Dějiny člověka a jeho předchůdců vedou bezmála 2,5 milionu let zpátky. Lidé však začali vztyčovat stavby, které bychom mohli nazvat architekturou, až přibližně v období 40–10 tisíc let př. n. l. Právě tehdy se přestali spoléhat na přírodní přístřeší, jako byly jeskyně, a na ochranu před deštěm a mrazem začali vytvářet první sídla. Okolo ohnišť budovali primitivní chatrče a vybírali si místa u vodních zdrojů nebo na vyvýšeninách. Jedno z nejzachovalejších sídlišť tohoto typu pyšnícím se stářím 25 až 30 tisíc let najdeme i v Dolních Věstonicích nedaleko Mikulova. Pyšní se stářím 25 až 30 tisíc let. 

Od obilí k bohům

Zásadní skok v dějinách člověka i stavitelství ovšem nastal až s koncem poslední doby ledové, asi 12 až 10 tisíc př. n. l. Zmíněný zlom se do dějin vepsal velkými písmeny pod názvem neolitická revoluce. 

Až donedávna vědci věřili, že scénář zmíněného skoku probíhal následovně: Vlídnější klima lidem umožnilo, aby se usadili na jediném místě. Své sběračské znalosti o růstu výživných trav během několika desítek generací proměnili ve vynález zemědělství a od něj byl jen krok k chovu dobytka. V rozrůstajících se společnostech docházelo k dosud neznámému jevu – vzniku soukromého majetku, rozvrstvování podle jeho hodnoty a ke zrodu elit.

Postupně vznikala první větší sídla, kde rostl pocit společenské sounáležitosti a souběžně sílily tlaky na vytvoření morálních standardů. Zrodilo se náboženství. Lidé zůstávali na jedné straně závislí na výkyvech počasí, na straně druhé upírali hlavy k nebesům osídleným božstvy, kterým přinášeli oběti. Především však neváhali použít veškeré své znalosti a síly a stavět na počest bohů ohromné monumenty.

Nejstarší městská osídlení najdeme podle této teorie shodně s nejstaršími zemědělskými osadami v oblasti úrodného půlměsíce, která zahrnuje východní Středomoří, Palestinu, Sýrii, část Iráku a maloasijskou Anatolii. Právě tam měla kolem 4–3 tisíciletí př. n. l. vyrůst také první města, která položila základ moderní civilizace. 

Historie v novém světle 

Vývoj moderních technologií v posledním desetiletí umožnil neuvěřitelný pokrok v archeologickém výzkumu a jeho celkové urychlení a zpřesnění. S tím ovšem přišly i některé nepopiratelné skutečnosti, které jsou s představou výše popsaného průběhu neolitické revoluce v rozporu. Například radiokarbonová metoda hovoří jasně: Nejstarší lidskou rukou zbudovaná stavba, náboženský komplex Göbekli Tepe v Turecku, se zrodila již před asi 11 600 lety. Tedy v době, kdy se zemí měly podle tradiční teorie potulovat pouze skupinky lovců a sběračů, protože zemědělství ještě prokazatelně neexistovalo. 

Právě nálezy v okolí Göbekli Tepe nyní naznačují, že masivní stavby dokázaly vztyčit i velmi rané kultury, které ještě neuměly vytvářet zemědělské přebytky. Hojnost potravy v určitém období naprosto stačila k tomu, aby se lidé na určité místo vraceli rok za rokem a generaci za generací – jen aby mohli přistavět další malý kousek k masivní kamenné stavbě. 

Výkonná organizace

Nejstarší město, které bychom mohli nazvat skutečnou metropolí, je Çatal Hüyük (čti čatal höjuk). Objevilo se již v době 7,5 tisíce let př. n. l., tedy víc než 2,5 tisíce let předtím, než světlo světa spatřil Byblos v dnešním Libanonu, považovaný až donedávna za jedno z vůbec nejstarších měst na planetě. 

Technologie a metody zatím nejsou dostatečně daleko, abychom dokázali říci, kým byli pravěcí stavitelé a odkud si přinesli své znalosti. Jisté je jedno – k vybudování pravěkých kamenných pomníků či megalitických center museli znát technologie opracování kamene, ovládat matematické a snad i astronomické znalosti a umět dokonale naplánovat a organizovat práci. 

