Experimentální kosmoplán Phantom Express, na jehož vývoji se podílí americká vojenská agentura DARPA, a také společnost Boeing, potřebuje pořádný motor. Pohánět jej má raketový motor AR-22, který jim vyvíjí společnost Aerojet Rocketdyne.

Konstrukce tohoto motoru vychází z hlavního motoru amerického raketoplánu Space Shuttle. Je navržený tak, aby kosmoplán mohl vzlétat v krátkých intervalech. Až bude Phantom Express hotový, měl by vynášet satelity na oběžnou dráhu tak rychle, jako komerční linky vozí pasažéry dopravními letadly.

Motor raketoplánu prochází testy

DARPA s Boeingem plánují, že Phantom Express dokáže vynést 1500 kilogramů těžký satelit v hodnotě 5 milionů dolarů (přes 111 milionů Kč), desetkrát za 10 dní. Raketoplán bude bezpilotní a autonomní. Do vesmíru bude vzlétat vertikálně ze startovací rampy a na zem se vrátí stejně jako letadla.

TIP: Raketoplán americké armády XS-1 by mohl létat do vesmíru každý den

Aerojet Rocketdyne nedávno motor AR-22 úspěšně otestovali v testu opakovaných zážehů. Motor zvládl 10 spuštění během 240 hodin, čili 10 dní. Pokud vše půjde i nadále podle plánu, dočkáme se prvního startu nového raketoplánu v dohledné době.

Řada lidí se při pohledu do zrcadla přinutí nasoukat se do sportovního a vyrazit ven. Čím více jejich tělo zchátralo, tím úporněji se jej snaží rozhýbat. Není divu, když se při tom něco natáhne či praskne. Jaký sport zvolit, abyste neskončili stejně rychle, jako jste začali?

Chůze o holi

Čím dál častěji můžete vidět v lesích, parcích, ale i na ulici lidi na procházce s tyčkami v rukou. Tito sportovci většinou vyvolávají udivené pohledy a shovívavý úsměv na rtech. Když se však jednou rozhodnete, že ten „legrační sport pro důchodce“ vyzkoušíte, už vás nepustí. Chůze s holemi je fenoménem dnešní doby.

Chodí s nimi muži, ženy, sportovci, zdraví i ti se zdravotním hendikepem. Důvod je nasnadě – chůze je zdravá! Když k ní navíc přidáte dvě tyčky a pohyb v přírodě, zjistíte, že je přímo zázračná. V každé zemi se tomuto sportu říká trochu jinak. Většinou o něm uslyšíte pod pojmem Nordic walking, anglicky Pole walking, u nás severská chůze a ve Finsku – kolébce Nordic walkingu – sauvakävely.

Šetrný trend

Nordic walking je sportovní dynamická chůze se speciálními holemi. V minulosti lidstvo trávilo svůj čas lovem, sháněním potravy a bojem o přežití. Dnes tráví většina lidí svůj čas sezením v kancelářích a v lepším případě se pak snaží vzdorovat civilizačním chorobám protáhnutím těla a relaxací mysli po práci. A na to je severská chůze jako dělaná.

Ideálním prostředím pro provozování tohoto sportu je příroda. Na „Nordicu“ si každý může najít to, co ho naplňuje – nabízí totiž velkou škálu možností. Může se pro vás stát skvělým kondičním tréninkem, posilovnou, relaxační vycházkou, zdravotním cvičením, prostředkem k redukci váhy i společenskou událostí.

Náhoda u zrodu

Tento stále oblíbenější styl pohybu vznikl vlastně náhodou. 5. ledna 1988 se měl v Helsinkách konat symbolický happening k oslavám narození finského sportovce, novináře a profesora Lauriho „Tahko“ Pihkaly. Celá akce, jež byla naplánována jako jízda na běžeckých lyžích, byla ovšem ohrožena nedostatkem sněhu.

Organizátoři přišli s alternativním řešením. Na místo dovezli 50 párů běžkařských holí a účastníci s nimi šli, jako by běžkovali. Touto událostí byl nevědomky položen základ nového sportu. Sportovci si totiž všimli, že chůze s holemi je srovnatelná s během na lyžích a že to jde i bez sněhu.

Oficiálním sportem

Už dříve využívali hole k chůzi běžci na lyžích během letních příprav a při chodeckých cvičeních. Na základě nových i starých zkušeností se odborníci na cvičení začali věnovat dalšímu výzkumu tohoto specifického pohybu. Srovnání efektivnosti kondiční chůze a chůze s holemi jednoznačně prokázalo zvýšené účinky Nordic walkingu.

