Jizerské hory se řadí mezi nejdeštivější místa v České republice. Nepropustné podloží zde dalo vzniknout vlhkým půdám, vrchovištím a temným rašelinným tůním. Horské bystřiny se po vydatných srážkách rychle plní vodou, hučí a řítí se prudce dolů po strmých kaskádách působivých vodopádů, nad nimiž se do výše zvedají skalní masívy.

Divoká voda Černé Desné

V srdci Jizerských hor pramení jedna z našich nejdivočejších řek, Černá Desná. Mezi přehradou Souš a městečkem Desná vytváří řeka na svém toku tři krásné vodopády, které se táhnou v délce několika set metrů. Když se vydáte po červené značce, jež se podél černodesenského toku vine směrem od Soušské přehrady k Desné, na první z nich natrefíte asi po kilometru chůze.

Hrncový vodopád se sklonem 60° dosahuje výšky tří metrů. Jak už název napovídá, tekoucí voda zde vymlela erozní hrnce i hluboké tůňky, jejichž křišťálově čistá bublající voda přímo vybízí k osvěžení. Jelikož ale průměrná roční teplota v Jizerských horách dosahuje pouze hodnot 4–8 °C, koupání je jen pro skutečné otužilce. Po dalším úseku cesty následuje čtyřstupňový Bukový vodopád. S výškou sedmi metrů je nejen nejvyšší, ale bezpochyby také nejkrásnější. Ještě níž se přímo v korytě toku vyskytují mohutné žulové plotny, na kterých Černá Desná vytváří čtyři metry vysoký Plotnový vodopád. Jím nejdivočejší část Černé Desné končí.

Černá historie Bílé Desné

V Desné, která je proslulé sklářskou tradicí, se stéká Černá Desná s Bílou. Bílá Desná dnes na pohled není tak zajímavá jako její černá sestra, ale její vody mají na svědomí tragickou historii, která s názvem „bílá“ moc nejde dohromady. Začátkem dvacátého století byla na ochranu před častými ničivými povodněmi, mezi kterými vynikala zejména ta roku 1897, schválena výstavba mnoha přehrad. Vybudovány byly například přehrady Souš, nádrž na Černé Nise či Mšeno, ležící přímo v Jablonci nad Nisou. Jejich výstavbu uvítaly také pily a sklářské brusírny, které potřebovaly pro výrobu skla pravidelný přísun vody, což jim přehrady zajišťovaly. Na malé nádržky a náhony, které si dříve skláři budovali, můžete dodnes narazit poblíž většiny skláren či mačkáren skla, tzv. driket.

Přehrada na Bílé Desné ale svému účelu dlouho nesloužila. Po necelém roce existence, dne 18. září 1916, se nádrž protrhla a její vody za obrovského burácení smetly část Desné i s přilehlými továrnami v údolí. Mohutná vlna s sebou nejprve vzala panskou pilu s kládami, a ty spolu s balvany, kmeny stromů a dalším materiálem hnala dolů údolím jako obrovské beranidlo. Do údolí tehdy celou půlhodinu proudilo až 150 kubíků vody za vteřinu, což odpovídá průměrnému průtoku Vltavy při soutoku s Labem!

Vinou vzniklých okolností přišlo o život 62 osob a ještě více lidí ztratilo domovy i zaměstnání. Nepřímou obětí přehrady se stal i předseda kolaudační komise, který se zastřelil. Dnes je tato jediná protržená přehrada v České republice vyhlášena za kulturní památku a její osud představuje naučná stezka vedoucí po zbytku poničené hráze kolem šoupátkové věže, která pohromu kupodivu přežila. Nahlédnout můžete i do výpustní štoly, ve které dnes zimuje jedenáct druhů netopýrů včetně netopýra ušatého, severního i řasnatého.

Pekelná tůň a cesta do Baltu

Nejznámější a nejspíš i nejnavštěvovanější vodopád v Jizerkách leží na Jedlovém potoku. Celé jeho údolí má díky alespoň částečně zachovaným původním porostům s jedlí a buky status přírodní rezervace s názvem Jedlový důl a rozlohou 12 hektarů. Když vyjdete z obce Josefův důl po modré značce proti proudu potoka směrem k rašeliništím na Čihadlech, už po chvíli začne hukot nabírat na síle. Blížíte se totiž k jedné z prvních kaskád, kde – zvláště v jarním období, kdy na vrcholcích hor taje sníh – se voda řítí do tůňky přímo pekelnou rychlostí. Není proto divu, že místo bylo nazváno Pekelná tůň.

Po chvíli stoupání se zvuk šumícího potoka opět mění v silný hukot dvou hlavních vodopádů. Nejvyšší měří sedm metrů, níže položený čtyřstupňový dosahuje výšky dvou metrů. Několikametrových vodopádů a kaskád, pod kterými voda dravě omílá mechem porostlé žulové balvany, je v údolí spousta.

Za dalším vodopádem se musíte přesunout na Smědavu, na modrou turistickou značku pod Jizerou. Tu po pravé straně doprovází říčka Bílá Smědá, pramenící poblíž rezervace Klečové louky v bezedných rašeliništích, plných zlatohnědě zbarvené vody. Své koryto si už poctivě vymlela, proto k samotnému vodopádu musíte po necelém kilometru chůze sestoupit několik desítek výškových metrů.

Třímetrovým vodopádem, rozděleným do dvou proudů, teče až 100 litrů za sekundu – povodí Smědé patří vůbec k nejvodnatějším v České republice, ročně zde spadne 1 180 mm srážek. Střídající se kaskády a drobné tůňky medové barvy lemuje sytě zelený mech a keříčky borůvčí. Nedaleko smědavské chaty se Bílá Smědá stéká se Smědou Hnědou a Černou a vytváří řeku Smědou. Jizerskými horami prochází hlavní evropské rozvodí mezi Baltským a Severním mořem, a zatímco většina vod odtéká skrze Labe do moře Severního, Smědá se vlévá do Lužické Nisy a její vody tak tečou do Baltu.

Atmosféra plujících listů

Na severní straně pohoří, která se prudce svažuje, zurčí vodní toky mezi skalisky a balvany neuvěřitelnou rychlostí dolů. Jedním z potoků, na kterém se opět můžete kochat vodopády, je Černý potok, podél nějž vede zelená značka z Bílého potoka na sedlo Holubníku. Potokem proteče 170 litrů za sekundu a nejvyšším z vodopádů stéká voda z výšky sedmi metrů po několika hrubozrnných žulových blocích do temných hlubin vymletých tůní.

