Během americké občanské války věznila konfederační armáda zajaté unionistické důstojníky odděleně od mužstva, neboť se domnívala, že důstojníci by mohli mužstvo podněcovat k nežádoucímu chování. To ale mělo za důsledek, že ve richmondském vězení Libby bylo soustředěno 1 200 důstojníků – od poručíků po plukovníky (a jeden generál) – vysoce vzdělaných a inteligentních lidí.

Tunelem ke svobodě

Většina z nich před válkou působila jako lékaři, právníci, profesoři či inženýři. Šlo zkrátka o velmi pestrou společnost, která měla dost času na vymýšlení způsobu, jak uprchnout ze zajetí. Počátkem roku 1864 se rozpadl dosud fungující systém výměny zajatců mezi Konfederací a Unií a před nimi teď stála místo repatriace vyhlídka na pobyt ve vězení. Důstojníci se rozhodli – teď musí z Libby pryč!

Budovu postavili v roce 1840 jako sklad zboží, který po vypuknutí války zabrala konfederační armáda. Nechala zamřížovat okna a nabílit dolní části vnějších zdí – aby byly v případě pokusu o útěk lépe patrné postavy. Pochopitelně celý objekt střežili ozbrojení vojáci. Během 57 dní kopaly střídající se skupiny důstojníků postupně čtyři tunely – ve třech případech musely přestat, když narazily na překážku. Čtvrtý tunel vedl do skladiště tabáku, jež stálo přes ulici naproti vězení.

Rutina stráží

V noci z 9. na 10. února 1864 jím prolezlo 109 mužů, očistili si hlínu z modrých kabátů a začali po malých skupinkách vycházet na ulici. (Jižanští vojáci běžně nosili kabáty Unie, neboť je upřednostňovali před svrchníky vlastní armády.) Uprchlíkům pomohla k útěku také nevšímavost stráží, které přecházely podél vězení v jednom směru a pak se otočily a vracely. To umožnilo unionistům využít momentu, kdy se stráže obrátily zády. A při každém přejití mizela další skupinka... 

Důstojníci také vymysleli systém, jak obelstít stráže při počítání vězňů, tak, aby se mohli někteří z nich hlásit dvakrát – i za muže, kteří právě kopali tunel. Celkem 59 důstojníkům se podařilo dostat k vlastním jednotkám. Šlo tak o jeden z největších útěků ze zajetí za celou válku.

Sir Winston v búrské válce

Těžko si ho lze představit jako protipartyzánského bojovníka se zbraní v ruce. Boubelatý, se sklenkou brandy nebo dlouhým doutníkem v ruce – tak znala veřejnost Winstona Churchilla za druhé světové války. Na konci 19. století byl ale Winston mladým mužem se zkušenostmi z armády, měl za sebou boje v Indii a Súdánu.

Když vypukla válka s Búry, odjel do Jižní Afriky jako válečný dopisovatel novin Morning Post. V listopadu 1899 cestoval s obrněným vlakem se 120 vojáky, když lokomotiva narazila do barikády z balvanů. Na vlak vzápětí zaútočilo několik stovek Búrů. Churchill začal pod palbou organizovat odklízení dráhy a pomáhal s ošetřováním zraněných. Přestřelka brzy utichla a Churchill padl spolu s ostatními Brity do zajetí.

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Ale už druhou noc ve vězení v Pretorii vylezl na latrínu opřenou o zeď vězení a skočil do sousední zahrady. Svoboda čekala v tři sta kilometrů vzdálené Portugalské východní Africe. Churchill za úsvitu vyskočil na pomalu jedoucí nákladní vlak. Brzy poté stráže odhalily, že uprchl, a byl vyhlášen poplach. Hledal se „Angličan, který mluví nosem a neumí vyslovit hlásku S“. Churchill šel dva dny pěšky, další tři se ukrýval v anglickém uhelném dole a konečně vlezl do nákladního vlaku mířícího na portugalské území. Skryt pod balíky vlny unikl i búrské kontrole na hranicích. Jakmile se ocitl v portugalské kolonii, okamžitě poslal do Anglie tiskovou zprávu o svém útěku.