V roce 1997 začal ve Finsku vývoj speciálních holí určených pro chůzi a v roce 1998 bylo v Helsinkách založeno centrum pro severskou chůzi. V tomto roce také spatřil světlo světa marketingový název Nordic walking. V roce 2000 byla založena International Nordic Walking Association (INWA), která začala šířit severskou chůzi do celého světa.

Když chodit, tak s holemi

Použití hůlek při chůzi snižuje zátěž na klouby až o 30 %. Nordic walking je tak vhodný i po úrazech či pro osoby s problémy pohybového aparátu nebo s nadváhou. Hůlky vás nutí k napřímení postavy, uvolníte si tak šíji a můžete zamezit bolestem krční páteře i hlavy.

Díky rotaci, ke které během chůze dochází, zapojíte hluboký svalový aparát a šikmé břišní svaly, čímž dochází k uvolnění bederní páteře. Neposledním přínosem je vyplavování endorfinů – hormonů štěstí – a relaxace v přírodě. Navíc pravidelný celoroční pohyb venku zvyšuje funkci imunitního systému. Tyto pozitivní účinky však nejsou unikátní jen pro tento sport a dosáhnete jich i řadou dalších činností. 

Šetrné sporty

Nordic walking není jedinou možností, kterou máte, když se chcete začít hýbat po dlouhé době nicnedělání. Pro řadu dalších sportovních aktivit také platí, že jsou ohleduplné k tělu a prospěšné pro zdraví. Důležité je správné provádění jejich techniky a pravidelné opakování alespoň 3× týdně. Ideální je sportovat pod dozorem školených instruktorů, kteří vás správnou techniku naučí, opraví vám chyby a dokážou vám pomoci třeba i s případným zdravotním problémem.

Jako ryba ve vodě

Mezi šetrné sporty vhodné hlavně pro lidi s omezením pohybového aparátu patří plavání. Je to sport, který může provozovat každý bez rozdílu věku. Při plavání jsou zapojeny všechny hlavní svalové skupiny horní i dolní poloviny těla. Jeho největší výhodou je minimální zátěž kloubů. Svaly jsou zatěžovány rovnoměrně a pravidelný rytmický pohyb je přínosný pro kardiovaskulární systém. Pobyt ve vodě přináší uvolnění napjatých svalů a napomáhá regeneraci. Pohyby, které při plavání provádíte, zvyšují rozsah hybnosti kloubů. Zároveň tento sport představuje ideální dechové cvičení, zvyšuje kapacitu plic a působí jako prevence bronchitidy a zánětu horních cest dýchacích.

Brusle na asfalt

Vhodným sportem při potížích s pohybovým aparátem je také in-line bruslení. Nedochází při něm k nárazům, které by poškozovaly klouby, jako třeba u běhu. Pro ženy je jistě lákavé zpevňování nohou a hýždí, pravidelné cvičení navíc zlepšuje koordinaci a rovnováhu těla. Při in-line bruslení jsou díky pohybu do strany používány i přitahovače vnitřní strany stehen a odtahovače hýždí, tedy svaly, které se při většině jiných fitness sportů nezapojí. U tohoto sportu je potřeba dbát zvýšené opatrnosti, neboť je při něm velké riziko pádů, jež mohou mít nepříjemné následky. Proto dbejte na ochranné pomůcky, především nepodceňujte helmu. 

Královna koloběžka

Koloběžka už dnes není jen hračkou dětí. Vyberete-li dobře, může ji používat rodič i jeho potomek. Koloběh je stejně jako předchozí sporty šetrný ke kloubům a zvyšuje rozsah jejich hybnosti. Při správné technice zatěžuje obě strany stejně, nedochází tedy ke svalové nerovnováze. Na rozdíl od cyklistiky zapojíte svaly horní i dolní poloviny těla a udržíte tak namáhání svého organismu v rovnováze. Během jízdy provádíte několik základních cviků dohromady – kliky, dřepy a zanožení – čímž posilujete celé tělo. Díky udržování rovnováhy dochází k posilování hlubokého stabilizačního systému. Koloběžka také efektivně zpevňuje zádové svalstvo, může vám proto pomoci zbavit se bolesti zad a bývá doporučována jako doplněk k rehabilitačním cvičením.  