TIP: Hora, z níž přehlédnete sever Čech: Klíč k Lužickým horám 

Další působivá scenérie vás čeká o kousek dál západním směrem na úbočí skalnatého masivu Ořešníku cestou po červené značce z Hejnic na Holubník. Sloupský potok tu klesá od Tetřeví chaty přibližně třicetimetrovou skalní stěnou, na které najdete řadu kaskád a vodopádů, souhrnně nazývaných Velký (nebo také Černý) Štolpich. Podobná soustava vodopádů je i na Malém (Bílém) Štolpichu. 

Eta Carinae ze souhvězdí Lodního kýlu je skutečně výjimečným hvězdným systémem. Tvoří jej minimálně dvě hvězdy, jejichž původní celková hmotnost mohla přesahovat 250 Sluncí. Společně tyto hvězdy září více než 5 milionů Sluncí. Něco takového ale nemůže vydržet příliš dlouho a odborníci se domnívají, že Eta Carinae spěje k explozi extrémní supernovy.

V 1837 jsme na Zemi pozorovali počátek události, které se říká Velká erupce. Během ní se systém Eta Carinae, který je od nás vzdálený asi 7 500 světelných let, stal druhou nejjasnější „hvězdou“ na obloze a zřejmě přišel o nemalou část své hmoty.

Rekordní hvězdná erupce

Nathan Smith z Arizonské univerzity a jeho kolegové nedávno zjistili, že systém Eta Carinae během Velké erupce vyvrhl hmotu doposud neviděnou rychlostí. Vědci tuto rychlost odhadují na 10 až 20 tisíc kilometrů za sekundu, což zhruba odpovídá jedné dvacetině rychlosti světla.

TIP: Mlhovina v Lodním kýlu je domovem superzářivé hvězdy Eta Carinae

Systém Eta Carinae se tím pádem stal držitelem rekordu v nejrychlejší hvězdné erupci. Odhadnutá rychlost totiž asi 20 krát přesahuje obvyklé rychlosti vyvrženého materiálu při erupcích masivních hvězd. Vědci se domnívají, že Velká erupce byla důsledkem splynutí dvou z hvězd v systému Eta Cariane do jedné. Velkolepá finální exploze supernovy je asi už velmi blízko, ale objekty jako je Eta Carinae jsou podle nich nevyzpytatelné.

Rozhodnou-li se dobyvatelé zabrat nějaké území, domorodcům zůstanou zpravidla dvě možnosti: vydat se na milost, nebo pozvednout zbraně. Indiánské kmeny v Severní Americe učinily obojí a obě možnosti pro ně měly fatální dohru. 

Hned v roce 1783, kdy skončila válka za nezávislost a Britské impérium definitivně uznalo existenci Spojených států amerických, zahájily USA dravou územní expanzi. Třináct původních kolonií se do konce 18. století rozšířilo o Vermont, Kentucky a Tennessee a roku 1803 přibyla odkoupením od Francie také rozsáhlá Louisiana. Proudům osadníků směřujících do úrodných nížin kolem řek ale stály v cestě kmeny původních obyvatel. Snaha o mírové soužití přistěhovalců a „líných barbarů“, jak byli domorodci nazýváni, se však ukázala jako pouhé zbožné přání. Nevyhnutelně přišly na řadu zbraně. 

„Uklidit“ do rezervací 

Stát se zčásti snažil zabránit krveprolití tím, že pro indiány vytvářel rezervace, tedy zákonem vymezená chráněná území, kde měli mít domorodci možnost se postupně přizpůsobit moderní civilizaci. První rezervace ve správě federální vlády vznikly oficiálně roku 1786 na základě rozhodnutí Kongresu, nařízení prezidenta a také formálních smluv s kmeny. V roce 1791 se tak například do rezervace dobrovolně odebral kmen Čerokíů (Čerokézů) v Georgii a Severní Karolíně, ovšem tehdy ještě netušil, že jej o třicet let později čeká další, tentokrát velmi brutální odsun. 

V roce 1824 byl založen Úřad pro indiánské záležitosti. Měl zajišťovat dodržování vymezených hranic rezervací a v zimních měsících především zabezpečovat dodávky zásob. Jenže moderní Amerika expandovala na západ a Kongres za aplausu občanů připojoval stále nová teritoria. Dobytkáři, těžaři, zlatokopové, různé tlupy a bandité křižovali napříč indiánskými kraji a každým dnem se množily ozbrojené střety. 

Indiánské války

Mezi lety 1790 a 1890 (včetně americké občanské války v letech 1861–1865) se odehrálo sedmnáct významných střetů s indiány. Docházelo k nim napříč celým ohromným územím dnešních Spojených států, od Floridy po Oregon. V letech 1790–1795 se rozpoutal hon na kmeny Lenapů, Mingů a Wyandotů v Ohiu, v úrodném trojúhelníku mezi Erijským jezerem a řekami Ohio a Scioto, přičemž si vyžádal více než dva a půl tisíce životů. Boje pokračovaly například válkou s Komanči a Apači v Novém Mexiku nebo se Siouxy v Minnesotě. 

Typickým znakem těchto střetů bylo na obou stranách poměrně málo mrtvých přímo na bitevním poli. Skutečné ztráty si boje vyžádaly mezi civilním obyvatelstvem a jeho dobytkem – přinesly vypálená stavení a znehodnocenou úrodu. 

Slzavá stezka smrti

Kritici přirovnávali tažení Američanů k řádění španělských conquistadorů v Mexiku a Peru. Přesto zvítězil tábor ospravedlňující vyhánění indiánů tím, že na oplátku dostanou „neocenitelný dar civilizace“. Zastáncem tvrdé linie byl především prezident Andrew Jackson (v úřadu 1829–1837). Navzdory rozhodnutí Nejvyššího soudu podpořil úmysl státu Georgia přesídlit kmen Čerokíů z oblastí plánované těžby zlata. Indiáni se systematickému nátlaku a vydírání nemohli bránit dlouho a podepsali nevýhodnou smlouvu.