V průzkumu vesmíru se stále častěji prosazují mikrosatelity, především takzvané cubesaty, které jsou tvořeny jednou nebo více krychlemi o hraně cca 10 centimetrů. Obyvkle se objevují na oběžné dráze kolem Země, ale dělají si zálusk i na meziplanetární lety. Průkopníky jsou v tomto směru cubesaty NASA, dvojčata Wall-E a Eva, kteří momentálně míří k Marsu.

Pokud chtějí cubesaty létat po Sluneční soustavě, potřebují k tomu pořádný pohon. Kalifornská společnost Stellar Exploration, která se specializuje na lety za oběžnou dráhu Země, proto vyvíjí a již i testuje miniaturní pohon pro cubesaty na planetárních misích. Vývoj pohonu přitom financuje NASA v rámci programu Small Innovative Missions for Planetary Exploration.

Pohon pro cubesaty ze 12 kostek

Jejich nový pohonný systém je navržený tak, aby mohl pohánět cubesaty tvořené až 12 jednotkami, čili sondy o váze cca 28 kilogramů, rychlostí 2 kilometry za sekundu. Palivem pro tento pohon je směs hydrazinu a oxidu dusičitého v dimerní formě (N2O4).

TIP: Miniaturní cubesaty Wall-E a Eva míří k rudé planetě

Pohonný systém Stellar by měl umožnit cubesatům létat na mise, které jsou dnes dostupné pouze mnohem větším a dražším kosmickým plavidlům. Jde o vyspělou technologii, která je založená na zkušenostech s kosmickými misemi. Podle prezidenta Stellar Exploration Mikeho Louckse by tenhle pohon měl dostat cubesaty z dětských střevíčků.

Mělčiny kolem malého, ale trvale osídleného vulkanického ostrova Hačidžódžima, který leží v souostroví Izu, asi 300 km jižně od Tokia, vydaly potápěčům nový druh mořského koníčka. Vědci jej pokřtili Hippocampus japapigu, což by bylo možné volně přeložit jako „koníček japonské prasátko“. Nový koníček se sice nechová jako čuník, místním potápěčům ale tvarem těla připomíná malá selátka.

Nově objevený koníček je skutečně miniaturní. Dospělí koníčci jsou velcí asi jako zrno rýže. Jejich barvy nejsou oslnivé, ale svůj účel plní dokonale. Fungují totiž jako maskování za kousky chaluh či řas, kterých je v mělkém moři požehnaně. Není divu, že tito koníčci tak dlouho odolávali zvědavým lidským zrakům.

TIP: Nový druh extravagantních řasovníků objeven u Austrálie

Koníčci obývají u ostrova Hačidžódžima pro ně poněkud nezvyklé prostředí. Mělčiny v těchto místech mají totiž během roku proměnlivou teplotu, a to koníčci jiných druhů nemají rádi. Neobvyklé je i to, že zde koníčci žijí v hloubce kolem 10 metrů. Většina těchto podivuhodných rybek totiž preferuje mnohem hlubší vody.

Jedná se o týmový sport, při kterém proti sobě zápasí dvě skupiny hráčů. Původně vznikl v Normandii či Pikardii. Tato prastará hra byla velice oblíbenou zábavou vesničanů. Hrála se především při příležitosti významných církevních svátků, jako jsou Velikonoce a Vánoce, dále také na svatbách, v neděli po bohoslužbě, nebo ve výroční den patrona určité farnosti. Zmínky o ní se dochovaly v průběhu celého druhého tisíciletí. Nebylo ničím neobvyklým, že se hry účastnilo značné množství protivníků. Běžně proti sobě hrálo dvacet až dvě stě lidí. Podle zprávy z roku 1841 se hry v Normandii účastnilo víc jak 800 hráčů a přihlíželo jí okolo 6 000 diváků.

Pravidla nejasná

Rozdělení do týmů bylo různé, mohli hrát například ženatí proti svobodným mužům, nebo proti sobě zápolily celé farnosti. Herní pole nebylo přesně vymezeno – hrálo se na polích a lukách. Cílem bylo dostat míč na vyznačené místo, nejčastěji ke kostelu, na hřbitov nebo k sídlu místního velmože. Zápasy mohly trvat několik hodin, ale i dnů a v rámci hry se mohlo užívat rukou a nohou ke sražení protivníka a získání míče. V rámci některých variant pravidel se používaly i dřevěné tyče, kterými se míč odpaloval, nebo se mohly využít i ke sražení soupeře. Zranění tak nebyla ničím neobvyklým. 

