Cândido Godói působí se svými šesti tisíci obyvatel ve dvousetmilionové Brazílii jako kapka v moři. Zdánlivě bezvýznamná osada je ukrytá v obtížně přístupné divočině a už po několik desetiletí nedává spát vědcům z celého světa. První, co návštěvník tohoto pozoruhodného místa spatří, je cedule s nápisem „Země dvojčat“. O kus dál ho pak uvítá jeden z novodobých symbolů vesnice: socha matky chovající v náručí novorozeného chlapce a dívku s naprosto identickými tvářemi. 

Něco není v pořádku… 

Při procházce místními ulicemi snadno získáte dojem, že vidíte dvojmo. Podíl dvojčat ve zdejší populaci je skoro šestkrát vyšší než ve zbytku země, potažmo na celém světě. Například čtvrť Sao Pedro obývá zhruba 80 domácností, v nichž vyrůstá hned 38 párů dvojčat; na svět je zde přivede každá desátá žena. 

Zvýšený výskyt těhotenství dvojčat vědci v Cândido Godói pozorují již od šedesátých let 20. století, což se kryje s obdobím, kdy na místo začali proudit německy mluvící imigranti z Evropy. Také to však odpovídá době, kdy se právě do Jižní Ameriky uchýlil nacistický lékař Josef Mengele, aby unikl spravedlnosti. Nápadná souvislost mezi dvěma zdánlivě nezávislými událostmi neunikla argentinskému historikovi Jorgemu Camarasovi, který v roce 2009 přišel s poněkud odvážnou teorií. V publikaci nazvané Mengele: Anděl smrti z Jižní Ameriky nastínil hypotézu, která dodnes vyvolává bouřlivé diskuze. Podle ní se Mengele během svého působení v Osvětimi zabýval i otázkou, jakým způsobem je geneticky podmíněno početí jednovaječných dvojčat. 

Chtěl vyvinout metodu, jež by umožnila uměle navyšovat počet příslušníků nacistického ideálu „čisté rasy“. Existují například indicie svědčící o tom, že se Mengele v rámci svých výzkumů pokoušel o umělé oplodnění. Pokud by takové zvěsti byly pravdivé a zrůdný nacistický vědec by tento výzkum dovedl do zdárného konce, znamenalo by to, že v naprosté tichosti předběhl dobu. První dítě ze zkumavky totiž oficiálně přišlo na svět až v roce 1978.

Falešný veterinář

Je ovšem vůbec možné, že by nechvalně proslulý „anděl smrti“ se svými experimenty pokračoval v Brazílii ještě po skončení války? Camarasově tvrzení by nahrával třeba fakt, že většina z dvojčat vykazuje nápadné árijské rysy, tedy světlé vlasy a modré oči. V rámci shromažďování podkladů pro svoji knihu Camarasa osobně hovořil s většinou místních obyvatel. Na základě rozhovorů pak dospěl k závěru, že Mengele v Cândido Godói skutečně působil pod falešným jménem Rudolf Weiss. 

Podle dotazovaných tento muž v šedesátých letech navštěvoval vesnici nejprve jako veterinář, který nabízel místním farmářům pomoc při léčbě hospodářských zvířat. Později už jako lékař objížděl jednotlivá stavení, odebíral pacientům krev a podával jim neznámé léčebné prostředky. Postupně se zaměřoval především na ženy, kterým sliboval odstranění křečových žil, a pečoval o těhotné. Podaná svědectví však nejsou dostatečně rozsáhlá na to, aby poskytla konkrétnější obrázek. Podle Camarasy navíc vědí místní víc, než jsou ochotni přiznat – ze strachu z možných důsledků se totiž stále ještě bojí o minulosti obávaného nacisty promluvit. 

Efekt hrdla láhve 

Faktem zůstává, že různí badatelé jeho teorii v odborných kruzích přijímají poměrně vlažně a výskyt takového množství dvojčat vysvětlují prostou genetikou. Všeobecně přijímané – byť ne zcela prokázané – vysvětlení nachází klíč v zákonitostech genetiky.

TIP: Tajná organizace ODESSA měla pomáhat po válce nacistům. Existovala vůbec?

Vědci považují Cândido Godói za příklad jevu známého jako efekt hrdla láhve (nebo též efekt zakladatele). Nastává v situaci, kdy se určitá populace vyvine z omezeného množství jedinců a její genetická základna je proto užší. To se patrně stalo i v Cândido Godói, kde zpočátku žilo jen několik desítek rodin. Za takových podmínek dochází ke ztrátě genetické variability, takže se obtížně eliminují jinak nevýhodné znaky, jako je právě sklon k vícečetným těhotenstvím. Ta jsou podle všeho částečně dědičná – u žen, které přivedly na svět dvojčata počatá přirozenou cestou, se v předchozích generacích zpravidla takové porody vyskytovaly častěji, než by odpovídalo průměrným statistikám. 