„Zdá se, že tučňáky do jisté míry ovlivňují všechny lidské aktivity,“ uvádí vedoucí studie Vincent Viblanc, který zkoumal reakce tučňáka patagonského na stresové podněty.

Viblanc mimo jiné porovnával patnáct tučňáků hnízdících v oblasti, kde se pravidelně vyskytovali lidé, s osmnácti tučňáky hnízdícími na klidných místech. Všichni zkoumaní jedinci zrovna vychovávali mládě staré dva dny až jeden měsíc.Vědci napodobovali turisty a přibližovali se k hnízdištím na vzdálenost deseti metrů, přičemž měřili srdeční tep zvířat, který je indikátorem hladiny stresu. Ukázalo se, že na hluk, lidský hlas a přiblížení člověka reagují zrychleným srdečním tepem všichni tučňáci, a to i ti, kteří jsou na přítomnost turistů zvyklí. Jejich reakce však byla mírnější. Naopak při odchycení byla stresová reakce u všech tučňáků stejná.

Autoři studie z toho vyvozují, že tučňáky sice přítomnost člověka stresuje, ale že si na ni dokáží do určité míry zvyknout a neplýtvají pak tolik energií na stresovou reakci. Viblanc proto navrhuje, aby byla stanovena přísná pravidla pro pozorování těchto zvířat a určena hranice, kterou turisté již nesmí překročit. Sledování v tichosti a z dálky pomocí dalekohledu se zdá být ideálním způsobem, jak vyjít vstříc oběma stranám. Když si zvířata na turisty zvyknou, vyhodnotí jejich přítomnost jako něco, co je bezprostředně neohrožuje a kvůli čemu se nemusí znepokojovat.

TIP: Stres zabiják: Nadprodukce stresového hormonu může leguány zabít

Podle Viblanca lze výsledky studie přenést nejen na ostatní druhy tučňáků, ale i na mnohá jiná zvířata. I dobře míněné zásahy lidí mohou totiž vyvolávat stres, jenž postupně zhoršuje fyzickou kondici. Nakolik zvířatům ubližuje dlouhodobá přítomnost člověka, zatím není jasné. Viblanc se chystá měřit a porovnávat hladinu stresových hormonů u populací tučňáků žijících v permanentní blízkosti člověka a těch, které si zatím mohou užívat života v nenarušených podmínkách.

Díky souhře náhod a tání ledovců mají vědci k dispozici úžasně zachovalého muže Ötziho, který žil před 5 300 lety. Ötzi byl objeven v roce 1991 a od té doby nám přinesl velké množství pozoruhodných informací o době, ve které žil.

Nejnovějším objevem jsou výsledky analýz obsahu žaludku tohoto pět tisíc let starého muže. Ukázalo se, že Ötzi jedl stravu s překvapivě vysokým obsahem tuků. V jeho žaludku vědci objevili zbytky tuku z divoce žijících kozorožců, masa z jelena, pradávné pšenice jednozrnky a kupodivu také hasivku orličí, což je poněkud jedovatá kapradina.

TIP: Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

Vědci spekulují, že Ötzi jedovatou kapradinu mohl pojídat jako lék, v lidovém léčitelství se takto totiž využívala po staletí. Efektivní je především proti parazitům – a s nimi se Ötzi prokazatelně potýkal – v těle měl hlístici, v posledním půlroce před smrtí byl zřejmě opakovaně nemocný. Dřívější studie odhalila, že trpěl pokročilou aterosklerózou, která u něj bezprostředně hrozila infarktem nebo mozkovou mrtvicí. 

Druhou hypotézou, se kterou vědci pracují, je, že se spory této kapradiny dostaly do jeho těla omylem nebo náhodou. Ötzi si do ní totiž mohl balit potravu, například maso – aniž by znal účinky na svůj organismus.

Když v roce 1942 uvažovalo americké ministerstvo války, jak dopravit do válkou sužované Evropy velké množství vojenského materiálu a vojáků, padla volba na výstředního konstruktéra, pilota, podnikatele, filmového režiséra a producenta Howarda Robarda Hughese. Ten dostal za úkol vyrobit obří transportní letoun. Vzhledem k válečným prioritám bylo ovšem nutné, aby letadlo nebylo vyrobené z kovu.