Obdobná varianta, ze které se pravděpodobně také vyvinul dnešní fotbal, se hrála od středověku i ve Skotsku a jak se zdá, byla velice populární. Hra byla určena pro deset až dvacet hráčů a užívalo se menšího hřiště, než je dnes běžné. Chyběla ale podrobnější pravidla, která se průběžně vyvíjela od doby jejího vzniku. 

Vytvořit reálně vyhlížející prostředí pro videohry nebývá snadné. Autorům her pomáhají data NASA, díky nimž mohou vytvořit například hyperrealistická pohoří se zasněženými vrcholky.

18. prosince 1999 se na heliosynchronní oběžnou dráhu kolem Země vypravil americký vědecký satelit Terra. Pro NASA je vlajkovou „lodí“ programu Earth Observing System (EOS), jehož cílem je dlouhodobé pozorování zemského povrchu, biosféry, atmosféry, a také oceánů naší planety.

Data senzoru ASTER

Jedno ze zařízení na palubě Terry, japonský senzor ASTER (Advanced Spaceborne Thermal Emission and Reflection Radiometer), před pár lety našlo nové, v minulosti neobvyklé využití. ASTER pořizuje snímky povrchu Země s vysokým rozlišením, ve 14 různých pásmech elektromagnetického záření, od viditelného světla až po tepelné infračervené záření. Jeho data využívají tvůrci videoher.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Známá společnost Electronic Arts (EA) použila data senzoru ASTER k vylepšení realističnosti terénu ve své verzi hry Super Snowcross (SSX). Specialisté Electronic Arts zpracovali data NASA vlastním softwarovým nástrojem Mountain Man, který mají speciálně na tvorbu horského prostředí. Výsledkem byla před pár lety hra, která je oceňovaná mimo jiné i pro dech beroucí hory, v nichž je možné jezdit.

Když se lidé chtějí na delší dobu vypravit pod vodu, potřebují k tomu dýchací přístroj či přívod vzduchu. Pohodlnější pomůcky k dýchání pod vodou, jako jsou například umělé žábry, až doposud zůstávaly rekvizitou vědeckofantastických příběhů. Pokrok se ale řítí kupředu a přináší nevídané věci.

Materiálový vědec a designér Jun Kamei se inspiroval v přírodě a vytvořil pozoruhodné umělé žábry Amphibio. Je to vlastně lehká 3D tištěná vesta z polymeru, který funguje jako umělé žábry a zároveň i zásobník dýchatelného vzduchu. Tyto žábry jsou biomimetické a napodobují podvodní dýchání pavouků a hmyzu.

TIP: Evoluční výhoda: Lidé kmene Bajau se potopí do větších hloubek díky genům

Pokud se naplní katastrofické předpovědi ohledně globálního oteplování a oceány v příštích desetiletí skutečně zaplaví pobřežní oblasti, zasažená bude až třetina lidstva. Jestli ale lidé budou mít k dispozici podobné vychytávky, tak se jim ve více zatopeném světě bude žít snadněji. 

Vítejte v Kostarice. Málokdo ví, že v překladu se tato země jmenuje Bohaté pobřeží. Středoamerický stát omývá jak Tichý oceán, tak Karibské moře. V sevření tří pohoří, kterým dominuje hora Cerro Chirripó (3 820 m), najdete pralesní ráj. Většina obyvatel se tísní uprostřed státu, v Centrálním údolí. Kromě neprostupné zeleně zabírají velké části nížin bažiny a mokřady. Z letadla si většiny z nich ani nevšimnete – schovávají je rozložité koruny stromů. V těchto místech se ještě před 1,8 milionu let promenádoval lenochod velký jako slon. Jeho příbuzní zde žijí dodnes, z majestátních rozměrů však mnoho nezbylo. Pevnou zemi vyměnili dnes jen šedesáticentimetroví a šest kilogramů vážící lenochodi za bezpečnější větve. 

Ocelot kořist nedostane 

Nanejvýš metrový ocelot vypadá jako přítulná kočička. V amerických tropech však představuje pro lenochody nepřítele číslo jedna. Patnáctikilogramová šelma tentokrát jen rozčíleně zastřihá vousy a její kožich v levhartích barvách se ztratí v neprostupné zeleni. Zmatené lenochodí mládě berou do náruče dvě ženské ruce. Právě se začala psát historie zřejmě první čistě lenochodí záchytné stanice na světě, rodinně přezdívané sirotčinec. 