Na podzim roku 1838 se patnáct tisíc Čerokíů vydalo na více než tisícikilometrový pochod na západ, na planiny dnešní Oklahomy, kde měli v rezervaci nalézt nový domov. Tzv. slzavá stezka (Trail of Tears) však pro ně měla fatální následky. Kolonu napadali bandité a vojenský doprovod bezbranné zástupy vyhnanců nejen nechránil, ale sám se dopouštěl dalších krádeží a krutostí. Vyčerpávající cestu v chladném počasí nepřežily čtyři tisíce lidí. 

Pozitivní diskriminace

Definitivní rozuzlení a konec válek přinesl až počátek 20. století, kdy všichni indiáni obdrželi americké občanství. Reformní 60. léta pak probudila zájem společnosti o historii a kulturu původních Američanů. Aniž o to sami indiáni výrazněji usilovali, stali se „obětí“ pozitivní diskriminace. Státní správa uměle vytvářela čistokrevným indiánům pracovní místa na míru a z rozpočtů plynuly závratné sumy na obnovu domorodých zvyků a na podporu kmenového podnikání. 

V roce 1968 bylo v Minneapolis založeno Americké indiánské hnutí (American Indian Movement), které spustilo celoplošné vzdělávací a zdravotní programy, upozorňovalo na policejní brutalitu a rasovou diskriminaci. Organizovalo také masivní protesty, jež zahrnovaly i obsazování opuštěných vojenských budov a lokálních úřadů. V roce 1972 vydalo hnutí manifest, v němž od Washingtonu požadovalo kompenzaci ve výši 450 km² pozemků za příkoří napáchaná v minulosti. Nedostalo však samozřejmě nic… 

Alkohol za pakatel

Dnes žije ve Spojených státech amerických kolem dvou milionů indiánů a existuje zde asi dvě stě padesát rezervací. Největší z nich na pomezí Arizony, Nového Mexika a Utahu o rozloze okolo 44 400 km² obývá kmen Navajo. Situace se liší stát od státu, obecně však vláda „původním Američanům“ (Native Americans) přiznává například právo na vzdělání v domorodém jazyce a právo na provozování šamanismu. Přiznáno je i právo na výnosy z těžby nerostných surovin, které se nacházejí v rezervaci, a na neomezený lov a rybolov. Vláda rovněž zajišťuje zvýhodněnou daňovou politiku u širokého spektra zboží včetně alkoholu a cigaret, a především indiánům umožňuje dosáhnout slušných výdělků z podnikání, zejména z turistického ruchu a provozování kasin.

Odvrácenou stranu relativního indiánského pokroku a prosperity v posledních desetiletích představuje bezpochyby alkoholismus. Kvůli menší tělesné odolnosti mají prý až 12 % úmrtí indiánů na svědomí právě lihoviny. 

V některých místech jsou podmínky přímo otřesné. Například v rezervaci Pine Ridge, kde žije zhruba 45 tisíc Siouxů Oglala, dosahuje nezaměstnanost více než 80 %. V jednom domě tam bydlí v průměru patnáct lidí; polovina populace nad čtyřicet let má cukrovku, zhruba stejné procento trpí alkoholismem; ročně spáchá sebevraždu asi stovka lidí. Podobné rezervace se stávají pro americkou vládu tikající bombou. 

TIP: Tváří v tvář civilizaci: Jihoameričtí indiáni jsou nejohroženější komunitu na Zemi

Přesto indiáni slaví také částečná vítězství. Nejvyšší kanadský soud přiřkl roku 1998 po táhlém sporu kmeni Kispioxů v provincii Britská Kolumbie území o rozloze 35 000 km². Soudní pře s Kanadou vedou často také Eskymáci čili Inuité, kterým roku 1992 notně zvedlo sebevědomí zavedení široké autonomie v nejsevernějším teritoriu Nunavut.

Současná věda říká, že veškeré silové působení – tedy i pohyby všech částic –, ovlivňují pouhé čtyři interakce, tzv. síly. Elektromagnetické působení má na svědomí interakce elektromagnetická, která například drží pohromadě molekuly chemických látek. Lidské tělo tak nevděčí za svůj tvar vlastní gravitaci, ale právě vlivu elektromagnetické síly. Zmíněná interakce působí prostřednictvím výměnných částic – v tomto případě fotonů –, ovlivňuje výhradně částice s elektrickým nábojem a projevuje se na středních vzdálenostech.

Na mikroskopických škálách ji převáží silná jaderná interakce: Díky ní drží pohromadě například atomová jádra, která by se jinak působením elektromagnetické síly rozutekla, neboť je tvoří směs neutrálních neutronů a kladně nabitých protonů. A i z běžného života víme, že částice se stejným elektrickým nábojem mají tendenci se odpuzovat. Silná interakce „slepuje“ dohromady rovněž trojici kvarků, subatomárních částic, z nichž sestávají samotné protony a neutrony. Síla působí prostřednictvím výměnných gluonů a omezuje se na rozměry srovnatelné s atomovým jádrem, tedy kolem 10⁻¹⁵ m. 

Na ještě menších prostorových škálách – kolem 10⁻¹⁸ m – je aktivní slabá jaderná interakce, ovlivňující naprosto elementární částice hmoty, tedy kvarky a leptony. Jako jediná umožňuje jejich vzájemné působení, tj. například přeměnu jednoho kvarku na jiný za účasti některého z fermionů. Zodpovídá tudíž za tzv. beta rozpad, při němž se neutron rozpadá na proton, elektron a elektronové antineutrino: reakce však ve skutečnosti probíhá na úrovni kvarků, z nichž se jak proton, tak neutron skládají. Opačná reakce, tzv. inverzní beta rozpad, se uplatňuje při vzniku neutronových hvězd. I slabou jadernou interakci zprostředkují výměnné částice – bosony W a Z. 

A konečně poslední interakci představuje gravitace. Je dalekodosahová – takže na vesmírných vzdálenostech ostatním silám zcela dominuje – a působí na všechny objekty, jež mají nějakou hmotnost. Předpokládá se, že ve skutečnosti i ji přenášejí výměnné částice, tzv. gravitony, jež by se měly pohybovat rychlostí světla. Zatím se je však nepodařilo spolehlivě prokázat v experimentech, takže se nad jejich existencí vznáší otazník. 