Záhadná vodní přísada? 

Další z hypotéz, ke které se přiklánějí i někteří místní obyvatelé, vidí příčinu záhadného jevu ve výjimečnosti zdejšího pramene. V průběhu minulého století totiž v Cândido Godói jako zdroj vodovodní sítě začali nově používat podzemní vodu. Je teoreticky možné, že obsahuje dosud neidentifikovanou látku, která ovlivňuje průběh oplodnění. Žádná chemická analýza však zatím provedena nebyla a vědci se obávají, že starosta Cândido Godói k jejím testům nedá souhlas ani v budoucnu. 

Soukromé společnosti vstupují do vesmírného programu i v Číně. Tamní společnost LandSpace připravuje start své první rakety na konec letošního roku. Měla by vynést malý satelit pro čínskou státní televizi.

V čínských reáliích je pochopitelně vždy otázkou, nakolik je „soukromá“ společnost skutečně v soukromých rukou. LandSpace teď ale každopádně ohlásili, že jejich třístupňová raketa na pevné palivo, s označením Zhuque-1, ještě letos vynese do vesmíru malý satelit televizní společnosti CCTV (China Central Television).

První soukromá nosná raketa Číny

Měl by to být první start soukromé nosné rakety v Číně, která vynese v soukromém prostředí vyvinutý satelit. Ve vesmíru by měl satelit operovat 2 roky na heliosynchronní dráze. Svou velikostí cca 32 × 30 × 25 centimetrů přitom odpovídá cubesatu ze 3 základních jednotek.

TIP: Čínská supertěžká raketa Dlouhý pochod selhala: Šlo o její teprve druhý start

Raketa Zhuque-1 má být vysoká 19 metrů a vážit by měla 27 metrických tun. Na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů by měla dopravit náklad až o hmotnosti 300 kilogramů. Společnost LandSpace se navíc netají ambiciózními plány a v blízké budoucnosti počítá se starty ještě mnohem větších a výkonnějších nosných raket.

Cenzura je odvěká snaha mocných tohoto světa dostat pod kontrolu proudění informací, aby nedocházelo k rozšiřování nežádoucích či protizákonných zpráv. Existovala už v antickém Římě, odkud pochází její označení (censeo, dohlížím, dozoruji), později jejím prostřednictvím zakazovala a potírala například katolická církev „kacířské spisy“. Stala se obávaným nástrojem inkvizice. Za účelem ochrany víry a mravnosti pořídila papežská kurie seznam zakázaných knih – Index librorum prohibitorum. U cenzury církevní i světské šlo přitom v prvé řadě o ochranu mocenských zájmů vládnoucích kruhů a společenských elit.

Centralizace zákazů

Jestliže propracovaný systém církevní cenzury existoval už od středověku, světská cenzura má své počátky až v 16. století za vlády císaře Karla V., tedy v době politických zápasů mezi katolíky a protestanty. Avšak cenzura ze strany státu se plně prosazovala až se vznikem panovnického absolutismu. A tak v průběhu 17. a 18. století postupně vznikaly cenzurní úřady a instituce podřízené státní moci.

V habsburské říši byla tato státní cenzura svěřena univerzitám, které měly zadržovat před zveřejněním všechny závadné texty a zejména hanopisy. Jejich činnost se však ukázala jako málo efektivní. Proto začátkem vlády Marie Terezie došlo v této věci ke zlomu. Války o dědictví rakouské (1740–1748) vyvolaly četné politické polemiky a útoky nepřátelské propagandy, kterým bylo třeba čelit.

V roce 1749 začala velká správní reforma, jejímž cílem bylo zmodernizovat a centralizovat státní administrativu. Jejím přednostním úkolem bylo naplnit státní pokladnu a vybudovat bojeschopnou armádu, která by mohla Marii Terezii vrátit ztracené Slezsko. Protože jedno opatření navazovalo na druhé, zasáhla reforma pod vedením osvícenských rádců mnoho oblastí státního aparátu. Heslem dne se stala centralizace moci a ve středu zájmu se ocitl i dohled nad tiskem. Cenzurní systém byl odňat univerzitám, zestátněn a podřízen mocenskému zájmu habsburské dynastie.

