Na severovýchodě Číny bylo k vidění vskutku netradiční umění: dvanáct obřích 3D obrazců z rýže. Za počinem stojí zemědělci z čínské etnické skupiny Xibo, kteří takové objekty vytvářejí již tradičně. Za podobný počin získali v roce 2012 světové prvenství v kategorii „největší dílo z rýže“. Jako „plátno“ jim letos posloužily pozemky v okolí města Šen-jang v provincii Liao-ning.

O hojném zastoupení pekařského řemesla svědčí zmínka, podle které bylo k roku 1334 v Mladé Boleslavi celkem 24 chlebných krámů. V Praze v letech 1348–1419 působilo celkem 157 pekařských mistrů. Nepříjemnou konkurenci jim však dělaly hospodyně, které pekly chleby a pečivo doma. Postupně je proto začal pekařský cech pomocí městských předpisů omezovat. Mohly péct pouze pro vlastní potřebu a nesměly své výrobky prodávat.

Obdobně se musel cech vypořádat s vesničany, kteří jinak město zásobovali potravinami vypěstovanými na venkově. Nařízení se snažila omezit jejich prodej pouze na některé dny. Cechovní artikule také předepisovaly maximální velikost pece, protože čím byla větší, tím víc zboží mohl její majitel vyprodukovat a znevýhodňovat tak své konkurenty. Pokud navíc tito řemeslníci vlastnili mlýn, mohli mlít zrno pouze pro potřeby své pekárny a nikomu dalšímu. 

Koláčníci, perníkáři, mazanečníci, …

Cechy své členy v něčem omezovaly, ale poskytovaly i řadu výhod. Ve středověku bylo zvykem, že se jednotlivé profese úzce specializovaly a cechy dohlížely na to, aby řemeslníci vyráběli pouze to zboží, které jim příslušelo. Ve městech bychom tak našli mazanečníky, koláčníky, kobližníky, perníkáře a caletníky, kteří pekli sladké pečivo. Dále zde byli pecaři specializující se na žitný chléb (nazýval se režný nebo také pecnový) a bílý chléb (pšeničný). Pekař boží zase pekl hostie a na jeden druh pečiva se zaměřovali i preclíkáři.

TIP: Zač je v Pardubicích perník? Historie sladké pochoutky staré 700 let

Kvalitu výrobků měli kontrolovat cechmistři jejich rozkrajováním. Přesto máme zprávy o tom, že pekaři zákazníky šidili přidáváním pilin či hlíny do mouky nebo že pekli bochníky menší, než předepisovaly cechovní artikule. Chléb byl jednou z hlavních příloh a používal se také jako surovina pro přípravu nejrůznějších omáček a kaší. Placky se pekly pouze ve chvíli, kdy nebylo možné sehnat či upéct chleba, tedy například na cestách či válečném tažení. 

Při pohledu na mapu Měsíce dospějeme k názoru, že všechny tamní krátery – tedy jizvy po kolizích s kosmickými tělesy – jsou přísně kruhové. K podobnému závěru bychom došli, kdybychom si zběžně prohlédli mapu Merkuru, Marsu nebo také impaktní struktury na Zemi: například známý Barringerův kráter v Arizoně. 

TIP: Který měsíční kráter je největší?

Prostudujeme-li však opravdu všechny útvary tohoto typu na našem přirozeném satelitu, zjistíme, že ve skutečnosti je řada z nich nepravidelná, protáhlá jedním směrem. Důvod tkví především v tom, že tvar kráteru z valné většiny neurčuje velikost a směr příletu tělesa: Energie při impaktu jsou totiž obrovské a dopad odpovídá spíš výbuchu než zanoření impaktoru do povrchových vrstev. Ze zkušenosti na Zemi víme, že hranaté výbušné nálože také nevytvářejí hranaté krátery. 

Při téměř tečném dopadu pak mohou být krátery protažené, často kapkovité, s druhotnými krátery ve směru dopadu, které zformovaly vyvržené trosky. Takové impakty jsou ovšem relativně vzácné, proto jich na Měsíci mnoho nenajdeme.

