Většinu povrchu Země tvoří oceány. Voda je ale i na souši a není ji tam málo. Podle nové vědecké studie, která vycházela ze satelitních snímků, je naše planeta mnohem více protkaná vodními toky, než jsme si doposud mysleli. Výzkum hydrologů z Univerzity v Severní Karolíně a z texaské univerzity ukazuje, že celková plocha řek na Zemi je až o 45 % vyšší než jsme doposud předpokládali. 

Výsledky výzkumu mají velký význam pro naše pochopení klimatu a klimatických změn. Vodní toky jsou totiž překvapivě významným zdrojem skleníkových plynů. Mikrobi v nich rozkládají organickou hmotu, přičemž vytvářejí množství oxidu uhličitého a metanu. A hustší síť toků představuje větší plochu, kde dochází ke kontaktu mezi vodou a ovzduším.

TIP: Řeka nebo moře: Jak vznikala pozoruhodná tropická Amazonie?

Dosavadní představy o množství řek a potoků vycházely z modelů postavených na malém množství reálných dat. Nový odhad je založený na tisícovkách satelitních snímků poskytnutých NASA, společně s 58 miliony pozemních pozorování.

O potřeby malých princů a princezen pečovaly stovky sloužících. Žili obklopeni nesmírným přepychem, jenže za tuto výsadu platili krutou daň. Své rodiče obvykle spatřili na pouhou hodinu, a to ještě museli sedět tiše jako pěny a zdvořile čekat, zda se je jejich matka či otec uráčí oslovit. Už od útlého věku po nich jejich chůvy, vychovatelé a guvernantky vyžadovali disciplínu a železné sebeovládání. 

Princezny na hanbě

Děti, které měly jednou usednout na trůn, mnohdy zažily nejedno ponížení. Například rumunská královna Marie, která se dočkala korunovace roku 1914, vzpomínala, jak démonický pár vychovatelů dělal vše pro to, aby rodičům ukázal jejich potomky v nejhorším světle. V tom obzvláště vynikala princeznina guvernantka. „Dvojznačnou konverzací nás stále znovu sváděla k tomu, abychom se vyptávaly na skrytá tajemství života, a potom matku informovala o tom, jaké jsme neslušné dívky,“ svěřila se v dospělosti královna. 

Podobně se často chovali také vychovatelé z řad duchovenstva. S oblibou poukazovali na zvrhlost svých svěřenců, zejména dívek. Když se jim malé princezny pokoušely vzepřít, vyhrožovali jim, že doporučí rodičům, aby je dali do kláštera.

Budoucí králové a královny se zastání od rodičů nedočkali. Ti v nich viděli především věc, která musí poslouchat na slovo. Svůj postoj jasně vyjádřil například britský král Jiří V.: „Můj otec měl strach ze své matky, já měl strach ze svého otce a budu dbát na to, aby moje děti měly strach ze mě!“ Proto musela například princezna Viktorie Evženie, dcera slavné královny Viktorie, čekat v místnosti se svázanými rukama, přičemž konec šňůry byl přivázán ke klice tak, aby každý, kdo vstoupí, spatřil princezninu hanbu. A takové tresty ještě zdaleka nepředstavují to nejhorší, co mohlo královské potomky potkat. 

Hladovějící princ

V péči sadistické chůvy se ocitli dva budoucí králové Velké Británie Eduard VIII. a Jiří VI. Prvního z chlapců žena zbožňovala. Přála si však, aby jeho náklonnost patřila jenom jí, a tak ho vždy před prezentací rodičům štípala tak, až plakal bolestí. V mladším chlapečkovi zase viděla duševně nevyrovnaná chůva hrozbu pro korunního prince, proto ho týrala hlady. Krmila ho nepravidelně, někdy mu sebrala lahvičku uprostřed pití a jindy mu dávala napít při procházce v parku, přičemž s ním schválně jezdila po obzvlášť hrbolatých cestách. Hladovějící chlapeček musel hltat co nejrychleji, z čehož měl do konce života žaludeční problémy. Na chůvino podivné chování upozornila až pomocná vychovatelka Charlotte Billová, která se po vyhazovu trýznitelky pokusila napravit, co šílená žena napáchala. Později se ukázalo, že trýznitelka nemohla mít vlastní děti a opustil ji manžel. Svou frustraci si pak vybíjela na malých princích: za tři roky si nevzala ani den volna.