V roce 1751 byla ve Vídni založena cenzurní komise, do jejíhož čela byl postaven významný vědec a dvorní lékař císařovny Gerard van Swieten (1700–1772). V jednotlivých zemích vznikaly cenzurní komise podřízené Vídni. To byl počátek procesu, v němž se zrodil rakouský systém cenzury a komunikační kontroly, který s obměnami přetrval až do revoluce roku 1848. Jen krátké desetiletí samostatné vlády Josefa II. (1780–1790) v něm představovalo dočasný obrat k liberalizaci.

Kdo bude cenzurovat?

Budovatelé rakouské cenzury, do jejíž sféry spadaly i české země, se museli dříve nebo později dostat do konfliktu s katolickou církví. V této „studené válce“ šlo osvícencům o novou úpravu vztahů mezi státem a církví v duchu racionalismu a rovněž o omezení některých církevních výsad. Státní kancléř kníže Václav Antonín Kounic (1711–1794) vedl v roce 1766 náročný spor s papežskou kurií o vyplácení církevních desátků do Říma. V rámci něho se odvolával na suverenitu státu a požadoval nahradit církevní knižní cenzuru cenzurou státní. Neuspěl. Myšlenka však zůstávala stále ve vzduchu a měla přijít ke slovu později.

Od šedesátých let se sice stala cenzura záležitostí státních úřadů, ale ty jednaly stále ještě v součinnosti s církevními kruhy. O desetiletí později se ovšem v monarchii stále silněji prosazoval státní dohled nad tiskovinami a byrokracie přebírala kontrolu nad cenzurním systémem. Například v Praze byl roku 1771 odvolán z čela cenzurní komise arcibiskup Antonín Příchovský (arcibiskupem 1764–1793) a jejím předsedou byl počátkem následujícího roku jmenován český gubernátor kníže Karel Egon I. z Fürstenbergu (1729–1878). Ve skutečnosti za něj tento úřad vykonával zemský písař Astfeld. Z dosavadní praxe se však změnilo málo, protože komise nadále pracovala podle starého schématu, kde vystupovali se svými referáty o jednotlivých cenzurních oborech direktoři univerzitních fakult. V komisi nově zasedl také profesor estetiky a reorganizátor školství Karl Heinrich Seibt.

Víc knih, víc peněz

Po smrti Marie Terezie v listopadu 1780 odstartoval její syn Josef II., nyní jako samovládce, horečnou reformní činnost, které jeho matka za života bránila. Z nových reforem zrušení nevolnictví a toleranční patent patřily k těm nejdůležitějším. Následovalo rušení klášterů, patent osvobozující židy od potupných příkazů, nový trestní zákoník, zrušení trestu smrti a řada nařízení, jež vedla k uvolnění každodenního života. Na okraji císařovy aktivity nezůstala ani oblast kultury. Radikál v císařském kabátě si uvědomoval, že je třeba podpořit rozvoj domácí literatury, která byla do té doby přísně regulována. Vyšel tak vstříc hladu po nových knižních titulech. Spatřoval v tom nejen přínos kulturní, ale také ekonomický. Z hospodářských důvodů měly být cizí tituly pokud možno nahrazeny knihami domácími, a to i za cenu pirátských padělků zahraniční produkce.

Hned v roce 1781 byly zrušeny zemské cenzurní komise a jejich pravomoci se soustředily v rukou centrální knižní a cenzurní komise ve Vídni. Následujícího roku vznikla studijní a cenzurní komise, které se do čela postavil Gottfried van Swieten (1733–1803), syn zmíněného dvorního lékaře Gerarda van Swietena. Cenzurním referentem se stal osvícený právník Joseph von Sonnenfels (1732 či 1733–1817), blízký Josefův spolupracovník. Jedním z prvních úkolů této komise byla revize dosavadních cenzurních seznamů, po které se počet zakázaných knih snížil z téměř pěti tisíc na pouhých 900.

Císařem vlastnoručně vypracovaná Zásadní pravidla k ustanovení řádné knižní cenzury z počátku roku 1781 znamenala určité uvolnění cenzurních opatření. Cenzurní politika Josefa II. měla především zlomit vliv katolické církve na stát a společnost. Zrušil proto platnost církevních indexů librorum prohibitorum. Jedním z hlavních cílů cenzury měla být podpora vzdělání, šíření odborně fundovaných poznatků a vědeckého pokroku. Zamezit se naopak mělo publikování pavědeckých a šarlatánských brožur. Třetí paragraf Zásadních pravidel dokonce povoloval kritiku samotného panovníka.

