Mars se nyní nachází v opozici ke Slunci, to znamená, že je od Slunce nejdále, a naopak blízko k Zemi - na pozemské obloze má tedy nejvyšší jasnost. Je tak i nejlépe pozorovatelný dalekohledem. 

A co byste na jeho povrchu viděli? Na obrázku vlevo je Mars přes dvěma lety, kdy byly dobře vidět útvary na povrchu, zatímco vpravo jeho povrch zakrývá prachová bouře, která způsobuje problémy i dvě aktuálně operujícím roverům.  Celoplanetární prachovou bouři nejspíš vyvolalo rostoucí oteplení jarní a letní jižní polokoule.

V Německu „Spargel“, ve Francii „asperges“, a v Anglii „sparrow grass“ neboli „vrabčí tráva“, u nás „chřest“. Za pouhých 24 hodin dokáže vyrůst o 10 cm a začerstva krásně voní. Po sklizení má nasládlou chuť, podobně jako zelený hrášek, postupně však hořkne a již za několik týdnů se stává nepoživatelným. Z celého roku je čerstvý k mání asi jen dva měsíce. 

Dva měsíce sklizně 

„Sezona začíná kolem dvacátého dubna, kdy se vypíchne první chřest,“ vysvětluje restauratér Jindřich Malý. Následuje zhruba osm týdnů, kdy lze zeleninu ochutnat v nejvyšší kvalitě. Čerstvý chřest se totiž musí dostat na talíř co nejdřív – nejlépe do 24 hodin a nanejvýš do týdne po utržení. Jedině tak si totiž uchová prospěšné látky i chuťové vlastnosti. 

Plodina obsahuje mnoho vitaminů, počínaje skupinou B, včetně kyseliny listové, až po vitamin C. Je bohatá na minerální látky jako fosfor, draslík, hořčík, vápník či zinek, snižuje krevní tlak, pozitivně ovlivňuje cévy, srdce i prostatu. Prospívá také ledvinám a močovému měchýři, snižuje nebezpečí vzniku rakoviny, a údajně má i afrodiziakální účinky. 

Český chřest patří podle Jindřicha Malého k nejlepším na trhu: Je šťavnatý, křupavý a lahodný. Naopak běžné zboží ze supermarketu má obvykle za sebou dlouhou cestu Evropou a na kvalitě je to znát. Šibeniční termín sklizně je potom dán faktem, že rostlina potřebuje už od konce června nabírat síly na další rok. V opačném případě by se nic neurodilo.

Závod s časem 

Synonymem českého chřestu se staly Ivančice u Brna či Hostýn na Mělnicku, kde plodina roste pod fólií, chráněná před světlem. Každá brázda se přitom musí v sezoně sklízet denně. „Jde o zeleninu s nejvyšším podílem ruční práce, protože neexistuje žádný stroj, který by ji sebral automaticky,“ vysvětluje Jan Charvát ze společnosti Český chřest. 

Sklizeň přitom představuje doslova boj s časem. Z pole musí zelenina ihned do haly, kde se chladí vodou o teplotě asi 1 °C. Ideálně by se měla zkonzumovat do týdne, protože jedině tak z ní lze získat výjimečnou směs vitaminů a dalších prospěšných látek, ale také ocenit její chuť. Například bílý chřest totiž obsahuje hořké silice, tudíž postupně hořkne, tuhne a nakonec přestává být poživatelný. 

Císařské menu

Jarní zeleninový poklad využívá také řada restaurací, které připravují chřestové menu. V jednotlivých podnicích prý za jedinou sezonu zpracují víc než tunu plodiny. 

Ačkoliv se dnes většina Čechů s chřestem teprve seznamuje, má v našich zeměpisných šířkách bohatou tradici. Objevil se tu už na přelomu 18. a 19. století, po necelých sto letech patřil k vyhledávaným surovinám po celé Evropě a v sezoně si na něm pravidelně pochutnávali na císařském dvoře ve Vídni. Svého času měl prý český chřest dokonce ještě lepší zvuk než české pivo.

TIP: Tekutá mana: Z čeho se skládá superstrava a může nahradit jídlo?

Snad největšího věhlasu dosáhl za první republiky, kdy se na Hodonínsko jezdilo na vyhlášené chřestové hody a zelenina se vyvážela i do Francie – se změnou režimu se však ocitla v nemilosti. Jak dodává Jan Charvát: „Komunisté nedokázali chřest dostat včas ke spotřebitelům, tak ho prohlásili za buržoazní zeleninu a pole zaorali.“ Dnešní chřestová renesance jde přitom podle odborníků ruku v ruce s rostoucí úrovní české gastronomie. 

Budoucí světice se narodila jako dcera krále Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230) pravděpodobně roku 1211 a pravděpodobně v Praze. Bývají uváděna i data o pět až šest let starší, ale ta jsou zřejmě nesprávná. Král ji už ve třech letech zasnoubil nezletilému slezskému princi Konrádovi, synu Jindřicha Bradatého a vratislavské vévodkyně Hedviky, Anežčiny pratety. Tu prohlásili za svatou už čtvrt století po její smrti.

Výchova v klášteře

Tříletá snoubenka Anežka odjela do Polska v doprovodu desetileté sestřičky Anny. Lze předpokládat, že za svým snoubencem, aby si mohli spolu hrát. Ti dva se však ještě dlouho neviděli. Anežka s Annou byli na vychování v cisterciáckém klášteře v Třebnici, což byl nepochybně nezáviděníhodný osud pro tříleté děcko. Nikdo se neohlížel na takový detail, jak se té holčičce líbilo (či spíše nelíbilo) v cizí zemi bez jediného blízkého člověka. Mnohem důležitější byl zájem dynastie. 