Ledová odtažitost

Guvernantka přivádí princezny do salonu za jejich královskými rodiči belgickým králem Leopoldem II. a jeho manželkou Marií Henriettou. Děvčata se způsobně uklánějí. Jejich otec však ani nevzhlédne od novin a matka také dál nerušeně pokračuje v četbě. Po chvíli úmorného čekání konečně král promluví. „Spravte mne o chování princezen,“ nařídí chladně guvernantce. Dívky se zachvějí. Za sebemenší provinění jim hrozí přísný trest. Čeká je výprask, nebo pobyt v temné místnosti. Přitom své rodiče jinak vůbec nezajímají. Matce i otci je jedno, že jsou oblékány jenom do kuten přepásaných provazy a v jejich pokojích je taková zima, že půlku noci drkotají zuby.

Strašlivé dětství prý v polovině 19. století zažívaly i princezny Luisa, Stephanie a Clementina. Jejich rodiče se nemilovali a citově chladní zůstávali i ke svým potomkům. To však nebylo nic neobvyklého. Britská královna Viktorie se o svém prvorozeném synovi Albertu Eduardovi vyjadřovala jako o „objektu výchovy”. 

Nenapravitelné škody

Snad nejhorší dopad měla nemilosrdná výchova na budoucího německého císaře Viléma II. a rakouského následníka trůnu Rudolfa. Malý Vilém se narodil se zakrnělou levou paží. Rodiče okamžitě povolají lékaře. Ti prince podrobují procedurám, které se podobají středověkému mučení. Každý den mu ruku polévají ledovou vodou, později mu druhou paži připoutávají k tělu, aby ho donutili užívat zakrnělou končetinu. A nakonec „poškozený úd” elektrizují! 

Chlapec ještě ke všemu začne naklánět hlavu ke straně. I s tím si lékaři vědí rady. Princ musí nosit na zádech železnou tyč, která je upevněna podél páteře. Oporu nenajde Vilém ani ve vlastní rodině. Jeho matka, dcera královny Viktorie, se za něj stydí. A tak Vilém vyroste v cholerického a ješitného muže, který rozpoutá první světovou válku.

A čím si prošel princ Rudolf? Syn Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské, známé jako Sisi, se od malička projevuje jako velmi nadané dítě. Hovoří plynule několika jazyky a doslova žízní po vědění. Jenže otec chce, aby vynikal ve vojenských dovednostech. Proto ho v šesti letech svěří do péče vojáka Leopolda Gondrecourta. Nyní čeká prince skutečné peklo! Gondrecourt ho trýzní ledovými koupelemi, za každého počasí ho nechá celé hodiny mašírovat. A víte, jak chlapce budí ze spánku? Výstřelem z pistole!

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Jednoho dne si vychovatel s princem vyjde na procházku do obory. Náhle voják zavře za princem vrátka a vykřikne: „Pozor, blíží se divoký kanec!“ Malý Rudolf křičí strachem a buší pěstičkami do železných mříží. Soucitu se však nedočká. S takovým vychovatelem princ chřadne a bledne. Nakonec se ho zželí jednomu z vojáků a ten zalarmuje Rudolfovu stále nepřítomnou matku. Konečně si císařovna vymůže, že od teď se o prince bude starat sama. Jenže zasáhne pozdě. Výchova se neblaze podepsala na Rudolfově psychickém stavu. Možná právě to způsobilo, že následník trůnu spáchal ve třiceti letech se svou sedmnáctiletou milenkou sebevraždu…

Ne všechny starty raket soukromých společností končí zářným úspěchem. Někdy na místo toho přijde oslnivá exploze. Před pár dny to pocítili v Japonsku, když při startu na severu ostrova Hokkaidó explodovala raketa startupu Interstellar Technologies.

Právě tento startup se před 11 měsíci stal první japonskou společností, která vypustila nosnou raketu financovanou ze soukromých peněz. Raketa Momo-1 se tehdy zřítila do oceánu, když asi 70 sekund po startu ztratila spojená s řízením letu.

Katastrofa 10 sekund po startu

Tentokrát to bylo bohužel ještě rychlejší a výbušnější selhání. Raketa Momo-2 sice odstartovala, ale za méně než 10 sekund skončil let katastrofou a raketa dopadla zpět do prostoru odpalovací rampy, kde mohutně explodovala.