Odvážnými skoky se dostávají z ledových ploten do vody a obdobně dokážou vyskakovat z vody ven i na poměrně vysoko položené ledové plošiny. V obou případech vyžaduje skok velké odhodlání. Při vyskakování z vody ven se mohou ptáci o led a o sebe vzájemně snadno poranit.

TIP: Tučňáci patagonští - Hrdinové polární oblasti a bojovníci s mrazem

Skok z ledu do vody vyžaduje zase odhodlání jiného druhu. Tučňáci totiž dobře vědí, že pod hladinou se může skrývat jejich obávaný nepřítel tuleň leopardí. Skok do ledové vody může být tím pádem posledním „letem“ tučňáčího života.

Onoho dne, jako už mnohokrát předtím, uhání kníže Oldřich na koni v čele družiny lovců. Vracejí se z postoloprtských lesů, obtíženi úlovkem. Oldřich, zbrocený vlastním potem a krví zabitého divočáka, je šťastný. Lov ho doslova nabíjí energií. Lovci projíždějí kolem potoka, v němž právě několik místních žen máchá prádlo. Blížící se štěkot psů a dusot koňských kopyt je přiměje, aby se ohlédly. A Oldřich je náhle zasažen bleskem. Taková krása v prostých bílých šatech bez rukávů! V trysku zastaví koně tak prudce, že se zvíře postaví na zadní. Sveze se ze sedla na zem a jako očarovaný kráčí vstříc dívce, která upoutala jeho pozornost. Těch ostatních žen u potoka si nevšímá, jako by tam nebyly.

Zrání v drsných časech

Oldřich je nejmladším synem přemyslovského knížete Boleslava II. Na počátku 11. století žije uprostřed dramatických zvratů a letitého bratrovražedného soupeření o knížecí stolec. Co o něm vlastně víme? Do dějin se zapíše dvacetiletým obdobím poměrně úspěšného vládnutí. Odolá výpadům polského Boleslava Chrabrého, získá Moravu, založí Sázavský klášter. 

Když v roce 999 umírá jeho otec Boleslav II., je před Oldřichem ještě několik let bez státotvorné odpovědnosti. Můžeme se jen domnívat, jak v té době žije. V každém případě zabředá do politiky, jejíž součásti tehdy byla často i zrada a vraždění. Po Oldřichově otci nejprve vládne Boleslav III. Ryšavý, který pak stráví většinu života oslepen kdesi v polském vězení. Pak přichází Jaromír, slabý vládce. Toho čeká rovněž strašlivý osud v podobě oslepení a kastrace a později i smrtící rány kopím z rukou Vršovci najatého vraha. Podle Kosmy navíc umírá potupně ve chvíli, kdy si ulevuje na toaletě… Byly to drsné časy a Oldřich se v nich bezpochyby vyučil tvrdosti a krutosti. 

Dej mi syna nebo mlč

„Cítím s tebe cizí ženskou,“ křičí na Oldřicha jeho zákonitá manželka. „A vidím ti to na očích,“ dodává zlostně. Oldřich jen se smíchem mávne rukou. „Dej mi syna,“ vyštěkne na ni. „Až mi porodíš syna, pak se ti budu zodpovídat. Do té doby mlč.“ A ona mlčí, protože ví, že její neschopnost přivést na svět Oldřichova následníka ji dělá bezcennou. Taková je doba. Panují kruté časy a doznívající pohanské tradice nevylučují získání jiné ženy násilím, únosem či krádeží. Nedá-li žena potomka, je třeba se porozhlédnout po jiné. A třeba ji i unést bez ohledu na to, že už nějakého manžela má. Bylo to tak i v případě Boženy? Historikové se v tom neshodují. V českém písemnictví se příběh Oldřicha a Boženy traduje jako romantická láskyplná historie, završená společným životem a zplozením syna Břetislava. Podle kronikářů však byla pradlena Božena Křesinova, což může znamenat, že „patřila“ muži jménem Křesina. Ale jisté to není, Křesina mohl být i její otec. 