Anežka prožila v Polsku tři roky. Ale svatba se nekonala, protože dětský ženich zemřel. Co s malou Přemyslovnou? Její pobyt v Polsku se stal bezpředmětným. Vrátila se domů. Přemyslova moc ovšem zatím vzrostla a příbuzní na něj naléhali, aby jí vyhledal nějakého královského ženicha. „Doma“ se ocitla zase v klášteře, tentokrát doksanském. Učila se písmu a pravdám svatého náboženství přesně dva roky. Pak se opět vynořila otázka svatby.

„Když jí bylo osm let, stala se krásnější, než může býti lidské stvoření. Vlasy měla hnědé, drobounce kadeřavé, nos jemný, hrdý, dobře utvářený, tvář hebkou a zářivou,“ popisuje Anežku romanopisec Vladislav Vančura. Bůhví, kde její popis sehnal, ale zdá se, že nepřeháněl.

Přemyslovská princezna Anežka musela být nepochybně kráska. Navíce se zřejmě už tehdy začala projevovat její dobrota a široké srdce a také se ukázala jako společenská dívenka, což z ní činilo mimořádně atraktivní nevěstu. Prý se začalo šeptat o tom, že královská koruna je pro ni málo a zmiňovalo se jméno Jindřicha, který se měl stát císařem.

Budoucí císařovna

O svatbě uvažoval hlavně tatínek Přemysl Otakar. Nelíbilo se mu, že řeholnice mají na Anežku příliš silný vliv a nehodlal se vzdát své dcery, která vyrůstala ve sličnou dívku a mohla se stát důležitou figurkou na šachovnici jeho mocenských zájmů. Takže se Anežka po pěti letech pobytu v klášterech mohla vrátit zpátky na Pražský hrad. Ale jenom na skok.

Zasnoubili ji v osmi letech Jindřichovi, synovi německého císaře Fridricha. Bylo mu zatím teprve devět let, ale byl to předpokládaný dědic císařského trůnu. Pokud by se ti dva snoubenci vzali, stala by se česká princezna císařovnou. O to taky českému králi šlo – spojit přemyslovský rod s císařským rodem Štaufů. Na věno své nejmladší dcery obětoval 30 000 hřiven stříbra. Český král na to měl. Anežka uvykla myšlence, že bude císařovnou. Odešla z kláštera, žila na dvoře rakouského vévody Leopolda a dcera toho vévody Markéta se stala její přítelkyní. Vzdělávaly se spolu v naukách, sdílely stůl, a nakonec sdílely i stejnou naději.

Budoucí svatbu Anežky s Jindřichem měl dojednat, zařídit a zprostředkovat rakouský vévoda Leopold, když u něj Anežka trávila šestý rok svého dospívání. Jenže tenhle Leopold byl náramný intrikán. Dosáhl toho, že se císařský dvůr začal poohlížet po jiné nevěstě. Leopold přesvědčil neznámým způsobem patnáctiletého ženicha Jindřicha, že Anežku vlastně nechce. „Ano, Anežku nechci a nikdy si ji nevezmu,“ prohlásil.

Podraz Rakušanů

Kandidát na císařský trůn si měl vzít nevěstu z Anglie či z Francie, což by zaručilo spojení s tehdejšími mocnostmi. Ale nakonec si k všeobecnému překvapení vzal Markétu. Tu Markétu, co s ní Eliška v Rakousku vyrůstala, dceru čiperného vévody Leopolda.

Je to trochu paradox, k němuž přidružíme hned další. S touhle Markétou uzavřel sňatek o čtvrt století později Přemysl Otakar II., syn Václava I. A protože tento druhý Přemysl Otakar byl Anežčiným synovcem, stala se Anežce její přítelkyně z mládí vlastně neteří. To už jí ovšem bylo skoro padesát a jde o úplně jiný příběh.

Vraťme se zpět do roku 1225, kdy se konala svatba Jindřicha s Markétou. Pro Anežku to znamenalo konec všech plánů. Nezbývalo jí nic jiného, než se opět vydat zpátky domů. Podruhé v jejím čtrnáctiletém životě. Mezi Přemyslovci a rakouskými Babenberky vzplálo nepřátelství, ale ji tížily hlavně stesk, lítost a ponížení. Cítila hořké osamocení a není divu, že začala toužit po klášterním životě blízko Bohu a daleko od všech intrik.

Další potenciální manželé

Ale ještě nebyl všem zasnubovacím snahám konec. Královských děcek se totiž nikdo na nic neptal. Svatební smlouvy byly běžnou součástí politiky a city nikoho moc nezajímaly. Ani královské rodiče. Mezitím se stačil český král Přemysl Otakar I. pořádně rozzuřit, protože to, co mu udělal rakouský vévoda, byl podraz, který si žádal být řádně vyplacen krví. 

Mezi Českým královstvím a Rakouským vévodstvím to tenkrát opravdu vřelo, ale nezdá se, že by se válečné štěstí přiklánělo na jednu stranu. Vzájemné půtky pak sice trvaly až do roku 1246, kdy Babenberkové vymřeli po meči, ale Přemyslova trestná výprava skončila zkrátka nezdarem a ničeho nedosáhla. A zatímco se v Rakousích a na Moravě bojovalo, v Praze se začala střídat poselstva. Dostavila se delegace od anglického krále Jindřicha Plantageneta a rovněž bývalý Anežčin snoubenec Jindřich učinil jakýsi trapný pokus o návrat, přestože byl už ženatý s Markétou, což mu zjevně nijak nepřekáželo. 

Tenhle Jindřich byl ostatně znám svým prostopášným životem. Musel zasáhnout pantáta císař Fridrich II. Jindřicha s Markétou smířil a pak je pro jistotu poslal na dalekou Sicílii. Možná to udělal proto, že zrovna ovdověl a v krásné české princezně našel zalíbení. Když si Anežka nevzala jeho syna, proč se s ní nemohl oženit tatínek? V té době to nebylo vůbec nic divného, že se měla Anežka stát ženou muže, který měl být původně jejím tchánem.