Prezident startupu Takahiro Inagawa oznámil, že raketa Momo-2 ztratila tah asi 4 sekundy po startu. Důvodem prý byla závada na hlavním motoru rakety. Odborníci Interstellar Technologies tvrdí, že se s podobným problémem ještě nesetkali, a že budou pracovat na jeho odstranění. Podle dostupných informací nebyl při explozi nikdo zraněn. Nejbližší lidé, kteří pozorovali start ze vzdálenosti 0,6 kilometru, byli po explozi evakuováni.

TIP: Havárie na Mysu Canaveral: Explodovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX

Momo je malá nosná raketa, která je určená pro vynášení satelitů na oběžnou dráhu za relativně nízké ceny. Měří zhruba 10 metrů a váží přibližně tunu. Cena za jeden start rakety Momo činí asi 440 tisíc dolarů (téměř 10 milionů Kč). Pro srovnání - raketa Falcon 9 společnosti SpaceX oproti tomu váží asi 540 tun a jeden její start přijde na 50 milionů dolarů (více než 1 miliardu Kč).

O životě tohoto králíkovi podobného vačnatce se toho ví jen velmi málo a u většiny dochovaných exemplářů dokonce chybí přesnější údaje o původu.

Houževnatý a agresivní

Asi 300–450 gramů vážící živočich měl hebkou srst zbarvenou od světle žlutohnědé po šedohnědou. Nohy, břicho a dlouhý ocas byly bílé či nažloutlé. Bandikut byl výhradně noční živočich. Jako všežravec se živil hmyzem, larvami, kořínky, semínky a malými hlodavci.

V písku si vyhrabával 10 až 15 cm široké a dva až tři metry hluboké, spirálovité nory, které přes den uzavíral nahrnutým pískem. Samice pravděpodobně rodily dvě mláďata. Čestný kurátor savců Jihoaustralského muzea Hedley Herbert Finlayson popisuje bandikuta jako páchnoucího, houževnatého a agresivního tvora, který se brání kousáním a hlasitým syčením.

Poslední sbohem

V době před svým vyhynutím byl bandikut běloocasý (Macrotis leucura) endemickým druhem v australském Severním Teritoriu, na Gibsonově poušti a na Velké písečné poušti. Drobní vačnatci pravděpodobně doplatili na zavlečení nových nepůvodních druhů, zvláště koček a lišek, které sehrály roli neúprosných predátorů. Svůj podíl na jejich osudu mají ale také domorodí obyvatelé, kteří bandikuty hojně lovili jako zdroj potravy. V neposlední řadě jim uškodilo přemnožení králíků, s nimiž se museli dělit o potravu.

TIP: Park medvídků k pomazlení: Ohrožení australští spáči

Živého jedince se naposledy podařilo ulovit v roce 1931 již zmíněnému Hedleyi Finlaysonovi. Posledním nalezeným pozůstatkem bandikuta pak byla patnáct let stará lebka objevená v hnízdě orla klínoocasého roku 1967 na Simpsonově poušti.

Podivný chrastivý zvuk, linoucí se z prostoru motoru, donutil nejmenovaného muže z Hancocku v americkém Delaware k podrobnější prohlídce auta. K jeho překvapení se pod kapotou vozu nacházel jedovatý chřestýš. Nevyžádaného spolujezdce museli z auta vypoklonkovat až přivolaní strážníci.

TIP: Jedovatí chřestýši: Překrásné i nebezpečné symboly Ameriky

Přestože na lidi útočí jen ve výjimečných případech, jsou chřestýši mimořádně nebezpeční. Dospělý jedinci dorůstají délky až 1,5 metru a váží okolo 1,5 kilogramu. Chřestýši patří mezi jedovaté druhy – toxiny jejich jedu obsahují převážně enzymy, některé druhy disponují i neurotoxickou složkou. Jen v USA a Kanadě je každoročně evidováno 45 000 uštknutí jedovatými hady přičemž 65 % případů uštknutí mají na svědomí právě chřestýši.

Robotický průzkumník Deep Impact dosáhl svého cíle – komety Temple 1 – zhruba půl roku po startu na raketě Delta II. Třetího července 2005, necelých 24 hodin před „dnem D a hodinou H“, se od sondy oddělil menší, samostatný projektil s vlastní přístrojovou výbavou. Penetrátor vážil 370 kg a do povrchu vlasatice o průměru asi 6 km následně narazil rychlostí 37 000 km/h. 