Brak nebrat

Ale už v červnu 1781 vydal Josef II. cenzurní patent, který představoval nejeden ústupek od původního návrhu Zásadních pravidel, a v něm už například nebylo zahrnuto právo kritiky panovníka. Rok 1782 přinesl zostření cenzury v podobě Literárního restitučního ediktu a roku 1784 rozhodl císař o dalších cenzurních omezeních, jež zdůvodnil přemírou zbytečných brožur a knih brakové literatury, jimiž byl zaplaven knižní trh. Naopak k jisté liberalizaci přispěl císařův příkaz vídeňské cenzurní komisi z roku 1786 zrušit pokusně předběžnou cenzuru a nahradit ji cenzurou následnou, což mělo vést vydavatele a redaktory tiskovin k větší sebekontrole a autocenzuře. Od roku 1778 tak mohly být cenzurní komisi předkládány nikoli rukopisy, ale už vytištěné publikace.

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Josefovy kroky v oblasti cenzury byly ovšem dosti unáhlené, nedomyšlené a autoritářské a také si často protiřečily. To byly rysy, které provázely velkou část jeho reforem. Narážely proto na nepochopení a nakonec i na odpor části obyvatel. Na sklonku své vlády zklamaný a těžce nemocný císař odvolal většinu svých reforem. Spolu s nimi i veškerá svá cenzurní opatření s výjimkou cenzurního patentu z roku 1781. Ten se pak s úpravami stal základem cenzurní politiky za jeho nástupců.

Pod dohledem policie

Císař Leopold II. (vládl 1790–1792), jakkoli byl stoupencem reforem jako jeho bratr Josef, zpřísnil cenzuru z obavy před narůstajícím vlivem právě probíhající francouzské revoluce. Jeho syn František II. (vládl 1792–1835), zarytý konzervativec, opustil definitivně cestu politických reforem. Za jeho panování dosáhla rakouská cenzura jako mocenský prostředek svého vrcholu a stala se jednoznačně nástrojem politické represe. Jestliže josefínskou cenzuru můžeme v zásadě označit za kulturně-politické opatření, za Františka II. se z ní stal policejní nástroj. Od roku 1801 byla cenzura svěřena do rukou Dvorního policejního a cenzurního úřadu vedeného policejním ministrem.

Pokud se mluví o tancích první světové války, jistě si nejdřív představíme těžké britské stroje Mark I či Mark IV s typickým kosodélníkovým tvarem, případně lehký francouzský Renault FT. Občas se však zapomíná na britský Medium Mark A, který ve své době reprezentoval velmi progresivně řešené a oblíbené vozidlo. Dokonce se dá říci, že z konstrukčního i taktického hlediska bylo střední „Áčko“ známé pod názvem Whippet přinejmenším stejně důležité jako první obrněnce těžké kategorie. 

Rodí se legenda

Za osobnost, které bývají připisovány největší zásluhy za výrobu prvních britských tanků, je mnohdy označován Ernest Swinton. Ve skutečnosti jeho zásluhy spočívaly hlavně v tom, že tento nový nápad zpopularizoval a představil generálům a politikům. Swinton nebyl konstruktérem či inženýrem, skutečným „vynálezcem tanku“ se stal William Tritton (1875–1946), jenž pracoval ve strojírenské firmě Williama Fostera. A právě Tritton společně s majorem Walterem Wilsonem vytvořil design prvních britských tanků.

Wilson navrhl onen typický kosodélníkový tvar, který se uplatnil u těžkých tanků Mark I i jeho nástupců, zatímco Tritton vymyslel pohonnou soustavu. Musíme však zdůraznit, že Tritton měl od začátku o celé koncepci těžkého tanku i určité pochybnosti, což odrážela i skutečnost, že první experimentální demonstrátor tanku známý pod přezdívkou Little Willie byl s váhou 18 tun spíše obrněncem středním a ani neměl kosodélníkový tvar.

Staronový nápad Williama Trittona

Původní plány navíc počítaly, že by mohl dostat věž pro zbraně, což představovalo jistě progresivnější řešení než boční sponsony (sloužily pro umístění zbraně vyčnívající zcela nebo zčásti ze samotné konstrukce tanku). Armádní velení zpočátku preferovalo těžké obrněnce a Tritton se přizpůsobil, avšak nevzdával se koncepce lehčího vozidla, které by mohlo spolupracovat s kavalerií, tak jako těžké tanky spolupracovaly s pěchotou.

Říkal mu Tritton Chaser a navrhoval, aby tyto stroje pronikaly do průlomu v protivníkových liniích a rozšiřovaly prvotní úspěchy těžkých „sourozenců“. Zkušenosti z prvních akcí obrněnců Mark I naznačily potřebu takového vozidla, protože se nejednou stalo, že po prolomení fronty chyběly vhodné úderné síly k proniknutí do nepřátelského týlu. Tritton Chaser tudíž dostal zelenou a ještě v prosinci 1916 začala stavba prototypu. Už 3. února 1917 dokázalo nové vozidlo jezdit a o měsíc později armáda zahájila jeho zkoušky.