Bratr s porozuměním

Anežka však tehdy už prosadila svou svobodnou vůli. Měla všeho už dost. Měla dost světa mocných, odmítla císařskou korunu, kterou jí Fridrich nabízel, a rozhodla se. Zdá se, že tentokrát se už skutečně mohla rozhodnout. Její otec Přemysl Otakar I. totiž roku 1230 zemřel a nenašel se nikdo, kdo by ji od jejího rozhodnutí mohl odvrátit. Ani bratr Václav, který právě nastoupil na trůn. Ten už vůbec ne. Poslechněme si, co o své sestře napsal později papeži: „Abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi lidmi smrtelnými.“ Václav nechal Anežce v rozhodování naprostou volnost.

Proč tu zprávu Václav papeži vlastně psal? Naznačil totiž Řehořovi IX. svou ochotu ke spolupráci. Anežka mu dala příležitost, aby uvedla nové řehole minoritů a klarisek do Prahy. Sama se také klariskou stala. Navíc byla sestřenicí svaté Alžběty Uherské (přes matku Konstancii), jejíž pověst a zázraky hýbaly tehdy veškerým křesťanstvem. Častými dopisy dávala o sobě vědět papeži, který Alžbětu za světici vyhlásil a ony řehole sám založil. Proto také dával k Anežce zvláštní šetrnost najevo.  

Nové kláštery

Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál. Královna Konstancie už měla v zakládání zkušenosti. Díky ní vznikl například klášter Porta coeli u Tišnova nedaleko Brna. Nový špitál začal vyrůstat v sousedství nového kostela sv. Haštala.

Slovo špitál v sobě tehdy zahrnovalo nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Anežka vlastně zahájila výstavbu sítě špitálů po celé zemi. Další byly založeny ve Stříbře, v Mostě, Chebu, Klatovech. Šlo o velké sociální a zdravotnické dílo – v těch časech absolutně bez konkurence.

Příští rok přibyly v blízkosti špitálu dva kláštery. Mužský klášter menších bratří svatého Františka, a jeho ženský protějšek: klášter řádu svaté Kláry. Oběma klášterům věnovala Anežka celé své královské věno. Opět to byl velkolepý podnik, který tehdy, ale ani později neměl v Čechách obdoby. Do nového řádu klarisek bylo uvedeno pět řádových sester, které přišly z italského Assisi, a s nevelkým odstupem je následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením byl vstup princezny Anežky Přemyslovny do řádu. Byla jí 23 léta, když se stala abatyší. 

Sen o novém řádu

Zdánlivě měla, po čem toužila. Ale ona chtěla položit základy úplně novému řádu. To by znamenalo víc, než „jen“ přivést cizí řád k nám. Papež Řehoř, který františkánský řád před léty zakládal, byl vůči Anežce slušný a zdvořilý, ale opatrný. Nemohl nevidět rozdíl mezi původním ideálem a expanzí řádu po celé Evropě. Tu doprovázely nemalé majetkové zisky. Sama Anežka hlásala návrat k prvotní chudobě. Vzdala se v klášteře hodnosti abatyše a dál užívala jenom titulu „starší sestra“. Vzdala se také špitálu a statků, spadajících pod správu kláštera.

Tak proč jí papež nechtěl vyhovět? To bohužel nevíme, nejspíš prostě nechtěl. Možná papežská kurie neměla zájem na další české světici. Zakladatelé nových řádů, pokud je kurie uznala, se stejně jako mučedníci stávali světci. Anežka podnikala, co mohla, aby se jí její sen o prvním českém řádu vyplnil. Velice pilně si o této věci dopisovala se svatou Klárou. Nakonec pomohl přirozený vývoj a podařilo se založit aspoň mužský řád. 

Světlo smíření a práva

I do ticha kláštera pronikal hluk českých dějin. Roku 1249 došlo v klášteře u Anežky ke smíru mezi jejím bratrem, Václavem I., a synovcem, kralevicem Přemyslem Otakarem II. Byla to právě Anežka, sestra a teta těch dvou rozvaděných kohoutů, které se povedlo, že k sobě našli cestu. Po bitvě na Moravském poli (1278) se stal klášter útočištěm žen královské rodiny. V době „Braniborů v Čechách“, v tom čase hladomoru a bídy, ve kterém byl následník trůnu a Anežčin prasynovec Václav II. v internaci na Bezdězu, představoval Anežčin klášter nejenom naději, ale přímo symbol české nezávislosti. Anežka Přemyslovna, tehdy sedmdesátiletá, stála v klášteře nepokořeně jako pečeť českého práva.

TIP: Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

Uprostřed hladomoru a běd zemřela vyčerpáním a hladem 2. března 1282. Byla představenou kláštera po 46 let – po většinu té doby vlastně neoficiálně. Pod jejím vedením a vlivem se tu vystřídalo několik generací sester. Anežka poznala, že její život končí, a proto v přítomnosti sester a menších bratří přijala pomazání nemocných. Anežka je chtěla potěšit, probděla s nimi celou noc. Druhý den se jí ulevilo a její tělo vyhublé dlouhými půsty a stářím zářilo (jak praví svědectví autora legendy) až do dvanácté hodiny. Okolo třetí hodiny odpoledne Anežka zemřela. 

Mezinárodnímu týmu astronomů pod vedením vědců z Max Planck Institute for Astronomy se podařilo pořídit úžasné záběry probíhajícího procesu formování planet v okolí mladé trpasličí hvězdy PDS 70. Pomocí přístroje SPHERE – jednoho z nejvýkonnějších lovců exoplanet současnosti – získali první spolehlivá pozorování mladé planety označené PDS 70b, která si razí cestu hmotou protoplanetárního disku obklopujícího mateřskou hvězdu.