Pórovitá vlasatice

Poslední snímek z bezprostřední blízkosti stihl odeslat pouhé tři sekundy před sebevražedným nárazem, jehož výsledek se rovnal síle exploze zhruba 5 tun dynamitu. Významný okamžik napjatě sledovali astronomové po celém světě: Kometa Tempel 1 v jejich teleskopech v tu chvíli zjasnila až na šestinásobek a vznikl v ní kráter o průměru 150 metrů a hloubce 30 metrů. Data z nárazové sondy putovala na Zemi přes mateřské plavidlo Deep Impact, které v následujících dnech odeslalo na 4 500 záběrů. 

Srážka odkryla podpovrchové vrstvy hornin a umožnila je studovat. Vlasatice se totiž všeobecně považují za jakési časové schránky materiálu z dob, kdy se Sluneční soustava teprve rodila. Mateřská sonda pozorovala následky nárazu z bezpečné vzdálenosti a pomohla vědcům určit, že má Tempel 1 víceméně homogenní složení. Těleso je překvapilo i lehkou konzistencí – podle odhadů tvoří až 75 % objemu jeho jádra dutiny, a hustota komety tak nepřesahuje čerstvý sníh. 

Další návštěvy

Zatímco penetrátor zanikl a práce u Tempel 1 byla hotová, mise za 330 milionů dolarů pokračovala a sonda Deep Impact uskutečnila průzkumné průlety u dalších tří komet. V roce 2010 minula Hartley 2 a vyfotografovala zblízka její neobvyklý tvar, připomínající kuřecí stehýnko. Z větší vzdálenosti poté pozorovala vlasatice Garrard (2012) a ISON (2013). 

TIP: Deep Impact: Sonda, která dopadla na na kometu

To už se ovšem mise blížila ke konci: V srpnu 2013 se vědecké plavidlo Deep Impact naposledy ozvalo Zemi. O měsíc později NASA oficiálně ukončila snahy se s ním znova spojit a prohlásila expedici za definitivně uzavřenou. Data získaná během podobných misí však vědce tradičně zaměstnávají ještě dlouhé roky poté. 

Všemi očekávaný vesmírný teleskop James Webba by měl nahradit dosluhující Hubbleův teleskop. Do vesmíru ho podle všeho vynese raketa Ariane 5 z Francouzské Guyany a pracovat bude v Lagrangeově bodě L2 soustavy Země-Slunce, zhruba 1,5 milionů kilometrů od Země, z našeho pohledu za Sluncem.

Jenomže start teleskopu Jamese Webba se opět odkládá. Úplně původně se měl vypravit do vesmíru již v roce 2007. Nově oznámený start by měl proběhnout v březnu 2021, tedy téměř o 14 let později oproti původnímu termínu. Podle vyjádření NASA jsou důvodem k novému odkladu lidské i technické chyby, a také přehnaný optimismus. 

Chyby, poruchy i přehnaný optimismus 

Problémy, kterým tým kolem nového teleskopu musí čelit jsou někdy až úsměvcné. Při čištění ventilů pohonného systému teleskopu bylo například omylem použité nevhodné rozpouštědlo. Ventily pak musely být vymontovány, opraveny nebo i nahrazeny, a poté opět nainstalovány na svá místa.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba bude zkoumat i Mars

S dalšími a dalšími odklady startu teleskopu také narůstá celkový účet. Z počátečního odhadu 0,5 miliardy dolarů se v současné době cena teleskopu vyšplhala téměř k 10 miliardám dolarů (přes 223 miliard Kč). Podle NASA to ale bude rozhodně stát za to.

Nový teleskop bude zaměřen na výzkum vesmíru v oboru infračerveného záření, jež dokáže proniknout například skrz oblaka kosmického prachu, která nejsou průhledná pro viditelné světlo. To umožní lépe studovat vzdálené mlhoviny, molekulární oblaka v místě rodících se hvězd, prachoplynné disky mladých hvězd se vznikajícími planetami nebo například jádra aktivních galaxií.

Odchod 700–800 osob nevyhlíží příliš dramaticky, přesto šlo o zlom dalekosáhlého významu i v celoevropském měřítku. Tehdejší pražské vysoké učení ztratilo až tři čtvrtiny svých členů, kteří nalezli uplatnění na nově založené univerzitě v Lipsku či na jiných evropských vysokých školách. Tam všude začali dštít oheň a síru na Jana Husa a další české stoupence anglického myslitele Johna Wyclifa, obviňovaného z kacířství.