Jsme na kraji kostarického Národního parku Calhuita a vyjukaný lenochod putuje do další náruče. „Sousedka mi před dvaceti lety přinesla mládě lenochoda tříprstého. Tehdy neexistoval žádný útulek pro tahle zvířata a já jsem věděla, že něco musím udělat. Rozhodla jsem se o něj postarat, jak nejlépe jsem uměla,“ vzpomíná dnes Judy Avery Arroyová, zakladatelka útulku pro lenochody. Že se jí její úsilí o záchranu zvířecího života podaří ještě mnohokrát zopakovat, nemá tušení. Kdyby jí někdo prozradil, že její školka bude brzy čítat sto třicet jedinců, asi by se upřímně zasmála.

Třicetidenní cesta trávicím traktem 

Hlavně žádné rychlé pohyby – přesně tímhle heslem se řídí celý lenochodí život. V kostarickém útulku pro lenochody je však pěkně rušno. Stovky zvědavců si sem přijíždějí prohlédnout dva druhy lenochodů. Hnědokrké a Hoffmanovy.

Hned u vchodu všechny líně vítá Zlaté poupě. Téhle lenochodí samičce je přes dvacet let. Hádáte správně, jde o ono ztracené mládě. Právě díky ní celý útulek vznikl. „Zachránili jsme ji a za dva roky nám přinesli další mládě, po půlroce další a takhle to šlo pořád dál,“ směje se Judy. 

Od chvíle, kdy vzala Zlaté poupě prvně do rukou, se její život točí už jen kolem lenochodů. Dnes je jich ke sto třiceti pěti. Začátky byly ale pořádně těžké. Představte si, že vám právě dáme hladové mládě, ať se staráte. Co víte o tom, jak se malý lenochod stravuje? Pravděpodobně to samé, jako kdysi Judy. Vůbec nic. Dnes už v útulku lenochodím novorozencům míchá mléko takřka nerozpoznatelné od toho lenochodího. Jen co trochu odrostou, dopuje je ovocem. S jídlem se musí opatrně. Lenochod si totiž dává na čas i s trávením. Porci potravy zpracovává až třicet dní!

Pětsetkrát pomalejší než gepard

„I po těch letech ale všechno neumíme. Jak máme mládě naučit to, co by ho jinak naučila matka? V džungli je učí bránit se a hlavně poznávat stromy. Mládě se musí naučit, kolik z určitého stromu sníst listí, a pak přelézt na jiný, aby se neotrávilo,“ přiznává Judy Avery Arroyová. Se šplháním začínají mláďata na velkých plyšácích. Teprve poté mohou do terénu. Spěchat na ně nemá smysl. Lenochodi jsou 200× pomalejší než chrti a 500× pomalejší než gepardi.

Sirotčinec se brzy rozrostl ještě o nemocnici. Jakmile se po okolí rozneslo, že se Judy stará o mladé, začali sem lidi nosit i zraněná zvířata. „Léčíme hodně případů úrazů elektrickým proudem. Časté jsou také zlomeniny, když mláďata spadnou ze stromu. My je tady uzdravíme a vypustíme zpátky do džungle,“ popisuje ošetřovatel lenochodů, Marcelo Espinoza. 

Jsou to zelenáči

Sirotčinec si časem mohl dovolit i speciální inkubátory. Zdravotní stav některých lenochodů už navždy zůstane na hranici invalidity. Návrat do přírody by znamenal smrt. Pro ně je tu pětihvězdičkový útulek s plnou penzí. Lidští turisté zde však přijdou o jedinou věc: neuvidí totiž zeleného lenochoda. Ve volné přírodě se totiž v kožichu lenochodů usazují řasy. Evoluce ihned chytla příležitost za pačesy a vybavila hostitele dokonce speciálními žlábky, aby se řasám lépe dařilo! Proč to? Přece kvůli dokonalému pralesnímu maskování!

TIP: Kostarika: Nejzelenější země planety 

Péče Judy a jejího týmu má pro kožich i výhody. Ve volné přírodě jsou chlupy lenochodů hotovou učebnicí entomologie. Hmyzu v kožichu pranic nepřekáží změna teploty. Lenochodovi teploměr do podpaží raději nestrkejte, připravil by vám šok. Během pár hodin jeho teplota kolísá mezi 27 až 35 stupni Celsia. Člověk by podobné výkyvy nepřežil, stejně jako fakt, že lenochod si „odskočí“ třeba jen jednou za měsíc!