Je uvedený výčet interakcí v našem kosmu konečný? V současnosti si nejsme jisti. Jedna z interpretací zrychleného rozpínání vesmíru staví na existenci a vlivu temné energie a přiřazuje této podivné substanci pátou interakci – tzv. kvintesenci –, jež by působila odpudivě a na obřích vzdálenostech by převážila nad gravitací. Zmíněné téma nyní představuje cíl aktivního výzkumu.

Přitažlivost v myslích učenců

Silové působení těles zajímalo učence odpradávna, ale skutečný průlom nastal až v renesanci. Galileo Galilei podle legendy vrhal na sklonku 16. století z vrcholu slavné věže v italské Pise různě těžké koule, aby prokázal, že doba pádu předmětu na zem nezávisí na jeho hmotnosti. Jinými slovy – že naše planeta přitahuje všechna tělesa stejně, jedním univerzálním zákonem. 

Podobný experiment se dnes často předvádí i v hodinách fyziky na středních školách: Do skleněného válce se uzavřou ptačí pírko a kovová kulička. Jakmile se pak z válce odčerpá vzduch, ukáže se, že oba předměty skutečně padají stejně rychle. Mise na Měsíc, kolem nějž panuje přirozené vzduchoprázdno, pak představují ideální příležitost pro názornou ukázku, že uvedený zákon platí i na jiných nebeských tělesech. Velitel Apolla 15 David Scott upustil na našem přirozeném satelitu zaráz kladivo a ptačí pírko, které s sebou přivezl výhradně pro tyto účely, a obojí opravdu dopadlo na lunární povrch zároveň. 

Johannes Kepler, německý astronom působící na počátku 17. století na pražském dvoře Rudolfa II., zformuloval známé zákony o pohybu planet a využil při tom pečlivá pozorování poloh Marsu provedená Tychem Brahem. První dva Keplerovy zákony říkají: planety obíhají kolem Slunce po elipsách, v jejichž společném ohnisku se nachází právě naše hvězda, přičemž plošná rychlost pohybu planety po trajektorii je konstantní. Slavný astronom brzy přidal i třetí postulát: pro planety Sluneční soustavy je poměr třetích mocnin velkých poloos jejich drah a druhých mocnin jejich oběžných dob konstantní. Uvedené tři zákony přitom platí nejen pro pohyby planet, ale rovněž pro vzájemný pohyb dvojhvězd a – s omezenou přesností – také pro oběh měsíců kolem planet či umělých družic okolo hmotných těles. 

Newton má vysvětlení

Kepler se však ani nepokusil své geometrické zákony interpretovat. Jejich výkladu se tak až kolem roku 1670 ujal Isaac Newton, který si uvědomil, že pohyby planet i různě hmotné objekty padající stejnou rychlostí představují projev téhož fyzikálního jevu, tedy centrální síly. Poměrně záhy pak s využitím Keplerových tezí formuloval svůj zákon univerzální gravitace. 

Newtonův gravitační zákon je přitom až geniálně jednoduchý. Gravitační síla mezi dvěma objekty se vypočte jako součin jejich hmotností podělený druhou mocninou jejich vzdálenosti a vynásobený univerzální gravitační konstantou, která škáluje jednotky jednotlivých použitých veličin. Matematicky vyjádřeno: Fg = G m₁ m2 / r_². 

Nyní se vraťme k pozorování, jež v Itálii prováděl Galilei. Ze základů dynamiky hmotného bodu víme, že síla potřebná k uvedení tělesa do pohybu je úměrná jeho hmotnosti a zrychlení. Napíšeme-li tedy na jednu stranu rovnice součin hmotnosti (testovacího) tělesa a zrychlení a na druhou stranu Newtonův zákon gravitace, nalezneme vlevo i vpravo od rovnítka hmotnost testovacího tělesa. Uvedenou veličinu pak můžeme z obou stran rovnice zkrátit a zjistíme, že zrychlení už na hmotnosti testovacího tělesa nezávisí – závisí pouze na hmotnosti centrálního tělesa a jejich vzájemné vzdálenosti. 

Lze se na to podívat i jinak: Na těleso s větší hmotností sice působí větší gravitační síla, ta však zároveň musí vykonat víc práce, aby jej uvedla do pohybu. Ve výsledku tedy gravitační síla uděluje všem objektům stejné gravitační zrychlení, a můžeme-li zanedbat další vlivy – například odpor vzduchu –, získali jsme právě teoretickou interpretaci Galileových experimentů s různě těžkými koulemi. 

Pokračování příště

Kerberos je démonický trojhlavý pes, který v antické mytologii střeží vchod do podsvětí. Podle dostupných informací má slabost pro medové koláčky, a také ho lze uspat hudbou, jak si ověřil Orfeus a nedávno také jistý profesor Quirell. 

Australští výzkumníci navrhují, že bychom stejným způsobem mohli bojovat s nejhorším démonem našeho věku, rakovinou. Nesnaží se rakovinné buňky zabíjet, protože to vyžaduje hrubou sílu, která obvykle způsobí spoustu vedlejších škod. Namísto toho je uspávají.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Badatelé vyvinuli molekulu označenou jako WM-1119, jejímž účelem je blokovat proteiny ze skupiny KAT6. To jsou proteiny, které se významně podílejí na zárodečném vývoji těla, a také na růstu nádorů. Vyřazení proteinů KAT6 způsobí, že se nádorové buňky přestanou dělit a svým způsobem „usnou“. Rakovina se tím pádem zastaví a tělo pacienta dostane více času, aby se s ní vypořádalo. Na rozdíl od ozařování nebo chemoterapie by taková léčba nezpůsobila žádné škody okolním zdravým buňkám.

Ve druhé polovině 50. let dostali sovětští konstruktéři z Kirovského závodu pod vedením Josefa Kotina a šéfkonstruktéra Lva Trojanova zadání na nový těžký tank, který měl nahradit řadu IS/T-10. Hlavní požadavek zněl – stroj musí operovat blízko ohnisek jaderných explozí. To znamenalo zvýšit ochranu osádky, což ovšem vyžadovalo zvláštní konstrukční řešení. Stroj musel vydržet v určité vzdálenosti rázovou vlnu při atomovém výbuchu (nesměl se tedy převrátit) a poté operovat přímo v zasaženém terénu. V SSSR se počítalo třeba i s tím, že permafrost na Sibiři v takovém případě roztaje a vzniknou obrovské plochy rozbláceného, velmi měkkého terénu plného bažin a padlých kmenů. 