Planeta je na těchto nových záběrech zachycena velmi zřetelně jako jasný bod ležící vpravo dole od zastíněného středu snímku. Ve svém systému se nachází asi tři miliardy kilometrů od centrální hvězdy, což je zhruba srovnatelné se vzdáleností Slunce a planety Uran. Analýza ukázala, že PDS 70b je obří plynnou planetou o hmotnosti několikrát převyšující Jupiter. S povrchovou teplotou kolem 1 000 °C je mnohem teplejším světem, než jakákoliv z planet Sluneční soustavy.

Planeta s oblačnou atmosférou

Objev průvodce hvězdy PDS 70 je mimořádně zajímavým vědeckým výsledkem, který již vyústil v další následný výzkum tohoto systému. Dalšímu vědeckému týmu, na jehož práci se podílí také řada astronomů z objevitelské skupiny, se v několik uplynulých měsících podařilo provést následná detailní pozorování mladého planetárního průvodce hvězdy PDS 70. A získali nejen mimořádně detailní snímek disku s planetou uvedený v této zprávě, ale podařilo se jim pořídit také spektrum planety. Pečlivá analýza ukázala, že atmosféra planety je zahalena oblaky.

„Tyto výsledky nám přinášejí nový pohled na složité a málo pochopené rané fáze planetárního vývoje,“ říká André Müller, vedoucí druhého týmu, který zkoumal tuto mladou planetu. „Potřebovali jsme pozorovat planetu v disku u mladé hvězdy, abychom skutečně pochopili procesy stojící za formováním planet.“ Na základě známých fyzikálních vlastností této planety a její atmosféry budou astronomové schopni testovat teoretické modely popisující formování planet.

Cestovatelsky už jsme absolvovali leccos, a tak se naše zraky začaly podvědomě orientovat na co nejneobvyklejší výzvy. Tak došlo k tomu, že jsme v prosinci 2011 podnikli netradiční expedici na západní pobřeží USA. Za cíl jsme si dali projet ve dvou lidech během osmi dnů z jihu na sever Everglades a přitom po moři obeplout nejjižnější pevninský bod USA – legendární Cape Sable. Pokud byly naše informační zdroje spolehlivé, stejnou výpravu kombinující dlouhé etapy v Everglades i po moři před námi ještě žádný Čech nepodnikl. Čekalo nás 180 kilometrů skutečné divočiny bez zdroje pitné vody, z velké části v labyrintu mangrovových ostrůvků mezi krokodýly, aligátory a žraloky.

Do království aligátorů

Naším východiskem bylo městečko Flamingo na samotném jihu Everglades. Tam jsme vyložili půjčené kajaky a nacpali je až po okraj vybavením, jídlem a pitnou vodou. Ještě před tím jsme ale museli v kanceláři správců parku přesně den po dni registrovat plán cesty a rezervovat konkrétní tábořiště na každý den. V poměru k rozloze Everglades je totiž tábořišť poměrně málo a můžete si je rezervovat nejdříve 24 hodin před začátkem výpravy. Plánování je klíčem k úspěchu, protože kromě mořských pláží Cape Sable je kvůli všudypřítomné vodě možné spát jen na několika malých, uměle postavených molech zvaných „chickees“. Na ty se ale často vejde jen jediný stan. Pokud vám tedy důležitou Chickee vyfoukne nějaký rybář s motorákem, může se klidně stát, že si do cestovního plánu denní etapy musíte přihodit dalších 20 kilometrů, abyste se dostali k dalšímu nejbližšímu tábořišti.

Ještě ve Flamingu nás v přístavu uvítala skupina kapustňáků. S těmi už jsme se ale stihli dostatečně seznámit o kus severněji v městečku Crystal River, kde jsme je skoro týden drbali na břiše. Takže jsme se s těmito sympatickými savci z řádu sirén (Sirenia) moc nezdržovali a vyrazili směrem na sever do říše aligátorů. Už jsme se nemohli dočkat, až je budeme pozorovat z kajaků přímo v jejich království.

Hlavně obezřetně

Při pádlování vodami Everglades uvidíte aligátory polehávat v okolních magrovech nebo s opatrnou zvědavostí plavat nedaleko od vašeho člunu. Ještě častěji je ale jen uslyšíte, jak z obavy před vámi s hlasitým šplouchnutím sklouznou do vody, protože na břehu si připadají zranitelní. Občas vás taky mohou vyděsit gejzíry vody, které začnou z ničeho nic vystřikovat přímo u vašeho kajaku. Pravděpodobně jde ale jen o aligátora, kterého při odpočinku těsně pod hladinou vylekalo pádlo a teď se jen rychle snaží dostat z jeho dosahu. Pravidlo číslo jedna zní, že když se vás velcí dravci bojí, je všechno v pořádku.

Aligátoři mohou být člověku nebezpeční, ale nehod se stává jen velmi málo. Navíc většinou souvisí s nedodržením základních pravidel bezpečného pohybu v oblasti jejich výskytu. Hlavní je vydržet se nekoupat na místech, kde se aligátoři vyskytují, a už vůbec ne se psy, které zubatí plazi milují. Také je důležité aligátory nekrmit, nechodit v noci blízko k vodě a dávat pozor, kam v přírodě šlapete. Obezřetní buďte i v případě, že uvidíte mláďata, protože jejich máma určitě nebude daleko a může být velmi agresivní. Obecně platí, že přes zimu jsou aligátoři výrazně méně nebezpeční než v létě. Jsou o něco menší než krokodýli a kusy dlouhé přes 3,5 metru potkáte jen občas. Velký čtyřmetrový aligátor ale může vážit i půl tuny a největší zdokumentovaný jedinec byl dlouhý téměř šest metrů. Přesto, když dodržíte základní pravidla, jsou rizika velmi malá.