Létající sklad dříví

Na novém letounu, vyrobeném převážně ze dřeva, se zpočátku společně s Hughesem podílel i průmyslník Henry J. Kaiser, ten ovšem později z projektu vycouval. Podle smlouvy měl Hughes do roku 1944 armádě dodat tři letouny schopné do Evropy dopravit nejméně jeden tank M4 Sherman nebo 750 plně vyzbrojených vojáků.

Potíže s konstrukcí tak obrovského dřevěného letadla ovšem projekt zbrzdily natolik, že po roce 1944 již přestal být pro vládu naléhavý. Stavba letadla nebyla nakonec pro použití ve druhé světové válce dokončena a protahovala se až do roku 1947. Sám Hughes musel obhajovat před vyšetřovacím výborem senátu použití tehdy obrovské částky 22 milionů USD z veřejných prostředků. Vývoj letounu byl ve skutečnosti ještě mnohem nákladnější – sám Hughes do projektu vložil vlastních dalších 18 milionů USD.

Poprvé a naposled

Nakonec Hughesův H-4 Hercules přeci jen vzlétl - 2. listopadu 1947 se v přístavu v Los Angeles uskutečnil jeho první a zároveň poslední let. Letoun tehdy překonal vzdálenost asi jedné míle (1,6 km), přičemž se pohyboval ve výšce pouhých 21 metrů nad zemí. Po letu byl letoun vrácen zpět do klimatizovaného hangáru a až do úmrtí Howarda Hughese v roce 1976 byl udržován v letuschopném stavu. V současnosti je vystaven v Evergreen Aviation Museum v McMinnville v Oregonu.

Kryštof Alois Lautner se na Šumpersku narodil a také tu až do obsazení Olomouce Švédy za třicetileté války studoval. Protože byl člověk míru a pera, nikoliv meče, odešel do Bavor a později do Vídně, kde se z něj stal magistr práva a filozofie. Věnoval se také morální teologii a přírodním vědám. Na kněze byl vysvěcen po návratu do Olomouce a roku 1668 se ve svých 46 letech stal děkanem. Tím začalo na Šumpersku období míru a klidu pod laskavým dohledem vzdělaného a moudrého pastýře. Tato idyla byla rázně ukončena inkvizičním tribunálem, jenž byl ustanoven o deset let později inkvizitorem Bobligem.

TIP: Inkvizitor Boblig a čarodějnické procesy na losinském panství

Jako záminka posloužil tomuto nebezpečnému muži čin žebračky Schuhové, která uschovala svatou hostii pro porodní bábu Dorotu Groerovou, jejíž krávu chtěly obě ženy hostií vyléčit. Celá událost se mohla obejít jen s několika zdrávasy, jenže hraběnka Angelia Anna Sibyla z Galle, sídlící na velkolosinském zámku, by na svém území čarodějnice nesnesla, čímž přivolala do kraje zlo daleko větší než jen pověrčivé ženské.

Atmosféra strachu a bolesti

Inkvizitor roztočil kola molochu složeného ze strachu, udávání, bolesti a nenávisti. Na mučidlech se dřív či později přiznal každý. Vhodně zvolenými otázkami získával tribunál obvinění dalších a dalších osob z šumperského panství – a mířil stále výš. Činnost inkvizitorů bylo totiž třeba z něčeho hradit a nic k tomu nebylo vhodnější, než majetek zabavený usvědčeným čarodějníkům. Od chuďasů tak přešel tribunál k měšťanům a mince vesele cinkaly do váčku jeho představitelů.

Děkan Lautner viděl, co Boblig provádí a pravděpodobně mu bylo jasné, že inkvizitorovým zájmem je spíše osobní blaho. Ostatně kněz byl vzdělanější a sečtělejší než hrůzný vyšetřovatel. Ve své knihovně měl řadu svazků, některé i takové, nad kterými by představitelé církve přinejmenším pozdvihli obočí. A vlastnil také výtisk Maleus Maleficarum, Kladiva na čarodějnice. Znal průběh inkvizičních tribunálů.

Bez šance na obranu

Bobligovi byl děkan trnem v oku. Rozhodl se zahrát vysokou hru a svého soka se zbavit. Mučením vymohl ze svých obětí obvinění Lautnera, že prý vedl černé mše na Petrových kamenech a udělal z něj arcičernokněžníka. Děkana jali, ten se však úspěšně bránil a na mučidla si ho nikdo poslat netroufl. Zatím. Dlouhých pět let nad Lautnerem držel ochrannou ruku olomoucký biskup. Nakonec mu však došla trpělivost a děkana vydal na mučení.