Rána mezinárodní pověsti

Ostré kritice německých učenců neunikl ani Václav IV., jenž členům českého národa poskytl v rozhodování o univerzitních záležitostech tři hlasy, zatímco ostatním národům (bavorskému, saskému a polskému, tvořenému převážně slezskými Němci) hlas jediný. Řada z nich to později na kostnickém koncilu Husovi i Jeronýmovi Pražskému připočetla k tíži. Zatímco Husova skupina exodus německých univerzitánů vítala, pražští řemeslníci a obchodníci neskrývali rozpaky. Mizeli jim zákazníci, kteří Praze přinášeli „veliké požitky“.

Zanedlouho se ukázalo, že odchod doktorů, mistrů a studentů „cizích“ národů prestiž pražského vysokého učení výrazně oslabil, byť se zprvu významněji nedotkl jeho odborné úrovně. Mnozí čeští učitelé, především v oblasti přírodních nauk (matematika, astronomie, lékařství), představovali skutečnou evropskou špičku. Rovněž teologické a filozofické myšlení drželo krok se světem, ba v myšlenkové odvaze i v hledání nekonvenčních řešení aktuálních společenských problémů jej svým způsobem předčilo. Události spjaté s Dekretem kutnohorským však zasadily tvrdý direkt mezinárodní pověsti pražské univerzity. Donedávna renomovanou školu postihl dramatický úbytek posluchačů.

Snížená důvěryhodnost

Pražská univerzita se tak začala regionálně uzavírat již několik let před výbuchem husitské revoluce. Vysoké učení, podezřelé svými sympatiemi k wyklifskému kacířství, přestalo lákat nadané mladíky ze zahraničí i z katolických oblastí českého státu. Husova skupina se sice snažila přesvědčit veřejnost, že se na odborné úrovni pražské alma mater nic nezměnilo, zájem o studium v Praze přesto nezadržitelně klesal.  

Dekret kutnohorský a odchod „cizích“ učitelů i studentů výrazně posílily pozice Husova kruhu, ale ten nezískal okamžitou kontrolu nad celou univerzitou. Názorová radikalizace husitského proudu vyvolala odmítavou reakci na teologické fakultě, která zachovala loajalitu vůči vrcholným církevním institucím a v průběhu roku 1412 se proti Husovi rázně vymezila. 

Nepočetní mistři lékařské fakulty neměli (kromě Husova přítele Křišťana z Prachatic) z vyostřujících se poměrů žádnou radost a učitelé právnické fakulty, jež se už v roce 1372 ustavila jako samostatná specializovaná univerzita, s rodící se husitskou reformou vesměs nesouhlasili. Není divu. Ačkoliv se na tuto školu Dekret kutnohorský bezprostředně nevztahoval, propadlo se množství imatrikulovaných studentů v letech 1409–1418 ve srovnání s předchozím desetiletím o plných 80 %. Ale ani artistická fakulta (tedy fakulta svobodných umění), na níž měli rozhodující slovo Jan Hus a jeho spolupracovníci (Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský), podporovaní radikálně smýšlejícími studenty, nezněla názorově v jedné tónině. Ještě roku 1417 na ní působilo několik katolických mistrů.

Církev proti univerzitě

V souvislosti s Husovým procesem vedeným u papežské kurie, s konáním kostnického koncilu i s pokračující polarizací české společnosti se zjednodušily též poměry na vysokém učení. V souladu s verdiktem krále Václava IV. museli v červnu 1413 opustit univerzitu i České království čtyři protihusitští profesoři teologické fakulty, která tak ztratila polovinu učitelského sboru a ocitla se na pokraji zániku.

Naopak artistická fakulta se stále zřetelněji profilovala jako vůdčí ideové středisko husitství. Právě v jejím prostředí se zrodily stěžejní zásady husitského reformního programu, jehož hlavní body formuloval Jan Hus. Mistr Jakoubek ze Stříbra pak k němu připojil přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou (laický kalich) jako nezbytnou a samotným Kristem ustanovenou podmínku spasení. Římská církev ovšem tuto zásadu neuznala. Poté se již nedalo zabránit rozkolu mezi církví a univerzitou, která ovšem jako duchovní instituce spadala do právní kompetence katolické církve.