Jako zjevení

Nové požadavky vyřešili tvůrci prototypu Objekt 279 velmi unikátně. Podvozek kvůli rozložení tlaku vybavili čtyřmi pásy a kompletně ho „podsadili“ pod samotný trup. Ten je naopak vizuálně velmi široký, což umocňují části integrovaného předsazeného pancíře, které mu daly netypický oválný tvar. Takto skloněný pancíř nejen zajistil balistickou ochranu proti moderním typům střel, ale také nízký aerodynamický odpor – který zde nezlepšil jízdní vlastnosti, ale právě odolnost proti účinkům předpokládané obrovské tlakové vlny.

Pancíř dochovaného prototypu vykazuje velmi hrubé opracování, i tak ale vyniknou tehdy pokroková řešení použitá při jeho konstrukci. Lité části hlavního trupu (vytvořeného svařením čtyř modulů) mají proměnlivou tloušťku stěny, přídavné moduly vepředu a po stranách jsou zase relativně tenké, ale promyšleně tvarované tak, aby odolaly i tehdy nejúčinnějším kumulativním protitankovým střelám. Během celého vývoje se konstruktéři snažili zachovat přijatelnou hmotnost, což se jim v rámci třídy těžkých tanků celkem podařilo.

Nízký obr

Uspořádání a tvar znamenaly vyvrcholení vývoje konvenčních pancířů a výsledná odolnost byla značně vyšší než u výrazně těžšího prototypu IS-7. Navzdory umístění podvozku zůstává stroj překvapivě nízký a dodržuje tak standardy ostatních sovětských vozidel – silueta dosahuje přibližně stejné výšky jako u těžkého tanku T-10. Ve stejné době vyráběný těžký britský conqueror či dokonce americký střední tank M48 Patton byly o půl metru vyšší!

Zmíněné čtyři pásy konstruktéři spojili do dvou symetrických párů, oba společné podélné nosníky podvozků – zevnitř duté – slouží zároveň jako dobře pancéřované nádrže na palivo. Každá část používá šest hydropneumaticky odpružených pojezdových kol, přední napínací kolo a zadní hnací. Objekt 279 přitom při překonávání překážek nespoléhal na šikmé nájezdy pásu vepředu a vzadu, obvyklé u většiny ostatních typů, ale spíše na hrubou sílu. 

Objekt 279

• HMOTNOST: 60 t
• DÉLKA: 10,2 m
• ŠÍŘKA: 3,4 m
• VÝŠKA: 2,5 m
• PANCÉŘOVÁNÍ: do 305 mm
• MOTORY: DG-1000 (708 kW), 2DG-8M (746 kW)
• RYCHLOST: 55 km/h
• DOJEZD: 250 km
• VÝZBROJ: 130mm kanon M-65, 14,5mm kulomet KPVT
• OSÁDKA: 4 muži 

Omezená doba v bitvě

Konvenční rysy na tomto tanku vykazovala pouze věž, která nabídla pancéřování tloušťky až 305 mm, a výkonný kanon M-65 ráže 130 mm. Poloautomatické nabíjení zajišťovalo rychlost střelby 5–7 ran/min, střelec disponoval jak stereoskopickým zaměřovačem TPD-2S, tak stabilizací ve dvou rovinách (typ Grozda). Naopak ale chyběla munice: kompaktní tvar trupu i věže poskytoval prostor jen pro 24 dělostřeleckých granátů. Kvůli velké ráži a omezenému místu pro manipulaci se používalo dělené střelivo, tedy zvlášť projektil a nábojnice s výmetnou složí.

Sekundární výzbroj tvořil jediný s kanonem spřažený 14,5mm kulomet KPVT se 300–800 náboji. Rozložení členů osádky se nelišilo od většiny jiných typů – ve věži měl místo velitel, střelec a nabíječ, řidič seděl uprostřed přední části trupu. Prostor pro práci odpovídal sovětským standardům a jen těžko by se dal označit jako ergonomický i v případě, že by jednotliví členové osádky nebyli zrovna urostlí (řidič neměl přesahovat výšku 170 cm). Bojový prostor osádky konstruktéři důkladně izolovali od okolí a uvnitř působil přetlak – to vše proto, aby tank dokázal pracovat v podmínkách zamořeného bojiště – ať by šlo o radiaci, bojové plyny nebo biologickou hrozbu.

Zkoušky... 

První prototyp vznikl v roce 1959 a ihned se rozběhly podrobné zkoušky. Čtyřpásový podvozek splnil přesně to, co se od něj očekávalo: tedy skvělou průchodnost měkkým terénem jako bahno či sníh (a nejlépe kombinace obojího). Velká styčná plocha zajistila tlak na půdu jen 0,6 kg/cm2, tedy méně než u dalších těžkých i středních tanků. I původní verze T-34, proslulá mimo jiné právě průchodností těžkým terénem, měla tuto hodnotu přes 0,6 kg/cm2, pozdější verze s 85mm kanonem pak hodně přes 0,7 kg/cm2.

Na silnici dosahoval Objekt 279 dostatečně vysoké rychlosti 55 km/hod, o což se zasloužily dvě speciálně vyvíjené pohonné jednotky, které se vešly do omezeného prostoru trupu. V první řadě šlo o naftový šestnáctiválec DG-100 s výkonem až 708 kW. Alternativně měl být osazen plochý dieselový šestnáctiválec 2DG-8M, který dosáhl až 746 kW. Třístupňová planetová převodovka měla hydraulický přenos výkonu.

Počítalo se s operačním dosahem až 250 km, v terénu dojezd rychle klesal. Tím ale pozitiva končila, manévrovací schopnosti zůstávaly značně omezené (jednalo se o důsledek velké styčné plochy se zemí) a pohonný systém nedosahoval velké efektivity. Ještě složitěji se zajišťovala logistika, zejména běžná přeprava po železnici. S hmotností 60 tun nastával problém i při překonávání řek po většině mostů. 

...a rychlý konec 

Samostatnou kapitolu pak tvořily obtížné opravy pásů v polních podmínkách – které by se ale při předpokládaném nasazení stejně nedaly provést. Zároveň se v porovnání s běžným řešením zdvojnásobil počet poruch podvozků. Na konci 50. let navíc přišla změna doktríny a koncepce těžkých tanků spěla ke svému konci. Budoucnost přicházela v podobě lehčích a obratnějších strojů s prakticky stejnou palebnou silou a ochranou a tanková bitva v podmínkách jaderného konfliktu se zdála nepravděpodobnou.