Oldřich je magicky přitahován její čistou nespoutanou krásou. Přijíždí za ní tajně, za noci přihlíží pohanským tancům vesnických žena a je doslova očarován Boženinou nahotou. A Božena rychle zapomene na svého Křesinu, ať už existoval či nikoli. Scházejí se v místech, kde dnes leží městečko Peruc. Název mu ostatně dal právě tento legendární milostný příběh. Přesněji řečeno věta v Kosmově kronice. Když Kosmas popisuje první setkání Oldřicha a Boženy, použije větu „ana peruc prádlo…“. 

Konečně na trůnu

Není přesně známo, kdy se Oldřich s Boženou setkali poprvé. Máme-li však věřit historickým pramenům, porodí Božena budoucímu knížeti následníka Břetislava někdy mezi lety 1002 až 1005. V té době je Oldřich stále ve stínu a na svoji státnickou chvíli teprve čeká. Božena má místo v jeho srdci i v jeho loži, svoji neplodnou manželku však nezapudí. Když v roce 1012 Oldřich konečně usedá za knížecí stolec, stojí už Božena po jeho boku. Stejně jako jejich syn Břetislav, podle Kosmy „český Achilles“. Narodil se jako levoboček, ale z lásky. A v budoucnu ho také čeká knížecí sláva. Stejně jako proslulá romance s bavorskou šlechtičnou Jitkou. Ale to už je jiný příběh. 

Spravedlivý i krutý

Oldřich vrací českému knížectví slávu a prestiž, jakou mělo za jeho otce Boleslava II. V půtkách s Boleslavem Chrabrým dobývá Moravu. Je spravedlivý, nebojácný a v případě potřeby nesmírně krutý. Aby se zbavil nebezpečné opozice, nechá vyvraždit rod Vršovců.

Historie mu bohužel připisuje i podlou zradu vůči vlastnímu bratrovi Jaromírovi. Jak se to stalo? Uprostřed krize, hrozící dokonce možným rozpadem českého státu, německý císař povolává Oldřicha i Jaromíra. Oldřicha však nechá vsadit do vězení. Propouští ho pod podmínkou, že budou s Jaromírem vládnout společně. Chce si totiž prostřednictvím slabšího Oldřichova bratra udržet v knížectví vliv. Oldřich to císaři přislíbí. Ale po návratu do Čech dává Jaromíra oslepit. To se stalo v roce 1034. Přihlédneme-li k faktu, že vykastrovaný Jaromír před tím strávil více než dvacet let ve vězení v Utrechtu, nebyl to právě šťastný příběh.

Smrt přichází na hostině

A co kněžna Božena? Ta spalující vášeň mezi ní a Oldřichem se dávno vytratila. Ale jsou si stále věrně po boku. A kněžna požívá u lidu velké úcty a lásky, snad i proto, že z něj vzešla a nezapomíná na svůj původ. Není známo, jak pohlíží na Oldřichovu zradu bratra Jaromíra. Syn Břetislav mu to však prý vyčítá, dostanou se dokonce do prudké vášnivé hádky.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Jen několik měsíců po návratu z německého zajetí, na podzim roku 1034 Oldřich náhle umírá. Má šťastnou smrt. Zkosí ho nad bohatou tabulí plnou vína a vybraných pochoutek, které měl tak rád. Slepý Jaromír dá bratra slavnostně pohřbít v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. A svých nároků na knížecí stolec se vzdává ve prospěch levobočka Břetislava.

Božena Oldřicha přežije o osmnáct let. Dočká se svatby Břetislava s Jitkou a odchová přinejmenším pět vnoučat. Umírá v roce 1052 v poměrně úctyhodném věku. Přesné datum jejího narození není známo, ale podle všeho jí bylo v den smrti kolem sedmdesátky. 

Syndrom Dravetové je těžká epilepsie kojenců, která souvisí s mutací jedné kopie genu SCN1A. V takovém případě je v těle jen polovina množství proteinu a to je problém. Tento protein je totiž nutný ke zklidňování elektrické aktivity v mozku. Odborníci nemoci přezdívají katastrofická epilepsie, protože mívá nepříznivý průběh s častými denními epileptickými záchvaty a končí těžkou mentální retardací a psychickými změnami. Rovněž podstatně zvyšuje riziko předčasné smrti.

Australští vědci šťastným řízením osudu narazili na látku, která dokáže stav kojenců se syndromem Dravetové zlepšit. Jde o látku z přírodního zdroje, který je na první pohled dost děsivý. Mohl by se ale stát průlomem v léčbě tohoto devastující genetického onemocnění.