Vedení pražského vysokého učení se v letech 1415–1417 opakovaně postavilo za Jana Husa a Jeronýma Pražského, jež kostnický koncil odsoudil k smrti na hranici. Dne 10. března 1417 přijalo deklaraci, v níž prohlásilo přijímání podobojí za nezbytné, užitečné a spasitelné. O několik dní později pak přinutilo katolického mistra Petra z Uničova, prý notně zmláceného Husovými přívrženci, aby před shromážděním na nádvoří Karlovy koleje nejen prohlásil, že přijímání z kalicha za svatý zákon, nýbrž i odvolal své výpady proti Husovi a jeho stoupencům.

Přežila jediná fakulta

K dění v Praze římská církev nemlčela. Kostnický koncil, který sám sebe prohlásil za nejvyšší duchovní autoritu křesťanstva, činnost pražské univerzity po polovině roku 1417 v plném rozsahu suspendoval. Jeho rozhodnutí potvrdil v únoru 1418 nově zvolený papež Martin V. Pražské vysoké učení tak bylo vyřazeno kvůli své kacířské orientaci z celoevropské univerzitní sítě a veškeré jím prováděné úřední úkony, včetně zkoušek a promocí, ztratily mezinárodní platnost.

Po zmíněných opatřeních zanikla teologická fakulta, vázaná poslušností církevním orgánům. Rok 1419 nepřežila ani fakulta lékařská a poslední doklad existence pražské právnické univerzity známe také ze školního roku 1418/1419. Univerzitní teologové, ale také špičkoví juristé a lékaři z Prahy našli většinou uplatnění v zahraničí, ať již na panovnických dvorech nebo vysokých školách.   

Artistická fakulta však zákazy a příkazy nebrala v potaz a s očividnou podporou husitsky orientované šlechty nadále vyvíjela činnost. V letech 1417–1420 se pražská univerzita, reprezentovaná vlastně už jen fakultou svobodných umění, stala načas nejvyšší husitskou autoritou v otázkách víry. Pro vzdělanou Evropu ovšem toto vysoké učení neexistovalo. Výjimkou potvrzující pravidlo s stalo několik disidentů, podezíraných z kacířství. Nejznámější byl oxfordský mistr Peter Payne, přijatý za člena mistrovského sboru artistické fakulty v únoru 1417.

Konec výuky

V létě 1419 vybuchla pražskou defenestrací husitská revoluce a v březnu 1420 byla vyhlášena první křížová výprava proti husitům. Univerzitu, omezenou na jedinou fakultu, to citelně zasáhlo. V dubnu 1420 přerušila pedagogické působení, přesto jako instituce nezanikla. Z Prahy sice zmizeli vysokoškolští studenti, leč husitští mistři se nadále scházeli, téměř každoročně volili univerzitního rektora i děkana artistické fakulty a vyjadřovali se k aktuálním problémům veřejného života. Část z nich ovšem dogmaticky lpěla na Husových názorech, jež se zdráhala překročit. V porovnání s táborským duchovenstvem či s radikály typu Jana Želivského vyhlíželi proto někteří mistři jako zarytí konzervativci, což jim mnohokrát vyčítali i jejich bývalí žáci.

Pokus o začlenění

Nový vítr zavál až v souvislosti s přípravou basilejského koncilu, který si jako jeden ze svých hlavních úkolů stanovil dohodu s husity. Předpokládaná účast husitské delegace na vrcholném učeneckém fóru vyžadovala odpovídající odbornou přípravu. Kompaktáta, známé úmluvy mezi basilejským koncilem a husity, vyhlášená v červenci 1436, uvolnila prostor k postupné legalizaci činnosti pražského vysokého učení, které se dokonce roku 1443 nakrátko otevřelo světu a přijalo za své členy i katolické pedagogy a studenty z ciziny. Papež tak roce 1447 obnovil jeho všekřesťanský charakter.

TIP: Zničte katolickou církev: Jaká byla nálada v předvečer husitské revoluce?

Ale všeho do času. Od roku 1462 museli všichni kandidáti mistrovských zkoušek povinně přísahat na kompaktáta, která v březnu stejného roku prohlásil papež Pius II. za zrušená. Pražská univerzita, omezená výlučně na artistickou fakultu, se tak definitivně stala českou (zemskou) a kališnickou institucí. Tento charakter si pak udržela až do Bílé hory.