Testy prototypu 

Na tomto místě je potřeba zdůraznit jeden velmi důležitý fakt, který starší zdroje ignorovaly či výslovně popíraly. Tritton spadal mezi zastánce otáčivé střelecké věže a chtěl ji prosadit i u svého nového středního tanku, jenže pozdější sériová podoba měla zbraně v pevné nástavbě. Existovaly sice kresby Tritton Chaseru s věží, avšak obecně se soudilo, že zůstalo jen u plánů. Před časem se však objevily dříve neznámé fotografie prototypu prokazující pravdivost občasných svědectví, že při zahájení testů měl Trittonův obrněnec otáčivou válcovou věž pro jednoho muže s kulometem Lewis.

Dostal oficiální název EMB (Experimental Machine B), ony snímky navíc dokazují, že již tehdy na něm bylo napsáno také „The Whippet“. S tímto jménem, které se pak (bez určitého členu) stalo oficiálním bojovým jménem (vlastně i prvním, které nějaký tank kromě firemních či typových názvů obdržel), údajně přišel sám Tritton. Konstrukce s věží byla nepochybně progresivní, ale zkoušky naznačily i její slabiny – poruchový mechanismus otáčení a málo místa ve věži pro střelce.

Sériová produkce 

Tritton se tak musel tohoto prvku vzdát a přestavět prototyp do podoby, která už odpovídala sériovým vozidlům. Na místo věže přišla hranatá nástavba se čtyřmi střílnami pro kulomety a prostorem pro dva vojáky. První kontrakt na výrobu 200 kusů dostala firma William Foster & Co. již na jaře 1917 a posléze přišel ještě další na stejný počet, ale reálně nakonec vzniklo jen prvních 200 strojů.

Dostaly název Medium Mark A, čímž se odlišily od těžkých tanků, které se značily římskými číslicemi. Bojové jméno Whippet, které běžně označuje anglické plemeno chrta, mělo nejspíš odrážet vysokou rychlost stroje. Ta činila přes 13 km/h, což dnes sice působí směšně, jenže tehdy to byl dvojnásobek tehdejší rychlosti tanků. 

Neobvyklé ovládání 

Za svou pohyblivost vděčil Whippet originálně pojaté pohonné soustavě. Dosud existují velmi variabilní hodnocení Trittonova nápadu, jenž chtěl, aby střední tank dokázal obsluhovat jediný řidič, zatímco těžký Mark I potřeboval k jízdě čtyři muže (dva řidiči a dva pomocníci, kteří se starali o převodovky). Jako zdroj pohonné síly proto sloužily dva čtyřválce Tylor Twin JB4 (občas nesprávně označovány jako Taylor), každý o výkonu 34 kW. Každý měl také svou převodovku a spojku, protože poháněl hnací kolo v jednom z pásů.

Když tedy nový řidič usedl na své místo ve whippetu, patrně cítil zděšení, jelikož kromě volantu musel zvládat dvě páky brzd, dvě převodové páky i dva pedály spojek. Ve skutečnosti ale ovládání nebylo tak složité, jak se mohlo zdát, byť vyžadovalo cvik. Řidičům rychle přecházelo „do krve“, a pokud nenastal problém, dokázaly se whippety pohybovat skutečně velice svižně a podle potřeby manévrovat.

Jak zatočit s chrtem?

Zatáčení se většinou provádělo tak, že řidič volantem přiškrtil plyn jednoho z motorů. V případě rychlejšího obratu ale musel použít i brzdy, jelikož rozdíl mezi otáčkami obou hnacích jednotek nesměl překročit jistou mez, jinak hrozilo zastavení jednoho z motorů. Proto se nedoporučovalo otáčet se s „Áčkem“ na místě, byť technicky to (jako zřejmě u prvního tanku v historii) možné bylo. Jinou výhodu pohonné soustavy představovala možnost měnit převodové stupně za jízdy (stejně jako u automobilu, jen dvě převodovky naráz, což opět chtělo cvik), zatímco starší tanky musely kvůli tomu zastavit.

Motory se nalézaly vpředu a prostřednictvím dvojice hřídelí se výkon přenášel na dvě zadní hnací kola. Pásy obíhaly přes několik horních kladek a dolních ložisek, čímž se sériové tanky lišily od prototypu. Ten byl totiž vybavený kryty na všech šestnácti párech dolních ložisek, zatímco u sériových vozidel se tyto nápadné kryty použily jenom u šesti ze šestnácti párů.

Na severní polokouli letos panuje pořádné horko. V mnoha zemích řádí rozsáhlé požáry a kvůli horku umírají lidé. Kanadští historici na základě svého výzkumu tvrdí, že v pozoru by se měli držet zejména diktátoři a autoritativní vládci.