Pokračování ve čtvrtek 12. července

Když 29. června před úsvitem stoupala k obloze nosná raketa Falcon 9 s nákladní kosmickou lodí Dragon soukromé společnosti SpaceX, sledovali ji i studenti, kteří si sami navrhli a připravili několik experimentů pro mezinárodní vesmírnou stanici.

Díky nim dopravila loď Dragon na ISS skleněné kuličky, brokolici, červy, mléčné zuby nebo sliny. Studenti ze čtyř kontinentů připravovali experimenty pod vedením iniciativy DreamUp, jejímž mottem je: „přinést vesmír do školních učeben a učebny do vesmíru.“ 

Mléčný zub a sliny studentů na oběžné dráze

Odborníci si chválí projekty studentů, které jsou podle nich využitelné pro praktické aplikace a zároveň extrémně kreativní. Obzvláště unikátní je experiment týmu amerických studentů, kteří se na něm podíleli v rámci programu SSEP (Student Spaceflight Experiments Program).

TIP: Nákladní loď Dragon vynesla k ISS radioaktivní plísně z Černobylu

Tento experiment zjišťuje, jak se mléčné zuby rozkládají ve slinách v prostředí mikrogravitace. Studenti použili reálný mléčný zub, který uchovával matka jednoho ze studentů. Zároveň potřebovali dostatečné množství slin, což zařídil úctyhodným výkonem student, který po dobu 20 minut plival do nádobky.

Jak to v podobných případech bývá obvyklé, astronauté na palubě ISS uskuteční studentské experimenty v prostředí mikrogravitace, zatímco sami studenti provedou navlas stejné experimenty na Zemi. Po návratu z oběžné dráhy pak porovnají získaná data.

Antonín Josef Čermák se narodil 9. května 1873 na Kladně do rodiny horníka. Otec se rozhodl zkusit štěstí za oceánem, když synkovi byly necelé tři roky. Od dětství musel pracovat v továrně a uhelných dolech, později jezdil s povozem, obchodoval s realitami. Popularita mezi chicagskými Čechy, kteří hned v několika čtvrtích zaujímali většinu obyvatelstva, předurčila Čermáka k politické dráze. V dubnu 1931 dosáhl na nejvyšší funkci starosty a zahájil tažení proti mafii, zavedl sociální reformy, snížil nezaměstnanost. O jeho úspěších se dozvídali též v Československu, a když se rozneslo, že má navštívit starou vlast, každý toužil starostu Čermáka spatřit. 

Nadšení Pražanů

V červenci a srpnu 1932 podnikl spolu s dcerou, zetěm, vnučkou a osobním lékařem velké turné po Evropě, během něhož navštívil sedm různých zemí, primárně aby propagoval světovou výstavu „Století pokroku“, která měla začít v Chicagu následujícího jara. Mezi zastávkami nemohla chybět ani stará vlast.

Dne 4. srpna 1932 nejprve přicestoval do Karlových Varů, aby se krátce zotavil v lázních. O čtyři dny později pokračoval do Prahy, kde se mu dostalo triumfálního uvítání již na nádraží. Davy jej provázely i na Václavské náměstí. Ubytoval se v grandhotelu Šroubek (dnes Evropa) a neutichající nadšené skandování musel uklidnit improvizovaným projevem k Pražanům na balkoně. Téhož večera promluvil do rozhlasu a fascinoval posluchače svou plynnou češtinou. Pokoušel se napravit pověst Chicaga coby ohniska zločinu celé Ameriky, zdůrazňoval, že jde o čtvrté největší české město na světě. 

V metropoli absolvoval četné schůzky s politiky, načež se přesunul do svého kladenského rodiště. Byl dojat, že jeho rodný domek zářil výzdobou a změnil se v malé muzeum. Několik cestovních kanceláří dokonce proměnilo Čermákovu cestu ve výnosný byznys. Kamkoliv se kolona hnula, pronásledovaly ji s vyhlídkovými vozy obsazenými klienty. O notné dávce podnikatelského talentu a drzosti svědčil i fakt, že organizátoři této atrakce se pak pokusili naúčtovat náklady za benzín pražskému magistrátu.  

