; na nich pak byla instalována šestice motorů. Po zveřejnění prvních snímků se zahraniční pozorovatelé domnívali, že raketa využívá návěsné pomocné bloky, ale nebyla to pravda. První stupeň byl totiž omezen průměrem 4,1 m kvůli transportu po železnici – aby se vešel do přepravního profilu. Proto se k němu šestice bloků připojovala až na kosmodromu krátce před startem. 

Patnáct cisteren vodky

UR-500 měla podle původních představ startovat z podzemního sila. Když celý projekt včetně ceny prezentovali Chruščovovi, prý se jen zeptal: „Co tedy budeme budovat – komunismus, nebo sila pro UR-500?“ Náklady na zmíněné stavby by dosáhly astronomických výšek, tudíž nakonec padla volba na klasické povrchové komplexy – což ovšem značně omezilo vojenské použití rakety, protože pozemní stavby jsou nesmírně zranitelné. 

V roce 1964 prodělal projekt UR-500 několik zásadních rozhodnutí. Jedno z nich se týkalo vývoje třístupňové verze s nosností 22 tun, ovšem pro potřeby kosmického programu. Zároveň měly i první testy dvoustupňové verze mířit na oběžnou dráhu – a začaly se pro ně vyvíjet družice Proton ke studiu těžkých částic.

V říjnu 1964 stál na rampě první prototyp rakety. Bylo třeba jej zkušebně natankovat, jenže použití reálných pohonných látek – asymetrického dimetylhydrazinu a oxidu dusičitého – se považovalo za příliš nebezpečné, proto měla jako náhrada posloužit voda. Nicméně přišly mrazy, a tak vedení kosmodromu sehnalo patnáct vlakových cisteren 40% vodky, s níž se nakonec testy tankování uskutečnily…

Šestnáctého července 1965 pak odstartovala první raketa UR-500 a do vesmíru dopravila družici Proton. A jelikož bylo v SSSR zvykem pojmenovávat nosiče po premiérovém nákladu, zůstalo raketě zmíněné jméno dodnes.

Cesta kolem Měsíce

Nosič Proton měl hrát významnou roli v sovětském lunárním programu: jak při pilotovaném obletu Měsíce (program L1), tak při vlastním přistání na jeho povrchu (N-1/L-3). Čtyřstupňový Proton měl vynést k pasivnímu obletu našeho souputníka loď Zond, tedy upravený Sojuz, ovšem jen s jedním kosmonautem na palubě. Kvůli omezené nosnosti rakety sestávalo plavidlo pouze ze servisního a návratového modulu, zatímco orbitální část postrádalo.

V prosinci 1965 padlo rozhodnutí o výrobě čtrnácti lodí Zond: jedna měla sloužit k pozemním testům, dvě ke zkouškám na zemské orbitě, sedm k bezpilotním obletům Měsíce a zbývající pro lety s posádkou. Protože raketa Proton vykazovala v počátcích „dětské nemoci“, bylo stanoveno, že před obletem našeho přirozeného satelitu dojde ke dvěma startům: Sojuz měl vynést do vesmíru stejnojmenné plavidlo s kosmonautem, který by pak ve skafandru přestoupil do Zondu vyneseného raketou Proton, načež by se vydal k Měsíci.

Soupeř má navrch

První zkušební Zond vzlétl na páté raketě Proton v březnu 1967 jako Kosmos 146; šlo jen o testovací exemplář bez mnoha systémů včetně tepelného štítu, takže se nepočítalo s návratem. Druhý – Kosmos 154 – o měsíc později selhal ve vesmíru. Třetí už měl v září téhož roku zamířit k Měsíci, nicméně tentokrát odmítl poslušnost nosič Proton. Záchranný systém ovšem fungoval spolehlivě a návratový modul přistál zhruba 65 km od místa startu. Podobně dopadl i další pokus v následujícím měsíci.