Kanadští badatelé studovali politické vraždy v antickém Římě a snažili se je spojit s dalšími faktory, o nichž měli k dispozici potřebné informace. Cílem jejich výzkumu bylo vysvětlit, kdy a proč se ve starém Římě vraždili politici. Badatelé nakonec dospěli k závěru, že určitě svou roli sehrála špatná rozhodnutí i špatní přátelé, důležitým faktorem ale bylo překvapivě sucho.

TIP: Nebezpečné klima: Klimatické změny jsou v Indii zodpovědné za 60 tisíc sebevražd

Být vládcem Říma bylo velmi nebezpečným povoláním. Mezi lety 27 př. n. l. a 476 n. l. vládlo Římu celkem 82 císařů. Dvacet procent z nich zahynulo při politicky motivovaném útoku. A Římská říše byla zároveň velice závislá na zemědělství. Když přišlo sucho, přišel i hlad a lidé byli pochopitelně nespokojení. Pokud byli navíc nespokojení i vojáci, bylo zaděláno na opravdové problémy. Výzkum ukázal, že období sucha v antickém Římě zvyšovala pravděpodobnost politické vraždy vládce o 11 procent. Podobné závislosti politického neklidu na suchu pozorujeme i dnes, takže vládci dnešního světa by se měli sucha obávat stejně, jako římští císaři.

Pokud jste před 12 lety usedli do automobilu, nejspíše se jednalo o první či druhou generaci Octavie nebo jste v rukách svírali volant ojeté Felicie. Pokud jste při cestě rádi poslouchali hudbu, mohli jste si ji pouštět z CD nebo zapnout některou z tuzemských rádiových stanic. Ty vám pouštěli takové hity jako Buttons od The Pussy Cat Dolls, Smack That od Akona, Pump It od The Black Eyed Peas nebo některou písničku od Shakiry, takže jste možná rádio zase rychle vypnuli. Ceny benzínu se pohybovali kolem 27 korun a nafta byla o korunu dražší. Octavia z roku 2006 platí i dnes za obstojný automobil, ovšem rozhodně o ní nemůžeme říci, že je chytrá a už vůbec ne, že je autonomní a své mouchy má také její bezpečnost.

Mohlo by se zdát, že za 12 let se toho přeci tolik změnit nemůže, ale představte si, čím jste před 12 lety telefonovali a čím telefonujete nyní. Před touto dobou se objevil i první iPad a výkon, velikost a váha notebooků na tom byly o poznání hůře.

Přijde vám to jako vzdálená historie? Vnímání času je relativní a pro takové vývojáře a technology je 12 let téměř nic, a proto je pro ně rok 2030 téměř za dveřmi. Jak se tedy za 12 let může proměnit vzhled automobilu? Jak bude vypadat infrastruktura a jak vlastně budou probíhat naše výlety automobilem? Pojďme se podívat, jak může 12 let zahýbat realitou.

Bude to bzučet

Pokud se podíváme na současný trend elektrifikace automobilového průmyslu, pak můžeme s velkou jistotou říci, že cestování vozem v roce 2030 bude probíhat výhradně v elektromobilech. A důvod je jednoduchý, lidé v elektromobilech jezdit prostě chtějí. Současný vývoj na trhu s vozy po celém světě jasně dokazuje, že prodeje elektromobilů neustále rostou, a to až o 32% ročně. Navíc studie agentury Bloomberg, ukázala, že by si více jak 20% Evropanů přálo, aby jejich příštím automobilem byl elektromobil, a to je o 5% více než v roce 2017. Je to dáno především stále se zvyšujícím celospolečenským apelem na ochranu životního prostředí, který vnímá 82% dotázaných. Dalším důvodem je snížení nákladů spojených s provozováním automobilu. A jako třetí argument pro pořízení elektromobilu oslovení uváděli moderní technologie, které jsou s těmito vozy dodávány.

A ví to i automobilky

Na tento zvyšující se zájem o elektromobily samozřejmě reagují automobilky postupným rozšiřováním nabídky elektromobilů. Například GM chce do roku 2025 nabízet zákazníkům nejméně 20 elektrických modelů a takové Volvo se v současné době zaměřuje na kompletní elektrifikaci celé své vozové flotily a do budoucna počítá jen s elektromobily popřípadě hybridy.

TIP: Auta pro nový věk: Přichází definitivně éra autonomních vozů?