Garden party u Masaryka

Další týden se Čermák otočil v Plzni, kde domluvil obchodní spolupráci se Škodovými závody a pivovarem, a v Bratislavě. Po krátkých zastávkách ve Vídni a Budapešti vyrazil do Bystřičky u Turčianského Svätého Martina (dnes Martin) na pozvání T. G. Masaryka.

TIP: Baťovský zázrak: Jak dostal Jan Antonín Baťa firmu na vrchol?

Prezident uspořádal na počest hosta garden party a poté spolu několik hodin v soukromí rozmlouvali. Další štací byl Zlín a prohlídka Baťových závodů. Tím výlet skončil a Čermák odjel do Varšavy. V polovině září 1932 se vrátil do Chicaga a intenzivně korespondoval se všemi osobnostmi, které v Československu potkal.

Čermák měl velké plány, jak by mohla republika spolupracovat s rozvíjejícím se městem na břehu Michiganského jezera. Nicméně zasáhl osud a starosta se nedočkal ani zahájení výstavy, na kterou v Evropě lákal. Necelé tři měsíce předtím, 6. března 1933 zemřel v Miami následkem střely z hlavně atentátníka.  

Na záběrech z vesmírných středisek obvykle vidíme rakety stát vedle startovacích ramp nebo prohánějící se vesmírem, bez možnosti přímého srovnání velikosti. Raketa Falcon 9 FT například měří na výšku 70 metrů, což odpovídá výšce 21patrové budovy. Je tak vyšší než ostravský mrakodrap Věžák, karlovarský Hotel Thermal nebo třeba Sluneční věž v Praze.

Ve vývoji SpaceX je ještě větší raketa. Ta nese označení BFR a podle doposud zveřejněných informací má měřit dokonce 106 metrů. Bude tak jen o pár metrů nižší než aktuálně nejvyšší budova v Česku – brněnský AZ Tower. Podívejte se zajímavé na video, které názorně srovnává velikosti raket SpaceX se Sochou svobody v New Yorku a dalšími známými stavbami.

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Snahu zaplnit bílá místa na mapě světa projevoval Percy Fawcett již od mládí. Ještě neoslavil ani dvacáté narozeniny, a už v britské armádě dosáhl hodnosti poručíka. Ve třiceti se stal kapitánem a krátce nato se přihlásil do Královské zeměpisné společnosti, aby dal prostor své celoživotní vášni pro geografii. Jako zeměměřič a kartograf objížděl exotické destinace a v roce 1906 poprvé zamířil do Jižní Ameriky, pověřen úkolem vytyčit hranice mezi Brazílií a Bolívií. Pro odvážného britského badatele, později nazývaného „amazonským Livingstonem“, se jihoamerický kontinent změnil doslova v posedlost. 

V archivech knihovny v brazilském Rio de Janeiru narazil na dokument označovaný jako Rukopis 512, který líčil portugalskou expedici do nitra Amazonie z roku 1743. Spis se detailně věnoval ruinám města, ukrytého kdesi v džungli a postaveného dávnými civilizacemi. Myšlenka „ztraceného města Z“, jak jej dobrodruh nazval, od té doby Fawcetta neopustila: Odhadoval, že by mělo ležet v oblasti Mato Grosso, na území dnešního stejnojmenného brazilského státu. 

Do měsíce v cíli

Předpokládal však, že jeho staviteli nebyli amazonští indiáni, nýbrž Evropané – patrně Féničané nebo někdejší obyvatelé Izraele, kteří se posléze smísili s domorodci. Odvážnější teorie z té doby dokonce hovořila o tom, že uprostřed pralesa leží bájná Atlantida. Doba ovšem přála poměrně fantastickým objevitelským teoriím a Fawcett pro ně jevil velké nadšení. Hned po první světové válce, v níž byl jakožto příslušník armády povolán i přes pokročilejší věk, se vrátil do Brazílie a začal plánovat další expedici. 