TIP: Sovětská raketa Eněrgija: Úžasná, ale zbytečná

Oblet našeho souputníka skutečně absolvovaly až Zond 5 v září 1968 a Zond 6 v říjnu téhož roku. Zatímco první loď zvládla cestu hladce, druhá se těžce poškodila při přistání. Kvůli souběhu technických problémů odhodila padáky nikoliv po kontaktu se Zemí, ale už ve výšce přes 5 km. V troskách přitom po dopadu zůstal autodestrukční systém sestávající z 10 kg trhaviny, jenž se nespustil: jeho deaktivace ovšem představovala velmi nebezpečnou operaci.

Poté se rozproudila debata, zda do další lodi neposadit kosmonauta – čas tlačil a Spojené státy získávaly v kosmických závodech navrch. NASA vyslala do vesmíru Apollo 8 s tříčlennou posádkou, jež Měsíc desetkrát obkroužilo. Jenže jeden kosmonaut, který by přirozený satelit Země pouze pasivně obletěl, by znamenal jen slabou odpověď – a zkoušky tak pokračovaly v bezpilotním režimu. V říjnu 1970 je zakončil úspěšný let Zondu 8. Dvě z vyrobených lodí se nikdy nepoužily.

Dokončení: Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (2.) (vychází v neděli 29. července)

Na přelomu let 1918 a 1919 zajišťovali američtí „Vlkodavové“ ostrahu železnice a zajateckých táborů, ale muži sloužící na odlehlejších stanicích magistrály se potýkali s celou řadou problémů kvůli přívalům sněhu. Ubytovací a hygienické poměry se v jednotlivých posádkách značně lišily – například v garnizoně 1. praporu se mezi baráky běžně procházela divoká zvěř včetně tygrů.

Předchozí část: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (1)

Většinu času mužstvo věnovalo výstavbě a opravám infrastruktury včetně vybavení zajateckých táborů. O korektních vztazích „vlkodavů“ s bývalými rakousko-uherskými vojáky svědčí fakt, že na jaře 1919 asi tisíc zajatců z tábora ve Spasskoje požádalo o možnost sloužit u 27. pluku bez nároku na žold, aby Američanům oplatili jejich pomoc. 

Vzpurný ataman 

Navzdory důrazu na apolitičnost se 3. prapor v Chabarovsku dostal do konfliktu s kozáky atamana Ivana Kalmykova. Teprve sedmadvacetiletý důstojník se na jaře 1918 stal předákem ussurijských kozáků a s finanční i materiální japonskou podporou rychle upevnil svou moc. Jeho muži se osvědčili jako spolehliví spojenci v ussurijské kampani, záhy se ale začali vymykat kontrole.

Kalmykovovy brutální praktiky vůči opozici dohodové vojáky šokovaly a v polovině listopadu 1918 několik kozáckých žen intervenovalo u „vlkodavů“ za své zatčené manžely. Oficiální protesty Američanů vůči atamanově postupu však nic nezmohly a napětí vyvrcholilo v lednu 1919, kdy 400 dezertérů z Kalmykovovy armády vyhledalo ochranu na štábu 27. pluku. Když Američané odmítli vydat zběhy atamanovi k potrestání, došlo k prudkému ochlazení vztahů mezi Gravesovou misí na jedné a kozáky i Japonci na druhé straně.

Situace se částečně uklidnila poté, co 27. pluk předal Japoncům zabavenou výstroj a výzbroj dezertérů. S příchodem jara 1919 a pozvolnou konsolidací poměrů v Evropě velmoci oživily plány na zabezpečení provozu na transsibiřské magistrále pro potřeby evakuace osob i materiálu, stejně jako pro zásobování bojujících jednotek. V polovině dubna došlo k rozdělení trati na sektory spravované jednotlivými armádami, konkrétně americkou, japonskou, ruskou, čínskou a československou. Gravesova silná slova, že hodlá zpřístupnit magistrálu všem uživatelům bez rozdílu (tedy i bolševikům), vyvolala nesouhlasnou reakci Kolčakovy samozvané všeruské vlády v Omsku. 