TIP: Sovětský tank IS-2: Postrach německých Tigerů a Pantherů 

Hmotnost tanků navíc Sověti radikálně a striktně omezili – Nikita Chruščov v roce 1960 přímo zakázal vývoj a nasazení tanků se „suchou“ hmotností převyšující 37 tun, což přesně splňovaly třeba modely T-54/55. Objekt 279 tak vznikl pouze ve třech prototypech, které se lišily například umístěním poklopu řidiče či uspořádáním kol podvozku. Sešrotování unikl jen jediný, kompletně dokončený (nyní vystavený v tankovém muzeu Kubinka), a stejně skončili jeho vývojoví sourozenci. Konec těžkých a supertěžkých tanků se ostatně ve stejné době týkal všech mocností planety.

O indickém vládci Ašókovi, který panoval ve 3. století před naším letopočtem, se dá říct mnohé. Lze ho zatracovat pro potoky krve, které prolil, pro nesmiřitelné tresty i vskutku hrůzný způsob, jakým se zmocnil trůnu. Jenže zároveň je možné se doširoka rozepisovat o pokrokových nařízeních, jimiž chtěl v mírovém období zlepšit životní podmínky všech obyvatel svého království, zvířata nevyjímaje, a o stovkách buddhistických chrámů, které prý nechal vystavět. Ať už se však zaměříme na jakoukoli Ašókovu stránku, jedno mu upřít nelze – v každém případě šlo o velmi schopného vladaře, který nemá v dějinách obdoby.  

Neštítí se ničeho

Budoucí vládce Indie přichází na svět kolem roku 304 př. n. l. jako syn krále Bindusáry a jeho vedlejší manželky Subhadrangi. Otec ho přehlíží. Údajně o hocha nejeví zájem proto, že Ašóka nepobral moc krásy. Zdá se, že syn jedné z vedlejších manželek má ze své pozice jen minimální šanci zdědit Bindusárovo postavení. Ctižádostivý mladík se však rozhodne, že to změní. Svými mimořádnými bojovými a vyjednávacími schopnostmi i svou nesmírnou odvahou brzy vystoupí ze stínu svých bratrů. V osmnácti letech ho tak otec jmenuje místodržitelem v Avanti a později ho pošle na pomoc svému oblíbenému synovi Sušimovi. Ten se totiž ve městě Taxila, které dostal na starosti, potýká se vzpourou. 

Ašóka si s povstalci dokáže poradit bez použití jediné zbraně. Prý je dokáže přivést k rozumu pouhým jediným projevem, který pronese! To se samozřejmě jeho bratrovi vůbec nezamlouvá. „Ašóka se tě chystá svrhnout, otče. Pošli ho do exilu,“ radí milovaný princ Bindusárovi. Otec mu snadno uvěří. Vždyť Ašókovu ctižádostivost nelze přehlédnout! Proto úspěšný vyjednavač putuje do vyhnanství. Jenže svým bratříčkům ještě pořádně zatopí… 

Během Ašókovy nepřítomnosti propuknou v provincii Ujjain nepokoje. Král se rozpomene na úspěch svého syna v Taxile a okamžitě pro něj pošle. Tentokrát však Ašókovi nepostačí pouze jeho vyjednávací schopnosti. Následnou bitvu sice vyhraje, avšak utrpí zranění, z něhož se léčí v buddhistickém klášteře. Právě zde se nejspíš budoucí vládce Indie seznámil s buddhistickou naukou. Mezitím však jeho otec chřadne. Sotva Samrat Bindusár roku 272 př. n. l. vydechne naposledy, rozhoří se mezi jeho syny boj o následnictví.

Do něj se zapojí také Ašóka, který si získá podporu bývalých otcových ministrů. Těmto svým věrným samozřejmě později, po svém vítězství přidělí ty nejprestižnější úřady. A jak se vypořádá se svými nevlastními sourozenci? Nemilosrdně zabije všechny své bratry kromě nejmladšího Vitašóky. Pověsti přisuzují Ašókovi zavraždění celkem 99 sourozenců! Historikové se ale domnívají, že toto číslo je značně nadsazené. Ve skutečnosti jich zřejmě bylo jen šest.

Neuvěřitelná proměna

Získáním trůnu Ašókovy ambice rozhodně nekončí. Hned svou pozornost zaměří na okolní státečky. Během prvních osmi let své vlády válčí a válčí, neúnavně rozšiřuje své území. Kolem roku 261 vyhlásí válku království Kalinga. Jako obvykle se mu podaří dosáhnout svého a Kalinga se rozpustí v rozsáhlé Maurjovské říši. Nyní ovládá Ašóka většinu poloostrova Přední Indie, kromě jeho nejjižnější části. Zbylí původní i noví poddaní s hrůzou vzhlížejí ke svému vládci. Jaká strašlivá muka jim asi ještě připraví?

Po celé Indii se nacházejí kameny a sloupy s vytesanými Ašókovými výnosy. Nad jejich zněním nestačí obyvatelé Maurjovské říše žasnout. „Zde nesmí být zabit ani obětován žádný živý tvor,“ zní například jedno z nařízení. Další ukládá svým poddaným pečovat o chudé, staré a nemocné. Všichni poddaní také mají chovat své rodiče v úctě. Ašóka zapovídá týrání zvířat, omezuje jejich obětování v chrámech, zakazuje kácení lesů a nařizuje vysázet podél cest ovocné stromy, aby se unavení poutníci mohli občerstvit ovocem. Navíc nechá v pravidelných vzdálenostech vybudovat síť studní, aby cestovatelé netrpěli žízní. Rovněž zřizuje nemocnice a dohlíží na pěstování léčivých bylin. Zkrátka, jako mávnutím kouzelného proutku se Ašóka mění ve spravedlivého, rozvážného a mírného vládce, kterému jde jen o blaho jeho poddaných. Ti se nepřestávají ptát: Je to opravdu ten samý Ašóka, jenž neznal slitování? 