Němci při několika příležitostech ukořistili zničené či poškozené whippety, takže britské velení nařídilo umístit do tanků výbušná zařízení, aby je vojáci mohli v případě nutnosti zničit. Tankisté ale neměli zrovna velkou radost z toho, že museli „sedět na bombě“. Zkušenosti z dubnových bitev také ukázaly, že idea spolupráce whippetů a kavalerie, jakkoli lákavá, v praxi nefunguje, protože jízdní a tankové roty se na bojišti obvykle příliš rozptýlily.

Image

Čtěte také

Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet (2)

Navíc kavaleristé zůstávali pořád daleko rychlejší než střední tanky, a pokud zpomalili, aby s nimi obrněnce udržely krok, pozbývali svou největší výhodu. Od května 1918 se již spolupráce whippetů a jezdectva v rozkazech ani hlášeních nevyskytuje a střední tanky se užívaly podobně jako těžké – při spolupráci s pěchotou při prolamování obranných linií. 

The Musical Box

Příležitostně se však odehrávaly i jiné scénáře, jak dokazuje epizoda z bitvy u Amiensu, v níž sehrál hlavní úlohu Whippet č. A344, který nesl jméno „The Musical Box“. Velel mu poručík Arnold, jenž záhy zjistil, že nepřítel jeho stroj odřízl od britských sil. Tank zůstal sám za německými liniemi a velitel zavelel k útoku na vilémovskou dělostřeleckou baterii. Sebevražedný plán kupodivu vyšel a Arnoldův tank pak operoval v nepřátelském týlu ještě několik hodin, během nichž zničil tábor pěšího praporu a zásobovací kolonu, a dokonce sestřelil pozorovací balon!

Teprve pak Němci dokázali vyřadit „The Musical Box“. Řidič zahynul, ale Arnold i jeho střelec přečkali válku jako zajatci. Vyznamenal se i vojín Bertie Bussey, řidič jiného whippetu, jehož velitel a střelec utrpěli těžké zranění. Bussey nechal tank pojíždět se zablokovaným řízením a čtyři hodiny střílel z kulometů, za což získal medaili Za vynikající chování (Distinguished Conduct Medal). Stroje Medium Mark A poté promluvily ještě do několika bitev v závěru války, k jejich poslednímu nasazení došlo 5. listopadu. 

Whippety míří do světa

Navzdory dosti vysokým ztrátám velení hodnotilo bojové nasazení Mark A velmi dobře, což se projevovalo i ve faktu, že jednu dobu byl termín Whippet používán pro všechny menší tanky včetně francouzských renaultů. Úspěšné a oblíbené střední obrněnce se proto objevily i na vítězných přehlídkách. Konec první světové války ale neznamenal konec jejich činnosti.

Šestnáct kusů putovalo do Irska, kde probíhal guerillový konflikt s převážně katolickými republikány, a dalších sedmnáct kusů obdržela britská intervenční vojska na jihu Ruska, která měla pomáhat bělogvardějcům v boji proti bolševikům. Britové tam vycvičili pro whippety i ruské osádky a po odchodu intervenčních vojsk zůstaly tanky v Rusku. Většiny z nich se však zmocnila Rudá armáda, jež je potom nasadila ve válce proti Polákům a provozovala je až do roku 1922.

Ve službách nepřítele

Nejméně jeden whippet dostal v Rusku francouzský 37mm kanon Puteaux, ale není jisté, který z majitelů tuto přestavbu provedl. Jisté naopak je, že Rudá armáda je používala pod označením Tejlor, tedy podle jména výrobce motoru. Jednalo se o jediný konkrétní název, který se na vozidle vyskytoval, protože označení Mark A ani Whippet na sériových kusech nikde psané nebylo. Čtyři exempláře si koupilo Japonsko, pro něž to byly vůbec první tanky. Stroje se dočkaly nasazení v Mandžusku.