Stejné je to i u Fordu, který navýšil rozpočet na vývoj elektromobilů na 11 miliard dolarů a v roce 2022 chce mít na trhu 13 elektrických vozů. A příkladem za všechny je Volkswagen, který si po aféře Dieselgate vysypal popel na hlavu a začal se ve velkém soustředit na vývoj nových elektromobilů a elektrifikaci těch starých. A podobný přístup má mnoho dalších značek i těch prémiových jako například Jaguár, Land Rover či Aston Martin. Elektromobilům se tak prostě nevyhneme.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Muž velkého ducha: mnich, filozof a učenec Mallanága Vátsjájana je postavou poněkud záhadnou. Žil a svá moudrá díla tvořil někdy na rozmezí 4. a 6. století našeho letopočtu, tedy ve zlaté éře mocné Guptovské říše. Ta se rozprostírala na podstatné části severní Indie, včetně Pákistánu a Bangladéše a byla pro další generace kolébkou vzdělanosti a kultury. A pochopitelně, jak už to během období blaha a rozvoje bývá, také uvolněných mravů a prostopášnosti...

Vátsjájana se pokusil svým Poučením o rozkoši, Káma v sanskrtu značí indického boha touhy, Sútra značí předávanou vědomost, učebnici, vnést do lehce chaotické dvorské a měšťanské sexuality pořádek. Ne že by kázal o morálce, ale…

Nemíchejte datle s fíky!

Jen si byl dobře vědom toho, jaké povinnosti má žena vůči muži a naopak. Mužům neodpíral služeb konkubín, jen je upozorňoval, jaké je postavení nevěstek ve společnosti, a že není radno zaměňovat krátké chvíle potěšení za rodinné štěstí. „Je prostě rozdíl mezi láskou a manželstvím. Zatímco jedno musí být ve své posvátnosti nedotknutelné, aby nebylo narušení plození potomků, to druhé je tu od radosti, uspokojování potřeb každého člověka.“

Jen prosím nemíchat hrušky a jablka dohromady! V indickém podání tedy spíš datle a fíky. Aby slovutný Vátsjájana dodal svému dílu větší váhy, pracoval údajně s historickými zdroji, jednotlivými úryvky tzv. kámašaster. tedy erotickými příručkami z časů dřívějších, kdy to prý fungovalo lépe. Ať už byl Vátsjájana zlomyslný mnich, který chtěl nalákat mladistvé Gupty ke čtení pedantsky strohého a nudného textu, či nikoliv, výsledek sám je dosti rozpačitý.

Nuda z Guptské říše

Pravda, není radno soudit knihu podle obálky, ale letmý náhled do obsahu cosi prozrazuje. Šestatřicet kapitol, organizovaných do sedmi celků, celkem nějakých tisíc dvě stě padesát komplikovaných veršů. Ty v sobě nesou učení o Dharmě, ctnostném životě, Arthě, tedy materiálním blahobytu, Kámě, pokušení a touze a nad nimi postavené vše-osvobozující Mokše. Všechno souvisí se vším, jedno nejde bez druhého, a tak podobně. Pokud budeme chápat Kámasútru jako erotický manuál, dojdeme zklamání. Namísto hutného čtiva hlubinná východní filozofie, která má připravit na nástrahy sexuálního života. Něco jako Nová pravidla silničního provozu, jen trochu šmrncnutá vonnými tyčinkami…

Konkubíny? Pro bohaté!

První částí je Dattaka. Tedy pět kapitol, které popisují účel celé knihy, a snaží se čtenáře přivést k uvědomění, o co v životě skutečně jde. Jaké jsou priority spořádaného života? Jak by měl člověk, v tomto díle myšleno muž, pracovat se svými znalostmi a kde by si měl nové osvojovat? Co obnáší býti váženým mužem? Tuto příručku dvorské etiky by každý záhy  odložil, kdyby nenásledovalo několik rad a poučení, co se týkají čistoty milostné komnaty a především intimní hygieny, a které je doplněno ještě několik zmínek o „ženách pro muže vhodných a nevhodných“ a také: jak důležité je mít dobrého zprostředkovatele milostných dobrodružství. Nepřísluší se přece váženému muži, aby se potuloval v pochybných čtvrtích, že? Pokud usínáte nudou, vězte, že vás na čas zachrání druhá sekce, tedy deset kapitol Suvarnanabha.

Zapomeňte na lechtivé obrázky!

Ta je o poznání zajímavější. Vzpomínáte si na členění lidských samců a samic podle fyzických dispozic do kategorií „zajíc, kůň a slon“? To je přesně ono! Po tomto zoologickém intermezzu se dostáváme k popisu předehry: mazlení, polibky, způsoby objetí. Tonete v nejistotě, ať muž či žena, jak správně sténat? Nalistujte v Suvarnanabha třetí kapitolu, a máte jasno! Používat zuby, nehty, drápy? Ne vždy se to hodí… zato takové plácnutí ve správný moment a do správných partií dokáže prý zázraky.