Proti bolševikům

Snaha o neutralitu byla předem odsouzena k neúspěchu. V červnu 1919 došlo k incidentu na stanici Krajevski, kde stovka rudoarmějců obklíčila a odzbrojila americký strážní oddíl. O pár dní později došlo k dalšímu tvrdému střetu mezi hlídkou poručíka Riche se skupinou bolševiků. Američan si dobře uvědomoval, že jeho muži nemají příliš munice, a tak nechal útočníky přiblížit se na 200 m.

Poté Richovi vojáci zahájili intenzivní palbu a rudoarmějce odrazili. Další podobné incidenty na sebe nenechaly dlouho čekat. Potíže ovšem působili i lokální vůdci bílých. Například v Imanu v srpnu 1919 kozáci uvěznili několik amerických vojáků, kteří se nemohli prokázat tištěnými pasy. Na pomoc internovaným vyrazilo 150 „vlkodavů“, kteří po bleskovém přepadu obsadili město.

Během překvapivé akce padly pouze tři výstřely. Dva omylem vypálili nováčci, třetí zabil koně civilisty, kterého střelec chybně považoval za kozáka. Přítomná japonská posádka rozmluvila Rusům protiútok, ale záhy se ukázalo, že bílí jednoho ze zajatců stihli převézt z města. Američané zareagovali tím, že vzali několik rukojmích, které o pár dní vyměnili za uvězněného spolubojovníka. Incident už tak špatné vztahy AEF s bělogvardějci ještě zhoršil.

Cesta domů 

I přesto pokračovala finanční a materiální pomoc protibolševickým silám, ale i v této oblasti narůstaly problémy. V říjnu 1919 americká vláda vypravila transport 45 000 pušek pro Kolčakovu armádu. Posádka vlaku vezoucího zbraně z Vladivostoku se musela kromě špatného stavu trati i přepravní techniky potýkat také s obstrukcemi ze strany místních bělogvardějců. Ti si nárokovali část nákladu pro své soukromé armády, ale k otevřenému střetu tentokrát nedošlo.

Na přelomu let 1919 a 1920 v USA kulminoval politický tlak na stažení AEF. Po půldruhém roce vojenské přítomnosti na Sibiři zůstávala konsolidace poměrů v Rusku stále v nedohlednu. Intervence stála mnoho peněz, krom toho klesala morálka vojáků, zatímco nespokojenost mezi jejich rodinami rostla. V poslední den roku 1919 generálmajor Graves obdržel rozkaz zahájit přípravy na evakuaci. Stahování strážních jednotek z magistrály začalo již 8. ledna příštího roku a v polovině měsíce odplul první transport „vlkodavů“ na Filipíny. Na cestě je doprovázelo i mládě medvěda, které následně vojáci darovali zoologické zahradě v Manile. Ruská kapitola historie pluku se tak počátkem roku 1920 uzavřela.

Image

Čtěte také

Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?

Nejhranější počítačovou hru všech dob vynalezl v roce 1984 ruský programátor Alexej Pažitnov, který pracoval v moskevském Výpočetním středisku Akademie věd SSSR – tedy v místě, kde nejlepší mozky země propočítávaly dráhu první umělé družice Sputnik nebo zkoumaly jaderné reakce ve vodíkových bombách. Na rozdíl od filozofů či spisovatelů je tehdy Sovětský svaz v práci nijak neomezoval, přesto postrádali adekvátní vybavení. 

Komunisté považovali kybernetiku za buržoazní pavědu, a tak zatímco za oceánem bujela počítačová revoluce, sovětský blok beznadějně zaostával. Pažitnov tehdy dostal za úkol vyzkoušet „nový“ typ počítače: Elektronika 60 představovala nekvalitní kopii deset let starého modelu americké společnosti DEC. Přestože však pracovala pouze v textovém režimu (nedokázala vykreslovat grafický obsah), rozhodl se ji vědec otestovat tak, že pro ni naprogramuje hry.