Nepříjemní průvodci

Na aligátory jsme si brzy relativně zvykli, ale lehce nervózní jsme začali být z občasných návštěv žraloků, kteří se kolem nás brzo objevili. V okolí Everglades se často vyskytují nebezpeční žraloci býčí, velcí a nádherní žraloci citronoví nebo skákající žraloci krátkoploutví. K dobrému pocitu z tohoto doprovodu nepřispíval ani fakt, že na Floridě je celosvětově zaznamenán největší počet útoků žraloků na člověka. Kalná a naprosto neprůhledná voda nechává dost prostoru pro fantazii, a tak si můžete jen domýšlet, jestli je dvaceticentimetrová zahnutá ploutev, která v těsné vzdálenosti zezadu sleduje váš kajak, vidět celá, nebo jde jen o vyčuhující špičku.

Všimli jsme si, že žraloci zřejmě s oblibou loví v mangrovových mělčinách, kterými jsme projížděli. Voda od lovících žraloků před námi stříkala vysoko do vzduchu a jeden středně velký kus dokonce vyskočil nedaleko od nás celý z vody. Výsledkem bylo, že u nás začala vzrůstat nechuť z jakéhokoliv důvodu na kajaku eskymovat nebo dokonce z lodi vyplavat. Dost na tom, že jsme pořád čekali, jestli nám něco nechňapne po pádle, protože i takové případy se prý stávají. Pravidlo číslo dvě zní, že když před vámi velcí dravci nemají respekt, je to důvod ke zvýšené opatrnosti.

Z problému do průšvihu

Třetího rána nás ještě před vyjetím na vodu přivítalo přímo u tábořiště velké hejno zhruba deseti mohutných žraloků. Chtěl jsem otestovat, jak moc se budou zajímat o dění ve svém okolí a hodil jsem těsně ke břehu pár mušliček. K místu hned připlaval jeden z návštěvníků, a jak v mělké vodě dřel břichem o dno, nakláněl se až na bok. Měli jsme obavy, že by mohlo jít o agresivní žraloky býčí, ale odliv by nás brzo uvěznil na mělčině, takže jsme stejně museli na moře. Vzhledem k malému ponoru kajaků jsme zvolili strategii držet se v nejmělčí vodě u břehu tak, aby nás žraloci nemohli podplouvat a my o nich měli dokonalý přehled.

Strategie skvěle fungovala a žraloci nás jen z nějakých dvaceti metrů hlídali, jak v přílivovém proudu s pocitem relativního bezpečí plujeme podél mangrovů do ústí blízké řeky. Tam jsme se ovšem z ničeho nic ocitli přímo uprostřed houfu velkých mořských krokodýlů. Dva obzvlášť mohutné kusy se slunily na břehu asi dvanáct metrů od našich kajaků, a to i přes to, že vzácný severoamerický mořský krokodýl je pověstný svojí plachostí. Podle všech dostupných informací má zmizet dřív, než se k němu člověk přiblíží na čtvrt kilometru. Bohužel, tyhle informace krokodýli zřejmě neměli k dispozici.

Co nejrychleji zmizet

Tři ohromné krokodýly jsme měli na břehu po levici, dva před sebou ve vodě a další dva až tři po pravici, kde se o pozice dělili se žraloky. Všichni nás zvědavě sledovali, jako by si nebyli úplně jisti, zda mohou věřit vlastním očím. Jinak se ale evidentně neměli k žádné potenciálně nebezpečné akci, takže jsme usoudili, že si můžeme dovolit malou pauzu. Přestali jsme pádlovat a začali fotit.

Po chvíli se ale jeden ze šupinatých obrů na břehu zvedl do úrovně našich očí (z kajaku má člověk trochu jinou perspektivu), důkladně si nás prohlédl, vklouzl do vody a začal plavat směrem k nám. V té chvíli jsme se rozhodli raději z krokodýlího teritoria zmizet. Nekompromisně jsme propádlovali ze sevření ven směrem, kde bylo zubatých tlam relativně nejmíň. Pravidlo číslo tři totiž zní, že když se o vás velcí dravci zajímají a jdou si vás prohlédnout zblízka, je čas co nejrychleji zmizet, abyste později vůbec měli možnost řídit se podle nějakých pravidel.

V kontaktu s divočinou

Setkáními s velkými zvířaty ale přírodní zážitky z Everglades nekončí. Dravci dodávají výpravě krásu a dobrodružství, ale skutečné problémy paradoxně způsobují zvířátka malá až skoro neviditelná. Mluvíme o komárech a malinkatých kousavých muškách známých jako „no-see-ums“. Při pádlovaní na vodě, když svítí sluníčko nebo fouká vítr, nebývá hmyz problém. Ale za soumraku a za úsvitu vám bzučící trapiči dokáží připravit hotové peklo.

Na komáry celkem zabírá repelent a moskytiéra, stačí je za každou cenu udržet mimo stan a nosit síťku přes hlavu. Kousavé mušky ale repelent spíš nabudí. Pod síťku přes hlavu vám klidně vlezou, takže možností ochrany moc není. Někdy byly jejich roje tak husté, že člověk bez síťky skoro nemohl dýchat, a tak jediné, co můžete udělat, aby vás nedohnaly k šílenství, je snažit se v kritických denních dobách zůstat ve stanu. V praxi to vypadá tak, že při bezvětří musíte do stanu někdy už hodinu před západem slunce, a tak se opravdu snažíte, abyste denní etapu zvládli včas. Vstávat před osmou pak nemá vůbec cenu, pokud opravdu, ale opravdu nemusíte. Naštěstí je však kousavý hmyz sezónní záležitost a tak se mu lepším načasováním výpravy můžete i skoro úplně vyhnout.