TIP: Jako magie: Jedy ještěrů a hadů by mohly poskytnout léky na infarkt a mrtvici

Zmíněná látka je malý peptid, který pochází z jedu sklípkana skvrnitého, rychlého a pořádně jedovatého stromového sklípkana, který žije v západní Africe. Jak ukázaly experimenty na myších s uměle vyvolaným syndromem Dravetové, peptid ze sklípkaního jedu intenzivně stimuluje problematický protein v mozku, který pak funguje, jako by ho bylo dostatečné množství. Zavedení sklípkaního peptidu do mozku okamžitě obnoví normální aktivitu nervových buněk a brzy poté zastaví epileptické záchvaty. V dohledné době by peptid ze sklípkaního jedu mohl pomáhat dětem postiženým syndromem Dravetové.

Meteority jsou pro nás jako okna do dávné minulosti. V mnoha případech totiž vznikly ve zhruba stejné době jako planety a další tělesa Sluneční soustavy. Mohou nám proto prozradit leccos zajímavého o době vzniku našeho planetární systému a někdy i o starších časech.

To je případ i meteoritu Northwest Africa (NWA) 11119, který byl nalezen v roce 2016, na písečné duně v africké Mauretánii. Specialistka na meteority Poorna Srinivasan z Univerzity v Novém Mexiku a její spolupracovníci zjistili, že tento meteorit je zřejmě o něco starší než Země, tedy přes 4,5 miliardy let.

Výjimečný meteorit z planetesimály

Zároveň je výjimečný v tom, že jde o takzvaný achondrit. To jsou vzácné meteority, které tvoří hrubozrnné horniny vyvřelého původu. Meteorit NWA 11119 představuje nejstarší známý případ horniny bohaté na křemík, která pochází z kůry tělesa ve Sluneční soustavě.

Vzhledem k tomu, že NWA 11119 je podle všeho starší než planety Sluneční soustavy, tak musel vzniknout na planetesimále, malém tělesu, z nichž se postupně poslepovaly dnešní terestrické planety. Meteorit tím pádem dokazuje, že se již na planetesimálách vyvinuly horniny odpovídající planetární kůře. Podobné meteority nám zpřesňují poznatky o složení a geochemické evoluci těles v době samotného vzniku Sluneční soustavy.

Za motorovým prostorem měl po pravé straně místo řidič, jeho rozhled značně omezoval asymetrický tvar nástavby, v níž pracovali další dva muži – velitel a střelec. Ve stěnách nástavby se nacházely čtyři střílny pro stejný počet kulometů Hotchkiss Mark I. Šlo o zbraně původně francouzské konstrukce, avšak pro náboje kalibru 7,7 mm, jichž měl střelec k dispozici 1 350 pro každý hotchkiss.

Image

Čtěte také

Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet (1)

Řešení výzbroje whippetu ale bylo nešťastné, jelikož střelec musel neustále měnit pozici, aby mohl obsluhovat ten kulomet, z nějž potřeboval střílet. Jistě proto nepřekvapí, že se některé ze zbraní leckdy chopil velitel, a dokonce je známo, že někdy osádka přibrala i čtvrtého muže zastávajícího pozici druhého střelce. Ve stísněné nástavbě vozidla se pak tankistům pracovalo dosti obtížně. 

Namačkáni jako sardinky

Obsluhy neměly právě ideální podmínky. Nejvíce si stěžovaly na špatnou ventilaci, jež představovala u tehdejších tanků obecně značný problém, ale u velmi kompaktního whippetu se to projevovalo ještě víc. Mezi další nedostatky patřil fakt, že motory nebyly přístupné zevnitř, a proto osádka musela kvůli jakékoliv opravě opustit ochranu pancíře. Ten tvořily snýtované pláty oceli o tloušťce 5–14 mm. Pancíř tak dosahoval stejných hodnot, jaké měly těžké tanky.