Čtyři kostky stačí

Pažitnov hodlal vytvořit počítačovou obdobu svého oblíbeného hlavolamu pentomino: Jedná se o skládačku, v níž je cílem vyplnit herní plochu geometrickými útvary sestávajícími vždy z pěti čtverečků. Odtud také její název – řecká předpona „penta“ znamená „pět“. Pro počítačovou hru bylo ovšem pentomino příliš složité, a vědec proto stvořil hříčku s obrazci ze čtyř čtverců. Název „Tetris“ posléze vznikl na základě předpony „tetra“, tedy „čtyři“, a části názvu jeho oblíbeného sportu, tenisu.

Jelikož Elektronika 60 neuměla vykreslovat grafiku, navrhl Pažitnov čtverečky z hranatých závorek, tedy [  ]. Různě sestavené útvary pak padaly uvnitř obdélníkového pole a hráč měl za úkol posouvat kostky do stran a otáčet je. Když takto zaplnil celý řádek, program linii smazal. „Nebyl důvod nechávat řádek na obrazovce,“ vysvětlil Pažitnov pro časopis Time, „potřeboval jsem místo, aby mohla hra pokračovat.“

Řád z chaosu

„Hrál jsem si se svým podivným prototypem,“ vypráví Pažitnov, „a nemohl jsem přestat.“ Kolegové se ho ptali, co pořád dělá, a vědec jim novou hru ukázal. „Zjistil jsem, že nejsem sám, komu ‚přeskočilo‘. Nikdo z těch, kdo si Tetris vyzkoušeli, nemohl přestat,“ vzpomíná. Práce ve výpočetním centru se zastavila. „Lidé se scházeli a hráli Tetris,“ popisuje Pažitnovův bývalý kolega Michail Kulagin. 

„Byla doba, kdy hrál Tetris celý ústav,“ potvrzuje někdejší ředitel střediska Jurij Jevtušenko. „Lišil se od jiných her, většinou amerických, kde byly vraždy, střílení a výbuchy či pronásledování.“ Místo ničení nabízela ruská novinka budování. Možná proto je tak uklidňující. Zřejmě uspokojuje nějakou hluboko zakořeněnou lidskou potřebu. „V Tetrisu se na vás řítí chaos a vy máte za úkol jej změnit v řád,“ líčí Pažitnov. 

Za železnou oponou

Tetris se začal šířit lavinovitě: Napřed ovládl Moskvu, potom celý Svaz a nakonec doputoval i do jeho satelitů – včetně Maďarska, jež si však oproti ostatním státům východního bloku zachovalo jistou dávku liberalismu. Maďaři vyváželi své hry a hlavolamy na Západ. A pravděpodobně první západní obchodník, který se kdy s Tetrisem setkal – Brit Robert Stein –, na něj narazil na tamním herním veletrhu. 

„Zeptal jsem se, co to je,“ vzpomíná. „Ostatní mi ale řekli, ať to ignoruju.“ Maďaři se ho snažili upozornit na vlastní produkci, jenže Britovi se ruská hra zalíbila. A pak už byla ruka v rukávě: Do roku 1988 si práva na prodej Tetrisu nárokovalo několik západních společností.

Super Mario v pozadí

Sovětský svaz Tetris zpočátku ignoroval. S nástupem perestrojky se však o autorská práva přihlásil a začal je prodávat. Záhy se rozhořelo několik soudních sporů mezi společnostmi nabízejícími vlastní klony hry. Definitivní tetrisovou pandemii pak vyvolalo zařazení titulu do základní výbavy legendární kapesní konzole GameBoy od firmy Nintendo.