V únoru 1925 se u brazilských břehů vylodili osmapadesátiletý Fawcett, jeho syn Jack a blízký rodinný přítel Raleigh Rimell. Expedice vyrážela o dva měsíce později z vnitrozemského města Cuiabá a její tři členy doprovázela dvojice místních nosičů, pár koní, osm mul a dva psi. Doma v Anglii zanechal dobrodruh manželku Ninu a další dva potomky, jimž pravidelně posílal zprávy: Na konci května obdržela žena optimistický dopis, že se výzkumníci nacházejí v Táboře mrtvého koně a během měsíce patrně dosáhnou cíle. Fawcett ji rovněž ujistil, že není důvod dělat si o ně starosti. Tehdy Nina o svém manželovi slyšela naposled. 

Ztracený mýtus

Osud zmizelého dobrodruha a jeho souputníků zaujal celou Británii. Fawcett totiž platil za známou a respektovanou osobnost, a jeho životní příběh dokonce inspiroval mnohé umělce: Například autor Sherlocka Holmese Arthur Conan Doyle napsal na základě podrobných reportů z Amazonie román Ztracený svět. Nejpravděpodobnější se zdálo, že Fawcettovu skupinu zabili indiáni. Přesto se našlo několik odvážlivců, kteří se rozhodli vydat ve stopách výzkumníků a zjistit, jaký osud je potkal.

TIP: Hanácký Lawrence z Arábie: Neobyčejný příběh českého dobrodruha Aloise Musila

„Záchranných výprav“ se odehrálo minimálně třináct, ani jedna však nebyla úspěšná. Řada pátračů se podobně jako Fawcett nikdy nevrátila. Jiní sice přinesli střípky informací, ale nakonec se vždy ukázalo, že jsou zcestné: Dva roky po zmizení dobrodruha nalezl například britský horolezec George Dyott v jedné domorodé vesnici talíře a kompasy, které prý prokazatelně patřily Fawcettovi. Záhy se ovšem zjistilo, že šlo o předměty z dřívější expedice… 

Osud odvážného Brita dodnes neznáme. Současní badatelé se pouze shodnou, že ztracené město Z představuje zřejmě pouhý mýtus. Pokud by totiž tak rozsáhlé ruiny existovaly, dávno by je odhalily satelitní snímky. 

Už nějaký čas víme, že měsíce Io a Ganymed mohou působit na polární záři planety Jupiter. Mají totiž svá magnetická pole, kterými ovlivňují magnetické pole Jupiteru. Detailní pohled na polární záři Jupiteru ukázal, že magnetická pole měsíců vytvářejí v polární záři planety pozoruhodné vzory.

Alessandro Mura z italského institutu Institute for Space Astrophysics and Planetology se svým týmem analyzoval infračervené snímky polární záře z Jupiteru, které získala meziplanetární sonda NASA Juno během posledních dvou let při přeletech nad póly plynného obra. Snímky pocházejí ze zařízení Jovian InfraRed Auroral Mapper (JIRAM).

Vědci zjistili, že magnetické pole měsíce Io vytváří v polární záři Jupiteru několikanásobné stíny, zatímco magnetické pole Ganymedu je zodpovědné za dvojité stíny. Působením měsíců vznikají v polární záři Jupiteru nápadné jasné skvrny, které mohou mít průměr až stovky kilometrů.

TIP: Naprostá záhada: Sonda Juno objevila na Jupiteru nevysvětlitelnou polární záři

Příjemným bonusem k objevu je i to, že na polární záři Jupiteru teď vlastně můžeme zkoumat měsíce tohoto plynného obra na dálku. Z pozorované polární záře lze například odvodit sílu magnetického pole Ganymedu a další jeho vlastnosti.

Věda má odpovědi na stále více otázek. Na zkoumaných ostatcích nebožtíků jsou mnohdy patrné zranění kostí, nejčastěji pak zlomeniny. Naopak úrazy měkkých tkání a orgánů se na kostře většinou neprojevují a můžeme na ně usuzovat jen nepřímo. Při takovém výkumu spolupracují fyzičtí antropologové s paleopatology, tedy odborníky zabývajícími se zkoumáním nemocí a zranění dávných lidí i zvířat. Prozkoumejte s námi některé příklady zranění čili traumat dochovaných na kosterních ostatcích nebožtíků ze starověku a středověku – ať už jde o následky nehod, zranění z boje i smrtelných poranění při výkonu práva…

Řekni mi, kde bydlíš…

Výskyt určitých typů poranění na kostře může být charakteristický pro některé populace a může nás i do jisté míry informovat o jejich způsobu, případě místě života. Jiné typy zranění totiž nalézáme u lovecko-sběračských skupin, u kterých můžeme očekávat poranění  způsobená při lovu, a jiné u usedlých komunit, zabývajících se zemědělstvím. Zde se častěji objevují běžné úrazy nebo např. únavové zlomeniny. Podobně u obyvatel vesnice, situované na vrcholku a v kopcovité či horské krajině, je větší pravděpodobnost, že si při chůzi poraní nohy. 