TIP: Největší krokodýli světa: Rekordmani současnosti i minulosti

Everglades si pro vás dokáže připravit novou výzvu na každý den a někdy dá člověku pořádně zabrat. Jindy ale jen klidně pádlujete divokou přírodou nebo odpočíváte daleko od lidí na prosluněné chickee. Kolem vás propluje delfín, vzlétne hejno ibisů a kousek od vás se mezi mangrovy nerušeně vyhřívá aligátor. V té chvíli si uvědomíte, že tak nádherný a silný pocit z kontaktu s divočinou vám dá málo míst na světě. Krásy Everglades nejsou pro každého, ale snad právě proto si odsud i po krátké návštěvě odnesete zážitky na celý život.

Je dnes na Marsu život? V tuhle chvíli nevíme. Nevíme ani to, jestli život na rudé planetě existoval, když to byl svět s většímu množství vody a vzduchu. Teď se ale poněkud změnila situace, když planetární vědci pomocí radaru objevili na Marsu podzemní jezero s kapalnou vodou.

Před pár dny badatelé ohlásili, že pod jižním pólem rudé planety v oblasti Planum Australe, v hloubce asi 1,5 kilometru, je se vší pravděpodobností jezero kapalné vody o velikosti asi 20 kilometrů. Není jasné, jak je hluboké, ale mělo by to být nejméně pár desítek centimetrů. Snad každého po ohlášení takového objevu napadlo, jestli by v takovém jezeru mohl být nějaký jednoduchý život?

Jezero pod jižním pólem Marsu

Podle odborníků, kteří to vyjádřili stručně a jasně, nevíme. Prozatím se můžeme orientovat podle zkušenosti s podobnými případy na Zemi. Vědci už objevili izolovaná jezera pod ledem v Antarktidě, tedy v těch nejméně přívětivých místech na Zemi. A přesto jsou plná mikrobiálního života. Podmínky v jezeře na Marsu by ve skutečnosti měly být o něco méně drsné, než pod ledem Antarktidy.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Voda je každopádně nezbytnou podmínkou pro výskyt života pozemského typu. Teď můžeme počítat s tím, že na Marsu taková voda nejspíš je, snad i dlouhodobě, i když pod povrchem. Otázkou je, kdy se odhodláme poslat na jižní pól Marsu průzkumníky, aby to tam pořádně prozkoumali.

Globální oteplování přináší řadu změn. Některé jsou velmi nápadné, jiné snadno přehlédneme. Řady takových změn se obáváme, ale některé mohou být i docela estetické. Právě to se týká nočních svítících oblaků.

Za rozbřesku či při soumraku se občas objeví pěkný úkaz. Jsou to nejvyšší ze všech oblaků, která se vyskytují 80 až 85 kilometrů nad zemí. Tvoří je malé krystalky zmrzlé vody, které jsou ozařovány slunečním svitem zpoza horizontu.

TIP: Tajemství kondenzačních stop: Žádná konspirace, ale globální oteplování

V poslední době jsou noční svítící oblaka stále častější a lépe pozorovatelná. Doposud jsme je mohli pozorovat v letních měsících a zhruba od 50 stupně severní či jižní zeměpisné šířky. Díky globálnímu oteplování se to ale mění. Odborníci se domnívají, že kvůli oteplování je ve výšce kolem 80 kilometrů výrazně více vodní páry a tím pádem i více krystalků ledu. Naše noci teď budou zářivější.

Přibližně 1 200 km jihozápadně od argentinského Buenos Aires se v zálivu Golfo Nuevo rozkládá zdánlivě obyčejné pobřežní město Puerto Madryn. Ve skutečnosti je však v mnohém unikátní: Především tvoří bránu k jedné z nejkrásnějších pobřežních oblastí s divokou faunou, a to na poloostrovech Valdés a Punta Tombo. 

Kořeny Puerto Madryn – první obce, kterou v Argentině založili přistěhovalci z Walesu – sahají až do roku 1865. Dnes se jedná zejména o plážové letovisko a cílový přístav vyhlídkových lodí brázdících jižní Atlantik. Tamní písečné pobřeží přímo vybízí k opalování, plavání, potápění i windsurfingu. Zmíněné aktivity organizuje celá řada tzv. balnearios – letovisek, kde kromě půjčoven nejrůznějšího vybavení najdete i kavárny a bary. 

Historických domů stojí naopak ve městě jen hrstka. Patří k nim především opravená stavba Chalet Pujol, kde sídlí muzeum oceánografie a přírodních věd. V budově z roku 1917, korunované mohutnou kopulí, můžete v prosvětlených vitrínách obdivovat mořský ekosystém regionu a připomenout si i místní velšské dědictví. 

Mezi velryby a buřňáky

Hlavní chloubu města ovšem představuje ekologické a kulturní středisko Ecocentro Puerto Madryn, jež vzniklo v tradičním koloniálním stylu s doteky viktoriánské architektury. V atriu i mezipatře najdete expozice mořského života a z třípatrové věže se otevírá jedinečná vyhlídka na poloostrov Valdés. Kromě trvalých expozic láká centrum na mnoho dočasných výstav výtvarného umění, obvykle s ekologickou tematikou. 

Hlavní atrakci však představují velryby, které připlouvají v zimě a lze je pozorovat přímo u břehu. Turistům, kteří se chtějí kochat pohledem na gigantické kytovce, stačí zamířit po štěrkové cestě pouhých 17 km na sever od města, kde velryby plavou přímo u pláže El Doradillo. Asi 15 km jihovýchodně od Puerto Madryn se zas rozprostírá chráněná oblast Punta Loma. Proslula výskytem lachtanů hřívnatých, ale i mnoha druhů ptáků, včetně buřňáků obrovských, kteří se podobají rackům a mají rozpětí křídel až 2 metry. 