Mohl za to Nizozemec Henk Rogers, který pro Nintendo získal od Rusů práva, a navíc v roce 1989 přesvědčil šéfa americké divize, aby Tetris upřednostnil před japonskou klasikou Super Mariem. „Řekl jsem mu: ‚Jestli chcete, aby si váš výrobek kupovali malí kluci, přidejte k němu Maria. Pokud ale chcete, aby si ho kupovali všichni, přidejte k němu Tetris.‘ Myslím, že to zafungovalo,“ vypráví Rogers. Tetris a GameBoy si nakonec navzájem pomohly k celosvětovému úspěchu. 

Boj o práva

Údaje o celkovém počtu prodaných kopií Tetrisu se liší. Podle ekonomického magazínu Forbes jde o víc než 495 milionů, žebříček na Wikipedii uvádí 175 milionů. Pro srovnání: U druhé nejprodávanější hry všech dob, Minecraftu, se podle stejného žebříčku jedná o 144 milionů. Naprostá většina kopií Tetrisu však byla pirátská a Pažitnov z úspěchu kromě slávy dlouho nic neměl – k právům na vlastní výtvor se dostal až v roce 1996. 

Společně s Rogersem, s nímž se spřátelil, založil společnost The Tetris Company, která existuje dodnes a bojuje za pomyslnou spravedlnost: V roce 2010 například úspěšně zažádala o odstranění nelegálních kopií hry ze serveru Google Play, což je zásobárna aplikací pro mobilní telefony s operačním systémem Android. Nicméně začínající či amatérští programátoři dosud občas vytvářejí své vlastní, nelicencované verze. 

Tetris hraju dodnes

Samotného Pažitnova prý jeho nejslavnější výtvor stále baví. „Tetris hraju dodnes,“ svěřil se pro Business Insider. A matematická analýza vysvětluje proč: Ačkoliv se Tetris tváří jednoduše, ve skutečnosti je velice komplexní. Teoreticky možných uspořádání hracího pole existuje 2199, tedy přibližně „osmička a 59 nul“. Pokud však pomineme formace, jež ve skutečné hře vzniknout nemohou (například plné řádky nebo prázdné řádky uprostřed spadlých kostek), zbudou z původního počtu asi 4 %. 

I tato výrazně zmenšená množina je ovšem velmi náročná na kalkulace a nalezení vítězné strategie vyžaduje výpočty tak složité, že se nedají vyřešit v rozumném čase ani pomocí počítače. Přesto jsou stroje v Tetrisu lepší než lidé, jak prokázal vědec Colin Fahey, který poslal do boje umělou inteligenci: Hra běžela na monitoru jiného počítače a herní stroj se na plochu díval pomocí kamery. 

Magdalena Dobromila Rettigová nebyla jen slavnou autorkou kuchařek. Dnes už málokdo ví, že ona sama toho napsala mnohem víc a že jako první česká spisovatelka prorazila cestu svým následovnicím. Inspirovala též Aloise Jiráska, který o ní napsal divadelní hru, v níž při premiéře zazářila Hana Kvapilová…

Přísná výchova

Magdalena Artmannová se narodila 31. ledna 1785 do rodiny vrchnostenského správce ve Všeradicích na Berounsku. Její dětství mělo do idylky daleko. Magdalena se jako jediná ze šesti dětí dožila dospělosti. Matka ji vychovávala velmi přísně. Traduje se, že od pěti let musela doma pomáhat, matce se totiž zdálo, že už je na hraní veliká. Brzy uměla šít, vyšívat, paličkovat a plést. A samozřejmě vařit a starat se o domácnost. Ostatně v té době bylo naprosto běžné připravovat se na kariéru manželky a matky. Když bylo Magdaleně osm let, zemřel jí tatínek, její opora. Ten s ní zacházel laskavěji než matka. Zůstaly tedy úplně samy a neustále zápasily s finančními problémy. Do školy poslala matka Dobromilu až v deseti letech. 