Také frekvence výskytu a různé druhy zranění u žen se zpravidla liší od těch u mužů, což souvisí s větším zapojením mužské části populace do těžké fyzické práce, např. na stavbách, v dolech či lomech, i občasným rizikem bojových úrazů. Některé nálezy koster se stopami zranění je možné dokonce spojit s historickými událostmi nebo osobnostmi. Nejtypičtějším příkladem jsou v tomto ohledu masové hroby padlých v bitvách.

Sroste, či nesroste?

Mezi nejčastější traumata patří zlomeniny, tedy fraktury. Jde o typický následek pádů a jiných úrazů. Lékaři i paleopatologové rozeznávají více typů fraktur. Mezi ty nejčastější nalézané na kostrách minulých populací patří např. tzv. obranná zlomenina, což je izolovaná zlomenina loketní kosti, vznikající při nastavení předloktí oproti dopadajícímu úderu. Takzvaná Collesova fraktura předloktí zase vzniká při pádu na dlaň. 

S léčením různých zlomenin se nějak museli vypořádat už lidé v dávné minulosti. Jejich léčba znehybňováním postiženého místa byla známa již ve starém Egyptě ve 3. tisíciletí př. n. l. K fixaci se používaly jako dlahy žebra z palmových listů, proužky kůry, rákos nebo dřevo obalené plátnem. Jiné techniky doporučovaly srovnání zlomených kostí a znehybnění místa zlomeniny bez dlahy - pomocí tvrdého obvazu. 

Dochované egyptské lékařské texty nás informují o užívání jakéhosi předchůdce moderního sádrového obvazu. Šlo o pruhy plátna namáčeného do směsi mouky zadělané medem, která v teplém a suchém podnebí Egypta rychle ztvrdla. Známý papyrus Edwina Smitha z doby kolem roku 1550 př. n. l. kromě předpisů o tom, co má být přiloženo na ránu, výslovně v některých případech zakazuje její uzavření pevným obvazem - např. u hnisající rány na hrudi.

Z turnaje přímo k felčarovi

Několik zranění bylo zjištěno i kostře našeho „otce vlasti“, císaře a krále Karla IV. (1316–1378). První šrámy utržil již jako šestnáctiletý v bitvě u San Felice, další pak v bitvě u Kresčaku. Utrpěl např. sečné zranění kořene nosu, které výrazně ovlivnilo i jeho podobu. V rekonstrukcích Karlovy tváře se však tato jizva uplatnila až na poštovní známce z roku 1996. Pokud se tedy podíváte na o něco dříve vydanou a dosud používanou stokorunovou bankovku, panovníkova tvář zde není příliš věrně zachycena. 

TIP: Otec vlasti málem v pasti: Kterak Karel IV. unikal smrti

Velmi závažné zranění hlavy a krku Karel inkasoval asi v říjnu 1350. V několika tehdejších kronikách se dočteme, že jej dokonce na několik měsíců postihla quadruparéza, čili ochrnutí všech čtyř končetin. Pravděpodobně šlo o následek tupého poranění obličeje a pádu z koně při rytířském turnaji. Po masivním úderu na bradu došlo ke dvěma zlomeninám v přední části dolní čelisti a poškození levých výběžků několika krčních obratlů. Velká síla, která zapůsobila na levou polovinu krku, vznikla nejspíš pádem jezdce na tvrdou zem a páčením krku o okraj okruží brnění. Zlomenina na bradě způsobila uvolnění části dolní čelisti se špičáky a řezáky. Karel tento těžký úraz přežil jen díky své výborné kondici a také umu královských lékařů, kteří mu poranění dobře ošetřili a čelist při hojení zafixovali.