Ani po těchto nových výnosech však nevládne mezi lidmi všeobecná spokojenost. Části poddaných se například nelíbí, že na oltářích už nemohou obětovat tolik zvířat jako dříve. S omezením konzumace masa se potýkají také lovci a rybáři. A proti některým výnosům brblají i rolníci. Ašóka totiž například nařizuje, že: „Plevel nemůže být spálen i s živočichy, kteří na něm žijí.“ 

Zbožný muž, nebo politický stratég?

Buddhistické texty tvrdí, že poté, co indický vládce spatřil strašlivé krveprolití ve válce s Kalingou, hnulo se v něm svědomí a zařekl se, že už nikdy nerozpoutá další boj. Navíc se seznámil s buddhismem - a ten údajně stojí za jeho proměnou. Nelze popřít, že v době Ašókovy vlády přibývá v Indii ohromné množství buddhistických stúp – tedy staveb s Buddhovými ostatky – i buddhistických chrámů. A přestože Ašóka hlásá náboženskou svobodu a toleranci, právě buddhismus se ocitá v pozici státního náboženství. Skutečně Ašókův obrat k lepšímu způsobila upřímná snaha o kráčení v Buddhových stopách? Historikové o tom nejsou přesvědčeni!

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Ašókovu změnu vládnutí považují mnohem spíše za politický kalkul než doklad náboženského zanícení. Vládce Indie si zkrátka uvědomil, že jeho země už další boje neunese a musel zapracovat na udržení rozsáhlého území. K tomu potřeboval zajistit loajalitu všech poddaných. Buddhismus se mu pak zřejmě jevil jako vhodný nástroj ke sjednocení říše. Ať už za Ašókovou proměnou stojí cokoli, nelze než obdivovat, jak území pod jeho vládou vzkvétá. Přestože nikdo nezapomíná na jeho krvavé začátky, z Ašóky se brzy stává nesmrtelný symbol spravedlivého vládce. Panovníkovi nástupci ovšem nedokážou tak obrovské území udržet pod kontrolou, a tak se Maurjovská říše postupně rozpadá.

Když nám jednoho horkého odpoledne naši hostitelé Lucas s Marinou navrhli, abychom se šli osvěžit do řeky, trochu nevěřícně jsme se zdráhali. Následovaly první opatrné krůčky vodou s kajmanem vzdáleným jen pět metrů od nás. Pak jsme si vyzkoušeli ostražité plazení ve snaze přiblížit se zdánlivě netečnému predátorovi co nejblíže. Za krátký čas bylo po strachu. Což byla možná chyba, protože kajman sebou v případě potřeby dokáže zatraceně rychle mrsknout.

Dobře známý a přesto nový druh

Při určování fotografovaných zvířat jsem hodně opatrný a vyčleňování druhů z poddruhů se snažím vyhýbat. Určitě i proto jsem byl ještě před cestou přesvědčen, že kajman v Pantanalu je pouze poddruhem ve Střední a Jižní Americe rozšířeného kajmana brýlového (Caiman crocodilus), kterého každý rok potkávám například v kostarické rezervaci Cano Negro. Jenže podle aktuálních poznatků je všechno jinak. Nové metody analýzy DNA dělají v zažité systematice pořádek (byť si spousta starších biologů může myslet opak) a učebnice se opravují. Tam, kde byl dříve druh, je dnes jen poddruh a naopak některé dříve opatrně označované poddruhy povýšily na úplně nový druh. To je i případ kajmana yacaré (Caiman yacare).

Kajman yacaré byl v minulosti skutečně dlouho považován za poddruh kajmana brýlového (a označován jako Caiman crocodilus yacare). V posledních letech je ovšem odbornou veřejností široce přijímán jako samostatný druh, a to jak kvůli genetickým rozdílům, tak i kvůli morfologickým znakům, především odlišnému profilu hlavy.

V okrajových částech Pantanalu se vyskytují další dva podobné druhy, kajman trpasličí (Paleosuchus palpebrosus) a kajman klínohlavý (označovaný také jako kajmánek malý, Paleosuchus trigonatus). Ty jsem však při loňské cestě ani nezahlédl. Asi i díky tomu, že se jedná o druhy s výhradně noční aktivitou.

Na číhané pod hladinou

Krokodýli žijí na Zemi bez větších změn již sto milionů let. Jejich typický svalnatý ocas, podlouhlé čelisti s ostrými zuby a jedinečná síla jsou vlastní i kajmanům yacaré, kteří tak jsou velkou atrakcí Pantanalu. Obvykle se s nimi můžete setkat, jak tiše plavou těsně pod hladinou – z dva až tři metry dlouhého těla v tom okamžiku vyčuhuje pouze špička čumáku a nozdry. Někdy kajmani dokonce využívají přírodních krytů. Schovávají se například za rostliny kvetoucí na hladině, jako jsou třeba vodní hyacinty (Eichhornia crassipes). Ke kořisti se tak dostanou co nejblíž, aniž by sami byli spatřeni. 

Těsně před útokem se kajman ponoří pod hladinu k závěrečnému výpadu. Loví obvykle ryby, ptáky ale třeba i mláďata kapybar. Na dospělou kapybaru (která váží 30–70 kg!) si kajman netroufne. Mláďata ale musí být pod bedlivým dohledem. Když jde skupina kapybar do řeky, dospělí jedinci vytvoří okolo mláďat bezpečnostní hradbu, aby se v klidu mohla pást na vodních rostlinách.

Velmi zajímavé je však i rodičovské chování kajmanů. Pro samce povinnosti začínají i končí oplodněním samice, která si následně najde opuštěnou kaluž a do její blízkosti naklade vajíčka. Po další tři měsíce pak ve dne i v noci střeží hnízdo před predátory. Když se mláďata vylíhnou, poskytuje jim ochranu ještě další tři měsíce. Opustí je až poté, co povyrostou a jsou lépe schopna odolat predačnímu tlaku dalších dravců.

V poklidu na bahnitém břehu

Kajmani tráví většinu dne ve vodě, kde na hladině často splývají s vegetací a netrénovanému oku se tak vodní plochy mohou zdát prázdně. Jako studenokrevní živočichové musí svou tělesnou teplotu regulovat přesouváním se z teplejších míst na chladnější a naopak. Když v září pomalu končí období sucha, vodní hladina je nízko a voda vyhřátá, vylézají kajmani na souš jen málo. Voda je přes den dostatečně teplá a oni se nemusejí prakticky vůbec vyhřívat na sluníčku.