Jeden Mark A byl poslán do Jihoafrické unie a zdá se, že po jednom získaly USA a Kanada. Mezi uživatele však paradoxně patřilo i císařské Německo, jemuž se kromě poškozených kusů povedlo ukořistit rovněž dva funkční whippety, a sice A220 a A249. Na Němce zapůsobily svou rychlostí, a proto jejich vyvíjené lehké tanky řady LK vykazovaly evidentní inspiraci whippetem. Ani jedno z těchto dvou vozidel se sice do bojů s Dohodou nezapojilo, A249 však byl ve službách Freikorpsu nasazen v Berlíně proti levicovým revolucionářům. Do současnosti se dochovalo pět whippetů, z nichž nejbližší je tank A347 „Firefly“ v Královském muzeu v Bruselu.

Boj za nezávislost Kuby proběhl ve dvou válkách na konci 19. století. Druhá, vedená mezi roky 1895 až 1898, ukončila španělské panování na Kubě. I díky vojenské pomoci USA, které dění na Kubě pozorně sledovaly a měly s ní své vlastní plány. 

Kuba se stala samostatným státem. Byla to však samostatnost pouze oficiální a tudíž zdánlivá. I když roku 1902 opustily Kubu zbytky americké armády, vliv mocného 150 km vzdáleného souseda na ostrově zůstal. Tzv. Plattův dodatek, který byl v roce 1901 připojen k nové kubánské ústavě, umožňoval USA zasahovat do vnitřních záležitostí Kuby a v případě potřeby vojensky na Kubě intervenovat.  

Od diktatury k diktatuře

Na Kubě brzy zavládlo ovzduší korupce, rozmohl se hazard i obchod s drogami. Společenské ovzduší přálo terorismu a násilí. Nemálo tomu dopomohla diktatura generála Gerarda Machada, bývalého účastníka války za nezávislost. Protivládním centrem se stala Havanská univerzita, studentské skupiny však používaly stejnou taktiku boje, jako vládní garnitura: tedy terorismus a gangsterismus.   

Machadova diktatura, nazývaná machadato, byla v roce 1933 sice svržena vzpourou seržantů pod vedením Fulgencia Batisty, ale s nástupem tohoto bezskrupulózního muže se situace na Kubě příliš nezměnila. Zemi dál dominovala všudypřítomná korupce a americké společnosti těžily ze svého vlivu nad ostrovem.

V roce 1940 se Batista stal prezidentem. Přijal novou demokratickou ústavu, příliš ji však nedodržoval. Dál bezohledně využíval armádu a policii jako nástroj teroru proti svým politickým odpůrcům. V roce 1944 se Batista z politiky stáhl, ale už v roce 1952 chystal v nových volbách triumfální návrat. Když pochopil, že vůči kandidátovi protikorupčně zaměřené Ortodoxní strany nemá šanci na úspěch, provedl spolu s 18 důstojníky vojenský puč. Obsadil vládní budovy, rozpustil parlament, zrušil politické strany a taky ústavu, kterou sám v roce 1940 přijal. A to vše za podpory Washingtonu. 

S mafií za zády

Kuba první poloviny 20. století patřila k oblíbeným destinacím mafiánů, těžících z velmi dobrých vztahů s vládnoucí garniturou. V roce 1946 zde měly zasedání špičky americké mafie, mezi nimiž nechyběly nejdůležitější osoby amerického podsvětí, jako byl např. Meyer Lansky či Lucky Luciano. S prvním jmenovaným měl velmi dobré vztahy i Batista, který mafii vybízel k zakládání kasin a hotelů, přičemž je vydatně finančně podporoval.

Odhaduje se, že organizovaný zločin na Kubě vytěžil ze svého podnikání, které zahrnovalo prostituci, drogy, hazardní hry a dokonce nelegální potraty, přibližně 100 miliónů dolarů ročně. Přesto se diktátor Batista dál mohl opírat o podporu USA. Vzájemný vztah trefně ilustroval William Wieland působící v té době na ministerstvu zahraničí. „Vím, že je Batista mnohými považován za pěkného hajzla... Ale zájmy Ameriky stojí na předním místě. Aspoň je to náš hajzl.“

Mladý ambiciozní právník 

Mladý právník Fidel Castro, syn bohatého podnikatele s cukrovou třtinou, po Batistově puči založil na havanské univerzitě Hnutí mládeže století. Dokonce vystoupil s vlastní obžalobou diktátora, v níž pro něj žádal přes sto let vězení. Samozřejmě neuspěl, nicméně si udělal skvělou reklamu do příštích let.