Našeho ledňáčka říčního (Alcedo atthis) zná asi každý. Zejména od dob, kdy vyšla kniha Karla Nového Rybaříci na modré zátoce. Je to opravdový klenot našich potoků a rybníčků a jediný z ledňáčků žijící v Evropě. Na ostatních světadílech je jejich zastoupení četnější, jak dokumentují i snímky na těchto stránkách. Pořídili jsme je při minulých cestách do Afriky a zejména během poslední výpravy do Ugandy, kde byla koncentrace těchto ptáků opravdu ohromující. Celkově jsme tak na svých cestách po Africe potkali, pozorovali a fotili celkem osm pozoruhodných druhů.

Ledňáčci lesů, řek a vod

Ledňáček je v našich zeměpisných šířkách neoddělitelně spojen s vodním živlem, a tak vás možná překvapí, že tomu tak zdaleka není všude. Na celém světě žije podle různých zdrojů od 87 po 93 druhů v 17 rodech. Jejich prapůvodní domov je tam, kde doposud žije nejvíc druhů – v tropických pralesích severní Australasie (Nový Zéland, Papua Nová Guinea a přilehlé ostrovy). Odtud se před 40 až 50 miliony let rozšířili dále do západní, jižní a jihovýchodní Asie, kde se postupně přizpůsobili různým druhům prostředí.

Postupně se tak objevili lesní a savanoví ledňáčci (Dacelonidae), kteří loví hmyz, pavoukovce a drobné obratlovce na savanách a v lesích tropického pásu. Tam se ze svých prapředků vyvinuli také tzv. říční neboli praví ledňáčci (Alcedininae), kteří postupně od lovu v mělké pobřežní vodě přešli k prostředí s hlubší vodou a vyvinuli se z nich výborní rybáři. Lesní ledňáčci se dále šířili západním směrem až do Afriky a také do Austrálie a východního Pacifiku. Praví ledňáčci zamířili západně a zhruba před 5–10 miliony let obsadili přes Beringovu úžinu Nový svět. Tady se vyvinula podčeleď Cerylidae – rybaříci, známí i jako vodní ledňáčci.

Ledňáčci lesní – střemhlav do trávy

Část ledňáčků se tedy adaptovala na život v savanách, akáciových, mopanových a miombových lesích. Tito opeřenci žijí v suchých oblastech, většinou daleko od vodních toků. Způsob lovu je ale velmi podobný tomu, na nějž jsme zvyklí u ledňáčka říčního. Pták posedává na vyvýšeném místě, typicky na vrcholku keře nebo konci suché větve a sleduje pohyb pod sebou. Jakmile spatří vhodnou kořist, střemhlav se ponoří do trávy, listí nebo jiného podrostu a s chycenou kořistí se vrací na oblíbené místo. Několika údery o větev (podobně jako např. vlhy nebo ťuhýci) kořist zabije a pozře.

Z lesních krasavců je poměrně rozšířený Ledňáček senegalský (Halcyon senegalensis), který se vyskytuje v celé subsaharské Africe. Hnízdí ve stromových dutinách po vousácích nebo strakapoudech a urputně si brání rozsáhlé teritorium.

Dalším blízce příbuzným druhem, který jsme měli možnost vidět, je až na barvu zobáku zbarvením velmi podobný Ledňáček pobřežní (Halcyon senegaloides). Ten se adaptoval na život v pobřežních lesích a vyskytuje se v pásu do cca 20 km od pobřeží. Jako potravu využívá vše, co mu přímořské, přílivem poznamenané území a vodní toky nabízí: ryby, krevety a korýše, všudypřítomné kraby a drobné obratlovce. Často hnízdí v opuštěných dutinách stromů, v zemních hnízdních norách jen výjimečně.

V jihoafrickém Entabeni se nám podařilo vyfotit i Lednáčka žíhaného (Halcyon chelicuti), který se spolu s ledňáčkem senegalským a šedohlavým vyskytuje na stejném typu biotopu – v savanách a lesích subsaharské Afriky.