Zásadní rozdíl mezi oběma kategoriemi tedy představovala pohyblivost, a proto velení plánovalo pro útvary s whippety i odlišnou taktiku. Původně se počítalo s pěti prapory, každý vyzbrojený 36 obrněnci, jenže intenzita provozu nových tanků byla od začátku příliš velká. To se odráželo ve ztrátách kvůli poruchám i německé palbě a produkce navíc běžela pomalu. Dařilo se tedy držet bojeschopné jen dva prapory s tabulkovým stavem po 48 kusech, ale reálně měly většinou dohromady zhruba 60 funkčních whippetů. 

Vysoká poruchovost?

Britský maršál Douglas Haig původně nařídil, aby první dvě stovky „Áček“ dorazily na frontu ještě v létě 1917, což se však záhy projevilo jako nerealistické. První kusy se dostaly k jednotkám až v prosinci a ony původně zadané dvě stovky byly připraveny až na samém konci války. První whippety dostaly 3., 6. a 9. prapor 3. tankové brigády, kde z nich zformovaly roty o 12 strojích, avšak v praxi zůstávala bojeschopná asi polovina. Devátý prapor byl následně přezbrojen na těžké Mark V a jeho whippety putovaly k 3. praporu.

Právě on a ještě 6. batalion představovaly dvě výše zmíněné jednotky se středními tanky, které se jako jediné dařilo udržovat v reálně bojeschopném stavu. Dodejme ale, že relativně malá míra reálné dostupnosti nebyla žádnou zvláštní slabinou „Áček“, naopak šlo u tehdejších obrněnců o zcela běžná čísla. Dokonce se zdá, že z hlediska mechanické spolehlivosti si whippety vedly patrně lépe než těžké tanky.

Křest ohněm

Do boje poprvé typ Medium Mark A zamířil 26. března 1918, kdy stroje roty C 3. praporu zasáhly jihozápadně od Cambrai. Na vesnici Colincamps postupovalo několik německých pěších praporů, které při pohledu na rychlý pohyb dříve neznámých tanků zpanikařily a rozprchly se. Tucet whippetů byl v akci přibližně 16 hodin a neutrpěl žádné ztráty, tudíž premiéra dopadla úspěšně.

Téhož dne se však odehrály i jiné střety, které již tolik oslnivě neskončily, protože u Bray-sur-Somme bylo zničeno pět až šest whippetů. V dubnu 1918 se „Áčka“ zapojila do bitvy o Amiens a silně narušila aktivitu německé pěchoty. Dne 24. dubna 1918 zlikvidovala rota sedmi středních obrněnců u Cachy asi 400 Němců, avšak ve stejný den proběhl též jediný zaznamenaný střet whippetů s nepřátelskými tanky. Dva německé A7V se ukázaly jako příliš silný protivník, proti němuž neměly Medium Mark A šanci. Císařské pancíře dokázaly svými 57mm děly vyřadit čtyři britské tanky. 

Zákeřný zimní déšť stékal po podlaze ledové jeskyně, ke které přimrzal. Vznikala tak extrémně kluzká past, do níž se s notnou dávkou smůly propadla šestice dobrodruhů: Od nejbližšího města, které je zároveň nejseverněji položenou obcí na světě, je dělilo šestnáct kilometrů, takže se museli spolehnout výhradně na týmovou spolupráci a na štěstí. Jeden z cestovatelů si nakonec sedl tak, aby se zády a nohama opřel o stěny tunelu, a vytvořil tím oporu pro zbývající členy skupiny. Průvodce Marcel Starinsky poté vyšplhal nahoru do bezpečí a odtud pomohl s výstupem ostatním. Venku je vedle úlevy čekala noc, která v zimním období na Špicberkách trvá 24 hodin. 

Nezvyklý déšť ani provalené jeskyně zde již nejsou ojedinělé. Lednové teploty souostroví, které leží zhruba v polovině cesty mezi Norskem a severním pólem, totiž za posledních šest let vystoupaly o devět stupňů. Teplé počasí zde dokonce v roce 2015 spustilo lavinu, která zasáhla město Longyearbyen a zabila dva lidi. Další udeřila na zástavbu o dva roky později. 