Lehký 40mm granátomet Milkor MGL (Multiple Grenade Launcher) se od klasických zbraní své kategorie odlišuje otočným šestiranným zásobníkem, v němž lze po úpravě používat i 37mm nebo 38mm munici. Systém umožňuje po vystřílení všech šesti ran zásobník sklopit, teprve potom lze doplnit další náboje. Koncept, vyvinutý jihoafrickou společností Milkor Ltd, podrobila tamní armáda v roce 1981 zkouškám, a protože v něm rozpoznala jednoduchý a výkonný prostředek palebné podpory na krátké vzdálenosti, podpořila jeho další vývoj pod označením Y2. Zavedení do výzbroje schválilo velení v roce 1983 a granátomet se tak postupem let rozšířil do dalších více než 50 zemí světa v mnoha variantách od několika výrobců. Do současnosti vzniklo přes 50 000 kusů.

Tak trochu větší „bubínkáč“

Vrhač granátů se skládá z ocelové drážkované hlavně, pažby se spouštěcím mechanismem, otočného válce pro náboje a mířidel. K pevnému úchytu slouží standardní pistolová pažbička, přičemž během střelby se dá zbraň kdykoli znovu zajistit, aby například nedošlo k výstřelu při upuštění na zem. Před znovunabitím se musí vysunout čep osy válce a „vylomit“ celý zásobník do strany. Aby se dalo nabíjet pouze jednou rukou, střelec může granátomet stále držet za pažbičku a munici vsouvat do revolverového zásobníku shora.

Otáčení válce s municí při přebíjení se děje manuálně – operátor vsune prsty do šachet zásobníku a otáčí je prostým tlakem. Celý válec se nedá ze zbraně vyjmout, proto se musí náboje zasunovat do komor po jednom. Po naplnění zásobníku lze celý systém znovu otočit do osy zbraně, zaaretovat jej a pokračovat ve střelbě. Při výstřelu opustí projektil hlaveň a zároveň síla výmetné náplně odblokuje zásobník a umožní tak pružině otočit zásobníkem, dokud není ke spouštěcímu mechanismu otočena další komora s nábojem. Ihned poté se dá vypálit další náboj.

Pokud by se zbraň zasekla, lze ji kdykoli znovu natáhnout a pokračovat v palbě. Projektily zahrnují tříštivotrhavé, kumulativní, osvětlovací, zápalné a řadu dalších včetně kombinovaného účinku. Standardním zaměřovačem granátometů řady Milkor ve variantě Y2, v níž ho zavedla jihoafrická armáda, se stal systém Armson s kolimátorem – střelec může díky němu mířit s oběma očima otevřenýma a sledovat i prostor kolem cíle. Zaměřovač usnadňuje střelci odhad vzdálenosti k cíli značkou, která velikostí představuje lidskou postavu na vzdálenost 200 m. Rozdělení na dílky, představující 25 m a možnost nočního osvětlení záměrného bodu zvyšuje pravděpodobnost úspěšné střelby. Ke každé vyrobené zbrani výrobce přibaluje ramenní popruh, sadu na čištění a uživatelskou příručku. 

Dlouholetý držák

Zejména v posledních letech se milkory dočkaly řady modernizací. Po více než 12 letech výroby a intenzivního používání po celém světě se začalo jevit, že po odstranění některých zjištěných závad a nedokonalostí původní konstrukce by zbraň mohla sloužit ještě řadu let. Důvod pro zachování této jedinečné konstrukce spočíval v jednoduchém použití a snadné údržbě. První modernizovaná varianta, známá jako MGL Mk 1, přišla na trh v roce 1996, přičemž na variantu Mk 1 lze snadno upravit všechny dříve vyrobené kusy.

Některé součásti granátometu – jako třeba ocelovou hlaveň – lze libovolně měnit jen s minimem speciálních nástrojů. Další dvě nové varianty výrobce představil už v roce 2004. První, Mk 1S, se od původního typu liší nahrazením některých hliníkových částí ocelovými, které zajistí zbrani delší životnost při nepřetržité palbě. Tato varianta zároveň poprvé umožnila osadit zbraň novými zaměřovači a dalším vybavením díky použití lišt Picatinny.