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Nic nepomohlo, že muž „boží“ vždy po skončení práva útrpného odvolal všechna železem vynucená přiznání. Nic nepomohl dopis papeži Inocencovi XI., který ve snaze zmírnit Lautnerův trest na doživotní žalář poslal olomoucký biskup. „Kdybychom my sami byli z takové neřesti usvědčeni, pak by si spasitelná spravedlnost žádala, abychom byli celému světu příkladem a byli veřejně upáleni,“ zněla odpověď ctihodného otce z Říma. Dne 18. září 1685 byl Kryštof Lautner ze zvůle lidské chamtivé bestie upálen.

Viking 1 byl první americký lander, který se dotkl povrchu Marsu. A také první ze všech, který tam fungoval delší dobu. Před Vikingem na Mars dopadlo anebo přistálo několik sovětských sond s krátkou životností.

Landery Viking 1 a Viking 2 pátraly po životě na rudé planetě. Jejich vybavení nebylo nijak oslnivé a to samé platilo i pro výsledky mise. Lander nenašly po životě na Marsu ani stopu. Odborníci ale experimenty obou landerů v dnešní době zpochybňují.

Experimenty programu Viking

Mluví se hlavně o části experimentu, kdy lander nabral špetku zeminy, ohřál ji na 500 °C a pak v ní hledal stopy organických látek. Žádné ale nenašel, což bylo vlastně dost překvapivé - zařízení GCMS (Gas Chromatograph-Mass Spectrometer) mělo správně detekovat alespoň organické látky, které na povrch Marsu přinášejí komety a meteority.

V roce 2008 objevil americký lander Phoenix na povrchu Marsu agresivní soli chloristany, známé též jako perchloráty. A perchloráty mohly způsobit zničení stop organických látek při experimentech sond Viking. Nedávno to potvrdil robotický rover Curiosity, když našel stopy organických látek na Marsu.

TIP: Slibná stopa: Rover Curiosity nalezl na Marsu stopy organických látek

Co je ještě lepší, nová analýza starých dat misí Viking odhalila stopy možné reakce mezi chloristanem a chlorbenzenem, tedy jedné z organických molekul objevených roverem Curiosity. Vše nasvědčuje tomu, že organické látky vlastně objevily už sondy Viking, a že na Marsu jsou jednoduché organické látky na mnoha místech.

Narodil se sice v srdci Evropy, v tehdejším Prusku, osud jej však zavál tisíce kilometrů daleko. Ludwig Leichhardt strávil na cestách celé mládí: Fascinován přírodními vědami studoval nejprve v Berlíně a posléze v Londýně, Paříži, Itálii či Švýcarsku. V roce 1842 se sotva třicetiletý badatel vylodil v australském Sydney s ambiciózním plánem uspořádat objevnou expedici do nitra dosud málo prozkoumaného kontinentu. Zajímaly ho tamní přírodní podmínky a rovněž způsoby farmaření domorodých obyvatel. 

Labutí výprava

Expedici dlouhou bezmála pět tisíc kilometrů naplánoval a financoval zcela sám, nepodařilo se mu totiž získat podporu vlády. V doprovodu sedmi mužů vyrazil na cestu z Queenslandu na severovýchodě země a o čtrnáct měsíců později skupina úspěšně dorazila do cíle v dnešním Severním teritoriu. Když se posléze vrátili do Sydney, byli uvítáni jako hrdinové. 

Povzbuzen úspěchem začal Leichhardt takřka ihned pomýšlet na další cestu. V Austrálii zbývalo stále víc než dost neprobádaného území, což pro odvážného dobrodruha znamenalo neodolatelnou výzvu. Rok po návratu z první expedice už vyrážel směrem na západ kontinentu k řece Swan. Kvůli náročným podmínkám a nečekaným komplikacím – členy výpravy sužovala malárie, hlad a silné deště – musel sice nakonec zavelet k předčasnému návratu již po 800 kilometrech, neúspěch však jen podtrhl jeho odhodlání se do australské pustiny vrátit. V březnu 1848 proto podnikl druhý pokus a pokračoval po své předchozí trase k řece Swan. Doprovod mu tentokrát dělali čtyři Evropané a dva domorodci. 