Mimořádně inteligentní dívka věnovala každou volnou chvilku čtení. Protože vyrostla v německém prostředí, do svých osmnácti let vlastně neuměla česky. O nápadníky neměla nouzi, byla nejen pohledná, ale také důvtipná. Sama je ale moc nevyhledávala. A těch neodbytných se dokázala elegantně zbavit. Jak? Popsala to v jedné ze svých povídek a později i v dramatu Dřevěná tetička. Posadila prý k oknu dřevěnou figurínu s šátkem, takže se ctitel domníval, že k Magdaleně přijela na návštěvu tetička. Když pak tento fígl odhalil, většinou se urazil a Magdalena měla od něj svatý pokoj.

Ženou v domácnosti?

Bylo jí ale jasné, že jejím věnem bude muset být něco jiného než hmotné statky. Ze všech nápadníků ji nejvíce zaujal právník a filozof Jan Alois Rettig, překladatel, spisovatel a hlavně vřelý vlastenec, který za studií bydlel v pronajatém bytě nad nimi. Matka však měla trochu jiné představy o budoucím Magdalenině muži. Rettig byl zatím jenom advokátní praktikant. Trvalo tedy dost dlouho, než jí sňatek, který se uskutečnil přesně na Magdaleniny třiadvacáté narozeniny, povolila.

Jan Alois Rettig byl o jedenáct let starší, Magdalenu upřímně miloval a dával jí to všemožně najevo. Ve všem ji podporoval. O to více překvapí, že se Magdalena v manželství necítila šťastná a dokonce se prý vyjádřila, že kdyby věděla, co ji čeká, raději by se vrhla do propasti. A to si opravdu nemohla stěžovat! Co by říkala třeba na místě Boženy Němcové či Bohuslavy Rajské!

Rettigův otec byl Němec, matka Češka. On sám ovládal oba jazyky, považoval se však za Čecha. Dnes ho známe jako manžela autorky kuchařky, nicméně ve své době to byl známý autor drobných próz, básní i divadelních her, přispíval též do vlasteneckých časopisů a překládal z latiny a řečtiny. Také obstojně kreslil - ilustroval některá díla své ženy. Jeho zásluhou se z Magdaleny stala přesvědčená vlastenka. Měl pro ni porozumění jako málokterý muž té doby. Česky se Magdalena začala učit teprve po seznámení s ním, psát si ovšem troufla až v pětatřiceti letech. Oba přijali „vlastenecké“ jméno. Jan Rettig se místo Alois začal podepisovat Sudiprav, Magdalena přijala jméno Dobromila.

Manželé se často stěhovali, protože pan Rettig byl radním v různých městech. Bydleli v Táboře, Přelouči, Ústí nad Orlicí či v Rychnově nad Kněžnou. Poslední léta pak prožili v Litomyšli. Všude se angažovali ve veřejném životě. Jejich salon, „kafíčkovou společnost“, navštěvovali vlastenečtí intelektuálové, ať už Palacký, Šafařík nebo Jungmann. A ti všichni pobízeli paní Magdalenu, aby se věnovala literatuře.

Pokrmy pro dcerky české a moravské

První léta manželství nepatřila zrovna k nejšťastnějším. U Aloise Rettiga propukla vážná oční choroba, zemřely jim první dvě děti a Magdalena byla víc nemocná než zdravá. Teprve po pěti letech manželství se narodila dcera Jindřiška, první, která přežila. Proslavila se jako operní zpěvačka Stavovského divadla a členka Královské bavorské dvorní opery v Mnichově. Rodiče její talent objevili brzy, byli na ni hrdí a všemožně ji podporovali. Z ostatních dětí přežili a jsou známi ještě dva synové: Karel, tiskařský sazeč, a Josef Ondřej Liboslav, rektor piaristické koleje. Někde se uvádí, že Magdalena prý porodila jedenáct dětí, jinde se hovoří „jen“ o šesti.

Její nejslavnější dílo vyšlo poprvé v roce 1826 a nese název Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Čítá 1 150 receptů! Ne všechny patří do ranku těžké české kuchyně, jak je Rettigové neprávem přisuzováno. Nejvíce se tehdy jedlo hovězí, proto mu autorka věnuje samostatnou kapitolu, zatímco všechna ostatní masa zahrnuje do jediné kapitoly.