Při návštěvě brazilského Pantanalu byli kajmani našimi častými společníky, ať už to bylo na řece Rio Negro nebo při vyjížďkách mezi pomalu vysychajícími loužemi. Nejčastěji jsme je potkali, jak se během rána drápou na břehy, aby se nechali prohřát prvními paprsky. Jelikož nemají žádné predátory, nikdo je neobtěžoval. Nenechali se vyrušovat ani tehdy, když jsme se s lodičkou přiblížili na pár decimetrů.

Někdejší oběť módního trendu

Přestože si dnes každý návštěvník Pantanalu může při pohledu na vodní hladinu pomyslet, že kajman yacaré byl vždy hojný, není to zdaleka pravda. V průběhu celého 20. století byl tento druh vyhledávanou kořistí lovců, kteří obstarávali „obuvnický materiál“ na žádané boty z krokodýlí kůže. Proto byl třeba ještě v 80. letech 20. století každý rok pobit jeden milion kajmanů!

TIP: Země plná ostrých zubů: Sluneční stát je domovem aligátorů i lidí

Až s prosazením dostatečné legislativy v roce 1990 pytlačení v Pantanalu ustalo a populace kajmana yacaré se velmi rychle vzpamatovala. V současné době je jejich počet odhadován na 30–40 milionů kusů, což je desetinásobek populace v 70. letech, kdy byli loveni prakticky bez omezení. Jen díky ochranářskému úsilí může v současné době potkat kajmany každý, kdo zavítá do Pantanalu třeba jen na krátkou dobu.

Jihoafrická žena bohužel seděla v autě, které se při nehodě vymklo kontrole a několikrát se převrátilo: Síla nárazu pak vymrštila pasažéry rozbitými okny ven. Záchranná služba na místě označila všechny za mrtvé a převezla je do chladicích boxů márnice.

TIP: Přístroj pro domácí eutanazii si lze vyrobit pomocí 3D tiskárny

Když se však lékaři o několik hodin později připravovali k pitvě, zjistili, že žena stále žije. „Nechápeme, jak se to mohlo stát,“ omlouval se vedoucí výjezdového oddílu Gerrit Bradnick. „Paramedici jsou cvičeni k ohledávání zraněných, my ne,“ dodal nejmenovaný lékař z márnice. „Dovedete si představit, že bychom ji začali pitvat, a tím ji zabili?“ Incident se nakonec obešel bez další tragédie a Jihoafričanka se nyní zotavuje v nemocnici.

Když pohlédneme na pochoutky vyrobené z brouků, možná nejednoho z nás napadne, že jsme si s cvrčky hráli už jako děti, a jíst je proto nikdy nebudeme. Faktem však zůstává, že právě jídla vyrobená z „hmyzích“ surovin představují do budoucna jednu z mála možností, jak přežít v konkurenci miliard hladových krků.

„V roce 2050 už nás tady bude devět miliard… Současný styl výživy moc možností, jak všechny nakrmit, nenabízí. Právě hmyz by mohl být jedním z řešení – je extrémně výživný a jeho chov udržitelný,“ vysvětluje Daniel Vlach, autor konceptu pro výrobu cvrččí mouky.

Cvrčci místo steaku? 

Daniel Vlach a jeho obchodní partner Radek Hlušek chtějí mít pro svá vnoučata podle vlastních slov něco do úst, proto vymysleli koncept tak trochu netradičních tyčinek. Jejich start-upová firma je začala vyrábět zhruba před rokem. Unikátnost pochoutky spočívá v tom, že obsahuje cvrččí mouku. Jde o prášek bez chuti, který lze podle Daniela Vlacha přimíchat prakticky do čehokoli. „V našich farmách pěstujeme cvrčky a ty pak následně zpracováváme tak, že je nejprve zchladíme. Tím je uvedeme do přirozené formy spánku, takže netrpí. Pak už je čistě nameleme a vysušíme na velmi jemný prášek,“ popisuje technologii výroby Radek Hlušek.

Levně a udržitelně 

V případě mouky z hmyzu bychom se ale neměli nechat zmást její podobou. Prášek totiž tvoří vysušené nadrcené maso, které si zachovává vysoké nutriční hodnoty. Porce jídla z cvrččí mouky tak může nahradit podobné množství bílkovin, jaké obsahuje třeba kuřecí steak. 

Značnou devízu „netradičních potravin“ navíc představuje jejich poměrně levná výroba. Produkce jednoho kilogramu hmyzího masa si žádá dvě kila krmení. Na výrobu stejného množství masa kura domá­cího nebo některých druhů dobytka se ho ale spotřebuje až čtyřikrát tolik. Různé mezinárodní organizace zabývající se výživovou politikou si zmíněný fakt velmi dobře uvědomují a hmyz schvalují stále častěji ke konzumaci na mnoha místech planety, naši republiku nevyjímaje. 

Česko – hmyzí velmoc? 

Česko koneckonců už dnes představuje jednoho z nejpokročilejších dodavatelů hmyzu, ale zatím jen v podobě krmných přísad pro hospodářská zvířata či rybářských návnad. 

Například hmyzí farma Milana Bažanta, která se zabývá produkcí červů i larev potemníka brazilského, funguje už patnáct let. Chov je podle majitele společnosti poměrně nenáročný – stačí dobrá jablka a červíci se množí skoro sami. „Hmyz minimálně zatěžuje životní prostředí. To znamená, že na malé výměře ho můžete produkovat velké množství, čímž získáte velmi kvalitní bílkovinu. Použití krmiv je většinou z domácích zdrojů a nemusí se tak složitě přepravovat nebo nákladně vyrábět,“ popisuje výhody chovu Milan Bažant. 

TIP: Mléko vyrobené ze švábů: Výživnější a k nerozeznání od kravského

Narozdíl od jihovýchodní Asie, kde jsou na konzumaci hmyzu zvyklí, si většina Čechů k takovým laskominám cestu bude muset teprve najít. Menu z různých restaurací nicméně naznačují, že například pokrmy z cvrčků začíná mít v oblibě stále více strávníků. Zdaleka se však nemusí jednat jen o cvrčky – na světě existuje víc než 1 900 druhů hmyzu, které bychom mohli v budoucnosti ochutnat.