Rychleji než jinde

Poblíž Arktidy probíhá globální oteplování dvakrát až čtyřikrát rychleji než v jižnějších oblastech. A severní část Špicberků se ohřívá ještě markantněji než ledová pokrývka pólu. „Ve městě Longyearbyen dochází ke klimatickým změnám rychleji a ve větší míře než ve zbytku světa,“ tvrdí ředitel Norského polárního institutu Kim Holmén. Špicberky dle něj dříve bývaly místem, kam studenti jezdili zkoumat život v arktických podmínkách. Dnes sem však připlouvají pozorovat klimatické změny.

V Longyearbyenu žije 2 160 lidí, je zde letiště, knihovna, kavárna a kostel, přičemž všechny jmenované instituce si drží titul „nejsevernější svého druhu“ na světě. Způsob, jakým se město vypořádává se změnou klimatu, by mohl vytyčit cestu, jakou se posléze vydají i ostatní. Život zde ukazuje, co vše ovlivňuje změna podnebí.

Možné s nemožným

Dnešní Špicberky objevil William Barents v roce 1596 při hledání severovýchodní cesty z Evropy do Číny. První z odhalených ostrovů pojmenoval Medvědí ostrov, následující Spitsbergen (v překladu „špičaté hory“) a pak pokračoval v cestě. Na ostrovech nebylo žádné domorodé obyvatelstvo, nicméně holandští velrybáři v jejich okolí začali brzy lovit a zanedlouho se i po souši proháněli zvídaví trapeři. V polovině 18. století již bylo na ostrovy vysláno několik vědeckých expedic a před koncem 19. století sem dorazily první zájezdy turistů. 

V roce 1901 zavítal na Špicberky průmyslový magnát John Munro Longyear. Na souostroví nejprve přicestoval coby turista, posléze se však vrátil s důlním vybavením, dynamitem a tuctem horníků. V roce 1906 zde dělníci zůstali také přes zimu, a tak se zrodilo průmyslové město Longyear City nebo také Longyearbyen. „Je velmi obtížné osidlovat místo, které není uzpůsobeno lidským potřebám. Proto si s sebou musíte přivézt trochu domoviny,“ vysvětluje historik Michael Robinson z University of Hartford. „Ze Špicberků se tak stala pomyslná oblast, kde se setkávalo možné s nemožným.“ 

Huskyové na silnici

Jen v roce 2017 zavítalo do Longyearbyenu zhruba 65 tisíc návštěvníků – někteří zde prováděli výzkum, jiní si přijeli zajezdit na saních se psím spřežením nebo vyrazili na túru za ledními medvědy. Neohrožení návštěvníci zde mohou dokonce absolvovat několikadenní výpravu do oblastí, kde se klimatické změny projevují nejdramatičtěji – do krajiny kamenitých stezek, v níž déšť roztápí poslední zbytky dříve všudypřítomného sněhu nebo vytváří ledové kaluže. Když jsem se zeptala svého průvodce na to, co se stane se zdejším turismem, až ledy a sníh ustoupí ještě dál, odpověděl, že huskyové dokážou tahat také po silnicích vozíky na kolečkách – takže si na sebe nějak vydělají. 

Arild Olsen se na Špicberkách dvanáct let živil coby horník a teď již druhým rokem zastává post starosty. Během návštěvy v jeho kanceláři umístěné v druhém patře jasně červené vládní budovy uznal, že měnící se podnebí přináší obyvatelům souostroví řadu problémů: „Kvůli změnám teplot se v moři přesouvají ryby a posouvají se také horské pastviny. Klima ovlivňuje vše.“

Zaskočeni deštěm

Město například nebylo budováno s myšlenkou, že by jeho ulicemi měla téct dešťová voda. Roztávající permafrost zase nebezpečně natahuje elektrické vedení a hrozí, že se kvůli němu potrhají trubky kanalizace či vodovodu. „Tají“ také silnice, které byly navrženy pro oblasti s celoročním mrazem. Longyearbyen zkrátka vznikl na permafrostu v době, kdy se ještě věřilo, že se nemůže stát nic, kvůli čemu by roztál. V současnosti však bahenní sesuvy hrozí městu stejně jako horské laviny. 

Souostroví je v povědomí lidí hlavně díky Špicberskému globálnímu úložišti semen, v němž jsou uskladněny vzorky z celého světa. Stabilní zima zde kdysi vytvářela ideální podmínky pro projekt, jehož cílem je ochránit semena rostlin před zkázou, jež by mohla přijít s válkami nebo přírodními pohromami.