TIP: Sto tisíc let sexu: Jak se měnil přístup společnosti k lidské sexualitě

Ostatně, fyzický kontakt obou partnerů by měl být podle Vátsjájany komplexní, a rozhodně by neměl zavánět stereotypem. „Základem je co nejčastější střídání sexuálních poloh.“ I proto jich nabízí v popisné formě čtyřiašedesát. Čtete dobře: ne tisíce, ne stovky! Šedesát čtyři. A prosím – žádné obrázky. Ilustrace totiž nejsou součástí této kapitoly, dodány byly až k dílům vycházejícím v Evropě. Co se tedy proboha skrývá v těch zbývajících jednadvaceti kapitolách?

Erotika? Spíš nuda...

Ghotakamukha vás poučí například o tom, jak si získat ženu. Jak o ni pečovat, jak dosáhnout toho, aby se příjemně naladila. A také, co dělat, když se ženu získat nedaří. Gonardiya shrnuje práva a povinnosti ženy, a vztahy první ženy vůči ostatním ženám v domácnosti. Gonikaputra proškolí muže v tom, jak se chovat v ženských komnatách, a jak udržet vzájemný vztah mezi manželi na „profesionální“ úrovni. Charayana je zajímavější: popisuje totiž, jak si obstarat stabilní milenku či milence. Tato kapitola je zacílena i na vzdělání kurtizán: radí jim, jak nejlépe vydělávat peníze a vyvarovat se finančních ztrát, vydržovat si bohatého sponzora, a udržovat vztah s klientem. Poslední, Kuchumara, je vlastně receptářem zaručených tipů jak zvýšit svou atraktivitu, patřičné rozměry, sexuální výkonnost. 

Děti, které trpí některou z poruch autistického spektra, mají často problémy se čtením emocí druhých lidí, především pak z výrazů tváře. Američtí vědci nyní navrhují řešení, které spočívá v použití chytrých brýlí Google Glass.

Autistické dítě si nasadí chytré brýle, které jsou bezdrátově spojené s aplikací v chytrém telefonu, vybavenou umělou inteligencí. Autoři aplikace vytrénovali umělou inteligencí pomocí stovek tisíc snímků obličejů z databáze, které vyjadřují osm základních výrazů obličeje.

TIP: Virtuální realita pomáhá autistickým dětem zvládat obtížné situace

Aplikace, která se jmenuje Superpower Glass, funguje tak, že chytré brýle pomocí své kamery nasnímají výraz obličeje člověka, se kterým autistické dítě komunikuje. Vycvičená umělá inteligence zachycený výraz zhodnotí a přiřadí ho k jednomu z osmi známých výrazů. Výsledek pak aplikace zobrazí na displejích brýlí a dítě se následně může zařídit podle zobrazené informace. Pokud se podobné aplikace úspěšně prosadí, mohlo by to dětem s autistickými poruchami citelně usnadnit život ve společnosti.

Zaměstnanci State Bank of India ve městě Tinsukia museli zavolat servisní techniky, protože jejich bankomat odmítal vydávat peníze. Opravář posléze objevil příčinu výpadku: Uvnitř zařízení našel mrtvou krysu, která ležela v rozkousaných bankovkách v přepočtené hodnotě 423 700 Kč. Do útrob bankomatu se údajně proplížila malým otvorem, kudy vedou kabely, načež začala páchat škody. Ztráty přitom mohly být mnohem vyšší – zhruba půl milionu korun totiž řádění hlodavce přežilo.

Následky zadrženého kýchnutí obvykle nejsou nijak vážné: Podle lékaře Frederika Littleho z Boston University vede jeho potlačení nejčastěji k zvýšenému tlaku na dutiny, který může vyvolat i závratě. Zmíněný vědec zároveň dodává, že třením nosu, silným dýcháním či stisknutím horní části rtu lze kýchnutí předejít, pokud už však k němu dojde, je nejlepší neklást mu žádný odpor. Lékaři nicméně zaznamenali i několik vážnějších případů. Lidé, kteří zadržovali kýchání, si přivodili zranění bránice, prasknutí cévy v oční bulvě, poškození ušního bubínku, či narušení cévy v mozku. 

TIP: Jak vzniká kýchání? A má kýchání pro tělo nějaký význam?

Většina z nás kýchání zadržuje ze společenských důvodů, nebo proto, abychom nešířili bakterie do okolí. Frederick Little k tomu však dodává, že se s větší pravděpodobností nakazíme kontaktem s klikou od dveří ve veřejných prostorách, než pokud někdo kýchne v naší blízkosti.