V mořích i na souši 

Poloostrov Valdés, podobný ostří středověké sekery, vyčnívá přímo do jižního Atlantiku. Pokrývá jej převážně pustá půda se solnými jezírky a kopce s křovisky. Pláže a tamní vody ovšem hustě zabydlela mořská fauna, a oblast tak od roku 1999 figuruje na seznamu UNESCO. Valdés zároveň nabízí jednu z nejvítanějších atrakcí atlantického pobřeží: Lze tam spatřit velryby jižní, rypouše, lachtany hřívnaté, mnoho ptačích druhů a s trochou štěstí i kosatky. Velryby připlouvají v červnu a zůstávají do poloviny prosince, tučňáci se v místě kolébají zhruba od října do března a kosatky se objevují během přílivu od února do dubna. 

Na souši se pak pohybuje například lama guanako podobná velbloudovi, jež spásá vnitrozemské křoviny i chaluhy na pobřeží. S výškou až 115 cm a váhou i 120 kg se řadí k největším divoce žijícím suchozemských zvířatům Jižní Ameriky. K výrazným obyvatelům regionu patří také nandu pampový – nelétavý opeřenec podobající se pštrosovi, kterého lze potkat, jak křižuje tamní prašné cesty.

Po stopách lidu Tehuelche

V informačním centru parku – na šíji Istmo Carlos Ameghino, jež spojuje Valdés s pevninou – zjistíte víc o historii národní turistické rezervace, která na poloostrově vznikla již v 60. letech minulého století. Dozvíte se například, že už před 14 500 lety žili v oblasti lovci a sběrači kmene Tehuelche, kteří prosluli i jeskynním uměním. Španělé a Argentinci později v regionu získávali sůl a vyrostla tam rovněž řada ovčích farem, z nichž mnohé fungují dodnes. 

Ostrov Isla de los Pájaros na severní straně úžiny, přímo u břehu zálivu Golfo San José, se stal domovem hnízdících kormoránů, racků, volavek a v létě také hrabavých tučňáků magellanských. K mělkým vodám zálivu Golfo Nuevo, kde v zimě a na jaře vyvádějí mláďata velryby jižní, se nejsnáz dostanete přes Puerto Pirámides, jedinou vesničku na poloostrově. V zimě odtud vyplouvají lodě s návštěvníky dychtícími pozorovat velryby, v létě pravidelně přijíždějí argentinští turisté i zahraniční milovníci divoké zvěře. 

Pobřeží lachtanů 

Téměř uprostřed poloostrova vznikla tektonickým propadem proláklina Salinas Grandes: Sahá 42 m pod hladinu moře, a představuje tak nejnižší bod jihoamerické pevniny. Kdysi sloužila jako zdroj soli prvním majitelům ovčích farem. 

Na jihovýchodě poloostrova se tyčí výběžek Punta Delgada s výrazným majákem, od nějž vede příkrá stezka k přílivovým jezírkům a na písečné pláže. V létě na ně vylézají rypouši a po celý rok žijí u tamních břehů lachtani hřívnatí. Nejpůsobivější pohled ovšem skýtají kosatky, které se vrhají na pláž, aby stáhly lachtaní mláďata do oceánu. 

Ohrožený svět tučňáků 

Přibližně 100 km jižně od Puerto Madryn stojí za návštěvu i přírodní rezervace Punta Tombo: Buřňáci obrovští tam plachtí nad břehem, nelétavé kachyně patagonské pádí skrz příboj, kormoráni sedí ve skalních hnízdech a černobílí ústřičníci s rudými zobáky se toulají mezi skalisky. 

Největším lákadlem však zůstávají tučňáci magellanští: V místě se vyskytují od půlky září do začátku dubna a někdy jich bývá i půl milionu. V Punta Tombo hnízdí a připravují se na migraci do Brazílie, kde tráví chladnější polovinu roku. K argentinskému pobřeží se znovu vracejí v září se studenými proudy bohatými na ryby, takže se cestou před zahnízděním vykrmí. Navzdory ohromným počtům ovšem čelí ohrožení – hlavně kvůli nadměrnému výlovu patagonských sardelí, jež tvoří hlavní součást jejich jídelníčku, a únikům ropy podél jihoamerického pobřeží.

Od začátku února 1942 se část eskadry JG 27 nacházela na severoafrické základně Martuba. Polohu letiště Britové dobře znali, a tak na ně často útočili. K jednomu takovému přepadu došlo i večer 15. února, kdy německá hlásná služba trestuhodně zaspala a k základně se nečekaně přiblížila velká formace dvaceti Curtissů Kittyhawk od 94. a slavné 112. perutě RAF.

Image

Čtěte také

Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe (1)

Žraloci útočí

Druhá jmenovaná jednotka patřila k nejúspěšnějším v řadách Královského letectva a do širšího povědomí vstoupila především charakteristickými žraločími tlamami na přídích svých strojů. Dvacítka kittyhawků se přehnala nad letištěm Martuba a kropila vzletovou dráhu záplavami střel ráže 12,7 mm. Nálet zastihl na zemi i Obfw. Otto Schulze. Přes nízkou hodnost šlo o velmi zkušeného stíhače, který měl tou dobou na kontě již 39 sestřelů.

Útoku na svou základnu nehodlal nečinně přihlížet a vyrazil ke svému stroji. Mechanici před náletem opravovali jeho motor, který měl proto sejmuté kryty. Když však zpozorovali pádícího Schulze, okamžitě pochopili jeho úmysly a dali se do práce. Kryty bleskově zapadly na místo, další dva muži zatím roztočili kliku startéru a Daimler-Benz se rozeřval na plný výkon. Schulz se mezitím nasoukal do popruhů padáku a usadil se v sedačce Messerschmittu Bf 109 F-4 Trop. Do půl minuty letoun vyrazil po vzletové dráze.