Fidel Castro byl ambiciózní muž plný sebedůvěry. Věřil ve své poslání svrhnout diktaturu a přivést na Kubu zpátky svobodu a demokracii. Vedle těchto zajisté ušlechtilých cílů v něm dřímala neukojitelná touha po moci, která však poněkud stála v kontrastu k demokratickým zásadám. Díky svému řečnickému daru a skvělému přesvědčovacímu umění kolem sebe dokázal shromáždit sympatizanty nejen z řad studentů, ale i z jiných společenských vrstev a profesí.

V hlavě tohoto muže brzy uzrál plán, jak svou revoluci provést. Plán odvážný až šílený, jak se ke Castrově nelibosti vyjádřil Mario Muňoz, jeden z jeho spolubojovníků, poté, co jej poprvé uslyšel. 

Kasárna Moncada

Počítal s přepadem santiagských kasáren Moncada, přilehlé nemocnice a justičního paláce, jejichž okna by sloužila povstalcům ke krytí hlavního voje vstupujícího do kasáren. Tam se měli zmocnit zbrojního arzenálu a společně s revolučně zaměřeným lidem svrhnout nenáviděného diktátora Batistu. A to vše měla provést skupina 130 nedokonale ozbrojených mužů a dvou žen! Sama proti několika stovkám vojáků! Castro vůbec nepočítal s možným zpožděním, nečekanými náhodami a chybujícím lidským faktorem. Navíc nikdo z revolucionářů, včetně jejich vůdce, nevěděl, jak to uvnitř kasáren vypadá, ani kde zbrojnice vlastně leží!

Rebelové se sešli 25. července na statku v Siboney, vzdáleném asi 15 km od města. Už předtím si jej pronajali pod záminkou chovu kuřat. Teprve tam se většina poprvé dozvěděla, co je čeká. Haydée Santamariová a Melba Hernandezová, jediné dvě účastnice, mezitím našívaly výložky na uniformy, kterými se chtěli útočníci maskovat. Někteří, například již zmíněný lékař Mario Munoz, začali pochybovat o Fidelově zdravém rozumu, zvlášť když viděli nekvalitní zbraně, kterými měli proti dobře vyzbrojené armádě bojovat.

Castro však všechny výtky pohrdlivě přešel a zdůraznil, že akce je zcela dobrovolná. Právě pocit sounáležitosti se skupinou nakonec zvítězil i nad pochybovači. Hrdinská smrt v boji za spravedlivější společnost jim přišla přijatelnější, než „zbabělé“ couvnutí. 

A tak v ranních hodinách vyjela kolona 26 aut směrem ke kasárnám. Kolik revolucionářů skutečně bylo, není dnes možné zjistit, jelikož údaje se liší a pohybují se od 100 do 150 lidí. Jisté však je, že Fidel Castro seděl v druhém voze a v ruce držel americký samopal.  

Masakr, jenž se stane mýtem

Ještě než přijeli na místo, dostalo se Fidelovo auto do střetu s náhodně projíždějícím vojenským vozem. Došlo k přestřelce, která upozornila ostatní vojáky. Moment překvapení byl ztracen. Navíc část vozů zabloudila a ztratila se v santiagských ulicích. Justiční palác i nemocnici se sice podařilo obsadit, ale do vlastních kasáren vnikla jen část revolucionářů. Ti namísto zbrojnice obsadili ložnici s neozbrojenými vojáky. Castro nakonec musel dát povel k ústupu.

TIP: El Comandante Castro: Partyzán, nezvladatelný revolucionář i krutý diktátor

Zemřelo 8 útočníků a 13 vojáků. Asi 20 mužů uprchlo do nedalekých hor. Zbytek byl zajat. Nechvalně proslulý velitel santiagské posádky Alberto del Rio Chaviano, známý pod přezdívkou Šakal, sliboval povraždit za každého mrtvého vojáka 10 povstalců. Nemluvil do větru. Zajatí revolucionáři byli buď ihned zastřeleni, nebo jim byli uřezávány varlata či vylupovány oči.

Fidel byl 1. srpna nalezen vojáky v horské chatrči a jen díky příteli rodiny, arcibiskupu Manuelovi Arteagy a místnímu poručíku, nebyl předán vojákům, ale policii. Unikl tak jisté smrti. V soudním procesu, který následoval, „vyfasoval“ 15 let do vězení na ostrově Isla de Pinos. V cele však pobyl jen dva roky, neboť v roce 1955 byl díky Batistově amnestii propuštěn. Později bude na léta ve vězení vzpomínat jako na „nejšťastnější období života“...