Zelenina, kterou nazývala zelené věci, musela být tepelně upravená. Syrová se tehdy „nenosila“, ale je nutné si uvědomit, že v té době se nevědělo nic o vitamínech či vláknině. Dnes módní saláty - jako hlavní jídlo - byste u Rettigové hledali marně. Neznamená to, že by se tehdy nekonzumoval okurkový či hlávkový salát. Ale jejich příprava byla tak jednoduchá, že autorka nepovažovala za nutné ztrácet čas s popisem. Snažila se vytvářet pestré menu zahrnující i zvěřinu či ryby, zkrátka: její kuchařka se opravdu netočila jen kolem knedlíků a tučného vepřového. 

První feministka?

Dnes už její další tvorbu neznáme, ale Magdalena platila za plodnou autorku. Její básně a povídky se ve své době dosti četly - zejména pro svůj vlastenecký význam. Kromě toho pořádala kurzy pro dívky, které učila základům hospodaření, vaření i domácích prací. Zároveň je také získávala pro vlastenecké ideály.

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Jak již bylo řečeno, ze svého manželství se cítila rozčarovaná, nicméně zachovávala dekorum vzorné a spořádané manželky. Svého hodného manžela si sice vážila, ale nejspíš pochybovala o instituci manželství. I proto ji považují za předchůdkyni českých feministek. Díky své tvrdé výchově však uměla dodržovat jistou disciplínu a nejspíš si uvědomovala, že mohla dopadnout mnohem hůř. Když její manžel roku 1844 zemřel, možná se konečně začala cítit doopravdy volná. Dlouho si svobodu neužila. Zemřela 5. srpna 1845 ve věku šedesáti let. Svého manžela tak přežila o pouhý rok. 

Jako Nemesis se označuje vzdálený hvězdný průvodce Slunce, který se jednou za dlouhý čas vrací po vysoce eliptické dráze do centra naší soustavy a vyvolá chaos – například zvýšené bombardování meteority. Pro existenci uvedené stálice svědčila v minulosti objevená pravidelnost hromadných vymírání pozemské biosféry a také fakt, že jsou osamělé hvězdy ve vesmíru spíš vzácné.

TIP: Historie a současnost hledání Planety X

Nemesis však téměř jistě neexistuje. Jednak známe i jiné osamělé stálice, a Slunce tedy nepředstavuje naprostou výjimku, a rovněž periodicita vymírání se nakonec ukázala jako iluzorní. Nikdo z astronomů si netroufne tvrdit, že známe dokonale blízké okolí Slunce nebo že jsme již odhalili všechna velká tělesa naší soustavy. Očekává se, že daleko za hranicemi oblasti, kde obíhají známé planety, nalezneme i další objekty planetárních rozměrů. O hvězdu však téměř jistě nepůjde. 

Poušť Kalahari se táhne od jižních hranic Angoly až po Jihoafrickou republiku. Neúrodná polopoušť má mnoho různých podob – vody delty, pláně pokryté suchou travou, akáciové lesíky. Viděl jsem ji rozjásanou. Kvetoucí. Plnou motýlů. Drobné žluté kvítky připomínaly louku někde v Polabí.

TIP: Delta Okavanga se jednou za rok mění v největší oázu divoké zvěře na světě

V čase hojnosti je Kalahari plná života. Ve stádech antilop skákavých, zeber a přímorožců se rodí jedno mládě za druhým. Musejí se postavit na nohy hned v prvních minutách života, aby mohla následovat stádo. Jinak nepřežijí. Kde je dostatek kořisti, je i množství predátorů. I oni hodují. Dokud je čas, dokud je co. S posledním deštěm přichází rychlý konec času, kdy je všeho dostatek. Tráva žloutne a stáda mizí… Nezbývá, než přežít do doby, kdy se písky Kalahari opět zazelenají.