Atraktivního Ledňáčka šedohlavého (Halcyon leucocephala) jsme často potkávali na savanách rovníkové Ugandy. Patřil k těm méně plachým objektům našeho zájmu. Hnízdí v písčitých svazích a březích, jak se na správného ledňáčka sluší a to nejenom v savaně, ale i u řek, čehož jsme byli svědky v Murchison Falls.

Lovci a odvážlivci

Oproti lesním ledňáčkům jsou ledňáčci říční (Alcedininae) mnohem menší. I když patří mezi pravé ledňáčky, ne všichni jsou vášnivými rybáři. Druhy rodu Alcedo, jako je např. náš Ledňáček říční (Alcedo atthis) sice ryby loví, ale jiné druhy se živí drobnými obratlovci a hmyzem často daleko od vodních toků. Všichni zástupci skoro dvou tuctů druhů jsou pestře zbarveni, běžné jsou zářivé kombinace oranžové, tyrkysově a kobaltově modré s jasně červeným zobákem.

Nejmenším z těchto druhů, kterého se nám podařilo vyfotografovat, je Ledňáček trpasličí (Ispidina picta). Často bývá zaměněn za ledňáčka malachitového, který je ale vázán na vodní zdroje a živí se vodními organismy. Velikostí patří mezi nejmenší ledňáčky. Ledňáčka trpasličího jsme pozorovali v malém NP Entabeni ležícím v nádherném pohoří Waterberg v jihoafrické provincii Limpopo v březnu 2010. Lovil typickým ledňáčkovským způsobem. Z vyvýšeného místa, obvykle na konci větve asi tak dva metry nad zemí, pozorně sledoval, co se kde v dosahu šustne a jakmile se objevila kořist, bleskově slétnul a ponořil se do trávy a listí jako pod vodní hladinu. Za okamžik z ní vystartoval s kořistí často stejně velkou, jako byl on sám.

S velmi podobným ledňáčkem malachitovým (Alcedo cristata) se lze setkat skoro v celé subsaharské Africe s výjimkou vyprahlých oblastí. Patří mezi drobné druhy, obvykle dorůstá délky 12 cm a zbarven je opravdu pestře. Je vázaný na vodní plochy a určitě jde o jednoho z nejhezčích afrických ledňáčků. S příslušníky tohoto druhu jsme se setkali hlavně na kanálu Kazinga, spojujícího jezera Edward a George v Ugandě. Udržet na pohybujícím se člunu v záběru teleobjektivem ptáčka velikosti sýkory nebylo úplně snadné, ale jejich trpělivost nám potíže plně vynahradila. Některých odvážlivců jsme se mohli téměř dotknout.

Neposeda s mnoha nepřáteli

Uganda dělá čest své pověsti ornitologického ráje s více jak 1 000 zaznamenanými druhy opeřenců. Viděli jsme jich spousty a mezi nejhojnější patřil málo barevný, nicméně svou akčností velmi atraktivní rybařík jižní (Ceryle rudis), který stejně jako následující rybařík velký patří do podčeledi vodních ledňáčků (Cerylidae). V Ugandě byly počty rybaříků jižních opravdu neuvěřitelné. Snad na každých 15 metrech řeky seděl minimálně jeden. Tento nenápadný černobílý ptáček se ozývá vysokým chřestivým „čik- čik- čik“ a je asi 25–27 cm velký. Samec má na hrudi dva tmavé pruhy, samice jen jeden.

Rybaříci jižní potřebují k životu otevřenou vodní hladinu, lhostejno zda potok, jezero nebo přílivové a pobřežní laguny. Nejčastěji se třepotají nad hladinou jako naše poštolky a pak se střemhlav vrhají do vody. Lovit ovšem umí i ze sedu z větvičky jako náš ledňáček, nebo se do vody vrhají přímo z letu. Jsou aktivní v průběhu celého dne, viděli jsme je lovit ráno, za poledních veder i téměř za soumraku.

Hnízdí v norách vyhloubených do hlinitých a hlinitopísčitých břehů. V obou námi navštívených lokalitách, kde hnízdil ve společnosti vlh zelenočelých, se v jejich okolí vyskytovala spousta přirozených nepřátel. Pod největší stěnou na Nilu jsme během chvilky napočítali dva krokodýli a šest varanů různé velikosti. Někteří z varanů dokonce šplhali po stěnách a pokoušeli se dostat blíž k hnízdním norám.