Bez kulturních rozdílů

Úložiště, jež se nachází něco málo přes tři kilometry od města, však v současnosti také svádí boj s globálním oteplováním. Semena v něm jsou uskladněna na konci dlouhého tunelu, který vede do srdce hory a má vlastní klimatizaci k udržení stabilní teploty. Kvůli tajícímu permafrostu však do přístupového tunelu začala prosakovat voda, a aktuálně v něm proto probíhá rekonstrukce, po jejímž skončení by měl být vodotěsný. 

Dle koordinátora úložiště Åsmunda Asdala budova nejenže předčila očekávání zakladatelů, ale zároveň dalece překonala předpoklady pro první desetiletí svého fungování: Letos v únoru zde byl uložen miliontý vzorek semen. „Na policích úložiště jsou vedle sebe uskladněna semena z Ruska i Ukrajiny… Ta severokorejská s jihokorejskými zde k sobě mají také blízko,“ dodává Åsmund. 

Vyklíčí i po sto letech?

Stejně jako Longyearbyen také úložiště vyrostlo z hornické historie. Předtím, než započala jeho konstrukce, fungovala nedaleko v opuštěné šachtě uhelného dolu norská genová banka. V současnosti je již pryč – zůstala za ní však drobná směsice vzorků semen, na kterých se mimo jiné testuje, zda budou po sto letech v permafrostu stále ještě schopná vyklíčit. 

Mark Serreze z amerického Národního střediska pro sněhové a ledové údaje označuje Špicberky za líheň vědeckých experimentů. V květnu letošního roku zde dle Norského polárního institutu bádalo více než 600 vědců z 23 zemí. Odvíjí se zde 77 projektů, jejichž cílem je vše od řešení problémů půd kontaminovaných těžkými kovy až po odchyt mláďat bělokura horského. 

Vítězové a poražení

Serreze tvrdí, že z dlouhodobého hlediska přinese oteplování výhody i nevýhody. Například lední medvědi jsou závislí na mořském ledu, jehož pokrývka stále ustupuje, což jim značně komplikuje život. Stejně tak slábnoucí zima přinutí k migraci soby polární, jejichž domácí tundry zarostou vegetací, která bude spíše lákat losy. Na druhé straně Rusko si dle vědce polepší, protože bude moct využívat nové severské trasy pro lodní dopravu a zároveň v odledněných oblastech objeví ložiska zemního plynu. 

TIP: Obrazy ze země, kde slunce nezapadá: Lední medvědi a další zvířata ze souostroví Špicberky

Olsen si uvědomuje, že se Longyearbyen nebude muset potýkat s tornády, záplavami a lesními požáry, které pravděpodobně přijdou s klimatickými posuny v jižnějších částech světa. Pokud z rodících se změn má někdo vyjít vítězně, pak právě Norsko spolu se Špicberky. Ačkoliv se obyvatelé jeho města stále ještě přizpůsobují nové situaci, vůči zbytku světa mají náskok. „Na základě naší zkušenosti se dá říct, že si člověk zvykne,“ uzavírá starosta. Zároveň dodává, že oblasti momentálně prospívá migrace ryb, díky které v okolí Špicberků opět ožívá komerční rybolov. 

Zabráníme katastrofě?

Kit Kovacsová, která vede sekci biodiverzity v Norském polárním institutu, se zabývá obtížemi, jež musejí řešit zvířecí či rostlinní obyvatelé Špicberků. Například tuleň kroužkovaný se zde nově musí zbavovat srsti ve vodě namísto na ledu. Přesto si vědkyně zachovává optimismus a tvrdí, že stále je čas zabránit katastrofickým škodám: „Budoucnost je sice bezútěšná, pokud však přijmeme jistá opatření, mohli bychom zabránit katastrofě.“ Začátkem roku 2018 uvízly Špicberky v teplotní bublině, kdy se jejich podnebí ohřálo o 20 °C nad normál. V lednu, kdy na území obvykle zuří krutá arktická zima, zde bylo naměřeno 6 °C…