Iniciály smrti

Tehdy ještě nejspíš netušili, že se už nikdo z nich domů nevrátí. Jejich stopy zmizely v oblasti Darling Downs v jižním Queenslandu, kde byli 3. dubna 1848 spatřeni naposled. Dodnes není jasné, jaké neštěstí výpravu potkalo. Protože však badatel informoval své okolí, že na cestách stráví přinejmenším dva či tři roky, trvalo poměrně dlouho, než se někdo začal znepokojovat. Vláda Nového Jižního Walesu zorganizovala záchrannou expedici teprve v roce 1852, kdy již byla šance na nalezení jakýchkoliv důkazů o osudu Leichhardtovy družiny prakticky nulová. 

Všeobecně se předpokládá, že muži zahynuli ve Velké písečné poušti, jejíž nehostinné duny zaujímají podobnou rozlohu jako Velká Británie. Objevily se i hypotézy, že Leichhardt skončil coby oběť domorodců. Do konce 19. století se jeho poslední dny pokusilo osvětlit hned několik expedic, ani jedna však neuspěla. Jedinými přesvědčivějšími důkazy badatelovy přítomnosti tak zůstává mosazná plaketa s jeho jménem a baobaby s vyrytým písmenem L, které na několika místech nalezli pozdější pátrači.

Obilná kaše tvořila základ stravy od pravěku až do 18. století. Konzumovala se jednak slaná, ale daleko častěji se vařila sladká. Například u Slovanů se připravovala z pšeničných, ječných a prosných zrn, zatímco ovesné kaši patrně holdovaly pouze germánské kmeny. 

Namletá zrna

Zrna zbavená pluch se mohla uvařit buď v celku, nebo se lehce podrtila či pomlela. V pravěku se k tomu používalo dvou kamenů, jednoho mírně zahloubeného a druhého, kterým se zrna drtila. V pozdní době laténské v posledních staletích před přelomem letopočtu se rozšířilo užívání ručních rotačních kamenných mlýnků, které se nazývají žernovy. Během středověku pak začali lidé budovat první mlýny a vznikla tak samostatná specializovaná profese. Do té doby se zrní mlelo doma, což se ovšem v případě potřeby dělalo i nadále.

Pokud se měl připravovat bohatší pokrm, omastila se kaše sádlem či slaninou. K ochucení se užívaly bylinky, které rostou volně v přírodě, nebo se u nás pěstovaly na zahrádkách, jako jsou například kopr, medvědí česnek, petržel, majoránka, libeček, saturejka, dobromysl obecná a rozmarýna.

Slazení bez cukru

Sladké kaše se používaly i jako slavnostní jídlo na svatbách a podle etnografických záznamů se při této příležitosti nesolily, protože jejich sladkost měla přejít i na manželský pár. Pokud se tedy mělo vařit pro slavnostní příležitost, uvařily se obiloviny v mléce, nebo se přelévaly smetanou, případně se také mohlo přidat vejce. Jenže mléko a vejce nebyly po celý rok k dispozici, a tak se výběr řídil aktuálním ročním obdobím.

Kaše se doslazovala rozvařeným ovocem nebo medem. Klasický cukr se ještě nepoužíval, protože do střední Evropy se rozšířil až v průběhu 15. století jako importované luxusní zboží. Kaše mohla posloužit coby základ k přípravě dalších jídel, například placek, které se pekly v peci, ale daly se připravit i na rozpáleném kameni. 

Princip tzv. gravitační čočky vychází z Einsteinovy obecné teorie relativity, podle níž všechny částice (tedy i fotony – částice světla) reagují při pohybu na gravitační pole objektů, okolo nichž prolétají. Popsané chování souvisí se zakřivením časoprostoru kolem hmotných těles. Světelné paprsky se tedy průletem okolo hmotného objektu ohnou, a je-li těleso sférické, jsou paprsky fokusovány do jednoho bodu podobně jako čočkou.

TIP: Einsteinova teorie funguje: Vědci úspěšně provedli doposud nejpřesnější test

Pro upřesnění: Světlo vzdálených hvězd procházející nad povrchem Slunce se ohne o 1,75 úhlové vteřiny, což bylo měřitelné již na počátku 20. století. „Ohnisková vzdálenost“ naší hvězdy dosahuje asi 550 astronomických jednotek. Různé odlehlé objekty, například daleké galaxie, mohou být hmotnější, a v čočkování vzdálenějších těles tudíž mnohem účinnější. Díky těmto gravitačním čočkám, které fungují podobně jako dalekohledy, tak můžeme pozorovat velmi vzdálené oblasti vesmíru.