Král ledňáčků

Rybaříka velkého (Megaceryle maxima), který se díky své velikosti může právem nazývat králem ledňáčků, jsme pozorovali pod vodopády Nilu v Ugandě. Je poměrně tmavý, a když klidně sedí v pobřežní vegetaci, není snadné jej spatřit. Alespoň naše civilizací zakrnělé smysly měly problém objevit to, co nám domorodí průvodci už hodnou chvíli netrpělivě ukazovali. Nikdy by mě nenapadlo, že ptáka, který se velikostí blíží káněti, spatřím až ze vzdálenosti několika metrů. Rybařík ve větvích dlouho neposeděl a slétl na poražený kmen. Mohli jsme si tak důkladně prohlédnout jeho rozčepýřenou hlavu, mohutný tmavý zobák a nádherně kropenaté tělo. Během obou cest pod vodopády jsme se v malé zátoce u rybaříka velkého zastavili na návštěvu. Podle křiku a pohybu v porostu bylo místo součástí teritoria páru těchto opravdu výjimečných opeřenců, kteří si podél vodního toku hájí území o délce až čtyř kilometrů.

TIP: Královny mělkých vod: Úchvatné potravní strategie volavek

Rybařík velký si v říčním břehu vyhrabává tunel adekvátní své velikosti. Rekordní tunel byl dlouhý 8,5 metru a jako všechny ostatní byl zakončen hnízdní dutinou. V Jihoafrické republice podniká nálety na rozšířené pstruží farmy, což se mu často stává osudným. Mezi jeho běžnou potravu ale patří říční krabi a ryby, které loví tak jako většina vodních ledňáčků – střemhlavým letem z větve 2–4 metry nad vodní hladinou. Kraba před pozřením nejdřív pečlivě otluče o podklad a zbaví ho klepet, rybky rovnou slupne hlavou napřed. Po úspěšném ponoru mění lovecké místo. V svém teritoriu má dvě až pět oblíbených stanovišť a nalétá zhruba sedm kilometrů denně. 

Ledňáčci jsou jen velmi malou, zato velmi výraznou částí africké avifauny. Již nyní se těšíme na další setkání v buši nebo u vodní hladiny při fotografování nebo jen pozorování těchto pozoruhodných pestrých lovců.

Lidí na Zemi neustále přibývá. A více lidí potřebuje více jídla. Jednou z technologií, které mohou zajistit dostatek potravin našim potomkům, jsou vertikální farmy. Nová vertikální farma, která vyroste v Dubaji, metropoli Spojených arabských emirátů, se stane největší farmou tohoto druhu na světě.

Společnost Emirates Flight Catering, která zajišťuje pohoštění pro pasažéry prestižní letecké společnosti Emirates Airlines, uzavřela dohodu s americkým startupem Crop One. Společně vybudují vertikální farmu, která bude pokrývat 12 tisíc čtverečních metrů plochy.

TIP: Automatizované zemědělství: V Japonsku připravují první robotickou farmu

Až bude farma v plném provozu, tak by tam měli sklízet asi 3 tuny listové zeleniny denně. Sklizeň farmy se pak dostane na jídelníček pasažérů letů Emirates. Výhodou vertikálních farem je nejen úspora obhospodařované plochy, ale také velice šetří vodou a chemickými přípravky. 

Při příležitosti dvacátého výročí zapsání na seznam světového dědictví UNESCO se francouzský hrad Carcassonne „oblékl“ do moderního umění: Švýcarský výtvarník Felice Varini jej polepil jasně žlutou hliníkovou fólií, která při pohledu ze správného úhlu vytváří soustředné kruhy. Instalace by měla zůstat na místě do září.

Zatímco umělec je na své dílo, které bylo oficiálně odhaleno 4. května, patřičně hrdý, řada místních obyvatel ho s rozhořčením odmítá. Odpůrci díla sepsali i petici, v níž žádají okamžité odstranění kružnic, které podle nich hyzdí historickou památku.