Milkor MGL (Y2)

• VÝROBCE: Jižní Afrika
• VE SLUŽBĚ: 1983–dosud
• HMOTNOST: 5,3 kg
• DÉLKA: 778 mm, se sklopenou opěrkou 565 mm
• DÉLKA HLAVNĚ: 300 mm
• TYPY NÁBOJŮ: Granáty ráže 40 × 46 mm nebo 40 × 51 mm s různým účinkem
• RYCHLOST STŘELBY: 18–21 ran/min
• POČÁTEČNÍ RYCHL. STŘELY: 76 m/s
• ÚČINNÝ DOSTŘEL: 375 m, se speciální municí 800 m
• ZÁSOBOVÁNÍ MUNICÍ: 6ranný otočný revolverový válec

Eliminovat půl fotbaláku

Zároveň dostal Mk 1S místo původního složitého zaměřovače standardní dílcový. Druhá modernizovaná varianta Mk 1L má proti 1S navíc delší revolverový zásobník, přizpůsobený pro použití nesmrtící munice – především projektilů se slzným plynem, dýmových, osvětlovacích či plastických střel. Díky této variantě se granátomety Milkor ve velkých počtech objevily u nearmádních ozbrojených složek.

Protože u policejních a paramilitárních variant granátometu odbyt milkorů rapidně vzrostl, následovala již v roce 2006 další varianta MAR (Multiple Anti-Riot), která umožňuje střílet další varianty nesmrtících projektilů v menších rážích – 37 a 38 mm. V roce 2012 vznikla verze Milkor SuperSix MRGL (Multi-range Grenade Launcher). Zaměřila se zejména na snížení zpětného rázu zbraně, novou optiku a celkové zesílení konstrukce.

SuperSix umožňuje použít několik různých variant munice střední a nízké letové rychlosti, což dává obsluze možnost postřelovat rozdílné typy cílů kvůli změně balistické křivky. Dostřel těmito verzemi činí 800–1 200 m. Všechny náboje také mohou opustit zásobník do tří vteřin a díky této funkci lze v krátkém okamžiku zasáhnout cíle zhruba na ploše poloviny fotbalového hřiště.

U amerických mariňáků

Na svou dobu pozoruhodná konstrukce zaujala ve Spojených státech, kde ji společnost Milkor USA Inc začala vyrábět v licenci – donedávna produkovala varianty Mk 1S pod označením MGL-105 a Mk 1L jako MGL-140 (číslo odkazuje na délku nábojové komory v mm). Americký výrobce se postaral o zřejmě nejznámější nákup tohoto typu granátometů, když v roce 2005 dodal americké námořní pěchotě 200 typů MGL-140 (zařazené do výzbroje pod označením M32).

TIP: Pancéřovka Carl Gustav: Univerzální bezzákluzová zbraň

Během testů v roce 2006 je námořní pěchota osadila zaměřovacím systémem pro noční vidění M2A1. Výroba MGL-105 a MGL-140 skončila v roce 2014, oba typy nahradila verze M32A1 s hlavní kratší o 25 %. Došlo k zesílení některých částí zbraní, a tak zůstala její hmotnost na původní hodnotě. Důvodem zesílení byl požadavek velení speciálních sil na možnost používat u zbraně náboje se silnější výmetnou náplní. M32A1 tak vstoupil do výzbroje rovněž ve variantě Mk 14 Mod 0, kterou nyní používají americké speciální jednotky. 

V dnešní době se už konečně objevují dávno předpovězení autonomní roboti, kteří pomáhají v továrnách, ve skladech nebo třeba vítají hosty na hotelových recepcích. Zatím se ale jen velmi zřídka vydávají do terénu, kde musejí zvládat nečekané situace a výzvy.

Američtí vědci nedávno vyvinuli autonomní boty v podobě malých roverů, kteří si v případě potřeby mohou vybudovat cestu a překonat tak překážky, na které narazí. Podle autorů jsou autonomní rovery jako bobři. Ti nestavějí hráze podle nějakého pevně daného plánu, ale reagují na tekoucí vodu. Když někde teče voda, tak se ji bobři snaží zastavit.

TIP: Autonomní auta jezdí rallye: Inženýři vylepšují jejich vlastnosti v terénu

Autonomní rovery jednají podobně. Neustále sledují okolí, a když je to nutné, tak upraví terén s dostupným materiálem tak, aby mohly projet. Projekt je součástí vývoje algoritmů pro umělé inteligence, které pomáhají robotům zvládat nepředpověditelné prostředí v místě nehod, katastrof nebo prostě ve volné přírodě.