Proti přesile

Britské stíhačky už odlétaly, ale Schulz měl rychlejší stroj a několik kilometrů od Martuby je dohnal. Je velmi pravděpodobné, že piloti 94. perutě osamoceného stíhače vůbec nezpozorovali. V rozmezí tří minut poslal Schulz k zemi tři kittyhawky a po chvíli ještě čtvrtý. Jeho vítězství je o to cennější, že britské záznamy ho potvrzují v plném rozsahu a čtyři kittyhawky 94. perutě se z akce skutečně nevrátily. V jednom z nich nalezl smrt velitel jednotky S/Ldr. Ernest Mason, letecké eso 18 potvrzenými vítězstvími.

Let Otto Schulze ale ještě nekončil. Asi po pěti minutách totiž narazil na vracející se stíhačky od 112. perutě a znovu zaútočil. Svou palbou těžce poznamenal jeden kittyhawk, ale britský pilot tentokrát zvládl dostat letoun na mateřské letiště. Celá akce netrvala ani deset minut a Schulz se již vracel nad Martubu a zakýval křídly na znamení vítězství. Všichni na zemi se radovali ze sestřelu, stroj však začal stoupat a ještě jednou nalétl na letiště. Schulz opět zakýval křídly, otočil se a zakýval potřetí a pak počtvrté a popáté! Na zemi propuklo obrovské nadšení. Ještě ten večer mu mechanici v letištním baru na krk připjali velký, z plechu vystřižený, „Rytířský kříž”. Ten pravý mu za několik dní předal osobně maršál Albert Kesselring.

Bujarý večer

Major Josef Priller měl v červnu 1944 na kontě již 96 sestřelů a velel JG 26 u průlivu La Manche. Krátce před spojeneckým vyloděním ale velení Luftwaffe rozhodlo většinu jednotky přesunout dál do vnitrozemí a na letišti u Lille zůstala pouze štábní letka této eskadry. Z Prillera tak po dlouhé době spadla tíže velení a večer 5. června spolu se svým „číslem“ a přítelem Uff z. Heinzem Wodarczykem se rozhodl ztrestat několik lahví koňaku. Do postelí doklopýtali pozdě po půlnoci a Prillerovi připadalo, že spal jen několik okamžiků, než se rozdrnčel telefon.

Když nahmatal sluchátko, ozval se mu operační důstojník 2. stíhacího sboru a oznámil mu, že právě začala invaze a že má u své JG 26 vyhlásit pohotovost. V Prillerovi vzkypěla zlost a rozeřval se na důstojníka: „Copak vy hlupáci nevíte, že tu mám jen dvě mizerná letadla? Komu si, k čertu, myslíte, že mám vyhlásit pohotovost? Já už jsem v pohotovosti, Wodarczyk je v pohotovosti!“ Pak praštil sluchátkem. Telefon ale později zazvonil znovu a Priller se dozvěděl, že jeho JG 26 dostala rozkaz k přesunu do Poix a že tam má odeslat i zbytek pozemního personálu.

Výlet nad invazní pláž

Dostal informaci, že invaze probíhá v Normandii u Caen a že tam má podniknout průzkumný let. Zařídil tedy vše potřebné a šel pro Wodarczyka, kterému před startem řekl: „Zůstali jsme jen my dva. Nesmíme se proto od sebe oddělit. Hlavně dělej všechno přesně jako já a sleduj každý můj pohyb! Létáme spolu už dlouho, ale nemyslím, že se dnes vrátíme.” Po vzletu se drželi co nejníž nad zemí a snažili se tak uniknout stovkám nepřátelských letounů. Pak vystoupali do mraků, z kterých se vynořili přímo nad invazní pláží Sword u Sienské zátoky.

Naskytl se jim fantastický pohled na flotilu lodí táhnoucí se od obzoru k obzoru. Invazní čluny chrlily pěchotu přímo pod nimi. Priller popřál Wodarczykovi hodně štěstí a sklopil nos svého Fw 190 k útoku. Nebylo potřeba mířit, oba Jagdflieger přelétali nad pláží plnou vojáků, drželi prst na spoušti a pálili ze všech hlavní. I když se také stali terčem intenzivní protiletadlové palby, zůstali nezasaženi, po jednom průletu oba přitáhli a vystoupali zpět do mraků, aby se ukryli před nepřátelskými stíhačkami, jež viděli vysoko nad sebou. Priller i Wodarczyk měli obrovské štěstí, že navzdory mnohonásobné přesile oba unikli a bezpečně přistáli na domovském letišti.

Italští inženýři se při vývoji robota Centauro nepochybně inspirovali ve své vlastní mytologii. Robot má dvě paže a čtyři nohy, i když na rozdíl od mytologických jmenovců kentaurů na nich nemá kopyta nýbrž kola. Stejně tak se Centauro svojí výškou 1,5 metru a váhou 93 kg blíží spíše člověku, nikoliv koni.

Robustní Centauro je výkonný a stabilní, což mu dává výhodu pro akce v náročném prostředí. A právě tam by se Centauro měl uplatnit. Je navržený jako záchranář při přírodních i technologických katastrofách.

TIP: Dálkově řízený robotický hasič WALK-MAN si poradí s nebezpečným požárem

Centauro dokáže chodit po schodech, a se svými koly se také může rychle pohybovat po plochém podkladu. Uzvedne těžké věci, a když na to přijde, tak je to i obstojný karatista. Úderem robotické ruky dovede přerazit dřevěné prkno. Centauro nepoužívá karate údery kvůli boji s nějakým protivníkem, nýbrž jako praktický nástroj při práci v ruinách oblasti po katastrofě, když se musí prodírat troskami.